Do 3. ročníku ZŠ přijdou tři noví žáci – trojčata Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. Jsou z romské kouzelnické rodiny. A sami také dokážou kouzlit. To se pak ve třídě dějí divy!
- Rok vydání: 2012
- Napsáno: 1998
- Stran: 68
- Žánr: příběhy s dětským hrdinou
- Ilustrátor: Jaromír F. Palme
- Nakladatel: JaS
- Náklad:/
- ISBN: 978-80-904936-4-3
- Ocenění: Zlatá stuha, nominace na Magnesii Literu 2003, Zápis na Čestnou listinu IBBY 2004
- Poznámka: 4. vydání knihy (přepracované, s novými ilustracemi původního ilustrátora)
- Kniha vyšla kromě češtiny (1. vydání, 2. vydání, 3. vydání, 4. vydání, 5. vydání) též ve francouzštině, němčině, romštině, slovenštině, slovinštině a srbštině.
- Zařazeno do projektu BARFIE.
- V roce 2014 vyšlo v Liberci jako CD – Zařazeno do projektu Děti čtou nevidomým dětem
CD
ANOTACE:
Třída 3. A byla nejdřív úplně obyčejná, stejná jako ostatní třídy na škole. Děti se učily,
trošku vyrušovaly výklad paní učitelky, občas nedávaly pozor vůbec – jako je tomu všude. Ale jednou se otevřely dveře a 3. A se rozrostla o tři nové žáky. Byli to bratři – Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. S maminkou a tatínkem se zastavili ve městě, protože rodiče byli kouzelníci a měli zde svá vystoupení. A jejich synové? Museli do školy, jak jinak. A od té chvíle se ve 3. A děly věci…
No řekněte, nechtěli byste, aby ožily vaše obrázky v hodině kreslení? Nebo aby byla tabule najednou bílá, takže se na ni bílou křídou nedalo nic napsat? Případně aby se učebna proměnila v kluziště? A tohle všechno a ještě mnohem víc můžete s holkami a kluky z 3. A prožít. Taky se seznámit s dětmi, které vypadají trošku odlišně, ale které jsou ve skutečnosti úplně stejné, jako ostatní – chtějí si hrát, chtějí se smát a chtějí se kamarádit.
A možná potřebují i zjistit, v čem jsou nejlepší. Protože každý je v něčem nejlepší.
UKÁZKA:
2. Vlastík chameleon
„Sedněte si,“ řekla paní učitelka, když za panem ředitelem zase šeptly dveře, a tři noví žáci zamířili k poslední lavici uprostřed.
Čáryfuk a Máryfuk se posadili vedle sebe a Podkočárník se uvelebil na podlaze pod stolkem.
„Ale to přece nejde, chlapče, abys ve škole seděl na zemi,“ namítla paní učitelka přísně. Jenže když se rozhlédla po třídě, zjistila, že tu už žádné volné místo není. „O přestávce poprosíme pana školníka, aby nám sem donesl ještě jednu lavici. Zatím si, chlapče, sedni na moje místo.“
Podkočárník si tedy sedl na místo paní učitelky a zvědavě si prohlížel děti před sebou.
Vlastíkovi se zdálo, že se ten nový kluk tváří nějak moc důležitě, a potají na něj vyplázl jazyk. Podkočárník jen malinko povytáhl obočí, pak tiše luskl prsty a v příští chvíli už se Vlastík zděšeně držel za pusu. Jazyk mu ne a ne zalézt zpátky.
„Zavři ústa, Vlastimile,“ přikázala paní učitelka, když si všimla jeho podivného výrazu. „To se dělá, plazit při vyučování jazyk? Vypadáš jako chameleon, když loví mouchy.“
Všechny děti se se zájmem podívaly, jak vypadá chameleon, když loví mouchy, ale Vlastík jen poděšeně lapal po dechu a koulel očima sem a tam.
„Tak zavři tu pusu,“ přikázala mu přísně paní učitelka.
„Ono mu to asi nejde,“ ozvala se vedle sedící Eliška snaživě. „Já myslím, že už by ji jinak zavřel.“
„Tak ono ti to nejde?“ podivila se paní učitelka. „A jak teď budeš mluvit? A jak teď budeš jíst? Myslím, že dnes je k obědu ve školní jídelně řízek s bramborovým salátem, ale ty tam ani nechoď, protože s vyplazeným jazykem se ještě žádný člověk nikdy nenajedl.“
Vlastík smutně svěsil hlavu, ale po chvíli se ozvalo tiché lusknutí a jazyk mu sám skočil zpátky do pusy, jen to mlasklo. Už už chtěl začít žalovat, ale výstražný pohled naproti sedícího Podkočárníka ho včas zarazil.
RECENZE 1:
ČTVRTEK, 12 DUBEN 2012 08:44 EMA/JAS
V úterý 17. 4. vychází přepracované vydání titulu Začarovaná třída Ivony Březinové. Tento příběh tří romských kluků vzbudil velké emoce na podzim loňského roku. Autorka byla nařčena, že propaguje rasismus. Nakladatelství se hájí, že tomu tak není.
Spisovatelka Březinová odmítá, že by její text v čítance měl povzbuzovat rasismus
Text je nyní upravený. „Vrátili jsme se k prapůvodnímu rukopisu a záměru, takže motiv ztracených bund už není ten nejdůležitější. Díky tomu zřetelně vyznívá, v čem jsou kluci nejlepší a proč celkem bez potíží se začlenili do nového kolektivu,“ píše Jana Semelková z nakladatelství, ve které knížka vyšla.
Text z knihy s názvem Mýdlová Madla byl uveřejněný v čítance a podle mínění zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové měl rasistický podtext. Šimůnková proto požadovala stažení čítanky. Podle Březinové bylo nařčení směšné. Ve skutečnosti svým dílem nabádá děti k rasové snášenlivosti, za což dostala i literární ceny.
Začarovaná třída vypráví příběh třída 3. A, která byla nejdřív úplně obyčejná, stejná jako ostatní třídy na škole. Děti se učily, trošku vyrušovaly výklad paní učitelky, občas nedávaly pozor vůbec – jako je tomu všude. Ale jednou se otevřely dveře a 3. A se rozrostla o tři nové žáky. Byli to bratři – Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. S maminkou a tatínkem se zastavili ve městě, protože rodiče byli kouzelníci a měli zde svá vystoupení. A jejich synové? Museli do školy, jak jinak. A od té chvíle se ve 3. A děly věci… Kniha Začarovaná třída vyšla ve francouzštině, srbštině a slovenštině. V roce 2004 byla zapsána na Honour List IBBY.
Spisovatelka Ivona Březinová chtěla být od dětství spisovatelkou a svého cíle díky nadání, pokoře a píli dosáhla. Po gymnáziu a studiu na Pedagogické fakultě UJEP Ústí nad Labem byla odbornou asistentkou katedry bohemistiky. Od roku 1997 píše knihy, jezdí besedovat se čtenáři po celé republice a od roku 2011 pořádá vlastní talkshow v Knihkupectví Fantazie v Praze, která se jmenuje Ivona uvádí. Šest let působila na Literární akademii, odkud vzešli i někteří autoři nakladatelství JaS (Jiří Holub, Kateřina Hejlová, Monika Petrlová). Píše příběhy pro děti a mládež všech věkových kategorií a nejrůznějších žánrů. Její knihy získaly řadu ocenění a je rytířkou Řádu krásného slova. Z posledních titulů můžeme jmenovat: Eliáš a liška (2010), Medvědí pohádka (2010), Dárek pro Sáru (2011), Kluk a pes (2011), Natálčin andulák (2012). Je vdaná, s manželem a dvěma dcerami žije v Praze
RECENZE 2:
Recenze knihy: Začarovaná třída – Ivona Březinová
Autor článku: M M
23.4.201
Rubrika Knihy
No řekněte, nechtěli byste, aby ožily vaše obrázky v hodině kreslení? Nebo aby byla tabule najednou bílá, takže by se na ni bílou křídou nedalo nic napsat? Případně aby se učebna proměnila v kluziště?
Většina z nás, ať školou ještě povinných nebo školou již prošlých, zřejmě přisvědčí, že za tu legraci by to určitě stálo. Oprostit se od normálu, vyjet ze zajetých kolejí, prostě zablbnout si, zasmát se, vážné situace odlehčit například mýdlovými bublinami…
Tohle všechno a ještě mnoho dalšího prožívají žáci 3.A v docela normální základní škole, do které na nějaký čas nastoupí trojčata, která změní běžnou denní školní rutinu na hodiny podivuhodných událostí.
Tito tři sourozenci vystřídají během roku pravidelně několik škol, protože jejich rodiče jsou varietní kouzelníci, kteří putují od města k městu se svými vystoupeními. Kluci od svých rodičů již leccos odkoukali, a tak nudné hodiny ve třídě zpestřují nejen svými totálními učebními neznalostmi a neúspěchy, ale též dokonalými čarodějnými kousky.
Autorka knihy Začarovaná třída, Ivona Březinová, vtahuje čtenáře do dnes již poměrně velkého společenského problému soužití lidí různých mentalit. Vtipným a trefným způsobem nechává ve třídě rozehrát scény, které nejprve odkryjí vzájemné odlišnosti zúčastněných, aby poté nastavila zrcadlo všem, včetně těch, kteří měli pocit, že jsou jaksi „lepší“. Nevynechává ani třídní učitelku Voříškovou, jejíž slovní hodnocení se mnohokrát stanou skutečností. Čtenář tak má možnost si okamžitě uvědomit sílu proneseného slova a zejména jeho důsledky.
Jelikož je kniha určena pro děti mladšího školního věku, jsou forma i obsah textu přispůsobeny kapacitě této věkové kategorie. Přesto zde může i dospělý čtenář nebo pedagog najít inspiraci pro řešení těchto situací v běžném životě.
Kniha Začarovaná třída určitě zaujme nepřehlédnutelnými ilustracemi Jaromíra F. Palme. Obrázky humorně zobrazují text a zesilují děj, a tak může dětský čtenář okamžitě konfrontovat přečtené i s kreslenou předlohou.
Pokud tedy shrnu všechny dojmy, které u mne kniha vyvolala, mohu konstatovat, že vznikla útlá knížka pro pobavení i zamyšlení. Autorka se nebála nakousnout ne zrovna oblíbené téma a jemně nás upozornit, že každý z nás je v něčem jedinečný a je jen na nás, zda-li tu jedinečnost chceme vidět. Jak u sebe, tak i u druhých.
RECENZE 3:
http://www.klubknihomolu.cz/16116/i-uceni-muze-byt-zabava/
I učení může být zábava
29.5.2012 MICHAELA DOČKALOVÁ
Jak vypěstovat u dětí vřelý vztah k romským občanům a potlačit xenofobii? Jednoduše. Přečtěte si již čtvrté vydání dětské knihy Ivony Březinové s názvem Začarovaná třída. Zjistíte, že v jádru jsme všichni stejní. Šťastní, zlobiví a především přátelští.
Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník – tři romští nezbedníci
Poprvé v nakladatelství JaS vychází kniha dětské spisovatelky Ivony Březinové nazvaná Začarovaná třída s ilustracemi Jaromíra F. Palmeho. Kniha byla vydána v roce 2012 jako pátá kniha tohoto nakladatelství.
Ivona Březinová je populární autorka nejen knih pro ty nejmenší, ale taktéž románů pro dospívající i dospělé, knih dobrodružných i naučných a v neposlední řadě i literatury cestopisné a dobrodružné.
Její kniha Začarovaná třída je především určena dětem, ale pobaví se u ní i dospělí. Do třídy 3.A přichází tři noví spolužáci – Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník – a jsou stejně jako jejich rodiče kouzelníky. Pro své spolužáky dokážou vyčarovat zmrzlinu, nechat oživnout zvířata, která děti nakreslily v rámci výtvarné výchovy, nebo udělat během chvíle ze třídy plavecký bazén.
Zpočátku jejich působení ve třídě však nijak populární nejsou. Nejde jim počítání ani psaní a ke všemu jsou to Romové. Husté černé vlasy, tmavé oči a snědá pleť z nich dělají příčinu obav rodičů jejich spolužáků. Bezdůvodně. Jsou jako každý jiný – zlobiví i hodní, šťastní i smutní. Ale ze všeho nejvíc touží po kamarádství. To pochopí i jejich spolužáci. A když paní učitelka objeví předmět, ve kterém jsou všichni tři chlapci bezpochyby nejlepší ze všech, pak může být spokojená i ona.
Nová éra pohádek – naučte děti vzájemnému soužití
Útlá kniha s krásnými ilustracemi Jaromíra E. Palmeho se čte jedním dechem. Máte-li tedy před spaním chvíli času, rozhodně stojí za to si ji přečíst. Zasmějete se a ještě si budete říkat, že až vy budete mít děti, určitě jim rádi příběh o začarované třídě přečtete.
Na druhou stranu však budete pohádku neustále srovnávat s těmi, na kterých jste vyrostli. Babička, O pejskovi a kočičce, O kohoutkovi a slepičce nebo o Kulihráškovi, to jsou pohádky, které nás celé dětství provázely, a Začarovaná třída je z trochu jiného soudku. Ti nejmenší samozřejmě podtext knihy ještě chápat nemohou. Neví, že romské děti ve většině případů stojí na okraji společnosti a tato kniha by jim měla pomoci zjistit, že jsou stejní jako „bílí“. Ale až budou starší a knihu si přečtou samy, význam i poselství dojde i k nim. Nejenže přijdou na to, že všichni jsme jen lidé, ale především to, že každý z nás je v něčem nejlepší. A kde jinde začít pěstovat přátelství mezi Romy a bílými a poznávat, v čem jsme skutečně dobří, než právě u nejmenších občanů naší společnosti? Takových pohádek by to chtělo mnohem, mnohem víc.
Ať už jste malí nebo velcí, bez dětí nebo s dětmi rozhodně si knihu Ivony Březinové přečtěte. Pobavíte se, zavzpomínáte na svá dětská léta a budete si říkat, že byste takové kouzelnické raubíře brali i ve své třídě. Všechny předměty by pro vás byly hrou.
Jak vypěstovat u dětí vřelý vztah k romským občanům a potlačit xenofobii? Jednoduše. Přečtěte si již čtvrté vydání dětské knihy Ivony Březinové s názvem Začarovaná třída. Zjistíte, že v jádru jsme všichni stejní. Šťastní, zlobiví a především přátelští.
Nová éra pohádek – naučte děti vzájemnému soužití
Útlá kniha s krásnými ilustracemi Jaromíra E. Palmeho se čte jedním dechem. Máte-li tedy před spaním chvíli času, rozhodně stojí za to si ji přečíst. Zasmějete se a ještě si budete říkat, že až vy budete mít děti, určitě jim rádi příběh o začarované třídě přečtete.
Na druhou stranu však budete pohádku neustále srovnávat s těmi, na kterých jste vyrostli. Babička, O pejskovi a kočičce, O kohoutkovi a slepičce nebo o Kulihráškovi, to jsou pohádky, které nás celé dětství provázely, a Začarovaná třída je z trochu jiného soudku. Ti nejmenší samozřejmě podtext knihy ještě chápat nemohou. Neví, že romské děti ve většině případů stojí na okraji společnosti a tato kniha by jim měla pomoci zjistit, že jsou stejní jako „bílí“. Ale až budou starší a knihu si přečtou samy, význam i poselství dojde i k nim. Nejenže přijdou na to, že všichni jsme jen lidé, ale především to, že každý z nás je v něčem nejlepší. A kde jinde začít pěstovat přátelství mezi Romy a bílými a poznávat, v čem jsme skutečně dobří, než právě u nejmenších občanů naší společnosti? Takových pohádek by to chtělo mnohem, mnohem víc.
Ať už jste malí nebo velcí, bez dětí nebo s dětmi rozhodně si knihu Ivony Březinové přečtěte. Pobavíte se, zavzpomínáte na svá dětská léta a budete si říkat, že byste takové kouzelnické raubíře brali i ve své třídě. Všechny předměty by pro vás byly hrou.
RECENZE 4:
http://www.vaseliteratura.cz/2462-zacarovana-trida.html
V roce 2012 byla podruhé vydána kniha Ivony Březinové Začarovaná třída(JaS, 2012). Poprvé vyšla v roce 2002. Paní učitelka Voříšková je na tom o poznání lépe než její kolegyně Mstivá Soňa z jiné knihy téhož nakladatelství. Kluci Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník z rodiny Margošovy nejsou ani hodní, ani zlobiví. Jsou to páni kluci. Nejde jim psaní a matematika, ale umí krásně zpívat. Spolužáci černovlasých kluků mají rádi kouzla. Margošovi jim proto přičarují spoustu zábavných chvil (létající čítanky, obživlá zvířata ve třídě aj.). Proč mohu tuto knihu označit jako báječnou?
Šmidli fidli, asi proto, že nás dospělé učí znovu hledět na dnešek očima pravdy. Není nejlepší ten, kdo nejrychleji běžel, ale ten, kdo se uměl přiznat ke krádeži sovy, není nejchytřejší ten, který ze sebe dělá zvláštní zboží, ale ten, který umí v lidech okolo vyvolat radost… Ivona Březinová nás seznamuje s dětmi, které vypadají odlišně, ale které jsou ve skutečnosti úplně stejné jako ostatní – chtějí si hrát, chtějí se smát a chtějí se kamarádit. A my bychom jim tyto drobné, ale významné radosti měli dopřát, dovést je k nim, protože už jsme dospělí a víme, že na jakých cihlách si domek si postavíme, tak pevně odolá tomu, co přijde poté…
Všechny situace jsou popsány s lehkostí. Ivona Březinová zvolila milý slovník. Mýdlová Madla je potrestaná tím nejhorším způsobem – vyloučením ze společné zábavy. Kluci Margošovi nejsou totiž černí nebo špinaví, ale černovlasí. Nejde o nějakou proromskou propagandu, spíše autorka klade důraz na to, abychom posuzovali ostatní přes jejich dobré vlastnosti a dovednosti. Už slyším ty ironické hlasy… Romové… Nic to nemění na tom, že všechny děti jsou krásné a my jim můžeme na jejich startovní čáře buď věnovat lásku a úctu, nebo je odsoudit k zařazení do určité kategorie, ze které se jen těžko budou v průběhu let dostávat. Zní to jako výkřik zoufalého bojovníka za třídní spravedlnost, ale minimálně na boží mlýny nebo karmu věří (tak trochu) každý. Stejně jako původní české přísloví, že sklidíme, jak jsme zaseli.
Mohla bych tady dále nějak rozvíjet myšlenku tolerance mezi lidmi, ale skutečný smysl to má jen u dětí, protože ty ještě nepřejaly vzorce smýšlení a postojů od nás rádoby moudřejších. A ještě bych ráda na vás apelovala. Pokud jste dospělí a cizí dítě se vás na něco ptá, pak buďte slušní. Na otázku: „Kampak jdete s tím pejskem, paní?“ není nejlepší odpověď, kterou dostal můj syn: „Třeba do prdele.“ Protože jednou až tyhle děti dospějí, půjdou tam, kam jsme je nasměrovali. Ale zatím je u nás demokracie, tak si vlastně můžeme chodit, kam chceme, viďte!
Text je vtipný a ještě teď se směju díky panu Kořánovi. Knihu doporučuji jako dárek pro vaše blízké, nad touto knihou se může pobavit celá rodina. Příběhy mohou ožívat také na výkresech vašich dětí, proto si myslím, že příběh kluků Margošových skutečně patří do současné dětské literatury. Hezké čtení!
„Kořán? Ale do téhle třídy nechodí žádný Kořán.“
„Pokud vím, tak nějaký Kořán chodí do 4.A k paní učitelce Zárubové.“
„Tak on kluk už není v 3.A?“ vykoktal pan Kořán zmateně.
„Byl. Vloni,“ upřesnila paní učitelka. „Ale mezitím byly prázdniny, a tak je váš syn teď o ročník výš.“
„Tak to vidíte,“ rozčiloval se pán. „Mně se doma nikdy nic neřekne.“
Za panem Kořánem zapadly dveře a paní učitelka se nejistě rozhlédla po třídě. (str. 46-47)
Knihu Začarovaná třída vydalo nakladatelství JaS
ROZHOVOR:
Pátek, 04 Květen 2012 00:00 PhDr. Jana Semelková
Začarovaná třída v novém kabátě míří ke čtenářům. Vychází celkem brzy po loňském nespravedlivém nařčení, že její text nabádá k rasismu. Toto hodnocení obdržela od lidí, kteří knihu nečetli, ba dokonce nečetli ani ukázku z čítanky pro druhou třídu, která emoce vloni na podzim rozpoutala. Ivona Březinová fujavici ustála a dnes se může těšit z nového vydání, které přineslo několik změn jak v grafické, tak obsahové části.
Ivono, jak ti vloni na podzim bylo, když ses dozvěděla, že tvá kniha propaguje rasismus?
Nejdřív jsem nad tím jen mávla rukou, protože takové plácnutí do vody tu už jednou bylo. Ovšem tehdy před třemi lety novináři rychle pochopili, že věc se má trochu jinak, a vše skončilo jednou jedinou televizní minireportáží, v níž ani nezaznělo moje jméno. Tentokrát to však bylo trochu větší šplouchnutí, zřejmě proto, že téma se hodilo do rozvířené atmosféry rasových nepokojů na Šluknovsku. Čítanková aférka mi připadala spíš směšná, než aby mě to nějak zarazilo nebo snad dokonce zastrašilo. Vím, že kniha Začarovaná třída, z níž byla v Čítance pro 2. třídu uveřejněna jedna kapitola, se obhájí sama. Ne nadarmo se dostala do mezinárodního registru knih podporujících rasovou snášenlivost. Ne nadarmo získala Zlatou stuhu, nominaci na Magnesii Literu a zápis na Čestnou listinu IBBY a její oblibu dokazuje i to, že nyní vychází v českém vydání už po čtvrté. Já jsem spíš cítila zodpovědnost za všechny ty lidi, kteří se za mě a Začarovanou třídu postavili, kteří se mě veřejně zastali. A byly jich spousty. Od učitelů, knihovníků, nakladatelů, kolegů spisovatelů a některých novinářů až po čtenáře, které můj text lidsky oslovil. Proto jsem pocítila nutnost se ke kauze vyjádřit. Nemohla jsem mlčet, když za mě tolik lidí bojovalo.
Omluvilo se ti Ministerstvo školství, respektive tehdejší jeho ministr Dobeš a zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková, že tě nespravedlivě nařkli?
S bývalým ministrem školství Dobešem jsem se nikdy nesetkala. Ale paní zmocněnkyně pro lidská práva mě pozvala na Úřad vlády, kde se mi omluvila za nešťastné vyznění celého případu, a kde jsme o všem dlouho debatovali. Každá máme na věc trochu jiný názor, ona by ukázku vytrženou z kontextu do čítanky nedala, já ano. Myslím si, že učitelé a učitelky moc dobře vědí, jak s podobnými záměrně problémově nastavenými texty ve škole pracovat. To, že ministerstvo doporučilo, aby se ukázka z čítanky stáhla (nebo aby se při výuce ignorovala) je jasným vyslovením nedůvěry didaktikům, kteří učebnici sestavovali, a pedagogům, kteří na mém textu mohli žákům pootevřít problematiku soužití různých etnik, a to formou, která je dětem blízká a pochopitelná.
Co si myslíš o lidech, kteří hodnotí dílo dřív, než se s ním seznámí? Kteří podle situace jsou nakloněni hned tomu a hned onomu vyjádření?
To je hodně obecná otázka, takže odpovím také obecně. Jsou mluvkové, kteří cítí nutkání vyslovit se ke všemu, co kolem nich proletí, aniž vědí, co to vlastně letělo. Nezáleží jim na tom, hlavně, že jsou slyšet. Pak jsou lidé, kteří považují za nepřípustné, aby neměli na věc nějaký názor. Jenže žijeme v době, kdy nezbývá čas budovat své názory na každou maličkost kolem nás tím, že si celý problém nastudujeme a ověříme. Proto tolik lidí otrocky a často i s naivní důvěřivostí přebírá názory jiných. A pak jsou ti, kteří se nebojí otevřeně přiznat, že na jistou věc nemají vůbec žádný názor. Je poctivější přiznat, že neznám, a tedy nehodnotím, než opakovat, co nám bylo podsunuto.
Co bys takovým lidem chtěla vzkázat?
Vlastně nic. Nemám potřebu jim něco vzkazovat. Já píšu pro čtenáře, kteří moji knihu přečtou od začátku do konce. Ale pokud ji odhodí v půlce, je to už forma hodnocení. Píšu převážně pro děti a dospívající, takže nedočtená kniha by znamenala, že jsem je nezaujala.
Za tebe se postavila spousta „moudrých“ lidí – spisovatelů, ilustrátorů, redaktorů, čtenářů… Co bys nyní chtěla vzkázat těm, kteří tě tehdy podpořili.
To je jiná věc. Musím říct, že mi až zatrnulo, když jsem viděla vlnu sympatií a podpory. Právě díky tomu jsem došla k přesvědčení, že se i já musím ozvat. Při skoro až masové obraně Začarované třídy jsem si s dojetím uvědomila, kolik lidí mi fandí, kolik lidí moje knihy zná a čte. A také to, jak mě vnímají jako člověka. Možná to bude znít nepatřičně a vůči Začarované třídě cynicky, ale já jsem si v těch dnech říkala, že ono poznání a uvědomění si úžasné solidarity lidí se mnou za tu kauzu snad stálo. Doufám, že jsem jim to už nějak řekla, napsala či vzkázala, ale podobných slov není nikdy dost, takže: Děkuji, děkuji vám za sebe i za Začarovanou třídu.
Začarovaná třída vychází po čtvrté – ale je jiná – v čem je jiná proti předchozím vydáním?
Nemyslím, že je jiná nějak výrazně. Prostě jsem se při korekturách deset let starého rukopisu podvědomě vrátila k prapůvodnímu textu, kde mají hlavní hrdinové svéráznější jména. A přirozený tok příběhu mi nijak nenaznačoval, že by v něm chyběla zápletka s odcizenými bundami. Ta tehdy byla připsaná navíc, mimo jiné i kvůli rozsahu textu. Ale je pouze na čtenářích, aby posoudili, která verze se jim zamlouvá víc.
Jaromír F. Palme koloroval původní ilustrace z roku 2002 a ještě přimaloval nové, jaký pocit máš z barevné Začarované třídy?
Jsem nadšená, protože Začarovaná třída je barevná svou podstatou. Jsou v ní barevné motivy i barevné nápady. Proto jsem zajásala, že nakladatelství JaS bylo ochotno sáhnout do měšce a koupit pro Začarovanou třídu trochu toho barevného veselí.
Jaromír tě také zpodobnil k medailonku, jak jsi svůj „portrét“ přijala? Jak ho uvítala tvá rodina?
Rodina se usnesla, že přinejmenším můj pařátek vznášející se nad klávesnicí počítače vypadá, jako by mi z oka vypadl. Vlastně asi ne z oka, ale z ruky? Moje hubené ruce vypadají při psaní přesně tak křečovitě, jako na obrázku. Takže ano – ta paní na obrázku – to jsem opravdu já.
Pokud vím, v současné době se připravuje i slovenská verze knihy – kdy čtenáři na Slovensku si budou moci přečíst příběh tří kluků – Čáryfuka, Máryfuka a Podkočárníka?
Ano, slovenská verze je myslím těsně před vydáním v nakladatelství Perfekt. Ilustrátor Miro Regitko dokončuje poslední obrázky a já se těším, že se rodinka Začarované třídy rozroste o dalšího příbuzného. Už v roce 2006 vyšla ve Francii (La classe ensorcelée) a pak byla v roce 2010 přeložena do srbštiny (Začarana učionica).
A ještě musím říct jednu věc. Do Začarovaných tříd chodím poměrně často. Na besedách, které pořádám po celé České republice i po Slovensku, navštěvuji školy, v nichž se učí nejen Češi nebo Slováci, ale i Romové, Vietnamci, Ukrajinci, ale byla jsem třeba i tam, kde byla třetina třídy z Mongolska. A většinou s tím nikdo z těch dětí nemá problém. Možná jim ho nějak nešťastně podsouváme my dospělí. Proto za důležité poslání knížky považuji slova paní učitelky Voříškové, která říká, že každý jsme v něčem nejlepší, jen je důležité včas přijít na to, v čem.
Na závěr nám prozraď kde se s tebou a Začarovanou třídou mohou čtenáři setkat, kde všude budeš v květnu a červnu besedovat?
Kde mě můžete potkat s batohem Začarovaných tříd na zádech:
2. 5. Chotěboř
9. 5. Praha – knihkupectví Fantazie (tam budeme knihu křtít)
10. 5. Třebíč
11. 5. Praha – Suchdol
14. 5. Provodín a Jestřebí
15. 5. Kněžmost
16. 5. Krnov a Horní Benešov
17. 5. Bruntál a Břidličná
18. 5. Vrbno pod Pradědem
19. 5. Praha – Veletrh Svět knihy
20. 5. Praha – Veletrh Svět knihy
21. 5. Děčín
22. 5. Ústí nad Labem a Trmice
23. 5. Duchcov
24. 5. Praha 4
25. 5. Zhoř u Jihlavy
29. 5. – 31.5. Košice
1. 6. Praha – Strahovský klášter (festival Děti, čtěte!)
5. 6. Horka nad Moravou
6. 6. – 7.6. Bohuňovice
8. 6. Český Těšín
11. 6. Piešťany
25. 6. Bratislava
A pak už budou prázdniny, a to se v žádné třídě neučí ani nebeseduje, ani v té Začarované. (A já taky musím někdy psát, lidi!)
Zdroj foto: M. Váňová, archiv JaS, ilustrace J. F. Palme
ČLÁNEK:
Ve Fantazii se křtila a četla Začarovaná třída
Ve středu 9. května v pět hodin odpoledne byla Fantazie (knihkupectví a vinotéka na Tylové náměstí v Praze) plna očekávání. Křtilo se nové vydání Začarované třídy. Přišli všichni, kdo s oblibou čtou knížky Ivony Březinové a rádi si užijí v kruhu stejně naladěných lidí. Ilustrátor Jaromír F. Palme, který Začarovanou třídu ilustroval, přišel s kytarou a foukací harmonikou, stejně tak i čtrnáctiletý Kevin Dumka, který jako kdyby vypadl z oka Podkočárníkovi z ilustrací v knížce. K nim se připojil desetiletý houslista Martin Kment.
Moderátor veselého odpoledne Tomáš Kříkava nejdříve dal prostor Kevinu Dumkovi, který zahrál a zazpíval romskou písničku. Protože ve Fantazii není místa nazbyt, budoucí kmotr se nerozpakoval a se svou kytarou se usadil na zemi. Tím svou podobnost s Podkočárníkem ještě zvýraznil.
Jako první dostala slovo redaktorka nakladatelství JaS Jana Semelková. Ta nechtěla hovořit vůbec, pak svolila, že v závěru popřeje knížce hodně štěstí, proto ji Tomáš Kříkava oslovil jako první. Vyznala se, že Začarovaná třída je pro ni srdeční záležitostí. Byla u jejího prvního vydání v Amuletu v roce 2002, věděla o zájmu čtenářů o tuto knížku, proto již delší dobu na ni upozorňovala své předchozí zaměstnavatele. Protože nikde neuspěla, byla ráda, že v novém nakladatelství, které založil její manžel Karel Semelka, mohla knihu vydat – v novém formátu a s barevnými ilustracemi, kterých se opět ujal Jaromír F. Palme. Drobných úprav doznal i text. Po dohodě s autorkou se v pořadí čtvrté vydání Začarované třídy vrátilo k prapůvodnímu rukopisu – text byl zkrácen o jednu kapitolu a kouzelničtí kluci dostali pohádkovější jména.
V závěru svého vystoupení vyvrátila, že by nakladatelství záměrně volilo cestu vydávání »provokujících« knih – Začarovaná třída byla na podzim loňského roku označena za podporující rasismus, respektive její kapitola o Mýdlové Madle a na počátku letošního roku obdržela negativní nálepku kniha Jiřího Holuba Jak se zbavit mstivý Soni – prý podporuje násilí. „S Ivonou Březinovou jsme vydání Začarované třídy plánovaly na jaro 2012 od léta loňského roku. Takže negativní nálepka, které se jí dostalo, její vydání neovlivnila. Knížka je na světě v plné kráse a ten, kdo ji osočil bez znalosti textu (bývalý ministr školství), už zmizel, doufám napořád, v propadlišti dějin. Problém v textech podle mne vidí jen ti, kteří buď neumí pořádně číst ve smyslu pochopení čteného, nebo knihu vůbec nečetli, případně potřebují komusi poklonkovat,“ uzavřela Jana Semelková své vystoupení.
Martin Kment spustil na housle a byl čas vyzpovídat ilustrátora. Jaromír F. Palme si myslel, že bude spíš zpívat. Přesto na dotazy odpověděl ochotně a s humorem sobě vlastním. Potvrdil, že se při ilustrování bavil stejně jako kdysi, a daleko nejvíc ho bavilo sebepoznání: „Vlastně jsem si ověřil, zda a jak se změnil za deset let můj výtvarný projev.“ Frontman skupiny Původní Bureš pak zahrál a zazpíval svou autorskou písničku o zvěřinci – vypadalo to, že zhudebnil pátou kapitolu knížky, v níž se to zvířaty přímo hemží.
Po další hudební vložce byla vyzvána Ivona Březinová, aby přečetla některou z kapitol. Rozhodla se pro úvod – přítomné děti nadšeně reagovaly. I ona se vyjádřila k nespravedlivému nařčení z loňského podzimu: „Původně jsem chtěla nad vším mávnout rukou, ale ta velká podpora ze strany čtenářů, kolegů, knihovnic, mnoha lidí mne ujistila, že se musím ozvat také. Chtěla jsem bojovat za to, aby Mýdlová Madla (tzv. problematická kapitola) mohla zůstat v Čítance pro 2. ročník. Jenže nebylo oč, nakladatelství tuto kapitolu do nového vydání skutečně nezařadilo.“
Kevin Dumko ještě jednou zahrál a byl čas na křest. Ivana Hutařová s Kevinem Dumkou popřáli knížce hodně štěstí a hlavně to, aby už žádný negramotný čtenář (míněno, čtu, ale nechápu čtené) jí nezkřížil cestu. Ivana Hutařová ještě připomenula, že knížky Ivony Březinové patří v knihovnách k nejpůjčovanějším, na policích se neohřejí a děti je mají rády, což glosovala Jana Semelková slovy: „Ivona Březinová nepotřebuje mít kapitoly ze svých knížek v čítankách, její knížky totiž čtou děti dobrovolně!“
ČLÁNEK:
Červenec 1, 2012 in
Knihy
Ivona Březinová, Začarovaná třída. JaS 2012
Začarovaná třída poprvé vyšla v roce 2002 a od té doby byla přeložena do francouzštiny, srbštiny a slovenštiny.
Jedná se o jednoduše psaný polopohádkový příběh, jako by se vyvíjel v dětské fantazii. Jako by ho psalo školní dítě. A proto právě školáčata (třeba rovnou z 3. A) mu budou rozumět nejlépe.
Do obyčejné třídy základní školy nastoupí tři noví žáci. Jsou to trojčata s neobvyklými jmény: Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník, příjmením Margošovi. Jejich maminka se jmenuje Cukrkáva a tatínek Čajrumbum. Nejsou to obyčejní kluci, od ostatních se liší, ale co děti zajímá nejvíce, že umí čarovat. Cokoliv jim přitane na mysl, to se stane. Mohou tedy při výtvarné výchově oživit obrázky zvířátek ze čtvrtek svých spolužáků, okořenit nudnou výuku prvouky o vodě skutečnou třídní záplavou, postupně měnící skupenství v led a v páru. Nebo vyčarovat spoustu kopečků zmrzliny. Pro každého spolužáka to vyšlo hned na dva poháry.
Nejprve jsou děti z nových spolužáků trošku v rozpacích. Později se však stanou dobrými přáteli. Roli tam zahraje i drobné nedorozumění a troška žárlivosti.
„Tak, děti, příští čtvrtek budou na naší škole třídní schůzky,“ oznámila paní učitelka. „Napište si to do notýsků a dejte je doma podepsat. Hlavně s někým od Margošů bych ráda mluvila,“ obrátila se pak přímo na Čáryfuka, Máryfuka a Podkočárníka.
„Tatínek vzkazuje,“ vyřizoval hned druhého dne Čáryfuk, „že by s vámi také rád mluvil.“
„I maminka,“ přidal se Máryfuk.
„To mě opravdu těsí,“ usmála se paní učitelka opravdu potěšeně. „Moc ráda vaše rodiče poznám.“
„Jenomže oni nepřijdou, protože mají večer představení,“ ozval se konečně Podkočárník, který se dlouho nemohl dostat ke slovu.
„No, to je tedy vážně mrzuté,“ zesmutněla paní učitela. Pak se dlouze zamyslela a řekla: „Tak vzkažte rodičům, ať pošlu z rodiny někoho jiného. Ve vašem případě je to totiž opravdu nutné.“
„Přece nezrušíme představení,“ mudroval doma tatínek Čajrumbum a rázoval pokojem s kouzelnickou hůlkou přes rameno.
„Což o to,“ namítla maminka Cukrkáva, „já bych si ráda jeden večer odpočinula. Ale copak to jde? Vstupenky jsou dávno vyprodané.“
„Co ti zpropadení kluci zase vyvedli, že s námi chce paní učitelka mluvit,“ mumlal si Čajrumbum pod černé vousy.
„Jsou poslední dobou trochu divocí,“ přiznala Cukrkáva unaveně.
„Potřebovali by asi na chvíli proměnit v králíky. To by je naučilo,“ zabručel zas Čajrumbum.
„Ne, v bílé králíky ne,“ zastávala se Cukrkáva chlapců. „Poměna v bílé králíky je tak ponižující. Zvlášť, když je pak při představení taháš spolu s ostatními z černého klobouku.“
„Máš pravdu,“ pokýval Čajrumubum hlavou, „v bílé myšky na dvě hodiny by úplně stačilo.“
(41/42)
Ivona Březinová píše příběhy pro děti a mládež. Její knihy získaly řadu ocenění a je rytířkou Řádu krásného slova. Z posledních titulů můžeme jmenovat: Eliáš a liška (2010), Medvědí pohádka (2010), Dárek pro Sáru (2011), Kluk a pes (2011), Natálčin andulák (2012). Je vdaná, s manželem a dvěma dcerami žije v Praze.
Příhody malého Modrého medvídka, který se narodil obyčejným hnědým medvědím rodičům. Protože je jiný než ostatní, nikdo si s ním nechce hrát. A přitom Modrý medvídek tolik potřebuje mít nějaké kamarády. Ve třinácti kapitolách zažije při hledáni přátel nejrůznější příhody. Myslí si, že kdyby našel modrého kamaráda, bylo by to úplně nejlepší. Jestlipak se mu to podaří?
Když byl Modrý medvěd ještě úplně malý, tak malý, že by se vešel Karkulce do košíku, pozvala k němu maminka zvěrolékaře. Pan doktor tehdy přišel i se svou malou holčičkou Kristýnkou a začal Modrého medvídka pozorně vyšetřovat. Prohlédl mu tlamičku, tlapičky i ouška, poslechl si, jak mu ťuká srdce a jestli pravidelně dýchá. „Vůbec nic mu není, maminko,“ řekl nakonec medvědici. „Můžete být klidná, váš medvídek je úplně zdravý.“ „Ale je modrý,“ poznamenala trochu nejistě medvědice, ačkoliv si toho pan doktor přece musel všimnout sám. „Proč není hnědý jako všichni ostatní? „No a co?‘ podivil se doktor. „Tak je modrý. Lidi jsou také bílí, černí, červení a žlutí.“ „A zelení,“ připomněla honem malá Kristýnka. „Těm se říká vodníci.“ 0 tom maminka nic nevěděla. Ale že v celém lese nežije žádný modrý medvěd, to věděla docela určitě. „Ostatní medvědi ho mezi sebe nevezmou, budou se mu smát,“ přiznala se nešťastně se svými obavami. Ale zvěrolékař jí vysvětlil, že nezáleží na tom, jestli její medvídek bude modrý, ale na tom, jestli bude moudrý. Maminka medvědice a táta medvěd naštěstí byli moudří dost o od samého začátku měli svého Modrého medvídka rádi. Ale věděli, že dokud sám nezmoudří, budou ho muset na světě mnohem víc ochraňovat, než kdyby vypadal jako ostatní.
Postavičku Modrého medvídka vymyslela ilustrátorka Kateřina Lovis Miller, dcera Zdeňka Milera, autora slavného Krtečka. Modrý medvídek se nejdřív objevoval jako minikomiks na pokračování v časopise Televize, vyšlo několik lepoler a říkanková knížka. Teprve pak jsem byla přizvána ke spolupráci já, abych o Modrém medvědovi napsala příběh. To jsem ráda učinila, z medvěda jsem udělala malého medvídka, a tak vznikla kniha Medvídek – Kdo si se mnou bude hrát?
ANOTACE:
