Archiv pro štítek: knihy pro děti

Fína a Zef. Příběh surikat.

Malá surikata Fína vypráví, co všechno s kamarádem Zefem zažili na poušti Kalahari, když se jednoho dne k jejich podzemní noře přiblížila velká skořápka, z níž vylezli dva podivní tvorové.

    

  • Rok vydání: 2020
  • Napsáno: 2017
  • Stran: 40
  • Žánr: příběhy se zvířecím hrdinou
  • Ilustrátor: Alena Schulz
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad: /
  • ISBN 978-80-00-05992-1
  • Poznámka 1: Kniha s pracovním sešitem.
  • Poznámka 2: Pro čtenáře od 7 let.
  • Poznámka 3: Pro menší děti je určeno leporelo Surikaty na poušti od stejné ilustrátorky.

 

 

 

 

ANOTACE:

Příběh odehrávající se v daleké poušti Kalahari vypráví malá surikata Fína. Díky autentickému líčení každodenních příhod se můžeme stát součástí její rozvětvené rodiny, v níž má každý svůj úkol i své místo. Jsme svědky mnoha nezbedností, které Fína a její kamarád Zef podniknou, i nebezpečí, bez nichž se život v poušti neobejde. Ale největší dobrodružství začíná v okamžiku, kdy se poblíž surikatí nory objeví podivná velká skořápka, z níž vylezou dva neznámí tvorové. Nemají ocas, chodí po dvou a jejich tělo je pokryté barevnou svlékací srstí. Jsou to přátelé, nebo nepřátelé?

Vyprávění je rozděleno na 48 kratičkých kapitol pro snadnou orientaci v textu a jako motivace čtenářů, kteří ještě nezvládnou přečíst velké celky.

Součástí knihy je pracovní sešit plný hravých úkolů, rébusů a tajenek. Jejich luštění dětem odhalí celou řadu zajímavostí ze světa přírody.

UKÁZKA z Pracovního sešitu 1:

UKÁZKA z Pracovního sešitu – 2

HRA

Surikaty jsou neustále ve střehu, nic jim neunikne. Chcete si vyzkoušet, jaký postřeh máte vy? Podívejte se na hru HLEDEJ ROZDíLY – Fína a Zef.
(Použito z předsádky knihy.)

Řád sladkého sněhuláka

Na karatistickém soustředění se páťákovi Přemkovi udělá špatně. Po převozu do nemocnice lékaři zjistí, že má cukrovku, nemoc, kterou zatím není možné vyléčit, ale žít se s ní dá. Jen se to Přemek nejdřív musí naučit. V nemocnici i na táboře zjišťuje, že v tom zdaleka není sám.

  • Rok vydání: 2019
  • Napsáno: 2018
  • Stran: 88
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Magda Veverková
  • Nakladatel: Albatros a Pasparta
  • Náklad: /
  • ISBN 978-80-00-05506-0
  • Poznámka 1: Kniha je součástí řady Má to háček
  • Poznámka 2: Ke knize jsou vytvořené pracovní listy, které je možné stáhnout na stránkách nakladatelství Pasparta zde nebo na stránkách KMČ nakladatelství Albatros zde.
  • Poznámka 3: Na vzniku pracovních listů se podílela Michaela Žačková a Ing. Marek Novák, mladý vědec, který se zabývá vývojem řešení kartových glukometrů a mobilní aplikace pro diabetiky.
  • Poznámka 4: Kmotrem knihy se stal prof. MUDr. Zdeněk Šumník, Ph.D., vedoucí lékař Dětského diabetologického centra Fakultní nemocnice v Motole.

ANOTACE:

Přemek chodí do páté třídy. Má dvě sestry, fajn rodiče a spoustu plánů do budoucna. Pravidelně chodí na tréninky a jednou by se chtěl stát slavným karatistou. Má to ale háček. Po jednom náročném tréninku na sportovním soustředění se mu udělá špatně a je odvezený do nemocnice, kde se brzy dozví diagnózu. Cukrovka. Nemoc, s kterou se bude potýkat až do konce života. Bude moct žít jako dřív? Bude moct dál trénovat? Přemkovi i jeho rodině postupně dochází, že stojí na začátku dlouhé cesty. Musí se naučit s cukrovkou žít a zprvu to vůbec nebude lehké. V nemocnici však potká Joriku a na diabetickém táboře pozná, že v tom zdaleka není sám. Všichni musí bojovat, aby dokázali, že v sobě mají sedm rytířských ctností. Teprve pak se mohou stát rytíři a rytířkami tajemného Řádu. Dokáže to i Přemek?

UKÁZKY:

1.

2.

3.

 

Z reportáže České televize – Studio 6 (30. 5. 2019, 6:35)
rozhovor s autorkou knihy a prof. MUDr. Zdeňkem Šumníkem, Ph.D. , vedoucím lékařem Dětského diabetologického centra FN v Motole

INFO o knize na webu Čítárny:
https://www.citarny.cz/knihy-lide/vzdelavani-a-souvislosti/glosa-svet-knihy/brezinova-diabetes-rad-sladkeho-snehulaka

 

Čtenářská recenze: Ivona Březinová – Řád sladkého sněhuláka

https://www.knizniklub.cz/literarni-kavarna/recenze/rad-sladkeho-snehulaka.html

Kniha z řady Má to háček pomáhá dětem a rodičům s řešením životních problémů a složitých situací. Knížky tak mohou být inspirací i povzbuzením všem čtenářům, kteří se s nějakým „háčkem“ musejí vyrovnat. Příběh páťáka Přemka s názvem Řád sladkého sněhuláka, který napsala Ivona Březinová, je o cukrovce, nemoci dnešní doby, která se zatím bohužel zcela vyléčit nedá. Kniha má být především podanou rukou a pomocníkem při zjištění diabetu, kdy se dítěti i celé jeho rodině převrátí život doslova naruby. Zároveň ukazuje, „že život s diabetem může být stejně krásný, rozmanitý a barevný, jako byl dřív“ – slovy našeho z předních českých diabetologů, profesora MUDr. Zdeňka Šumníka

„Všechno bude dobré,“ řekla maminka. „Zvládneme to.“

„Jak to víš?“ vysoukal ze sebe Přemek.

„Protože doktoři už zjistili, proč ti bylo tak moc špatně. A když to vědí, dokážou ti pomoct.“

„Aha. A… proč mi teda bylo špatně?“ zeptal se, protože tohle ho opravdu zajímalo.

„Protože máš cukrovku, Přemí,“ hlesla máma a hlasitě polkla, jak jí příval lítosti vytvořil v krku knedlík.
Protože se s touto nemocí letos seznámili v rodině mně blízké, rozhodla jsem se pomoci aspoň touto knihou, kterou jsem si přečetla ještě předtím, než jsem ji darovala. Oceňuji, že na reálném příběhu do té doby zdravého mladého sportovce autorka předkládá věci, tak jak jsou. Dokáže se podívat na svět nejen očima rodičů, ale i očima dítěte, které se musí s tak nepříjemnou nemocí, jako je cukrovka, potýkat. Svěření se s pocity, které člověk prožívá, jsou asi nejsilnějšími momenty v knížce, ať už se jedná o nemocného Přemka či o jeho rodiče. Samozřejmě z toho vyplývá i důležitost fungující rodiny a také návyky na nové povinnosti, které každého cukrovkáře čekají. Nemoc dítěte je nemocí celé rodiny, která se s danou skutečností musí vyrovnat a učinit opatření, která dokážou mít nemoc pod kontrolou.
Měl strach, že se mu budou třást ruce. Ale nebylo nic znát. Už to nechtěl oddalovat. Hlavně to mít za sebou. Nadechl se a bodl. Lída mu nabídla pomoc, všechno však nakonec zvládl sám. Jeho první vpich! Nechtěl teď myslet na to, kolik jich v životě bude. Dokázal to. Příště to dokáže zas.
Autorka knihy Ivona Březinová je česká spisovatelka knih pro děti a překladatelka. Od roku 1982 je členkou IBBY (nevládní organizace UNESCO – Mezinárodní sdružení pro dětskou knihu) a od roku 1999 je členkou Obce českých spisovatelů. Na svém kontě má více než 100 knih, za mnohé získala ocenění (např. Zlatá stuha, Cena knihovníků a Cena učitelů – Suk. Dokonce byla 2x nominována na cenu Magnesia Litera). Na paní Ivoně Březinové je mi upřímně sympatické to, že nepíše jen populární knihy, které se teď zrovna „nosí“, ale ve svých knihách upozorňuje na ožehavá témata jako jsou vztahové problémy, nemoci a diskriminace všeho druhu, ve kterých nechybí návod na cestu ven. Člověk totiž bývá se svými problémy osamocený, a tak se pro mnoho lidí může stát kniha prvním přítelem, který mu rozumí. Líbí se mi i knižní řada o problémech náctiletých dívek, která vychází pod názvem Holky na vodítku.

Doslov Ing. Marka Nováka, který už jako student vymyslel glukometr, který pomáhá malým i velkým, je doslova vzpruhou pro všechny nemocné i jejich blízké. Tento mladý nadějný doktorand 3. lékařské fakulty UK v Praze dal svým praktičtějším glukometrem šanci vést nemocným „normální život“. Nový glukometr totiž dokáže odeslat informaci o naměřených hodnotách přímo rodině diabetika, takže se o nemocného již nemusí bát.

Profesor MUDr. Zdeněk Šumník, Ph.D., je vedoucí lékař diabetologického oddělení Pediatrické kliniky Fakultní nemocnice v Praze-Motole. Zabývá se komplexní péčí o diabetické děti a výzkumem v oblasti epidemiologie, diagnostiky a léčby dětského diabetu. Do knihy Řád sladkého sněhuláka přispěl cennými radami při dokončování rukopisu.

Soubor informací pro rodiče, učitele a přátele dětí, u kterých byl zjištěn diabetes, najdete v knize Abeceda diabetu autorů Jana Lebla, Štěpánky Průhové a Zdeňka Šumníka.
Autorkou recenze je Lucie Bednářová.
červenec 2019

Čtenářská recenze – Kosmas
https://www.kosmas.cz/knihy/259061/rad-sladkeho-snehulaka/

Deník vodnice Puškvory

Osmiletá vodnická holčička Puškvora Stýblová bydlí se svými rodiči, sestrou Dušanou a bráchou Bláťuldou v rybníku Žabakor. Po prázdninách má nastoupit do lidské školy, to nebude úplně jednoduché. Své zážitky si Puškvora zapisuje do deníku.

denik_vodnice_puskvory_obalkapuskvora_sesit_obalka

  • Rok vydání: 2016
  • Napsáno: 2015
  • Stran: 80
  • Žánr: knihy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Lucie Dvořáková
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad: /
  • ISBN 978-80-00-04523-8
  • Poznámka: Kniha se prodává s pracovním sešitem.

ANOTACE:

Nebojte se vzít tenhle deník do ruky, je suchý, přestože je uvnitř samá voda! Jak by taky nebyl, když si ho píše malá vodnice. Jmenuje se Puškvora a bydlí s rodiči, se starší sestrou Dušanou a mladším bráškou Bláťuldou v rybníce jménem Žabakor. Ve vodní škole už vychodila dvě třídy, protože je však chytrá a šikovná, po prázdninách nastoupí do školy lidské. To bude fuška! Ale teď jsou před ní prázdniny a ty si chce pořádně užít – mokře dobrodružně!

UKÁZKY:

puskvora_kniha_7

puskvora_kniha_13puskvora_kniha_21

 

puskvora_kniha_35puskvora_kniha_43

 

UKÁZKY z pracovního sešitu:

puskvora_sesit_1puskvora_sesit_5

puskvora_sesit_slovnik

Robinson Crusoe na ostrově zvířátek

Příběh nejznámějšího trosečníka všech dob je tentokrát určen menším dětem. Robinson Crusoe na pustém ostrově nalézá útočiště díky sedmi zvířátkům, která se stanou jeho pomocníky i kamarády. Vypravěčem se stal papoušek jménem Úterý.

  • Rok vydání: 2016
  • Napsáno: 2015
  • Stran: 48
  • Žánr: pro začínající čtenáře, příběhy se zvířecím hrdinou
  • Ilustrátor: jako ilustrace použity fotografie z filmu
  • Nakladatel: Fragment
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-253-2671-8
  • Poznámka: Převyprávěno podle stejnojmenného filmu.
  • Více informací na http://www.robinsoncrusoe-lefilm.fr
  • E-KNIHA 
  • vyšlo ve slovenštině pod názvem Robinson Crusoe na ostrove zvieratiek

Robinson_OBALKA_Male

ANOTACE:

Na tropickém ostrově, kam ještě lidská noha nevkročila, žijí jen samá zvířata. Právě se chystají uspořádat piknik, když se strhne prudká bouře a na pláž přinese podivnou věc, z níž vyleze příšera. Zvířátka netuší, že věc je vrak lodi a příšera člověk, který na jejich ostrově ztroskotal. Bude lepší neznámého tvora zahnat zpátky do moře, nebo se naopak postarat, aby na ostrově přežil? Napínavý příběh, v němž nechybí legrace a dobrodružství, vypráví papoušek jménem Úterý. Kniha vznikla podle stejnojmenného animovaného filmu, který knize propůjčil ilustrace.

UKÁZKY:

RobinsonLeváRobinsonPravá

 

Robinson_s6Robinson_s7

Robinson_s8Robinson_s9

 

Robinson_s18Robinson_s24

Robinson_ZALOZKA

 

INFORMACE O FILMU:

produkce: Belgie / Francie
90 minut
scénář: Lee Christopher, Domonic Paris, Graham Welldon
režie: Vincent Kesteloot, Ben Stassen

český dabing:
Robinson Crusoe: Libor Bouček
papoušek Úterý: Michal Suchánek
ledňáček Kiki: Jana Stryková
chameleon Carmello: Bohdan Tůma
tapír Rosie: René Slováčková
kozel Scrubby: Petr Pospíchal
pásovec Pango: Martin Sobotka
ježura Epi: Adéla Nováková
kočka May: Kateřina Petrová
kocour Mal: Rudolf Kubík
kapitán: Zdeněk Mahdal
a další…

 

 

HRAČKA:

Robinson_HRAČKADSCN6047

 

 

 

 

O Puclíkovi (2. vydání)

Puclík je papírový panáček , který bydlí v krabici s nápisem Puzzle. Je velice neposedný a každou chvíli vyráží za dobrodružstvím: do pohádkových knížek a encyklopedií, které stojí v knihovničce Puclíkovy člověčí kamarádky Lucky, do kuchyně, na zahradu, ale i daleko do světa, třeba až k moři.

  • Rok vydání: 2015
  • Napsáno: 2005
  • Stran: 216
  • Žánr: pohádky, pro začínající čtenáře
  • Ilustrátor: Marie Tichá
  • Nakladatel: Euromedia Group, k.s.
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-7549-006-3
  • Poznámka 1 : / Přeloženo do slovenštiny.
  • Poznámka 2: 1. vydání

O_Puclíkovi_2_vydani_mala

Lentilka pro dědu Edu (2. vydání)

Příběh malého Honzíka, jehož pradědeček trpí Alzheimerovou nemocí. Vícegenerační soužití v jedné rodině přináší celou řadu veselých i smutných situací, které je ale nutné zvládat a řešit.

  • Rok vydání: 2012, e-kniha 2013
  • Napsáno: 2003
  • Stran: 82
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Eva Mastníková
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-00-03026-5
  • Poznámka: 1. místo Suk 2006 – Cena knihovníků, 4. místo-anketa dětí, Čestné uznání nakladatelství Albatros za rok 2006.
  • 1. vydání Albatros 2006.
  • Pracovní listy ke knize si můžete stáhnout na stránkách Albatrosu ZDE:
  • Vyšlo též polsky (Cukienek dla dziadka Tadka), slovinsky (Bombonček za dediju Ediju) a slovensky (Lentilka pre dedka Edka).
  • E-KNIHA 

obalLentilkaProEdu

1. vydání

123

2. vydání

INFORMACE:

V roce 2013 jsem se stala patronkou nadace Alzheimer nadační fond. Ačkoliv moje knihy patří především dětem a dospívajícím, problematika knihy Lentilka pro dědu Edu propojuje nejmladší generaci s tou nejstarší.

Alzheimer_komiks

ZÁLOŽKA DO KNIHY:

Alzheimer_záložka_AAlzheimer_záložka_B

ZAJÍMAVOST:

LENTILKA TOUR: 10 podzimních besed s Albatrosem

Lentilka_KMČ_léto2013

 

http://citarny.cz/index.php/knihy-lide/kde-to-zije/knihy-akce-pro-deti/3561-brezinova-lentilka-pro-dedu-edu

 

KŘÍŽOVKA v katalogu KMČ – podzim 2013

 

Chlapec a pes (slovensky)

Překlad knihy Kluk a pes do slovenštiny. Příběh dvou nerozlučných kamarádů, z nichž kluk Julin je na vozíčku a chodí do lidské školy, pes César navštěvuje školu pro asistenční psy.

  • Rok vydání: 2011
  • Napsáno: 2009
  • Stran: 60
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou, příběhy se zvířecím hrdinou
  • Ilustrátor: Eva Švrčková
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-00-02749-4
  • Poznámka: Vyšlo česky Kluk a pes, slovensky Chlapec a pes, slovinsky Fant in pes, maďarsky Add a mancsod!

Chlapec a pes

Adélka a Zlobidýlko (1. vydání)

Adélka chodí do druhé třídy a spolu se svým jezevčíkem Kaštanem si najde podivného kamaráda. Je to hadrový panáček, který má tu moc, že kdo ho právě má u sebe, zlobí.

obalAdelkaZlobidlo

  • Rok vydání: 1998
  • Napsáno: 1996
  • Stran: 64
  • Žánr: pro začínající čtenáře, příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Olga Franzová
  • Nakladatel: Albatros, edice První čtení
  • Náklad:
  • ISBN: 80-00-00668-5
  • Poznámka: zařazeno do KMČ
  •  Kniha byla upravena i pro aplikaci Booko.

UKÁZKA Booko:


ANOTACE:

Adelka_ZlobidylkoAdélka chodí do druhé třídy a spolu se svým jezevčíkem Kaštanem si najde podivného kamaráda. Je to hadrový panáček, který má tu moc, že kdo ho právě má u sebe, zlobí. A tak zlobí nejen Adélka, ale postupně i Adélčini spolužáci, paní učitelka, školník, ředitel, a dokonce i maminka s tatínkem. Není proto divu, že hadráček dostal jméno Zlobidýlko. Adélka se nakonec rozhodne, že mu od zlobení pomůže, ale naučit se nezlobit, to dá někdy pořádnou práci.

 

UKÁZKA:
Adelka_KastanKaštan je pes. Jezevčík. Má dlouhé tělo a krátké nohy. A štěká.
„Haf haf,“ volá na Adélku.
Adélka není pes. Adélka je holka. Má dlouhé hnědé vlasy a legračně pihovatý pršáček. Sehne se ke Kaštanovi a popadne ho za uši.
„,Kaštane, do které chodím třídy?“
„Haf haf“, odpoví Kaštan.
„Správně, do druhé,“ pochválí ho Adélka. „Jsem druhák. To už jsem velká, víš? To mě musíš poslouchat.“
Kaštan zavrtěl ocáskem a vděčně Adélce olízl dlaň. Pak vzrušeně zavětřil a odběhl do křoví.

Křoví se křiví na všechny strany a Kaštan v něm
šmejdí sem a tam.
„Pozor, něco tu mám,“ hafne na Adélku, ale ta právě dlouhými kroky měří vzdálenost od lavičky k vysokému stromu.
„Maminka říká, že jsi buk. Umíš bučet, buku?“ ptá se stromu Adélka.
Strom jen tiše zašuměl několika horními větvemi a poslal Adélce k nohám žlutozelený list.

„Co mi píšeš, buku? Já už umím krásně číst, víš? Přečtu i vzkaz od mámy, přečtu i ten tvůj. Jen po tátovi to ještě někdy nepřečtu. Škrábe jako kocour. I Kaštan by to napsal líp.“
„Kde jsi, Kaštane? Jdeme domů,“ vzpomene si Adélka.
Kaštan nic.
„Ke mně, Kaštane! Ke mně!“
Na tenhle povel byl jezevčík cvičený. Vždycky hned přiběhl. Teď ne. Křoví se jen mírně třáslo a ozývalo se z něj výstražné mručení.

Adelka_Ihahacek

RECENZE:Adélka a Zlobidýlko
Kterak Zlobidylko zlobit přestalo

…“Titul glosy napovídá, co asi začne tropit majitel hadrové hračky obšťastňující dočasné nejen děli, ale také maminku, tatínka, paní pokladní v samoobsluze, ba dokonce i lva v cirkuse, pana ředitele a pana školníka. Hadrový panáček tak dává sledu volně řazených příhod jednoduchý rámec a navíc se pro autorku stává východiskem pro rozvíjení situační, případně i jazykové komiky. Ivoně Březinově se uvedená kniha celkem podařila co do jeji kvality i co do didaktického ponaučení. V obou aspektech se hlásí k humoru, jakým se vyznačují příběhy paní Laryfáry Betty MacDonaldové.‘

(no) Ladění 411998, 5.13

Adelka_tatinek
… „U tohoto typu prózy jde vždycky o nosný nápad, s nímž si autorka musí umět srozumitelné a nápadité pohrát. Březinová to udělala vkusně a knížka by měla mít u mladých čtenářů úspěch.“
(110 Nové knihy 48 / 1998,s. 7)

Adelka_reditel

 

Adélka_Večerník

Kouzelná flétna

 

Převyprávění operního libreta Emanuela Schikanedera. Text upraven tak, jako by se rolí jednotlivých postav ujaly děti. Součástí knihy je i CD s ukázkami z Mozartovy opery.

  • Rok vydání: 2006
  • Napsáno: 2005
  • Stran: 50
  • Žánr: adaptace cizí látky
  • Ilustrátor: Martina Skala
  • Nakladatel: Bon Art Production
  • Náklad: /
  • ISBN: 80-87015-00-2
  • Poznámka: Kniha byla autorkou pouze převyprávěna podle operního libreta Emanuela Schikanedera.
    Kromě češtiny zároveň vyšlo v angličtině, němčině a francouzštině.
  • Součástí knihy je hudební CD s ukázkami z Mozartovy opery.

obalKouzelnaFletnaKouzelna_fletna_CD


ANOTACE:

Flétna -záda

RECENZE:

Kouzelná flétna pro děti (Martin Reissner)

Tituly věnované hudbě nepatří v české dětské literatuře k nejčastějším, přesto v posledních letech vyšlo několik pozoruhodných hudebně zaměřených knih. Vedle houslařské série Martiny Skaly, iniciační knihy o opeře Jiřiny Markové a Anny Novotné tvoří nejnovější střípek do hudební mozaiky první dětský titul nového nakladatelství Bon Art Production nazvaný KOUZELNÁ FLÉTNA (Praha, 2006). Slavný operní pohádkový kus Wolfganga Amadea Mozarta a libretisty, Mozartova přítele, divadelníka a umělce Emanuela Schikanedera převyprávěla Ivona Březinová. Kniha vychází u příležitosti 250. výročí narození velkého salzburského rodáka a má být počátkem ediční řady, v níž budou děti postupně dvojicí titulů ročně seznamovány s výraznými díly operního světa.

Edukativní rozměr knihy posiluje i přiložené hudební CD, na němž jsou zaznamenány ukázky z opery v originálním, tedy německém jazyce. Velkorysost nového projektu potvrzuje i bohatost jazykových mutacích, v nichž ke čtenářům a posluchačům míří: vedle češtiny je to také angličtina, němčina a francouzština.

Vizuální jednotu všech jazykových verzí pak zajišťuje osobité výtvarné pojetí Martiny Skaly. Právě výtvarné zpracování (grafická úprava Dáša Pošmourná) přitom představuje nejvýraznější hodnotu nové publikace věnované poslední Mozartově opeře. Skale je hudební svět blízký, rozumí mu a dokáže jej svérázným způsobem vizuálně interpretovat. Lehkost, s níž před lety udivil její první díl příběhů o Stradovi a Variovi, dokázala svižným způsobem přesunout i do nové mozartovské publikace. Ilustrátorka respektuje hájemství opery, její typické znaky, ale přitom nesklouzává ani k povrchnosti, ani k lehce očekávaným konotacím. V celé publikaci o šesti desítkách stran udržuje vznosnou a odlehčenou atmosféru.

Prozaičce Ivoně Březinové se při převyprávění slavného Schikanederova libreta dařilo již o něco hůře, respektive základní invenční nápad odpovídající výtvarné části knihy v textu chybí. Jedná se o prosté dějové převyprávění, tu více, tu méně kultivované a hravé, někde redakčně zhuštěné, jinde téměř nastavované. Problém je hlavně fakt, že poetický text, ve své podstatě velmi snový a plný konotací, se příčí prostému neemotivnímu beletristickému záznamu. Snad by pomohl převod formou básnického slova, určitě by příběhu prospěla rezignace na přesné sledování událostí jednotlivých dějství.

Vzdor nedostatkům textové části představuje kniha z Bon Art Production zajímavý počin. Bude-li řada pokračovat, lze dokonce očekávat, že pro čtenáře mezi osmi a dvanácti léty vznikne exklusivní série spojující tři magické umělecké světy: hudbu, výtvarno a literaturu.

Reissner, Martin: Kouzelná flétna pro děti. In: Ladění. 11/2. Brno 2006, s. (25–26).

Flétna-iljpg

Ocenění:

Cena pro Bon Art Production za nakladatelský počin v oblasti literatury pro děti a mládež
Nejkrásnější dětská kniha 2006

Kočka Kačka herečkou

Knížka pro začínající čtenáře volně navazuje na knihu O kočce Kačce. V druhém díle se Kačce podaří splnit její vytoužený sen – dostane roli v televizní reklamě na kočičí papání.

  • Rok vydání: 1999
  • Napsáno: 1998
  • Stran: 32
  • Žánr: pro začínající čtenáře, příběhy se zvířecím hrdinou
  • Ilustrátor: Vlasta Švejdová
  • Nakladatel: SiD & NERo, edice Začínám číst
  • Náklad: /
  • ISBN: 80-85886-53-7
  • Poznámka: volné pokračování knížky O kočce Kačce

obalKackaHerecka

ANOTACE:

Kočka Kačka poznává nové kamarády, koťátka Sazičku a Mourka, který ještě neumí říkat „r“, morče Celestýna, který trochu zlobí, ale také nezbedná dvojčata, kluky Matěje a Maxima. Zvířátka i děti věří, že se Kačka jednou stane slavnou herečkou. To se Kačce také splní, když dostane roli v televizní reklamě. Brzy ale pozná, že ze všeho nejlepší je hrát si s kamarády jen tak pro radost.

UKÁZKA:

Byla jsem zrovna krásně napapaná a oči se mi až zavíraly, když velký Kukačka zapnul televizi. A to byste nevěřili! Nějaká cizí krásná kočka si tam vykračovala od misky k misce. Ke každé jen čichla, ohrnula čenich o šla dál. Ale v té poslední misce muselo být něco obzvlášť dobroučkého. Ta cizí krásná kočka se zastavila, přimhouřila očka o pustila se do toho s takovou chutí, jako by jí velcí týden nedali najíst. Nakonec protáhla přední i zadní nohy a mlsně si olízla tlamičku sametově růžovým jazykem.
Chtěla jsem vědět, jestli mám také tak sametově růžový jazyk, a vyplázla jsem ho jak jen to šlo.
„Koukni na Kačku, tati,“ strčila Kamila do velkého Kukačky. „Že vypadá úplně jako to kočka z reklamy.“
„Mik, mik,“ řekl na to malý Michal a hned se zas pokoušel sníst svoji přední levou tlapku.
Ale velký Kukačka překvapené zašeptal:
„No jo, máš pravdu, Kamilo. Úplná filmová hvězda, ta naše Kačka.“
Samým štěstím jsem se až zatetelila a z vděčnosti jsem šla velkému Kukačkovi zahřát krk. Má to moc rád. Podrbal mě na hlavě svými krátkými tupými drápky. On chudáček jiné nemá. Ale i tak to bylo moc příjemné.

UKÁZKA 2:

KockaKacka_II_11

RECENZE:

KočkaKačka_herečkou_RECENZE_Ditmar

Kluk a pes (1. vydání)

Příběh dvou školáků, kteří jsou nerozlučnými přáteli. Jeden z nich je třeťák Julin na vozíčku, druhý pes César, který chodí do psí školy, aby se mohl stát asistenčním psem.

obalKlukPes

  • Rok vydání: 2011
  • Napsáno: 2009
  • Stran: 60
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou, příběhy se zvířecím hrdinou
  • Ilustrátor: Eva Švrčková
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-00-02718-0
  • Překlady:
    2011 vyšlo ve slovenštině pod názvem Chlapec a pes.
    2014 vyšlo ve slovinštině pod názvem Fant in pes.
    2016 vyšlo v maďarštině pod názvem Add a mancsod!
    2017 vyšlo v polštině pod názvem Chlopiec i pies
  • 2. vydání: Albatros 2016.
  • Pracovní listy ke knize jsou ke stažení na stránkách Albatrosu ZDE:
  • E-KNIHA 
  • AUDIOKNIHA
  •  Kniha byla upravena pro aplikaci Booko.

UKÁZKA Booko:

 

kluk a pes -kytkyANOTACE:

Příběh o přátelství devítiletého Julina upoutaného na vozík a jeho psa Césara, který kvůli svému malému pánovi chodí do speciální psí školy, aby se mohl stát opravdovým asistenčním psem. Kniha plná veselých příhod odehrávajících se ve škole dětí i ve škole psů ukazuje Julina jako obyčejného kluka, který je součástí party, nepotřebuje být litován a občas je mu i co závidět.

 

Kluk a pes_vozik

 

Ahoj, já jsem Julin! Jsem třeťák, je září a právě mi začíná škola. Do školy nechodím, ale jezdím. Mám rád počítače, závody, psy, a samozřejmě rodiče a kamarády. Jsem obyčejný, myslím, že docela chytrý kluk.

Kluk a pes_stopuje

 

 

Ahoj, já jsem César! Jsem prvňák, je září a právě mi začíná škola. Do školy nechodím, ale běhám. Mám rád dobré jídlo, výlety, lidi, a samozřejmě své pány a kamarády. Jsem docela šikovný Julinův osobní asistent. Jsme nejlepší přátelé a společně zvládneme úplně všechno!

 

UKÁZKA:

Tajemný vzkaz v tenisáku

„Ukaž, co to máš za míček, Césare?“ řekl Julin udiveně. „To není tvůj tenisák. Komu jsi ho vzal, co? To se nedělá, brát cizí věci.“

Kluk_a_pes_předsádkaJo, já vím. Jenže tohle není cizí věc. To je tenisák mý kamarádky z vedlejší třídy. Alfa je moc prima labradorka a ve škole studuje obor vodicích psů pro lidi, co nevidí. Alfa se učí, jak vést svou paní po ulici tak, aby nezakopla, aby nikam nespadla, aby ji nic nepřejelo a taky aby nezabloudila do úplně jiný ulice, než kde bydlí. Alfa říká, že je to docela fuška. Ale ji to prý baví. A svou Mílu má ráda. Jako já tebe, Juline.

„Tak, Césare! Míček. Dej!“

Dej! už umím. Tady ho máš, Juline. Ale kradenej není. My jsme si ho s Alfou jen vyměnili. Chtěla to, víš? Pořád mi ho o přestávce cpala, tak jsem si ho vzal a dal jí ten svůj.

Kluk_a_pes_tenisákJulin seděl na posteli a pohazoval si cizím tenisákem. Ale pak se na něj podíval pozorněji a zjistil, že míček je v jednom místě naříznutý. Nehtem zajel do škvíry, cosi nahmatal, podíval se na Césara a řekl:
„Podej mi pinzetu. Pinzetu, Césare! Přines!“

Hm, to se ti řekne, pinzetu. Ale co ta pinzeta je, u všech zahrabanejch kostí? Umím ti podat propisku. Propisku bys nechtěl? Brada už mě naučil podávat taky knihu, sešit, penál, nůžky, ty musím opatrně. Přinesu čepici, rukavice, bundu a boty. Dokonce i mobil už umím. A je to teda pěknej šok, pokud ti mobil zazvoní přímo v tlamě, když ho zrovna neseš. Fuj! Poprvé jsem se tak lekl, div jsem tu věc nespolknul. Ale Brada mě vytrénoval, už se nelekám.

„Césare! Tu pinzetu!“

Nevím, Juline. Pinzetu fakt neumím.

Julinovi se nakonec podařilo do škvíry v míčku vsunout dva prsty. Trochu měl strach, aby ho nechytla křeč, ale zdálo se to být v pořádku. Opatrně, kousek po kousku, cosi vytahoval.
„Tý jo! Co to může být?“
César postřehl v Julinově hlasu napětí a obezřetně se posadil těsně vedle něj. To aby v případě, že by se s Julinem něco dělo, mohl včas zasáhnout.
Julin držel v rukou malý, na několikrát složený papírek.
„To bude asi vzkaz. Nějaká tajná zpráva. Chápeš, Césare? V tom míčku bylo ukrytý nějaký tajemství.“

TISKOVÁ ZPRÁVA O KŘTU KNIHY:

KNÍŽKU KLUK A PES POKŘTIL JAN POTMĚŠIL A PES

Praha, 8. dubna 2011

Herec Jan Potměšil a asistenční pes Ešlinka ze sdružení Helppes se stali kmotry nové knížky Ivony Březinové Kluk a pes. Jejími hlavními hrdiny jsou totiž třeťák Julin, který je vozíku, a jeho asistenční pes César. Ten je také vtipným vypravěčem příběhu.

Nakladatelství Albatros pozvalo do Ta kavárny Jedličkova ústavu v Praze děti ze základní školy Jedličkova ústavu, ze ZŠ Nedvědovo náměstí a žáky Učiliště pro děti s více vadami. Všichni si s napětím poslechli ukázku z knížky v podání autorky Ivony Březinové a herce Jana Potměšila. „Ivona Březinová zpracovala téma odlišnosti vtipně, vesele a přístupně. Už se těším, jak ho přečtu svým dětem,“ řekl Jan Potměšil.

Šestnáctiměsíční fenka Ešlinka, která je stejně jako hlavní hrdina knížky César žákyní psí školy, pak předvedla, co všechno umí – stáhnout paničce rukavice i čepici, podat hrneček, mobil i hřeben, otevřít skříňku i podat vodítko. Její cvičitelka Zuzana Daušová pak dětem vyprávěla, jak to v psí škole vypadá a co všechno jsou psi schopni se naučit.

Setkání zakončily divoké závody ve slalomu na vozíku, kdy si to rozdaly děti, které vozík potřebují ke každodennímu životu, s těmi, které na něm seděly poprvé v životě.

Nakladatelství Albatros zároveň předalo Ta kavárně, kde se scházejí klienti Jedličkova ústavu a škol a maminky s dětmi, malou knihovničku dětské literatury. Návštěvníci kavárny mají teď možnost si půjčit leporela pro nejmenší, knížky prvního čtení i literaturu pro teenagery. „Jsme rádi, že se naše knížky dostanou na místo, kde se schází spousta dětí,“ řekla šéfredaktorka Albatrosu Šárka Krejčová a slíbila, že nakladatelství bude knihovničku pravidelně doplňovat o nové tituly.

Ivona Březinová se věnuje literatuře pro děti a mládež všech věkových kategorií a nejrůznějších žánrů. Za součást své profese považuje i povídání si se čtenáři na besedách, a proto s pověstným batohem knih na zádech křižuje celou republiku. V poslední době se také v rámci svého působení na Literární akademii stará o nejmladší spisovatelskou generaci. Je mimo jiné autorkou knihy Lentilka pro dědu Edu, která popisuje dětskou zkušenost se stářím (Albatros, 2010).

RECENZE 1:

iLiteratura
Březinová, Ivona: Kluk a pes
Autor článku: Milena Šubrtová – 20.9.2011
knihy : Česká republika /RECENZE DĚTSKÁ

Ivona Březinová se novelou Kluk a pes opět pohybuje v prostoru návodné, formativní literatury, kde již mnohokrát osvědčila své literární kvality. Stačí připomenout čtenářsky úspěšný cyklus o dospívajících a závislostech Holky na vodítku či prózu Lentilka pro dědu Edu, líčící s optimismem nelehké soužití dítěte a prarodiče s Alzheimerovou chorobou.

Ivona Březinová: Kluk a pes. Ilustrace Eva Švrčková, Albatros, Praha, 2011, 60 s.
Julin a pes César trávili až dosud každou volnou chvíli společně, se začátkem školního roku však jejich cesty dočasně rozdělí pevný řád povinností. Školákem se totiž vedle třeťáka Julina nově stává i retrívr César, který podstupuje výcvik na asistentského psa, aby mohl lépe pomáhat svému dětskému kamarádovi, odkázanému v důsledku postupujícího onemocnění na invalidní vozík. Epizody ze školního prostředí jsou tak nevšedně zpestřeny o zajímavosti ze života psích školáků.
Březinová rozvíjí nelehké téma handicapu citlivě, bez sentimentu a s osvobozujícím humorem. Julin je se svým postižením smířen, vozík mu kompenzuje fyzickou nedostatečnost, ale stává se rovněž přirozenou rekvizitou dětských her. César je Julinovi důležitou oporou na cestě k samostatnosti a v rodinném mikroprostoru je mu vyhrazeno místo rovnoprávného člena, jenž je Julinovi blízko jako sourozenec. Za určitou slabinu prózy lze považovat její přesycenost nastolenými problémy, které na ploše komorního příběhu nejsou přesvědčivě rozvinuty, a pouze letmo nastíněnými charaktery jejich nositelů (například strach nevidomé Míly; Břéťa utíkající z domova v obavách z trestu kvůli špatnému vysvědčení).
Autorka dynamicky střídá různé vypravěčské polohy. Jedním ze zdrojů komiky se stává Césarova psí perspektiva, ze které je s odzbrojující bezprostředností nahlížen každodenní život v lidské společnosti. Použití tohoto „nespolehlivého“ zvířecího vypravěče není v kontextu české literatury pro děti novým prostředkem, nicméně Březinová s ním pracuje funkčně. Césarovy komentáře, v textu typograficky odlišeny kurzivou, nemají pouze povahu zábavných glos, ale dětského čtenáře aktivizují a zdůrazňují etické poselství příběhu. Knížka je v tiráži doporučována čtenářům od osmi let, určitě však najde vděčné recipienty i mezi mladšími dětmi.

© Milena Šubrtová

RECENZE 2:

Recenze_Pes_MFDnes_15092011s6D

RECENZE 3:

Kluk a pes od Ivony Březinové zaujme tématem a nádhernými ilustracemi

Knížka Kluk a pes je novým počinem Ivony Březinové. A jako vždy, zaujme svým tématem, které je široké a citlivě seznamuje děti s něčím, co bývá společností vnímáno spíše negativně či rozporuplně (tady je onen Kluk vozíčkářem). Druhou nádhernou rovinu jsem v knížce objevila v ilustracích, které jsou z autorské dílny Evy Švrčkové. Obě dámy jsem v rámci recenze požádala také o pár slov.

Líbí se mi živý styl, který vás vtáhne přímo do děje a s Julinem, klukem na vozíku, prožijeme jeden školní rok. Jeho asistenční pes César ovšem také chodí do školy, jak pochopíte hned po prvních stránkách. Ovšem do té psí… aby se naučil
vše, co potřebuje znát. A nebude tam sám, spolužáků bude mít hafo a z jeho psí hlavičky se dozvíte nejen, jak pes přemýšlí a funguje. Třeba barvitý popis „chytání stopy“ je excelentní, ale také co se v takové škole děje a jak to chodí mezi psími spolužáky.

Anebo úplně prostou věc, jak to chodí u večeře.

„Lidi, já bych žral. Jezte rychle! Vím, že až se najíte, taky  dostanu něco dobrého. Voňavého. Z té velké plechové mísy se dvěma uchy a placatou plechovou čepicí cítím maso. Je ještě horké. Asi ho dostanu s rýží. A s mrkví. Hmmm, už se těším. Vám to ale trvá, u všech kostí! Za chvíli vám ukážu, jak se má pořádně hltat.

V noci ti dva spali hlubokým spánkem. Julinovi se zdálo o tom, jak s klukama závodili a on byl na vozíku rychlejší než Mirek na kole.  Césarovi se zdálo o hovínku, které se nedalo zahrabat. Dost ho  to zlobilo, ale ani ve spánku neopomněl prohřívat Julinovy věčně ztuhlé nohy.“

 

Opravdu krásný popis souznění kluka a psa, co říkáte? Zaujalo mne, jak úžasně autorka Ivona Březinová tohle uměla popsat a tak jsem se neváhala s dotazem.

Že se umíte dívat na svět dětskýma očima, již vím a je to   úchvatná a cenná vlastnost, ale vy jste to nyní dokázala i těma  psíma?  Je tam hodně podrobností o psím výcviku a mě se třeba velmi líbil popis, při kterém doslova  cítím, jak pes cítí a hledá stopu. A že to není žádná legrace..?

S psy nemám příliš velké zkušenosti, ale pokusila jsem se do jejich  světa co nejvíc ponořit. Studovala jsem podklady v knihách i na internetu, kde jsem viděla spousty instruktážních filmů o speciálním výcviku. A měla jsem i své informátory z organizace Pomocné tlapky a potom z organizace Helppes.

 Právě fenka Ashley z Helppesu mi knihu  spolu s hercem Honzou Potměšilem pokřtila a paní Zuzana, uznávaná  cvičiteka, mi složila největší poklonu, kterou jsem kdy slyšela. Prý má při čtení mé knihy v určitých pasážích pocit, jako by ji psal pes. Tohle když mi řekne člověk, odborník, který se psy léta pracuje a  vychovává je pro speciální úkoly, tetelím se radostí, že se mi snad tím psem na chvilku opravdu povedlo být.“ 

Já myslím, že se Vám to určitě povedlo, protože tohle byla myšlenka, která se do mě zakousla
vlastně po přečtení několika prvních řádků „psího přemýšlení“ a pevně věřím, že nejsem jediný podobný čtenář.

Svou roli tu bude hrát také žlutý tenisák, který bude prostředníkem k další postavě v knížce. Slepé holčičce Míle. A taky dojde na velkou pátrací akci. A na hledání ztracené ledvinky ve sněhu. A taky na závěrečné zkoušky v psí
škole.  Prostě se toho za ten školní rok stane mnoho a mnoho. Až skoro div, že se to do tak útloučké knížky vejde.

Nedejte se zmást, ona vám vydrží ale dost dlouho.

Je to čtení náročnější.

Ne snad těžké na čtení, ale pro témata, kterých se dotýká. Život handicapovaných ve světě „normálních lidí“ není vůbec jednoduchý a Ivona Březinová se navíc na všechno dívá dětskýma očima. Tuhle vzácnou vlastnost dnes již každý nemá a je to úhel pohledu, který dospělí už ztrácí… Je dobré si ho občas připomenout. Témat k povídání po čtení je mnoho a když si k tomu připočítáte ještě pohled na svět psíma očim a psím čenichem, tak zjistíte, že tahle knížka vám dá opravdu hodně. Hodně námětů k zamyšlení, nekonvenčních názorů a pohledů na svět.

A to je dobře.

Co je však dokonale odpočinkové, jsou ilustrace Evy Švrčkové, které jsou příjemné a chvílemi budí dojem příjemného teplíčka. Snad pro ty „textilní vzory“, které čas od času použije tu a tam…občas na místech nepatřičných, ale o to zajímavějších, třeba na hrnci s masem s mrkví.

  Vyřádila se také v chlupech a vlasech, které vypadají jako opravdové a dělají z každé ilustrace nádherný šperk. Tak dlouho jsem přemýšlela, až jsem si našla na paní Švrčkovou kontakt a zeptala se jí rovnou, jak to s těmi ilustracemi je.

Jak byly tvořeny? Opravdu pomocí textilu, nějakou koláží? Mě fascinují chlupy a vlasy tam svou opravdovostí“???

 Ilustrovat knihu Ivony Březinové byla jedna radost, protože příběh o klukovi a jeho psovi je nabitý dějem a tím i velmi inspirativní. Obrázky vznikly přetiskováním různých materiálů (především textilních), které jsem hledala a sbírala, kudy jsem chodila 🙂 Kombinace těchto přetisků nabízí velkou škálu strukturálních variací a umožňuje vyhrát si s detailem. Pro dosažení žádoucího výsledku jsou monotypy propojeny s malbou a ve finále se uplatnila i obyčejná tužka.“

A mě nezbývá, než se kochat a přemýšlet nad každý obrázkem, jakou radost a slast musela jeho výroba stát. Je to příjemné a nádherné pohlazení pro oko i duši po záplavě těch nepěkných počítačově dělaných ilustrací, které mají pouze jednu výhodu – jsou rychlé, levné a jsou s minimem možné námahy…. Ehm… to vlastně nejsou výhody, že?

Já radši zůstanu u obrázků, na kterých je vidět, že dělaly radost a potěchu i samotnému autorovi při tvorbě. A to obrázky v knížce Kluk a pes rozhodně jsou. 

Vydalo nakladatelství Albatros, 2011, www.albatros.cz

Foto ilustrací: archív Evy Švrčkové

Renata Petříčková. Popelky. 5. 12. 2011

http://www.popelky.cz/rodina-a-drobotina/kluk-a-pes-od-ivony-brezinove-zaujme-tematem-a-nadhernymi-ilustracemi.html

RECENZE 4:

Čtenářská recenze: Ivona Březinová – Kluk a pes

Krásný příběh pro děti i dospělé o přátelství člověka a psa chytí za srdce nejen ty, kteří mají nebo chtějí mít zvířecího kamaráda, je také o tom, jaké to je skončit kvůli nemocným nohám na vozíku, ale získat toho nejbáječnějšího asistenčního psa na světě. Kniha Kluk a pes je takovým malým výletem do světa dětí na vozíčku, které potřebují kamaráda, přítele a hlavně pomocníka, aby byli soběstační. Oba hlavní hrdiny, Julina i Césara si hravě zamilujete, protože je to správná a nerozlučná dvojka, která toho má hodně před sebou. Spolu toho totiž zvládnou strašně moc!

Julin je kluk jako každý jiný, jen nemůže běhat, ale jezdí na vozíčku. Ještě vloni chodil o berlích, ale letos už musí dát berle stranou. Nový elektrický vozík mu nahradí nohy a dokáže drandit až šest kilometrů za hodinu. Má pohon na zadní kola a ovládá se joystickem na opěrce ruky. Julin má rád počítače, závodění a psy.

César je asistenční pes učedník, kterého čekají zkoušky, aby se mohl stát Julinovým osobním asistentem, protože ho Julin potřebuje. Takový asistenční pes umí splnit mnoho příkazů a je vlastně takovou prodlouženou rukou svého pána, pro kterého mohou být náročné nebo složitější i docela obyčejné věci jako si něco podat nebo otevřít. Věci, nad kterými lidé se zdravýma nohama a rukama vlastně vůbec nepřemýšlejí.

Julin a César jdou poprvé do školy, zatím ale každý do jiné. César chodí do psí školy, aby mohl Julinovi pomáhat se vším, co bude potřeba. Možná se budete divit, ale i pejsek dostává domů domácí úkoly, protože je třeba pořád trénovat. I Julin zvládne svůj první školní den třetí třídy na jedničku. Na Julinově vozíku se sveze snad skoro celá třída, to je ale pozdvižení!

Kluk a pes spolu zažijí spoustu dobrodružství, třeba takové závody na vozíčku, které nakonec naštěstí dobře dopadnou. César dokonce vystopuje ztraceného Julinina spolužáka, který se bál jít domů kvůli špatné známce na vysvědčení. Také najde na horách tátovu ztracenou ledvinku. Nejdůležitější však je, že César se celý rok pilně učí, aby byl Julinovým tím nejlepším společníkem, pomocníkem a kamarádem.  Podá, přinese, vyřídí… Ale je tu i čas na zábavu a díky kamarádům objeví Julin s Césarem kouzlo flyballu, což je vlastně takový sport pro psy. Chce to trénovat, ale časem se může i závodit a na to se Julin těší nejvíc. A je tu konec školního roku – Julin zvládá školu bez problémů, ale Césarovy závěrečné zkoušky, to byla jiná! I za nesplněný nebo chybně splněný povel může pejsek výuku opakovat. Ale Césarovi se nakonec všechno povedlo na výbornou, zdárně prošel studiem a složil předepsané zkoušky. Na jeho diplomu je napsáno ABSOLVENT V OBORU PES ASISTENT PRO LIDI S POSTIŽENÍM. Po prázdninách šli Julin s Césarem zase do školy. Ale tentokrát už spolu a do stejné. César kráčel vedle levého kola Julinova vozíku, otevřel mu dveře a v šatně mu zul boty. Rozepnul mu zip bundy a stáhl svetr a dokonce donesl v tlamě velký pugét kopretin paní učitelce…

Autorka knih pro děti Ivona Březinová má na svém kontě již více než 100 knih. Je rytířkou Řádu krásného slova – tato cena je obzvlášť významná, protože ji dostala od svých dětských čtenářů. Několikrát získala i prestižní ocenění Zlatá stuha, což je výroční cena pro autory, překladatele, ilustrátory a nakladatele dětské knihy. Vyhlašovateli soutěže jsou společně Česká sekce Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu, Obec spisovatelů, Klub ilustrátorů dětské knihy a Obec překladatelů. V posledních letech se věnuje zejména sociální tématice a handicapovaným dětem, ať už jde o fyzické či psychické problémy (např. bulimie, ADHD, šikana, Alzheimer, cukrovka apod). Např. Jmenuji se Martina a jsem bulimičkaŇouma z áčka,Bez-botŘvi potichu, brácho, Lentilka pro dědu Edu, Řád sladkého sněhuláka.Její knihy byly přeloženy již do 17 jazyků. Je patronkou Alzheimer nadační fondu, nadačního fondu Gabrielis a Centra Filipovka pro děti se zdravotním postižením.
Autorkou recenze je Lucie Bednářová. Knižní klub, 11.6. 2019.

https://www.knizniklub.cz/literarni-kavarna/recenze/kluk-a-pes.html

 

HRA:
V sekci Hry těchto stránek najdete k této knize PEXESO.

HRA:
tištěné kvarteto z Albatrosu

Kvarteto_Albatros_KlukaPes

NÁMĚT KNIHOVNÁM NA VÝPŮJČNÍ KUFŘÍK:

PICT0038

 

Cukienek dla dziadka Tadka (polsky)

Překlad knihy Lentilka pro dědu Edu do polštiny. Co přináší vícegenerační soužití v jedné rodině, kde pradědeček malého Honzíka trpí Alzheimerovou nemocí.

  • Rok vydání: 2008
  • Napsáno: 2003
  • Stran: 65
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou
  • překladatel: Maria Marjańska-Czernik
  • Ilustrátor: Justyna Mahboob
  • Nakladatel: Wydawnictwo  STENTOR, Warszawa, edice KORA
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-83-61245-15-5
  • Poznámka: polský překlad knihy Lentilka pro dědu Edu. Vyšlo též ve slovinštině pod názvem Bombonček za dedija Edija a ve slovenštině pod názvem Lentilka pre dedka Edka. V češtině vyšlo ve dvou vydáních a také jako audiokniha s verzí pro děti a pro dospělé.

obalLentilkaPol

Lentilka_POL_23

RECENZE (POLSKÁ):

Ivona Březinová „Cukierek dla dziadka Tadka”

Ilustracje Justyna Mahboob
Tłumaczenie Maria Marjańska-Czernik
Wydawnictwo Piotra Marciszuka Stentor.

Nie przez przypadek w przeddzień Dnia Dziadka polecam Wam „Cukierek dla dziadka Tadka”, choć – mimo pozorów – nie jest to „cukierkowa”, „laurkowa” książeczka. „Cukierek dla dziadka Tadka” to mała wielka książka; równie słodka, co gorzka, równie dowcipna, co poważna – a przede wszystkim bardzo dojrzała i NIE TYLKO dla dzieci. Na okładce pojawia się znaczek 5 plus… a więc mogą ją czytać już pięciolatki (myślę, że tym plusem dla pięciolatka powinniśmy być my – czyli starsze rodzeństwo lub dorośli), ale poznać ją powinni naprawdę wszyscy. I to nie tylko dlatego, że każdego z nas może dotknąć problem, z którym boryka się rodzina dziadka Tadka, ale przede wszystkim dlatego, że to książka, która uczy miłości – miłości mimo wszystko.

Historię choroby dziadka obserwujemy z punktu widzenia jego prawnuczka Jasia. Przejawy choroby Janek postrzega początkowo jako kolejne świetne przygody – i to pozwala przekonująco i ciekawie pokazać problem na pozór nie do oswojenia. „Wszystko zaczęło się od tego, że dziadzia Tadzia przyprowadziła do domu policja. // Janek był jeszcze całkiem mały, ale przypatrywał się bardzo uważnie, by nic mu nie umknęło. Nie rozumiał tylko, dlaczego żaden z policjantów nie mierzy do dziadka z pistoletu. I nawet mu kajdanek na ręce nie założyli. Jaś był rozczarowany. W telewizji widział lepszych policjantów. // Ale mamę ta niespodziewana wizyta i tak przeraziła. // – A niech to mech! Co się stało?”. Wtedy jeszcze wszyscy sądzili, że dziadek Tadek ma sklerozę. Zapomina, co się wydarzyło, zapomina znaczenie słów, zapomina nawet Jasia ze sklepu, a ponad rok później – zdarzy mu się zapomnieć samego Jasia…

Kolejne wydarzenia (opisywane właśnie tak, że tragizm sytuacji splata się z komizmem, czytelnikowi chce się więc jednocześnie śmiać… i płakać), uświadamiają dorosłym, że dziadek ma alzheimera. Janek będzie świadkiem zarówno pierwszych kłótni („Odnosił wrażenie, że dziadzia Tadzia, a może i jego, nie kochają”), jak i wspólnego, bardzo dzielnego zmagania się rodziny z objawami choroby dziadka, wspólnego szukania rozwiązań (kiedy Janek pójdzie do przedszkola, dziadek będzie chodził do klubu dla ludzi cierpiących na chorobę Alzheimera; kiedy dziadek o mało nie zatruje się lekami, przez zapomnienie łykając ich coraz więcej i więcej, to właśnie Jaś będzie mu podawał swoje cukierki w kształcie tabletek…).

Ivona Březinová znalazła język, którym można rozmawiać z dzieckiem o problemie tabu, jakim bywa choroba Alzheimera, boleśnie dotykająca przecież całą rodzinę. Pokazując tę straszną chorobę z perspektywy dziecka, stworzyła wiele komicznych sytuacji. Przecież Jasiek doskonale bawi się ze swym niezwykłym dziadkiem. A potem, zdając już sobie sprawę z jego choroby, stara się nie tylko zrozumieć dziadka, ale i – na swój mały wielki sposób – otoczyć opieką. Bez pouczania i zbędnych wyjaśnień Autorka potrafiła pokazać zarówno trudne do przewidzenia niebezpieczeństwo, na jakie narażony jest chory i jego najbliżsi, ale i bezradność oraz zmęczenie osób, które są za chorego odpowiedzialne. Umiała też przekonać, że ze wszystkim można sobie poradzić. Dzięki miłości i szacunkowi. „Choroba postępowała szybciej, niż się wszyscy spodziewali. To już nie była choroba Alzheimera. Była to głównie choroba dziadka. Choroba ich dziadzia Tadzia. A tym samym i całej rodziny”.

„Cukierek dla dziadka Tadka” to również piękna opowieść o marzeniach, które się zmieniają. „(..) Janek nie chciał już karetki. Dużo większą radość by mu sprawiło, gdyby dziadzio Tadzio bawił się z nim jak dawniej”. To także książka o postanowieniach, nawet tych najbardziej nierealnych: „– Idę szukać tej właściwej drażetki dla dziadzia Tadzia. Żeby wyzdrowiał i mógł znowu grać z nami w memory. // W tym momencie Jankowi przyszło do głowy, że mógłby zostać sławnym poszukiwaczem leków”.

Ta książka pięknie mówi też o szacunku (bo właśnie szacunku uczy chłopczyka mama, gdy spokojnie tłumaczy, że dziadek może już zapominać o korzystaniu z toalety). I pokazuje, że nie zawsze bywa tak, jak w rodzinie Janka, bo przecież jedna z jego koleżanek „swojego dziadka nie ma w domu, tylko w szpitalu. Nie widziała go już z rok. Rodzice tej dziewczynki powiedzieli, że nie mają czasu zajmować się zbzikowanym dziadkiem”. Na szczęście Janek stanowczo stwierdza: „Naszego dziadzia Tadzia za nic na świecie bym nie zamienił”. Przeczytajcie więc tę wielką małą książeczkę o miłości. Miłości mimo to, że czasem „Na kolację była cisza”. Autorka nie opowiada bowiem bajek, że z alzheimerem żyje się łatwo, lecz oswaja z myślą, że można – mimo alzheimera – żyć w miłości, przywiązaniu, wzajemnym szacunku, w radości i szczęściu. A bywa przy tym i śmiesznie, i strasznie…

Ps. A z „Wypożyczalnią babć”, którą Wam już polecałam (a warto ją w Dniu Babci przypomnieć), łączy czeską książeczkę nie tylko seria i szata graficzna, bowiem obie pięknie zilustrowała Justyna Mahboob, ale przede wszystkim Maria Marjańska-Czernik, autorka wzruszającej „Wypożyczali” i tłumaczka „Cukierka dla dziadka Tadka”. A jak pracuje tłumaczka (i jak wiele osób nie zauważa wręcz jej pracy 🙂 – dowiecie się oczywiście z książki Ivony Březinovej!

Autorem recenzji jest: Dorota Koman

Lentilka _POL_61

Autorské čtení překladatelky:

Popołudnie z bajką

Spotkanie z tłumaczką i autorką książek dla dzieci Marią Marjańską – Czernik

Przeczyta historie z książek „Wypożyczalnia babć“ i „Cukierek dla dziadka Tadka“

Zapraszamy dzieci w wieku 5 – 8 lat

Maria Marjańska-Czernik „ Wypożyczalnia babć“, projekt okładki / ilustracje Justyna Mahboob, Wydawnictwo Stentor, 2008

„Każde dziecko potrzebuje babci – małe, większe i zupełnie duże. Nawet takie, które już wstydzi się do tego przyznać. Babcia to ktoś wyjątkowy i absolutnie niezbędny, nie tylko dlatego, że najsmaczniej gotuje i najlepiej opowiada bajki. Dobrze ją mieć, bo jest kochająca, cierpliwa, wyrozumiała i zawsze ma czas. Ale co wtedy, gdy ktoś nie ma babci? Czy jest skazany na długie, samotne popołudnia w oczekiwaniu na powrót rodziców z pracy? Niekoniecznie! Babcię – i to najprawdziwszą w świecie – może sobie wypożyczyć tak jak to zrobili trzej mali bohaterowie opowieści. To książka o ogromnej potrzebie ciepła, miłości, akceptacji i uwagi. Potrzebie, jaką ma w sobie nie tylko dziecko… „

Ivona Brezinova, „Cukierek dla dziadka Tadka“, tłumaczyła Maria Marjańska-Czernik, projekt okładki/ilustracje Justyna Mahboob, Wydawnictwo Stentor, 2008
Historia napisana została przez czeską autorkę, laureatkę wielu nagród. „Książka ta w sposób pogodny, subtelny, bez nadęcia, porusza problem coraz częściej pojawiający się w życiu niejednej rodziny – chorobę Alzheimera. Pięcioletni Janek, darzący swego pradziadka wielkim uczuciem, oczami dziecka obserwuje coraz dziwniejsze zachowania staruszka. A razem z nim kolejne etapy choroby obserwuje młody czytelnik. Dzięki ogromnemu talentowi autorce udało się po mistrzowsku, z humorem, przedstawić temat trudny i poważny. Każda myśl, każde słowo dostosowane są do możliwości percepcyjnych kilkulatka – wspólna lektura będzie nie tylko pretekstem do rozmowy i wyjaśnień, ale także przyjemnością“. Ewy Świerżewska

Maria Marjańska-Czernik (ur. 31.03.1947 w Warszawie) ukończyła Wydział Filologii Polskiej i Słowiańskiej Uniwersytetu Warszawskiego w zakresie filologii czesko-słowackiej. Przez wiele lat zajmowała się promocją literatury dziecięco-młodzieżowej, pracowała w Naszej Księgarni w redakcjach wielu pism dla małych czytelników (m.in. „Misia“, „Płomyczka“, „Płomyka“). Była jedną z założycielek i szefową niedziałającej już Fundacji „Książka dla Dziecka“, wydawcą dwumiesięcznika o książce dla dzieci i młodzieży „Guliwer“ oraz prezesem Stowarzyszenia Przyjaciół Książki dla Młodych – Polskiej Sekcji IBBY. Przez wiele lat współpracowała z miesięcznikiem „Twoje Dziecko“, w którym polecała rodzicom lektury dla najmłodszych. Przełożyła wiele książek dla dzieci i młodzieży z czeskiego i słowackiego, m.in.: „Krecik i mama zajączków“, „Krecik w mieście“, „Pszczółka Maja“, „Hanka“, „Rumcajs“, „Noga w nogę“, „Oskar i Mimi“.

 

Dárek pro Sáru (1. vydání)

Příběh druhačky Sáry a jejích kamarádů Marka a Libora se odehrává v průběhu celého školního roku. Sára zažívá změnu pana učitele, příchod nového spolužáka i legraci se zvířaty.

 

obalDarekProSaru

ANOTACE:

sova na větvi

Je po prázdninách a Sára už jde do druhé třídy. Těší se na pana učitele, ale hned první
den školy ji čekají samá překvapení. Příjemná i nepříjemná. A tak je dobře, že při Sáře stojí Marek a také nový spolužák Libor. S nimi a se zvířecími kamarády je školní rok mnohem zajímavější. Navíc je potřeba zorganizovat pátrání po zmizelé sově. Podaří se to? A jaký dostane Sára nakonec dárek?

UKÁZKA:

Marek se Sárou ke škole doběhli na poslední chvíli.
„Nebýt tvýho fintění, už jsem tu dávno byl,“ vztekal se Marek.
Nebýt toho, že pro ni Marek přišel, asi by tu dnes nebyla vůbec, napadlo Sáru a vděčně po něm hodila okem.
Naštěstí školník Vorel právě pronásledoval skupinku šesťáků, kteří po sobě stříkali vodními pistolkami. A tak tiše prošli vstupní halou i s pofňukávajícím Matesem v tašce.
„Hernajs,“ vyjekl Marek.
„Co je?“
„Zapomněl jsem ho dát venku vyvenčit, jak jsme letěli.“
„Tak se ještě vrátíme.“
„To ne. Podruhý bysme už kolem školníka třeba neprošli. Znáš ho, co říká: Mám voči jako vostříž, jako že se Vorel jmenuju,“ zkusil Marek napodobit školníkův bručivý hlas.
„Co je to vlastně vostříž?“ zeptala se Sára.
„Asi nějaký zvíře, ne? Když to má oči…“ řekl Marek a neklidně se rozhlížel. „Tak kam mám dát Matese vyvenčit?“
„A co kdybys s ním šel na záchod?“ napadlo Sáru jednoduché řešení. „Na klučičí,“ dodala pro jistotu.
„Hm,“ pokýval Marek uznale hlavou a s kňučící taškou zmizel ve dveřích s nakresleným panáčkem.
Sára netrpělivě pokukovala po hodinách. Vtom se ze záchodových dveří vyřítil Marek. Taška se mu v ruce jenom zmítala. V běhu křikl na Sáru:
„Padáme odtud!“
„Proč?“ zamračila se. „Zvoní až za pět minut.“
„Jenže Mates tam počůral celou podlahu! Fakt důkladně.“
Sára nestačila ani vyjeknout. Jen ji v tom úprku k šatnám napadlo, po kom to ten Mates asi má, tu důkladnost. Marek když něco dělá, tak to taky dělá vždycky důkladně. Jenže teď především potřebovali důkladně zmizet. Protože jestli je tu někdo nachytá, tak to důkladně schytaj.

sejmout0051Zatímco se Sára, Marek a také Libor v šatně přezouvali, Mates usoudil, že se mu v tašce nelíbí. Vylezl ven a hnal si to chodbou k východu. Trojice polekaných dětí za ním.
„Co to má znamenat?“ ozval se v příští chvíli burácivý školníkův hlas.
„No nazdar,“ vydechla Sára, „Orel ho chytil.“
„Co to tu je za nepořádek?“ obrátil se školník hrozivě na děti.
„To není nepořádek. To je pes,“ ohradil se Marek dotčeně.
„A taky školní pomůcka,“ přidala se neohroženě Sára.
„A hlavně je to přítel člověka,“ dodal Libor, jen tak pro jistotu, protože takovouhle věc by přece každý měl vědět.

ZAJÍMAVOST:Lenka a dva kluci

Psáno podle obrázků, které původně vyšly jako ilustrační doprovod ke knize Václava Čtvrtka, Lenka a dva kluci, kterou vydal Albatros v roce 1978, tedy přesně o třicet let dřív než vyšel Dárek pro Sáru.

 

RECENZE:

Petříčková, Renata. Dárek pro Sáru pro první čtení, Čítárny 15.7. 2010

Ivona Březinová vydává svoji třetí knížku s ilustracemi Heleny Zmatlíkové, tentokrát je to ideální čtení pro malé druháky, protože hlavní hrdinka je holčička Sára, která hned na první stránce vchází do druhé třídy základní školy. Prožijeme s ní celý školní rok. Průšvih je, že zrovna první školní den přijde Sára do školy pozdě… a průšvihům nebude konec. Hned poté zjistí, že její oblíbený pan učitel čeká miminko a na škole už neučí. Jenže nic není jen černé a nakonec je z toho všeho hezký a dobrodružný školní rok.

Příběh je pro děti čtivý 
a dokáže čtenáře udržet v napětí. Je tu hodně povídání mezi dětmi, rozhovorů, což je skvělé zejména pro malé čtenáře. Je to akční a text rychleji ubíhá. Samostatní čtenáři se nebudou nudit, ovšem pro rodiče je to poněkud náročnější čtení. Není to monotónní text, ale budete si muset tak trochu zahrát na herce. Jen tak celý příběh vynikne.

Jaký dárek pro Sáru?
Ačkoliv se knížka jmenuje „Dárek pro Sáru“, o tomto dárečku se dozvíme až na úplný konec příběhu. Sára nás totiž opustí, bude muset na rok odjet s rodinou do Austrálie. Trochu problém, ale pravdou je, že druháci to příliš světoborně nevidí. Tak se prostě rok neuvidí, jenom rok… Na rozloučenou dostane Sára něco, co bude souviset s jejich posledním školním dobrodružstvím. Kterému z dětí se poštěstí zachránit sovu, která uletí ze školní tělocvičny? Jenže jak se vlastně chytá sova?

Psací písmo hezky oživuje
Psací písmo je dneska už skoro vzácností. O to víc potěší malá vsuvka psacího písma ve chvíli, kdy děti píší při hodině. Stáváme se díky tomu svědky toho, kterak se paní učitelka snaží udělat celé vyučování o psech. Proč zrovna o psech? No, protože Sářin kamarád Marek přinesl do školy štěňátko.

Ilustrací je zde pro děti habakuk
V této publikaci se podařilo umístit hezkou ilustraci na každou dvojstranu, což je obzvlášť milé, když budete dětem číst v postýlce. Mohou se dívat. Obrázky Heleny Zmatlíkové snad ani není třeba komentovat. Tentokrát je spojení obrázků a textu opravdu podařené, a není jim co vytknout.

Sára - písanka 1

 

 

Eliáš a liška (1. vydání)

Moderní pohádka plná nonsensů, legračních situací a nesmyslných veselých sázek mezi zvířátky, kouzelníkem Eliášem a kluky Hugem a Kvidem. Průvodkyní knihy je žabina Sabina.

obalEliasLiska

ANOTACE:

Věřte tomu nebo ne, ale u rybníka, kam si chodí hrát dva kluci, Hugo s Kvidem, se dějí neuvěřitelné věci. Například tam z nebe občas  prší lišky s deštníky v tlapkách. A to ještě není nic proti tomu, co se začne dít, když se na nedaleké louce objeví podivný kouzelník… Otevřete knihu zábavných nesmyslů a pojďte se společně divit.

UKÁZKA 1:

Elias_zaba_CBU žabí báby! To jsem se lekla. Taky jste to slyšeli? Rybníkem to trhlo do všech stran až se rozlil jako při povodni. Že by bouřka? Zatím se nezablýsklo. Obloha se ale pěkně zakalila. Jen se rozpršet. Ještě chybí, aby z nebe padaly trakaře, jak se říká. Ani nevím proč. U vás někdy padaly z nebe trakaře? U nás teda ne. Aspoň, co si vzpomínám. U nás z nebe padají leda lišky. No co, co? Vy jste nikdy neviděli padat z nebe lišku? Ne, šišku! Lišku, povídám. Hm, už je to tady! Jako bych to neříkala. Jen se podívejte! Teď bude pršet liška za liškou. A ještě mají všechny deštník, potvory. To zas bude všude nadeštníkováno! Kdo to po nich má uklízet! Já, žabina Sabina, to teda nebudu. Leda ti dva lidský kluci, Hugo a Kvido, ti by mohli. Občas takhle po liščím dešti přijdou, posbírají deštníky a ve městě je dají do sekáče. Abych řekla pravdu, moc tomu nerozumím. Sekáč je podle mě pavouk s dlouhýma hubenýma nohama. Nebo někdo, komu to sekne. Jako, že mu to sluší. Třeba žabák Blažej. Ten od horní hráze. To je sekáč! Ale že by se do něj vešlo takový množství deštníků, co tu občas naprší, tak to teda nevešlo. A nepřesvědčujte mě o opaku, u žabí báby, vím co říkám!

Elias_kluci na lavicce

UKÁZKA 2:

Kouzelník Eliáš mávl tenkou hůlkou, kterou celou dobu držel mezi dvěma prsty, a zamumlal: „Veríkoka fidli basta, kartáček a zubní pasta!“ „Asi si potřebuje vyčistit zuby,“ zašeptal Kvido Hugovi mrzutě. Byl připraven dát se na ústup, kdyby to náhodou vypadalo, že by čištění zubů hrozilo i jemu. Kvido byl toho názoru, že nic se nemá přehánět. Zuby stačí vyčistit dvakrát denně a dost. Hugo jen pokrčil rameny a čekal, co se bude dít dál. Chvíli se nedělo nic. Dokonce už to vypadalo, že Eliáš bude muset své kouzelnické zaklínadlo zopakovat, ale pak se nad víkem zatetelil nafialovělý obláček a z kufru vyskočila veverka. Elias_veverka

V podpaží držela šišku, způsobně se uklonila a rychle všechny přejela pohledem. Pak přistoupila k Hugovi a nastavila mu tlapku k políbení jako nějaká dáma. „Já se picnu,“ chechtal se Kvido. „Veverka! A tváří se, jako by byla do Huga zamilovaná.“ „Plácáš nesmysly!“ nelíbilo se to Hugovi. Ale než si stačil rozmyslet, co udělá, veverka byla ta tam. „Co to mělo být?“ zatahala liška Eliáše za fialový šos. „Veverka s šiškou,“ odsekl důležitě. „Někteří mí kolegové tahají bílé králíky z klobouku. Já nechám vyskakovat z kufru veverku. S šiškou, prosím. Ještě umím vyčarovat veverku bez šišky, ale to mi nepřipadá tak zábavné. Zato jich svedu za sebou rovných devět. Kdo nevěří, je medvěd.“

OBÁLKA PŮVODNÍ KNIHY:

Elias _ puvodni obalka

 

 

 

 

 

 

 

 

RECENZE 1:

Ivona Březinová: Eliáš a liška

http://cajovnaprozeny.blog.cz/1007/ivona-brezinova-elias-a-liska 10. července 2010 v 1:08 | čajovna |  Knížky pro děti

Knížka, která čítá „pouhých“ 70 stran je svou velikostí právě tak pro děti. Příjemný fialový hřbet i titul, tvrdé kvalitní desky a odolný papír, krásné obrázky Heleny Zmatlíkové a geniálně propletený příběh Ivony Březinové.
Asi je zbytečné se zmiňovat o kráse ilustrací…. Jež tentokrát pocházejí z knížky Borise Aprilova: Lišákova dobrodružství a jež si Ivona Březinová nejen vypůjčila, ale srovnala je úplně jinak a dala život úplně novému příběhu.
Ty lišky deštníkované při liščím dešti jsou parádní, co říkáte?
Vydalo nakladatelství Artur, 2010, www.artur.cz a já jim i  paní Ivoně Březinové děkuji za možnost napsat pár slov k tak hezké knize.
P.S.: Mimochodem, doma čteme právě Bubáky z Pampelic, takže nás rozverná a veselá nálada neopouští….

RECENZE 2
:

Možná znáte Dárek pro Sáru, Žofinku Ofinku nebo Rozpustilou ozvěnu a pokud Vás nadchly nejen znovuzrozené obrázky Heleny Zmatlíkové, ale také naivně fantazijní styl Ivony Březinové jakožto autorky příběhu, pak vás jistě zaujme právě nová knížka s názvem Eliáš a liška. Příběh vytvořený z obrázků z původní knihy Borise Aprilova: Lišákova dobrodružství.

Libozvučný název skrývá příběh, který je opět – jak jinak – úžasným spojením té jednoduché a bezbřehé dětské fantazie, která nemá hranic a může se v jakékoliv chvíli odklonit směry nevídanými a rozhodně ne logickými.

Máte-li chuť na takový výlet s dvěma chlapci Hugem a Kvidem, směle do něj. Budou tu pršet lišky a takzvané liščí deště mají výsadu dle mého, nejlepší ilustrace. Lišky padající s deštníky, hezky jedna za druhou, nevím proč, ale tenhle obrázek hned zkraje knihy mne velmi zaujal. Podivných pohádkových věcí je tu víc, nejen ten fialový mužík Eliáš kouzelník, který je tak trochu popleta, kterému se z vlasů líhnou ptáčci.

Četbu moc hezky rodičům (ale i dětem posluchačům) osvěží občasné rýmy v přímých řečech a rýmovačky, které text jaksi prolehčí, prozpěvní a celý příběh nádherně oživí. Vše navíc velmi vtipně občasně glosuje zelená žába, žabina Sabina, která také obstarává báječný úvod, který vás doslova strhne v té báječné hře slov a zvláštních dějů. Prostě se musíte dozvědět, co se bude dít dál.

Abych řekla pravdu, měla jsem tuto knížku přečtenou za jedno dopoledne a to ve chvíli, kdy jsme s její četbou začala malé dceři – která sice ještě textu pranic nerozuměla, ale líbil se jí asi jeho přednes. A samozřejmě obrázky Heleny Zmatlíkové. Na každé stránce je něco k dívání, to je IDEÁLNÍ knížka pro děti, což bohužel často nakladatelé nerespektují. Kdo však jde do rizika „dívacích“ knížek, má vyhráno. Nevím, jak jinde, ale u nás doma určitě.

Dcera sice po pár stránkách usnula blaženým spánkem, ale mě to nedalo a přečetla jsem ji celou na jeden zátah. Nenudila mě a pevně věřím, že nápaditý příběh, který je prezentací právě té nevypočitatelné dětské fantazie pobaví i vás a vaše děti.

Renata Petříčková, 26.6. 2010 Knihy Svět dětské fantazie

 

 

Johanka z parku

Napínavý a tak trochu bláznivý příběh o tom, jak se babička Hermína, která jezdí v koupací čepici na koloběžce, snaží napravit jednu dávnou ztrátu. Tři vnoučata jí v tom pomohou.

  • Rok vydání: 2012, e-kniha 2013
  • Napsáno: 2011
  • Stran: 86
  • Žánr:  příběhy s dětským hrdinou, příběhy se zvířecím hrdinou
  • Ilustrátor: Markéta Vydrová
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad:
  • ISBN:978-80-00-02962-7
  • Poznámka: rozhlasové čtení na pokračování (10 dílů)
  • E-KNIHA 

johanka-mala

 

ANOTACE:

Bláznivý a napínavý příběh ze života jedné trochu potřeštěné rodiny, v které žije starostlivá maminka, která však kvůli vášni k sudoku a křížovkám spálí kdejaké jídlo, tatínek, který pracuje jako dopravní policista usínající při Kobře 11, dvanáctiletý Miloš, o rok mladší Leoš a sedmiletá Oldřiška. Vír podivných událostí, které třem sourozencům nedávají spát, však roztočí babička Hermína, jezdící na kolečkových bruslích či na koloběžce a šplhající v parku na stromy. A pak je tu ještě prapradědeček Mojmír, který sice zemřel před mnoha lety, ale v určitých situacích se rodině připomíná bouřlivým větrem a zatékáním neopravitelnou střechou. Zdá se, že vše má na svědomí knoflík, který se v dávné minulosti utrhl z prapradědečkova kabátu a ztratil se neznámo kam. Rodinnou záhadu pomáhá vyřešit tajemná Johanka z parku (veverka). Zmocnil se knoflíku kamenný drak z fontány nebo sádrový trpaslík? 

Johanka_stromVeverka

Johanka_dum

 

 

 

 

 

 

 

UKÁZKA: 1.

Rodina Mahdalíkových se představuje „Podívej,“ strčil Miloš loktem do mladšího bratra a bradou ukázal k oknu, za nímž se mihla bambule na koupací čepici babičky Hermíny. Johanka_babička _na _bruslích„Ty bláho,“ zašeptal Leoš, „už zase někam mizí. Musíme ji sledovat.“ „Co musíte sledovat?“ zeptala se hlasitě malá Oldřiška. „Večerníček,“ odsekl Miloš. „Kecáš!“ zavřískala Oldřiška. „Jak to mluvíte? A při obědě!“ okřikla je maminka, která pod stolem tajně luštila sudoku. „Koukejte mluvit slušně.“ Miloš chtěl protestovat, že na večerníčku přece není nic neslušného, ale raději do sebe rychle nasoukal poslední sousto kapustového karbanátku a vystřelil od stolu. Leoš hned za ním. Oldřiška se pokusila starší bratry napodobit. Sklouzla ze židle tak prudce, až ji převrátila. To probudilo tatínka, který byl po noční a usnul přímo u stolu s karbanátkem bojovně napíchnutým na vidličce. „Předložte řidičský průkaz,“ zamumlal rozespale na maminku, která mu s povzdechem podala kartičku s receptem na kapustové karbanátky. „V pořádku, pokračujte,“ zamumlal tatínek a znovu usnul. Ale to už děti neviděly. Využily nastalého zmatku a vyřítily se ven. Miloš nasadil ostré tempo, protože bambule červené koupací čepice babičky Hermíny se komíhala daleko vpředu. Ohlédl se na Leoše, jestli je mu v patách, a s hrůzou uviděl, že v patách je mu i jejich malá sestra. „Přidej!“ křikl na Leoše. „Pronásleduje nás Olda!“ „Klídek, tý hravě frnknem,“ zafuněl Leoš odpověď. „Tím si nejsem tak jistej. Ta mazaná nestvůra si vzala koloběžku!“ „A hernajs,“ vyjekl Leoš a pokusil se přepnout tělo na nejvyšší rychlost. Marně. Oldřiška na koloběžce byla rychlejší. Ne nadarmo absolvovala už pět závodů na hřišti dopravního inspektorátu, kde pracoval tatínek. Odraz její pravé nohy udivoval i samotného velitele městské pořádkové policie. „Vy jste si mysleli, že vás nechytím, že jo?“ halekala na Leoše. „Túdle!“ udělala dlouhý nos, když ho předjížděla. Leoš se pokusil přidat, zato Miloš se zastavil. Obrátil se proti Oldřišce jako proti rozlícenému býkovi, popadl ji za rohy, tedy za řídítka, a strhl sestru do trávy. „Chceš dát pokutu, blbečku?“ vyjela na něj, sotva vyskočila na nohy. „Hele, Oldo,“ spustil Miloš smířlivě, „chtěla bys mandle v čokoládě?“ „V mléčný?“ „Jasně že v mléčný.“ Oldřišce se po tváři rozlil blažený úsměv. Vzápětí však pohasl, Oldřiška přimhouřila oči a zkoumala Milošův obličej orámovaný obroučkami brýlí. „A co za to?“ zeptala se podezíravě, protože své dva bratry znala už skoro sedm let, a za tu dobu holka prokoukne klukovské fígle jako nic. „No… že bys nám… jenom na chvíli, víš… půjčila koloběžku. A… vrátila se domů,“ soukal ze sebe Miloš. „Ale muselo by to být rychle,“ dodal Leoš, který sledoval, jak bambule babičky Hermíny mizí v nedohlednu. „Kolik?“ zeptala se Oldřiška bez stopy zaváhání. „Co třeba… pět?“ navrhl Miloš. „Pět pytlíků?“ „Pět mandlí, ty vyděračko,“ odfrkl si Miloš znechuceně. „Ani za deset pytlíků,“ zavrtěla Oldřiška hlavou. „Jenom jsem tě zkoušela. Podplácení je trestný, abys věděl. A koho vlastně honíme?“ „Teď už nikoho,“ mávl rukou Leoš. „Zase nám frnkla.“ „Babička Hermína?“ zeptala se Oldřiška jasnozřivě. „Ne, prapradědeček Mojmír,“ odsekl Miloš.

RECENZE:

Pozor! Přichází Johanka z parku

http://www.klubknihomolu.cz/30834/pozor-prichazi-johanka-z-parku/

24.1.2013   REDAKCE   BEZ KOMENTÁŘE

johanka_z_parku_AM3

Nová knížka Ivony Březinové, tentokrát pro nejmladší čtenáře od sedmi let, které bude příběh o praštěné rodině určitě bavit…

Jedna mírně praštěná a trochu bláznivá rodina a navenek obyčejný starší dům, to jsou vlastně hlavní hrdinové pohádkového příběhu. V domečku bydlí maminka s tatínkem, třemi dětmi a babičkou. To zní normálně, ne?

Co když vám prozradím, že tatínek nejčastěji usíná u seriálů typu Kobra 11, maminka kdykoliv a kdekoliv luští sudoku a jejich ratolesti – dvanáctiletý Miloš, o rok mladší Leoš a sedmiletá přebornice jízdy na koloběžce Oldřiška – stopují věčně mizející babičku… To už tak běžné není. Navíc, potrhlou babičku Hermínu potkáte zásadně v koupací čepici s bambulí, na kolečkových bruslích nebo na koloběžce, či případně šplhající na stromy v parku, avšak neustále posedlou honbou za knoflíky. A propos park, samozřejmě s tajemnou dračí kašnou, která prý umí záhadně měnit počasí, kde z javorů padají šišky a hemží se to množstvím zvláštních bytostí. Není divu, že bázlivějším jedincům zde není úplně dobře.

 

Johanka z parku

Vydává nakladatelství Albatros

Autorka: Ivona Březinová

Ilustrace: Markéta Vydrová
Počet stran: 88
Formát: 163×238 mm
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Vyšlo: 24.10.2012

Více o knize Johanka z parku si můžete přečíst zde

——————————————————————————————–

A to ještě neznáte prapradědečka Mojmíra, který sice už mnoho let nežije, ale občas o sobě dává vědět bouřlivým větrem a shazováním tří stejných tašek z neopravitelné střechy. Zdá se, že všechno souvisí s dávno ztraceným knoflíkem z prapradědečkova kabátu. Podaří se sourozencům za pomoci tajemné Johanky z parku vyřešit rodinné záhady?

 

O autorce:

Ivona Březinová (1964) absolvovala češtinu a dějepis. Pracovala jako učitelka, v letech 2008–2011 vedla katedru tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Je autorkou více než padesáti knížek pro čtenáře nejrůznějších věkových kategorií a velké žánrové šíře; píše autorské pohádky, prázdninové a dívčí příběhy, fantasy. Kritická a čtenářská ocenění si vysloužila především tituly na sociálně ožehavá témata, jako hendikepovaní (Kluk a pes, 2011), drogově závislí, dívky s mentální anorexií (trilogie Holky na vodítku, 2002–2003) nebo onemocnění nejbližších (Lentilka pro dědu Edu, 2006, nové vydání 2012).

 

Ukázka z knihy:

V noci tekly z nebe proudy vody a byl velký vítr. Celým domem to fučelo a hučelo jako na strašidelném hradě při výročním sletu čarodějnic. Pak se zdálo, že běsnění na chvíli utichlo, jenže než se domem stačila rozlít klidná noční pohoda, bylo to zpátky.
„Já tyhle podzimní vichry tak nemám ráda,“ vzdychla maminka a obrátila se v posteli na druhý bok.
„Já je přímo nenávidím,“ pokýval tatínek souhlasně hlavou a taky se chystal obrátit na druhý bok.
Jenže vtom se ozval zvuk, jako když po šikmé střeše jejich domku sjíždí uvolněná taška z pálené hlíny. A opravdu, vzápětí bylo slyšet třesknutí, jak dopadla na dlážděnou terasu před domem a rozbila se. A hned za ní druhá a potom i třetí.
„Už je to tu zase,“ zavyl zoufale tatínek a štrachal se z postele jako vorvaň toužící se dostat z mělčiny na volné moře.
Když konečně stál na nohou, natáhl si přes pyžamo policejní uniformu a vklouzl do bačkor se znáčkem supermana. Vyšel na chodbu a s povzdechem stoupal po schodech k podkrovnímu bytu babičky Hermíny.
„Pojď dál,“ křikla na něj přes dveře a tatínkovi bylo jasné, že už ho čeká.
Když vstoupil do ložnice, seděla babička v květované noční košili na posteli, na hlavě měla červenou koupací čepici se schlíplou bambulí a na klíně lavor. Ten se zvolna plnil vodou, jak do něj dírou po uvolněných taškách vesele pršelo.
„Někdy si říkám, že kdyby na tomhle místě stála místo postele vana, byl by život mnohem hezčí,“ bručel tatínek.
„Bohumíre, o tom už jsme mluvili mockrát. Když můj děda Mojmír tenhle dům dostavěl, pozval si pana Vaňáska z Mokropes.
Ten přišel s virgulí a určil, kde je v domě nejvhodnější místo k spánku. A to místo je právě tady. Spal tu můj děda, spal tu můj tatínek a teď tu spím já,“ oddeklamovala babička Hermína a přitom poposedávala rozčileně na posteli, až trochu vody vyšplouchlo z lavoru na polštář. „No vidíš, co děláš,“ osopila se na syna. „Náhradní tašky jsou v prádelníku, tam, co vždycky.
Tak tu díru zadělej, ať můžeme zase spát.“
(Str:16)

 

JohankaKlokanJohanka 1

Lední medvídek

Čtení pro malé děti o dvojici malých ledních medvíďat. Ukazuje sourozenecké soupeření, ale i schopnost navzájem si pomáhat. Kniha doplněna DVD s filmem a naučnou prezentací.

  • Rok vydání: 2009
  • Napsáno: 2008
  • Stran: 32
  • Žánr: pro začínající čtenáře, příběhy se zvířecím hrdinou
  • Ilustrátor: Lara Gurin
  • Nakladatel: Knižní klub, edice Já a moje rodina
  • Náklad: 3700
  • ISBN: 978-80-242-2297-4
  • Poznámka: Součástí knihy je DVD s patnáctiminutovým otextovaným filmem.
  • V projektu Já a moje rodina vyšly svazky: Lední medvídekLvíčeMalý šimpanz a Slůně.
  • Vyšlo též slovensky: Ľadový medvedík

obalZvirataMedvidekLedmed_DVD


ANOTACE:

Ledmed_patitul

Dva malí lední medvídci, stejně staří bráškové, spolu stále soupeří. Zvlášť jeden z nich se vychloubá, že je silnější a mrštnější než ten druhý. Ale pak se najednou sám ocitne v nebezpečí. Přispěchá mu jeho slabší bráška na pomoc?
Součástí knížky je DVD s naučným programem a 15min. filmem, který znáte z televizního seriálu ČT Já a moje rodina.

 

UKÁZKA:

Ledmed_obr1Ledmed_obr2

Okno do komína (1. vydání)

Kniha o klukovi Lukovi, který se spřátelí se Štěpánem Pánem, majitelem cihelny. Luk je sám s maminkou, jeho táta prý v daleké Africe staví most. A tak ho Luk vyhlíží komínem…

Okno_do_komína_1vydani_malé

  • Rok vydání: 2009
  • Napsáno: 2008
  • Stran: 48
  • Žánr: pro začínající čtenáře, příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Vlasta Baránková
  • Nakladatel: Ústav pro informace ve vzdělávání, Praha
  • Náklad: 8200
  • ISBN: 978-80-211-0569-0
  • Poznámka: První kniha projektu Už jsem čtenář – Knížka pro prvňáčka. Neprodejná kniha určená prvňáčkům, kteří se prostřednictvím školy nebo veřejné knihovny zapojili do projektu MŠMT na podporu čtenářské gramotnosti.
  • V roce 2013 vyšlo 2. vydání v Albatrosu, tentokrát určeno pro širokou veřejnost.
  • Pracovní listy ke knize jsou ke stažení na stránkách Albatrosu ZDE:
  • Kniha byla upravena i pro aplikaci Booko.

UKÁZKA z aplikace Booko:

 

ANOTACE:

První vydání této knihy se nedá koupit. Tahle knížka je určena jen prvňáčkům, kteří se prostřednictvím školy nebo veřejné knihovny zapojili do projektu MŠMT na podporu čtenářské gramotnosti. Iniciátorkou projektu je Mgr. Ivana Hutařová a řešitelem Národní pedagogická knihovna Komenského, jedno z pracovišť Ústavu pro informace ve vzdělávání.
Začínající čtenáři spolu s klukem Lukem nahlédnou tajemným starým komínem třeba až do Afriky. Budou kamarádit s čápy, s holčičkou Nelkou a také se Štěpánem Pánem, který opravdu nezkazí žádnou legraci.

POZNÁMKA K PRVNÍMU (NEPRODEJNÉMU) VYDÁNÍ:

Pozor, pozor! Určeno jen těm, kteří se zapojili do obrovské dobrodružné akce s názvem Knížka pro prvňáčka! Tajné heslo: Už jsem čtenář.

Milý čtenáři,
držíš v ruce knížku, kterou jsme pro tebe s radostí vytvořily. Doufáme, že aspoň kousek té radosti přešel při čtení i na tebe. Možná jsi knihu přečetl úplně celou sám, možná ti občas někdo pomáhal. Ale zvládl jsi to. Tuhle knihu totiž nezíská každý. Nedá se koupit v obchodě ani vyhrát v soutěži. Naši knihu smí vlastnit jen ten, kdo se právě naučil číst. Můžeš tedy hrdě zakřičet: Povedlo se! Už jsem čtenář!
Knihu Okno do komína ti dáváme za odměnu. Tím, žes ji přečetl, se před tebou otvírají okna do celého světa. Tak se pořádně dívej!

Ivona Březinová a Vlasta Baránková

logo_ctenar

UKÁZKA 1:

Po kolejích tlapká kluk. Jmenuje se Lukáš, ale říkají mu Luk. Kluk Luk.
Klouže se a dělá vlak. Troubí a píská a výská. A vlak už vráží na nádraží, kde čekají Dan a Tom.
„Vystupovat! Konečná!“ volají a mají pravdu, protože koleje dál nevedou.

Luk se rozhlíží. Zvědavě kroutí hlavou sem a tam. Kam se podívá, tam je nějaká sesutá zeď. Hromada cihel. Nebo dveře do prázdna. A přímo nad hlavou komín. Kulatý a tak vysoký, že může šimrat mraky na břiše. Pyšně kouká do oblak i na okolo poletující ptáky. A na klubko dětí dole na trávníku. Mezi dětmi lelkuje Nelka. Nic nedělá. Jen si komín prohlíží ze všech stran.

„Páni, tady by se to hrálo na lupiče,“ křičí Luk na Dana s Tomem a šplhá hromadou sutin ke komínu.
Obejde ho kolem dokola a dlaní hladí jeho oprýskanou tvář.
„Tváříš se jako kakabus, komíne.“
A komín mlčí a mlčí.
V bodláčí číhá černý kocour.
„Co ty tu děláš?“ ptá se Luk.
A kocour hup do komína temnou dírou kousek nad zemí.
„Aha, ty tu bydlíš,“ říká Luk. „Haló, kocoure Kominíku, můžu taky dál?“ volá a opatrně se sune do díry za ním.

V komíně je tma. A taky průvan, který Lukovi zvedá vlasy. Jen úplně nahoře vidí malé kolečko světla. Luk zakloní hlavu a kouká a kouká.
Kolem to fouká, fučí a hučí, ale Lukovi to nevadí. Je právě námořní kapitán a obřím dalekohledem hledí daleko.
A moře je modré a bílé. Za mořem je Afrika. A v Africe žijí žirafy a sloni a lvi. A taky táta.
Do komína nakouknou Dan s Tomem.
„Kde jsi? Vymysleli jsme hru na mimozemšťany.“
Luk jen zavrtí hlavou. Hra na vyhlížení táty je lepší.

Venku se šeří. Kolečko nahoře na komíně ztmavlo soumrakem.
Vlak na kolejích píská:
„Domů, děti! Honem! Nelelkuj, Nelko! Za chvíli bude tma a mámy na vás čekají s večeří.“
„Ahoj, komíne!“ řekne Luk. „Už musím jít. Ale přijdu zas!“

okno_capi komin_2

UKÁZKA 2:

„Taky umíte vylézt na strom, Štěpáne Páne?“
„No jasně,“ kasá se Štěpán Pán, „ale musí mít silné větve, aby mě neupustil.“
„Hm,“ vzdychne Luk. „Mě už upustilo hodně stromů. A jednou to byla pořádná šlupka! Máma říká, že jsem padal jak šiška z borovice. A ona to přitom byla jenom obyčejná třešeň.“
„To víš, Luku, stromy si musíš umět vybírat.“
„Štěpáne Páne, myslíte, že támhleten by nás neupustil?“ ukazuje Luk na urostlý buk.
„Nevím, muselo by se to zkusit.“

Kluk Luk šplhá jako veverka. Zato se Štěpánem Pánem je to bída.
„To je ale filuta, ten strom,“ funí Štěpán Pán, „hlídá si mě, abych na něj nevylezl a on mě pak nemusel držet, lenoch jeden líná.“

okno_pad ze stromu

RECENZE 1:

Březinová, Ivona: Okno do komína
Autor článku: Milena Šubrtová – 28.1.2010, ILiteratura

Ivona Březinová: Okno do komína, Ústav pro informace ve vzdělávání, Praha 2009, 48 stran.
Útlá knížka spisovatelky Ivony Březinové a ilustrátorky Vlasty Baránkové Okno do komína již našla své dětské čtenáře, přesto se na knihkupeckých pultech vůbec neobjevila. Publikace totiž není volně prodejná a získat ji mohli výhradně žáci, kteří se prostřednictvím škol či knihoven zapojili do projektu MŠMT ČR Už jsem čtenář – Kniha pro prvňáčka, jehož řešitelem je Národní pedagogická knihovna Komenského jako jedno z pracovišť Ústavu pro informace ve vzdělávání. Cílem projektu je podpořit zájem dětí o četbu a knížka zde funguje nejenom jako důležitý motivační prostředek, ale především jako odměna, stvrzující nově nabytou čtenářskou dovednost obdarovaných dětí – vždyť je to právě zvyšující se úroveň čtenářských dovedností, která je jedním z nejviditelnějších ukazatelů žákova růstu. „Knihu Okno do komína ti dáváme za odměnu. Tím, žes ji přečetl, se před tebou otvírají okna do celého světa. Tak se pořádně dívej!“ vzkazují autorky dětskému adresátovi.
Kulisy příběhu jsou pohádkově nadčasové, leč autorka drží své vyprávění ve vymezených mantinelech realistického příběhu ze života dětí. Prvňáček Lukáš – kluk Luk – objevuje nový svět i mezigenerační přátelství díky starému komínu v polorozpadlé cihelně. Komín slouží Lukášovi jako dalekohled, jímž nahlíží do exotických krajin, i jako raketoplán pro cestu do samotného vesmíru. Fantazijní výlety pak střídá nemenší dobrodružství, když si na vrcholku komína udělají hnízdo čápi. Hrdinova fascinace obětavou soudržností čapí rodiny a péčí dospělých ptáků o vyhladovělé potomky představuje poněkud posmutnělou paralelu k Lukášově neúplné rodině. Chlapec stále vyhlíží dlouhodobě nepřítomného tatínka a pomyslné okno starého komína je pro něj únikovým průhledem do jiných světů, skrývajících naději, že se s tatínkem setkají. Březinová zakončila příběh harmonizujícím, zároveň však do proudu vyprávění věrohodně zakomponovaným, optimistickým závěrem – ostatně knížka za odměnu by neměla zanechávat čtenáře rozesmutnělé.
Texty pro začínající čtenáře se většinou vyznačují nekomplikovanou výstavbou jazykového plánu, autorce se však podařilo skloubit požadavek jednoduchosti a čtenářské srozumitelnosti s estetickou působivostí. V krátkých větách využívá rytmu i rýmu, paronomázií, zvukomalby a všechny tyto prostředky jsou v textu funkční, neboť rozvíjejí naznačené významy a podtrhují aspekt hry a hravosti. Ilustrace Vlasty Baránkové zdařile doplňují a vtipně konkretizují představy, evokované textem (například čapí hnízdo vystlané kanafasovými peřinkami).
Březinová i Baránková jsou plodnými autorkami, které svým dílem oslovují adresáty různých věkových kategorií (Březinová publikuje od 90. let 20. století a je autorkou šedesátky knih pro děti, mládež i dospělé; Baránková se ilustraci věnuje od 60. let a za ilustrační doprovod dětských knih získala řadu mezinárodních i domácích ocenění), nejzdařilejší jsou však jejich počiny na poli tvorby pro nejmenší dětské čtenáře. Okno do komína se k nim řadí a nepochybně začínající čtenáře utvrdí v tom, že četba může přinášet příjemné prožitky.

© Milena Šubrtová

RECENZE 2:

Útlá knížka spisovatelky Ivony Březinové a ilustrátorky Vlasty Baránkové OKNO DO KOMÍNA (Ústav pro informace ve vzdělávání, Praha 2009) již našla své dětské čtenáře, na knihkupeckých pultech se však neobjevila. Publikace není volně prodejná a získat ji mohou pouze žáci, kteří se prostřednictvím škol či knihoven zapojili do projektu MŠMT ČR Už jsem čtenář – Kniha pro prvňáčka, jehož řešitelem je Národní pedagogická knihovna Komenského jako jedno z pracovišť Ústavu pro informace ve vzdělávání. Cílem projektu je podpořit zájem dětí o četbu a knížka zde funguje nejenom jako důležitý motivační prostředek, ale především jako odměna, stvrzující nově nabytou čtenářskou dovednost obdarovaných dětí.
Ivona Březinová napsala pro tuto příležitost jednoduchý, leč půvabný příběh, jehož působivou poetiku podtrhují ilustrace Vlasty Baránkové. Předem je nutno předeslat, že toto spojení obou autorek na ploše knížky pro začínající čtenáře se ukázalo být velmi šťastným. Ilustrace citlivě rozvíjejí obraznost příběhu a zároveň respektují jeho ukotvení v realitě. Důležitou roli svěřila Březinová motivu vysokého komína, jenž se stává středobodem dětských her. Opuštěný komín polorozpadlé cihelny se mění v útočiště dětí a toulavých koček, v kaleidoskop i dalekohled, jímž dětský protagonista nahlíží do vysněných končin, ba dokonce do samotného vesmíru. Ten největší zázrak však prvňáček Lukáš – kluk Luk – zažije, když si na komíně vybudují hnízdo čápi. Soudržnost čapí rodiny a jejich neúnavná péče o potomky (stejně jako narození malých koťat) tvoří paralelu k hlavní dějové linii, jíž je chlapcův stesk po dlouhodobě nepřítomném otci. Překvapivý tatínkův návrat není jen úlitbou literární konvenci, neboť Luk pro splnění svého přání neváhá riskovat a nasadit všechny své síly. Březinová se tak s idylickým zakončením vyrovnala vcelku věrohodným způsobem.
Text koresponduje s předpokládanými čtenářskými kompetencemi prvňáčků, přesto ho Březinová dokázala vynalézavě ozvláštnit řadou aliterací, paronomázií, rýmových shod v proudu textu, epanastrof a dalších stylistických hříček. Vtipně skloubila požadavek čtenářské jednoduchosti s estetickou funkcí a opět potvrdila svoji pozici autorky, které se nejvíce daří v prostoru tvorby pro čtenáře předškolního a mladšího školního věku.

(mš). Příspěvek k dětskému čtenářství. In: Ladění 4/2010, s. 23 – 24.

ČLÁNEK:

Okno_do_komina_BIBLIO_c9_2009_s11

Hutařová, Ivana. Knížka, která se nedá koupit. In: Grand Biblio č.9/2009, s.11.

Neotesánek (1. vydání)

Základy společenského chování pro nejmenší. I Neotesánek se musel naučit chovat, aby z něj nebyl neotesanec. Jak poznává, že má pozdravit, poprosit, poděkovat… kůra z něj rychle padá.

  • Rok vydání: 2005
  • Napsáno: 2004
  • Stran: 34
  • Žánr: pro začínající čtenáře, příběhy s dětským hrdinou, naučná literatura
  • Ilustrátor: Olga Franzová
  • Nakladatel: Albatros, edice Karneval
  • Náklad:
  • ISBN: 80-00-01468-8
  • Poznámka: Suk 2005 – Cena učitelů
  • 2. vydání: Albatros 2012

obalNeotesanek

ANOTACE:

Na drobných příhodách malého Neotesánka je vidět, jak se z neotesance stane prima kluk. Jak? Stačí se správně chovat.

sejmout0005

OBSAH:

Neotesánek a lodičky

Jak to všechno začalo
Děkuji
Prosím
Dobrý den!
Na shledanou!
Neskákej nikomu do řeči
Podávej ruku
Promiň!
Dávej přednost ve dveřích
Nelži
Při jídle se nemlaská, nesrká a nefuníNeotesánek s Hopíkem
Nůž do úst nepatří
Při řeči se dívej lidem do očí
Myj si ruce!
Při zívání si dávej ruku před pusu
Odpadky patří do koše
Splachuj na záchodě
Pouštěj sednout starší
Hopíkovo zaštěkání na závěr

 sejmout0020

UKÁZKA:

Neotesanek_uvodJak to všechno začalo
Uprostřed velkého města stál nový dům a v něm bylo mnoho bytů. Ze všech se ozýval dětský smích, pláč i křik, jen v jednom bytě bylo ticho. To proto, že tam žádné děťátko neměli.
„Chtěla bych miminko, ale ono nepřichází,“ stěžovala si často paní svému muži.
Ten to nakonec nevydržel a vydal se do lesa. Tam našel pěkný kus dřeva a začal ho otesávat do podoby miminka.
Tesal, tesal, ale nedotesal. Spustil se prudký liják, a tak pán i s nedotesaným miminkem v náručí pospíchal domů.
„To je ale pěkné miminko,“ zajásala paní a hned se rozhodla, že bude jeho maminkou.
„Teprve bude pěkné,“ namítl pán a hned souhlasil, že bude jeho tatínkem.
Ale jakmile tatínek vzal do ruky nástroje, že miminko pěkně dotesá, maminka mu v tom zabránila.
„Musím ho přece dotesat,“ řekl tatínek dotčeně. „Když zůstane neotesaný, budou s ním pořád jenom problémy. A on sám pak bude mít problémy celý život.“
„Ale takhle ne,“ obrátila se maminka na tatínka vyčítavě. „To se přece dělá úplně jinak.“

RECENZE:

Jako protiváhu ke kouzelným tradičním pohádkám bych doporučila účelovou, ryze výchovnou malou pohádkovou knížku NEOTESÁNEK, která vyšla v nakladatelství Albatros už v roce 2005. Napsala ji Ivona Březinová, ilustrovala Olga Franzová a její podtitul zní Základy společenského chování pro ty úplně nejmenší. Kupodivu mravoučné, ale hezky napsané minipříběhy, jsem musela nedávno číst mé šestileté vnučce jeden za druhým. Sledovala je napjatě a s hlasitě vyjadřovaným porozuměním. – Knížečku je potřeba začít číst od začátku, aby děti pochopily nadsázku pohádky, ovšem není nutné ji zvládnout naráz, to by asi v kolektivu neuspělo. Ale jako vhodné výchovné chvilky se určitě osvědčí.

PhDr. Vladimíra Gebhartová
Knihy pro děti.In:Zpravodaj Asociace předškolní výchovy. Praha

 

ZAJÍMAVOST:
Neotesanek - HOLAND

Tato publikace slouží jako učební text na hodinách češtiny v Holandsku.

Překlad: Juliana van Keulen

 

 

 

 

HRA:

V sekci Hry najdete didaktickou hru vycházející z knihy Neotesánek.

Lucka Luciperka – 1. vydání

Lucka je holka z první třídy, ale zlobí víc než kdejaký kluk. Proto jí také říkají Luciperka. Ona si z toho ale nic nedělá a se psem Čertem a kočkou Andělínou se připravuje na Mikuláše.

  • Rok vydání: 2002
  • Napsáno: 2001
  • Stran: 32
  • Žánr: pro začínající čtenáře, příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Vlasta Švejdová
  • Nakladatel: SiD & NERo, edice Začínám číst
  • Náklad: /
  • ISBN: 80-85886-80-4
  • Poznámka 1: 19. místo v dětské anketě 20 nejčtenějších knih roku 2002
  • Poznámka 2: 2. vydání vyšlo v roce 2014.

obalLuckaLucip

ludandelANOTACE:

Hrdinkou knížky pro začínající čtenáře je malá Lucka. Na to, že je prvňáček, je pěkně nezbedná. Neustále vyvádí nějaké lotroviny. Však jí proto také říkají, že zlobí jako čert. Lucka si z toho ale nic nedělá, a protože se blíží mikulášská nadílka, horlivě se připravuje, že se za pořádného čerta převlékne. Jen pozor, aby se jí taková čertovina nakonec nevymstila. A co když potká opravdového čerta nebo anděla?

 

UKÁZKA:

Dneska Lucka cákala po třídě mokrou houbou. U tabule to vypadalo, jako když prší. Paní učitelka poslala Lucku vytřít a mezitím jí do notýsku místo poznámky nakreslila velký puntík. Je černý jako půlnoční tma.
Proto se Lucce nechce domů. Proto se tak loudá. A zvonky u cizích dveří dnes raději nechává na pokoji.

Konečně je doma. Vlastně před domem.
„Lu – cinka cinka cinka,“ cinká jejich zvonek vesele.
Zato Lucka moc vesele nevypadá. A kdo by taky vypadal, s černým puntíkem v notýsku?
„Kdes byla tak dlouho?“ zlobí se maminka. „Už jsem málem měla strach.“
Lucka má taky strach. Až maminka uvidí puntík, určitě jí zakáže bruslení.
„Tak co bylo ve škole, Lucko?“ zajímá mámu s rukama obalenýma kynutým těstem na koláče. „Nezlobilas?“
„Zlobila,“ špitne Lucka, protože ví, že lež má krátké nohy a daleko neuteče. A před Lucčinou maminkou už vůbec nikam.
„Co s tebou, holka,“ povzdychne si maminka nešťastně. „Vždyť ty zlobíš jako čert.“
Čert ležící pod lavicí se nespokojeně zavrtí. On že zlobí? Taková nespravedlnost!
Čert není čert, ale pes. Je velký a úplně černý. A když je mu horko, plazí jazyk. Ten jazyk má dlouhý a červený. Ale rohy ani kopyto nemá. Zato má chundelatý ocas a věrné psí oči.
Čert má Lucku rád. Ale Andělínu rád nemá. Andělína je kočka a líná k tomu. Jen leží a leží. A je úplně bílá.lucdoma

Lucka říká, že Andělína je lenoška.
Máma říká, že lenoška je křeslo, na kterém se lenoší. Nejvíc v něm lenoší táta. Leží a leží. Jako Andělína. Ale ta nečte noviny.
Máma taky nečte noviny. Nemá na to čas. Zato když vaří, zapne si televizi. Táta ne, ten při televizi zívá. A uvařit umí jenom čaj.
„Máš napsaný úkol, Lucko?“ volá máma. „Potřebuju semlít mák.“
Ale Lucce už otrnulo a zas někde dovádí. Dovádět ona dovede. Umí to tak, až s tím někdy mámu dovádí k zoufalství. Jako teď.

Lucka_Mikuláš

 

 

Lvíče

Čtení pro malé děti. Příběh o prvních krocích lvíčete mimo smečku, o strachu, že se ztratilo a o nutnosti zachovat si chladnou hlavu. Kniha doplněna DVD s naučným filmem.

  • Rok vydání: 2008
  • Napsáno: 2008
  • Stran: 32
  • Žánr: pro začínající čtenáře, příběhy se zvířecím hrdinou
  • Ilustrátor: Laura Gurin
  • Nakladatel: Knižní klub, edice Já a moje rodina
  • Náklad: 5000
  • ISBN: 978-80-242-2295-0
  • Poznámka: Součástí knihy je DVD s patnáctiminutovým otextovaným filmem.
  • V projektu Já a moje rodina vyšly svazky: Lední medvídek, Lvíče, Malý šimpanz a Slůně.
  • Vyšlo též slovensky: Levíča.

obalZvirataLviceLVICE - DVD

 

LVICE - patitulANOTACE:

Pro maličká lvíčata je zpočátku všechno těžké. I zdolat obyčejný strom. Jenže vylézt na strom, to by měl každý lev umět. Jsou situace, kdy by se to mohlo opravdu hodit. Maličký lev, který zabloudil kousek od svojí smečky, by o tom mohl vyprávět.
Součástí knížky je DVD s naučným programem a 15min. filmem, který znáte z televizního seriálu ČT Já a moje rodina.

UKÁZKA:

LVICE - obr_1LVICE - obr_2

Malý šimpanz

Čtení pro děti. Příběh o tom, jak je nutné překonat strach, například z vody, nebo výšek, jako to musel udělat i malý šimpanz. Kniha doplněna DVD s filmem a naučnou prezentací.

  • Rok vydání: 2009
  • Napsáno: 2008
  • Stran: 32
  • Žánr: pro začínající čtenáře, příběhy se zvířecím hrdinou
  • Ilustrátor: Laura Gurin
  • Nakladatel: Knižní klub, edice Já a moje rodina
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-242-2296-7
  • Poznámka: Součástí knihy je DVD s patnáctiminutovým otextovaným filmem.
  • V projektu Já a moje rodina vyšly svazky: Lední medvídekLvíčeMalý šimpanz a Slůně.
  • Vyšlo též slovensky: Malý šimpanz.

obalZvirataSimpanzsimpanz_DVD

 

ANOTACE:simpanz_patitul

I dospělí šimpanzi se občas něčeho bojí, například vody. Ale se svými obavami by se měl každý umět vypořádat. Malému šimpanzovi, který překonal svůj strach, aby přinesl mamince první dárek, se to podařilo.
Součástí knížky je DVD s naučným programem a 15min. filmem, který znáte z televizního seriálu ČT Já a moje rodina.

 

 

UKÁZKA:

simpanz_obr2simpanz_obr1

 

 

Slůně

Čtení pro malé děti. O tom, jak to chodí u slonů, kde hlavou rodiny je babička a kde se sloní děti starají o nejmenší slůňata jako chůvičky. Doplněno DVD s filmem a naučnou prezentací.

  • Rok vydání: 2008
  • Napsáno: 2008
  • Stran: 32
  • Žánr: pro začínající čtenáře, příběhy se zvířecím hrdinou
  • Ilustrátor: Laura Gurin
  • Nakladatel: Knižní klub, edice Já a moje rodina
  • Náklad: 4500
  • ISBN: 978-80-242-2296-7
  • Poznámka: Součástí knihy je DVD s patnáctiminutovým otextovaným filmem.
  • V projektu Já a moje rodina vyšly svazky: Lední medvídekLvíčeMalý šimpanz a Slůně.
  • Vyšlo též slovensky: Sloníča.

obalZvirataSluneSLUNE - DVD

 

ANOTACE:SLUNE - patitul

V rodinách slonů to chodí tak, že starší děti dohlížejí na mladší. A někdy to vůbec není jednoduché. V knížce najdete příběh malého sloního kluka, který zachránil novorozenou sloní holčičku před útokem hyen.
Součástí knížky je DVD s naučným programem a 15min. filmem, který znáte z televizního seriálu ČT Já a moje rodina.

 

 

UKÁZKA:

SLUNE - obr_1SLUNE - obr_2

Medvědí pohádka

Medvídek a jeho děda nemohou spát, a tak na zasněžené mýtině děda vypráví třeba o tom, co je to zoo, kdy byl ušitý první plyšový medvěd a také pohádku Tři bílé chlupy děda Medvěda.

  • Rok vydání: 2010
  • Napsáno: 2009
  • Stran: 40
  • Žánr: příběhy se zvířecím hrdinou, pohádky
  • Ilustrátor: Jaromír Zápal
  • Nakladatel: Knižní klub
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-242-2799-3
  • Poznámka: Psáno podle hotových ilustrací. Ilustrace jsou převzaty a upraveny Davidem Dvořákem z ilustrací a nepoužitých návrhů pro původní vydání medvídka Pú v pozůstalosti Jaromíra Zápala.

obalMedvedPohadka

 

ANOTACE:

Je zima. Les i louky jsou pod sněhem, a to je čas, kdy každý správný medvěd zaleze do brlohu a spí. Zabalený do svého huňatého kožichu se jen občas ve spánku převalí na druhý bok.
Ale jeden malý medvídek nespal. Dokonce vylezl z brlohu ven. A víte, koho našel sedět na pařezu? Svého dědu medvěda. A pak si ti dva povídali a děda vyprávěl medvídkovi, jaké to bylo, když on byl malý. Navíc se medvídek (a spolu s ním i čtenáři) dozví, proč se medvědům dřív říkalo medjedi, kdy vznikly první zoologické zahrady, co dělají medvědi v cirkusech, co je to rezervace, kdy byl vyroben první plyšový medvídek a spousty dalších informací.
Kniha se tak pomocí graficky odlišených naučných vstupů stává i knihou vzdělávací.
Nakonec se však medvídek dočká i pohádky. Je to ta, kterou měl děda medvěd jako kluk ze všech nejraději. Pokaždé se těšil, až mu ji jeho maminka medvědice bude vyprávět. Pohádka se jmenuje Tři bílé chlupy děda medvěda. Tak vidíte, i medvědi mají svoje pohádky.

Medved_stopy

UKÁZKA 1:

Medvídek se pořád převracel ze strany na stranu, zkoušel usnout na bříšku a pak i na zádech, ale nešlo to. Nejraději by vylezl ven. Utíkal by mezi stromy a vyválel by se v trávě a kapradí.

A pak by se vyšplhal na ten krásný rovný smrk, který má až skoro nahoře ve větvích sojčí hnízdo.
Jenže je zima a ven se nechodí. Maminka mu to vysvětlila.
„Žádný medvěd se přes zimu nikde necourá a basta,“ řekla, a medvídkovi bylo v tu ránu jasné, že vstup do jejich brlohu zůstane až do jara ucpaný.

Brloh

Brloh je chráněné místo, kde medvěd v zimě spí. Musí to být někde stranou, kde je ticho a klid. Třeba v díře u kořene stromu, ve starém mraveništi nebo v malé jeskyni. Někteří medvědi si sami vyhrabou v zemi asi metr hlubokou díru, jiní se prostě zavrtají do hromady větví. Aby se jim dobře leželo, vystelou si svůj brloh jehličnatými větvemi, drny a mechem.

Medved_stromecek

UKÁZKA 2:

„Byl jednou jeden král a ten moudře panoval.“
„Byl to král medvědů, dědo?“ zeptal se medvídek.
„Jistěže to byl král medvědů,“ přikývl děda a pokračoval. „Přesto měl ten moudrý král jednu velkou chybu. Nechtěl svou dceru provdat za medvěda, kterého si zamilovala. A víš proč?“
„Ne,“ zavrtěl medvídek hlavou.
„Protože ten nápadník pocházel jen z chudé skalní sluje.“

Sluj

Sluj je mělká jeskyně, spíš výklenek ve skalní stěně, krytý převisem. V pohádkách sluj obvykle obývá několikahlavý drak, který mívá zálusk na princezny.

Medvědí_pohádka_sluj

„Král vymýšlel všechny možné překážky, aby se medvěda zbavil, a nemusel mu dceru dát za ženu. Slyšel, že daleko na severu bydlí bílý medvěd Vševěd a nikdo ho nemůže najít. To je přece dost těžký úkol. Pozval si mladého medvěda a řekl mu:
,Dám ti svoji dceru za ženu, když mi přineseš tři bílé chlupy medvěda Vševěda.´

ZAJÍMAVOST:

Všichni, malí i velcí, znají medvídka Pú. A určitě znají i vydání, která ilustroval Jaromír Zápal. Stalo se, že některé jeho kresby zůstaly nepoužité a na základě těchto kreseb z pozůstalosti vznikla i Medvědí pohádka, kterou ve skvělé grafické úpravě Davida Dvořáka vydalo nakladatelství Knižní klub.

RECENZE:

Medvedi_pohadka_recenzeLadeni_1_2011_A

Medvedi_pohadka_recenzeLadeni_1_2011_AA

 

In: Ladění 2011, č.1, s.27-28.

 

 

 

 

 

 

 

 

Medvídek – Kdo si se mnou bude hrát?

Mámě medvědici a tátovi medvědovi s hnědou srstí se jednoho dne narodil modrý medvídek. V lese se ho zpočátku všichni bojí, někteří i štítí, ale on přesto neúnavně hledá kamarády.

  • Rok vydání: 2002
  • Napsáno: 2002
  • Stran: 72
  • Žánr: pro začínající čtenáře, příběhy se zvířecím hrdinou
  • Ilustrátor: Kateřina Lovis
  • Nakladatel: Axióma
  • Náklad: /
  • ISBN: 80-7292-022-7
  • Poznámka: /

obalMedvidek

ANOTACE:

MMPPříhody malého Modrého medvídka, který se narodil obyčejným hnědým medvědím rodičům. Protože je jiný než ostatní, nikdo si s ním nechce hrát. A přitom Modrý medvídek tolik potřebuje mít nějaké kamarády. Ve třinácti kapitolách zažije při hledáni přátel nejrůznější příhody. Myslí si, že kdyby našel modrého kamaráda, bylo by to úplně nejlepší. Jestlipak se mu to podaří?

UKÁZKA:

MM01Když byl Modrý medvěd ještě úplně malý, tak malý, že by se vešel Karkulce do košíku, pozvala k němu maminka zvěrolékaře. Pan doktor tehdy přišel i se svou malou holčičkou Kristýnkou a začal Modrého medvídka pozorně vyšetřovat. Prohlédl mu tlamičku, tlapičky i ouška, poslechl si, jak mu ťuká  srdce a jestli  pravidelně dýchá. „Vůbec nic mu není, maminko,“ řekl nakonec medvědici. „Můžete být klidná, váš medvídek je úplně zdravý.“ „Ale je modrý,“ poznamenala trochu nejistě medvědice, ačkoliv si toho pan doktor přece musel všimnout sám. „Proč není hnědý jako všichni ostatní? „No a co?‘ podivil se doktor. „Tak je modrý. Lidi jsou také bílí, černí, červení a žlutí.“ „A zelení,“ připomněla honem malá Kristýnka. „Těm se říká vodníci.“ 0 tom maminka nic nevěděla. Ale že v celém lese nežije žádný modrý medvěd, to věděla docela určitě. „Ostatní medvědi ho mezi sebe nevezmou, budou se mu smát,“ přiznala se nešťastně se svými obavami. Ale zvěrolékař jí vysvětlil, že nezáleží na tom, jestli její medvídek bude modrý, ale na tom, jestli bude moudrý. Maminka medvědice a táta medvěd naštěstí byli moudří dost o od samého začátku měli svého Modrého medvídka rádi. Ale věděli, že dokud sám nezmoudří, budou ho muset na světě mnohem víc ochraňovat, než kdyby vypadal jako ostatní.

MM04MM03

 

ZAJÍMAVOST:

mm07_aPostavičku Modrého medvídka vymyslela ilustrátorka Kateřina Lovis Miller, dcera Zdeňka Milera, autora slavného Krtečka. Modrý medvídek se nejdřív objevoval jako minikomiks na pokračování v časopise Televize, vyšlo několik lepoler a říkanková knížka. Teprve pak jsem byla přizvána ke spolupráci já, abych o Modrém medvědovi napsala příběh. To jsem ráda učinila, z medvěda jsem udělala malého medvídka, a tak vznikla kniha Medvídek – Kdo si se mnou bude hrát?

 

 

 

Mimínek

Vítek vypráví, že jeho maminka čeká miminko. Popisuje, co se s maminkou děje a jak tatínek pomáhá. Vítek chce brášku, ale narodí se Vendulka, kterou pak pyšně vozí v kočárku s řídítky.

  • Rok vydání: 1999
  • Napsáno: 1997
  • Stran: 40
  • Žánr: pro začínající čtenáře, příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Eva Průšková
  • Nakladatel: Fragment, edice Pro dětské čtenáře do osmi let
  • Náklad: 3900
  • ISBN: 80-7200-349-6
  • Poznámka: /

obalMiminek

 

Mimínek_fotbalANOTACE:

Malý Vít vypráví čtenářům o tom, jak jeho maminka čeká miminko. Vítek se moc těší na bratříčka, jenže se nakonec narodí holčička Vendulka. Vozit kočárek s malou sestrou není moc zábavné, ale když tatínek ke kočárku přidělá řidítka, zvonek a opravdické blinkry, závidí Vítkovi všichni jeho kamarádi.

 

UKÁZKA:

Máma je teď vůbec nějaká divná. Skoro každé ráno zvrací a chce se jí omdlít. Ale neomdlí. Táta jí pokaždé zachytí. Že prý teď máma nesmí upadnout. To je co?! A že já minulý týden spadl ze zídky za domem a sedřel si koleno, to bylo všem úplně fuk. Jen mi to postříkali tím ošklivým štípacím sprejem a nechali mě vybrečet. Ale já skoro nebrečel. Jen úplně malinko. Táta říkal, že chlapi nesmí.
Máma není chlap, tak pobrekává. Poslední dobou každou chvíli. Táta říkal, že to musíme vydržet. Tak držíme.

Mimínek_ořechDoma je teď všechno vzhůru nohama. Táta vaří a myje nádobí, protože mámě se z vůně jídel i Jaru dělá v kuchyni zle. A přitom to tam tak krásně voní.
Na gauči, kde vždycky večer ležel táta a četl noviny, teď polehává máma. Ale noviny nečte. Jen leží a vzdychá.
„Co je mámě?“ zeptal jsem se.
„ Nic, Vítku, neboj. Jenom mimínek ji trochu zlobí,“ řekl na to táta.
„ Jak mimínek mámu zlobí, když ho ještě nemáme?“ zeptal jsem se udiveně.
„Ale máme. Máma ho má v bříšku, víš?“
„V bříšku? A to se jí tam vejde? A celý?“
„ Docela celý. Je zatím velký asi jako oříšek.“
„Jako oříšek? Páni! A kdy už nám ho máma dá? Hrál bych si s ním jako s Palečkem, co jedl jenom mák
Táta se smál, že prý to není tak jednoduché. A řekl mi, že mimínek ještě nic neumí. Jen tiše leží v mámině břiše a roste a roste, dokud nevyroste asi na půl metru.
A tak teď čekáme.

Mimínek_síťka

RECENZE 1:
Znovu Ivona Březinová
Invence Ivony Březinové se rozbíhá všemi směry: tato autorka píše pro dospělé (Madona v kabátě), pro dospívající (Kateřina nejen ze zámku) i pro děti (Panenka z ebenového dřeva, Adélka a zlobidýlko). Některé její knihy jsou v dobrém smyslu tradiční beletrií, jiné komercializují téma až na hranici triviality, zatímco knížky pro děti nezapřou didaxi. Poslední titul má název MIMÍNEKANEB JAK JSEM DOSTAL SOUROZENCE ( Fragment 1999, ilustrace Eva Průšková). Základní dějová linie, jejímž vypravěčem je předškolák Vítek, je jednoduchá: několikaměsíční čekání na bratra, místo nejž se narodí sestra.
Primárním a všudypřítomným motivem je rodinná harmonie, od níž lze odvodit všechny další vrstevnatě hromaděné motivy sekundární: motiv klidu, pohody, přátelství, sounáležitosti, rodinné lásky. Přehledné kompozici s nemnoha odbočkami sekunduje charakterizační zvýraznění tří hlavních hrdinů i statická role několika postav vedlejších. V oblasti lexika oceníme neologismy a vtipná slovní spojení, vytvářející zázemí pro situační i jazykovou komiku.
Ve všech rovinách lze vycítit autorčino zaujetí tématem a také její vlastní zkušenost, která zabránila, aby dílo výrazněji sledovalo pedagogickou tendenci.
(ns), Ladění, 4/1999, s.15

Mimínek_noc

RECENZE 2:
V případě mimínka Vendulky nejde o pohádku, ale o vyprávění předškoláka Vítka o tom, jak se mu narodila sestřička. Vyprávění je (včetně bohaté ilustrační výzdoby Evy Průškové) pro malé děti nejen dějově zajímavé a plné nápadů, ale autorka zde sledovala ještě další, skrytější cíl: vyložit dětem, jak se miminko vyvíjí před narozením a co se pak děje, když se dítě narodí a prožívá první týdny života. Pokud tedy netrváte na tom, aby vaše děti věřily, že děti nosí čáp nebo vrána, dozví se v této knížce bez sebemenšího poučování váš malý čtenář, co se stane, když se spojí – jak v textu vysvětluje maminka Vítkovi – „dvě semínka“. Tentokrát se text s ilustracemi opravdu „sešel“ a knížka, která z této spolupráce vznikla, je velice pěkná.
(dit), Nové knihy 15.3.2000

Mimínek_hruška

 

 

Mít tak psa / I have a dog (česko – anglicky)

Bilingvní česko-anglické vydání. Příběh Matěje z dětského domova. Moc touží mít psa, ale vychovatelka mu ho nedovolí. Pak se však dočká něčeho, na co si ani netroufal pomyslet.

  • Rok vydání: 2005
  • Napsáno: 2002
  • Stran: 32
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Zaur Deisadze
  • Nakladatel: Svoboda servis
  • Náklad: /
  • ISBN: 80-86320-44-8
  • Poznámka 1: 1. místo v soutěži Číst je dobré 2005
  • Poznámka 2: vyšlo v bilingvní česko-anglické úpravě
  • Poznámka 3: vyšlo albánsky, anglicky, arménsky, česky, francouzsky, chorvatsky, maďarsky, polsky, rumunsky, rusky, slovensky, srbsky, španělsky a ukrajinsky
  • Dječak koji je želio psa.

    .

obalMitPsa

 

ANOTACE:Mít tak psa-ulitaM

Matěj vyrůstá v dětském domově. Má rád zvířata, ale se svými chovatelskými pokusy naráží na nepochopení vychovatelky. Nejvíc ze všeho by si přál psa. Splní se mu jeho sen? A má šanci získat to, o čem si snít ani netroufá?

 

 

UKÁZKA 1:

Mít tak psa -text

UKÁZKA 2:

Abych si vynahradil utrpěnou ztrátu želvy Elsy, tajně jsem si pořídil větší množství hlemýžďů. Dal jsem je do kbelíku.
Jenže hlemýždi hned první večer ze kbelíku utekli. Sledoval jsem jejich lesklou stopu, ale stejně jsem všechny nenašel.
„Podívej se, co mi ty obludy udělaly s politurou na novém nábytku,“ ječela Levandule.
„Prodáme je do francouzské restaurace,“ navrhl pan Vosáhlo.
Naštěstí jsem je zachránil a pustil na svobodu. Kromě jednoho, kterého Levandule vyhodila oknem.
To jí nikdy nezapomenu.
Abych se pomstil, rozhodl jsem se, že si do vlasů nasadím vši. Nebylo snadné je sehnat. Nakonec jsem je dostal od jednoho kluka, co dojíždí k nám do školy.
Takhle řádit jsem Levanduli snad ještě neviděl.
„Já si je chci nechat!“ křičel jsem a bojoval jsem o svoje vši jako lev. Pokusil jsem se některé zachránit v ručníku, ale Levandule zvítězila.
Nezbyly mi ani vši, a vlastně ani moc vlasů. Ale ty mi dorostou.

SEZNAM ILUSTRACÍ NA ZADNÍ STRANĚ OBÁLKY:

Mít tak psa - záda

Mítpsa-věnování

Natálčin andulák (1. vydání)

Natálka se cítí sama. Závidí mamince, že si pořád s někým telefonuje, ale jí nikdo mobil nekoupí. Jednoho večera jí však na okno přiletí ptáček, který umí zpívat jako mobilní telefon…

obalAndulak

  • Rok vydání: 2012
  • Napsáno: 2007
  • Stran: 30
  • Žánr: příběhy se zvířecím hrdinou, příběhy s dětským hrdinou, pro začínající čtenáře
  • Ilustrátor: Lucie Dvořáková
  • Nakladatel: Meander,  edice Modrý slon, 47. svazek edice
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-86283-80-7
  • Poznámka:  Kniha dostala Cenu Noci s Andersenem 2012.
  • 2. vydání 2018

 

ANOTACE:

Příběh malé holčičky, která touží mít svůj mobilní telefon, s nímž by si povídala, když na ni dospělí nemají čas. Jenže místo mobilu Natálku čeká daleko větší překvapení. Jednoho dne jí totiž na okno přiletí malý žlutý ptáček. A nebýt jej, kdo ví, jak by to s Natálkou nakonec dopadlo.

Natálka

UKÁZKA

Natálka seděla v pokoji na koberci, chovala plyšovou ovečku a dívala se, jak si maminka čítanka1povídá s mobilním telefonem.
„Ano? Opravdu? Ale to je úúúžasné! Řeknu ti…“
„Mami…“ ozvala se Natálka nesměle.
„Neruš, Naty, nevidíš, že telefonuju?“
Vlastně bylo docela legrační, maminku při telefonování pozorovat.
Jak zaujatě poslouchala.
Přikyvovala hlavou.
Vrtěla hlavou.
Občas se na něco dychtivě zeptala.
Každou chvíli se hlasitě rozesmála.
Ale hlavně si vůbec nevšimla, že Natálka mezitím přestěhovala celou čokoládu z barevného obalu do svého břicha.
Konečně maminku povídání přešlo a telefon položila.
Když si všimla Natálčiny čokoládové pusy a prázdného papíru, zamračila se. Už už chtěla něco říct, ale Natálka byla tentokrát rychlejší.
„Mami, já bych taky chtěla mobil.“
„Nejlíp z čokolády, viď?“ zamračila se maminka ještě víc.
„Ne z čokolády,“ ujišťovala Natálka horlivě maminku. „Opravdickej. Taky bych chtěla slyšet ty úúúžasný věci, co vypráví. Takhle bych se při tom smála. A takhle při tom pokyvovala hlavou. A…“
„Ale Natálko, vždyť jsi ještě malá. Mobil nepotřebuješ.“
To je zvláštní, jak si dospělí vždycky myslí, že vědí, co Natálka potřebuje.
Jednou řekla, že potřebuje psa.
Dostala psa z plyše. Tiše seděl, jak moula, ani nezaštěkal.
Řekla, že potřebuje živé zvíře.
Dostala rybičky v akváriu.
Otvíraly na Natálku tlamičky, jako by jí chtěly dát pusu. Jenže přes sklo? Vždyť nešly ani pohladit. Natálce jich kvůli tomu bylo líto. Každý má rád, když ho někdo hladí.
A každý má rád, když si s ním někdo povídá.
Kdo má mobil, není nikdy sám.
„Mobil dostaneš, až budeš větší,“ prohlásila maminka a zahnala Natálku do koupelny a pak do postele.
„Řekneš mi pohádku?“
„Dneska ne, Natálko, mám práci.“
„A táta?“
„Ten z práce ještě ani nepřišel. Spi.“
Natálka zavřela oči a umiňovala si, že dokud se táta nevrátí z práce, neusne.
Ve vedlejším pokoji zazvonil mobil.
Maminka řekla haló a rozesmála se.
Natálka si představovala, jak máma pokyvuje hlavou a jak vrtí hlavou a usnula.
Pak mobil zazvonil znovu. Ale nebyla to maminčina vyzváněcí melodie. Ani tátova.
Natálka se v posteli zavrtěla a zamumlala:
„Volá mobil. Asi něco chce. Zvedni ho.“
Jenže mobil nikdo nezvedal.
Chvíli se sice zdálo, že vyzvánění utichlo, ale za maličkou chviličku se ozvalo znovu.
Natálka se rozespale posadila na posteli. Dveře do vedlejšího pokoje byly zavřené a za nimi se líně válelo ticho. Jen v Natálčině pokoji znělo zvonění.
„Počkej, malej, já tě zvednu. Budeme si povídat. Ale už nekřič,“ zamumlala.

Andulak_IL_2

Zvuk mobilního telefonu přicházel od pootevřeného okna. Poblíž něj se schovával mobil, který tence vyzváněl vánoční melodii o rolničkách.
To Natálku nepřekvapilo. Na ulici a v tramvaji už slyšela spousty mobilů, které zpívaly o rolničkách uprostřed léta. Natálku překvapila jiná věc. Jak se mobil dostal na její okno? Tiše vstala a opatrně nakoukla za záclonu.
„Páni!“
Na parapetu okna neležel mobilní telefon.
Na parapetu okna seděl maličký žlutý ptáček se zeleným bříškem a zpíval melodii o rolničkách úplně stejně, jak to dělají mobilní telefony, když si chtějí povídat.

POZVÁNKA NA KŘEST:

pozvanka andulak

ZAJÍMAVOST:

Co mě ke knize inspirovalo? Zprávy z médií.

Před pár lety budilo obyvatele britského Somersetu časně ráno za úsvitu vyzvánění mobilního telefonu. Rozespale šátrali po přístroji a obvykle si až po chvíli uvědomili, že mobil zvoní z křoví pod oknem. Ti, kteří se nechali vytáhnout z teplé postele, zažili překvapení. V křoví seděl velký černý kos a z hrdla se mu linuly zvuky mobilu. Když zrovna „nevyzváněl“, burcoval obyvatele okolních domů zvukem automobilového alarmu a dokonce i sirénou záchranky.
30. 12. 2009 | Jaroslav Petr
http://vtm.e15.cz/clanek/prilis-hlucna-priroda

Lyrochvost nádherný, pták podobný bažantu a žijící pouze v Austrálii má velmi dobrou schopnost věrně napodobovat různé odposlouchané zvuky, a to nejen ptačí nebo savčí, ale i ty umělé jako je například alarm u auta.

Lyrochvost nádherný patří k nejlepším ptačím imitátorům. Napodobí cokoliv, od ostatních ptáků a zvířat, až po alarm auta, zvuk fotoaparátu či motorovou pilu!

http://linkuj.cz/?id=show&viewnr=4&typ=0&par=172490
Z našich ptáků je perfektní imitátor rákosník zpěvný, slavík modráček nebo sedmihlásek hajní. Třeba slavík dokáže napodobit cvrčka.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/ptaci-zpivaji-podle-mobilu-d0b-/domaci.aspx?c=A010614_175818_brno_zpravy_dmk

Zvuky mobilů pak nejčastěji imitují kavky, sojky a špačci. Jedním z důvodů je podle Schneidera i neustále vzrůstající přítomnost ptáků poblíž lidských obydlí.

http://www.novinky.cz/internet-a-pc/61162-ptaci-zacali-napodobovat-zvuky-mobilu.html

Byla pozorována kavka, která dokonale imitovala vrzající dveře.

Natálčin Andulák - výstřižky

RECENZE 1:

Březinová, Ivona: Natálčin andulák
Autor článku: Bohumila Adamová – 6.5.2012, iLiteratura

„Kadí. To mobily nedělaj.“
Ivona Březinová: Natálčin andulák. Meander, 2012, 44 s.
Natálčin andulák je krátký příběh na téma mobilní telefon a děti. Vznikl na objednávku jako jedna z pěti interaktivních knih pro školy. Začínající čtenáře místy i pobaví, přestože efektivní řešení problematiky „opuštěný dětský jedinec v moderním přetechnizovaném světě“ nenabízí.
Hlavní postavou knihy je pětiletá Natálka. Narodila se do světa, ve kterém má každý kolem ní mobilní telefon. Nejhorším příkladem jí jde maminka, která telefonuje neustále. Mluví a gestikuluje vlastně jen do toho telefonu a svou dcerku ignoruje. Bezprizorní Natálka by se chtěla s někým kamarádit a podle chování své matky si myslí, že nejlepším kamarádem na popovídání je právě ten malý zvonící přístroj u ucha. Je nepravděpodobné, aby pětileté dítě ještě nechápalo, že se z telefonu ozývají hlasy živých lidí, nikoliv hlas telefonu samotného. Ale budiž, pokud maminka výchovu své dcerky od narození nahrazovala esemeskováním, může se takový případ skutečně stát. Kdo má mobil, není nikdy sám!
Budoucí zápletka našeho příběhu je volně inspirovaná sice úsměvnou, ale v podstatě katastrofickou (či rovnou apokalyptickou?) realitou; citujme z přebalu knihy: „Ptáci ve městech zapomínají své vlastní písně a napodobují zvuky, které slyší nejčastěji – mobilní telefony, automobilová poplašná zařízení a troubení“(Zpráva ČTK).
Jeden takový vyzváněcí ptačí případ zazvoní Natálce večer na otevřeném okně. Samozřejmě že okno maminka zapomněla na noc zavřít a podle ilustrace je v poměrně vysokém patře, ale osamělé pětileté dítě přece nepoleze ven z okna, nebo ano? Roztržitá maminka měla zase jednou štěstí, dívka nevypadla, zato objevila nového kamaráda – žlutozelenou andulku. Je to vlastně andulák neboli ptáček mobiláček – tak mu začnou doma říkat a čtenář se zkrátka musí smířit s tím, že v nejnověji napsaných pohádkách jsou dnes hlavními postavami i mobily a jejich napodobeniny. A postavy maminek jsou tak moderní a zaneprázdněné, že opeřené zvířátko a hrací strojek na baterky od sebe ani nerozeznají – svitne jim, až když se to pokadí na koberec.
Natálka o svého kamaráda bojuje, chce si ho doma nechat, konečně si totiž může s někým povídat. Anebo může telefonovat? Na tomto místě přestává být jasné, o co vlastně hlavní postavě příběhu jde. Skutečně chce mít živého kamaráda, anebo spíše to syntetické vyzvánění? Možná by se vyplatilo trochu více doslovnosti a polopatického vysvětlování, vypravěč příběhu by se také mohl názorněji přiklonit k jedné z variant, aby měli i menší čtenáři jasno.
V každém případě to od tohoto momentu jde s rodičovskými vztahy ještě více z kopce. Andulák se kromě své vlastní rolničkové melodie naučí i vyzvánění maminčina mobilu a pak i mobilu tatínkova. Aby si Natálka svého tatínka připomněla, poslouchá před spaním papouška, který napodobuje jeho telefon. Nakonec se to holce v hlavě zamotá, v noci dostane vysoké horečky, blouzní v děsivém snu o mobilních telefonech a jedním z nich se má každou chvíli dokonce stát. Rodiče zaslechnou vyzvánět mobil, ale pak zjistí, že je to andulák volající tímto způsobem o pomoc. Příběh končí Natálčiným odvozem do nemocnice a pasováním anduláka na hrdinu. Zachránil jí život. Od té doby už je rodina oficiálně čtyřčlenná, jenom čtenáři stále není jasno, kam toho vyzváněcího žlutozeleného ptáčka zařadit. O jednoho mobila víc…?
V závěru knihy mají děti odpovědět na jednoduché otázky týkající se příběhu. Většina z nich je primitivní a správně by je zvládlo zodpovědět i dítě tříleté, tedy pokud ho doma matka ty tři roky nezanedbávala věčným žvaněním do mobilu.
Nejdůležitější otázku, která shrnuje celý smysl knihy, ovšem jednoznačně zodpovědět nelze. A to máme na výběr z možností a, b, c. Co Natálce nejvíc chybělo? Možnost popovídat si? Plyšový pes? Mobilní telefon? Odpověď souvisí s autorským záměrem, který vzhledem ke genezi knihy (objednávka do škol) částečně selhal. Jedná se tedy o antimobilovou knihu, nebo ne? A co když to nakonec měla být kniha telefony propagující?
Jablko nepadá daleko od stromu a Natálka se chová a gestikuluje do ptačího mobilu stejně jako její maminka. Pokud se ilustrovaným příběhem záměrně snažíme cosi dnešním dětem sdělit, mělo by být jasné, co to je. Jasné pro nebo proti. Odborní pracovníci ve škole by jistě znali odpovědi na další otázky malých čtenářů, rodiče doma s tím ale mohou mít problémy. Přestože se jedná o dobře napsaný příběh, který nepostrádá lehkost a vtip, jeho celkové vyznění pokulhává a možná je lepší se doma do této obtížné, přetechnizované tematiky nepouštět. Mobilů si přece děti za pár let užijí až až.
© Bohumila Adamová

RECENZE 2:

http://www.mestoprodeti.cz/knihy/recenze-knih-predskolaci/2721-natalcin-andulak-.html

CENA NOCI S ANDERSENEM:

Natalcin_andulak_Suk

 

http://www.youtube.com/watch?v=XUjDn9d6TUE&feature=youtu.be

O Puclíkovi (1. vydání)

366 kratičkých příběhů – na každý den v roce jeden. A všechny jsou o Puclíkovi, což je malý papírový panáček ze skládačky puzzle. Umí létat na listí, cestovat v obálce nebo vlézt do knihy.

  • Rok vydání: 2007
  • Napsáno: 2005
  • Stran: 216
  • Žánr: pohádky, pro začínající čtenáře
  • Ilustrátor: Marie Tichá
  • Nakladatel: Knižní klub
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-242-1968-4
  • Poznámka 1: / Přeloženo do slovenštiny.
  • Poznámka 2:  2. vydání

obaloPuclikovi

ANOTACE:

Kniha 366 kratičkých příběhů a pohádek na každý den v roce, dokonce i na ten přestupný. Puclíci jsou panáčci z obrázků – skládaček puzzle. A protože jsou malí, placatí a papíroví, zažívají příhody, jaké by nikdo jiný asi zažít nemohl. Každý příběh se navíc odehrává v době, která je určena kalendářem. Kniha je napsaná pro děti předškolního věku, ale i prvňáčky a druháky.

Papírový panáček Puclík je velice neposedný a každou chvíli vyráží za dobrodružstvím: do pohádkových knížek a encyklopedií, které stojí v knihovničce Puclíkovy člověčí kamarádky Lucky. Podniká výpravy do krabic s jinými skládačkami a společně s Puclinkou i dalšími puclíky zažívají každý den něco nového – v Lucčině pokojíku, v kuchyni, na zahradě, ale někdy se Puclík vydává i daleko do světa, třeba až k moři. Bojuje s indiány, letí v balonu, cestuje leteckou poštou, změní se v egyptskou mumii nebo chystá valentinské přání pro svou Puclinku. Každý den – od Nového roku až do Silvestra – něco zábavného podnikne nebo vymyslí, aby si děti měly o čem číst.

sejmout0011

UKÁZKA:

2. ledna

Puclík vzpomíná, jak přišel na svět
Byl jednou jeden malíř, a ten namaloval obrázek. Bylo na něm moře se spoustou malých
bílých vln a obloha se spoustou malých bílých mráčků. Na hladině pluly plachetnice s barevnými plachtami a pod hladinou ryby s barevnými ploutvemi. Na obloze poletovali ptáci, balóny a letadla. A úplně v rohu ležela písečná pláž plná dětí.
„To je pěkný obrázek,“ řekla žena toho malíře. „Vypadá úplně jako na hraní.“
„Ale obrázky přece nejsou na hraní,“ zabručel malíř a šel si vyprat štětce.
„Nejsou?“ podivila se paní. „A proč vlastně ne?“
„Ano, proč vlastně ne?“ řekl malíř zamyšleně a pak obrázek rozřezal na spoustu malinkých částí.
sejmout0012
„Na,“ podal ty malé kousky obrázku své ženě. „Teď si s tím obrázkem můžeš hrát. Slož ho dohromady.“
Paní obrázek složila a pak ho odnesla do továrny, aby z něj vyrobili spoustu takových skládacích obrázků pro radost dospělých a hlavně dětí. A také puclíků, protože ty malé kousky, to byli oni.

 

6. května

Jak si ho kos spletl s housenkou

sejmout0005Puclík se povaloval v trávě právě ve chvíli, kdy kolem letěl kos.
„Jé, housenka,“ pípl kos vesele. „Na ty já mám nos.“ A sebral Puclíka do zobáku.
„Au, to bolí. Pusť mě, ty černej lupiči,“ křičel Puclík, ale marně.
Kos byl rád, že něco sehnal pro hladová mláďata. Že by Puclík moc k snědku nebyl, to ho nenapadlo. Položil Puclíka do pípajícího hnízda a rychle zas letěl pryč shánět další housenku, popřípadě dalšího puclíka.
Kosíci se hned na Puclíka vrhli. Prali se o něj s snad by ho i roztrhli na několik kousků, když vtom se domů vrátila máma kosice.
„Co to tu máte za divnou věc?“ divila se. „Ten táta nemá rozum, čím vším vás od malička krmí. Takové věci nepatří do zobáčků malých kosáčků,“ prohlásila nakonec kosice a Puclíka z hnízda vyhodila.
Puclík se dole pod hnízdem rozplácl, ale to mu ani trochu nevadilo. Vždyť byl puclík a ti jsou placatí odjakživa.

 

27. června

Počítání mravenců

Puclík ležel v krabici na svém místečku a nemohl usnout. Hlavou se mu honila spousta nejrůznějších nápadů jak by mohl létat ve vzduchu jako pták. Nakonec to nevydržel, odhodil peřinu, odklopil víko krabice a usadil se v kuchyni vedle dřezu, kde každou noc tiše odkapával vodovodní kohoutek. Puclíka to pokaždé uklidnilo a doufal, že brzy usne. Jenže dnes kohoutek nekapal. Puclíkovi se ale nechtělo vracet se do krabice, a tak se uvelebil na stolku vedle skříně s potravinami. Přikryl se pytlíčkem heřmánkového čaje a chtěl zavřít oči, když vtom si všiml, jak po zapomenuté vařečce pochoduje mravenec a za ním druhý a třetí a čtvrtý… Vařečka ležela napříč mezi skříňkou a stolkem a tvořila pro mravence bezpečnou lávku na jejich cestě za cukrem.
„Obvykle se na usnutí doporučuje počítat ovečky,“ vzpomněl si Puclík. „Ale já budu počítat mravence. Jeden mravenec, druhý mravenec, třetí mravenec, čtvrtý mravenec, pátý, šestý, sedmý, osmý, devátý, desátý…“
U jedenáctého mravence už Puclík spal. A určitě se mu zdálo něco hezkého.

sejmout0004

24. září

Let papírovou vlaštovkou

Lucka a její tatínek vzali kus papíru, trochu ho poskládali a papír za chvíli létal jako sejmout0010opravdové letadlo.
„Taky si postavím takové letadlo,“ usmyslel si Puclík a tajně se zmocnil čistého bílého archu.
Popravdě řečeno by si nejraději vypůjčil rovnou Lucčinu papírovou vlaštovku, jenže ta před chvílí zamávala křídly a odlétla do teplých krajin. A tak nezbývalo, než si postavit svou.
Práce to tedy byla pořádná, ale nakonec se všechno podařilo a Puclík se chystal na první zkušební let. Postavil vlaštovku na kraj stolu, opatrně do ní nasedl a pak ji rozhoupal. Vlaštovka s tichým svištěním zakroužila k zemi. Těsně nad podlahou se však naklonila o trochu víc, než Puclík čekal, a tak vypadl na zem.
„Příště se připoutám kancelářskou sponkou,“ plánoval Puclík a dokonce si už jednu přinesl.
Jenže vtom vlaštovka zamávala křídly a odlétla oknem do teplých krajin tak, jak to dělají všechny vlaštovky.
„Asi si budu muset postavit vrabce,“ vzdychl Puclík. „Ten mi do teplých krajin neodletí.“

24. října

Liščí sněm

Z krabice, na jejímž obrázku byl nakreslený koblížek s mazanou liškou, se ozýval křik.
„A já už ty koblihy nechci a nechci,“ rozkřikovala se liška. „Pořád mě krmíte jenom koblihama, a já už toho mám dost. Chtěla bych taky jednou pořádný kus masa, ze samého pojídání koblížků jsem přepracovaná.“
„My bychom ti nějaké maso sehnali,“ snažili se puclíci rozhněvanou lišku uklidnit, „ale kdo by tady pak jedl ty koblížky? Navíc v pohádce je psáno, že koblížek sní liška.“
„Tak si najděte nějakou jinou lišku,“ odsekla liška. „V knížkách jich je dost a dost.“
A tak se puclíci rozdělili na skupiny a vydali se pátrat po liškách. K večeru se u krabice sešly liška Bystrouška a liška Ryška, liška, co na ocásku vozí Budulínka, i ta, co nechtěla dát najíst čápovi, a proto mu nalila polévku do mělkého talířku. Přišla i liška, kterou obelstila vrána, i ta, co běží k Táboru, a ještě mnoho dalších lišek. Puclík si je všechny zapsal a pak určil služby, která z lišek bude který den pojídat koblížek, aby si liška z krabice mohla trochu odpočinout.

7. listopadu

Listopadová kniha

Puclík seděl na koberci pod policí s knihami, když vtom na něj seshora spadl list. Ale nesejmout0003takový ten žlutohnědočervený, jaké na podzim padají ze stromů. Tenhle byl bílý s mnoha písmenky a malým barevným obrázkem. Byl to prostě list z knihy. Puclík zvedl hlavu, co že se to děje, a už na něj padal druhý list a za ním třetí. Plachtily dolů jako velcí ptáci, jenže znovu nevzlétly a zůstaly ležet na podlaze.
„Co to vyvádíš?“ křikl Puclík nahoru na knihu.
„Já za to nemůžu,“ vzdychla kniha. „Jsem moc stará a hlavně opotřebovaná. Možná víš, že starým lidem někdy vypadávají zuby. No a starým knihám zase někdy padají listy.“
„Možná je to jen tím, že je listopad,“ utěšoval Puclík knihu. „V listopadu je padání listů na denním pořádku.“
„Ale ne u knih,“ zavrtěla kniha hlavou a upustila dolů další várku svých listů.
„Počkej!“ vykřikl Puclík. „Přestaň, já ti ty listy zase nalepím.“ A opravdu. Za chvíli byla kniha zase skoro jako nová.

17. prosince

Jak jezdili jako po másle

„V televizi jsem viděl bobovou dráhu,“ vykládal Puclík ostatním. „Několik lidí nasedlo do bobu a řítilo se klikatou dráhou z kopce dolů.“
„Tak si takovou dráhu postavíme,“ nadchli se hned někteří. „Vždyť ani nemusí být klikatá. Hlavně, aby to jelo.“
Puclíci si vyčíhali okamžik, kdy Lucčina maminka dopekla ořechové placičky, které chystala na Vánoce, a pak spojenými silami nadzvedli těžký dřevěný vál, aby měli prudký svah.
„A kde vezmeme boby?“ vyjekl někdo polekaně, že na to nejdůležitější zapomněli.
Ale Puclík nezapomněl. Než se kdo nadál, táhl za sebou prázdnou krabičku od sirek. Šest se jich do ní vešlo. Bob roztlačili a pak rychle naskákali dovnitř. Jenže to moc nejelo.
„Namažte ty boby zespoda máslem,“ poradila jim Puclinka, a tak to udělali.
Na druhý pokus si to boby fištěly až dolů. Aby také ne. Však se nadarmo neříká, že něco jede jako po másle.

ANOTACE ANGLICKY:

Puclík_katalog_2007_čs_ang_A

 

Puclík_katalog_2007čs_ang_B

In: Katalog knih 2007

PLAKÁT v metru:

ROZHOVOR:

5 minut se … spisovatelku Ivonou Březinovou

Ivona Březinová v knížce O Puclíkovi vymyslela na každý den v roce pohádku tak krátkou, aby ji vydržely poslouchat i nejmenší děti a prvňáčci si ji dokázali přečíst sami.

Právě vyšla vaše nová knížka pro děti, O Puclíkovi. Bylo těžké vymyslet na každý den v roce pohádku?
Chtěla jsem, aby Puclík spolu s dětmi prožíval situace, jak v roce jdou. Na začátku jsem si do kalendáře vyplnila dny, které jsou dané: Nový rok, Velikonoce, Den dětí, Vánoce… Pak jsem mozaikovitě doplňovala další pohádky. Vymyslet 366 ucelených minipříběhů mi opravdu dalo zabrat. Když šlo do tuhého, zaúkolovala jsem rodinu: dcery mi pomáhaly některé nápady vymyslet.

Proč je hlavním hrdinou právě jeden z dílků skládačky puzzle?
Protože jsem si odmalička ráda s „puclíky“ hrála. U nás se ještě neprodávaly, dostávala jsem je od kamarádů rodičů ze zahraničí. Kromě toho, že jsem je skládala, viděla jsem v nich panáčky. Jednoho jsem nechala ožít v knížce: když je malý a placatý, může vlézt pod koberec, protáhne se škvírou pode dveřmi, vejde se do knížky, nebo dovede vlézt do dalších krabic v pokojíčku, aby ostatní hračky vyprovokoval k řadě dobrodružství.

 

 

 

Panáček Paneláček

Jednoho dne se v dopisní schránce dvanáctipatrového paneláku vylíhne skřítek – panáček Paneláček. S dětmi, které v tom domě bydlí, pak prožívá nejrůznější pohádková dobrodružství.

  • Rok vydání: 1997
  • Napsáno: 1993
  • Stran: 64
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou, pohádky
  • Ilustrátor: Olga Čechová
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad:
  • ISBN: 80-00-00536-0
  • Poznámka: autorčina první napsaná kniha
  • rozhlasová verze 1999, namluvil Josef Dvořák

obalPanacekPanel


ANOTACE:

sejmout

I v docela obyčejném paneláku na sídlišti mohou děti zažít neobvyklé dobrodružství. Týna a Tom měli to štěstí, že ve schránce na dopisy objevili malého kamaráda – Panáčka Paneláčka. Spolu s dětmi a se svými dalšími přáteli – zvířátky, hračkami či vílou – prožije Panáček Paneláček spoustu veselých a opravdu neobvyklých příhod. A i když jsou to příhody často hodně rozpustilé, nikdy nám nepřestanou připomínat, že je nejdůležitější, aby na sebe všichni byli hodní.

 

UKÁZKA:

PanPan_BarbieZa sedmero sídlišti, sedmero hřišti o sedmero staveništi stojí nový vysoký dům. Bydlí v něm spousta lidiček a lidi, a taky psů a kanárů a morčat a koček.
včera se do posledního volného bytu úplně nahoře, až v posledním dvanáctém poschodí, nastěhovali Květoňovi, o ti mají nejen kluka Toma o holčičku Týnu, ale i křečka Žílu a andulku Kokrhelku.
Dnes ráno měla maminka Květoňová plno práce s vybalováním knih a nádobí, a tak se Týna o Tom raději vytratili z bytu. Právě jim začínaly prázdniny. Až ty prázdniny skončí, půjde Tom poprvé do školy. Ani se nemůže dočkat, jak se těší. Týna se netěší. Týna šla poprvé do školy už loni o říká, že ten rok jí úplně stačil.
Dům byl poloprázdný. Většina dětí odjela na prázdniny z města pryč. do hor, k mořím a k babičkám. Zbylo tu jen pár tatínků, kteří museli do práce, a několik maminek, které ještě nestihly vybalit poslední bedny po stěhování.
Týna o Tom sjeli výtahem z dvanáctého poschodí až dolů do sklepa o pak zase až nahoru, tam, kde ve starých domech bývá půda se spoustou krásných a tajemných odložených věcí. Ale v jejich paneláku žádná půda není, a tak se zase pustili dolů o prohlédli si prádelnu a sušárnu a kočárkárnu a taky místnost se spoustou schránek na dopisy. Všechny schránky už se nějak jmenovaly, i Květoňovic schránka měla na bříšku jmenovku, ale úplně nahoře, zrovna vedle té jejich, zůstala přece jen jedna nepodepsaná.
„Komu asi patří?“ přemýšlela Týna.
„Třeba je to nějaká tajná schránka,“ řekl Tom. „Zkusíme na ni zaklepat.“
Týna si stoupla no špičky o zlehýnka ťukla. Ťuk,ťuk.
„Musíš víc,“ ozval se Tom. „Vysaď mě, já zabouchám.“
Tom bouchl do dvířek drobnou pěstičkou, ale Týna už ho neudržela o oba, se sesypali no jednu hromadu. Po tom rámusu nastalo ticho a v tom tichu najednou někdo hlasitě zívnul.
„Uaááách.“
„Co to bylo?“ polekal se Tom.
„Já myslela, že to ty,“ šeptla Týna.
„Třeba to byla kočka.“
„Kočky takhle nezívaj, ty chytrej.“
A znovu se ozvalo: „Uáách, “ a k tomu nějaké plechové šramocení.
„Ty, Tome, vychází to z tý tajný schránky.“
„Asi je tam strašidlo,“ vyjekl Tom. „Pojď radši pryč.“
„Nechoďte nikam,“ ozvalo se ze schránky. „Prosím.“
Týna opatrně vstala a po špičkách se přiblížila k tajemné schránce.
„Je tam někdo?“ špitla.
„No přece já.“
„Kdo já?“
„Já, Panáček Paneláček.“
„A co tam děláš?“
„Spal jsem, ale něco mě probudilo. Nevíte náhodou, kolik lidí se má do tohohle domu ještě přistěhovat?“
„Už nikdo,“ odpoveděla Týna.
„My jsme přece včera byli poslední,“ doplnil Tom.
„Poslední?“ zívlo to zase ze schránky. „Tak to už se musím vylíhnout. To to ale uteklo.“

PanPan_vilaPanPan_blesk

 

 

 

 

 

 

RECENZE:

Panáček Paneláček – jak se nové dílko nazývá – má tucet kapitolek, v nichž vystupují pohádkové postavičky, hračky a zvířátka v prostředí známém sídlištním dětem. Všechny příhody a dobrodružství prožívá totiž Paneláček, jakýsi budoucí originální ‚domovník“, v dvanáctipatrovém paneláku. I když se v příbězích objevují také dvě děti, zůstávají tentokrát v pozadí. Nápady oplývá především Paneláček. Tato podnikavá figurka, která se jednoho dne objeví v poštovní schránce, se k dětem, zvířátkům a hračkám
chová s vlídností a milou odhodlaností, čímž plní hlavní záměr autorky, která chce ukázat dětem, jak by se samy měly pokusit chovat.PanPan_panenka
Jak už to bývá, najdete v knize kapitoly, které se vám budou líbit více, i ty, které jsou
rozpačitější, protože nemají dost nosný příběh. Mezi zdařilé epizody rozhodně patří setkání Paneláčka s vílou z vily, tanec s porcelánovou panenkou či dvoření se panence Barbii. Poněkud překombinované se zdá např. hledání kouzelné rolničky mezi zvonky. Jako celek však knížka Panáček Paneláček, vypravená k dětem s barevnými obrázky významné české ilustrátorky Olgy Čechové (1925), potvrzuje, že síla spisovatelky je opravdu v tvorbě pro malé čtenáře.
René Ditmar, Nové knihy 36/ 1997, s.11

 

Sněhuláci z Mrkvonos

Příběh pro začínající čtenáře o tom, jak na svět přicházejí sněhuláci, kde přes zimu bydlí, kam chodí do školy a že vyvádějí lumpárny jako lidské děti. A kam se stěhují na léto…

  • Rok vydání: 2005
  • Napsáno: 2005
  • Stran: 32
  • Žánr: pro začínající čtenáře
  • Ilustrátor: Vlasta Švejdová
  • Nakladatel: SiD & NERo, edice Začínám číst
  • Náklad: 3000
  • ISBN: 80-86753-02-6
  • Poznámka: /

obalSnehulaciMrk

ANOTACE:

Mrkvonosy jsou vesnice jako každá druhá. Nebo možná jako každá třetí. Mají tam náves, na návsi poštu, kino, kostel a školu. A ve škole je pět tříd plných dětí.
Celá vesnice má asi osmdesát obyvatel. Ale tohle číslo platí jen pro teplejší období roku. Jak totiž napadne sníh, počet obyvatel v Mrkvonosích prudce stoupne. Často až na několik stovek. Ptáte se, jak je to možné? S příchodem sněhu se totiž do vsi nastěhují sněhuláci.

Sněhuláci z Mrkvonos -ves

OBSAH:

Jak se Bambulka narodil
Málo mrkve
Sněhulka
Ve škole

UKÁZKA 1:

Snehulaci_0022Jak se Bambulka narodil

Tu noc sněžilo, jako když se protrhnou tisíce pytlů cukru. Sníh pokryl střechy, chodníky a ulice. Zasypal zamrzlý rybník a spolu s větrem utvořil vysoké závěje. Vesnice byla do rána k nepoznání. A hlavně plná nových sousedů, kteří do slova a do písmene spadli z nebe.
Pan starosta, který má celou vesnici na starosti, si ráno obul teplé boty, nasadil si čepici a rukavice a krk omotal dlouhou pruhovanou šálou.
„Jdu se podívat, kolik nám přes noc přibylo obyvatel,“ houkl na svou ženu a rázně vykročil do chumelenice.
Na návsi už se to sněhuláky jen hemžilo. Byli celí ledoví, ale horečně sháněli nějaké staré hrnce, březová košťata a kousky uhlí jako knoflíky na kabáty. Zajímali se také o volné stavební parcely. Pan starosta si všiml, že na rohu Krátké a Dlouhé ulice už dokonce vyrostl první sněhový dům. Měl maličká okna, nízké dveře a žádný komín.
„Vy jste si nějak pospíšili,“ křikl starosta přátelsky na velkého kulatého sněhuláka, který právě dokončoval střechu.
„Musíme,“ usmál se pan Sněhulák a uctivě smekl z hlavy trochu pomuchlaný plechový hrnec starostovi na pozdrav. „Vidíte tu vánici? Co nevidět čekáme přírůstek do rodiny. Žena už vevnitř chystá kolíbku.“
„Tak to jo,“ pokýval starosta hlavou a v duchu si pomyslel, že se bude muset stavit v obchodě se zeleninou a zkontrolovat, jestli paní Cibulková objednala dost mrkve pro sněhulácká novorozeňata. Však jich dnes bude!
V tu chvíli se objevila paní Sněhuláková. Vyšla z domku jen tak v zástěře a bačkorách s barevnými bambulkami. Na hlavě však měla připevněnou malou pánvičku, která panu starostovi vzdáleně připomínala baret jeho tchýně. Tedy maminky jeho ženy. Pokývala starostovi na pozdrav a zahleděla se do nebe obtíženého mračny.
„Bude to co nevidět, obloha tu tíhu už dlouho neunese,“ pronesla zkušeně.
Pan starosta chtěl zrovna něco říct, ale paní Sněhuláková náhle učinila několik kroků stranou. Usmívala se. Po chvíli nastavila ruce a do dlaní se jí snesl maličký sněhuláček. Paní Sněhuláková ho radostně chytla a pak mu opatrně dala na čelo první pusu. Sněhuláček se jí v dlaních slastně zavrtěl a unaveně zívl. Ono to není jen tak, padat z nebe a strefit se právě do mámina náručí. Každý sněhulák vám řekne, že to je pořádná dřina. Není divu, že to malého tolik vyčerpalo.

UKÁZKA 2:

Snehulaci_0023Druhý den Sněhulka zase zůstala doma. Jen seděla u okna a lízala jednu zmrzlinu za druhou. Růžovou jahodovou, žlutou vanilkovou, hnědou čokoládovou… Bylo na ní vidět, že by všechny ty barevné dobroty hned vyměnila za kousek barevného oblečení.
Maminka Sněhuláková to nakonec nevydržela a zašla do obchodu pro nový zelený hrnec s oranžovou mašlí, která se tak pěkně hodila k Sněhulčinu nosu.
„A tady máš sukni, šálu a pléd,“ dodala po chvíli a oblékla překvapenou dcerku jako lidskou holčičku. „Myslíš, že teď půjdeš ven?“
„Půjdu,“ přikývla Sněhulka nadšeně. „Hlavně, aby ta šála za mnou pěkně vlála.“
A šála vlála. Hlavně při tom, když se Sněhulka proháněla po zamrzlém rybníku.Tančila jako víla a třásně na jejím plédu se jen třepetaly.
„Ta to ale umí!“ vykřikla nadšeně malá Kristýnka, co chodí do druhé třídy, a rozběhla se na led za Sněhulkou.
„Počkej, možná je led ještě tenký,“ varovaly ji kamarádky Lenka a Lidka. Ale Kristýnka je neposlouchala. Chtěla být tančící vílou jako ta malá sněhulačka.
Vběhla na okraj rybníka a led nesouhlasně zamručel.


 

 

 

 

 

Trosečníci – Dobrodružství řehtajícího koně

Bratranci a sestřenice Kaplánkovi se seznámí s pánem, který si o dovolené hraje na indiána. Děti se k němu nadšeně přidají a snaží se zjistit, proč se jeho kůň řehtá, kdykoliv někoho shodí.

obalTrosecnicikun


trosečníci3kůň
ANOTACE:

Po Dobrodružství v zamčeném bytě a Dobrodružství skotského teriéra se znovu setkáváme se sedmilístkem bratranců a sestřenic Kaplánkových, kteří tentokrát řeší záhadu řehtajícího koně. Převlečeni za indiány se pokoušejí vyzkoumat, proč
grošovaný kůň každého, kdo si na něj sedne, shodí na zem a pak se rozřehtá. No řekněte, je ten kůň normální?
UKÁZKA:

trosečníci3tmaNoc byla jako reklama na čokoládu. Tmavá a plná hvězdiček ze souhvězdí Orion. A taky z jiných souhvězdí, samozřejmě, ale souhvězdí Orion měl mlsoun Matěj ze všech nejradši. Zrovna teď by si dal nějakou dobrou čokoládovou tyčinku. Nebo aspoň ty oříškové oplatky, co má babuška Maruška schované ve spíži. Matěj se posadil co posteli o mlsně zavzdychal. Kdyby mu jen nebylo takové vedro. Vzduch na půdě byl rozžhavený, že by se i čert zalknul, to se vážně nedalo vydržet. Opatrně vstal o zpocený obličej vsoukal do malého vikýře. Rázem ho olízl vánek. Sice jen nepatrný, ale přece jen to bylo lepší než nic.
Matěj chvíli stál u vikýře, a když už se cítil svěžejší, chtěl se znovu vrátit do své postele. A vtom zaslechl ty zvláštní, ničemu nepodobné zvuky.
„Vzbuď se,“ zalomcoval Tadeášem.
„Co je?“ ohnal se po něm Tadeáš mátožné.
„To právě nevím. Ale venku je slyšet něco divnýho.“
„Nech mě spát,“ zakňoural Tadeáš.
„Co je slyšet divnýho?“ ozvala se z druhého rohu rozespale Darinka o taky Dárek tiše štěknul.
„Já… nevím. Něco.“
Darinka se vysoukala ze spacáku a šla si to „něco“ taky poslechnout. Znělo to slabě, jako zdálky, ale divné to bylo docela určitě.
Dárek začal výt a David nadávat, takže se i ospalec Tadeáš nakonec úplně probudil. Dokonce Renáta, která kvůli alergii na seno nespala s ostatními na půdě, se s baterkou objevila ve škvíře dveří.
„Co tady blbnete? Babička se ptá, proč nespíte, že prej budete ráno jako praštěný.“
Ale nikdo si jí nevšímal, protože všichni už stáli na špičkách natlačeni kolem otevřeného vikýře a napjatě poslouchali.
„Heáá á hé hea hé, ueé á heá hé…“ znělo ze tmy, která sice vypadala jako reklama no čokoládu, ale s těmi podivnými zvuky najednou působila úplně hrůzostrašně.
„Co to je?“ špitla Renáta. „Já se bojím.“
„Tak se jdi bát dolů k babičce a neruš,“ usadila “ sestru Agáta.
„Já se taky bojím,“ hlesnul Daník. „Kdyby to byl zloděj, tak bych ho picnul pistolkou, ale tohle asi nebude zloděj, že jo?“
„Neboj,“ klidnila ho Darinka. „A ty taky, Dárku. Ticho! Ani nemukej!“
Dárek ublíženě zalezl do rohu. Jak to, že on má být zticha a ten venku si vyje jako kdyby byl úplněk. No jo, ale vždyť on je úplněk! Copak to ty děti nevědí? Ani Darinka? Ani David, který se tváří, že ví úplně všechno? A chudáka psa okřiknou. Každé štěně vám štěkne, že psi vyjí na měsíc jako diví. A někdy i lidi.

trosečníci3ohýnekbmptrosečníci3stan

Trosečníci – Dobrodružství skotského teriéra

Sedm sestřenic a bratranců přes léto pomáhá v hotelu pro zvířata. Jedním z hostů je i skotský teriér John Black. Když se ztratí, nastane malér. Pes je Angličan a nerozumí česky.

obalTrosecniciterier


ANOTACE:

Trosečníci_Pes_kluci_a_psiTři holky a čtyři kluci ve věku od pěti do třinácti let jsou všichni z jedné rodiny. Jejich dva tatínkové jsou bratři a děti  tedy mají společnou babičku. A také společné zážitky. V minulém díle se na pár dní ocitli sami bez dospělých, navíc zůstali uvěznění v bytě, protože v zámku se zlomil klíč. Nakonec vše dobře dopadlo a babička Maruška si je odvezla k sobě na venkov. Její přítel tam vlastní hotel pro zvířata a děti nadšeně pomáhají. Jenže jedním z klientů hotelu je skotský teriér, jehož majitelka je Angličanka. Svěřila ho na hlídání a on se najednou ztratil. Navíc nerozumí česky. Jak tohle dopadne?

UKÁZKA:

„Tak co se vám stalo?“ řekl Velehora. „A mluvte rychle, stručně, výstižně.“
Nejrychleji, nejstručněji a nejvýstižněji z nich mluvil David a tak teď všichni čekali, co poví.
„Jdeme nahlásit záhadné zmizení Johna Blacka,“ pronesl důležitě.
„On je cizinec?“ zeptal se rychle Velehora.
„Je to Angličan,“ řekl Tadeáš.
„A vůbec neumí česky,“ doplnil ho rychle Daník.
„Hm,“ pokýval Velehora hlavou. „On je tu na dovolené?“
„Asi jo,“ poznamenala Renáta. „Bydlí tady v hotelu.“
„Přijel k nám sám?“ vyzvídal Velehora.
„Kdepak,“ rozesmála se Agáta. „S jednou anglickou madam.“
„A ta madam se neztratila?“
„Snad ne, ona se má vrátit až za tři dny. Ale než odjela, nechala nám tu Johna Blacka na starosti.“
„Kolik je mu let?“
„Prý sedm,“ řekla Darinka.
„Teprve?“ povytáhl Velehora obočí a pomyslel si no nazdar, to je radost, když se ztratí takový malý dítě a ještě ke všemu cizinec. „A kde jste toho Johna Blacka viděli naposled?“
„U hotelu.“
„A kdy?“
„Dneska dopoledne. Pak jsme s ním měli jít na oběd do hospody a byl najednou fuč. Jako by se po něm země slehla, vůbec nikde jsme ho nenašli. Víte, my o něj máme hrozný strach.“
„A je to váš dobrý známý, ten John Black?“ chtěl vědět Velehora.
„Přítel,“ řekla Renáta. „Víte, něco jako kniha.“
„Kniha?“ povytáhl Velehora znovu obočí. „Ty asi hodně čteš, viď maličká.“
Renáta se zatvářila uraženě, že jí ten Velehora říká maličká, ale asi si toho nevšiml, protože si sedl za psací stůl a řekl:
„Tak jo. Sepíšeme protokol.“
„Co je to protokol?“ chtěl vědět Daník, ale Velehora ho zarazil:
„Ticho, tady se ptám já,“ a Daník zmlkl.
Pak Velehora něco vyťukal do počítače, podíval se na Kaplánky a vyzval je:
„Tak mi ho popište, toho vašeho přítele.“
„Je malej.“
„Tmavej.“
„Na hlavě má takovou legrační čupřinku.“
„A dlouhý chlupy na nohách.“
Velehora si posunul brýle úplně stejně, jako to dělá David a zrovna chtěl říct dost, to nejde, abyste mluvili jeden přes druhého, a když říkáte malý, musíte říct jak malý, a také se neříká tmavý, ale tmavovlasý, ale ty dlouhé chlupy na nohách, to je výborné, můžeme to napsat do kolonky zvláštní znamení. Tohle všechno jim chtěl Velehora říct, když vtom se ozvala Agáta:
„Ocásek má rovný a ani ne dlouhý, ani ne krátký,“ řekla důležitě a Velehorovi spadly brýle pod stůl jako Davidovi ráno do kbelíku.
„Jaký ocásek?“ vyblekotal nechápavě.
„No jeho ocásek,“ upřesnila Agáta.
„Víte, skotští teriéři mají rovné ocásky, takové středně dlouhé a středně chlupaté,“ vysvětloval David ochotně.Trosečníci_Pes_Darinka_krmí_psa
„Skotší teriéři?“ zaúpěl Velehora.
„Ano. O kom tady celou dobu mluvíme?“ podivil se David a pomyslel si, jak jsou ti policajti v tom horku asi přepracovaní.
„No právě, o kom tady celou dobu vlastně mluvíme?“ vykřikl Velehora.
„O psovi, přece,“ řekla Renáta bezelstně. „Vždyť vám říkám, že je to nejlepší přítel člověka.“

RECENZE:

Trosečníci_RECENZE_Ditmar

Trosečníci_Pes_kurníkTrosečníci_Pes_patitul

Trosečníci – Dobrodružství sněžného muže

Velká rodina Kaplánků, dvojčata Petr a Pavel s manželkami a sedmi dětmi odjíždějí v zimě na hory, kde jsou na stopě tajemnému yettimu. Jenže se z něj vyklube někdo, koho dobře znají.

obalTrosecniciMuz

ANOTACE:

Trosečníci_Sněžný_muž_autoSe sedmi bratranci a sestřenicemi Kaplánkovými se tentokrát setkáváme na zasněžených horách, kam celá rodina odjela na jarní prázdniny. Celá rodina – až na babču Evču. Jeden poukaz na dovolenou se totiž nedostával, a tak dospělí sehráli o pobyt na horách velkou karetní partii hry „prší“. No, a babča Evča ji Trosečníci_Sněžný_muž_chataprohrála. Ještě všem napekla na cestu vánočky a pak jen zamávala za dvěma plně naloženými odjíždějícími auty. Na horách čeká obě Kaplánkovic rodiny spousta překvapení. A co víc, zdá se, že tentokrát budou muset přijít na kloub pořádné záhadě. Občas se jim totiž něco ztratí, ale také jim zas něco Trosečníci_Sněžný_muž_sněžný_mpřibude. A nejzvláštnější na tom všem je, že se pod oknem jejich hotelu začínají objevovat neobvyklé stopy. Jsou tak obrovské, že snad mohou patřit jen záhadnému sněžnému muži – yettimu.

POSTAVY:

Trosečníci_Sněžný_muž_postavy

UKÁZKA:

Ze všech Kaplánků probudilo slunce toho dne jako prvního tatínka Pavla. Ale to jen proto, že spal nejblíž oknu a slunce na něj nejpohodlněji dosáhlo. Tatínek Pavel už chtěl vyskočit z postele, ale na poslední chvíli si uvědomil, že v místnosti je třeskutá zima. Řekl si, že vylézat do takového chladu by nebylo moc moudré, lepší bude zůstat ještě chvíli v posteli. Zpod peřiny opatrně vysunul jen pravou ruku, aby si z čokolády ležící na nočním stolku ulomil aspoň jednu malou kostičku. Usoudil totiž, že nějak si to nepříjemně studené ráno zpříjemnit musí. Už už se do čokolády málem zakousl, když si všiml, že je kolem dokola podivně vroubkovaná.
„Kdo to udělal?“ vykřikl tatínek Pavel tak hlasitě, že všech zbývajících deset Kaplánků i pes Dárek bylo rázem na nohou.
„Co se stalo?“
„Co kdo udělal?“
„Byli tu zloději?“ křičeli Kaplánkovi rozespale jeden přes druhého.
„Někdo ohlodal čokoládu,“ pokračoval tatínek Pavel ve svém hněvu. „Určitě Matěj.“
Tatínek Pavel odhodil zahřátou peřinu a odhodlaně se vrhnul směrem k Matějovi. Rozčilení ho tak rozpálilo, že zimu nevytopené místnosti ani nevnímal.
„Já to říkal, že se něco stane a zas to bude na mě,“ lamentoval Matěj a snažil se před tatínkem Pavlem zabarikádovat v koupelně.
„Otevři, nebo se neznám!“ křičel tatínek Pavel.
„On se nezná?“ vykulil Daník oči. „Jak to, že se nezná? Ale my ho přece známe. Neměli bysme mu teda říct, kdo vlastně je? To musí bejt divný, neznat se.“
Daníkovy zmatené úvahy přerušila Agáta. Postavila se vedle tatínka Pavla a začala sladce vemlouvavým hlasem:
„Matějíčku, Matějíčku, otevři nám světničku, jenom prstíček strčíme, trochu se ohřejeme a hned zase půjdeme.“
„Teda s tím ohřátím má holka pravdu,“ podotkla maminka Helenka a zimomřivě zalezla zpátky do chladnoucí postele.
„Počkat,“ ozvala se najednou maminka Karin. „Proč si myslíte, že tu čokoládu okousal zrovna Matěj?“
„A kdo jinej?“ zeptal se Tadeáš udiveně. „Přece známe Matěje.“
„O tom právě dost pochybuju,“ odsekla maminka Karin. „To si vážně myslíte, že má Matěj tak malý zuby?“
Všichni, až na chudáka Matěje, který se stále ještě obával tatínkova pronásledování, se sklonili nad čokoládou vroubkovanou otisky tak malých zoubků, že to při nejlepší vůli nemohly být zuby Matějovy.
„Takový zoubky nemá ani Daník,“ poznamenala maminka Helenka. „A ty se hned vrhneš na Matěje,“ dodala vyčítavě.
„No jo…vlastně,“ blekotal tatínek Pavel. „Ale kdo to teda…“
„No kdo? Myši,“ zněla Karinina stručná odpověď.
V příští chvíli už Renáta z přistavené židle lezla na skříň.
„Myši? Tady?“ podivil se tatínek Petr. „A proč vlastně ne?“
Tatínek Pavel chvíli rozpačitě přešlapoval na místě, asi jak ho na studené podlaze zábly nohy, a pak se kajícně odšoural ke dveřím koupelny.
„Matěji? Já jsem se splet. No tak vylez, ať se ti můžu omluvit.“
Matěj opatrně vyhlédl škvírou. Pořád si ještě nebyl jist, jestli to není nějaká lest. Ale z tátova obličeje vyčetl, že není.
„Tak promiň, Matěji. Za tu čokoládu.“
„A za salám taky?“
„Taky.“
Tadeáš se v tu chvíli podíval k oknu a vykřikl:
„No tě pic do čepic! Hele, je tam!“
„Co je tam?“
„No kočka! Obrovská černá kočka!“
Ale než se všichni seběhli k oknu, byla kočka ta tam.
„Stopy!“ „Musej tam přece být stopy,“ upozornil David a otevřel okno dokořán, aby se mohl vyklonit ven.
Stopy tam byly. Malé kulaté kočičí a pak takové, nad kterými i tatínkům Pavlovi a Petrovi zůstával rozum stát.
„No tě pic do čepic,“ vydechl Tadeáš. „To nevypadá jenom na kočku.“
Trosečníci_Sněžný_muž_spřežení„To jsou ty stopy, co byly včera za chatou,“ vysvětloval Matěj horlivě. „David říkal, že patřej mamutovi, ale to je blbost. Za prvé mamuti už nežijou, za druhý by určitě neuměli šplhat po střechách a za třetí jsou ty stopy na mamuta přece jen trochu malý.“
„Třeba by mohly patřit nějakýmu mamuťátku, teda kdyby nějaký žilo,“ ozvala se Agáta stále ještě sedící na skříni.
Všichni bedlivě zkoumali stopy, ale tatínek Pavel si všiml něčeho, s čím už si vážně nevěděl rady. Na skobě za oknem, kde ještě včera visela celá šiška uheráku, která večer tak záhadně zmizela, visel najednou pořádný věnec buřtů.
„Vy jste někdo koupil buřty?“ zeptal se tatínek nejistě.
Jenže tyhle buřty nikdo z Kaplánků neznal.
„Tak kde se to tu vzalo?“
„Třeba ta černá kočka vůbec není kočka,“ zašeptala Agáta tajemně.
„Jo, třeba je to kocour,“ usadil ji Tadeáš.“
„Ani kocour,“ odsekla Agáta. „Třeba to je nějaká čarodějnice.“
„Čarodějnice, která z dlouhé chvíle proměňuje šišky uheráku ve věnce buřtů,“ vzdychl tatínek Petr a přemýšlel, v kolika letech asi tak děti ostatních rodičů přestávají věřit na pohádková strašidla.
Jenže uherák zmizel a buřty se objevily. To byl fakt, na kterém se prostě nedalo nic změnit.
„Kdyby ta kočka radši chytala myši,“ povzdychla si maminka Helenka a křikla na Renátu:
„Slez z té skříně, jde se na snídani.“

Trosečníci_Sněžný_muž_iglúTrosečníci_Sněžný_muž_lyžaři

 

 

 

Trosečníci – Dobrodružství v zamčeném bytě

Babča Evča se má čtrnáct dní starat o sedm vnoučat, protože jejich rodiče odcestovali. Jenže musí náhle do nemocnice, děti zůstanou samy a navíc uvíznou bez pomoci v prázdném bytě.

obalTrosecnicibyt

Trosečníci_Dům_oknoANOTACE:

Někdy se to tak sejde. Máma s tátou mají o prázdninách koncertní turné a teta se strýcem vyhráli zájezd k moři jen pro dvě osoby. A tak sedm sestřenic a bratranců zůstává doma  s babičkou Evčou. Jenže neuplynou ani dva dny a babičku se žlučníkovým záchvatem veze sanitka do nemocnice. Co teď? Dokáží se děti o sebe postarat, když ještě ke všemu mají na starost dva byty?

UKÁZKA:

Trosečníci_Dům_dveře„Cos jí to dal?“ nemohl Daník už svoji zvědavost vydržet.
„Tohle,“ řekl Tadeáš pyšně a vyndal z kapsy malou černou vysílačku, kterou společně s Matějem dostali loni k Vánocům.
„Babče jsem dal tu druhou část. Až to rozbalí a zmáčkne tenhle knoflík, budem si s ní moct chvilku povídat, dobrý ne?“
„Dobrý,“ vykulil Daník nadšeně oči a i ostatní museli uznat, že tohle je tedy opravdu nápad.
V tom vysílačka zachraptěla a ozvalo se:
„Tak tady to mám zmáčknout říkali? A do čeho se tady mluví? Aha. Tak já to teda zkusím. Haló, haló, slyšíte mě, děcka? Haló. No, haló! To je ale křáp, vždyť to nefunguje!“
„No tě pic do čepic,“ povzdychl s Tadeáš. „ My tě slyšíme, babčo,“ zamumlal pak málem uraženě. „Jenže teď musíš zmáčknout ten druhej knoflík, abys zase slyšela ty nás,“ dodal s dalším netrpělivým povzdechem.
„To jsem zvědavej, jestli na to babča přijde,“ poznamenal David s napětím a ukazováčkem strčil do brýlí, aby mu lépe seděly na nose.
„Nebylo by bývalo lepší přinést babče tátův mobil?“ Ozvala se Agáta pohrdlivě.
„To asi bylo. Jenže táta si ho vzal s sebou, ty chytrá.“
V tom vysílačka znovu zapraskala a pak se babča ozvala důležitým hlasem.
„Haló, haló, tady babča Evča. Jak mě slyšíte? Přepínám.“
„Hele, už to umí,“ zajásal Matěj a Tadeáš se rychle dotkl modrého tlačítka.
„Slyšíme tě moc dobře, babčo. Jak se ti to líbí? Přepínám.“
„Prima nápad, děcka. Ale kdyby mi tady pan doktor neřekl, co mám dělat, asi byste se mi nedovolali. Je doma všecko v pořádku? Přepínám.“
„Všechno v pořádku, babi. Jo a dík za ty peníze. Přepínám.“
„Není zač. Hlavně neutrácejte za volovinky, jasný? Co babuška Maruška? Přepínám.“
„Babuška Maruška se ještě neozvala, ale to nevadí, protože my se o sebe postaráme. Přepínám.“
„Taky přepínám. Eee, vlastně co to říkám. Ještě nepřepínám. Chci vám jenom připomenout, abyste zase zítra přišli, jsem pak o moc klidnější, když vidím, že jste celí. Tak to jsem chtěla říct a teď teprve přepínám.“
„Dobře, babčo, přijdem. Zatím ahoj. Konec.“
„Konec,“ řekla i babička a položila vysílačku vedle sebe na noční stolek. „Tak vida je, Kaplánky,“ zamumlala pak spokojeně. „Však oni si tam doma snad nějak poradí.“

Trosečníci_Dům_pyžamaTrosečníci_Dům_zloděj

 

Věra, Nika a sedm babiček (1. vydání)

Příběh dvou druhaček, z nichž Věra žije jen tatínkem a Veronika jen s maminkou. Holky jsou nejlepší kamarádky a napadne je, že dají rodiče dohromady. Získají tím neobvyklý počet babiček.

  • Rok vydání: 1996
  • Napsáno: 1995
  • Stran: 104
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: neilustrováno
  • Nakladatel: Petra
  • Náklad: 5000
  • ISBN: 80-85984-11-3
  • Poznámka 1: Kniha v této podobě vyšla ještě ve 2. vydání. 3. vydání je ilustrované a vyšlo v Egmontu v roce 2004.
  • Poznámka 2: Kniha vyšla též v srbštině – Vera, Nika i njihovih sedam baka.

obalVeraNika

ANOTACE:

Věrce a Veronice je devět let. Chodí spolu nejen do třídy, ale také do stejného oddílu moderní gymnastiky. Jsou tak dobré kamarádky, že by nejraději byly stále spolu. I doma, jako opravdové sestry. A proč vlastně ne? Jedné chybí tatínek a té druhé maminka. Kdo by nechtěl mít oba rodiče? A spousty babiček k tomu!

UKÁZKA:

U autobusové zastávky před domem stál starý pán.
„Zkusíme to?“ zašeptala Věra.
„Dobrý den,“ pozdravily způsobně.
„Dobrej,“ broukl.
„Pane, nechcete být náš děda?“
„Děda? A proč?“
„No, protože my žádnýho nemáme.“
„A babičku máte?“
„No jejej. Sedum. Kdybyste chtěl, můžete si přijít vybrat.“
„No jo, holky, když já už doma jednu mám.“
„Hm, to je škoda. Tak nashledanou.“
„Nashle,“ smál se děda. „Jo, a zkuste to v domově důchodců. Nebo na inzerát,“ volal za nimi.

„Hele, a co si najít další babičku,“ napadlo doma Niku.
„Prosím tě! Sedm mi jich bohatě stačí. Nám chybí děda.“
„No, ale kdyby ta nová babička měla nějakýho svýho dědu…chápeš…“ přemýšlela dál Nika. „A kdyby ho pak třeba přivedla k nám…“
„Jo, kdyby kdyby. Kdyby na stromech kvetly ryby. Ale hele, co to ten děda na autobusový zastávce říkal o inzerátech?“
„No, říkal, ať si dáme inzerát.“
„To je ono, dáme si do novin inzerát, že hledáme dědu.“

Hned, jak přišly domů, sedly k psacímu stolu a začaly přemýšlet.
„Jak se vlastně píše takový inzerát?“
„No co? To je jednoduchý. Hledáme dědu za účelem vnuček.“
„To je blbý.“
„Tak Hledáme pána za účelem dědečka. Hm, to je ještě blbější, co?“
„Já už vím,“ řekla Věra a začala psát.
Milí pánové. Jmenujeme se Věra a Nika a je nám devět let. Máme sedm babiček, ale žádného dědečka, který nám velmi chybí. Kdybyste nám už nechtěl chybět, dáme vám jednu babičku za ženu. Značka: Velký výběr.
„Já myslím, že je to dobrý. Ale kterou babičku mu dáme? Co když ho žádná nebude chtít?“
„No, to by v tom byl čert, kdyby ho aspoň jedna nechtěla, ne?“

RECENZE:

VěraNika_RECENZE_Ondrouchová_A

pokračování recenze:

VěraNika_RECENZE_Ondrouchová_B

Věra, Nika a sedm babiček (2. vydání)

Příběh dvou druhaček, z nichž Věra žije jen tatínkem a Veronika jen s maminkou. Holky jsou nejlepší kamarádky a napadne je, že dají rodiče dohromady. Získají tím neobvyklý počet babiček.

  • Rok vydání: 1997
  • Napsáno: 1995
  • Stran: 104
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: /
  • Nakladatel: Petra
  • Náklad: 5000
  • ISBN: 80-85984-25-3
  • Poznámka 1: 1. vydání, 3. vydání (v Egmontu ilustrované)
  • Poznámka 2: Kniha vyšla též v srbštině – Vera, Nika i njihovih sedam baka.

obalVeraNika

Věra, Nika a sedm babiček (3. vydání)

Příběh dvou druhaček, z nichž Věra žije jen tatínkem a Veronika jen s maminkou. Holky jsou nejlepší kamarádky a napadne je, že dají rodiče dohromady. Získají tím neobvyklý počet babiček.

  • Rok vydání: 2004
  • Napsáno: 1995
  • Stran: 96
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Marie Tichá
  • Nakladatel: Egmont
  • Náklad: /
  • ISBN: 80-252-0063-9
  • Poznámka: 1. vydání a 2. vydání vyšlo v nakladatelství Petra, 3. v Egmontu (ilustrované)
  • Poznámka 2: Kniha vyšla též v srbštině – Vera, Nika i njihovih sedam baka.

obalVeraNika3v


ANOTACE:

Příběh o dvou spolužačkách ze 2. třídy. Veronika žije jen s maminkou a Věra zase jen s tatínkem. Podaří se kamarádkám dát rodiče dohromady? A kolik by pak měly dohromady babiček? A jak by na tom byly s počtem společných dědečků?

UKÁZKA 1:

Věra, Nika-Rumburak„Tati?“ šeptla večer doma Věra do lampičky vedle tátova ucha.
„Hm?“ ozval se nespokojeně. Táta ani nezvedl oči od počítače.
„Ty už sis zase přinesl z práce práci?“
„Mám teď trochu fofr, Věrunko, ale na konci týdne s tím bude konec, slibuju. A vezmu tě třeba do kina nebo…“
„Do cirkusu,“ napověděla mu Věra.
„No dobře, třeba do cirkusu. Ale teď mě nech, musím pracovat. A zameť kuchyň, než půjdeš spát.“
Zametla jen aby se neřeklo a otevřela knížku Arabelu.
Rumburak coby havran právě přilétal na okno čarodějnice paní Černé, aby spolu upekli další pikle.
„No tohle,“ řekla si Věra nad knihou překvapeně. „Havran peče pikle s paní Černou. Proč by s paní Černou, která není ani trochu čarodějnicí, ale je maminkou Veroniky, nemohl péct pikle třeba havránek? A třeba zrovna můj táta Petr Havránek. No nebyla by to legrace?“
Věře se Veroničina maminka vždycky líbila, tak proč by se nelíbila tátovi? A třeba dobře vaří. Hned zítra to musí ve škole probrat s Nikou.

UKÁZKA 2:

„Copak, Věrunko?“ ozval se tatínek Havránek rozespale, když zaslechl z vedlejšího pokoje dětské vzlykání. „To jsi ty Veroniko?“ posadil se na posteli, když si uvědomil, kdo to pláče.
„Když mně se stýská,“ vzlykla znovu Nika.
„Tak víš co? Já tu budu chvilku s tebou, chceš?“ sedl si tatínek Havránek do křesla vedle Veroničiny postele. Vlastně to byla Věrčina postel, ale teď v ní spala Nika. „Moje druhá dcera,“ uvědomil si.
„Tak jo, vzlykla ještě jednou Nika a hlasitě se vysmrkala. A budem říkat ovečky?“
„Říkat ovečky? Jak se říkají ovečky?“
„No, podle barev, dokud se neusne.“Věra,Nika-postelM
„Aha. Tak začni.“
„Modrá ovečka. Teď ty.“
„Zelená ovečka,“ řekl tatínek Havránek.“
„Dobře,“ pochválila ho Nika a pokračovala:
„Růžová ovečka.“
„Fialová ovečka.“
„Bílá ovečka.“
„Černá ovečka,“ vzpomněl si tatínek Havránek na maminku Černou.
„Oranžová ovečka.“
„Žlutá ovečka.“
„Červená ovečka,“ zívla Nika.
„Hnědá. Víš co, Verunko? Zkus už spát a já ti budu říkat ovečky sám, chceš?“
„Hm,“ zavrtěla se Nika na květovaném polštáři a přitáhla si peřinu až pod bradu.
„Šedá ovečka, modrá ovečka…“ začal tatínek Havránek,
„Ta už byla.“
„Co?“
„Modrá. Ta už byla.“
„Aha. Tak akvamarínová ovečka, purpurová ovečka, azurová ovečka, olivově zelená ovečka, svinibrodsky zelená ovečka…“
„Cože? Jaká?“ vypískla Nika, když už se skoro zdálo, že spí.
„Svinibrodská zeleň. To je barva,“ řekl tatínek Havránek. „A spi už.“
„No dobře, ale mluv dál.“
„Béžová ovečka, písková ovečka, krémově bílá ovečka, ovečka siena pálená…“
„Sova pálená,“ opravila ho Nika.
„Sova pálená je sova. Siena pálená je opravdu barva,“ vysvětloval tatínek Havránek.
„Ty ale znáš barev,“ vydechla Nika obdivně, ale tatínek Havránek už pokračoval:
„Modrobíle pruhovaná ovečka…“
„Námořník,“ špitla Nika.
„Červená ovečka s černými puntíky…“
„Sluníčko sedmitečné.“
„Ovečka v žluto – modro – zeleno – fialovém pyžamu.“
„To jsem já!“ výskla Nika a shodila ze sebe peřinu.
„Tak už dost, Verunko. Musíš spát.“
„Tak dobře, ale budeš mě ještě chvíli držet za ruku… tati?“
Tatínek Havránek se ve tmě usmál. Řekla mu tati. A nahlas přitakal:
„To víš, že ano,“ a dal jí na čelo pusu.
Za chvíli už tiše oddychovala s duhovým stádem pod víčky, drobné prsty v jeho široké dlani. Znovu se usmál. Jeho druhá dcera.

UKÁZKA 3:

Už několik týdnů, vždy v pondělí a ve středu na gymnastice, se babičky Věry Havránkové a babičky Veroniky Černé navzájem okukovaly a poznávaly. Vyměňovaly si předpisy na pletení a recepty na vaření a vyprávěly si, co je bolí a co je nebolí.
Nika byla právě na návštěvě u babičky Boženky a její maminky prababičky Amálie, když se ty dvě dohadovaly, kdo půjde s Veronikou na gymnastiku příště.
„Tentokrát půjdu já,“ prohlásila babička Amálie rázně.
„Ale mami,“ vždyť bys tam ani netrefila,“ namítala babička Boženka.
„Pročpak bych netrefila? Veronička mě povede.“
„A co tvoje nohy? Říkalas, že tě zlobí koleno.“
„Poleno? Já ti dám hluchá jak poleno! Takhle se mnou Božo mluvit nebudeš.“
„Ko-le-no, že tě zlobí. Říkám. Měla bys být doma.“
„To by se vám hodilo. Kdepak. Jen mě nechte taky podívat na toho mladíka.“
„Třeba ani nepřijde. Choděj tam teď většinou ty jejich babičky.“
„No vidíš. A mě byste klidně nechali doma. Tak mě vem zítra hezky s sebou. No tak Božko, že ti zakážu jít v neděli do cukrárny! Pořád ještě jsem tvoje máma,“ rozzlobila se prababička.

VĚNOVÁNÍ:
Věra,Nika-VánoceMMým dvěma dcerám, jejich dědečkovi a babičce, a tedy mým rodičům. A také rodičům mých rodičů, tedy mým dědečkům a mým babičkám…

 

 

 

 

 

 

 

Obrázková encyklopedie pro nejmenší

Encyklopedie pro předškoláky. Pojmy jsou vysvětlovány hravým způsobem, všechny mají svou ilustraci, na každé dvojstraně je úkol či otázka. V abecedním řazení nechybí žádné písmeno.

  • Rok vydání: 2003, 2012, 2013 (dotisky)
  • Napsáno: 2002
  • Stran: 144
  • Žánr: naučná literatura
  • Ilustrátor: Milan Starý
  • Nakladatel: Fragment
  • Náklad: /
  • ISBN: 80-7200-772-6, 978-80-7200-772-1
  • Poznámka: /

obalObrEncykl
ANOTACE:

Encyklopedie je určená pro děti předškolního věku. Jednotlivé pojmy jsou jim vysvětlovány hravým způsobem, který je blízký jejich fantazii. V abecedním řazení nechybí žádné písmeno, každé heslo má svou ilustraci, v závěru knihy je obrazová příloha a rejstřík. Na každé dvojstraně je umístěna otázka nebo úkol, které mají děti aktivizovat, učit je přemýšlet, pamatovat si, vyhledávat informace z obrázků a vyzkoušet si nejrůznější činnosti.

Obrázková_encyklopedie_94

Obrázková_encyklopedie_95

 

UKÁZKY:
akvárium

ObrázkováE_akvariumCo je v té průhledné krabici? Krabi a raci. Ale hlavně ryby. Kdyby v akváriu nebyla voda, žili by v něm možná křečci, ještěrky a hadi. Těm moc vody vadí. Rybám ne. Ryby jsou ve vodě doma. Jen musí být čistá a správně teplá. Ryby v akváriu se také musí krmit, aby neměly hlad. A večer se jim musí zhasnout, aby šly včas spát. Ráno se zas můžeme dívat na svůj kousek moře nebo rybníka v průhledné krabici. Jen škoda, že žádná z těch ryb nic neříká.

bagr

ObrázkováE_bagrMá velkou lžíci, ale moc se nenají. Všechno, co nabere, ukládá na hromadu nebo rovnou na záda nákladních aut. Rýpe se v zemi, aby vyhloubil jámu, příkop nebo třeba základy pro nový dům. To, co by člověk kopal týdny, zvládne bagr jednou dlouhou rukou za pár hodin. Brodí se blátem, ale to mu nevadí. Kola má totiž opatřena pásy. Díky nim se neboří a kola mu nepodkluzují.

cukr

ObrázkováE_cukrPamatujete si na pohádku O veliké řepě? Dědeček ji zasadil docela malou, ale ona vyrostla veliká, převeliká. Když ji chtěl dědeček ze země vytáhnout, musel zavolat na pomoc babičku, vnučku, pejska, kočičku a nakonec i malou myšku. Teprve tehdy se jim to společně podařilo. Řepu odvezli do cukrovaru, nastrouhali ji na nudličky a vařili, aby se z ní začal uvolňovat sladký cukr. Ten pak vybělili a zpracovali do podoby moučky, krystalků nebo malých kostek. A my si s ním teď můžeme osladit třeba čaj.

deštník

ObrázkováE_deštníkPrší! První kapky deště se rozpustile rozplácly o chodník. Když prší nebo jen poprchává, každý prchá, aby se schoval. Vlastně každý ne. Ti, co mají deštníky, kráčejí si dál, jako by ani nepršelo. Deštník, to je totiž příruční stříška proti dešti, navíc i skládací. Potíž je v tom, co dělat, když sněží. Žádné sněžníky nemáme. Ani kroupovníky proti kroupám nejsou, pokud vím. Zato před žhavým sluníčkem, a za to mu patří dík, nás v létě chrání slunečník.

elektřina

Při bouřce třeskají blesky. To je síla! Vzniká při tom elektřina. Lidé se ji naučili vyrábět sami. Nepotřebují k tomu bouřku, ale elektrárnu. Přístroje v ní jsou poháněné vodou, větrem, sluncem nebo párou. Kabely pak elektřina proudí až k nám domů. Tady nám svítí, topí a nutí pracovat různé přístroje a stroje. V zásuvkách na zdi se však skrývá jako zlý had. Takže pozor! Nesahat!

film

Čarodějnice sedla na koště a odlétla. Hrad, který stál na skále, zmizel. A král se proměnil v syčícího hádka. Že je to pohádka? Já to viděla na vlastní oči — ve filmu. Promítají ho v kině a také v televizi. Hrají v něm herci jako v divadle, ale někdo je při tom nafilmuje kamerou a přidělá ty kouzelné triky. Tak vznikne film. Někdy bývá i kreslený nebo… kdo to ví? Ano, loutkový.

glóbus

ObrazkovaE_globusKdyby si nějaký velikánský, ale opravdu velikánský obr chtěl hrát s naší Zemí, možná by si ji postavil na svůj obří stůl jako glóbus. Díval by se, jak se pěkně točí, a nespustil by z ní oči. Já nejsem obr, ale glóbus mám. Takový malý model Země. Stojí mi na stole a já si stále říkám, jaká je to pěkná hračka, tahle maličká zeměkoulička. Vypadá, jako by nějaký nezbeda vzal míč, polepil ho mapou světa a utekl pryč.

 

helma, přilba

Taková želva, té je hej! Bloumá si po světě a v zimě i v létě má na zádech krunýř. Když jí něco spadne na záda, ne, že by byla ráda, ale jen se oklepe. Krunýř ji totiž chrání jako brnění rytíře. Je to k nevíře, ale člověk žádný krunýř nemá. Musí si ho koupit v obchodě. Nasadí si ho a hned si připadá o něco bezpečnější. Takovému kupovanému krunýři na hlavu se říká helma nebo také přilba. Nosí ji hasiči, vojáci a spousta sportovců.

Obrázková_encyklopedie_41

 

chobotnice

Čarodějnice samá bradavice je tahle chobotnice. Chobot ale mají přece sloni a také slonice. Chudák chobotnice žádný nemá. Zato nohy jako by jí vyrůstaly přímo z hlavy. Proto se jí říká hlavonožec, není to legrační? Nohou má dohromady osm, ani víc, ani míň. Chobotnice žijí v moři, proto se nemusí mořit s obouváním tolika bot. Můj ty světe, vy přece také v botách neplavete.
Indián

ObrázkováE_indián_jabloňIndiáni byli páni Ameriky. Znali všelijaké triky, třeba jak vyrobit čelenku z peří nebo postavit stan z kůže. Když k jejich zemi připlul Kryštof Kolumbus, neměl ani zdání, že objevil nový světadíl. Spletl si ho s Indií a zdejším lidem začal říkat Indiáni, nebo také rudoši, podle jiné barvy pleti. Na světě jsou totiž různá lidská plemena. Jen by mě zajímalo, jak asi vypadá Indián, když se červená?

 

jabloň

Jablůňko blonďatá, hoď nám svá jablíčka. Jenom ne do bláta. Podzim ti obarvil listí ve zlatém prameni a to je znamení, že bude zima. Koukni, natrháme jablka do košíků. Neboj, to nebolí. Vítr už hvízdá po poli. Stromy půjdou brzy spát. A my si budem přát, abys i v příštím roce měla dost ovoce – na jablečný mošt, na koláče, do kompotu. Také o Vánocích si jablíčka rozkrojíme, a když v nich bude hvězdička, tak je sníme.
kaktus

Že by to byl ježek, co nám usnul v květináči? Ale copak tihle bodlinatí spáči kvetou? Řeknu vám to jednou větou: v květináči roste kaktus. Stačí ho jen trochu rosit, protože moc vody rád nemá. Však také venku roste na poušti, sám i v houštinách. Má tlustý stonek, který v sobě uchovává vodu do zásoby. Co kdyby sucho bylo moc dlouhé. Ale kaktus hrůzou netrne. Od toho má trny. A tak si jen v duchu vrní.

Obrázková_encyklopedie_63

RECENZE:

I nejmenší pokolení je dnes bohudíky zvídavé, a tak se nedivme, že spisovatelka Ivona Březinová neodmítla objednávku nakladatelství Fragment (2003) a pustila se do svízelné, leč i zajímavé a koneckonců radostné práce na Obrázkové encyklopedii pro nejmenší.

Anotace na zadní straně obálky říká, že kniha je určena dětem od 5 let, tedy hlavně předškolákům, kterým chce přiblížit „současný svět z mnoha různých pohledů“. Termín encyklopedie už v názvu napovídá, že články s názvy pojmů, tedy hesla s novými poznatky jsou seřazena podle abecedy, takže se v knize dá hledat jako v opravdové encyklopedii pro velké. To, samozřejmě, malé vědychtivce povznese, ovšem s vlastním hledáním jim stejně musí většinou někdo pomoct. Nejen proto, že ti nejmenší neznají ještě všechna písmenka, ale daleko větší překážkou je pak jejich sled v abecedním pořadí.

Diskutabilní je také základní zvolená metoda seznamování s něčím novým, čímž myslím výklad pojmů podle abecedy. Nutně tím dochází k tematické i ilustrační roztříštěnosti dvoustrany, což díky dobré grafické úpravě působí sice poutavě a pestře, avšak z lediska poznávacího procesu je pro malé dítě chaotické a pojmově náročné. Autorka se snažila „výklad“ oživit minipříběhem, přímou řečí a obraznými příklady, takže se hesla dají dobře předčítat, i o nich povídat, ovšem stejně si myslím, že encyklopedie pro nejmenší zůstane především obrázkovou knížkou na prohlížení, nikoli záměrnou odpovědnou na otázky.

I tak ji vřele doporučuji do knihovniček mateřských škol, protože od vydání Velké obrázkové knížky pro malé děti, na které spolupracovali Bohumil Říha a Milena Lukešová, uplynulo už 23 let.
PhDr. Vladimíra Gebhartová: Knihy pro děti.In: Zpravodaj Asociace předškolní výchovy. Praha, říjen 2004, s.6 – 7

 

Štěkej, Mourku!

Příběh o Borisovi a Bibianě, kteří by si přáli mít doma nějaké zvíře. Damián jim daruje morče Belobříška a pak k nim na chatě sám přijde kocour Mourek. Jen kdyby tak uměl štěkat…

 

  • Štěkej, Mourku!

ANOTACE:

Malý Boris moc touží mít doma nějaké zvíře, ale maminka o tom nechce ani slyšet. BorisMít_zviratko_179_Mourek s miskou se proto pokouší tajně chovat ve svém pokojíčku aspoň hlemýždě. Od kamaráda Damiána získá dokonce křečka. A pak se u nich na chatě zničehonic objeví mourovaté kotě. Boris a jeho sestra Bibiana jsou nadšení. Ještě kdyby tak Mourek uměl štěkat!

 

UKÁZKA:

„Co je to tu za havěť?“ vyjekla paní Bílková a překvapeně se sklonila nad hlemýžděm, až se její dlouhý cop málem dotýkal podlahy.
Hlemýžď, zvaný Havěť, se právě šinul prostředkem předsíně.
Slizká cestička se slabě leskla a maminčin pátravý pohled ji neomylně sledoval ke dveřím dětského pokoje.
„Borisi? Borisi!“
Boris seděl u psacího stolu a byl tak zabraný do kreslení, že maminku zprvu ani neslyšel.
„Tak Borisi!“
Dveře pokojíku se konečně pootevřely. Podle tónu maminčina hlasu bylo Borisovi jasné, že kvůli pěknému výkresu, který ráno připevnil na dveře lednice, ho asi nevolá.
„No pojď blíž. Co to je?“ vzala maminka hlemýždí ulitu mezi palec a ukazovák a přikročila s ní k synovi.

hlemyzd_F„Přeci šnek,“ vyvalil Boris oči, jak nemohl uvěřit, že maminka neví něco tak samozřejmého.
„To vím, že šnek,“ pokývala maminka hlavou. „Ale co tu ten šnek dělá?“
Hlemýžď už schoval tenké stopky s očima na konečcích a urychleně se stahoval do ulity.
Dobrý nápad, pomyslel si kluk. Kdybych teď měl takovou ulitu jako on, zalezu taky.
„Tak co tu dělá?“ domáhala se maminka odpovědi.
„Čeká,“ hlesl Boris dost nerad.
„Čeká? A na co čeká, prosím tě?“
„Asi na autobus,“ vypískla pobaveně Bibiana, která se objevila ve dveřích hned za Borisem.
„Ty jsi blbá,“ sekl ji Boris pohledem.
Nemohl si pomoct, ale Bibiana ho někdy strašně štve. Mít o tři roky starší sestru není žádná velká výhra. Zvlášť, když s ní člověk musí mít společný pokoj.
„Náhodou čeká, až vyrobím kočár, abyste věděli,“ vyhrkl Boris. „Udělám ho ze skořápky od ořechu. Pak do něj šneka zapřáhnu a on bude vozit mravence.“
„Prosím tě, kdes na takovou hloupost přišel?“ vrtěla maminka hlavou.
„No mami, tys nečetla Knížku Ferdy Mravence?“ zavrtěla teď nechápavě hlavou pro změnu Bibiana.
„Jo… tohle. Na to jsem úplně zapomněla,“ mávla maminka rukou. „Ale… netáhla ten Ferdův vozík nakonec luční kobylka?“ „Táhla,“ uznal Boris. „Jenže kobylky mi vždycky hned utečou. Se šnekama je to jednodušší. Neutíkaj tak rychle. Teda většinou,“ ohlédl se nejistě do pokoje.
„Kolik jich tam máš?“ zbystřila maminka pozornost.
„Ještě… ještě tři,“ přiznal tiše, když si počet chovaných hlemýžďů pro jistotu přepočítal na prstech. „Já chtěl mravencům udělat čtyřspěž… čtyžspěř… jak se to řekne… čtyř-spře-žení! Ale ty ostatní jsou hodný. Jenom Tulák pořád utíká.“
„To vidím, jak jsou hodný,“ vzdychla maminka, když nakoukla do pokoje a jednoho hlemýždě objevila na nedávno umytém okně, druhého v pantofli pod stolem a třetího na zdi, metr nad zemí. „Okamžitě ty kaskadéry pochytej a odnes ven!“

Mít_zviratko_156_dalmatin a botyMít_zviratko_64_děti a pes žere

 

 

 

 

 

OBÁLKA PŮVODNÍ KNIHY, KE KTERÉ VZNIKLY ILUSTRACE:

Mít_zviratko_obalka

 

 

 

 

 

 

 

 

RECENZE:

NejlepšíKnihyDětem1

Nejlepší knihy dětem

Výběr ze současné české literatury pro děti a mládež 2012/2013

Komise pro dětskou knihu SČKN a česká sekce IBBY vytvořily projekt, v němž budou každoročně doporučovat nové české knihy pro děti a mládež. Katalog bude sloužit pro orientaci knihkupcům, knihovnám, školám, ale také rodičům a širší veřejnosti. Ve většině evropských zemí takový katalog vycházía všem, kdo s knihamia dětmi pracují, výrazně pomáhá.
Katalog vychází poprvé v elektronické podobě a bude rozšiřován přes profesní organizace. Knihy byly vybírány z členské nakladatelské základny SČKN a české sekce IBBY, ale v budoucnu zahrneme širší produkci.
Letošní výběr doporučuje 36 titulů původní české tvorby a zajímavé ediční počiny.
Celek je koncipován abecedně. Najdete zde obálku, anotaci, medailon autora a ilustrátora. Přílohou je seznam nakladatelů uvedených kniha seznam knihkupců, kteří mají všechny knihy v nabídce.
PDF s katalogem v malém i velkém rozlišení najdete na www.sckn.cz a www.ibby.cz.

NejlepšíKnihyDětem3b