Archiv pro štítek: 2.třída

Ťapka, kočka stěhovavá

Kniha o osmileté Peťule, která je kvůli rozvodu rodičů v jejich střídavé péči. Jediným záchranným bodem je pro dívku v náročné situaci zpočátku jen kočka Ťapka, která se stěhuje s ní. Kniha je součástí knižní řady Má to háček, kterou píší Ivona Březinová a Petra Štarková (Štarková, Petra).

  • Rok vydání: 2017
  • Napsáno: 2017
  • Stran: 96
  • Žánr: knihy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Darina Krygielová
  • Doslov: Petra Štarková, psycholožka a autorka dalších knih řady Má to háček (Lukáš a profesor Neptun)
  • Nakladatel: Albatros a Pasparta
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-00-04861-1
  • Poznámka 1: Kniha je součástí řady Má to háček
  • Poznámka 2: Ke knize vznikly tematické pracovní listy, které jsou ke stažení na www.pasparta.cz  LISTY ZDE
  • Poznámka 3: Kniha získala Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství v anketě Dětský knihomol 2017, Suk – Čteme všichni

ANOTACE:

Rodiče Peťuly, jsou rozvedení, ale o svou dceru se chtějí dál starat oba. A tak je Peťula ve střídavé péči. Týden bydlí u mámy, týden u táty. Jenže rodiče bydlí daleko, a tak Peťule nezbývá, než týden co týden střídat i školu, spolužáky a kamarády. Ještě že má svou věrnou kočku Ťapku, které veškeré přesouvání absolvuje s ní. A to se přitom kočky raději drží jednoho domu.

 

UKÁZKA 1:

Táta přijel pozdě. Sice jen o půl hodiny, ale i tak… Mamka pobíhala po bytě a dělala, že uklízí. Jenže všechno bylo uklizené. Pouze přendávala věci z místa na místo a zase zpátky. A kontrolovala mobil. Když viděla, že ji pozoruju, sedla si v kuchyni na židli.

„Nedáš si kafe?“ zeptala se mě roztržitě.

„Kafe?“ vytřeštila jsem oči, protože děti přece nepijí kafe, a mamka mi ho taky ještě nikdy nenabídla.

„Co? Řekla jsem kafe?“ pohlédla na mě s rozpačitým úsměvem. „Čaj. Myslela jsem samozřejmě čaj.“

„Nechci čaj,“ zavrtěla jsem hlavou. „Táta by pak musel stavět u každý pumpy.“

„No tak by stavěl. Bóže,“ odsekla mamka.

Chvíli jsme jen tak mlčky seděly. Mamka už nekoukala na mobil. Jen ukazováčkem pravý ruky lehce ťukala do stolu. Bam, bambibam, bam, bambibam, bam.

„Možná si to rozmyslel a nepřijede. Co myslíš, Ťapko?“ řekla jsem do ticha.

„Ale jdi… co by si rozmýšlel. To on dal k soudu tenhle návrh,“ odpověděla za Ťapku mamka.

„K soudu?“ nechápala jsem.

Věděla jsem, že k soudu chodí lidé, kteří udělali něco špatného.

„Tys něco provedla?“ podívala jsem se na mamku. „Nebo táta? Nebo… já? Řekla jsem něco špatně, jak tu tenkrát byla ta paní a vyptávala se, u koho bych chtěla bydlet?“

„Kristepane, Peťulko,“ vrhla se ke mně mamka a objala mě. „Ty jsi nic neprovedla. Vůbec nic. Ty jsi ta nejhodnější holčička na světě.“

„Tak proč…“

V tu chvíli se u dveří ozval zvonek a mamka vystartovala otevřít.

„To je dost!“ vyštěkla na tátu.

„Já vím. Jedu pozdě.“

„Že mě to nepřekvapuje,“ ucedila mamka.

Táta chtěl něco odpovědět, ale všiml si, že stojím za ní.

„Peťulko! Pojď ke mně!“

Vrhla jsem se mu do náruče. Vždyť jsem ho neviděla skoro měsíc.

UKÁZKA 2:

Nahrnuli jsme se do třídy. Chtěla jsem si sednout vedle Bedřišky, jako jsme seděly loni. Jenže na mém místě se roztahovala Luisa. Zůstala jsem překvapeně stát.

„Tady jsem vždycky seděla já,“ vysoukala jsem ze sebe.

„No, teď už tu nesedíš,“ ucedila Luisa.

„Ale…“

Pohlédla jsem na Bedřišku. Ta sklopila oči a mlčky si vytahovala z batůžku učení.

„Bedřiško, řekni něco,“ vybídla jsem ji. „Sedíme vždycky spolu.“

„Co mám říkat?“ hlesla Bedřiška. „Paní učitelka řekla, že si mám vybrat.“

„A ty sis vybrala Luisu?“ vydechla jsem nevěřícně.

„Já bych chtěla sedět s tebou,“ podívala se na mě konečně Bedřiška. „Jenže pořád. Nechci být každý druhý týden v lavici sama.“

Cítila jsem, že se mi chce brečet. Radši jsem se honem otočila a šla jsem si sednout do volné lavice. Ani nevíš, Ťapko, jak moc mi v tu chvíli bylo smutno. Vlastně… ty jediná to víš. Ty jediná jsi totiž opravdová kamarádka.

„Vidím, že už tu máme Peťulku Holečkovou,“ řekla paní učitelka, sotva vešla do třídy. „Ráda tě vítám. Jak se ti líbí ve škole v Týně?“

„Líbí.“

„Maminka mi říkala, že budeš střídat školu po týdnu, ano?“

„Ano.“

„Tak… tak ať to všechno zvládáš bez problémů. Kdybys cokoliv potřebovala, přijď za mnou, ano?“

„Ano.“

Nechtělo se mi mluvit, Ťapko. Chtělo se mi brečet. Proč všichni chodí do jedné školy, jenom já musím chodit do dvou? Všichni taky přinesli nakreslený obrázek z prázdnin, jenom já jsem o tom nevěděla. A to ještě nebylo všechno!

„Otevřete si čítanky na straně patnáct,“ řekla paní učitelka. „Přečtěte si první odstavec příběhu a vypište z něj do sešitu všechna chlapecká jména.“

Otevřela jsem čítanku. Na straně patnáct byl obrázek. Na vedlejší stránce básnička. Žádný příběh. Rozhlédla jsem se po třídě. Většina dětí už četla. Někteří dokonce psali. Co teď? Zvedla jsem ruku.

„Copak, Peťulko?“

„Na straně patnáct je obrázek,“ zamumlala jsem.

„Jaký obrázek?“ otočil se k mé lavici Sebík. „Máš otevřenou špatnou stránku.“

Sebík vyskočil, aby mi pomohl správnou stránku nalistovat. Ve chvíli se zarazil.

„Jé, ona má úplně špatnou čítanku,“ vypískl udiveně.

„Sedni si, Sebastiáne,“ řekla paní učitelka a sama přistoupila k mé lavici. „Ukaž? No, ve škole v Týně se zřejmě učíte z jiných učebnic, než jaké mají žáci tady.“

Polekaně jsem na paní učitelku pohlédla. Nebude se zlobit? Naštěstí se nezlobila.

„O přestávce za mnou přijď do kabinetu, Peťulko. Všechny učebnice spolu projdeme. A pokud se nějaká bude lišit, dostaneš jinou.“

No bezva. Vůbec jsem nechápala, jak to teda bude.

Dárek pro Sáru (1. vydání)

Příběh druhačky Sáry a jejích kamarádů Marka a Libora se odehrává v průběhu celého školního roku. Sára zažívá změnu pana učitele, příchod nového spolužáka i legraci se zvířaty.

 

obalDarekProSaru

ANOTACE:

sova na větvi

Je po prázdninách a Sára už jde do druhé třídy. Těší se na pana učitele, ale hned první
den školy ji čekají samá překvapení. Příjemná i nepříjemná. A tak je dobře, že při Sáře stojí Marek a také nový spolužák Libor. S nimi a se zvířecími kamarády je školní rok mnohem zajímavější. Navíc je potřeba zorganizovat pátrání po zmizelé sově. Podaří se to? A jaký dostane Sára nakonec dárek?

UKÁZKA:

Marek se Sárou ke škole doběhli na poslední chvíli.
„Nebýt tvýho fintění, už jsem tu dávno byl,“ vztekal se Marek.
Nebýt toho, že pro ni Marek přišel, asi by tu dnes nebyla vůbec, napadlo Sáru a vděčně po něm hodila okem.
Naštěstí školník Vorel právě pronásledoval skupinku šesťáků, kteří po sobě stříkali vodními pistolkami. A tak tiše prošli vstupní halou i s pofňukávajícím Matesem v tašce.
„Hernajs,“ vyjekl Marek.
„Co je?“
„Zapomněl jsem ho dát venku vyvenčit, jak jsme letěli.“
„Tak se ještě vrátíme.“
„To ne. Podruhý bysme už kolem školníka třeba neprošli. Znáš ho, co říká: Mám voči jako vostříž, jako že se Vorel jmenuju,“ zkusil Marek napodobit školníkův bručivý hlas.
„Co je to vlastně vostříž?“ zeptala se Sára.
„Asi nějaký zvíře, ne? Když to má oči…“ řekl Marek a neklidně se rozhlížel. „Tak kam mám dát Matese vyvenčit?“
„A co kdybys s ním šel na záchod?“ napadlo Sáru jednoduché řešení. „Na klučičí,“ dodala pro jistotu.
„Hm,“ pokýval Marek uznale hlavou a s kňučící taškou zmizel ve dveřích s nakresleným panáčkem.
Sára netrpělivě pokukovala po hodinách. Vtom se ze záchodových dveří vyřítil Marek. Taška se mu v ruce jenom zmítala. V běhu křikl na Sáru:
„Padáme odtud!“
„Proč?“ zamračila se. „Zvoní až za pět minut.“
„Jenže Mates tam počůral celou podlahu! Fakt důkladně.“
Sára nestačila ani vyjeknout. Jen ji v tom úprku k šatnám napadlo, po kom to ten Mates asi má, tu důkladnost. Marek když něco dělá, tak to taky dělá vždycky důkladně. Jenže teď především potřebovali důkladně zmizet. Protože jestli je tu někdo nachytá, tak to důkladně schytaj.

sejmout0051Zatímco se Sára, Marek a také Libor v šatně přezouvali, Mates usoudil, že se mu v tašce nelíbí. Vylezl ven a hnal si to chodbou k východu. Trojice polekaných dětí za ním.
„Co to má znamenat?“ ozval se v příští chvíli burácivý školníkův hlas.
„No nazdar,“ vydechla Sára, „Orel ho chytil.“
„Co to tu je za nepořádek?“ obrátil se školník hrozivě na děti.
„To není nepořádek. To je pes,“ ohradil se Marek dotčeně.
„A taky školní pomůcka,“ přidala se neohroženě Sára.
„A hlavně je to přítel člověka,“ dodal Libor, jen tak pro jistotu, protože takovouhle věc by přece každý měl vědět.

ZAJÍMAVOST:Lenka a dva kluci

Psáno podle obrázků, které původně vyšly jako ilustrační doprovod ke knize Václava Čtvrtka, Lenka a dva kluci, kterou vydal Albatros v roce 1978, tedy přesně o třicet let dřív než vyšel Dárek pro Sáru.

 

RECENZE:

Petříčková, Renata. Dárek pro Sáru pro první čtení, Čítárny 15.7. 2010

Ivona Březinová vydává svoji třetí knížku s ilustracemi Heleny Zmatlíkové, tentokrát je to ideální čtení pro malé druháky, protože hlavní hrdinka je holčička Sára, která hned na první stránce vchází do druhé třídy základní školy. Prožijeme s ní celý školní rok. Průšvih je, že zrovna první školní den přijde Sára do školy pozdě… a průšvihům nebude konec. Hned poté zjistí, že její oblíbený pan učitel čeká miminko a na škole už neučí. Jenže nic není jen černé a nakonec je z toho všeho hezký a dobrodružný školní rok.

Příběh je pro děti čtivý 
a dokáže čtenáře udržet v napětí. Je tu hodně povídání mezi dětmi, rozhovorů, což je skvělé zejména pro malé čtenáře. Je to akční a text rychleji ubíhá. Samostatní čtenáři se nebudou nudit, ovšem pro rodiče je to poněkud náročnější čtení. Není to monotónní text, ale budete si muset tak trochu zahrát na herce. Jen tak celý příběh vynikne.

Jaký dárek pro Sáru?
Ačkoliv se knížka jmenuje „Dárek pro Sáru“, o tomto dárečku se dozvíme až na úplný konec příběhu. Sára nás totiž opustí, bude muset na rok odjet s rodinou do Austrálie. Trochu problém, ale pravdou je, že druháci to příliš světoborně nevidí. Tak se prostě rok neuvidí, jenom rok… Na rozloučenou dostane Sára něco, co bude souviset s jejich posledním školním dobrodružstvím. Kterému z dětí se poštěstí zachránit sovu, která uletí ze školní tělocvičny? Jenže jak se vlastně chytá sova?

Psací písmo hezky oživuje
Psací písmo je dneska už skoro vzácností. O to víc potěší malá vsuvka psacího písma ve chvíli, kdy děti píší při hodině. Stáváme se díky tomu svědky toho, kterak se paní učitelka snaží udělat celé vyučování o psech. Proč zrovna o psech? No, protože Sářin kamarád Marek přinesl do školy štěňátko.

Ilustrací je zde pro děti habakuk
V této publikaci se podařilo umístit hezkou ilustraci na každou dvojstranu, což je obzvlášť milé, když budete dětem číst v postýlce. Mohou se dívat. Obrázky Heleny Zmatlíkové snad ani není třeba komentovat. Tentokrát je spojení obrázků a textu opravdu podařené, a není jim co vytknout.

Sára - písanka 1

 

 

Věra, Nika a sedm babiček (1. vydání)

Příběh dvou druhaček, z nichž Věra žije jen tatínkem a Veronika jen s maminkou. Holky jsou nejlepší kamarádky a napadne je, že dají rodiče dohromady. Získají tím neobvyklý počet babiček.

  • Rok vydání: 1996
  • Napsáno: 1995
  • Stran: 104
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: neilustrováno
  • Nakladatel: Petra
  • Náklad: 5000
  • ISBN: 80-85984-11-3
  • Poznámka 1: Kniha v této podobě vyšla ještě ve 2. vydání. 3. vydání je ilustrované a vyšlo v Egmontu v roce 2004.
  • Poznámka 2: Kniha vyšla též v srbštině – Vera, Nika i njihovih sedam baka.

obalVeraNika

ANOTACE:

Věrce a Veronice je devět let. Chodí spolu nejen do třídy, ale také do stejného oddílu moderní gymnastiky. Jsou tak dobré kamarádky, že by nejraději byly stále spolu. I doma, jako opravdové sestry. A proč vlastně ne? Jedné chybí tatínek a té druhé maminka. Kdo by nechtěl mít oba rodiče? A spousty babiček k tomu!

UKÁZKA:

U autobusové zastávky před domem stál starý pán.
„Zkusíme to?“ zašeptala Věra.
„Dobrý den,“ pozdravily způsobně.
„Dobrej,“ broukl.
„Pane, nechcete být náš děda?“
„Děda? A proč?“
„No, protože my žádnýho nemáme.“
„A babičku máte?“
„No jejej. Sedum. Kdybyste chtěl, můžete si přijít vybrat.“
„No jo, holky, když já už doma jednu mám.“
„Hm, to je škoda. Tak nashledanou.“
„Nashle,“ smál se děda. „Jo, a zkuste to v domově důchodců. Nebo na inzerát,“ volal za nimi.

„Hele, a co si najít další babičku,“ napadlo doma Niku.
„Prosím tě! Sedm mi jich bohatě stačí. Nám chybí děda.“
„No, ale kdyby ta nová babička měla nějakýho svýho dědu…chápeš…“ přemýšlela dál Nika. „A kdyby ho pak třeba přivedla k nám…“
„Jo, kdyby kdyby. Kdyby na stromech kvetly ryby. Ale hele, co to ten děda na autobusový zastávce říkal o inzerátech?“
„No, říkal, ať si dáme inzerát.“
„To je ono, dáme si do novin inzerát, že hledáme dědu.“

Hned, jak přišly domů, sedly k psacímu stolu a začaly přemýšlet.
„Jak se vlastně píše takový inzerát?“
„No co? To je jednoduchý. Hledáme dědu za účelem vnuček.“
„To je blbý.“
„Tak Hledáme pána za účelem dědečka. Hm, to je ještě blbější, co?“
„Já už vím,“ řekla Věra a začala psát.
Milí pánové. Jmenujeme se Věra a Nika a je nám devět let. Máme sedm babiček, ale žádného dědečka, který nám velmi chybí. Kdybyste nám už nechtěl chybět, dáme vám jednu babičku za ženu. Značka: Velký výběr.
„Já myslím, že je to dobrý. Ale kterou babičku mu dáme? Co když ho žádná nebude chtít?“
„No, to by v tom byl čert, kdyby ho aspoň jedna nechtěla, ne?“

RECENZE:

VěraNika_RECENZE_Ondrouchová_A

pokračování recenze:

VěraNika_RECENZE_Ondrouchová_B

Věra, Nika a sedm babiček (2. vydání)

Příběh dvou druhaček, z nichž Věra žije jen tatínkem a Veronika jen s maminkou. Holky jsou nejlepší kamarádky a napadne je, že dají rodiče dohromady. Získají tím neobvyklý počet babiček.

  • Rok vydání: 1997
  • Napsáno: 1995
  • Stran: 104
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: /
  • Nakladatel: Petra
  • Náklad: 5000
  • ISBN: 80-85984-25-3
  • Poznámka 1: 1. vydání, 3. vydání (v Egmontu ilustrované)
  • Poznámka 2: Kniha vyšla též v srbštině – Vera, Nika i njihovih sedam baka.

obalVeraNika

Věra, Nika a sedm babiček (3. vydání)

Příběh dvou druhaček, z nichž Věra žije jen tatínkem a Veronika jen s maminkou. Holky jsou nejlepší kamarádky a napadne je, že dají rodiče dohromady. Získají tím neobvyklý počet babiček.

  • Rok vydání: 2004
  • Napsáno: 1995
  • Stran: 96
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Marie Tichá
  • Nakladatel: Egmont
  • Náklad: /
  • ISBN: 80-252-0063-9
  • Poznámka: 1. vydání a 2. vydání vyšlo v nakladatelství Petra, 3. v Egmontu (ilustrované)
  • Poznámka 2: Kniha vyšla též v srbštině – Vera, Nika i njihovih sedam baka.

obalVeraNika3v


ANOTACE:

Příběh o dvou spolužačkách ze 2. třídy. Veronika žije jen s maminkou a Věra zase jen s tatínkem. Podaří se kamarádkám dát rodiče dohromady? A kolik by pak měly dohromady babiček? A jak by na tom byly s počtem společných dědečků?

UKÁZKA 1:

Věra, Nika-Rumburak„Tati?“ šeptla večer doma Věra do lampičky vedle tátova ucha.
„Hm?“ ozval se nespokojeně. Táta ani nezvedl oči od počítače.
„Ty už sis zase přinesl z práce práci?“
„Mám teď trochu fofr, Věrunko, ale na konci týdne s tím bude konec, slibuju. A vezmu tě třeba do kina nebo…“
„Do cirkusu,“ napověděla mu Věra.
„No dobře, třeba do cirkusu. Ale teď mě nech, musím pracovat. A zameť kuchyň, než půjdeš spát.“
Zametla jen aby se neřeklo a otevřela knížku Arabelu.
Rumburak coby havran právě přilétal na okno čarodějnice paní Černé, aby spolu upekli další pikle.
„No tohle,“ řekla si Věra nad knihou překvapeně. „Havran peče pikle s paní Černou. Proč by s paní Černou, která není ani trochu čarodějnicí, ale je maminkou Veroniky, nemohl péct pikle třeba havránek? A třeba zrovna můj táta Petr Havránek. No nebyla by to legrace?“
Věře se Veroničina maminka vždycky líbila, tak proč by se nelíbila tátovi? A třeba dobře vaří. Hned zítra to musí ve škole probrat s Nikou.

UKÁZKA 2:

„Copak, Věrunko?“ ozval se tatínek Havránek rozespale, když zaslechl z vedlejšího pokoje dětské vzlykání. „To jsi ty Veroniko?“ posadil se na posteli, když si uvědomil, kdo to pláče.
„Když mně se stýská,“ vzlykla znovu Nika.
„Tak víš co? Já tu budu chvilku s tebou, chceš?“ sedl si tatínek Havránek do křesla vedle Veroničiny postele. Vlastně to byla Věrčina postel, ale teď v ní spala Nika. „Moje druhá dcera,“ uvědomil si.
„Tak jo, vzlykla ještě jednou Nika a hlasitě se vysmrkala. A budem říkat ovečky?“
„Říkat ovečky? Jak se říkají ovečky?“
„No, podle barev, dokud se neusne.“Věra,Nika-postelM
„Aha. Tak začni.“
„Modrá ovečka. Teď ty.“
„Zelená ovečka,“ řekl tatínek Havránek.“
„Dobře,“ pochválila ho Nika a pokračovala:
„Růžová ovečka.“
„Fialová ovečka.“
„Bílá ovečka.“
„Černá ovečka,“ vzpomněl si tatínek Havránek na maminku Černou.
„Oranžová ovečka.“
„Žlutá ovečka.“
„Červená ovečka,“ zívla Nika.
„Hnědá. Víš co, Verunko? Zkus už spát a já ti budu říkat ovečky sám, chceš?“
„Hm,“ zavrtěla se Nika na květovaném polštáři a přitáhla si peřinu až pod bradu.
„Šedá ovečka, modrá ovečka…“ začal tatínek Havránek,
„Ta už byla.“
„Co?“
„Modrá. Ta už byla.“
„Aha. Tak akvamarínová ovečka, purpurová ovečka, azurová ovečka, olivově zelená ovečka, svinibrodsky zelená ovečka…“
„Cože? Jaká?“ vypískla Nika, když už se skoro zdálo, že spí.
„Svinibrodská zeleň. To je barva,“ řekl tatínek Havránek. „A spi už.“
„No dobře, ale mluv dál.“
„Béžová ovečka, písková ovečka, krémově bílá ovečka, ovečka siena pálená…“
„Sova pálená,“ opravila ho Nika.
„Sova pálená je sova. Siena pálená je opravdu barva,“ vysvětloval tatínek Havránek.
„Ty ale znáš barev,“ vydechla Nika obdivně, ale tatínek Havránek už pokračoval:
„Modrobíle pruhovaná ovečka…“
„Námořník,“ špitla Nika.
„Červená ovečka s černými puntíky…“
„Sluníčko sedmitečné.“
„Ovečka v žluto – modro – zeleno – fialovém pyžamu.“
„To jsem já!“ výskla Nika a shodila ze sebe peřinu.
„Tak už dost, Verunko. Musíš spát.“
„Tak dobře, ale budeš mě ještě chvíli držet za ruku… tati?“
Tatínek Havránek se ve tmě usmál. Řekla mu tati. A nahlas přitakal:
„To víš, že ano,“ a dal jí na čelo pusu.
Za chvíli už tiše oddychovala s duhovým stádem pod víčky, drobné prsty v jeho široké dlani. Znovu se usmál. Jeho druhá dcera.

UKÁZKA 3:

Už několik týdnů, vždy v pondělí a ve středu na gymnastice, se babičky Věry Havránkové a babičky Veroniky Černé navzájem okukovaly a poznávaly. Vyměňovaly si předpisy na pletení a recepty na vaření a vyprávěly si, co je bolí a co je nebolí.
Nika byla právě na návštěvě u babičky Boženky a její maminky prababičky Amálie, když se ty dvě dohadovaly, kdo půjde s Veronikou na gymnastiku příště.
„Tentokrát půjdu já,“ prohlásila babička Amálie rázně.
„Ale mami,“ vždyť bys tam ani netrefila,“ namítala babička Boženka.
„Pročpak bych netrefila? Veronička mě povede.“
„A co tvoje nohy? Říkalas, že tě zlobí koleno.“
„Poleno? Já ti dám hluchá jak poleno! Takhle se mnou Božo mluvit nebudeš.“
„Ko-le-no, že tě zlobí. Říkám. Měla bys být doma.“
„To by se vám hodilo. Kdepak. Jen mě nechte taky podívat na toho mladíka.“
„Třeba ani nepřijde. Choděj tam teď většinou ty jejich babičky.“
„No vidíš. A mě byste klidně nechali doma. Tak mě vem zítra hezky s sebou. No tak Božko, že ti zakážu jít v neděli do cukrárny! Pořád ještě jsem tvoje máma,“ rozzlobila se prababička.

VĚNOVÁNÍ:
Věra,Nika-VánoceMMým dvěma dcerám, jejich dědečkovi a babičce, a tedy mým rodičům. A také rodičům mých rodičů, tedy mým dědečkům a mým babičkám…