Archiv pro štítek: sněhulák

Sněhuláci z Mrkvonos

Příběh pro začínající čtenáře o tom, jak na svět přicházejí sněhuláci, kde přes zimu bydlí, kam chodí do školy a že vyvádějí lumpárny jako lidské děti. A kam se stěhují na léto…

  • Rok vydání: 2005
  • Napsáno: 2005
  • Stran: 32
  • Žánr: pro začínající čtenáře
  • Ilustrátor: Vlasta Švejdová
  • Nakladatel: SiD & NERo, edice Začínám číst
  • Náklad: 3000
  • ISBN: 80-86753-02-6
  • Poznámka: /

obalSnehulaciMrk

ANOTACE:

Mrkvonosy jsou vesnice jako každá druhá. Nebo možná jako každá třetí. Mají tam náves, na návsi poštu, kino, kostel a školu. A ve škole je pět tříd plných dětí.
Celá vesnice má asi osmdesát obyvatel. Ale tohle číslo platí jen pro teplejší období roku. Jak totiž napadne sníh, počet obyvatel v Mrkvonosích prudce stoupne. Často až na několik stovek. Ptáte se, jak je to možné? S příchodem sněhu se totiž do vsi nastěhují sněhuláci.

Sněhuláci z Mrkvonos -ves

OBSAH:

Jak se Bambulka narodil
Málo mrkve
Sněhulka
Ve škole

UKÁZKA 1:

Snehulaci_0022Jak se Bambulka narodil

Tu noc sněžilo, jako když se protrhnou tisíce pytlů cukru. Sníh pokryl střechy, chodníky a ulice. Zasypal zamrzlý rybník a spolu s větrem utvořil vysoké závěje. Vesnice byla do rána k nepoznání. A hlavně plná nových sousedů, kteří do slova a do písmene spadli z nebe.
Pan starosta, který má celou vesnici na starosti, si ráno obul teplé boty, nasadil si čepici a rukavice a krk omotal dlouhou pruhovanou šálou.
„Jdu se podívat, kolik nám přes noc přibylo obyvatel,“ houkl na svou ženu a rázně vykročil do chumelenice.
Na návsi už se to sněhuláky jen hemžilo. Byli celí ledoví, ale horečně sháněli nějaké staré hrnce, březová košťata a kousky uhlí jako knoflíky na kabáty. Zajímali se také o volné stavební parcely. Pan starosta si všiml, že na rohu Krátké a Dlouhé ulice už dokonce vyrostl první sněhový dům. Měl maličká okna, nízké dveře a žádný komín.
„Vy jste si nějak pospíšili,“ křikl starosta přátelsky na velkého kulatého sněhuláka, který právě dokončoval střechu.
„Musíme,“ usmál se pan Sněhulák a uctivě smekl z hlavy trochu pomuchlaný plechový hrnec starostovi na pozdrav. „Vidíte tu vánici? Co nevidět čekáme přírůstek do rodiny. Žena už vevnitř chystá kolíbku.“
„Tak to jo,“ pokýval starosta hlavou a v duchu si pomyslel, že se bude muset stavit v obchodě se zeleninou a zkontrolovat, jestli paní Cibulková objednala dost mrkve pro sněhulácká novorozeňata. Však jich dnes bude!
V tu chvíli se objevila paní Sněhuláková. Vyšla z domku jen tak v zástěře a bačkorách s barevnými bambulkami. Na hlavě však měla připevněnou malou pánvičku, která panu starostovi vzdáleně připomínala baret jeho tchýně. Tedy maminky jeho ženy. Pokývala starostovi na pozdrav a zahleděla se do nebe obtíženého mračny.
„Bude to co nevidět, obloha tu tíhu už dlouho neunese,“ pronesla zkušeně.
Pan starosta chtěl zrovna něco říct, ale paní Sněhuláková náhle učinila několik kroků stranou. Usmívala se. Po chvíli nastavila ruce a do dlaní se jí snesl maličký sněhuláček. Paní Sněhuláková ho radostně chytla a pak mu opatrně dala na čelo první pusu. Sněhuláček se jí v dlaních slastně zavrtěl a unaveně zívl. Ono to není jen tak, padat z nebe a strefit se právě do mámina náručí. Každý sněhulák vám řekne, že to je pořádná dřina. Není divu, že to malého tolik vyčerpalo.

UKÁZKA 2:

Snehulaci_0023Druhý den Sněhulka zase zůstala doma. Jen seděla u okna a lízala jednu zmrzlinu za druhou. Růžovou jahodovou, žlutou vanilkovou, hnědou čokoládovou… Bylo na ní vidět, že by všechny ty barevné dobroty hned vyměnila za kousek barevného oblečení.
Maminka Sněhuláková to nakonec nevydržela a zašla do obchodu pro nový zelený hrnec s oranžovou mašlí, která se tak pěkně hodila k Sněhulčinu nosu.
„A tady máš sukni, šálu a pléd,“ dodala po chvíli a oblékla překvapenou dcerku jako lidskou holčičku. „Myslíš, že teď půjdeš ven?“
„Půjdu,“ přikývla Sněhulka nadšeně. „Hlavně, aby ta šála za mnou pěkně vlála.“
A šála vlála. Hlavně při tom, když se Sněhulka proháněla po zamrzlém rybníku.Tančila jako víla a třásně na jejím plédu se jen třepetaly.
„Ta to ale umí!“ vykřikla nadšeně malá Kristýnka, co chodí do druhé třídy, a rozběhla se na led za Sněhulkou.
„Počkej, možná je led ještě tenký,“ varovaly ji kamarádky Lenka a Lidka. Ale Kristýnka je neposlouchala. Chtěla být tančící vílou jako ta malá sněhulačka.
Vběhla na okraj rybníka a led nesouhlasně zamručel.