Archiv pro štítek: Zlatá stuha

Řvi potichu, brácho

Příběh o dvou patnáctiletých chlapcích, kteří trpí poruchou autistického spektra. Pamelin bratr Jeremiáš má nízkofunkční autismus, spolužák Patrik Aspergerův syndrom.

Rvi_potichu_bracho_OBALKA_přední

  • Rok vydání: 2016
  • Napsáno: 2015
  • Stran: 208
  • Žánr: pro dospívající
  • Ilustrátor: Tomáš Kučerovský
  • Doslov: Mgr. Veronika Šporclová, Ph.D.
  • Nakladatel: Albatros a Pasparta
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-00-04323-7
  • Poznámka: Za vznik knihy děkuji sdružení NAUTIS (dříve APLA) a Gymnáziu Jiřího Gutha-Jarkovského v Praze, které studenty s PAS dlouhodobě integruje.
  • Ocenění knihy: Suk – Cena knihovníků 2016, Suk – Cena učitelů 2016, nominace na cenu Magnesia Litera za rok 2016, Výroční cena nakladatelství Albatros v kategorii Literární text pro starší děti za rok 2016, Zlatá stuha 2017
  • vyšlo: česky (Řvi potichu, brácho, 2016), makedonsky (Tивко, Bpeckaj, братче, 2019), polsky (Krzycz po cichu, braciszku, 2018), slovensky (Krič potichu, braček, 2017)

česky                   slovensky                polsky                    makedonsky

 

ANOTACE:20 Zip celostrana

Jeremiáš je jiný. Žije ve světě, který má svá přísná pravidla, ve světě, kde každý den v týdnu má jinou barvu a kde jsou krajíce chleba kulaté. Se světem, v němž žije maminka se sestrou, si příliš nerozumí, nevyzná se v něm. Ale nevadí mu to, má přece ten svůj. Ostatním sice občas připraví horkou chvilku, ale ani milující maminka, ani dvouvaječné dvojče na něj nedají dopustit. Hlavně aby jim Jeremyho nedali do ústavu, to by nepřežily.

 

 

UKÁZKY:

11 Aspik pulstrana

Když si doma s mámou kdysi pouštěly film Rain Man, Pamela byla úplně unešená. V duchu si představovala, že brácha je autista Raymond a ona jeho sestra Charlota. Raymondův bratr Charlie, jak to bylo ve filmu, být nechtěla, protože pořád měla na paměti, že kdyby byla kluk, a navíc jednovaječné dvojče s Jeremym, tak by to s největší pravděpodobností schytala taky. Každopádně ji nadchla představa, že by Jeremiáš měl nějaké podobné zázračné schopnosti jako Raymond.
Pokusně před ním rozsypávala krabičku zápalek a napjatě čekala, že Jeremy na ně jen hodí okem a vmžiku vyhrkne jejich počet. Jenže on jen seděl a tupě zíral. Dokonce tenkrát ani neměl snahu rovnat zápalky do řady, jak to dneska dělá se zipy a rozinkami vydloubanými z tvarohových koláčů. Pamela na Jeremiášovi test se zápalkami zkoušela opakovaně, ale nechytil se ani jednou. Po čtrnácti dnech to nakonec vzdala.
Pod vlivem filmu mu taky podstrkovala starý telefonní seznam v marné naději, že se brácha nějakým zázrakem přece jen naučí číst, tlustý telefonní seznam zhltne na jeden zátah a slovo od slova si ho zapamatuje. Máma se tomu tenkrát jen smála, ale Pamela ji pak večer našla plakat.
„To nic, jen mi slzí oči, jak jsem dlouho koukala do těch tabulek,“ vymlouvala se, ale Pamele tehdy došlo, že máma se pro spoustu věcí kolem bráchy trápí, jen to nedává najevo.
S pokusy à la Rain Man tedy skončila. To, že Jeremiáš nemá ani fenomenální paměť, ani nedokáže zpaměti násobit a dělit pětimístná čísla, přijala jako fakt, na kterém se nedá nic změnit. Usoudila, že Jeremy nezazpívá árii z italské opery, kterou slyšel jenom jednou, když nezazpívá ani Skákal pes. A jeho výtvarné schopnosti končí u toho, že do dírky u knoflíku zabodne tužku, kterou pak prohání knoflík po papíru v chaotických kroužcích.

05 Anonym pulstrana

 

Řvi_Modrá

 

 

 

Řvi_Sociálka

 

Pozdě odpoledne se navíc opravdu ohlásila sociálka. S předstihem tří minut a třiceti sekund – tak dlouho obvykle trvá, než člověk projde dveřmi dálkově otevřenými na bzučák, přivolá výtah, který většinou, Pamela zatím nepochopila, jak je to možné, stojí v posledním, tedy sedmém patře, a dojede s ním k nim do třetího.
Za tři a půl minuty zvládnete sklidit hrnky ze stolu a posbírat z křesel pár kousků oblečení. Ale rozhodně nestihnete seškrabat ze zdí zasychající knedlíky a vymalovat strop pocákaný rajskou.

Máma tu paní ze sociálky nejdřív vůbec nechtěla pustit dovnitř. Jenže úřednice byla silnější. Teda ne fyzicky, já myslím, že kdyby máma chtěla, v pohodě by ji přeprala. Ono se to nezdá, ale přece jen jsme od Jeremyho docela vytrénované. Ta paní byla silnější, protože měla zbraně.
„Pokud nám neumožníte kontrolu, abychom zjistili, v jakých podmínkách váš syn žije, pozastavíme vám sociální dávky,“ deklamovala úřednice naučenou větu a v tónu jejího hlasu byla jasně čitelná nuda.
Musela to asi říkat dost často, očividně ji to nebavilo. Její slova ovšem měla účinky zbraně hromadného ničení. Věděla jsem, že kdyby nám vzali dávky, tak by se život, na který jsme už ve třech byli zvyklí, zřítil jako domeček z jehličí.
„Jenže já musím syna na vaši návštěvu nejdřív připravit, chápete to?“ snažila se jí máma vysvětlit, že přijít si jen tak na návštěvu do rodiny, kde mají nízkofunkčního autistu, prostě nejde.
„Tak ho připravte. Já tu pět minut počkám,“ poťukávala úřednice nehtem do kovového futra. „Ale déle ne. Nemám totiž jenom vás.“
A taky bylo půl pátý, navíc pátek.
„Tak víte co?“ řekla máma sladce.
Už ten odkapávající med mě varoval.
„Pojďte dál hned. A užijte si to,“ otevřela dveře dokořán a pokynula úřednické madam, aby vstoupila do bytu.
Na Jeremyho, do té doby celkem poklidně sedícího pod stolem, ale zdaleka ne netečného, protože máma mu po tom včerejším extempóre s rajskou sedativa nenasadila, to zaúčinkovalo podle mého i mámina očekávání. Zpod kuchyňského stolu se vyřítil kraken.
Nejdřív se ho máma ještě pokusila zbrzdit.
„To je paní z úřadu, Remí. Hezky pozdrav.“
„Pozdrav!“ vyštěkl Jeremiáš na úřednici.
„Do… dobrý den, hochu,“ zajíkla se, očividně zaskočená, takže spolkla i komentář ke zdem předsíně potřísněným červenými fleky (a to ještě neviděla kuchyň).
Velký čas k přemýšlení jí ale brácha nedal.
„Není hnědá!“ svraštil obličej do hrozivého výrazu.
„Hnědá?“ pohlédla úřednice nechápavě na mámu.
„Je pátek,“ pokrčila máma rameny. „V pátek musíte na sobě mít hnědé oblečení, pokud máte v úmyslu se k Jeremiášovi přiblížit.“
„Ale…“ hlesla úřednice, to už jí ovšem kolem hlavy lítaly pantofle, mámina kabelka, deštník, a jak Jeremiášovi docházely náboje do jeho chapadel, zacouval do kuchyně, takže vmžiku vzduchem svištěly i lžičky, tácek, nakousané jablko, rohlík…
„Není hnědá!“ vřískal přitom brácha pisklavě.
Úřednice překvapivě neutekla, dokonce se celkem úspěšně vyhýbala náletům. Říkala jsem si, že ve škole musela být dobrá při vybice. A zřejmě jí to dodalo kuráž, protože se odvážila proniknout k Jeremymu blíž, patrně v bláhové snaze navázat s útočníkem oční kontakt a silou své osobnosti jeho zuřivost zkrotit. Dosáhla ovšem jen toho, že jí brácha hrábl po obličeji, strhnul jí brýle, a než se kdokoliv z nás stačil vzpamatovat, utekl s nimi na záchod.
Zvuk splachované vody nás všechny znehybnil.
„A nemáš,“ řekl brácha nevzrušeně, když se po chvíli vrátil a cpal konsternované úřednici před oči prázdné dlaně.
„To… to není normální!“ vydechla.
„Možná není,“ přikývla máma. „Ale možná je to jen úhel našeho konvencemi sešněrovaného pohledu. Z Jeremiášova pohledu není nic normálnějšího než uklidit brýle nezvaného hosta do záchodové mísy.“
Úřednice stála v předsíni, zády pevně přitisknutá ke zdi. Možná prošla nějakým školením proti napadení. Ale brácha už se zklidnil. Splachování záchodu na něj vždycky působilo jako tišící prostředek.
„Takhle se chová často?“ hlesla po chvíli.
„Čas od času,“ odpověděla máma. „Když ho něco vyvede z míry. Můžu říct, že když něco naruší jeho obvyklý stereotyp, tak se to dá většinou i očekávat. Ale varovala jsem vás,“ zdůraznila a pohlédla na úřednici. „Chcete se teď podívat, jak bydlíme, jestli má Jeremiáš čistou postel a v lednici dost jídla? Ukážu vám, kde si obvykle kreslí s knoflíkama a které zipy má nejradši. Abyste mohla sepsat hlášení. Ty cákance na zdi jsou včerejší rajská. Nepovedly se mi knedlíky. Tak půjdete se podívat?“
„To je teď zbytečné,“ mávla žena rezignovaně rukou. „Bez brýlí toho stejně moc nevidím. Ale… i tak… myslím, že byste ho měla dát do ústavu. Jste na něj sama a…“
„Máma na Remíka není sama!“ skočila jsem té ženské do řeči.
Já vím, že se to nemá, ale takovouhle důležitou informaci se přece musela dozvědět. „Já mámě pomáhám!“
„Ty?“ podívala se na mě paní přihlouple, no možná to bylo tím, jak neměla ty brejle a byla spíš přisleplá. „Říkám vám,“ obrátila se zpátky na mámu, „tohle je jednoznačně na ústavní péči. Dejte ho do ústavu, všem se vám uleví. Opravdu. Dejte ho do ústavu.“
„Do ústavu,“ řekl Jeremiáš nevzrušeně a pak zamlaskal: „Hnědá.“

 

17 Fikus pulstrana

Článek o knize:

Zpověď: Jaké je být matkou dítěte s autismem

Čemu všemu musí čelit žena, jejíž dítě trpí nějakou formou autismu, popisuje spisovatelka Ivona Březinová.

Jakého člověka si představíte pod pojmem autista? Starší generace asi někoho jako je Rain Man. Mladší už znají zkratku PAS a mnozí z dětí s touto diagnózou jsou integrované v běžných školách. Málokdo si ale dovede představit, jaké to je, když se vám autista narodí.

Tři roky sbírala spisovatelka Ivona Březinová informace k autismu, než dala dohromady novou knihu Řvi potichu, brácho. V ní na příběhu dvou čtrnáctiletých chlapců popisuje různorodou škálu poruch autistického spektra. Chodila sbírat zkušenosti do gymnázia, kde mají dlouhodobou zkušenost s integrací dětí s Aspergerovým syndromem, který je laiky považován za mírnou formu autismu. Vyzpovídala mnohé rodiče a pozorovala jejich autistické děti.

„Jako matka dvou dcer jsem samozřejmě nejvíc cítila s maminkou dvojčat, z nichž jedno je zdravé a druhé má nízkofunkční autismus. Při psaní se stávám součástí děje a intenzivně prožívám pocity svých postav. Být touhle maminkou bylo velmi vyčerpávající. A to jsem její pocity prožívala jen několik týdnů. Vlastně si vůbec neumím představit, že by to tak mělo být celý život. Asi bych se snažila být silná jako ona. Jestli bych to však zvládla, to opravdu nevím,“ zamýšlí se autorka.

Dejte ho do ústavu

V knize jsou vykresleny situace, které zná každý rodič dítěte s vývojovými odlišnostmi. Od nepochopení přes rady, že ho nemá dotyčný rozmazlovat, ale pořádně mu nařezat, až po odsouzení a nadávky, že je to „retard“. I návštěva sociální úřednice, která přišla pouze s radou, „dejte dítě do ústavu“, je původem z reálného života.

„Rodičovské stesky se sobě navzájem nápadně podobaly. Náhodný okolojdoucí, který je přítomný nějaké ‚scéně‘, nemusí pochopit, že dítě, které sebou na ulici praští na zem, kope kolem sebe a zuřivě a sprostě nadává, není nevychovaný fracek, ale vylekaná bytost právě zahnaná do úzkých.“ Jinakost je podle Ivony Březinové velké téma. „Pochopit a přijmout ji je ve své podstatě obohacující. Mělo by to být samozřejmou součástí potkávání se člověka s člověkem.“

Můj sourozenec je autista

Nízkofunkční autista Jeremiáš má ještě dvojče Pamelu. Ta je pro maminku často oporou. V rodině chybí otec, o to větší dcera nese břímě, které ji činí dospělejší oproti jejím vrstevníkům.

„Pamela instinktivně vnímá, že musí mámu občas podržet nad vodou, aby se nezhroutila. Navíc si maminka tenhle fakt uvědomuje a nijak ji netěší, že těžké postižení jednoho dítěte vlastně poznamenává i to druhé. Ale je to špatně? Pamela je díky svým prožitkům nejen silnější, ale i mnohem empatičtější ke svému okolí. I proto dokáže navazovat vztah s Patrikem, chlapcem s Aspergerovým syndromem, a učit se mu rozumět, ačkoliv pro ostatní spolužáky je tenhle kluk podivín z jiné planety,“ popisuje svoji literární dceru Ivona Březinová.

Ve třídě máme Aspergera

Čtrnáctiletý Patrik s Aspergerovým syndromem to nemá ve škole lehké. Je velice inteligentní, takže vnímá chyby učitelů, pokud se nepřipraví na hodinu dobře, a protože mluví přímočaře, bezelstně, tak jim to bez obalu řekne. Neumí rozeznat vtip, ironii, vše bere logicky, nepoznává výrazy lidí. Vytváří si „ksichtník“, do kterého si kreslí každý výraz, který rodiče udělají. Učí se je zpaměti, a pokud pak někdo v okolí udělá stejný výraz, už ví, že je to třeba smutek, úžas nebo smích.

Spolužáci ho příliš neberou, jeho jinakosti nerozumí. „Náznaky šikany jsem do textu vložila na základě různých informací z jiných zdrojů, ne z konkrétní školy. Moje vymyšlená škola také nemá zdaleka takové zkušenosti se začleněním žáků s PAS jako například Gymnázium Jiřího Gutha Jarkovského v Praze, kam jsem chodila na náhledy. Toto gymnázium je v inkluzi myslím opravdu daleko. Ne všude soužití funguje tak dobře, jako tady.“

Nechci se vracet

Pro Ivonu Březinovou je tato kniha tou, kterou nemůže přečíst znovu. „Drsné příběhy při psaní bolí. Zvlášť Řvi potichu, brácho je ještě velmi čerstvé. Potřebuji k tomu příběhu získat odstup.“ Možná nevědomky vyslovila to, co často říkají matky dětí s autismem. Nechtěly by se vracet o týden, měsíc, rok nebo i více let zpět.

Často se jim právě tím, že svému dítěti víc porozumí, díky správné diagnóze a pomoci od odborníků, uleví. A rozhodně by se nechtěly vrátit do časů, kdy jenom vnitřně tušily, že jejich dítě je jiné a okolí jim to dávalo znát a ony nevěděly proč. Jakmile dítěti s autismem – a to platí pro jakoukoliv jinakost – porozumíte, přijde vám mnoho věcí, které dělá a nad kterými přemýšlí, jako logické a vlastně správné nebo zajímavé.

Téma Aspergerův syndrom se stává čím dál populárnějším. Objevuje se v seriálech, filmech, v sitcomech a často se lidé smějí tomu, co takový „aspík“ vysloví. Je správné, že se o lidech s PAS mluví a nežijeme pouze v mýtech o nich. Mnohdy nám ukáží pohled na svět, který je velmi zajímavý a inspirující.

Není to fikce

Psycholožka Veronika Šporclová, která ke knize dělala odborné korektury říká, že přestože nejde o konkrétní reálný příběh, není to ani fikce: „Je to opravdu to, s čím se rodiče autistických dětí a jejich okolí potýkají. Možná o to je to dojemnější, že to Ivona Březinová dokázala postihnout. Knížka dává krásný vhled do života rodiny dítěte s PAS, moc hezky seznamuje čtenáře s tím, co vlastně výchova a vzdělávání dítěte s autismem obnáší. Takže i pedagogové, kteří tomuto problému nerozumí, mohou do jejich světa díky této knize proniknout a mohou autismu lépe porozumět.“

Dagmar Edith Holá

RECENZE 1:

ŘVI POTICHU. VYNIKAJÍCÍ PŘÍBĚH IVONY BŘEZINOVÉ O AUTISMU.

http://citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-mladez/beletrie-mladez/5729-brezinova-rvi-potichu

rvi potichu bracho brezinovaKniha naší renomované spisovatelky pro děti Ivony Březinové: Řvi potichu, brácho, vypráví tolik potřebný příběh autistického chlapce a jeho okolí, které se svou poruchou musí denodenně vyrovnávat.
Navíc se nakladatelství Pasparta tentokrát spojilo s profesně lepším Albatrosem a už při prvním otevření knížky je patrno z grafické úpravy, tisku ilustrací Tomáše Kučerovského, že se kniha skutečně povedla. Kniha je čtivá nejen pro starší děti, ale i pro dospělé čtenáře.

O čem vypráví Ivona Březinová…
Jeremiáš žije ve světě, který má svá přísná pravidla, ve světě, kde každý den v týdnu má jinou barvu a kde jsou krajíce chleba kulaté. Se světem, v němž žije maminka se sestrou, si příliš nerozumí, nevyzná se v něm. Ale nevadí mu to, má přece ten svůj. Ostatním sice občas připraví horkou chvilku, ale ani milující maminka, ani dvouvaječné dvojče na něj nedají dopustit. Hlavně aby jim Jeremyho nedali do ústavu, to by nepřežily.

Na této knížce a nejen na ní, je vidět, že se klima v české společnosti přece jen posunulo a že téma autismu není tabu, tak jak tomu bylo např. v roce 2000, kdy detektivní příběh pro starší děti britské autorky Celie Reesové – Truth of Dare, byl již dokonce přeložený, ale nakonec pro jeho vydání nakladatelství Olympia nenašlo odvahu. Přitom si dodnes myslím, že je to takový Rainman pro starší děti. Nezbývá než jen pogratulovat autorce, že napsala rovněž působivý a svůj příběh s touto problematikou a že našla nakladatele pro vydání této závažné knížky.

Řvi potichu, brácho / Ivona Březinová / ilustrace Tomáš Kučerovský / Nakladatelství Pasparta Publishing s. r. o., 2016 /

Nakladatelství Pasparta Publishing s. r. o. je sociální podnik zaměstnávají lidi s poruchou autistického spektra, jehož zřizovatelem je Národní ústav pro autismus, z. ú. (NAUTIS) http://www.pasparta.cz

kucerovsky rvi potichu

Ukázka…

..Další!“ oznámil Jeremiáš a vmžiku se vrhl na velikého pod­dubáka, jako by honil zajíce.
Po jeho bleskovém zásahu bohužel z houby zbyla jen kašovi­tá drt. Jeremiáš ji očichával a nedal si vymluvit, že rozblemcanou hmotu do košíku seškrabovat nebudou. Po půlhodině kvílení, kte­ré z lesa vyhnalo veškerou zvěř, ale možná i zbylé houbaře, se dal přesvědčit k tomu, že vstane a zkusí najít novou houbu.
Našel štíhlonohou růžolící muchomůrku s bělostnými puntí­ky. Ješte loni takovými nálezy zdobil květináče. Teď houbě neur­vale utrhl nohu, kterou zahodil, a než mu v tom máma s Pamelou mohly zabránit, nadšeně se zakousl do puntíkatého klobouku.
..Jeremy, ne!“ vykřikla Pamela varovně.
Máma byla skokem u něj, zbytek muchomůrky mu vyrazila z ruky a pokoušela se Jeremiáše přesvědčit, že to, co má v puse, má urychleně vyplivnout.
Moc se mu nechtělo. Chvílemi dokonce vypadal, že usilovně polyká.
„Já se zblázním!“ rozčilovala se máma. ,.On to snad sní! Co budeme dělat? Neměla bych mu strčit prst do krku?“
Jeremy nakonec sousto se zhnuseným výrazem vyplivl sám.
„No konečně,“ vydechla si máma. ,.Smrtelně jedovatá houba to není, ale vyvolává halucinace. To by v jeho stavu ješte scházelo. Na, vypláchni si pusu, Remí. Tak. A houby už ne!“
,.Už ne,“ zavrtěl hlavou a pro jistotu ještě i přikývl.
Snažily se mít Jeremiáše pořád na očích, ale houbařská vášeň byla silnější, maminka čas od času nadšeně zaklekla a zálibně sklízela.
..Jako kosou, jako kosou,“ blábolila nadšeně.
Její sběratelství nakazilo i Pamelu. Houština mladých smrčků se ukázala jako úrodné naleziště a košík se plnil.
„Mami!“ ukázala najednou Pamela vytřešteně na výjev, kdy Jeremiáš seděl v mechu, olizoval obvod kulatého červeného klo­bouku a kolem něj se válelo několik osiřelých bílých nožicek.

RECENZE 2:

Když si PAS vezme na paškál Ivona Březinová

http://www.klubknihomolu.cz/?p=132515 [2]

rvi_potichu_bracho_nahled

Pas můžete mít v kabelce právě v době dovolených. Cestovní doklad však není to jediné, co výraz PAS znamená. Může totiž také jít o zkratku pro mentální postižení – tzv. poruchu autistického spektra.

Knihy, které přibližují život s autismem nebo jsou přímo určeny autistickým dětem, vydává nakladatelství Pasparta. Snaží se handicapovaným a jejich blízkým poskytnout „partu“, díky níž budou vědět, že na světě se svým problémem nejsou sami. Současně usiluje nabídnout knihy hledící na autismus ze všech možných úhlů: pedagogického, psychologického, ale i beletristického. Kromě toho nabízí všem zájemcům získané poznatky a zkušenosti pomocí seminářů a přednášek.

Letošní letní novinkou nakladatelství Pasparta je kniha Ivony BřezinovéŘvi potichu, brácho, kterou vydalo ve spolupráci s nakladatelstvím Albatros. Jde o poutavě vyprávěný příběh čtrnáctiletých dvojčat Jeremiáše a Pamely.

Remík má od narození nízkofunkční autismus s těžkou mentální retardací a život s ním není jednoduchý. Maminka se rozhodla nedat jej do ústavu, jak na ni tlačil otec, a tak na zvládání Remíkových excesů zůstala sama s Pamelou. Líčení všedních dnů, které mají svoji barvu a rituály, jejichž porušení znamená nezvladatelný výbuch vzteku, přibližuje snadno uchopitelným způsobem život s autistickým dítětem. Ukazuje, jak náročné to je pro všechny zúčastněné. Neboť takové dítě se nedokáže přizpůsobit běžným normám, ale naopak: všechno je třeba přizpůsobovat jeho schopnostem a potřebám. V domácím prostředí je to s jistou dávkou vstřícnosti možné, a tak Pamela vykrajuje z chleba kolečka, když má Remík „kulaté“ období a odmítá jíst vše, co nemá žádaný tvar. Horší je to venku, kdy Jeremiáše vyvádí z míry jinak zaparkovaná auta podél chodníku. Jen těžko je možné řidičům vysvětlit, že musí parkovat tak, jak si to Remík zapamatoval při své první vycházce…

Příběh obyčejné rodiny ovlivněné životem s autistou vypráví Ivona Březinová velice přesvědčivě a bez příkras. Aby však na mladé čtenáře nedoléhala jen obtížnost soužití s postiženým, vkládá do vyprávění i Pameliny zážitky se spolužáky a osud její svérázné první lásky. Nad stránkami knihy se tak budete dojímat, plakat, ale i od srdce se smát. A vůbec nebude na škodu, když si knihu z dětské knihovničky, kam primárně patří, vytáhnete a přečtete i vy, dospělí. Možná se vám otevřou oči a pochopíte, že ne každý, kdo se chová zvláštně, je nevychovaný, a ne každé vztekající se dítě rozmazlené. Možná jde zrovna o někoho, kdo potřebuje osobité rituály a tradice a jejich narušení mu působí trauma.

Kniha je členěna do kapitol oddělených barevnými stránkami tak, jak Jeremiáš vnímá dny v týdnu: pondělí – modrá, úterý – oranžová atd. a do daných barev ladí své ilustrace i jejich autor Tomáš Kučerovský. Jde o moderní realistické studie právě vyprávěných situací, které tak vyvstávají před očima.

Příběh vypráví nestranný pozorovatel, místy se však autorka vtěluje do Pamely a zážitky reprodukuje z jejího úhlu pohledu, což líčeným situacím dodává větší citovou zabarvenost.

Někdy si říkám, co by bylo, kdyby máma měla jenom mě. Myslím, že bych byla jiná, než jsem. Možná bych víc blbla, víc zlobila, víc trajdala venku, hodiny trávila na facebooku, zkoušela nové účesy a tvrdila, že nemám nic na sebe, jenže máma má i mýho bráchu a potřebuje s ním pomoct. Už několikrát mě napadlo, že máma je spíš něco jako moje ségra. Někdy mi připadá úplně nemožná. Fakt. Kdyby mě neměla za zády, tak by se možná sesypala. A třeba všechno vzdala. Ale jí do očí bych to neřekla. Ani nikomu jinému. To můžu leda takhle, sama sobě. (str. 95)

Ivona Březinová (*1964) je zkušenou autorkou knih pro děti, což potvrdila i knihou Řvi potichu, brácho. Dokázala v ní jak splnit osvětový účel (seznámit nejen děti s problematikou PAS), tak vytvořit příběh, který bude čtenáře bavit. A současně do své knihy skryla vzkaz všem, kteří mají sklon k rychlým soudům, protože nic není tak jednoznačné, jak se může zdát. Jen budoucnost ověří, které rozhodnutí bylo správné…

Máte-li doma potomka ve věku dvanácti a více let, pak mu knihu pořiďte. Mladší děti by nemusely celou problematiku pochopit. Možná by bylo účelnější si knihu číst společně s nimi a o přečteném diskutovat. Každopádně by to mohlo být nejen pro ně, ale i pro vás přínosem.

RECENZE 3:

Březinová, Ivona
Řvi potichu, brácho

RECENZE DĚTSKÁ

Výzva, kterou čtrnáctiletá Pamela adresuje v titulu knížky svému dvojčeti Jeremiášovi, odráží dívčin chápavý a něžný vztah k autistickému bratrovi, a zároveň snahu o bezkonfliktní soužití s nechápavým okolím. Román pro starší děti citlivě upozorňuje na poruchy autistického spektra a pomáhá prolamovat mýty, které v souvislosti s autismem mezi lidmi panují.

Pohled pod pokličku autismu
Ivona Březinová
Řvi potichu, brácho. Albatros a Pasparta, Praha, 2016, 208 s.

Románem Řvi potichu, brácho Ivona Březinová (nar. 1964) potvrdila svůj systematický zájem o společensky ožehavá témata a problémy. Dospívající Jeremiáš chodí ven jenom s velikou poklicí, z krajíců chleba mu obětavá maminka se sestrou vykrajují kolečka a úklid v jeho pojetí představuje spláchnutí věcí, které se objevily na nepatřičném místě, do toalety. Březinová vstup postavy do děje nijak nepřipravuje, Jeremiáš do něj vpadne svým ranním výkřikem a před čtenářem se od toho okamžiku odvíjí řetězec každodenních bizarních rituálů, které pro autistu představují bezpečí a jistotu.

Autorka dobře zvolila narační strategii, když nechala personálního vypravěče, aby z Pameliny perspektivy přibližoval současné dění a projevy Jeremiášova postižení. Vyprávění proložila i Pamelinými vnitřními monology a retrospektivními ohlédnutími, v nichž dívka bezprostředně reflektuje své rozporuplné pocity. Pamela svého bratra miluje, ale soužití s ním ji vystavuje každodenním těžkým zkouškám a nepříjemným situacím. V drama končící zuřivým záchvatem a fyzickým napadením může přerůst i obyčejná snídaně, když v koláči chybějí rozinky, které je hoch zvyklý vydloubávat a šikovat na ubruse do řádků. Pamela s maminkou musejí svádět boj i s nepřátelsky naladěným okolím, jež Jeremiášovy projevy zaměňuje za nevychovanost. Ostatně sama Pamela ve vztahu ke spolužákovi Patrikovi rovněž zprvu činí povrchní závěr, když jeho chování mylně vyhodnotí jako podivínské hulvátství. Její empatie a respekt k odlišnosti, bezděčně pěstované soužitím s bratrem, jí však nakonec umožní najít si cestu i k Patrikovi, trpícímu Aspergerovým syndromem.

To, že ústřední dvojice hrdinů jsou dvojčata, autorce umožnilo nejen působivě zdůraznit Jeremiášovu odlišnost ve srovnání s Pamelou, ale také ukázat jejich spřízněnost. Sestra si často uvědomuje, že jejich pozice mohly být obrácené. Vedle Jeremiáše, mazlivě nazývaného Remík, který navzdory fyzické vyspělosti setrvává v dětském světě, je Pamela předčasně dospělá. Otec neunesl tíhu synova postižení a rodinu opustil, dívka je tedy vyčerpané matce jedinou oporou. Sama přitom musí nad rámec běžných starostí čtrnáctileté holky čelit nevybíravému posměchu či zraňujícímu soucitu, které bratrův handicap vyvolává.

Ivona Březinová zachycuje soužití s autistou realisticky, bez romantizace, ale zároveň se smyslem pro metaforický přesah. Rekvizity, jež Jeremiáš nezbytně potřebuje k dosažení vnitřního klidu, nabývají obrazného významu: poklička, pod níž drží pocity, zoubky zipů, které do sebe perfektně zapadají a mají moc spojovat i rozdělovat. K dočasnému rozdělení rodiny nakonec dojde a jedním z nejsilnějších míst příběhu je matčino přiznání, proč tak urputně lpí na tom, aby těžce zvladatelný Jeremiáš zůstal v domácím prostředí.

Doslov Veroniky Šporclové z Národního ústavu pro autismus potvrzuje, že Ivona Březinová nepodcenila přípravu. Vzniku knížky předcházelo zevrubné studium problematiky autismu, konzultace s odborníky i s rodiči autistických dětí. Bohužel právě úsilí o komplexnost a vyváženost informací příběhu škodí. Je očividné, že autorka neztrácí ze zřetele vytčený osvětový cíl. Vedle nízkofunkčního autisty Jeremiáše se tedy v Pamelině blízkosti ocitá „aspík“ Patrik a nelze se ubránit dojmu, že se tak děje hlavně proto, aby dětští čtenáři získali povědomí o různých formách poruch autistického spektra. Březinová se nebojí zobrazovat palčivé problémy, na druhou stranu však příliš tíhne k happyendům, jimiž ve výsledku své dílo znevěrohodní. Klíčící milostný vztah mezi Pamelou a Patrikem, neschopným rozpoznávat emoce, je částečně úlitbou konvenci dívčího románu, částečně prostředkem k naplnění výchovně vzdělávacího záměru, umělecké přesvědčivosti díla však neprospěl.

© Milena Šubrtová

http://www.iliteratura.cz/Clanek/38309/brezinova-ivona-rvi-potichu-bracho

 

RECENZE 4:

Nejlepší české knihy pro děti a mládež 2016
http://www.czechlit.cz/cz/feature/nejlepsi-ceske-knihy-pro-deti-a-mladez-2016/

V následujícím přehledu vám přinášíme deset tipů na loňské knihy pro děti a mládež, které nás upoutaly: ať už nebanálním příběhem, podmanivou vizuální stránkou, nápaditostí či neotřelým humorem. Vybrané knihy pokrývají všechny věkové kategorie, od předškoláků (4+) až po dospělé, kteří leckterým z následujících titulů jistě nepohrdnou. Těm, kdo chtějí mít o dění v české dětské literatuře přehled kontinuálně, doporučujeme sledovat soutěž Zlatá stuha a projekt Nejlepší knihy dětem.

Obsah

Tereza Vostradovská: Hravouka
Petr Stančík: Jezevec Chrujda našel velkou lásečku
Vratislav Maňák: O Nebesáři
Tomáš Končinský & Barbora Klárová: Překlep a Škraloup
Ivona Březinová: Řvi potichu, brácho
Martin Vopěnka: O duši a dívce. Pohádky z hor
Kolektiv autorů: Jinde
Taťána Rubášová: Podivuhodná robotí expedice
Jan Novák: Zátopek …když nemůžeš, tak přidej!
Tereza Ščerbová: Krtník

Ivona Březinová & Tomáš Kučerovský

Řvi potichu, brácho
(Albatros a Pasparta, 208 stran)
Věk: 10+

Ivona Březinová je na poli literatury pro děti a mládež pojem. Autorka desítek knih, jejichž žánrové rozpětí sahá od autorských pohádek až po fantasy, získala řadu literárních cen včetně Zlaté stuhy a nominací na Magnesii Literu a její texty již byly přeloženy do deseti jazyků. Uznání si vydobyla především svými sociálně motivovanými příběhy pro starší děti. Řeší v nich témata menšin, hendikepů, nevyléčitelných nemocí i psychických poruch – například anorexie. Také její nová kniha je věnována složitosti každodenního života s hendikepem. Čtrnáctiletá Pamela žije jen s matkou a bratrem-dvojčetem Jeremiášem. Ten od narození trpí nízkofunkčním autismem a těžkou mentální retardací a vyžaduje dodržování přísných pravidel a rituálů: každý den v týdnu má svoji barvu, auta musejí být zaparkovaná stále stejně a jíst bráška, kterému se říká Jeremy, odmítá cokoli, co nemá kulatý tvar. To ústí do leckdy obtížně zvladatelných situací, které však autorka vypráví s nezbytným nadhledem. Nahlédnout nás nechává i do jiných oblastí Pamelina života, záležitostí přátelství a lásky. Realistická, ale nikoli tragická kniha ukazuje, jak je soužití s těžce postiženým bratrem přes svou náročnost možné díky porozumění a láskyplnému rodinnému zázemí. Knihu vydává nakladatelství Albatros ve spolupráci s Paspartou, obecně prospěšnou společností zaměřenou na rozšíření povědomí o poruchách autistického spektra.

Z recenzí

“Příběh obyčejné rodiny ovlivněné životem s autistou vypráví Ivona Březinová velice přesvědčivě a bez příkras. Aby však na mladé čtenáře nedoléhala jen obtížnost soužití s postiženým, vkládá do vyprávění i Pameliny zážitky se spolužáky a osud její svérázné první lásky. Nad stránkami knihy se tak budete dojímat, plakat, ale i od srdce se smát.”

— Alena Badinová, KlubKnihomolů.cz

„[…] už při prvním otevření knížky je patrno z grafické úpravy, tisku ilustrací Tomáše Kučerovského, že se kniha skutečně povedla. Kniha je čtivá nejen pro starší děti, ale i pro dospělé čtenáře.“

— Stanislava Zábrodská, Čítárny

Ocenění
  • 2017 Zlatá stuha – Literární část: Beletrie pro mládež
Odkazy

Nakladatelství: www.albatrosmedia.cz a www.pasparta.cz
Web: www.brezinova.cz

Ukázka

 

 

 

 

 

 

 

Holky na vodítku – Jmenuji se Alice (1. vydání)

Příběh narkomanky Alice od nevinně se tvářících experimentů s léky až po drsný pád na heroinové dno. Kniha se v jedné rovině odehrává v léčebně, v druhé je psaná jako Alicin deník.

obalHolkyVodAlice

 

ANOTACE:

Tři příběhy dívek postižených patologickou závislostí. Děj probíhá ve dvou časových rovinách, z nichž první se odehrává v psychiatrické léčebně a tvoří jednotící prostředí všech tří příběhů, druhou rovinu vždy tvoří psychoterapeutický deník té dívky, která je pro daný díl hlavní postavou. V deníku jsou v chronologickém sledu vylíčeny životní osudy dívek a události, které vedly ke vzniku jejich závislosti.
V léčebně si dívky připadají jako „na vodítku“, protože jsou „drženy zkrátka“, nesmějí léčebnu opustit, jsou přísně kontrolovány, ale tím i ochraňovány před „zlým světem tam venku“. Jsou hlídány před vlastní volností, kterou samy zatím nedokážou zvládnout tak, aby svým závislostem znovu nepodlehly.

Alice_ČBAlice je inteligentní gymnazistka, jíž rodiče už v dětství naprogramovali budoucnost všemi uznávané lékařky. V rodině panuje kariérismus a z něj vyplývající stresy jsou řešeny nejrůznějšími léky. Výchova je strohá, neodpouštějící a neslevující z vysokých nároků. Na přátelské popovídání není čas. Alice začíná mít pocit, že neobstojí. Navenek sice ještě touží rodičům vyhovět, ale sotva se vyskytne skulina v podobě samostatně, a tudíž svobodně, prožitých prázdnin, zatouží být sama sebou a vyzkoušet si vše zakazované. Tak se na jedné diskotéce dostane k drogám. Nové pocity, zážitky a láska k jednomu z feťáků ji nutí vyhledávat drogu znovu a znovu. Narkomanský kolotoč se všemi jeho projevy se rychle roztáčí. A když už nezbývá vůbec nic, jsou tu doširoka otevřené dveře bezděkovské léčebny.

UKÁZKA:

Jmenuju se Alice a jsem narkomanka. A jsem ráda, že to o sobě už dokážu takhle napsat, přiznat si to. Žiju teď v léčebně pro odvykání závislostí a snažím se psát si deník o tom, jak to všechno bylo. Musím prý v sobě najít ty bludný kořeny, který jsem překročila, a některý jsem překročila už hodně dávno.

„Tak už máme doma gymnazistku, tatínku,“ řekla tehdy, před dvěma a půl lety, máma pyšně.
Tváří se, jako by to snad byla její zásluha, pomyslela jsem si. Vždyť jsem u přijímaček získala největší počet bodů ze všech, táta nemusel nikde nic podmazávat, jako třeba rodiče Andrey nebo Zory.
„Gymnazistku?“ opáčil táta roztržitě a zapálil si další cigaretu. „No jo, gymnazistku.“
Vypadalo to, že ani nezaregistroval, že jsem byla u přijímaček. Nadechla jsem se, že tátovi vysvětlím, že gymnázium, to je taková ta střední škola všeobecně vzdělávacího typu, která studenty připravuje na vysokou, a že do něčeho podobnýho před lety taky chodil, ale máma mě předešla.
„Tak jsi nám udělala radost, Alice, a s tatínkem jsme se rozhodli, viď, táto, a nekuř pořád,“ obrátila se k otci, „že ti pořídíme počítač, víš, abys jako měla svůj vlastní a nemusela ho mít dohromady s Vilímkem.“
Tak přece nějaký uznání, uvědomila jsem si potěšeně. Je to sice dárek spíš pro Vilíma než pro mě, ale aspoň mi ten holomek nebude mazat soubory. Co si člověk nezakódoval, to neměl.
„Tak co?“ dolehla ke mně mámina dychtivá otázka.
„Co jako?“
„No, co tomu říkáš?“
„Je to skvělý, fakt,“ rozehřála jsem se konečně. „Moc vám děkuju.“
„Počkej, a to ještě není všechno,“ pokračovala máma nadšeně. „To budeš koukat. Táta do toho koupil takovou tu elektronickou encyklopedii anatomie.“
„Anatomie?“ opakovala jsem v naději, že špatně slyším.
„No, aby ses mohla připravovat na tu medicínu, kterou přece budeš po gymnáziu studovat. To víš, holka, to chce soustavnost. Na lékařskou fakultu jsou obtížné přijímačky a navíc je tam nepředstavitelný nával.“
„Hm.“ To kdyby řekla ve škole, tak se všichni smíchy potrhaj. Právě přišlo oznámení o jejím přijetí na gympl a máma už mluví o přijímačkách na medicínu.
„Tak co je?“ dotírala dál máma. „Ty snad nemáš radost?“
„Ale jo. Já jen, že bych teď spíš potřebovala novýho walkmana.“
„Walkmana? To snad nemyslíš vážně! Slyšíš to, táto, a nekuř pořád.“
„Bolí mě koleno,“ opáčil otec. „Myslíte, že bych si měl vzít ještě jeden Ibuprofen?“
„Ale to si vem co chceš,“ řekla máma nakvašeně. „Hlavně nekuř nebo Vilímek zase dostane záchvat.“
Táta típnul rozkouřenou cigaretu a okamžitě si zapálil další. Když si to po chvíli přece jen uvědomil, prohlásil, že ještě musí něco zařídit ve firmě. Před odchodem spolkl dvě křiklavě růžové tabletky a do ruky mi vsunul několik šustících bankovek.
„Na toho walkmana,“ syknul tiše, aby to máma neslyšela. Jak ji oba známe, určitě by to považovala za vrcholně nepedagogické. Ona je totiž učitelka tělem i duší.
„Já chci taky novýho walkmana,“ vřísknul Vilím, kterej se nám neočekávaně vynořil pod rukama.
„Dostal jsi ho před měsícem,“ usadila jsem ho.
„No a?“
„No bé!“
Tátu z toho očividně rozbolelo i druhý koleno a rezignovaně znovu sáhl do peněženky.
Vrcholně nepedagogické, pomyslela jsem si. Ale fakt je to, že až do večera byl od bráchy klid.
Máma spolkla Paralen a usadila se nad písanky plný kaněk. Když měla opraveno, začala psát úkol s Vilímem. To bylo vždycky lepší zmizet co nejdál. Zavřela jsem dveře a nasadila si starýho chrčícího dobráka walkmana.

Gympl byl úlet. Vůbec se mi tam nelíbilo. Najednou jsem nebyla nejlepší, byli tu jiný, který mě převálcovali jak vylisovanej čtyřlístek. Najednou bylo potřeba se učit, což jsem ze základky neznala. Vrcholně mě to otrávilo.
Přinesla jsem první pětku a máma si musela vzít dva prášky na bolení hlavy.
„Jak chceš jít na medicínu, když budeš propadat z biologie?“ kvílela pronikavě.
„Nechci jít na medicínu.“
„Cože nechceš? Jak nechceš?“ nechápala máma a preventivně si vzala prášek na zažívání. „Ona nechce! A co teda chceš?“
„Nic,“ pokrčila jsem rameny.
Ale nápor kvanta novejch informací mě s prudkostí rozvodněný Niagáry podrazil nohy. Než jsem se rozkoukala a zjistila, že všichni kolem se tu a tam doma šprtaj a některý dokonce dřou od rána do večera jako by příští měsíc chtěli dostat Nobelovku, bylo tu čtvrtletí a s ním pět trojek s dokrvava odřenýma ušima.
„Tak takhle ne, holčičko,“ křičela na mě máma. „Takhle by to nešlo. A nehrb se pořád!“
Uchvátila mě dokonalá představa, že se ze mě stává velbloud.
Tátu naopak očividně ničil zvuk mámina pronikavého hlasu. Bylo vidět, že trpí, a po chvíli skutečně sáhl po pilulkách neidentifikovatelné barvy. Pak už jen souhlasně pokyvoval hlavou uvězněnou v cigaretovým dýmu.
„Ode dneška budeš pěkně sedět doma a učit se, rozumíš?“ pokračovala máma. „Žádný kino, žádný courání venku, žádná televize. A dívej se mi do očí, když s tebou mluvím.“
„No jo,“ řekla jsem otráveně, protože takovýhle řeči mě oslověj asi jako ledního medvěda v období zimního spánku.
Nastal teror. Celý hodiny jsem seděla nad učebnicema jak přikovaná a snažila se dohnat látku uplynulejch tří měsíců. Zmáhalo mě to. Bolela mě hlava a věčně se mi chtělo spát.
„Holky, mně už to šprtání leze na mozek,“ povzdychla jsem si těsně před pololetníma písemkama Zoře a Andree. „Už to prostě nestíhám. Vy jo?“
„My?“ mrkla Zora na Andreu. „Jasně, že jo. V pohodě.“
Nechápala jsem to. Na základce nebyly nic moc. Na gympl se dostaly díky úplatkům a teď na tom obě byly líp než já. Prostě zvládaly.
„Hele, zkus tohle,“ navrhla mi Zora poté, co se s Andreou domluvily očima.
„Není to návykový?“ zeptala jsem se opatrně při pohledu na malou skleničku z poloviny naplněnou bílými tabletkami. Moc velkou důvěru ve mně zrovna nevzbuzovaly, zvlášť, když jsem si vybavila otcův rituál polykání jeho Ibuprofenů.
„Návykový? Blázníš?“ rozesmála se Zora. „Ale jestli nechceš…“
Jenže já chtěla.
Stačilo spolknout malou bílou tabletku a člověka to rázem nastartovalo k neuvěřitelnejm výkonům. Dokázala jsem se učit dlouho do noci, svěží tak, že bych snad ani nemusela chodit spát. Ráno to bylo horší. Ale když jsem si vzala bobuli i před vyučováním, ohromně mi to pak ve škole myslelo. Mívala jsem pocit, že klidně vymyslím druhou teorii relativity.
Znovu jsem se dostala na špičku a máma svým kolegyním ve škole opět začala vykládat, že až dodělám gympl, půjdu určitě na medicínu, protože to je přece jen prestižní povolání, a ne jako kantořina, na kterou všichni koukají skrz prsty a na chudáka učitele si dneska každý otevře ústa. (Každej normální člověk by řekl hubu, ale naše máma…)
Netušený úspěchy ve škole měly za následek, že si mě starouškové opět přestali všímat. Dcera, u níž už měli strach, že se porouchala (a tolik peněz to dítě stálo, jen si spočítejte všechny ty hodiny klavíru, lekce tenisu a jazykové kurzy, za to by už člověk dávno měl cestu kolem světa), opět šlapala na plné obrátky. Draze pořízený kvalitní spotřebič neselhal. Už nebylo nutné ho kontrolovat, protože opět jel podle programu.
Bílý bobule mi dodávaly sebejistotu. Díky nim jsem zase měla spoustu volnýho času a to mě ještě čekaly prázdniny.

RECENZE 1:

(…) Druhý příběh z volné edice o mladických nerozvážnostech s tragickými důsledky nese název JMENUJI SE ALICE. Tentokrát se dostane na scestí vzorná gymnazistka s nalinkovanou lékařskou kariérou. Snaží se, ale jen co je z dohledu přísných rodičů, zkouší všechno „zakázané ovoce“, drogy bohužel nevyjímaje.
Obě „Holky na vodítku“, jak Ester, tak Alice dostanou od života šanci vyskočit ze zběsilého kolotoče, ale bude to podle všeho i jejich šance poslední.

Karel Hejč: Trpkost zakázaného ovoce. In: Dáma č.5, 3. 11. 2002

RECENZE 2:

Stop drogám! To je závěrečné rozhodnutí hrdinky paperbackové knížky JMENUJI SE ALICE (Praha, Albatros 2002), ústřední postavy druhé části projektovaného triptychu Holky na vodítku Ivony Březinové. „Na vodítku“ jsou dívky drženy léčbou v psychoterapeutickém ústavu, samy už neschopné vyvázat se z těžkých závislostí. Po gamblerce Ester se v centru autorčiny pozornosti ocitá narkomanka Alice, která se okrajově objevila už v první části, stejně jako bulimička Martina, jíž má být věnována část třetí. Návaznost příběhů dívčích selhání tedy není chronologická, probíhají paralelně jako sólové party na nevýrazně ozvučeném pozadí. Martinu autorka překvapivě uvádí jako nový přírůstek i s drastickým předvedením jejích potíží, v prvním díle už jednou vylíčených. Je to nedopatření? Avizo pro třetí díl? Sklon k popisu nechutných výjevů? Těžko rozhodnout.

Sólistkou je nyní Alice. Kompoziční postup má autorka už vyzkoušený. Alice píše „zpětný“ deník jako terapeutickou sebereflexi, autorka zachycuje výjevy z léčebny, které jsou však krátké a literárně nevyužité. Alicin deník působí autenticky. Kreslí strmý sesun sedmnáctileté gymnazistky do hloubky drogové závislosti, hraničící až s nebezpečím smrti. I tento deník je ovšem stylizovaný autorský part. Březinová v něm našla šanci předvést znalost hrubého slovníku narkomanů a dramaticky popsat podoby psychických rozkoší a hrůz, které prožívají i za cenu ztráty života.
Autorka však nevyvážila zaujatost a hrubost deníkového svědectví přesvědčivostí pozitivní vize ani kultivací vlastního partu. Fabuli uzavřela nečekaně náhle a spolu s celkovým grafickým pojednáním edice posunula knížku do roviny komerční četby, i když protidrogový apel si zaslouží uznání.

Věra Vařejková: Příběh narkomanky Alice. In: Ladění 1/ 2003, s. 23

Holky na vodítku – Jmenuji se Alice (2. vydání)

Příběh narkomanky Alice od nevinně se tvářících experimentů s léky až po drsný pád na heroinové dno. Kniha se v jedné rovině odehrává v léčebně, v druhé je psaná jako Alicin deník.

  • Rok vydání: 2007
  • Napsáno: 2000
  • 1. vydání (2002)
    3. vydání (2018)
  • Stran: 126
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: Jozef Gertli Danglár
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad: 3970
  • ISBN: 978-80-00-01950-5
  • Triptych Holky na vodítku obsahuje díly: Jmenuji se Alice a jsem narkomanka, Jmenuji se Ester a jsem gamblerka, Jmenuji se Martina a jsem bulimička.
  • Ocenění: Zlatá stuha 2002, Cena učitelů 2002, Výroční cena nakladatelství Albatros za rok 2003, 4. místo v dětské anketě 20 nejčtenějších knih roku 2002
  • Poznámka: zkrácená rozhlasová verze 2002
  • Vyšlo v srbštině Zovem se Alisa (2016)
  • Vyšlo v polštině Mam na imię Alicja. Jestem narkomanką (2019)

obalAlicev2

Holky na vodítku – Jmenuji se Ester (1. vydání)

Ester věčně chybí peníze. Když se jí naskytne možnost hrát na automatech, neváhá. Jenže kolotoč závislosti se rychle roztáčí. Děj se odehrává v léčebně, druhou rovinu tvoří Esteřin deník.

  • Rok vydání: 2002
  • Napsáno: 2000
  • Stran: 148
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: Jozef Gertli Danglár
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad: 3000
  • ISBN: 80-00-01047-X
  • Triptych Holky na vodítku obsahuje díly: Jmenuji se Alice a jsem narkomanka, Jmenuji se Ester a jsem gamblerka, Jmenuji se Martina a jsem bulimička.
  • Ocenění: Zlatá stuha 2002, Cena knihovníků Suk 2002, Cena učitelů 2002, Výroční cena nakladatelství Albatros za rok 2003, 9. místo v dětské anketě 20 nejčtenějších knih roku 2002
  • Poznámka: zkrácená rozhlasová verze 2002
  • 2. vydání (2007), 3. vydání (2017)
  • vyšlo v srbštině Zovem se Ester (2016)

obalHolkyVodEster

 

ANOTACE:

Tři příběhy dívek postižených patologickou závislostí. Děj probíhá ve dvou časových rovinách, z nichž první se odehrává v psychiatrické léčebně a tvoří jednotící prostředí všech tří příběhů, druhou rovinu vždy tvoří psychoterapeutický deník té dívky, která je pro daný díl hlavní postavou. V deníku jsou v chronologickém sledu vylíčeny životní osudy dívek a události, které vedly ke vzniku jejich závislosti.
V léčebně si dívky připadají jako „na vodítku“, protože jsou „drženy zkrátka“, nesmějí léčebnu opustit, jsou přísně kontrolovány, ale tím i ochraňovány před „zlým světem tam venku“. Jsou hlídány před vlastní volností, kterou samy zatím nedokážou zvládnout tak, aby svým závislostem znovu nepodlehly.

Ester_ČBEster je dívka z početné rodiny, kde se sice všichni mají rádi, ale nikdo se o nikoho příliš nestará. Ester doma pociťuje nedostatek soukromí a navíc se upne k myšlence mít svoje vlastní peníze. Čím dál víc začíná využívat kamarádského pohostinství rodinného přítele Romana, majitele baru a herny, a od první nesmělé výhry se rychle propadá do závislosti na hracích automatech. Nezastaví ji ani odhalení její rodiny, ani láska ke Kristiánovi. Ester lže, krade a podvádí a postupně ztrácí všechno a všechny. Domovem se jí stává pasťák. A tak není divu, že psychoterapeutická léčebna, do níž se nakonec dostane, je pro ni přijatelným azylem.

 

UKÁZKA:

Najednou stroj zamrkal, zapištěl a vytřeštil na mě všechny tři oči plné hroznů. Vzápětí se do výherní misky vysypal tenký proud mincí. Znělo to jako zurčení nějakého kovového potůčku, jako tleskání plechového trpaslíka, jako… jako….
„Romane, já jsem asi vyhrála!“ křičela jsem nadšeně. „Ono to vážně funguje, podívej,“ běžela jsem k baru a ukazovala Romanovi hrst právě vyhraných desetikorun.
„No vidíš, a pak že je to proherní šmejd,“ bručel Roman naoko. „Fuj, takhle ošklivě o něm mluvit, hned se mu omluv.“
„Omlouvám se ti, ó velký výherní automate,“ šaškovala jsem před strojem a s barovou stoličkou mu zatančila něco na způsob vášnivého tanga, aspoň jsem si myslela, že takhle vypadá vášnivé tango.
„Tak kolik ti vlastně dal?“ zeptal se Roman zvědavě.
„Já… já vlastně ani nevím.“
Byla jsem tak oslněná faktem, že mě stroj ráčil obdařit svou přízní, že mi vůbec nezáleželo na tom, kolik jsem vyhrála. I kdyby to byla jen jedna jediná dvacka, byla bych štěstím bez sebe.
„Tak to spočítej, ne?“ smál se Roman. „Ty jsi vážně ale trdlo.“
Sedla jsem si k nízkému stolku a horečně přepočítávala majetek.
„Deset, dvacet, třicet, čtyřicet… sto šedesát, Romane, slyšíš? Dal mi sto šedesát káblí, není to úžasný?“
Nejvíc mě fascinoval fakt, že mi ten stroj něco dal úplně zadarmo. Jen tak. Bez nějakýho snažení. Nemusela jsem nic umět, nic znát… stačilo mačkat tlačítka a bejt trpělivá. V tu chvíli jsem zapomněla, že jsem toho plechouna už několikrát nakrmila, a ještě ke všemu Romanovými penězi, a nikdy mi nic nenadělil. Dnešek rázem všechno smazal, odškodnil. Uchlácholil. Nastartoval.
Ano, nastaroval. Právě tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy naprosto selhal můj pud sebezáchovy. Ale copak jsem něco takovýho po sobě tenkrát mohla chtít? Bylo mi třináct, proboha. Jak má třináctiletá holka vědět, že se jednou pitomou stovkou (těch šedesát korun mi tenkrát Roman odečetl jako svůj vklad do hry) může vesele řítit do pořádnýho průšvihu? A i kdybych to tehdy věděla… v tu chvíli mě nezajímalo nic jinýho než fakt, že mám svoje peníze. Svoji první vyhranou stovku.
Kupičku vyhraných mincí mi Roman vyměnil za tak neuvěřitelně novou papírovku, že málem vypadala jako padělaná. Střežila jsem ji líp než pirátskej poklad. Nikomu jsem ji neukázala a taky jsem ji odmítala utratit. Byla krásná, nová a byla jen moje.
Po týdnu mě napadlo, že by bylo hezký mít dvě takový bankovky. Jenže, co když při tom o tu první přijdu? Ta představa byla hrozná. Nejlepší by bylo tu první stokorunu do hry vůbec nezapojovat, říkala jsem si. Ale půjčí mi Roman tentokrát peníze? Když věděl, že jsem švorc, to bylo jiný. Teď ví, že švorc nejsem. A říct si našim? Naši mi nikdy nedávali kapesný, byla jsem ráda, když mi včas zaplatili obědy ve školní jídelně.
Pomyslela jsem si, že by bylo skvělý moct si obědy ve školní jídelně zaplatit sama. A moct si ve výprodeji na náměstí koupit ty nový hnědý kozačky. Nebo mít walkmana. A pořádný brusle…

„Můžete mi to prosím vás rozměnit?“
Pokladní v samoobsluze neochotně sáhla do kasy a z jejích přihrádek vylovila dvě umaštěné padesátikoruny.
„Já bych radši na menší,“ řekla jsem zmateně.
„To myslíš, že mám čas se ti tady přepočítávat s desetníkama?“ vyjela napruzeně. Očividně měla těžkej den a do zavírací doby daleko.
„No to ne. Já myslela desetikoruny,“ pípla jsem.
„Jo a já pak nebudu mít co vracet,“ brblala pokladní, ale přece jen mi za moji krásnou novou stokorunu nakonec podala hrst ošoupaných mincí.
„Děkuju,“ oddychla jsem si, že to mám za sebou.
Teprve na ulici mi došlo, že mi bankovku mohl rozměnit Roman. A mohla jsem ji od něj zase dostat zpátky i s nějakou stejně hezoučkou papírovou kamarádkou. Až vyhraju.
„Co je?“ zeptal se mě Roman sotva jsem vešla.
„Nic.“
„Že jseš tak přejetá.“
„Necháš mě zase zahrát?“ zeptala jsem se opatrně. „Mám dneska svoje peníze. Víš, ty od minule.“
„Jo tak. Klidně. Ale máš na to tak dvacet minut, pak se mi sem navalej chlapi z tiskárny, dneska je vejplata.“
„Hm.“ Už jsem ho neposlouchala. Už jsem seděla na vysoké židličce a do tlamy věčně hladovýho plechouna házela první desetikorunu.
Sežral ji.
Druhou.
Třetí.
Žral jako protrženej.
Teď. Teď už to musí vyjít.
Nevyšlo.
Zbývají tři.
Poslední.
Rukama jsem udělala něco, co mělo vypadat jako pokřižování a zavřenýma očima jsem hypnotizovala trojici roztočených válců.
Jahůdky. Banán. Citrón.
Pěkně kyselý kousnutí.
„Co bulíš?“ postavil přede mě Roman ojíněnou sklenici koly. „Vždyť je to jen hra.“
„Jenomže… já… já jsem chtěla mít nějaký svoje peníze… víc peněz… a jsou fuč. I ta krásná nová stokoruna…“
„Nebul,“ pohladil mě po vlasech. „Jsi jak malá.“
„Nejsem malá… bude mi čtrnáct… brzo,“ škytla jsem uraženě. „A prsa mám největší ze třídy, abys věděl.“

RECENZE 1:

Kdysi mě překvapila odvaha, s jakou napsala Ivona Březinová (1964) do rubriky Zlatého máje (č.3/ 1996) Spisovatelé o sobě a o svém díle, že bude spisovatelkou „hned, jen co dovaří polívku“. Jenže: v té době už nakladatelství Petra připravovalo její první dvě zdařilé knížky Zrcátko pro Markétu a Věra, Nika a sedm babiček. Poté následovaly další příběhy, v nichž se autorka zaměřovala nejen na mladší čtenáře (například Panáček Paneláček), ale i pubertální čtenářky (mimo jiné v příběhu Kde jsi, Pierote?) a nakonec i čtenáře dospělé (dilogie o Madonně). Zkoušela své spisovatelské možnosti (s menším úspěchem) i v biografických vyprávěních: o herečce Kateřině Hrachovcové a modelce Petře Faltýnové.

Nepochybně mnoho autentických biografických rysů (tentokrát anonymních pacientek psychoterapeutické léčebny pro závislé) obsahuje i její trilogie, nazvaná souhrnně Holky na vodítku, s částmi Jmenuji se Ester (o gamblerce), Jmenuji se Alice (o narkomance), Jmenuji se Martina (o anorektičce). Zatím vyšla první část o Ester a lze říci, že zatímco biografické knížky o známých osobnostech svazovaly autorce ruce, tady mohla daleko více uplatnit své nesporné fabulační schopnosti, navíc solidně podepřené konzultacemi s psychiatry i rozmluvami s mladými pacientkami. Výsledný tvar (alespoň tak lze soudit z první části) se podařilo autorce takřka úplně uchránit nástrah zdviženého prstu a v čtivém příběhu přiblížit dospívajícím čtenářkám nebezpečí, která v předchozích generacích byla málem zanedbatelná, alespoň u této věkové kategorie.
Příběh o gamblerce Ester se odehrává ve dvou střídajících se rovinách: v jedné se formou psychoterapeutického deníku dozvídáme o dívce všechno, co předcházelo jejímu přijetí do léčebny, druhá sleduje osud především tří hlavních postav trilogie v léčebně. Ester pochází sice z řádné rodiny, ale ta nefunguje zrovna ideálně. Dívka ve věku, kdy začíná více vnímat, jak to na světě chodí, přistoupí na nabídku rodinného přítele, aby mu pomohla v nedalekém baru lákat hosty ke hře na automatech. V tomto prostředí se zamiluje do nevidomého hráče, o tři rok staršího Kristiána, ale zároveň postupně propadne hráčské vášni. K té je ovšem třeba peněz, a tak se z hrdinky stane zlodějka. Nejprve prodává věci z domova, pokračuje u Kristiána, ačkoli vztah mezi nimi je velmi silný. I když se ji Kristián snaží zachránit, je pozdě: Ester vykrádá auta a přes „pasťák“ se dostane do léčebny.
Režimem v léčebně a vztahy mezi dívkami se autorka zabývá v druhé rovině: vztahy zde procházejí různými stadii, dívkám přísný režim sice vadí, ale zároveň si uvědomují jeho nezbytnost: toto se autorce občas nepodaří zvládnout bez kazu – výchovný tón vkládá někdy do úst samotné Ester, což působí rušivě. Také závěr příběhu je až příliš optimistický: Esteřina rodina se alespoň prostřednictvím bratra ozve, napíše i Kristián (půjde na operaci s nadějí na návrat zraku a o Ester zájem neztratil), do třetice se Ester podaří zvládnout léčebný experiment. Nicméně (pomiňme mimořádně ošklivou ilustraci na obálce knížky) lze říci, že v tomto biografickém žánru se autorce podařilo lépe splnit své zadání než při líčení osudů známých mladých žen. Doufejme, že alespoň jako v knížce o Ester se to Ivoně Březinové dařilo i v příbězích o Alici a Martině, které budou brzy následovat.

René Ditmar: V titulní roli gamblerka. In: Literární noviny 22.7. 2002, s. 30

RECENZE 2:

Knížka Ivony Březinové JMENUJI SE ESTER vychází v Albatrosu (Praha 2002) jako první ze tří projektovaných svazků společně nazvaných Holky na vodítku. Je to chytrý název – obrazně naznačuje výlučnost tematiky, totiž příběhy dívek léčených v psychoterapeutickém ústavu z těžkých závislostí, na jejichž překonání jejich vůle nestačí. Potřebují tedy jiné „vodítko“.
O tom je správné psát. Ale sama paperbacková obálka, která nám představuje Ester poněkud děsivou ilustrací, prozrazuje, že i námět objevný a v dobré vůli varující (tentokrát před nebezpečím gamblerství) může být pojat jako velice konzumní. V tom cítím jistou rozpornost textu, který sice vznikl ve spolupráci s psychiatry a psychology, ale explicite neprozradí, zda jde o beletrizovaný dokument, nebo o autorskou fikci.
K autenticitě ukazují vhledy do života léčených i do léčebných praktik a stylizace Esteřina vývoje ke gamblerství a jeho následků do podoby deníku, jehož psaním má dívka dospět k sebereflexi a k aktivizaci vlastní vůle. Jenže stylizace deníku se neliší od přímého podání autorčina (je například nesena převážně dialogickými pasážemi, přičemž v obou rovinách se vyskytují tytéž nespisovné tvary) a sám osud patnáctileté Ester působí jako silně přeexponovaný, rodinnými poměry počínaje a „pasťákem“ konče.
Tím nemá být řečeno, že podobný případ není v životě možný. Ale jako literární fikci těžko přijmeme lhostejnost rodičů k pobývání jedenáctileté dívky v prázdném odpoledním baru, její tvrdé vyhnání z domu v patnácti letech, milostný vztah s ušlechtilým osmnáctiletým slepcem, osamělým bez kontaktů a bez peněz. Zvlášť poslední uvedený segment mocně čpí konvencí, vypočítanou na sentimentální efekt. Esteřino bloudění od doupěte narkomanů až do rukou sprostého vykradače aut zase spoléhá na efekty drastické a hrubé.
Jistě není neužitečné takovou knížku přečíst. Není nesprávné se chopit tak drsného tématu, ale je škoda nevyužít ho k vlastnímu literárnímu růstu.

Věra Vařejková: Vstup do nevyužité tematiky. In: Ladění, č.3, 2002, s.31 – 32

RECENZE 3:

Na vodítku obvykle vodíme psa, popřípadě nějakou tu malou šelmičku v podobě fretky či ochočené lasičky. Od toho vodítko přece je. Ovšem připnout na vodítko lidskou bytost je dost odvážná představa. Přesto jí spisovatelka Ivona Březinová dala zcela reálnou podobu, když volný cyklus dramatických příběhů ze života mladičkých dívek nazvala právě Holky na vodítku.
„Ani nevím, kdy a jak to vlastně všechno začalo, ale pan doktor tady v léčebně řekl, že bych na to měla přijít a že nejlepší bude, když to všechno napíšu.“ Tak začíná své vyprávění smutná hrdinka knížky JMENUJI SE ESTER. Proč smutná? Je totiž gamblerka, tedy osoba závislá na hazardních hrách. Pochází z početné rodiny, kde se sice všichni mají moc rádi, ale nikdo na nikoho nemá čas. Ester se cítí osamělá a bytostně touží po samostatnosti a vlastních penězích zvlášť. Čím dál víc využívá pohostinství rodinného přítele Romana, majitele beru a herny. Když si na nepatrné výhře úspěšně otestuje své „schopnosti“ hry na automatech, rychle začne klesat do propasti závislosti. Na konci tobogánu jsou krádeže v obchodních domech, bytech, autech i napadení policisty. Logicky následuje diagnostický ústav pro mládež a léčebna pro závislé. (…)

Karel Hejč: Trpkost zakázaného ovoce. In: Dáma č.5, 3. 11. 2002

 

ROZHOVOR ke knize:

Holky na voditku_Tucnak_kveten_2002

 

 

Holky na vodítku – Jmenuji se Ester (2. vydání)

Ester věčně chybí peníze. Když se jí naskytne možnost hrát na automatech, neváhá. Jenže kolotoč závislosti se rychle roztáčí. Děj se odehrává v léčebně, druhou rovinu tvoří Esteřin deník.

  • Rok vydání: 2007
  • Napsáno: 2000
  • Stran: 148
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: Jozef Gertli Danglár
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad: 3850
  • ISBN: 978-80-00-01949-9
  • 1. vydání 2002, 3. vydání 2017
  • Triptych Holky na vodítku obsahuje díly: Jmenuji se Alice a jsem narkomanka, Jmenuji se Ester a jsem gamblerka, Jmenuji se Martina a jsem bulimička.
  • Ocenění: Zlatá stuha 2002, Cena knihovníků Suk 2002, Cena učitelů 2002, Výroční cena nakladatelství Albatros za rok 2003, 9. místo v dětské anketě 20 nejčtenějších knih roku 2002
  • Poznámka: zkrácená rozhlasová verze 2002
  • vyšlo v srbštině Zovem se Ester (2016)

obalEsterv2

Začarovaná třída (1. vydání)

Do 3. ročníku ZŠ přijdou tři noví žáci – trojčata Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. Jsou z romské kouzelnické rodiny. A sami také dokážou kouzlit. To se pak ve třídě dějí divy!

obalZacarovanaTridaV1

 

ANOTACE:

Zacarovana_trida_citankyDo 3. C přišli noví žáci, a dokonce hned tři najednou. Jsou si navzájem k nerozeznání podobní a ještě ke všemu umí kouzlit. Aby ne, když jejich rodiče jsou opravdoví kouzelníci. A tak stačí, když Lájoš, Maroš nebo Pišta zlehýnka lusknou prsty a ve 3. C se najednou začnou dít divy. Nebo myslíte, že je normální, aby se čítanky povalovaly po stropě, nebo aby se ze třídy najednou stal plavecký bazén?

 

 

 

UKÁZKA:

Zacarovana_trida_Beskyde1. Čáry, máry, podkočáry

Což o to, třída to byla pěkná. Celá bíle vymalovaná, s velikánskou černou tabulí a barevnými obrázky na stěnách. Na podlaze postávalo hodně stolků a dvojnásobný počet židlí, ale co to bylo platné, když ta třída byla úplně, ale úplně liduprázdná.
„Tak, děti, vedu vám nového spolužáka,“ oznamovala paní učitelka Voříšková, sotva vstoupila do dveří, „doufám, že, že… Ale kde všichni jsou?“ zablekotala zoufale a nechápavě se rozhlédla prázdnou místností.
„Tady!“ pípla jedna školní aktovka.
„Tady jsem,“ ozval se květináč s kvetoucím kaktusem.
„Tady, paní učitelko, tady,“ zašustilo to z nástěnky s násobilkou.
Paní učitelka zavrtěla hlavou a ztěžka se posadila na židli.
„Au,“ vyjekla židle a nohy se jí pod tou tíhou podlomily.
Paní učitelka radši honem vstala a omluvně vyhrkla: „Promiň, židle, já vím, že jsem těžká a měla bych držet dietu.“
„Ale já nejsem židle, já jsem Anička Veselá,“ ozvalo se vesele. A jak taky jinak, když to opravdu byla Anička a ta je Veselá pořád. I když dostane pětku z diktátu.
Paní učitelka jen zalapala po dechu a myslela si, no tohle, kdyby mě tak viděl pan ředitel, jak tu posedávám po dětech. A rodiče té Aničky ještě řeknou, že jsem si na chudáka holku zasedla. A co ten nový žák? Co ten si pomyslí?
Jenže po novém žáku, který měl stát vedle paní učitelky, nebylo ve třídě ani památky. A pak bouchly dveře hrom bum dum a třída byla najednou úplně, ale úplně plná dětí.
„Co to bylo?“ ptala se paní učitelka.
„Co to bylo?“ ptaly se i děti.
Vtom bouchly dveře podruhé a u tabule stál najednou kluk. Vlasy měl černé jako tu tabuli a kulil oči jako by někoho hledal.
Hrom bum dum, znovu práskly dveře a paní učitelka si pomyslela, to je ale dneska průvan, a honem šla oknům přiskřípnout křídla, aby se už neotvírala. Jenže když se otočila, nestál u dveří nový žák, stáli tam rovnou dva a než bys řekl šmidli fidli, stáli tam dokonce tři. Jeden byl jako druhý a ten třetí se lišil jen tím, že měl svoje černé vlasy úplně, ale úplně kudrnaté.
„Dobrý den,“ pozdravila paní učitelka vychovaně, jak se na učitelku sluší, a promnula si oči, aby zahnala to protivné trojité vidění.
Jenže trojité vidění nezmizelo, ani když si nasadila lepší brýle. Tři kluci postávali u dveří, jako by se nemohli rozhodnout, jestli už jich je dost. Však také paní učitelka čekala další zlověstné bouchnutí.
Další bouchnutí už se nekonalo. Naopak. Do třídy tiše, ale úplně potichoulinku, vešel pan ředitel a dveře jen poslušně šeptly v pantech. Aby ne, z pana ředitele má ve škole strach každý.
„Sedněte si, děti,“ řekl pan ředitel spokojeně, když ho třída pozdravila sborovým povstáním. „Jdu se podívat na našeho nového žáka.“
„Oni jsou tři, pane řediteli,“ šeptala paní učitelka snaživě. „Tři, podívejte.“
„Hm, ano,“ zamumlal pan ředitel a roztržitě si promnul vousatou bradu. „Ale hlášený byl jen jeden, paní kolegyně. Že mají přijít tři, to bych si docela jistě pamatoval.“
„Tak jak se chlapci jmenujete?“ zeptala se paní učitelka a podívala se na nové žáky zkušeným učitelským okem.
Zdáli se jí nějak potměšilí. Všichni byli snědí a černýma očima s hustými dlouhými řasami se zvědavě rozhlíželi po třídě. Vlasy měli černé opravdu jako tabuli. A to byla nějaká čerň, protože tabule v 3. C byla nedávno krásně nově natřená.
Jen jestli nemají taky černé svědomí, napadlo paní učitelku, když si vzpomněla na Aničku Veselou proměněnou do židle a na ostatní podivné věci ve třídě.
Chlapci mlčeli. Očividně se jim do nějakého představování nechtělo. Byli sice tři, ale těch druhých, co na ně tak valili oči, těch je třicet. A každý třeťák dávno ví, že to je desetkrát víc.
„Snad se nebudete stydět, chlapci,“ zahartusil pan ředitel, ale zatím jen naoko.
Kdyby to bylo doopravdy, bylo by to na obě oči. To už 3. C ví. Šmidli fidli, to už 3. C opravdu zná, 3. C má své zkušenosti. A zkušenosti, jak tvrdí paní učitelka Voříšková, jsou k nezaplacení.
Tři noví žáci asi také měli své zkušenosti. Mrkli na sebe a pak ten první předstoupil o krůček dopředu a řekl tak, aby to všichni slyšeli:
„Já jsem Čáryfuk.“
„Který Čáryfuk?“ chtěla vědět paní učitelka. „Petr Čáryfuk nebo Pavel Čáryfuk, nebo snad Michal? Musíš nám říct celé své jméno, chlapče. Podívej, já jsem Eva Voříšková a ty jsi?“
„Já jsem Čáryfuk Lájoš Demeter,“ upřesnil kluk.
„Čáryfuk Lájoš Demeter?“ podivil se pan ředitel a nejistě pohlédl na paní učitelku. „Co je to za divné jméno? A jak se jmenuješ ty?“ obrátil se na druhého chlapce.
„Já jsem Máryfuk,“ řekl se druhý. „Máryfuk Maroš Demeter.“
Třída udiveně mlčela.
„Zvláštní,“ prohlásil pan ředitel a s obavami se zadíval na toho třetího.
„A jak říkají tobě?“
„To bude Bublifuk, uvidíš,“ zašeptal v lavici Marek Alešovi.
Jenže třetí kluk se trochu nejistě rozhlédl po třídě a zahuhlal:
„Já jsem Pišta Demeter. Ale jinak mi říkají Podkočárník.“
„Vidíš, žádnej Bublifuk,“ dloubl Aleš do Jakuba.
Malá Ema, která sedí hned v první lavici, už to nevydržela a vyprskla. Všichni se začali smát a troje černé oči u tabule se zamračily.
„A rodiče o tom vědí, že máte tak divná jména?“ zeptala se paní učitelka úplně popleteně, protože všichni rodiče přece vědí, jak se jmenují jejich děti.
„Ano, ano,“ snažil se pan ředitel zachránit situaci. „Jakpak se, chlapci, jmenují vaši rodiče?“
„Josef Čajrumbum Demeter a Margita Cukrkáva Demeterová,“ prohlásili tři noví žáci jako jedním hlasem.
Pan ředitel si otřel zpocené čelo kapesníkem a raději prohlásil, že má ještě nějaké povinnosti v 5. B.

Zacarovana_trida_tabuleZacarovana_trida_kraliciVklobouku

RECENZE:

Průnikem pohádkových prvků do realistického příběhu řešila tematiku jinakosti Ivona Březinová v próze Začarovaná třída (2002). Výchozím bodem prózy je příchod nových žáků do školní třídy – tedy pozice, v níž je každý nově příchozí podroben kritickému zkoumání. Hrdinové Začarované třídy však mají vstup do 3.C zkomplikován svou odlišností.Trojice romských bratrů je nápadná vzhledem, jmény, profesí rodičů i životním stylem. Musí tedy čelit dvojnásobnému tlaku většinové společnosti, která je zvědavě a nedůvěřivě sleduje optikou vlastních zkreslených a diskriminačních představ.
Autorka pracuje s nadsázkou, jež jí umožňuje zkratkovitě postihnout generalizované předsudky většiny a v transformované podobě je vtělit do charakteristiky hrdinů. Březinová se uchýlila ke kolektivnímu typu postav. Její sourozenecké trio představuje jistou typizaci (stejná vnější i vnitřní charakteristika, stejné vztahové pole k ostatním postavám, charakterizační typizace počítá i s obvyklými stereotypy – viz například scéna, v níž učitelka není schopna své nové žáky rozlišit a zapamatovat si jejich jména). Čáryfuk Lájoš, Máryfuk Maroš, Pišta Podkočárník a jejich rodiče Josef Čajrumbum a Margita Cukrkáva Demeterovi se neustále stěhují z místa na místo, neboť rodiče se živí kouzelnickými exhibicemi. Romští chlapci se setkávají s narážkami na nedodržování hygienických návyků a nevraživost vůči nim vyvrcholí podezíráním sourozenců z krádeže.
Romští hrdinové sice nevynikají ve školních předmětech, zároveň však v situacích, do nichž se dostávají, prokazují duchapřítomnost a čestnost. Autorka je obdařila i kouzelnickými schopnostmi. Těmi malí Romové pouhým lusknutím prstů přetvářejí prostor školní třídy v místo, kde se obnažuje zbytečná pedanterie dospělých a kde je odhalena i ztrestána každá nepravost. Romové se dokáží sami očistit z falešných obvinění a postupně si v nové třídě vybudují své místo. Přijetí dětským kolektivem a třídní učitelkou, která pochopí, že její romští žáci „jsou stejní jako ostatní, hodní i zlobiví, chytří i hloupí, šikovní i nešikovní“, završuje jejich integraci. Předčasný optimismus ovšem není na místě. Chlapci se opět stěhují, možná je čeká nový boj za získání respektu. Zůstává však za nimi „začarovaná“ třída, jež přehodnotila své původně negativní postoje.
Březinová oslovuje adresáty mladšího školního věku a lze tedy souhlasit s názorem, že „funkce fantastična činí multikulturní problém srozumitelným, vychází vstříc mentalitě dětského čtenáře“ a také pomáhá zastřít formativní motivaci knihy (viz Kubeczková, 2005). Na druhou stranu však ruší realistickou iluzi příběhu a prohlubuje „jinakost“ v charakteristice hrdinů. To, že se próza Ivony Březinové dočkala zapsání na čestnou listinu IBBY, není ani tak dokladem její umělecké přesvědčivosti jako spíše vysoké společenské aktuálnosti zvoleného tématu.

Milena Šubrtová: Romové v próze s dětským hrdinou. In: Ladění 1/2006, Masarykova univerzita Brno, s. 11.

Zacarovana_trida_sova

Začarovaná třída (2. vydání)

Do 3. ročníku ZŠ přijdou tři noví žáci – trojčata Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. Jsou z romské kouzelnické rodiny. A sami také dokážou kouzlit. To se pak ve třídě dějí divy!

obalZacarovanaTridaV2

 

Obrázek ze zadního přebalu 2. vydání:

Začarovaná třída -foto

Začarovaná třída (3. vydání)

Do 3. ročníku ZŠ přijdou tři noví žáci – trojčata Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. Jsou z romské kouzelnické rodiny. A sami také dokážou kouzlit. To se pak ve třídě dějí divy!

obalZacarovanaTridaV2

 

MÉ VYJÁDŘENÍ K NAŘČENÍ UKÁZKY V ČÍTANCE Z RASISMU:

Tak nevím…

V úterý 8.11. 2011 jsem prožila podivný den. Ráno jsem si na iDNESu přečetla, že pan ministr školství nařídil stáhnout ze škol čítanky, protože je v nich závadný text. Po několika větách jsem zjistila, že se jedná o kapitolu Mýdlová Madla z mé Začarované třídy. Text je prý rasistický. Už zase. Před třemi lety někdo přišel s podobným nápadem, ale pak to dotyčnému zřejmě bylo vysvětleno.
Sama za sebe necítím potřebu se obhajovat a celá věc by mi připadala dokonce komická. Jenže co všichni ti lidé, kteří Začarovanou třídu chválili, oceňovali a vyzdvihovali? Co všichni čtenáři, kterým se líbila? Co redaktoři, vydavatelé, překladatelé, erudovaní recenzenti a porotci literárních soutěží? Nemůžu mlčet a nechat dělat ze všech těchto lidí pomýlence. Myslím, že k uvedení na pravou míru postačí jen stručná fakta, protože do sebe zapadají. Dávají tušit, že lidí, kteří v Začarované třídě nespatřují závadný text, asi bude víc než těch, kteří ho odsuzují.

1) Knihu jsem paradoxně psala se sympatiemi k romským dětem. Pocházím z Ústí nad Labem a od dětství jsem měla možnost zblízka sledovat různé romské rodiny, jejichž způsob života se někdy navzájem tak lišil, jako by tito lidé pocházeli z různých koutů galaxie. Proto odjakživa odmítám házet lidi do jednoho pytle jen podle barvy pleti, původu či sociálního nebo kulturního kontextu.

2) Začarovaná třída vyšla česky už třikrát a momentálně je zcela rozebraná. Navíc vyšla ve Francii (La classe ensorcelée, Paris 2006), v Srbsku (Začarana učionica, Beograd 2010) a v jednání jsou další překlady.

3) Za knihu Začarovaná třída jsem v roce 2002 získala Zlatou stuhu, asi nejprestižnější ocenění knih pro děti a mládež u nás.

4) Začarovaná třída byla v kategorii Literatura pro děti a mládež nominovaná na Magnesii Literu (2002).

5) V roce 2004 byla kniha zapsaná na Čestnou listinu mezinárodní organizace IBBY (International Board of Book for Young People), kam jsou každé dva roky zapisována nejlepší díla spisovatelů šedesáti členských zemí.

6) Začarovaná třída byla zařazena do mezinárodní kolekce knih podporující rasovou snášenlivost, projektu BARFIE, který zastřešovala rakouská sekce IBBY. Ukázky byly přeloženy do tří světových jazyků a rozeslány do všech členských zemí IBBY.

7) Začlenění ukázky z knihy do čítanky je pro mě prestižní záležitost a jsem ráda, že mé texty jsou i v mnoha dalších čítankách. Do výběru ukázek jsem nikdy nijak nezasahovala, ale naprosto důvěřuji špičkovým metodikům a redaktorům, kteří mají své pedagogické záměry pečlivě promyšlené. Jako vystudovaná učitelka vím, že sestavovatelé čítanky vždy postupují tak, aby ukázky navozovaly problém, s kterým se pak může dál didakticky pracovat. Že by to na ministerstvu školství nevěděli?

Tak nevím… nejlepší by pochopitelně bylo si celou Začarovanou třídu přečíst, než někdo zase vynese podivný soud. Ale v to se příliš neodvažuji doufat. Tahle situace už tu byla a je tu zas. Právě proto předkládám aspoň holá, měřitelná a ověřitelná fakta vycházející z názorů odborné veřejnosti u nás i v zahraničí. Bylo by hezké, kdyby se s nimi takto stručně seznámili všichni zmocněnci a zmocnitelé. Na čtení knih jim asi bohužel nezbývá čas. Škoda. Ale podléhat náladám, které momentálně rozvířily vztahy v severočeském výběžku, a zneužívat k tomu čítanku bez ohledu na pochopení podstaty a poslání sdělení, je poněkud ubohé.
Tak nevím… Mým životním krédem je, aby každý pracoval, jak nejlépe umí, a v oboru, který nejlépe ovládá. A je úplně jedno, jaké jsme národnosti. Protože, jak říká paní učitelka v Začarované třídě, každý jsme v něčem nejlepší. Přijít k hotovému (a schválenému) projektu čítanky, která funguje už několik let, a kopnout si do něj, je znevážením práce mnoha odborníků.
Na začátku jsem si říkala, že je pro mě vlastně úsměvné dozvědět se, že moje kniha je považovaná za rasistickou. Co může být absurdnějšího? Ale už se mi ani smát nechce.
Tak nevím… Závadného tu něco opravdu bude. Přemýšlím, co mohu čekat, až zanedlouho vyjde moje kniha Blbnutí s Oscarem. Je totiž o vztazích gayů.

Ivona Březinová, 10.11.2011

DOVĚTEK:
Byla jsem pozvána na Úřad vlády, kde mi příslušná pracovnice vyslovila omluvu.
„Problematická“ ukázka však bohužel byla v dalším vydání čítanky nahrazena ukázkou z jiné knihy jiné autorky.
Nicméně ukázky ze Začarované třídy nadále figurují v několika dalších čítankách.
Vše o knize Začarovaná třída a jejích vydáních najdete v sekci BARFIE.

 

ČLÁNEK K AFÉŘE S UKÁZKOU V ČÍTANCE:

Zacarovana trida_MFDnes

Začarovaná třída (4. vydání)

Do 3. ročníku ZŠ přijdou tři noví žáci – trojčata Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. Jsou z romské kouzelnické rodiny. A sami také dokážou kouzlit. To se pak ve třídě dějí divy!

obalZacarovanaTridaV4

CD

Začarovaná_třída_CD_Obal_maláZačarovaná_třída_CD_záda_malá

Začarovaná_třífa_CD_nosič_malá

 

Začarovaná třída_CD_ucinkujici_mala

ANOTACE:

trida31

Třída 3. A byla nejdřív úplně obyčejná, stejná jako ostatní třídy na škole. Děti se učily,
trošku vyrušovaly výklad paní učitelky, občas nedávaly pozor vůbec – jako je tomu všude. Ale jednou se otevřely dveře a 3. A se rozrostla o tři nové žáky. Byli to bratři – Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. S maminkou a tatínkem se zastavili ve městě, protože rodiče byli kouzelníci a měli zde svá vystoupení. A jejich synové? Museli do školy, jak jinak. A od té chvíle se ve 3. A děly věci…
No řekněte, nechtěli byste, aby ožily vaše obrázky v hodině kreslení? Nebo aby byla tabule najednou bílá, takže se na ni bílou křídou nedalo nic napsat? Případně aby se učebna proměnila v kluziště? A tohle všechno a ještě mnohem víc můžete s holkami a kluky z 3. A prožít. Taky se seznámit s dětmi, které vypadají trošku odlišně, ale které jsou ve skutečnosti úplně stejné, jako ostatní – chtějí si hrát, chtějí se smát a chtějí se kamarádit.
A možná potřebují i zjistit, v čem jsou nejlepší. Protože každý je v něčem nejlepší.

trida20

trida55

 

 

 

 

 

 

 

 

UKÁZKA:

2. Vlastík chameleon

„Sedněte si,“ řekla paní učitelka, když za panem ředitelem zase šeptly dveře, a tři noví žáci zamířili k poslední lavici uprostřed.
Čáryfuk a Máryfuk se posadili vedle sebe a Podkočárník se uvelebil na podlaze pod stolkem.
„Ale to přece nejde, chlapče, abys ve škole seděl na zemi,“ namítla paní učitelka přísně. Jenže když se rozhlédla po třídě, zjistila, že tu už žádné volné místo není. „O přestávce poprosíme pana školníka, aby nám sem donesl ještě jednu lavici. Zatím si, chlapče, sedni na moje místo.“
Podkočárník si tedy sedl na místo paní učitelky a zvědavě si prohlížel děti před sebou.
Vlastíkovi se zdálo, že se ten nový kluk tváří nějak moc důležitě, a potají na něj vyplázl jazyk. Podkočárník jen malinko povytáhl obočí, pak tiše luskl prsty a v příští chvíli už se Vlastík zděšeně držel za pusu. Jazyk mu ne a ne zalézt zpátky.
„Zavři ústa, Vlastimile,“ přikázala paní učitelka, když si všimla jeho podivného výrazu. „To se dělá, plazit při vyučování jazyk? Vypadáš jako chameleon, když loví mouchy.“
Všechny děti se se zájmem podívaly, jak vypadá chameleon, když loví mouchy, ale Vlastík jen poděšeně lapal po dechu a koulel očima sem a tam.
„Tak zavři tu pusu,“ přikázala mu přísně paní učitelka.
„Ono mu to asi nejde,“ ozvala se vedle sedící Eliška snaživě. „Já myslím, že už by ji jinak zavřel.“
„Tak ono ti to nejde?“ podivila se paní učitelka. „A jak teď budeš mluvit? A jak teď budeš jíst? Myslím, že dnes je k obědu ve školní jídelně řízek s bramborovým salátem, ale ty tam ani nechoď, protože s vyplazeným jazykem se ještě žádný člověk nikdy nenajedl.“
Vlastík smutně svěsil hlavu, ale po chvíli se ozvalo tiché lusknutí a jazyk mu sám skočil zpátky do pusy, jen to mlasklo. Už už chtěl začít žalovat, ale výstražný pohled naproti sedícího Podkočárníka ho včas zarazil.

RECENZE 1:

 LITERATURAhttp://www.literarky.cz/kultura/literatura/9117-kontroverzni-kniha-pro-dti-vychazi-v-novem-

„Kontroverzní kniha“ pro děti vychází v novém

ČTVRTEK, 12 DUBEN 2012 08:44 EMA/JAS

V úterý 17. 4. vychází přepracované vydání titulu Začarovaná třída Ivony Březinové. Tento příběh tří romských kluků vzbudil velké emoce na podzim loňského roku. Autorka byla nařčena, že propaguje rasismus. Nakladatelství se hájí, že tomu tak není.

Spisovatelka Březinová odmítá, že by její text v čítance měl povzbuzovat rasismus

Text je nyní upravený. „Vrátili jsme se k prapůvodnímu rukopisu a záměru, takže motiv ztracených bund už není ten nejdůležitější. Díky tomu zřetelně vyznívá, v čem jsou kluci nejlepší a proč celkem bez potíží se začlenili do nového kolektivu,“ píše Jana Semelková z nakladatelství, ve které knížka vyšla.

Text z knihy s názvem Mýdlová Madla byl uveřejněný v čítance a podle mínění zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové měl rasistický podtext. Šimůnková proto požadovala stažení čítanky. Podle Březinové bylo nařčení směšné. Ve skutečnosti svým dílem nabádá děti k rasové snášenlivosti, za což dostala i literární ceny.

Začarovaná třída vypráví příběh třída 3. A, která byla nejdřív úplně obyčejná, stejná jako ostatní třídy na škole. Děti se učily, trošku vyrušovaly výklad paní učitelky, občas nedávaly pozor vůbec – jako je tomu všude. Ale jednou se otevřely dveře a 3. A se rozrostla o tři nové žáky. Byli to bratři – Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. S maminkou a tatínkem se zastavili ve městě, protože rodiče byli kouzelníci a měli zde svá vystoupení. A jejich synové? Museli do školy, jak jinak. A od té chvíle se ve 3. A děly věci… Kniha Začarovaná třída vyšla ve francouzštině, srbštině a slovenštině. V roce 2004 byla zapsána na Honour List IBBY.

Spisovatelka Ivona Březinová chtěla být od dětství spisovatelkou a svého cíle díky nadání, pokoře a píli dosáhla. Po gymnáziu a studiu na Pedagogické fakultě UJEP Ústí nad Labem byla odbornou asistentkou katedry bohemistiky. Od roku 1997 píše knihy, jezdí besedovat se čtenáři po celé republice a od roku 2011 pořádá vlastní talkshow v Knihkupectví Fantazie v Praze, která se jmenuje Ivona uvádí. Šest let působila na Literární akademii, odkud vzešli i někteří autoři nakladatelství JaS (Jiří Holub, Kateřina Hejlová, Monika Petrlová). Píše příběhy pro děti a mládež všech věkových kategorií a nejrůznějších žánrů. Její knihy získaly řadu ocenění a je rytířkou Řádu krásného slova. Z posledních titulů můžeme jmenovat: Eliáš a liška (2010), Medvědí pohádka (2010), Dárek pro Sáru (2011), Kluk a pes (2011), Natálčin andulák (2012). Je vdaná, s manželem a dvěma dcerami žije v Praze

RECENZE 2:

http://www.mezinami.cz/zkulturni-se/knihy/recenze-knihy-zacarovana-trida-ivona-brezinova/

Recenze knihy: Začarovaná třída – Ivona Březinová

Autor článku: 23.4.201
Rubrika Knihy

Recenze knihy: Začarovaná třída – Ivona Březinová

No řekněte, nechtěli byste, aby ožily vaše obrázky v hodině kreslení? Nebo aby byla tabule najednou bílá, takže by se na ni bílou křídou nedalo nic napsat? Případně aby se učebna proměnila v kluziště?

Většina z nás, ať školou ještě povinných nebo školou již prošlých, zřejmě přisvědčí, že za tu legraci by to určitě stálo. Oprostit se od normálu, vyjet ze zajetých kolejí, prostě zablbnout si, zasmát se, vážné situace odlehčit například mýdlovými bublinami…

Tohle všechno a ještě mnoho dalšího prožívají žáci 3.A v docela normální základní škole, do které na nějaký čas nastoupí trojčata, která změní běžnou denní školní rutinu na hodiny podivuhodných událostí.

Tito tři sourozenci vystřídají během roku pravidelně několik škol, protože jejich rodiče jsou varietní kouzelníci, kteří putují od města k městu se svými vystoupeními. Kluci od svých rodičů již leccos odkoukali, a tak nudné hodiny ve třídě zpestřují nejen svými totálními učebními neznalostmi a neúspěchy, ale též dokonalými čarodějnými kousky.

Autorka knihy Začarovaná třída, Ivona Březinová, vtahuje čtenáře do dnes již poměrně velkého společenského problému soužití lidí různých mentalit. Vtipným a trefným způsobem nechává ve třídě rozehrát scény, které nejprve odkryjí vzájemné odlišnosti zúčastněných, aby poté nastavila zrcadlo všem, včetně těch, kteří měli pocit, že jsou jaksi „lepší“. Nevynechává ani třídní učitelku Voříškovou, jejíž slovní hodnocení se mnohokrát stanou skutečností. Čtenář tak má možnost si okamžitě uvědomit sílu proneseného slova a zejména jeho důsledky.

Jelikož je kniha určena pro děti mladšího školního věku, jsou forma i obsah textu přispůsobeny kapacitě této věkové kategorie. Přesto zde může i dospělý čtenář nebo pedagog najít inspiraci pro řešení těchto situací v běžném životě.

Kniha Začarovaná třída určitě zaujme nepřehlédnutelnými ilustracemi Jaromíra F. Palme. Obrázky humorně zobrazují text a zesilují děj, a tak může dětský čtenář okamžitě konfrontovat přečtené i s kreslenou předlohou.

Pokud tedy shrnu všechny dojmy, které u mne kniha vyvolala, mohu konstatovat, že vznikla útlá knížka pro pobavení i zamyšlení. Autorka se nebála nakousnout ne zrovna oblíbené téma a jemně nás upozornit, že každý z nás je v něčem jedinečný a je jen na nás, zda-li tu jedinečnost chceme vidět. Jak u sebe, tak i u druhých.

RECENZE 3:

http://www.klubknihomolu.cz/16116/i-uceni-muze-byt-zabava/
I učení může být zábava

29.5.2012   MICHAELA DOČKALOVÁ 

gipsy

Jak vypěstovat u dětí vřelý vztah k romským občanům a potlačit xenofobii? Jednoduše. Přečtěte si již čtvrté vydání dětské knihy Ivony Březinové s názvem Začarovaná třída. Zjistíte, že v jádru jsme všichni stejní. Šťastní, zlobiví a především přátelští.

Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník – tři romští nezbedníci

Poprvé v nakladatelství JaS vychází kniha dětské spisovatelky Ivony Březinové nazvaná Začarovaná třída s ilustracemi Jaromíra F. Palmeho. Kniha byla vydána v roce 2012 jako pátá kniha tohoto nakladatelství.

Ivona Březinová je populární autorka nejen knih pro ty nejmenší, ale taktéž románů pro dospívající i dospělé, knih dobrodružných i naučných a v neposlední řadě i literatury cestopisné a dobrodružné.

Její kniha Začarovaná třída je především určena dětem, ale pobaví se u ní i dospělí. Do třídy 3.A přichází tři noví spolužáci – Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník – a jsou stejně jako jejich rodiče kouzelníky. Pro své spolužáky dokážou vyčarovat zmrzlinu, nechat oživnout zvířata, která děti nakreslily v rámci výtvarné výchovy, nebo udělat během chvíle ze třídy plavecký bazén.

Zpočátku jejich působení ve třídě však nijak populární nejsou. Nejde jim počítání ani psaní a ke všemu jsou to Romové. Husté černé vlasy, tmavé oči a snědá pleť z nich dělají příčinu obav rodičů jejich spolužáků. Bezdůvodně. Jsou jako každý jiný – zlobiví i hodní, šťastní i smutní. Ale ze všeho nejvíc touží po kamarádství. To pochopí i jejich spolužáci. A když paní učitelka objeví předmět, ve kterém jsou všichni tři chlapci bezpochyby nejlepší ze všech, pak může být spokojená i ona.

Nová éra pohádek – naučte děti vzájemnému soužití

Útlá kniha s krásnými ilustracemi Jaromíra E. Palmeho se čte jedním dechem. Máte-li tedy před spaním chvíli času, rozhodně stojí za to si ji přečíst. Zasmějete se a ještě si budete říkat, že až vy budete mít děti, určitě jim rádi příběh o začarované třídě přečtete.

Na druhou stranu však budete pohádku neustále srovnávat s těmi, na kterých jste vyrostli. Babička, O pejskovi a kočičce, O kohoutkovi a slepičce nebo o Kulihráškovi, to jsou pohádky, které nás celé dětství provázely, a Začarovaná třída je z trochu jiného soudku. Ti nejmenší samozřejmě podtext knihy ještě chápat nemohou. Neví, že romské děti ve většině případů stojí na okraji společnosti a tato kniha by jim měla pomoci zjistit, že jsou stejní jako „bílí“. Ale až budou starší a knihu si přečtou samy, význam i poselství dojde i k nim. Nejenže přijdou na to, že všichni jsme jen lidé, ale především to, že každý z nás je v něčem nejlepší. A kde jinde začít pěstovat přátelství mezi Romy a bílými a poznávat, v čem jsme skutečně dobří, než právě u nejmenších občanů naší společnosti? Takových pohádek by to chtělo mnohem, mnohem víc.

Ať už jste malí nebo velcí, bez dětí nebo s dětmi rozhodně si knihu Ivony Březinové přečtěte. Pobavíte se, zavzpomínáte na svá dětská léta a budete si říkat, že byste takové kouzelnické raubíře brali i ve své třídě. Všechny předměty by pro vás byly hrou.

Jak vypěstovat u dětí vřelý vztah k romským občanům a potlačit xenofobii? Jednoduše. Přečtěte si již čtvrté vydání dětské knihy Ivony Březinové s názvem Začarovaná třída. Zjistíte, že v jádru jsme všichni stejní. Šťastní, zlobiví a především přátelští.

Nová éra pohádek – naučte děti vzájemnému soužití
Útlá kniha s krásnými ilustracemi Jaromíra E. Palmeho se čte jedním dechem. Máte-li tedy před spaním chvíli času, rozhodně stojí za to si ji přečíst. Zasmějete se a ještě si budete říkat, že až vy budete mít děti, určitě jim rádi příběh o začarované třídě přečtete.
Na druhou stranu však budete pohádku neustále srovnávat s těmi, na kterých jste vyrostli. Babička, O pejskovi a kočičce, O kohoutkovi a slepičce nebo o Kulihráškovi, to jsou pohádky, které nás celé dětství provázely, a Začarovaná třída je z trochu jiného soudku. Ti nejmenší samozřejmě podtext knihy ještě chápat nemohou. Neví, že romské děti ve většině případů stojí na okraji společnosti a tato kniha by jim měla pomoci zjistit, že jsou stejní jako „bílí“. Ale až budou starší a knihu si přečtou samy, význam i poselství dojde i k nim. Nejenže přijdou na to, že všichni jsme jen lidé, ale především to, že každý z nás je v něčem nejlepší. A kde jinde začít pěstovat přátelství mezi Romy a bílými a poznávat, v čem jsme skutečně dobří, než právě u nejmenších občanů naší společnosti? Takových pohádek by to chtělo mnohem, mnohem víc.
Ať už jste malí nebo velcí, bez dětí nebo s dětmi rozhodně si knihu Ivony Březinové přečtěte. Pobavíte se, zavzpomínáte na svá dětská léta a budete si říkat, že byste takové kouzelnické raubíře brali i ve své třídě. Všechny předměty by pro vás byly hrou.

RECENZE 4:

http://www.vaseliteratura.cz/2462-zacarovana-trida.html

Každý je v něčem nejlepší
Vytvořeno 14. 10. 2012 2:00
Autor: Hana Moualla

il

V roce 2012 byla podruhé vydána kniha Ivony Březinové Začarovaná třída(JaS, 2012). Poprvé vyšla v roce 2002. Paní učitelka Voříšková je na tom o poznání lépe než její kolegyně Mstivá Soňa z jiné knihy téhož nakladatelství. Kluci Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník z rodiny Margošovy nejsou ani hodní, ani zlobiví. Jsou to páni kluci. Nejde jim psaní a matematika, ale umí krásně zpívat. Spolužáci černovlasých kluků mají rádi kouzla. Margošovi jim proto přičarují spoustu zábavných chvil (létající čítanky, obživlá zvířata ve třídě aj.). Proč mohu tuto knihu označit jako báječnou?

ilŠmidli fidli, asi proto, že nás dospělé učí znovu hledět na dnešek očima pravdy. Není nejlepší ten, kdo nejrychleji běžel, ale ten, kdo se uměl přiznat ke krádeži sovy, není nejchytřejší ten, který ze sebe dělá zvláštní zboží, ale ten, který umí v lidech okolo vyvolat radost… Ivona Březinová nás seznamuje s dětmi, které vypadají odlišně, ale které jsou ve skutečnosti úplně stejné jako ostatní – chtějí si hrát, chtějí se smát a chtějí se kamarádit. A my bychom jim tyto drobné, ale významné radosti měli dopřát, dovést je k nim, protože už jsme dospělí a víme, že na jakých cihlách si domek si postavíme, tak pevně odolá tomu, co přijde poté…

Všechny situace jsou popsány s lehkostí. Ivona Březinová zvolila milý slovník. Mýdlová Madla je potrestaná tím nejhorším způsobem – vyloučením ze společné zábavy. Kluci Margošovi nejsou totiž černí nebo špinaví, ale černovlasí. Nejde o nějakou proromskou propagandu, spíše autorka klade důraz na to, abychom posuzovali ostatní přes jejich dobré vlastnosti a dovednosti. Už slyším ty ironické hlasy… Romové… Nic to nemění na tom, že všechny děti jsou krásné a my jim můžeme na jejich startovní čáře buď věnovat lásku a úctu, nebo je odsoudit k zařazení do určité kategorie, ze které se jen těžko budou v průběhu let dostávat. Zní to jako výkřik zoufalého bojovníka za třídní spravedlnost, ale minimálně na boží mlýny nebo karmu věří (tak trochu) každý. Stejně jako původní české přísloví, že sklidíme, jak jsme zaseli.

Mohla bych tady dále nějak rozvíjet myšlenku tolerance mezi lidmi, ale skutečný smysl to má jen u dětí, protože ty ještě nepřejaly vzorce smýšlení a postojů od nás rádoby moudřejších. A ještě bych ráda na vás apelovala. Pokud jste dospělí a cizí dítě se vás na něco ptá, pak buďte slušní. Na otázku: „Kampak jdete s tím pejskem, paní?“ není nejlepší odpověď, kterou dostal můj syn: „Třeba do prdele.“ Protože jednou až tyhle děti dospějí, půjdou tam, kam jsme je nasměrovali. Ale zatím je u nás demokracie, tak si vlastně můžeme chodit, kam chceme, viďte!

Text je vtipný a ještě teď se směju díky panu Kořánovi. Knihu doporučuji jako dárek pro vaše blízké, nad touto knihou se může pobavit celá rodina. Příběhy mohou ožívat také na výkresech vašich dětí, proto si myslím, že příběh kluků Margošových skutečně patří do současné dětské literatury. Hezké čtení!

„Kořán? Ale do téhle třídy nechodí žádný Kořán.“
„Pokud vím, tak nějaký Kořán chodí do 4.A k paní učitelce Zárubové.“
„Tak on kluk už není v 3.A?“ vykoktal pan Kořán zmateně.
„Byl. Vloni,“ upřesnila paní učitelka. „Ale mezitím byly prázdniny, a tak je váš syn teď o ročník výš.

„Tak to vidíte,“ rozčiloval se pán. „Mně se doma nikdy nic neřekne.“
Za panem Kořánem zapadly dveře a paní učitelka se nejistě rozhlédla po třídě.
 (str. 46-47)

Knihu Začarovaná třída vydalo nakladatelství JaS

ROZHOVOR:

http://www.kultura21.cz/literatura/4368-ivona-brezinova-zacarovana-trida

„Při skoro až masové obraně Začarované třídy jsem si s dojetím uvědomila, kolik lidí mi fandí…“

Pátek, 04 Květen 2012 00:00 PhDr. Jana Semelková
EmailTisk

altZačarovaná třída v novém kabátě míří ke čtenářům. Vychází celkem brzy po loňském nespravedlivém nařčení, že její text nabádá k rasismu. Toto hodnocení obdržela od lidí, kteří knihu nečetli, ba dokonce nečetli ani ukázku z čítanky pro druhou třídu, která emoce vloni na podzim rozpoutala. Ivona Březinová fujavici ustála a dnes se může těšit z nového vydání, které přineslo několik změn jak v grafické, tak obsahové části.

Ivono, jak ti vloni na podzim bylo, když ses dozvěděla, že tvá kniha propaguje rasismus?

Nejdřív jsem nad tím jen mávla rukou, protože takové plácnutí do vody tu už jednou bylo. Ovšem tehdy před třemi lety novináři rychle pochopili, že věc se má trochu jinak, a vše skončilo jednou jedinou televizní minireportáží, v níž ani nezaznělo moje jméno. Tentokrát to však bylo trochu větší šplouchnutí, zřejmě proto, že téma se hodilo do rozvířené atmosféry rasových nepokojů na Šluknovsku. Čítanková aférka mi připadala spíš směšná, než aby mě to nějak zarazilo nebo snad dokonce zastrašilo. Vím, že kniha Začarovaná třída, z níž byla v Čítance pro 2. třídu uveřejněna jedna kapitola, se obhájí sama.  Ne nadarmo se dostala do mezinárodního registru knih podporujících rasovou snášenlivost. Ne nadarmo získala Zlatou stuhu, nominaci na Magnesii Literu a zápis na Čestnou listinu IBBY a její oblibu dokazuje i to, že nyní vychází v českém vydání už po čtvrté. Já jsem spíš cítila zodpovědnost za všechny ty lidi, kteří se za mě a Začarovanou třídu postavili, kteří se mě veřejně zastali.  A byly jich spousty. Od učitelů, knihovníků, nakladatelů, kolegů spisovatelů a některých novinářů až po čtenáře, které můj text lidsky oslovil. Proto jsem pocítila nutnost se ke kauze vyjádřit. Nemohla jsem mlčet, když za mě tolik lidí bojovalo.

Omluvilo se ti Ministerstvo školství, respektive tehdejší jeho ministr Dobeš a zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková, že tě nespravedlivě nařkli?

S bývalým ministrem školství Dobešem jsem se nikdy nesetkala. Ale paní zmocněnkyně pro lidská práva mě pozvala na Úřad vlády, kde se mi omluvila za nešťastné vyznění celého případu, a kde jsme o všem dlouho debatovali. Každá máme na věc trochu jiný názor, ona by ukázku vytrženou z kontextu do čítanky nedala, já ano. Myslím si, že učitelé a učitelky moc dobře vědí, jak s podobnými záměrně problémově nastavenými texty ve škole pracovat. To, že ministerstvo doporučilo, aby se ukázka z čítanky stáhla (nebo aby se při výuce ignorovala) je jasným vyslovením nedůvěry didaktikům, kteří učebnici sestavovali, a pedagogům, kteří na mém textu mohli žákům pootevřít problematiku soužití různých etnik, a to formou, která je dětem blízká a pochopitelná.

alt

Co si myslíš o lidech, kteří hodnotí dílo dřív, než se s ním seznámí? Kteří podle situace jsou nakloněni hned tomu a hned onomu vyjádření?

To je hodně obecná otázka, takže odpovím také obecně. Jsou mluvkové, kteří cítí nutkání vyslovit se ke všemu, co kolem nich proletí, aniž vědí, co to vlastně letělo. Nezáleží jim na tom, hlavně, že jsou slyšet. Pak jsou lidé, kteří považují za nepřípustné, aby neměli na věc nějaký názor. Jenže žijeme v době, kdy nezbývá čas budovat své názory na každou maličkost kolem nás tím, že si celý problém nastudujeme a ověříme. Proto tolik lidí otrocky a často i s naivní důvěřivostí přebírá názory jiných. A pak jsou ti, kteří se nebojí otevřeně přiznat, že na jistou věc nemají vůbec žádný názor. Je poctivější přiznat, že neznám, a tedy nehodnotím, než opakovat, co nám bylo podsunuto.

Co bys takovým lidem chtěla vzkázat?

Vlastně nic. Nemám potřebu jim něco vzkazovat. Já píšu pro čtenáře, kteří moji knihu přečtou od začátku do konce. Ale pokud ji odhodí v půlce, je to už forma hodnocení. Píšu převážně pro děti a dospívající, takže nedočtená kniha by znamenala, že jsem je nezaujala.

Za tebe se postavila spousta „moudrých“ lidí – spisovatelů, ilustrátorů, redaktorů, čtenářů… Co bys nyní chtěla vzkázat těm, kteří tě tehdy podpořili.

To je jiná věc. Musím říct, že mi až zatrnulo, když jsem viděla vlnu sympatií a podpory. Právě díky tomu jsem došla k přesvědčení, že se i já musím ozvat. Při skoro až masové obraně Začarované třídy jsem si s dojetím uvědomila, kolik lidí mi fandí, kolik lidí moje knihy zná a čte. A také to, jak mě vnímají jako člověka. Možná to bude znít nepatřičně a vůči Začarované třídě cynicky, ale já jsem si v těch dnech říkala, že ono poznání a uvědomění si úžasné solidarity lidí se mnou za tu kauzu snad stálo. Doufám, že jsem jim to už nějak řekla, napsala či vzkázala, ale podobných slov není nikdy dost, takže: Děkuji, děkuji vám za sebe i za Začarovanou třídu.

alt

Začarovaná třída vychází po čtvrté – ale je jiná – v čem je jiná proti předchozím vydáním?

Nemyslím, že je jiná nějak výrazně. Prostě jsem se při korekturách deset let starého rukopisu podvědomě vrátila k prapůvodnímu textu, kde mají hlavní hrdinové svéráznější jména. A přirozený tok příběhu mi nijak nenaznačoval, že by v něm chyběla zápletka s odcizenými bundami. Ta tehdy byla připsaná navíc, mimo jiné i kvůli rozsahu textu. Ale je pouze na čtenářích, aby posoudili, která verze se jim zamlouvá víc.

Jaromír F. Palme koloroval původní ilustrace z roku 2002 a ještě přimaloval nové, jaký pocit máš z barevné Začarované třídy?

Jsem nadšená, protože Začarovaná třída je barevná svou podstatou. Jsou v ní barevné motivy i barevné nápady. Proto jsem zajásala, že nakladatelství JaS  bylo ochotno sáhnout do měšce a koupit pro Začarovanou třídu trochu toho barevného veselí.

Jaromír tě také zpodobnil k medailonku, jak jsi svůj „portrét“ přijala? Jak ho uvítala tvá rodina?

Rodina se usnesla, že přinejmenším můj pařátek vznášející se nad klávesnicí počítače vypadá, jako by mi z oka vypadl. Vlastně asi ne z oka, ale z ruky? Moje hubené ruce vypadají při psaní přesně tak křečovitě, jako na obrázku. Takže ano – ta paní na obrázku – to jsem opravdu já.

alt

Pokud vím, v současné době se připravuje i slovenská verze knihy – kdy čtenáři na Slovensku si budou moci přečíst příběh tří kluků – Čáryfuka, Máryfuka a Podkočárníka?

Ano, slovenská verze je myslím těsně před vydáním v nakladatelství Perfekt. Ilustrátor Miro Regitko dokončuje poslední obrázky a já se těším, že se rodinka Začarované třídy rozroste o dalšího příbuzného. Už v roce 2006 vyšla ve Francii (La classe ensorcelée) a pak byla v roce 2010 přeložena do srbštiny (Začarana učionica).
A ještě musím říct jednu věc. Do Začarovaných tříd chodím poměrně často. Na besedách, které pořádám po celé České republice i po Slovensku, navštěvuji školy, v nichž se učí nejen Češi nebo Slováci, ale i Romové, Vietnamci, Ukrajinci, ale byla jsem třeba i tam, kde byla třetina třídy z Mongolska. A většinou s tím nikdo z těch dětí nemá problém. Možná jim ho nějak nešťastně podsouváme my dospělí. Proto za důležité poslání knížky považuji slova paní učitelky Voříškové, která říká, že každý jsme v něčem nejlepší, jen je důležité včas přijít na to, v čem.

Na závěr nám prozraď kde se s tebou a Začarovanou třídou mohou čtenáři setkat, kde všude budeš v květnu a červnu besedovat?

Kde mě můžete potkat s batohem Začarovaných tříd na zádech:
2. 5. Chotěboř
9. 5. Praha – knihkupectví Fantazie (tam budeme knihu křtít)
10. 5. Třebíč
11. 5. Praha – Suchdol
14. 5. Provodín a Jestřebí
15. 5. Kněžmost
16. 5. Krnov a Horní Benešov
17. 5. Bruntál a Břidličná
18. 5. Vrbno pod Pradědem
19. 5. Praha – Veletrh Svět knihy
20. 5. Praha – Veletrh Svět knihy
21. 5. Děčín
22. 5. Ústí nad Labem a Trmice
23. 5. Duchcov
24. 5. Praha 4
25. 5. Zhoř u Jihlavy
29. 5. – 31.5. Košice
1. 6. Praha – Strahovský klášter (festival Děti, čtěte!)
5. 6. Horka nad Moravou
6. 6. – 7.6. Bohuňovice
8. 6. Český Těšín
11. 6. Piešťany
25. 6. Bratislava

A pak už budou prázdniny, a to se v žádné třídě neučí ani nebeseduje, ani v té Začarované. (A já taky musím někdy psát, lidi!)

Zdroj foto: M. Váňová, archiv JaS, ilustrace J. F. Palme

ČLÁNEK:

http://www.topvip.cz/knihy/ve-fantazii-se-krtila-a-cetla-zacarovana-trida

Ve Fantazii se křtila a četla Začarovaná třída

Publikoval Denisa Dvořáková dne 11 Květen 2012 v kategorii Knihy
Ve středu 9. května v pět hodin odpoledne byla Fantazie (knihkupectví a vinotéka na Tylové náměstí v Praze) plna očekávání. Křtilo se nové vydání Začarované třídy. Přišli všichni, kdo s oblibou čtou knížky Ivony Březinové a rádi si užijí v kruhu stejně naladěných lidí. Ilustrátor Jaromír F. Palme, který Začarovanou třídu ilustroval, přišel s kytarou a foukací harmonikou, stejně tak i čtrnáctiletý Kevin Dumka, který jako kdyby vypadl z oka Podkočárníkovi z ilustrací v knížce. K nim se připojil desetiletý houslista Martin Kment.


Moderátor veselého odpoledne Tomáš Kříkava nejdříve dal prostor Kevinu Dumkovi, který zahrál a zazpíval romskou písničku. Protože ve Fantazii není místa nazbyt, budoucí kmotr se nerozpakoval a se svou kytarou se usadil na zemi. Tím svou podobnost s Podkočárníkem ještě zvýraznil.


Jako první dostala slovo redaktorka nakladatelství JaS Jana Semelková. Ta nechtěla hovořit vůbec, pak svolila, že v závěru popřeje knížce hodně štěstí, proto ji Tomáš Kříkava oslovil jako první. Vyznala se, že Začarovaná třída je pro ni srdeční záležitostí. Byla u jejího prvního vydání v Amuletu v roce 2002, věděla o zájmu čtenářů o tuto knížku, proto již delší dobu na ni upozorňovala své předchozí zaměstnavatele. Protože nikde neuspěla, byla ráda, že v novém nakladatelství, které založil její manžel Karel Semelka, mohla knihu vydat – v novém formátu a s barevnými ilustracemi, kterých se opět ujal Jaromír F. Palme. Drobných úprav doznal i text. Po dohodě s autorkou se v pořadí čtvrté vydání Začarované třídy vrátilo k prapůvodnímu rukopisu – text byl zkrácen o jednu kapitolu a kouzelničtí kluci dostali pohádkovější jména.


V závěru svého vystoupení vyvrátila, že by nakladatelství záměrně volilo cestu vydávání »provokujících« knih – Začarovaná třída byla na podzim loňského roku označena za podporující rasismus, respektive její kapitola o Mýdlové Madle a na počátku letošního roku obdržela negativní nálepku kniha Jiřího Holuba Jak se zbavit mstivý Soni – prý podporuje násilí. „S Ivonou Březinovou jsme vydání Začarované třídy plánovaly na jaro 2012 od léta loňského roku. Takže negativní nálepka, které se jí dostalo, její vydání neovlivnila. Knížka je na světě v plné kráse a ten, kdo ji osočil bez znalosti textu (bývalý ministr školství), už zmizel, doufám napořád, v propadlišti dějin. Problém v textech podle mne vidí jen ti, kteří buď neumí pořádně číst ve smyslu pochopení čteného, nebo knihu vůbec nečetli, případně potřebují komusi poklonkovat,“ uzavřela Jana Semelková své vystoupení.


Martin Kment spustil na housle a byl čas vyzpovídat ilustrátora. Jaromír F. Palme si myslel, že bude spíš zpívat. Přesto na dotazy odpověděl ochotně a s humorem sobě vlastním. Potvrdil, že se při ilustrování bavil stejně jako kdysi, a daleko nejvíc ho bavilo sebepoznání: „Vlastně jsem si ověřil, zda a jak se změnil za deset let můj výtvarný projev.“ Frontman skupiny Původní Bureš pak zahrál a zazpíval svou autorskou písničku o zvěřinci – vypadalo to, že zhudebnil pátou kapitolu knížky, v níž se to zvířaty přímo hemží.


Po další hudební vložce byla vyzvána Ivona Březinová, aby přečetla některou z kapitol. Rozhodla se pro úvod – přítomné děti nadšeně reagovaly. I ona se vyjádřila k nespravedlivému nařčení z loňského podzimu: „Původně jsem chtěla nad vším mávnout rukou, ale ta velká podpora ze strany čtenářů, kolegů, knihovnic, mnoha lidí mne ujistila, že se musím ozvat také. Chtěla jsem bojovat za to, aby Mýdlová Madla (tzv. problematická kapitola) mohla zůstat v Čítance pro 2. ročník. Jenže nebylo oč, nakladatelství tuto kapitolu do nového vydání skutečně nezařadilo.“


Kevin Dumko ještě jednou zahrál a byl čas na křest. Ivana Hutařová s Kevinem Dumkou popřáli knížce hodně štěstí a hlavně to, aby už žádný negramotný čtenář (míněno, čtu, ale nechápu čtené) jí nezkřížil cestu. Ivana Hutařová ještě připomenula, že knížky Ivony Březinové patří v knihovnách k nejpůjčovanějším, na policích se neohřejí a děti je mají rády, což glosovala Jana Semelková slovy: „Ivona Březinová nepotřebuje mít kapitoly ze svých knížek v čítankách, její knížky totiž čtou děti dobrovolně!“

ČLÁNEK:

http://www.superrodina.cz/2012/07/01/zacarovana-trida-jak-to-vypada-v-3-a-plne-kouzel-i-tahle-knizka-muze-byt-vase/

Začarovaná třída: jak to vypadá v 3. A. plné kouzel. I tato knížka může být vaše.

Červenec 1, 2012 in Knihy
share save 171 16 Začarovaná třída: jak to vypadá v 3. A. plné kouzel. I tato knížka může být vaše.

zacarovana trida brezinova Začarovaná třída: jak to vypadá v 3. A. plné kouzel. I tato knížka může být vaše.Ivona Březinová, Začarovaná třída. JaS 2012

Začarovaná třída poprvé vyšla v roce 2002 a od té doby byla přeložena do francouzštiny, srbštiny a slovenštiny.

Jedná se o jednoduše psaný polopohádkový příběh, jako by se vyvíjel v dětské fantazii. Jako by ho psalo školní dítě. A proto právě školáčata (třeba rovnou z 3. A) mu budou rozumět nejlépe.

Do obyčejné třídy základní školy nastoupí tři noví žáci. Jsou to trojčata s neobvyklými jmény: Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník, příjmením Margošovi. Jejich maminka se jmenuje Cukrkáva a tatínek Čajrumbum. Nejsou to obyčejní kluci, od ostatních se liší, ale co děti zajímá nejvíce, že umí čarovat. Cokoliv jim přitane na mysl, to se stane. Mohou tedy při výtvarné výchově oživit obrázky zvířátek ze čtvrtek svých spolužáků, okořenit nudnou výuku prvouky o vodě skutečnou třídní záplavou, postupně měnící skupenství v led a v páru. Nebo vyčarovat spoustu kopečků zmrzliny. Pro každého spolužáka to vyšlo hned na dva poháry.

Nejprve jsou děti z nových spolužáků trošku v rozpacích. Později se však stanou dobrými přáteli. Roli tam zahraje i drobné nedorozumění a troška žárlivosti.

 „Tak, děti, příští čtvrtek budou na naší škole třídní schůzky,“ oznámila paní učitelka. „Napište si to do notýsků a dejte je doma podepsat. Hlavně s někým od Margošů bych ráda mluvila,“ obrátila se pak přímo na Čáryfuka, Máryfuka a Podkočárníka.

„Tatínek vzkazuje,“ vyřizoval hned druhého dne Čáryfuk, „že by s vámi také rád mluvil.“

„I maminka,“ přidal se Máryfuk.

„To mě opravdu těsí,“ usmála se paní učitelka opravdu potěšeně. „Moc ráda vaše rodiče poznám.“

„Jenomže oni nepřijdou, protože mají večer představení,“ ozval se konečně Podkočárník, který se dlouho nemohl dostat ke slovu.

„No, to je tedy vážně mrzuté,“ zesmutněla paní učitela. Pak se dlouze zamyslela a řekla: „Tak vzkažte rodičům, ať pošlu z rodiny někoho jiného. Ve vašem případě je to totiž opravdu nutné.“

„Přece nezrušíme představení,“ mudroval doma tatínek Čajrumbum a rázoval pokojem s kouzelnickou hůlkou přes rameno.

„Což o to,“ namítla maminka Cukrkáva, „já bych si ráda jeden večer odpočinula. Ale copak to jde? Vstupenky jsou dávno vyprodané.“

„Co ti zpropadení kluci zase vyvedli, že s námi chce paní učitelka mluvit,“ mumlal si Čajrumbum pod černé vousy.

„Jsou poslední dobou trochu divocí,“ přiznala Cukrkáva unaveně.

„Potřebovali by asi na chvíli proměnit v králíky. To by je naučilo,“ zabručel zas Čajrumbum.

„Ne, v bílé králíky ne,“ zastávala se Cukrkáva chlapců. „Poměna v bílé králíky je tak ponižující. Zvlášť, když je pak při představení taháš spolu s ostatními z černého klobouku.“

„Máš pravdu,“ pokýval Čajrumubum hlavou, „v bílé myšky na dvě hodiny by úplně stačilo.“

(41/42)

Ivona Březinová píše příběhy pro děti a mládež. Její knihy získaly řadu ocenění a je rytířkou Řádu krásného slova. Z posledních titulů můžeme jmenovat: Eliáš a liška (2010), Medvědí pohádka (2010), Dárek pro Sáru (2011), Kluk a pes (2011), Natálčin andulák (2012). Je vdaná, s manželem a dvěma dcerami žije v Praze.