Příběh o dvou patnáctiletých chlapcích, kteří trpí poruchou autistického spektra. Pamelin bratr Jeremiáš má nízkofunkční autismus, spolužák Patrik Aspergerův syndrom.
- Rok vydání: 1. vydání 2016, 2. vydání 2021
- Napsáno: 2015
- Stran: 208
- Žánr: pro dospívající
- Ilustrátor: Tomáš Kučerovský
- Doslov: Mgr. Veronika Šporclová, Ph.D.
- Nakladatel: Albatros a Pasparta
- Náklad: /
- ISBN 1. vydání: 978-80-00-04323-7
- ISBN 2. vydání: 978-80-00-06319-5
- Poznámka 1: Za vznik knihy děkuji sdružení NAUTIS (dříve APLA) a Gymnáziu Jiřího Gutha-Jarkovského v Praze, které studenty s PAS dlouhodobě integruje.
- Poznámka 2: Záznam autorského čtení z knihy v délce 40 min v rámci projektu MAP II Mostecko
- Ocenění knihy: Suk – Cena knihovníků 2016, Suk – Cena učitelů 2016, nominace na cenu Magnesia Litera za rok 2016, Výroční cena nakladatelství Albatros v kategorii Literární text pro starší děti za rok 2016, Zlatá stuha 2017
- vyšlo: česky (Řvi potichu, brácho, 2016), makedonsky (Tивко, Bpeckaj, братче, 2019), polsky (Krzycz po cichu, braciszku, 2018), slovensky (Krič potichu, braček, 2017), slovinsky (Vpij potiho, brat, 2020)
česky 1.vyd. slovensky polsky makedonsky slovinsky
česky 2. vyd.
ANOTACE:
Pamela. Čtrnáctiletá dívka, která má od života naloženo víc než kdejaký dospělý. Má dvojče Jeremiáše, s kterým není jednoduché soužití. A maminka je na ně sama. Tatínek neustál situaci a zmizel. Babička dlouho nechápala, co se s jejím vnukem děje. A tak je Pamela máminou jedinou oporou. Chtěla by být jako ostatní, jenže s bratrem jako je Jeremiáš to úplně nejde.
Pamelin bráška Jeremiáš je jiný. Brzy mu bude patnáct, stejně jako Pamele, s kterou jsou dvojčata. Jenže Jeremiáš má poruchu autistického spektra, nízkofunkční autismus. Chová se jako malé dítě a je prakticky neustále odkázaný na pomoc někoho jiného. Vnímá svět jinak, po svém. Lpí na ustálených zvyklostech, které jsou mnohdy podivínské, vyžaduje stereotypy a jakékoliv vykolejení z rytmu a řádu ho může rozrušit.
BARVY DNŮ V TÝDNU PODLE JEREMIÁŠE:
pondělí – modrá
úterý – žlutá
středa – fialová
čtvrtek – oranžová
pátek – hnědá
sobota – červená
neděle – zelená
Modrá je barvou sebevyjádření a komunikace, tedy oblastí, s kterými mají autisté problém.
Pamelin spolužák Patrik je také jiný. Má diagnostikovaný Aspergerův syndrom, což je jedna z forem autismu. Je velmi chytrý a má vynikající paměť, ale nerozumí nadsázce, ironiii, vtipům a jednoduché praktické věci jsou pro něj velká překážka. Hlavně si však neví rady s emocemi. Obtížně chápe, co lidé kolem něj cítí.
AUTORSKÉ ČTENÍ z knihy
| 11.6.2021 | „Řvi potichu, brácho“ autorské čtení spisovatelky Ivony Březinové
V pátek 11. června 2021 bylo na Youtube kanále, webových a facebookových stránkách projektu MAP MOSTECKO zveřejněno video s autorským čtením spisovatelky Ivony Březinové. Čtení je určeno žákům II. stupně ZŠ.
|
Nahrávka zde:
nebo zde:
https://www.juniormost.cz/cim-zijeme/aktuality/autorske-ivony-brezinove-rvi-potichu-bracho
UKÁZKY:
Když si doma s mámou kdysi pouštěly film Rain Man, Pamela byla úplně unešená. V duchu si představovala, že brácha je autista Raymond a ona jeho sestra Charlota. Raymondův bratr Charlie, jak to bylo ve filmu, být nechtěla, protože pořád měla na paměti, že kdyby byla kluk, a navíc jednovaječné dvojče s Jeremym, tak by to s největší pravděpodobností schytala taky. Každopádně ji nadchla představa, že by Jeremiáš měl nějaké podobné zázračné schopnosti jako Raymond.
Pokusně před ním rozsypávala krabičku zápalek a napjatě čekala, že Jeremy na ně jen hodí okem a vmžiku vyhrkne jejich počet. Jenže on jen seděl a tupě zíral. Dokonce tenkrát ani neměl snahu rovnat zápalky do řady, jak to dneska dělá se zipy a rozinkami vydloubanými z tvarohových koláčů. Pamela na Jeremiášovi test se zápalkami zkoušela opakovaně, ale nechytil se ani jednou. Po čtrnácti dnech to nakonec vzdala.
Pod vlivem filmu mu taky podstrkovala starý telefonní seznam v marné naději, že se brácha nějakým zázrakem přece jen naučí číst, tlustý telefonní seznam zhltne na jeden zátah a slovo od slova si ho zapamatuje. Máma se tomu tenkrát jen smála, ale Pamela ji pak večer našla plakat.
„To nic, jen mi slzí oči, jak jsem dlouho koukala do těch tabulek,“ vymlouvala se, ale Pamele tehdy došlo, že máma se pro spoustu věcí kolem bráchy trápí, jen to nedává najevo.
S pokusy à la Rain Man tedy skončila. To, že Jeremiáš nemá ani fenomenální paměť, ani nedokáže zpaměti násobit a dělit pětimístná čísla, přijala jako fakt, na kterém se nedá nic změnit. Usoudila, že Jeremy nezazpívá árii z italské opery, kterou slyšel jenom jednou, když nezazpívá ani Skákal pes. A jeho výtvarné schopnosti končí u toho, že do dírky u knoflíku zabodne tužku, kterou pak prohání knoflík po papíru v chaotických kroužcích.
Pozdě odpoledne se navíc opravdu ohlásila sociálka. S předstihem tří minut a třiceti sekund – tak dlouho obvykle trvá, než člověk projde dveřmi dálkově otevřenými na bzučák, přivolá výtah, který většinou, Pamela zatím nepochopila, jak je to možné, stojí v posledním, tedy sedmém patře, a dojede s ním k nim do třetího.
Za tři a půl minuty zvládnete sklidit hrnky ze stolu a posbírat z křesel pár kousků oblečení. Ale rozhodně nestihnete seškrabat ze zdí zasychající knedlíky a vymalovat strop pocákaný rajskou.
Máma tu paní ze sociálky nejdřív vůbec nechtěla pustit dovnitř. Jenže úřednice byla silnější. Teda ne fyzicky, já myslím, že kdyby máma chtěla, v pohodě by ji přeprala. Ono se to nezdá, ale přece jen jsme od Jeremyho docela vytrénované. Ta paní byla silnější, protože měla zbraně.
„Pokud nám neumožníte kontrolu, abychom zjistili, v jakých podmínkách váš syn žije, pozastavíme vám sociální dávky,“ deklamovala úřednice naučenou větu a v tónu jejího hlasu byla jasně čitelná nuda.
Musela to asi říkat dost často, očividně ji to nebavilo. Její slova ovšem měla účinky zbraně hromadného ničení. Věděla jsem, že kdyby nám vzali dávky, tak by se život, na který jsme už ve třech byli zvyklí, zřítil jako domeček z jehličí.
„Jenže já musím syna na vaši návštěvu nejdřív připravit, chápete to?“ snažila se jí máma vysvětlit, že přijít si jen tak na návštěvu do rodiny, kde mají nízkofunkčního autistu, prostě nejde.
„Tak ho připravte. Já tu pět minut počkám,“ poťukávala úřednice nehtem do kovového futra. „Ale déle ne. Nemám totiž jenom vás.“
A taky bylo půl pátý, navíc pátek.
„Tak víte co?“ řekla máma sladce.
Už ten odkapávající med mě varoval.
„Pojďte dál hned. A užijte si to,“ otevřela dveře dokořán a pokynula úřednické madam, aby vstoupila do bytu.
Na Jeremyho, do té doby celkem poklidně sedícího pod stolem, ale zdaleka ne netečného, protože máma mu po tom včerejším extempóre s rajskou sedativa nenasadila, to zaúčinkovalo podle mého i mámina očekávání. Zpod kuchyňského stolu se vyřítil kraken.
Nejdřív se ho máma ještě pokusila zbrzdit.
„To je paní z úřadu, Remí. Hezky pozdrav.“
„Pozdrav!“ vyštěkl Jeremiáš na úřednici.
„Do… dobrý den, hochu,“ zajíkla se, očividně zaskočená, takže spolkla i komentář ke zdem předsíně potřísněným červenými fleky (a to ještě neviděla kuchyň).
Velký čas k přemýšlení jí ale brácha nedal.
„Není hnědá!“ svraštil obličej do hrozivého výrazu.
„Hnědá?“ pohlédla úřednice nechápavě na mámu.
„Je pátek,“ pokrčila máma rameny. „V pátek musíte na sobě mít hnědé oblečení, pokud máte v úmyslu se k Jeremiášovi přiblížit.“
„Ale…“ hlesla úřednice, to už jí ovšem kolem hlavy lítaly pantofle, mámina kabelka, deštník, a jak Jeremiášovi docházely náboje do jeho chapadel, zacouval do kuchyně, takže vmžiku vzduchem svištěly i lžičky, tácek, nakousané jablko, rohlík…
„Není hnědá!“ vřískal přitom brácha pisklavě.
Úřednice překvapivě neutekla, dokonce se celkem úspěšně vyhýbala náletům. Říkala jsem si, že ve škole musela být dobrá při vybice. A zřejmě jí to dodalo kuráž, protože se odvážila proniknout k Jeremymu blíž, patrně v bláhové snaze navázat s útočníkem oční kontakt a silou své osobnosti jeho zuřivost zkrotit. Dosáhla ovšem jen toho, že jí brácha hrábl po obličeji, strhnul jí brýle, a než se kdokoliv z nás stačil vzpamatovat, utekl s nimi na záchod.
Zvuk splachované vody nás všechny znehybnil.
„A nemáš,“ řekl brácha nevzrušeně, když se po chvíli vrátil a cpal konsternované úřednici před oči prázdné dlaně.
„To… to není normální!“ vydechla.
„Možná není,“ přikývla máma. „Ale možná je to jen úhel našeho konvencemi sešněrovaného pohledu. Z Jeremiášova pohledu není nic normálnějšího než uklidit brýle nezvaného hosta do záchodové mísy.“
Úřednice stála v předsíni, zády pevně přitisknutá ke zdi. Možná prošla nějakým školením proti napadení. Ale brácha už se zklidnil. Splachování záchodu na něj vždycky působilo jako tišící prostředek.
„Takhle se chová často?“ hlesla po chvíli.
„Čas od času,“ odpověděla máma. „Když ho něco vyvede z míry. Můžu říct, že když něco naruší jeho obvyklý stereotyp, tak se to dá většinou i očekávat. Ale varovala jsem vás,“ zdůraznila a pohlédla na úřednici. „Chcete se teď podívat, jak bydlíme, jestli má Jeremiáš čistou postel a v lednici dost jídla? Ukážu vám, kde si obvykle kreslí s knoflíkama a které zipy má nejradši. Abyste mohla sepsat hlášení. Ty cákance na zdi jsou včerejší rajská. Nepovedly se mi knedlíky. Tak půjdete se podívat?“
„To je teď zbytečné,“ mávla žena rezignovaně rukou. „Bez brýlí toho stejně moc nevidím. Ale… i tak… myslím, že byste ho měla dát do ústavu. Jste na něj sama a…“
„Máma na Remíka není sama!“ skočila jsem té ženské do řeči.
Já vím, že se to nemá, ale takovouhle důležitou informaci se přece musela dozvědět. „Já mámě pomáhám!“
„Ty?“ podívala se na mě paní přihlouple, no možná to bylo tím, jak neměla ty brejle a byla spíš přisleplá. „Říkám vám,“ obrátila se zpátky na mámu, „tohle je jednoznačně na ústavní péči. Dejte ho do ústavu, všem se vám uleví. Opravdu. Dejte ho do ústavu.“
„Do ústavu,“ řekl Jeremiáš nevzrušeně a pak zamlaskal: „Hnědá.“
Článek o knize:
Zpověď: Jaké je být matkou dítěte s autismem
Čemu všemu musí čelit žena, jejíž dítě trpí nějakou formou autismu, popisuje spisovatelka Ivona Březinová.
Jakého člověka si představíte pod pojmem autista? Starší generace asi někoho jako je Rain Man. Mladší už znají zkratku PAS a mnozí z dětí s touto diagnózou jsou integrované v běžných školách. Málokdo si ale dovede představit, jaké to je, když se vám autista narodí.
Tři roky sbírala spisovatelka Ivona Březinová informace k autismu, než dala dohromady novou knihu Řvi potichu, brácho. V ní na příběhu dvou čtrnáctiletých chlapců popisuje různorodou škálu poruch autistického spektra. Chodila sbírat zkušenosti do gymnázia, kde mají dlouhodobou zkušenost s integrací dětí s Aspergerovým syndromem, který je laiky považován za mírnou formu autismu. Vyzpovídala mnohé rodiče a pozorovala jejich autistické děti.
„Jako matka dvou dcer jsem samozřejmě nejvíc cítila s maminkou dvojčat, z nichž jedno je zdravé a druhé má nízkofunkční autismus. Při psaní se stávám součástí děje a intenzivně prožívám pocity svých postav. Být touhle maminkou bylo velmi vyčerpávající. A to jsem její pocity prožívala jen několik týdnů. Vlastně si vůbec neumím představit, že by to tak mělo být celý život. Asi bych se snažila být silná jako ona. Jestli bych to však zvládla, to opravdu nevím,“ zamýšlí se autorka.
Dejte ho do ústavu
V knize jsou vykresleny situace, které zná každý rodič dítěte s vývojovými odlišnostmi. Od nepochopení přes rady, že ho nemá dotyčný rozmazlovat, ale pořádně mu nařezat, až po odsouzení a nadávky, že je to „retard“. I návštěva sociální úřednice, která přišla pouze s radou, „dejte dítě do ústavu“, je původem z reálného života.
„Rodičovské stesky se sobě navzájem nápadně podobaly. Náhodný okolojdoucí, který je přítomný nějaké ‚scéně‘, nemusí pochopit, že dítě, které sebou na ulici praští na zem, kope kolem sebe a zuřivě a sprostě nadává, není nevychovaný fracek, ale vylekaná bytost právě zahnaná do úzkých.“ Jinakost je podle Ivony Březinové velké téma. „Pochopit a přijmout ji je ve své podstatě obohacující. Mělo by to být samozřejmou součástí potkávání se člověka s člověkem.“
Můj sourozenec je autista
Nízkofunkční autista Jeremiáš má ještě dvojče Pamelu. Ta je pro maminku často oporou. V rodině chybí otec, o to větší dcera nese břímě, které ji činí dospělejší oproti jejím vrstevníkům.
„Pamela instinktivně vnímá, že musí mámu občas podržet nad vodou, aby se nezhroutila. Navíc si maminka tenhle fakt uvědomuje a nijak ji netěší, že těžké postižení jednoho dítěte vlastně poznamenává i to druhé. Ale je to špatně? Pamela je díky svým prožitkům nejen silnější, ale i mnohem empatičtější ke svému okolí. I proto dokáže navazovat vztah s Patrikem, chlapcem s Aspergerovým syndromem, a učit se mu rozumět, ačkoliv pro ostatní spolužáky je tenhle kluk podivín z jiné planety,“ popisuje svoji literární dceru Ivona Březinová.
Ve třídě máme Aspergera
Čtrnáctiletý Patrik s Aspergerovým syndromem to nemá ve škole lehké. Je velice inteligentní, takže vnímá chyby učitelů, pokud se nepřipraví na hodinu dobře, a protože mluví přímočaře, bezelstně, tak jim to bez obalu řekne. Neumí rozeznat vtip, ironii, vše bere logicky, nepoznává výrazy lidí. Vytváří si „ksichtník“, do kterého si kreslí každý výraz, který rodiče udělají. Učí se je zpaměti, a pokud pak někdo v okolí udělá stejný výraz, už ví, že je to třeba smutek, úžas nebo smích.
Spolužáci ho příliš neberou, jeho jinakosti nerozumí. „Náznaky šikany jsem do textu vložila na základě různých informací z jiných zdrojů, ne z konkrétní školy. Moje vymyšlená škola také nemá zdaleka takové zkušenosti se začleněním žáků s PAS jako například Gymnázium Jiřího Gutha Jarkovského v Praze, kam jsem chodila na náhledy. Toto gymnázium je v inkluzi myslím opravdu daleko. Ne všude soužití funguje tak dobře, jako tady.“
Nechci se vracet
Pro Ivonu Březinovou je tato kniha tou, kterou nemůže přečíst znovu. „Drsné příběhy při psaní bolí. Zvlášť Řvi potichu, brácho je ještě velmi čerstvé. Potřebuji k tomu příběhu získat odstup.“ Možná nevědomky vyslovila to, co často říkají matky dětí s autismem. Nechtěly by se vracet o týden, měsíc, rok nebo i více let zpět.
Často se jim právě tím, že svému dítěti víc porozumí, díky správné diagnóze a pomoci od odborníků, uleví. A rozhodně by se nechtěly vrátit do časů, kdy jenom vnitřně tušily, že jejich dítě je jiné a okolí jim to dávalo znát a ony nevěděly proč. Jakmile dítěti s autismem – a to platí pro jakoukoliv jinakost – porozumíte, přijde vám mnoho věcí, které dělá a nad kterými přemýšlí, jako logické a vlastně správné nebo zajímavé.
Téma Aspergerův syndrom se stává čím dál populárnějším. Objevuje se v seriálech, filmech, v sitcomech a často se lidé smějí tomu, co takový „aspík“ vysloví. Je správné, že se o lidech s PAS mluví a nežijeme pouze v mýtech o nich. Mnohdy nám ukáží pohled na svět, který je velmi zajímavý a inspirující.
Není to fikce
Psycholožka Veronika Šporclová, která ke knize dělala odborné korektury říká, že přestože nejde o konkrétní reálný příběh, není to ani fikce: „Je to opravdu to, s čím se rodiče autistických dětí a jejich okolí potýkají. Možná o to je to dojemnější, že to Ivona Březinová dokázala postihnout. Knížka dává krásný vhled do života rodiny dítěte s PAS, moc hezky seznamuje čtenáře s tím, co vlastně výchova a vzdělávání dítěte s autismem obnáší. Takže i pedagogové, kteří tomuto problému nerozumí, mohou do jejich světa díky této knize proniknout a mohou autismu lépe porozumět.“
Dagmar Edith Holá
RECENZE 1:
ŘVI POTICHU. VYNIKAJÍCÍ PŘÍBĚH IVONY BŘEZINOVÉ O AUTISMU.
http://citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-mladez/beletrie-mladez/5729-brezinova-rvi-potichu
- Napsal Stanislava Zábrodská
- Kategorie: Beletrie od 10 let
Kniha naší renomované spisovatelky pro děti Ivony Březinové: Řvi potichu, brácho, vypráví tolik potřebný příběh autistického chlapce a jeho okolí, které se svou poruchou musí denodenně vyrovnávat.
Navíc se nakladatelství Pasparta tentokrát spojilo s profesně lepším Albatrosem a už při prvním otevření knížky je patrno z grafické úpravy, tisku ilustrací Tomáše Kučerovského, že se kniha skutečně povedla. Kniha je čtivá nejen pro starší děti, ale i pro dospělé čtenáře.
O čem vypráví Ivona Březinová…
Jeremiáš žije ve světě, který má svá přísná pravidla, ve světě, kde každý den v týdnu má jinou barvu a kde jsou krajíce chleba kulaté. Se světem, v němž žije maminka se sestrou, si příliš nerozumí, nevyzná se v něm. Ale nevadí mu to, má přece ten svůj. Ostatním sice občas připraví horkou chvilku, ale ani milující maminka, ani dvouvaječné dvojče na něj nedají dopustit. Hlavně aby jim Jeremyho nedali do ústavu, to by nepřežily.
Na této knížce a nejen na ní, je vidět, že se klima v české společnosti přece jen posunulo a že téma autismu není tabu, tak jak tomu bylo např. v roce 2000, kdy detektivní příběh pro starší děti britské autorky Celie Reesové – Truth of Dare, byl již dokonce přeložený, ale nakonec pro jeho vydání nakladatelství Olympia nenašlo odvahu. Přitom si dodnes myslím, že je to takový Rainman pro starší děti. Nezbývá než jen pogratulovat autorce, že napsala rovněž působivý a svůj příběh s touto problematikou a že našla nakladatele pro vydání této závažné knížky.
Řvi potichu, brácho / Ivona Březinová / ilustrace Tomáš Kučerovský / Nakladatelství Pasparta Publishing s. r. o., 2016 /
Nakladatelství Pasparta Publishing s. r. o. je sociální podnik zaměstnávají lidi s poruchou autistického spektra, jehož zřizovatelem je Národní ústav pro autismus, z. ú. (NAUTIS) http://www.pasparta.cz
Ukázka…
..Další!“ oznámil Jeremiáš a vmžiku se vrhl na velikého poddubáka, jako by honil zajíce.
Po jeho bleskovém zásahu bohužel z houby zbyla jen kašovitá drt. Jeremiáš ji očichával a nedal si vymluvit, že rozblemcanou hmotu do košíku seškrabovat nebudou. Po půlhodině kvílení, které z lesa vyhnalo veškerou zvěř, ale možná i zbylé houbaře, se dal přesvědčit k tomu, že vstane a zkusí najít novou houbu.
Našel štíhlonohou růžolící muchomůrku s bělostnými puntíky. Ješte loni takovými nálezy zdobil květináče. Teď houbě neurvale utrhl nohu, kterou zahodil, a než mu v tom máma s Pamelou mohly zabránit, nadšeně se zakousl do puntíkatého klobouku.
..Jeremy, ne!“ vykřikla Pamela varovně.
Máma byla skokem u něj, zbytek muchomůrky mu vyrazila z ruky a pokoušela se Jeremiáše přesvědčit, že to, co má v puse, má urychleně vyplivnout.
Moc se mu nechtělo. Chvílemi dokonce vypadal, že usilovně polyká.
„Já se zblázním!“ rozčilovala se máma. ,.On to snad sní! Co budeme dělat? Neměla bych mu strčit prst do krku?“
Jeremy nakonec sousto se zhnuseným výrazem vyplivl sám.
„No konečně,“ vydechla si máma. ,.Smrtelně jedovatá houba to není, ale vyvolává halucinace. To by v jeho stavu ješte scházelo. Na, vypláchni si pusu, Remí. Tak. A houby už ne!“
,.Už ne,“ zavrtěl hlavou a pro jistotu ještě i přikývl.
Snažily se mít Jeremiáše pořád na očích, ale houbařská vášeň byla silnější, maminka čas od času nadšeně zaklekla a zálibně sklízela.
..Jako kosou, jako kosou,“ blábolila nadšeně.
Její sběratelství nakazilo i Pamelu. Houština mladých smrčků se ukázala jako úrodné naleziště a košík se plnil.
„Mami!“ ukázala najednou Pamela vytřešteně na výjev, kdy Jeremiáš seděl v mechu, olizoval obvod kulatého červeného klobouku a kolem něj se válelo několik osiřelých bílých nožicek.
RECENZE 2:
Když si PAS vezme na paškál Ivona Březinová
http://www.klubknihomolu.cz/?p=132515 [2]
Knihy, které přibližují život s autismem nebo jsou přímo určeny autistickým dětem, vydává nakladatelství Pasparta. Snaží se handicapovaným a jejich blízkým poskytnout „partu“, díky níž budou vědět, že na světě se svým problémem nejsou sami. Současně usiluje nabídnout knihy hledící na autismus ze všech možných úhlů: pedagogického, psychologického, ale i beletristického. Kromě toho nabízí všem zájemcům získané poznatky a zkušenosti pomocí seminářů a přednášek.
Letošní letní novinkou nakladatelství Pasparta je kniha Ivony BřezinovéŘvi potichu, brácho, kterou vydalo ve spolupráci s nakladatelstvím Albatros. Jde o poutavě vyprávěný příběh čtrnáctiletých dvojčat Jeremiáše a Pamely.
Remík má od narození nízkofunkční autismus s těžkou mentální retardací a život s ním není jednoduchý. Maminka se rozhodla nedat jej do ústavu, jak na ni tlačil otec, a tak na zvládání Remíkových excesů zůstala sama s Pamelou. Líčení všedních dnů, které mají svoji barvu a rituály, jejichž porušení znamená nezvladatelný výbuch vzteku, přibližuje snadno uchopitelným způsobem život s autistickým dítětem. Ukazuje, jak náročné to je pro všechny zúčastněné. Neboť takové dítě se nedokáže přizpůsobit běžným normám, ale naopak: všechno je třeba přizpůsobovat jeho schopnostem a potřebám. V domácím prostředí je to s jistou dávkou vstřícnosti možné, a tak Pamela vykrajuje z chleba kolečka, když má Remík „kulaté“ období a odmítá jíst vše, co nemá žádaný tvar. Horší je to venku, kdy Jeremiáše vyvádí z míry jinak zaparkovaná auta podél chodníku. Jen těžko je možné řidičům vysvětlit, že musí parkovat tak, jak si to Remík zapamatoval při své první vycházce…
Příběh obyčejné rodiny ovlivněné životem s autistou vypráví Ivona Březinová velice přesvědčivě a bez příkras. Aby však na mladé čtenáře nedoléhala jen obtížnost soužití s postiženým, vkládá do vyprávění i Pameliny zážitky se spolužáky a osud její svérázné první lásky. Nad stránkami knihy se tak budete dojímat, plakat, ale i od srdce se smát. A vůbec nebude na škodu, když si knihu z dětské knihovničky, kam primárně patří, vytáhnete a přečtete i vy, dospělí. Možná se vám otevřou oči a pochopíte, že ne každý, kdo se chová zvláštně, je nevychovaný, a ne každé vztekající se dítě rozmazlené. Možná jde zrovna o někoho, kdo potřebuje osobité rituály a tradice a jejich narušení mu působí trauma.
Kniha je členěna do kapitol oddělených barevnými stránkami tak, jak Jeremiáš vnímá dny v týdnu: pondělí – modrá, úterý – oranžová atd. a do daných barev ladí své ilustrace i jejich autor Tomáš Kučerovský. Jde o moderní realistické studie právě vyprávěných situací, které tak vyvstávají před očima.
Příběh vypráví nestranný pozorovatel, místy se však autorka vtěluje do Pamely a zážitky reprodukuje z jejího úhlu pohledu, což líčeným situacím dodává větší citovou zabarvenost.
Někdy si říkám, co by bylo, kdyby máma měla jenom mě. Myslím, že bych byla jiná, než jsem. Možná bych víc blbla, víc zlobila, víc trajdala venku, hodiny trávila na facebooku, zkoušela nové účesy a tvrdila, že nemám nic na sebe, jenže máma má i mýho bráchu a potřebuje s ním pomoct. Už několikrát mě napadlo, že máma je spíš něco jako moje ségra. Někdy mi připadá úplně nemožná. Fakt. Kdyby mě neměla za zády, tak by se možná sesypala. A třeba všechno vzdala. Ale jí do očí bych to neřekla. Ani nikomu jinému. To můžu leda takhle, sama sobě. (str. 95)
Ivona Březinová (*1964) je zkušenou autorkou knih pro děti, což potvrdila i knihou Řvi potichu, brácho. Dokázala v ní jak splnit osvětový účel (seznámit nejen děti s problematikou PAS), tak vytvořit příběh, který bude čtenáře bavit. A současně do své knihy skryla vzkaz všem, kteří mají sklon k rychlým soudům, protože nic není tak jednoznačné, jak se může zdát. Jen budoucnost ověří, které rozhodnutí bylo správné…
Máte-li doma potomka ve věku dvanácti a více let, pak mu knihu pořiďte. Mladší děti by nemusely celou problematiku pochopit. Možná by bylo účelnější si knihu číst společně s nimi a o přečteném diskutovat. Každopádně by to mohlo být nejen pro ně, ale i pro vás přínosem.
RECENZE 3:
Březinová, Ivona
Řvi potichu, brácho
ISBN: 978-80-00-04322-7
Pohled pod pokličku autismu
Ivona Březinová: Řvi potichu, brácho. Albatros a Pasparta, Praha, 2016, 208 s.
Románem Řvi potichu, brácho Ivona Březinová (nar. 1964) potvrdila svůj systematický zájem o společensky ožehavá témata a problémy. Dospívající Jeremiáš chodí ven jenom s velikou poklicí, z krajíců chleba mu obětavá maminka se sestrou vykrajují kolečka a úklid v jeho pojetí představuje spláchnutí věcí, které se objevily na nepatřičném místě, do toalety. Březinová vstup postavy do děje nijak nepřipravuje, Jeremiáš do něj vpadne svým ranním výkřikem a před čtenářem se od toho okamžiku odvíjí řetězec každodenních bizarních rituálů, které pro autistu představují bezpečí a jistotu.
Autorka dobře zvolila narační strategii, když nechala personálního vypravěče, aby z Pameliny perspektivy přibližoval současné dění a projevy Jeremiášova postižení. Vyprávění proložila i Pamelinými vnitřními monology a retrospektivními ohlédnutími, v nichž dívka bezprostředně reflektuje své rozporuplné pocity. Pamela svého bratra miluje, ale soužití s ním ji vystavuje každodenním těžkým zkouškám a nepříjemným situacím. V drama končící zuřivým záchvatem a fyzickým napadením může přerůst i obyčejná snídaně, když v koláči chybějí rozinky, které je hoch zvyklý vydloubávat a šikovat na ubruse do řádků. Pamela s maminkou musejí svádět boj i s nepřátelsky naladěným okolím, jež Jeremiášovy projevy zaměňuje za nevychovanost. Ostatně sama Pamela ve vztahu ke spolužákovi Patrikovi rovněž zprvu činí povrchní závěr, když jeho chování mylně vyhodnotí jako podivínské hulvátství. Její empatie a respekt k odlišnosti, bezděčně pěstované soužitím s bratrem, jí však nakonec umožní najít si cestu i k Patrikovi, trpícímu Aspergerovým syndromem.
To, že ústřední dvojice hrdinů jsou dvojčata, autorce umožnilo nejen působivě zdůraznit Jeremiášovu odlišnost ve srovnání s Pamelou, ale také ukázat jejich spřízněnost. Sestra si často uvědomuje, že jejich pozice mohly být obrácené. Vedle Jeremiáše, mazlivě nazývaného Remík, který navzdory fyzické vyspělosti setrvává v dětském světě, je Pamela předčasně dospělá. Otec neunesl tíhu synova postižení a rodinu opustil, dívka je tedy vyčerpané matce jedinou oporou. Sama přitom musí nad rámec běžných starostí čtrnáctileté holky čelit nevybíravému posměchu či zraňujícímu soucitu, které bratrův handicap vyvolává.
Ivona Březinová zachycuje soužití s autistou realisticky, bez romantizace, ale zároveň se smyslem pro metaforický přesah. Rekvizity, jež Jeremiáš nezbytně potřebuje k dosažení vnitřního klidu, nabývají obrazného významu: poklička, pod níž drží pocity, zoubky zipů, které do sebe perfektně zapadají a mají moc spojovat i rozdělovat. K dočasnému rozdělení rodiny nakonec dojde a jedním z nejsilnějších míst příběhu je matčino přiznání, proč tak urputně lpí na tom, aby těžce zvladatelný Jeremiáš zůstal v domácím prostředí.
Doslov Veroniky Šporclové z Národního ústavu pro autismus potvrzuje, že Ivona Březinová nepodcenila přípravu. Vzniku knížky předcházelo zevrubné studium problematiky autismu, konzultace s odborníky i s rodiči autistických dětí. Bohužel právě úsilí o komplexnost a vyváženost informací příběhu škodí. Je očividné, že autorka neztrácí ze zřetele vytčený osvětový cíl. Vedle nízkofunkčního autisty Jeremiáše se tedy v Pamelině blízkosti ocitá „aspík“ Patrik a nelze se ubránit dojmu, že se tak děje hlavně proto, aby dětští čtenáři získali povědomí o různých formách poruch autistického spektra. Březinová se nebojí zobrazovat palčivé problémy, na druhou stranu však příliš tíhne k happyendům, jimiž ve výsledku své dílo znevěrohodní. Klíčící milostný vztah mezi Pamelou a Patrikem, neschopným rozpoznávat emoce, je částečně úlitbou konvenci dívčího románu, částečně prostředkem k naplnění výchovně vzdělávacího záměru, umělecké přesvědčivosti díla však neprospěl.
© Milena Šubrtová
http://www.iliteratura.cz/Clanek/38309/brezinova-ivona-rvi-potichu-bracho
RECENZE 4:
Nejlepší české knihy pro děti a mládež 2016
http://www.czechlit.cz/cz/feature/nejlepsi-ceske-knihy-pro-deti-a-mladez-2016/
V následujícím přehledu vám přinášíme deset tipů na loňské knihy pro děti a mládež, které nás upoutaly: ať už nebanálním příběhem, podmanivou vizuální stránkou, nápaditostí či neotřelým humorem. Vybrané knihy pokrývají všechny věkové kategorie, od předškoláků (4+) až po dospělé, kteří leckterým z následujících titulů jistě nepohrdnou. Těm, kdo chtějí mít o dění v české dětské literatuře přehled kontinuálně, doporučujeme sledovat soutěž Zlatá stuha a projekt Nejlepší knihy dětem.
Obsah
Tereza Vostradovská: Hravouka
Petr Stančík: Jezevec Chrujda našel velkou lásečku
Vratislav Maňák: O Nebesáři
Tomáš Končinský & Barbora Klárová: Překlep a Škraloup
Ivona Březinová: Řvi potichu, brácho
Martin Vopěnka: O duši a dívce. Pohádky z hor
Kolektiv autorů: Jinde
Taťána Rubášová: Podivuhodná robotí expedice
Jan Novák: Zátopek …když nemůžeš, tak přidej!
Tereza Ščerbová: Krtník
Ivona Březinová & Tomáš Kučerovský
Řvi potichu, brácho
(Albatros a Pasparta, 208 stran)
Věk: 10+
Ivona Březinová je na poli literatury pro děti a mládež pojem. Autorka desítek knih, jejichž žánrové rozpětí sahá od autorských pohádek až po fantasy, získala řadu literárních cen včetně Zlaté stuhy a nominací na Magnesii Literu a její texty již byly přeloženy do deseti jazyků. Uznání si vydobyla především svými sociálně motivovanými příběhy pro starší děti. Řeší v nich témata menšin, hendikepů, nevyléčitelných nemocí i psychických poruch – například anorexie. Také její nová kniha je věnována složitosti každodenního života s hendikepem. Čtrnáctiletá Pamela žije jen s matkou a bratrem-dvojčetem Jeremiášem. Ten od narození trpí nízkofunkčním autismem a těžkou mentální retardací a vyžaduje dodržování přísných pravidel a rituálů: každý den v týdnu má svoji barvu, auta musejí být zaparkovaná stále stejně a jíst bráška, kterému se říká Jeremy, odmítá cokoli, co nemá kulatý tvar. To ústí do leckdy obtížně zvladatelných situací, které však autorka vypráví s nezbytným nadhledem. Nahlédnout nás nechává i do jiných oblastí Pamelina života, záležitostí přátelství a lásky. Realistická, ale nikoli tragická kniha ukazuje, jak je soužití s těžce postiženým bratrem přes svou náročnost možné díky porozumění a láskyplnému rodinnému zázemí. Knihu vydává nakladatelství Albatros ve spolupráci s Paspartou, obecně prospěšnou společností zaměřenou na rozšíření povědomí o poruchách autistického spektra.
Z recenzí
“Příběh obyčejné rodiny ovlivněné životem s autistou vypráví Ivona Březinová velice přesvědčivě a bez příkras. Aby však na mladé čtenáře nedoléhala jen obtížnost soužití s postiženým, vkládá do vyprávění i Pameliny zážitky se spolužáky a osud její svérázné první lásky. Nad stránkami knihy se tak budete dojímat, plakat, ale i od srdce se smát.”
— Alena Badinová, KlubKnihomolů.cz
„[…] už při prvním otevření knížky je patrno z grafické úpravy, tisku ilustrací Tomáše Kučerovského, že se kniha skutečně povedla. Kniha je čtivá nejen pro starší děti, ale i pro dospělé čtenáře.“
— Stanislava Zábrodská, Čítárny
Ocenění
- 2017 Zlatá stuha – Literární část: Beletrie pro mládež
Odkazy
Nakladatelství: www.albatrosmedia.cz a www.pasparta.cz
Web: www.brezinova.cz
Ukázka
Šmidli fidli, asi proto, že nás dospělé učí znovu hledět na dnešek očima pravdy. Není nejlepší ten, kdo nejrychleji běžel, ale ten, kdo se uměl přiznat ke krádeži sovy, není nejchytřejší ten, který ze sebe dělá zvláštní zboží, ale ten, který umí v lidech okolo vyvolat radost… Ivona Březinová nás seznamuje s dětmi, které vypadají odlišně, ale které jsou ve skutečnosti úplně stejné jako ostatní – chtějí si hrát, chtějí se smát a chtějí se kamarádit. A my bychom jim tyto drobné, ale významné radosti měli dopřát, dovést je k nim, protože už jsme dospělí a víme, že na jakých cihlách si domek si postavíme, tak pevně odolá tomu, co přijde poté…
Mohla bych tady dále nějak rozvíjet myšlenku tolerance mezi lidmi, ale skutečný smysl to má jen u dětí, protože ty ještě nepřejaly vzorce smýšlení a postojů od nás rádoby moudřejších. A ještě bych ráda na vás apelovala. Pokud jste dospělí a cizí dítě se vás na něco ptá, pak buďte slušní. Na otázku: „Kampak jdete s tím pejskem, paní?“ není nejlepší odpověď, kterou dostal můj syn: „Třeba do prdele.“ Protože jednou až tyhle děti dospějí, půjdou tam, kam jsme je nasměrovali. Ale zatím je u nás demokracie, tak si vlastně můžeme chodit, kam chceme, viďte!
Začarovaná třída v novém kabátě míří ke čtenářům. Vychází celkem brzy po loňském nespravedlivém nařčení, že její text nabádá k rasismu. Toto hodnocení obdržela od lidí, kteří knihu nečetli, ba dokonce nečetli ani ukázku z čítanky pro druhou třídu, která emoce vloni na podzim rozpoutala. Ivona Březinová fujavici ustála a dnes se může těšit z nového vydání, které přineslo několik změn jak v grafické, tak obsahové části.
