Archiv pro štítek: Marie Tichá

O Puclíkovi (2. vydání)

Puclík je papírový panáček , který bydlí v krabici s nápisem Puzzle. Je velice neposedný a každou chvíli vyráží za dobrodružstvím: do pohádkových knížek a encyklopedií, které stojí v knihovničce Puclíkovy člověčí kamarádky Lucky, do kuchyně, na zahradu, ale i daleko do světa, třeba až k moři.

  • Rok vydání: 2015
  • Napsáno: 2005
  • Stran: 216
  • Žánr: pohádky, pro začínající čtenáře
  • Ilustrátor: Marie Tichá
  • Nakladatel: Euromedia Group, k.s.
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-7549-006-3
  • Poznámka 1 : / Přeloženo do slovenštiny.
  • Poznámka 2: 1. vydání

O_Puclíkovi_2_vydani_mala

O Puclíkovi (1. vydání)

366 kratičkých příběhů – na každý den v roce jeden. A všechny jsou o Puclíkovi, což je malý papírový panáček ze skládačky puzzle. Umí létat na listí, cestovat v obálce nebo vlézt do knihy.

  • Rok vydání: 2007
  • Napsáno: 2005
  • Stran: 216
  • Žánr: pohádky, pro začínající čtenáře
  • Ilustrátor: Marie Tichá
  • Nakladatel: Knižní klub
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-242-1968-4
  • Poznámka 1: / Přeloženo do slovenštiny.
  • Poznámka 2:  2. vydání

obaloPuclikovi

ANOTACE:

Kniha 366 kratičkých příběhů a pohádek na každý den v roce, dokonce i na ten přestupný. Puclíci jsou panáčci z obrázků – skládaček puzzle. A protože jsou malí, placatí a papíroví, zažívají příhody, jaké by nikdo jiný asi zažít nemohl. Každý příběh se navíc odehrává v době, která je určena kalendářem. Kniha je napsaná pro děti předškolního věku, ale i prvňáčky a druháky.

Papírový panáček Puclík je velice neposedný a každou chvíli vyráží za dobrodružstvím: do pohádkových knížek a encyklopedií, které stojí v knihovničce Puclíkovy člověčí kamarádky Lucky. Podniká výpravy do krabic s jinými skládačkami a společně s Puclinkou i dalšími puclíky zažívají každý den něco nového – v Lucčině pokojíku, v kuchyni, na zahradě, ale někdy se Puclík vydává i daleko do světa, třeba až k moři. Bojuje s indiány, letí v balonu, cestuje leteckou poštou, změní se v egyptskou mumii nebo chystá valentinské přání pro svou Puclinku. Každý den – od Nového roku až do Silvestra – něco zábavného podnikne nebo vymyslí, aby si děti měly o čem číst.

sejmout0011

UKÁZKA:

2. ledna

Puclík vzpomíná, jak přišel na svět
Byl jednou jeden malíř, a ten namaloval obrázek. Bylo na něm moře se spoustou malých
bílých vln a obloha se spoustou malých bílých mráčků. Na hladině pluly plachetnice s barevnými plachtami a pod hladinou ryby s barevnými ploutvemi. Na obloze poletovali ptáci, balóny a letadla. A úplně v rohu ležela písečná pláž plná dětí.
„To je pěkný obrázek,“ řekla žena toho malíře. „Vypadá úplně jako na hraní.“
„Ale obrázky přece nejsou na hraní,“ zabručel malíř a šel si vyprat štětce.
„Nejsou?“ podivila se paní. „A proč vlastně ne?“
„Ano, proč vlastně ne?“ řekl malíř zamyšleně a pak obrázek rozřezal na spoustu malinkých částí.
sejmout0012
„Na,“ podal ty malé kousky obrázku své ženě. „Teď si s tím obrázkem můžeš hrát. Slož ho dohromady.“
Paní obrázek složila a pak ho odnesla do továrny, aby z něj vyrobili spoustu takových skládacích obrázků pro radost dospělých a hlavně dětí. A také puclíků, protože ty malé kousky, to byli oni.

 

6. května

Jak si ho kos spletl s housenkou

sejmout0005Puclík se povaloval v trávě právě ve chvíli, kdy kolem letěl kos.
„Jé, housenka,“ pípl kos vesele. „Na ty já mám nos.“ A sebral Puclíka do zobáku.
„Au, to bolí. Pusť mě, ty černej lupiči,“ křičel Puclík, ale marně.
Kos byl rád, že něco sehnal pro hladová mláďata. Že by Puclík moc k snědku nebyl, to ho nenapadlo. Položil Puclíka do pípajícího hnízda a rychle zas letěl pryč shánět další housenku, popřípadě dalšího puclíka.
Kosíci se hned na Puclíka vrhli. Prali se o něj s snad by ho i roztrhli na několik kousků, když vtom se domů vrátila máma kosice.
„Co to tu máte za divnou věc?“ divila se. „Ten táta nemá rozum, čím vším vás od malička krmí. Takové věci nepatří do zobáčků malých kosáčků,“ prohlásila nakonec kosice a Puclíka z hnízda vyhodila.
Puclík se dole pod hnízdem rozplácl, ale to mu ani trochu nevadilo. Vždyť byl puclík a ti jsou placatí odjakživa.

 

27. června

Počítání mravenců

Puclík ležel v krabici na svém místečku a nemohl usnout. Hlavou se mu honila spousta nejrůznějších nápadů jak by mohl létat ve vzduchu jako pták. Nakonec to nevydržel, odhodil peřinu, odklopil víko krabice a usadil se v kuchyni vedle dřezu, kde každou noc tiše odkapával vodovodní kohoutek. Puclíka to pokaždé uklidnilo a doufal, že brzy usne. Jenže dnes kohoutek nekapal. Puclíkovi se ale nechtělo vracet se do krabice, a tak se uvelebil na stolku vedle skříně s potravinami. Přikryl se pytlíčkem heřmánkového čaje a chtěl zavřít oči, když vtom si všiml, jak po zapomenuté vařečce pochoduje mravenec a za ním druhý a třetí a čtvrtý… Vařečka ležela napříč mezi skříňkou a stolkem a tvořila pro mravence bezpečnou lávku na jejich cestě za cukrem.
„Obvykle se na usnutí doporučuje počítat ovečky,“ vzpomněl si Puclík. „Ale já budu počítat mravence. Jeden mravenec, druhý mravenec, třetí mravenec, čtvrtý mravenec, pátý, šestý, sedmý, osmý, devátý, desátý…“
U jedenáctého mravence už Puclík spal. A určitě se mu zdálo něco hezkého.

sejmout0004

24. září

Let papírovou vlaštovkou

Lucka a její tatínek vzali kus papíru, trochu ho poskládali a papír za chvíli létal jako sejmout0010opravdové letadlo.
„Taky si postavím takové letadlo,“ usmyslel si Puclík a tajně se zmocnil čistého bílého archu.
Popravdě řečeno by si nejraději vypůjčil rovnou Lucčinu papírovou vlaštovku, jenže ta před chvílí zamávala křídly a odlétla do teplých krajin. A tak nezbývalo, než si postavit svou.
Práce to tedy byla pořádná, ale nakonec se všechno podařilo a Puclík se chystal na první zkušební let. Postavil vlaštovku na kraj stolu, opatrně do ní nasedl a pak ji rozhoupal. Vlaštovka s tichým svištěním zakroužila k zemi. Těsně nad podlahou se však naklonila o trochu víc, než Puclík čekal, a tak vypadl na zem.
„Příště se připoutám kancelářskou sponkou,“ plánoval Puclík a dokonce si už jednu přinesl.
Jenže vtom vlaštovka zamávala křídly a odlétla oknem do teplých krajin tak, jak to dělají všechny vlaštovky.
„Asi si budu muset postavit vrabce,“ vzdychl Puclík. „Ten mi do teplých krajin neodletí.“

24. října

Liščí sněm

Z krabice, na jejímž obrázku byl nakreslený koblížek s mazanou liškou, se ozýval křik.
„A já už ty koblihy nechci a nechci,“ rozkřikovala se liška. „Pořád mě krmíte jenom koblihama, a já už toho mám dost. Chtěla bych taky jednou pořádný kus masa, ze samého pojídání koblížků jsem přepracovaná.“
„My bychom ti nějaké maso sehnali,“ snažili se puclíci rozhněvanou lišku uklidnit, „ale kdo by tady pak jedl ty koblížky? Navíc v pohádce je psáno, že koblížek sní liška.“
„Tak si najděte nějakou jinou lišku,“ odsekla liška. „V knížkách jich je dost a dost.“
A tak se puclíci rozdělili na skupiny a vydali se pátrat po liškách. K večeru se u krabice sešly liška Bystrouška a liška Ryška, liška, co na ocásku vozí Budulínka, i ta, co nechtěla dát najíst čápovi, a proto mu nalila polévku do mělkého talířku. Přišla i liška, kterou obelstila vrána, i ta, co běží k Táboru, a ještě mnoho dalších lišek. Puclík si je všechny zapsal a pak určil služby, která z lišek bude který den pojídat koblížek, aby si liška z krabice mohla trochu odpočinout.

7. listopadu

Listopadová kniha

Puclík seděl na koberci pod policí s knihami, když vtom na něj seshora spadl list. Ale nesejmout0003takový ten žlutohnědočervený, jaké na podzim padají ze stromů. Tenhle byl bílý s mnoha písmenky a malým barevným obrázkem. Byl to prostě list z knihy. Puclík zvedl hlavu, co že se to děje, a už na něj padal druhý list a za ním třetí. Plachtily dolů jako velcí ptáci, jenže znovu nevzlétly a zůstaly ležet na podlaze.
„Co to vyvádíš?“ křikl Puclík nahoru na knihu.
„Já za to nemůžu,“ vzdychla kniha. „Jsem moc stará a hlavně opotřebovaná. Možná víš, že starým lidem někdy vypadávají zuby. No a starým knihám zase někdy padají listy.“
„Možná je to jen tím, že je listopad,“ utěšoval Puclík knihu. „V listopadu je padání listů na denním pořádku.“
„Ale ne u knih,“ zavrtěla kniha hlavou a upustila dolů další várku svých listů.
„Počkej!“ vykřikl Puclík. „Přestaň, já ti ty listy zase nalepím.“ A opravdu. Za chvíli byla kniha zase skoro jako nová.

17. prosince

Jak jezdili jako po másle

„V televizi jsem viděl bobovou dráhu,“ vykládal Puclík ostatním. „Několik lidí nasedlo do bobu a řítilo se klikatou dráhou z kopce dolů.“
„Tak si takovou dráhu postavíme,“ nadchli se hned někteří. „Vždyť ani nemusí být klikatá. Hlavně, aby to jelo.“
Puclíci si vyčíhali okamžik, kdy Lucčina maminka dopekla ořechové placičky, které chystala na Vánoce, a pak spojenými silami nadzvedli těžký dřevěný vál, aby měli prudký svah.
„A kde vezmeme boby?“ vyjekl někdo polekaně, že na to nejdůležitější zapomněli.
Ale Puclík nezapomněl. Než se kdo nadál, táhl za sebou prázdnou krabičku od sirek. Šest se jich do ní vešlo. Bob roztlačili a pak rychle naskákali dovnitř. Jenže to moc nejelo.
„Namažte ty boby zespoda máslem,“ poradila jim Puclinka, a tak to udělali.
Na druhý pokus si to boby fištěly až dolů. Aby také ne. Však se nadarmo neříká, že něco jede jako po másle.

ANOTACE ANGLICKY:

Puclík_katalog_2007_čs_ang_A

 

Puclík_katalog_2007čs_ang_B

In: Katalog knih 2007

PLAKÁT v metru:

ROZHOVOR:

5 minut se … spisovatelku Ivonou Březinovou

Ivona Březinová v knížce O Puclíkovi vymyslela na každý den v roce pohádku tak krátkou, aby ji vydržely poslouchat i nejmenší děti a prvňáčci si ji dokázali přečíst sami.

Právě vyšla vaše nová knížka pro děti, O Puclíkovi. Bylo těžké vymyslet na každý den v roce pohádku?
Chtěla jsem, aby Puclík spolu s dětmi prožíval situace, jak v roce jdou. Na začátku jsem si do kalendáře vyplnila dny, které jsou dané: Nový rok, Velikonoce, Den dětí, Vánoce… Pak jsem mozaikovitě doplňovala další pohádky. Vymyslet 366 ucelených minipříběhů mi opravdu dalo zabrat. Když šlo do tuhého, zaúkolovala jsem rodinu: dcery mi pomáhaly některé nápady vymyslet.

Proč je hlavním hrdinou právě jeden z dílků skládačky puzzle?
Protože jsem si odmalička ráda s „puclíky“ hrála. U nás se ještě neprodávaly, dostávala jsem je od kamarádů rodičů ze zahraničí. Kromě toho, že jsem je skládala, viděla jsem v nich panáčky. Jednoho jsem nechala ožít v knížce: když je malý a placatý, může vlézt pod koberec, protáhne se škvírou pode dveřmi, vejde se do knížky, nebo dovede vlézt do dalších krabic v pokojíčku, aby ostatní hračky vyprovokoval k řadě dobrodružství.

 

 

 

Věra, Nika a sedm babiček (3. vydání)

Příběh dvou druhaček, z nichž Věra žije jen tatínkem a Veronika jen s maminkou. Holky jsou nejlepší kamarádky a napadne je, že dají rodiče dohromady. Získají tím neobvyklý počet babiček.

  • Rok vydání: 2004
  • Napsáno: 1995
  • Stran: 96
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Marie Tichá
  • Nakladatel: Egmont
  • Náklad: /
  • ISBN: 80-252-0063-9
  • Poznámka: 1. vydání a 2. vydání vyšlo v nakladatelství Petra, 3. v Egmontu (ilustrované)
  • Poznámka 2: Kniha vyšla též v srbštině – Vera, Nika i njihovih sedam baka.

obalVeraNika3v


ANOTACE:

Příběh o dvou spolužačkách ze 2. třídy. Veronika žije jen s maminkou a Věra zase jen s tatínkem. Podaří se kamarádkám dát rodiče dohromady? A kolik by pak měly dohromady babiček? A jak by na tom byly s počtem společných dědečků?

UKÁZKA 1:

Věra, Nika-Rumburak„Tati?“ šeptla večer doma Věra do lampičky vedle tátova ucha.
„Hm?“ ozval se nespokojeně. Táta ani nezvedl oči od počítače.
„Ty už sis zase přinesl z práce práci?“
„Mám teď trochu fofr, Věrunko, ale na konci týdne s tím bude konec, slibuju. A vezmu tě třeba do kina nebo…“
„Do cirkusu,“ napověděla mu Věra.
„No dobře, třeba do cirkusu. Ale teď mě nech, musím pracovat. A zameť kuchyň, než půjdeš spát.“
Zametla jen aby se neřeklo a otevřela knížku Arabelu.
Rumburak coby havran právě přilétal na okno čarodějnice paní Černé, aby spolu upekli další pikle.
„No tohle,“ řekla si Věra nad knihou překvapeně. „Havran peče pikle s paní Černou. Proč by s paní Černou, která není ani trochu čarodějnicí, ale je maminkou Veroniky, nemohl péct pikle třeba havránek? A třeba zrovna můj táta Petr Havránek. No nebyla by to legrace?“
Věře se Veroničina maminka vždycky líbila, tak proč by se nelíbila tátovi? A třeba dobře vaří. Hned zítra to musí ve škole probrat s Nikou.

UKÁZKA 2:

„Copak, Věrunko?“ ozval se tatínek Havránek rozespale, když zaslechl z vedlejšího pokoje dětské vzlykání. „To jsi ty Veroniko?“ posadil se na posteli, když si uvědomil, kdo to pláče.
„Když mně se stýská,“ vzlykla znovu Nika.
„Tak víš co? Já tu budu chvilku s tebou, chceš?“ sedl si tatínek Havránek do křesla vedle Veroničiny postele. Vlastně to byla Věrčina postel, ale teď v ní spala Nika. „Moje druhá dcera,“ uvědomil si.
„Tak jo, vzlykla ještě jednou Nika a hlasitě se vysmrkala. A budem říkat ovečky?“
„Říkat ovečky? Jak se říkají ovečky?“
„No, podle barev, dokud se neusne.“Věra,Nika-postelM
„Aha. Tak začni.“
„Modrá ovečka. Teď ty.“
„Zelená ovečka,“ řekl tatínek Havránek.“
„Dobře,“ pochválila ho Nika a pokračovala:
„Růžová ovečka.“
„Fialová ovečka.“
„Bílá ovečka.“
„Černá ovečka,“ vzpomněl si tatínek Havránek na maminku Černou.
„Oranžová ovečka.“
„Žlutá ovečka.“
„Červená ovečka,“ zívla Nika.
„Hnědá. Víš co, Verunko? Zkus už spát a já ti budu říkat ovečky sám, chceš?“
„Hm,“ zavrtěla se Nika na květovaném polštáři a přitáhla si peřinu až pod bradu.
„Šedá ovečka, modrá ovečka…“ začal tatínek Havránek,
„Ta už byla.“
„Co?“
„Modrá. Ta už byla.“
„Aha. Tak akvamarínová ovečka, purpurová ovečka, azurová ovečka, olivově zelená ovečka, svinibrodsky zelená ovečka…“
„Cože? Jaká?“ vypískla Nika, když už se skoro zdálo, že spí.
„Svinibrodská zeleň. To je barva,“ řekl tatínek Havránek. „A spi už.“
„No dobře, ale mluv dál.“
„Béžová ovečka, písková ovečka, krémově bílá ovečka, ovečka siena pálená…“
„Sova pálená,“ opravila ho Nika.
„Sova pálená je sova. Siena pálená je opravdu barva,“ vysvětloval tatínek Havránek.
„Ty ale znáš barev,“ vydechla Nika obdivně, ale tatínek Havránek už pokračoval:
„Modrobíle pruhovaná ovečka…“
„Námořník,“ špitla Nika.
„Červená ovečka s černými puntíky…“
„Sluníčko sedmitečné.“
„Ovečka v žluto – modro – zeleno – fialovém pyžamu.“
„To jsem já!“ výskla Nika a shodila ze sebe peřinu.
„Tak už dost, Verunko. Musíš spát.“
„Tak dobře, ale budeš mě ještě chvíli držet za ruku… tati?“
Tatínek Havránek se ve tmě usmál. Řekla mu tati. A nahlas přitakal:
„To víš, že ano,“ a dal jí na čelo pusu.
Za chvíli už tiše oddychovala s duhovým stádem pod víčky, drobné prsty v jeho široké dlani. Znovu se usmál. Jeho druhá dcera.

UKÁZKA 3:

Už několik týdnů, vždy v pondělí a ve středu na gymnastice, se babičky Věry Havránkové a babičky Veroniky Černé navzájem okukovaly a poznávaly. Vyměňovaly si předpisy na pletení a recepty na vaření a vyprávěly si, co je bolí a co je nebolí.
Nika byla právě na návštěvě u babičky Boženky a její maminky prababičky Amálie, když se ty dvě dohadovaly, kdo půjde s Veronikou na gymnastiku příště.
„Tentokrát půjdu já,“ prohlásila babička Amálie rázně.
„Ale mami,“ vždyť bys tam ani netrefila,“ namítala babička Boženka.
„Pročpak bych netrefila? Veronička mě povede.“
„A co tvoje nohy? Říkalas, že tě zlobí koleno.“
„Poleno? Já ti dám hluchá jak poleno! Takhle se mnou Božo mluvit nebudeš.“
„Ko-le-no, že tě zlobí. Říkám. Měla bys být doma.“
„To by se vám hodilo. Kdepak. Jen mě nechte taky podívat na toho mladíka.“
„Třeba ani nepřijde. Choděj tam teď většinou ty jejich babičky.“
„No vidíš. A mě byste klidně nechali doma. Tak mě vem zítra hezky s sebou. No tak Božko, že ti zakážu jít v neděli do cukrárny! Pořád ještě jsem tvoje máma,“ rozzlobila se prababička.

VĚNOVÁNÍ:
Věra,Nika-VánoceMMým dvěma dcerám, jejich dědečkovi a babičce, a tedy mým rodičům. A také rodičům mých rodičů, tedy mým dědečkům a mým babičkám…