Velká rodina Kaplánků, dvojčata Petr a Pavel s manželkami a sedmi dětmi odjíždějí v zimě na hory, kde jsou na stopě tajemnému yettimu. Jenže se z něj vyklube někdo, koho dobře znají.
- Rok vydání: 2003
- Napsáno: 2003
- Stran: 80
- Žánr: příběhy s dětským hrdinou
- Ilustrátor: Antonín Šplíchal
- Nakladatel: Axióma
- Náklad: /
- ISBN: 80-7292-066-9
- Poznámka: zkrácená rozhlasová verze 2003
- 4. volné pokračování série Trosečníci
- Předchozí díly: Trosečníci – Dobrodružství v zamčeném bytě, Trosečníci – Dobrodružství skotského teriéra, Trosečníci – Dobrodružství řehtajícího koně
ANOTACE:
Se sedmi bratranci a sestřenicemi Kaplánkovými se tentokrát setkáváme na zasněžených horách, kam celá rodina odjela na jarní prázdniny. Celá rodina – až na babču Evču. Jeden poukaz na dovolenou se totiž nedostával, a tak dospělí sehráli o pobyt na horách velkou karetní partii hry „prší“. No, a babča Evča ji 
prohrála. Ještě všem napekla na cestu vánočky a pak jen zamávala za dvěma plně naloženými odjíždějícími auty. Na horách čeká obě Kaplánkovic rodiny spousta překvapení. A co víc, zdá se, že tentokrát budou muset přijít na kloub pořádné záhadě. Občas se jim totiž něco ztratí, ale také jim zas něco 
přibude. A nejzvláštnější na tom všem je, že se pod oknem jejich hotelu začínají objevovat neobvyklé stopy. Jsou tak obrovské, že snad mohou patřit jen záhadnému sněžnému muži – yettimu.
POSTAVY:
UKÁZKA:
Ze všech Kaplánků probudilo slunce toho dne jako prvního tatínka Pavla. Ale to jen proto, že spal nejblíž oknu a slunce na něj nejpohodlněji dosáhlo. Tatínek Pavel už chtěl vyskočit z postele, ale na poslední chvíli si uvědomil, že v místnosti je třeskutá zima. Řekl si, že vylézat do takového chladu by nebylo moc moudré, lepší bude zůstat ještě chvíli v posteli. Zpod peřiny opatrně vysunul jen pravou ruku, aby si z čokolády ležící na nočním stolku ulomil aspoň jednu malou kostičku. Usoudil totiž, že nějak si to nepříjemně studené ráno zpříjemnit musí. Už už se do čokolády málem zakousl, když si všiml, že je kolem dokola podivně vroubkovaná.
„Kdo to udělal?“ vykřikl tatínek Pavel tak hlasitě, že všech zbývajících deset Kaplánků i pes Dárek bylo rázem na nohou.
„Co se stalo?“
„Co kdo udělal?“
„Byli tu zloději?“ křičeli Kaplánkovi rozespale jeden přes druhého.
„Někdo ohlodal čokoládu,“ pokračoval tatínek Pavel ve svém hněvu. „Určitě Matěj.“
Tatínek Pavel odhodil zahřátou peřinu a odhodlaně se vrhnul směrem k Matějovi. Rozčilení ho tak rozpálilo, že zimu nevytopené místnosti ani nevnímal.
„Já to říkal, že se něco stane a zas to bude na mě,“ lamentoval Matěj a snažil se před tatínkem Pavlem zabarikádovat v koupelně.
„Otevři, nebo se neznám!“ křičel tatínek Pavel.
„On se nezná?“ vykulil Daník oči. „Jak to, že se nezná? Ale my ho přece známe. Neměli bysme mu teda říct, kdo vlastně je? To musí bejt divný, neznat se.“
Daníkovy zmatené úvahy přerušila Agáta. Postavila se vedle tatínka Pavla a začala sladce vemlouvavým hlasem:
„Matějíčku, Matějíčku, otevři nám světničku, jenom prstíček strčíme, trochu se ohřejeme a hned zase půjdeme.“
„Teda s tím ohřátím má holka pravdu,“ podotkla maminka Helenka a zimomřivě zalezla zpátky do chladnoucí postele.
„Počkat,“ ozvala se najednou maminka Karin. „Proč si myslíte, že tu čokoládu okousal zrovna Matěj?“
„A kdo jinej?“ zeptal se Tadeáš udiveně. „Přece známe Matěje.“
„O tom právě dost pochybuju,“ odsekla maminka Karin. „To si vážně myslíte, že má Matěj tak malý zuby?“
Všichni, až na chudáka Matěje, který se stále ještě obával tatínkova pronásledování, se sklonili nad čokoládou vroubkovanou otisky tak malých zoubků, že to při nejlepší vůli nemohly být zuby Matějovy.
„Takový zoubky nemá ani Daník,“ poznamenala maminka Helenka. „A ty se hned vrhneš na Matěje,“ dodala vyčítavě.
„No jo…vlastně,“ blekotal tatínek Pavel. „Ale kdo to teda…“
„No kdo? Myši,“ zněla Karinina stručná odpověď.
V příští chvíli už Renáta z přistavené židle lezla na skříň.
„Myši? Tady?“ podivil se tatínek Petr. „A proč vlastně ne?“
Tatínek Pavel chvíli rozpačitě přešlapoval na místě, asi jak ho na studené podlaze zábly nohy, a pak se kajícně odšoural ke dveřím koupelny.
„Matěji? Já jsem se splet. No tak vylez, ať se ti můžu omluvit.“
Matěj opatrně vyhlédl škvírou. Pořád si ještě nebyl jist, jestli to není nějaká lest. Ale z tátova obličeje vyčetl, že není.
„Tak promiň, Matěji. Za tu čokoládu.“
„A za salám taky?“
„Taky.“
Tadeáš se v tu chvíli podíval k oknu a vykřikl:
„No tě pic do čepic! Hele, je tam!“
„Co je tam?“
„No kočka! Obrovská černá kočka!“
Ale než se všichni seběhli k oknu, byla kočka ta tam.
„Stopy!“ „Musej tam přece být stopy,“ upozornil David a otevřel okno dokořán, aby se mohl vyklonit ven.
Stopy tam byly. Malé kulaté kočičí a pak takové, nad kterými i tatínkům Pavlovi a Petrovi zůstával rozum stát.
„No tě pic do čepic,“ vydechl Tadeáš. „To nevypadá jenom na kočku.“
„To jsou ty stopy, co byly včera za chatou,“ vysvětloval Matěj horlivě. „David říkal, že patřej mamutovi, ale to je blbost. Za prvé mamuti už nežijou, za druhý by určitě neuměli šplhat po střechách a za třetí jsou ty stopy na mamuta přece jen trochu malý.“
„Třeba by mohly patřit nějakýmu mamuťátku, teda kdyby nějaký žilo,“ ozvala se Agáta stále ještě sedící na skříni.
Všichni bedlivě zkoumali stopy, ale tatínek Pavel si všiml něčeho, s čím už si vážně nevěděl rady. Na skobě za oknem, kde ještě včera visela celá šiška uheráku, která večer tak záhadně zmizela, visel najednou pořádný věnec buřtů.
„Vy jste někdo koupil buřty?“ zeptal se tatínek nejistě.
Jenže tyhle buřty nikdo z Kaplánků neznal.
„Tak kde se to tu vzalo?“
„Třeba ta černá kočka vůbec není kočka,“ zašeptala Agáta tajemně.
„Jo, třeba je to kocour,“ usadil ji Tadeáš.“
„Ani kocour,“ odsekla Agáta. „Třeba to je nějaká čarodějnice.“
„Čarodějnice, která z dlouhé chvíle proměňuje šišky uheráku ve věnce buřtů,“ vzdychl tatínek Petr a přemýšlel, v kolika letech asi tak děti ostatních rodičů přestávají věřit na pohádková strašidla.
Jenže uherák zmizel a buřty se objevily. To byl fakt, na kterém se prostě nedalo nic změnit.
„Kdyby ta kočka radši chytala myši,“ povzdychla si maminka Helenka a křikla na Renátu:
„Slez z té skříně, jde se na snídani.“
