Věra, Nika a sedm babiček (3. vydání)

Příběh dvou druhaček, z nichž Věra žije jen tatínkem a Veronika jen s maminkou. Holky jsou nejlepší kamarádky a napadne je, že dají rodiče dohromady. Získají tím neobvyklý počet babiček.

  • Rok vydání: 2004
  • Napsáno: 1995
  • Stran: 96
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Marie Tichá
  • Nakladatel: Egmont
  • Náklad: /
  • ISBN: 80-252-0063-9
  • Poznámka: 1. vydání a 2. vydání vyšlo v nakladatelství Petra, 3. v Egmontu (ilustrované)
  • Poznámka 2: Kniha vyšla též v srbštině – Vera, Nika i njihovih sedam baka.

obalVeraNika3v


ANOTACE:

Příběh o dvou spolužačkách ze 2. třídy. Veronika žije jen s maminkou a Věra zase jen s tatínkem. Podaří se kamarádkám dát rodiče dohromady? A kolik by pak měly dohromady babiček? A jak by na tom byly s počtem společných dědečků?

UKÁZKA 1:

Věra, Nika-Rumburak„Tati?“ šeptla večer doma Věra do lampičky vedle tátova ucha.
„Hm?“ ozval se nespokojeně. Táta ani nezvedl oči od počítače.
„Ty už sis zase přinesl z práce práci?“
„Mám teď trochu fofr, Věrunko, ale na konci týdne s tím bude konec, slibuju. A vezmu tě třeba do kina nebo…“
„Do cirkusu,“ napověděla mu Věra.
„No dobře, třeba do cirkusu. Ale teď mě nech, musím pracovat. A zameť kuchyň, než půjdeš spát.“
Zametla jen aby se neřeklo a otevřela knížku Arabelu.
Rumburak coby havran právě přilétal na okno čarodějnice paní Černé, aby spolu upekli další pikle.
„No tohle,“ řekla si Věra nad knihou překvapeně. „Havran peče pikle s paní Černou. Proč by s paní Černou, která není ani trochu čarodějnicí, ale je maminkou Veroniky, nemohl péct pikle třeba havránek? A třeba zrovna můj táta Petr Havránek. No nebyla by to legrace?“
Věře se Veroničina maminka vždycky líbila, tak proč by se nelíbila tátovi? A třeba dobře vaří. Hned zítra to musí ve škole probrat s Nikou.

UKÁZKA 2:

„Copak, Věrunko?“ ozval se tatínek Havránek rozespale, když zaslechl z vedlejšího pokoje dětské vzlykání. „To jsi ty Veroniko?“ posadil se na posteli, když si uvědomil, kdo to pláče.
„Když mně se stýská,“ vzlykla znovu Nika.
„Tak víš co? Já tu budu chvilku s tebou, chceš?“ sedl si tatínek Havránek do křesla vedle Veroničiny postele. Vlastně to byla Věrčina postel, ale teď v ní spala Nika. „Moje druhá dcera,“ uvědomil si.
„Tak jo, vzlykla ještě jednou Nika a hlasitě se vysmrkala. A budem říkat ovečky?“
„Říkat ovečky? Jak se říkají ovečky?“
„No, podle barev, dokud se neusne.“Věra,Nika-postelM
„Aha. Tak začni.“
„Modrá ovečka. Teď ty.“
„Zelená ovečka,“ řekl tatínek Havránek.“
„Dobře,“ pochválila ho Nika a pokračovala:
„Růžová ovečka.“
„Fialová ovečka.“
„Bílá ovečka.“
„Černá ovečka,“ vzpomněl si tatínek Havránek na maminku Černou.
„Oranžová ovečka.“
„Žlutá ovečka.“
„Červená ovečka,“ zívla Nika.
„Hnědá. Víš co, Verunko? Zkus už spát a já ti budu říkat ovečky sám, chceš?“
„Hm,“ zavrtěla se Nika na květovaném polštáři a přitáhla si peřinu až pod bradu.
„Šedá ovečka, modrá ovečka…“ začal tatínek Havránek,
„Ta už byla.“
„Co?“
„Modrá. Ta už byla.“
„Aha. Tak akvamarínová ovečka, purpurová ovečka, azurová ovečka, olivově zelená ovečka, svinibrodsky zelená ovečka…“
„Cože? Jaká?“ vypískla Nika, když už se skoro zdálo, že spí.
„Svinibrodská zeleň. To je barva,“ řekl tatínek Havránek. „A spi už.“
„No dobře, ale mluv dál.“
„Béžová ovečka, písková ovečka, krémově bílá ovečka, ovečka siena pálená…“
„Sova pálená,“ opravila ho Nika.
„Sova pálená je sova. Siena pálená je opravdu barva,“ vysvětloval tatínek Havránek.
„Ty ale znáš barev,“ vydechla Nika obdivně, ale tatínek Havránek už pokračoval:
„Modrobíle pruhovaná ovečka…“
„Námořník,“ špitla Nika.
„Červená ovečka s černými puntíky…“
„Sluníčko sedmitečné.“
„Ovečka v žluto – modro – zeleno – fialovém pyžamu.“
„To jsem já!“ výskla Nika a shodila ze sebe peřinu.
„Tak už dost, Verunko. Musíš spát.“
„Tak dobře, ale budeš mě ještě chvíli držet za ruku… tati?“
Tatínek Havránek se ve tmě usmál. Řekla mu tati. A nahlas přitakal:
„To víš, že ano,“ a dal jí na čelo pusu.
Za chvíli už tiše oddychovala s duhovým stádem pod víčky, drobné prsty v jeho široké dlani. Znovu se usmál. Jeho druhá dcera.

UKÁZKA 3:

Už několik týdnů, vždy v pondělí a ve středu na gymnastice, se babičky Věry Havránkové a babičky Veroniky Černé navzájem okukovaly a poznávaly. Vyměňovaly si předpisy na pletení a recepty na vaření a vyprávěly si, co je bolí a co je nebolí.
Nika byla právě na návštěvě u babičky Boženky a její maminky prababičky Amálie, když se ty dvě dohadovaly, kdo půjde s Veronikou na gymnastiku příště.
„Tentokrát půjdu já,“ prohlásila babička Amálie rázně.
„Ale mami,“ vždyť bys tam ani netrefila,“ namítala babička Boženka.
„Pročpak bych netrefila? Veronička mě povede.“
„A co tvoje nohy? Říkalas, že tě zlobí koleno.“
„Poleno? Já ti dám hluchá jak poleno! Takhle se mnou Božo mluvit nebudeš.“
„Ko-le-no, že tě zlobí. Říkám. Měla bys být doma.“
„To by se vám hodilo. Kdepak. Jen mě nechte taky podívat na toho mladíka.“
„Třeba ani nepřijde. Choděj tam teď většinou ty jejich babičky.“
„No vidíš. A mě byste klidně nechali doma. Tak mě vem zítra hezky s sebou. No tak Božko, že ti zakážu jít v neděli do cukrárny! Pořád ještě jsem tvoje máma,“ rozzlobila se prababička.

VĚNOVÁNÍ:
Věra,Nika-VánoceMMým dvěma dcerám, jejich dědečkovi a babičce, a tedy mým rodičům. A také rodičům mých rodičů, tedy mým dědečkům a mým babičkám…