Archiv pro štítek: CD

Černobílé pohádky (audiokniha)

Sborník pohádek 18 autorů. Nahrávka vznikla podle stejnojmenné knihy (Černobílé pohádky, Albatros 2019). Projekt iniciovala Společnost pro ranou péči, která pomáhá rodinám dětí se zrakovým a jiným postižením.

Zvukovou verzi načetli Pavla Vitázková a Jiří Dvořák.

Natočeno ve studiu 5Guests, s. r. o.

Vydal Albatros 2020.

Ivona Březinová se na projektu podílela pohádkou O zlomené holi.

Celková délka 2 hodiny 59 minut.

Útěk Kryšpína N.

Jedenáctiletý Kryšpín se kvůli svému zdravotnímu omezení stává obětí šikany svých spolužáků. Příběh se z velké části odehrává v průběhu jedné jediné noci, kdy Kryšpín utíká z horské chaty, kam třída odjela na školu v přírodě. V tu chvíli začíná pátrání a vyšetřování.

Kryšpín_portrétRok vydání: 2014
Napsáno: 2013
Stran: 96
Žánr: příběh s dětským hrdinou
lustrátor: Barbora Kyšková
Nakladatel: Albatros
Náklad:
ISBN: 978-80-00-03712-7
Poznámka 1: Kniha získala Cenu učitelů za rok 2014.
Poznámka 2: Audiokniha v projektu Děti čtou nevidomým dětem. 2018.
Poznámka 3: Kniha byla přeložena do slovenštiny – Útek Krišpína N.
E-KNIHA 

 

Útěk_Kryšpína_N

obálka slovenského vydání

CD – projekt Děti čtou nevidomým dětem. Liberec 2018.

ANOTACE:

Kryšpín chodí do páté třídy. Je to zvláštní kluk, velmi citlivý, v mnohém ohledu vnímavější než jeho okolí. Žije jen se svou skvělou babičkou, které říká baminko. Kamarádů moc nemá. Přátelí se vlastně jen s vietnamskou dívkou Hangh, která chodí do vedlejší třídy. Spolužáci ho moc neberou, kvůli jistému zdravotnímu omezení jim připadá divný. V lepším případě ho ignorují, v horším mu ubližují. Situace se vyhrotí na škole v přírodě. Šikana dostupuje takové meze, že Kryšpín jedné noci z horské ubytovny raději utíká pryč. Do lesa, kde je sám, ve tmě nic nevidí, neslyší, a přesto se cítí bezpečněji než v pokoji plném spolužáků. Nikdo však neví, kde je. A tak se rozjíždí pátrání, do kterého je zapojen i policejní pes…

Kryšpín_draci_malé

UKÁZKA:

„Tak si to ještě jednou zopakujeme,“ pronese trpělivě nadpraporčík Bárta a zpříma pohlédne na jedenáctiletého chlapce před sebou. „Po večeři jste měli osobní volno a hráli jste hry na mobilu. Je to tak?“
„Na tabletu,“ opraví ho kluk trochu nesvůj, s policistou totiž mluví poprvé v životě.
„Aha. Takže na tabletu,“ udělá si nadpraporčík poznámku v notesu.
„A… taky…“
„Co taky?“
Kluk zaraženě mlčí.
„Podívej, Denisi, musíš mi říct úplně všechno, jasný? Každá maličkost může být důležitá. Důležitější, než si třeba dokážeš představit. Takže co?“
„No… prostě… neměli jsme osobní volno, ale zaracha,“ hlesne kluk pořád ještě nejistým hlasem.
„Zaracha? Chceš mi říct, že jste tu byli za trest? Proč?“ zbystří nadpraporčík.
„Že jsme odpoledne na vycházce házeli šišky po jedný ženský. Teda paní,“ opraví se Denis, a jak mu náhle roste kuráž, rychle dodává: „Kdo se trefil, nesměl po večeři zůstat v jídelně na večerní program. Pff! Stejně jsou to vždycky kraviny pro mrňata. Luďa se netrefil a musel do jídelny, chudák.“
„Takže, když se to tak vezme z tvého pohledu, vy jste vlastně na pokoji zůstali za odměnu,“ mne si nadpraporčík nos, aby zakryl pobavený úsměv.
Vzápětí opět zvážní, na legrácky teď není čas.
„Kryšpín se trefil?“ ptá se jakoby mimochodem.
„Ten? Ten by se netrefil ani do slona. Je totálně…“
„Totálně co?“
„Nemožnej!“ vyhrkne Denis.

Větve ho chytají za rukávy. Au! Jedna ho s vyceněnými zuby sekla trnem. Kryšpín prudce škubne, aby bundu uvolnil. Představuje si zvuk trhající se látky. To zas bude řečí! A není to fuk? Stačí odvrátit hlavu a svět slov se vypne.
Prodírá se roštím už nejmíň hodinu. Možná dvě. A nebo taky jen půl. Noční čas plyne jinak. Chybí mu záchytné body. Kryšpína náhle napadá, že tahle noc třeba nikdy neskončí. Vždyť i les před ním se zdá být nekonečný. Totálně nekonečný, řekl by Denis. Možná se bude nepřátelským trním prodírat až do konce života.
V tu chvíli ho i přes rychlý pohyb přepadá zima. Zimomřivě si přitáhne bundu k tělu. Škoda že cestou někde ztratil kšiltovku. A co! Stejně nehřála. Kryšpín cítí, že chlad vychází z břicha. Vnitřnosti se mu úplně tetelí.
Nevěděl jsem, že strach studí, zastaví se překvapeně. Rád by se rozhlédl, zaposlouchal…
Má pocit, že v dálce zahoukala sova. Možná sýček? Učitel jim jednou ve škole pouštěl nahrávky ptačích hlasů, měl dávat větší pozor. A teď! Teď zaslechl vytí vlka. Nebo je to pes? Ne, vlk. Určitě je to vlk. Zná ten zvuk z televize. Trne hrůzou a trní netrní, prudce vyráží vpřed. Utéct! Před vlkem. Před klukama. Před vším.

Kryspin_WC_maly

 

RECENZE:

Šubrtová, Milena: Na útěku před problémy
http://iliteratura.cz/Clanek/34221/brezinova-ivona-utek-kryspina-n

Ivona Březinová: Útěk Kryšpína N. Albatros, Praha, 2014, 96 s
Kryšpín je outsider par excellence, a to počínaje již netypickým jménem, které přímo vybízí ke zlomyslným přezdívkám. Od narození je těžce nedoslýchavý a závislý na svých sluchadlech. Nezralá matka nikdy o syna nejevila zájem, proto je vychováván odmalička babičkou. Její něžné pojmenování „baminka“ prozrazuje, že v sobě musí skloubit rodičovskou i prarodičovskou úlohu. Skromný rodinný rozpočet neumožňuje Kryšpínovi držet krok se spolužáky, které movitější rodiče vybavují nejnovějšími technologiemi a módním oblečením. Zranitelný pro svůj zdravotní handicap a silnou citovou vazbu ke staré babičce stává se Kryšpín snadným terčem kruté dětské šikany, jež málem vyústí v tragédii.
Březinová na svého hrdinu nakupila množství problémů a ne všechny zvládla na ploše novely rozvinout tak, jak by si zasloužily. Pouze naznačená tak zůstává například otázka Kryšpínovy matky či otce, o němž v příběhu není ani zmínka, ačkoliv je to právě mužský faktor, který v Kryšpínově formování citelně schází. Motiv klíčící dětské lásky mezi Kryšpínem a vietnamskou spolužačkou Hang také není příliš propracován a vyznívá spíše jako úlitba multikulturalismu.
Autorka však bravurně přibližuje chlapcovu nedoslýchavost a v tomto ohledu jí patří prvenství v kontextu české literatury pro děti. Kryšpínovo opojení nově objevovanými zvuky díky moderním sluchadlům, která navíc přinášejí možnost lépe komunikovat s okolím, připomíná dětským čtenářům hodnoty, které si zvykli považovat za samozřejmé. A jsou to právě sluchadla, na něž se zaměřuje škodolibá pozornost Kryšpínových spolužáků. Svévolné zničení sluchadel je poslední kapkou, která Kryšpína během pobytu na škole v přírodě vyžene do podzimní noci. Jeho útěk před ponižující šikanou je zároveň útěkem před sebou samým, před nutností převzít za sebe zodpovědnost a aktivně čelit problémům. Noční les v neznámé krajině je plný nástrah, jejichž nebezpečí se pro chlapce zbaveného sluchu násobí. Kryšpín na útěku musí bojovat s vlastním strachem a únavou, osvědčit fyzickou zdatnost i důvtip. Nejdůležitější je však upřímnost a kritičnost, s nimiž si bez sebelítosti přiznává zbabělost a pasivitu, kterými svým trapičům otevírá volné pole.
Vyprávění začíná policejními výslechy Kryšpínových spolužáků a učitelů. Z jejich výpovědí vyvstává obraz chlapce smířeného s outsiderskou pozicí. Zároveň se obnažuje mechanismus vzniku šikany. Na té se nepřímo – svým mlčením, lhostejností či podceněním situace – podílejí nejen děti, ale i vychovatelé a učitelé, kteří měli Kryšpína chránit. Střídavým přesouváním personální vypravěčské perspektivy z postav dospělých (policejní vyšetřovatel, vychovatelka, učitel) na Kryšpína je zaručen vhled i do nitra prchajícího chlapce. Čtenář dostává možnost vžít se do situace ponižovaného a trýzněného hocha a ztotožnit se s ním. Možná záměrně nerozšířila autorka perspektivu vyprávění o Kryšpínovy mučitele; ti zůstávají nahlíženi pouze zvenčí a jejich chování je jednoznačně odsouzeno. Získáváme tak jasný obraz oběti a jejího vnitřního boje, zatímco motivace jednání pachatelů jsou skryty.
Černobílé ilustrace Barbory Kyškové mají dvě polohy. Drobné portréty hrdinových spolužáků a blízkých zapadají dokumentaristickou přesností do vypravěčské linie pátrání po uprchlém chlapci. Dvoustránkové a celostránkové ilustrace vystihují atmosféru Kryšpínova nočního dobrodružství i potupných výjevů šikany. Knížka má šanci oslovit nejen čtenáře od devíti let, jimž je primárně adresována. Březinové se podařilo napsat živý příběh, rytmizovaný hrdinovým zbrklým úprkem nočním lesem se zrádnými soutěskami. Na jeho konci je sice pád do strže, ale také svítání.

© Milena Šubrtová

 

Pohádky pod polštář

CD Pohádky pod polštář v rámci projektu „Poslouchejte pohádku“ vydala obecně prospěšná společnost NUT´S PRODUCTION.

Obsahuje dvě pohádky:

A. Pricot: Pohádka o šípkové růži

Ivona Březinová:  Kráska a zvíře (převzato z knihy Jak to bylo dál…)

čte: Alexej Pyško

hudba: Dominik Renč

ilustrace na obálce: Lucie Dvořáková

 

CD Pohpodpol -diskCD Pohpodpol-obal

Začarovaná třída (4. vydání)

Do 3. ročníku ZŠ přijdou tři noví žáci – trojčata Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. Jsou z romské kouzelnické rodiny. A sami také dokážou kouzlit. To se pak ve třídě dějí divy!

obalZacarovanaTridaV4

CD

Začarovaná_třída_CD_Obal_maláZačarovaná_třída_CD_záda_malá

Začarovaná_třífa_CD_nosič_malá

 

Začarovaná třída_CD_ucinkujici_mala

ANOTACE:

trida31

Třída 3. A byla nejdřív úplně obyčejná, stejná jako ostatní třídy na škole. Děti se učily,
trošku vyrušovaly výklad paní učitelky, občas nedávaly pozor vůbec – jako je tomu všude. Ale jednou se otevřely dveře a 3. A se rozrostla o tři nové žáky. Byli to bratři – Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. S maminkou a tatínkem se zastavili ve městě, protože rodiče byli kouzelníci a měli zde svá vystoupení. A jejich synové? Museli do školy, jak jinak. A od té chvíle se ve 3. A děly věci…
No řekněte, nechtěli byste, aby ožily vaše obrázky v hodině kreslení? Nebo aby byla tabule najednou bílá, takže se na ni bílou křídou nedalo nic napsat? Případně aby se učebna proměnila v kluziště? A tohle všechno a ještě mnohem víc můžete s holkami a kluky z 3. A prožít. Taky se seznámit s dětmi, které vypadají trošku odlišně, ale které jsou ve skutečnosti úplně stejné, jako ostatní – chtějí si hrát, chtějí se smát a chtějí se kamarádit.
A možná potřebují i zjistit, v čem jsou nejlepší. Protože každý je v něčem nejlepší.

trida20

trida55

 

 

 

 

 

 

 

 

UKÁZKA:

2. Vlastík chameleon

„Sedněte si,“ řekla paní učitelka, když za panem ředitelem zase šeptly dveře, a tři noví žáci zamířili k poslední lavici uprostřed.
Čáryfuk a Máryfuk se posadili vedle sebe a Podkočárník se uvelebil na podlaze pod stolkem.
„Ale to přece nejde, chlapče, abys ve škole seděl na zemi,“ namítla paní učitelka přísně. Jenže když se rozhlédla po třídě, zjistila, že tu už žádné volné místo není. „O přestávce poprosíme pana školníka, aby nám sem donesl ještě jednu lavici. Zatím si, chlapče, sedni na moje místo.“
Podkočárník si tedy sedl na místo paní učitelky a zvědavě si prohlížel děti před sebou.
Vlastíkovi se zdálo, že se ten nový kluk tváří nějak moc důležitě, a potají na něj vyplázl jazyk. Podkočárník jen malinko povytáhl obočí, pak tiše luskl prsty a v příští chvíli už se Vlastík zděšeně držel za pusu. Jazyk mu ne a ne zalézt zpátky.
„Zavři ústa, Vlastimile,“ přikázala paní učitelka, když si všimla jeho podivného výrazu. „To se dělá, plazit při vyučování jazyk? Vypadáš jako chameleon, když loví mouchy.“
Všechny děti se se zájmem podívaly, jak vypadá chameleon, když loví mouchy, ale Vlastík jen poděšeně lapal po dechu a koulel očima sem a tam.
„Tak zavři tu pusu,“ přikázala mu přísně paní učitelka.
„Ono mu to asi nejde,“ ozvala se vedle sedící Eliška snaživě. „Já myslím, že už by ji jinak zavřel.“
„Tak ono ti to nejde?“ podivila se paní učitelka. „A jak teď budeš mluvit? A jak teď budeš jíst? Myslím, že dnes je k obědu ve školní jídelně řízek s bramborovým salátem, ale ty tam ani nechoď, protože s vyplazeným jazykem se ještě žádný člověk nikdy nenajedl.“
Vlastík smutně svěsil hlavu, ale po chvíli se ozvalo tiché lusknutí a jazyk mu sám skočil zpátky do pusy, jen to mlasklo. Už už chtěl začít žalovat, ale výstražný pohled naproti sedícího Podkočárníka ho včas zarazil.

RECENZE 1:

 LITERATURAhttp://www.literarky.cz/kultura/literatura/9117-kontroverzni-kniha-pro-dti-vychazi-v-novem-

„Kontroverzní kniha“ pro děti vychází v novém

ČTVRTEK, 12 DUBEN 2012 08:44 EMA/JAS

V úterý 17. 4. vychází přepracované vydání titulu Začarovaná třída Ivony Březinové. Tento příběh tří romských kluků vzbudil velké emoce na podzim loňského roku. Autorka byla nařčena, že propaguje rasismus. Nakladatelství se hájí, že tomu tak není.

Spisovatelka Březinová odmítá, že by její text v čítance měl povzbuzovat rasismus

Text je nyní upravený. „Vrátili jsme se k prapůvodnímu rukopisu a záměru, takže motiv ztracených bund už není ten nejdůležitější. Díky tomu zřetelně vyznívá, v čem jsou kluci nejlepší a proč celkem bez potíží se začlenili do nového kolektivu,“ píše Jana Semelková z nakladatelství, ve které knížka vyšla.

Text z knihy s názvem Mýdlová Madla byl uveřejněný v čítance a podle mínění zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové měl rasistický podtext. Šimůnková proto požadovala stažení čítanky. Podle Březinové bylo nařčení směšné. Ve skutečnosti svým dílem nabádá děti k rasové snášenlivosti, za což dostala i literární ceny.

Začarovaná třída vypráví příběh třída 3. A, která byla nejdřív úplně obyčejná, stejná jako ostatní třídy na škole. Děti se učily, trošku vyrušovaly výklad paní učitelky, občas nedávaly pozor vůbec – jako je tomu všude. Ale jednou se otevřely dveře a 3. A se rozrostla o tři nové žáky. Byli to bratři – Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. S maminkou a tatínkem se zastavili ve městě, protože rodiče byli kouzelníci a měli zde svá vystoupení. A jejich synové? Museli do školy, jak jinak. A od té chvíle se ve 3. A děly věci… Kniha Začarovaná třída vyšla ve francouzštině, srbštině a slovenštině. V roce 2004 byla zapsána na Honour List IBBY.

Spisovatelka Ivona Březinová chtěla být od dětství spisovatelkou a svého cíle díky nadání, pokoře a píli dosáhla. Po gymnáziu a studiu na Pedagogické fakultě UJEP Ústí nad Labem byla odbornou asistentkou katedry bohemistiky. Od roku 1997 píše knihy, jezdí besedovat se čtenáři po celé republice a od roku 2011 pořádá vlastní talkshow v Knihkupectví Fantazie v Praze, která se jmenuje Ivona uvádí. Šest let působila na Literární akademii, odkud vzešli i někteří autoři nakladatelství JaS (Jiří Holub, Kateřina Hejlová, Monika Petrlová). Píše příběhy pro děti a mládež všech věkových kategorií a nejrůznějších žánrů. Její knihy získaly řadu ocenění a je rytířkou Řádu krásného slova. Z posledních titulů můžeme jmenovat: Eliáš a liška (2010), Medvědí pohádka (2010), Dárek pro Sáru (2011), Kluk a pes (2011), Natálčin andulák (2012). Je vdaná, s manželem a dvěma dcerami žije v Praze

RECENZE 2:

http://www.mezinami.cz/zkulturni-se/knihy/recenze-knihy-zacarovana-trida-ivona-brezinova/

Recenze knihy: Začarovaná třída – Ivona Březinová

Autor článku: 23.4.201
Rubrika Knihy

Recenze knihy: Začarovaná třída – Ivona Březinová

No řekněte, nechtěli byste, aby ožily vaše obrázky v hodině kreslení? Nebo aby byla tabule najednou bílá, takže by se na ni bílou křídou nedalo nic napsat? Případně aby se učebna proměnila v kluziště?

Většina z nás, ať školou ještě povinných nebo školou již prošlých, zřejmě přisvědčí, že za tu legraci by to určitě stálo. Oprostit se od normálu, vyjet ze zajetých kolejí, prostě zablbnout si, zasmát se, vážné situace odlehčit například mýdlovými bublinami…

Tohle všechno a ještě mnoho dalšího prožívají žáci 3.A v docela normální základní škole, do které na nějaký čas nastoupí trojčata, která změní běžnou denní školní rutinu na hodiny podivuhodných událostí.

Tito tři sourozenci vystřídají během roku pravidelně několik škol, protože jejich rodiče jsou varietní kouzelníci, kteří putují od města k městu se svými vystoupeními. Kluci od svých rodičů již leccos odkoukali, a tak nudné hodiny ve třídě zpestřují nejen svými totálními učebními neznalostmi a neúspěchy, ale též dokonalými čarodějnými kousky.

Autorka knihy Začarovaná třída, Ivona Březinová, vtahuje čtenáře do dnes již poměrně velkého společenského problému soužití lidí různých mentalit. Vtipným a trefným způsobem nechává ve třídě rozehrát scény, které nejprve odkryjí vzájemné odlišnosti zúčastněných, aby poté nastavila zrcadlo všem, včetně těch, kteří měli pocit, že jsou jaksi „lepší“. Nevynechává ani třídní učitelku Voříškovou, jejíž slovní hodnocení se mnohokrát stanou skutečností. Čtenář tak má možnost si okamžitě uvědomit sílu proneseného slova a zejména jeho důsledky.

Jelikož je kniha určena pro děti mladšího školního věku, jsou forma i obsah textu přispůsobeny kapacitě této věkové kategorie. Přesto zde může i dospělý čtenář nebo pedagog najít inspiraci pro řešení těchto situací v běžném životě.

Kniha Začarovaná třída určitě zaujme nepřehlédnutelnými ilustracemi Jaromíra F. Palme. Obrázky humorně zobrazují text a zesilují děj, a tak může dětský čtenář okamžitě konfrontovat přečtené i s kreslenou předlohou.

Pokud tedy shrnu všechny dojmy, které u mne kniha vyvolala, mohu konstatovat, že vznikla útlá knížka pro pobavení i zamyšlení. Autorka se nebála nakousnout ne zrovna oblíbené téma a jemně nás upozornit, že každý z nás je v něčem jedinečný a je jen na nás, zda-li tu jedinečnost chceme vidět. Jak u sebe, tak i u druhých.

RECENZE 3:

http://www.klubknihomolu.cz/16116/i-uceni-muze-byt-zabava/
I učení může být zábava

29.5.2012   MICHAELA DOČKALOVÁ 

gipsy

Jak vypěstovat u dětí vřelý vztah k romským občanům a potlačit xenofobii? Jednoduše. Přečtěte si již čtvrté vydání dětské knihy Ivony Březinové s názvem Začarovaná třída. Zjistíte, že v jádru jsme všichni stejní. Šťastní, zlobiví a především přátelští.

Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník – tři romští nezbedníci

Poprvé v nakladatelství JaS vychází kniha dětské spisovatelky Ivony Březinové nazvaná Začarovaná třída s ilustracemi Jaromíra F. Palmeho. Kniha byla vydána v roce 2012 jako pátá kniha tohoto nakladatelství.

Ivona Březinová je populární autorka nejen knih pro ty nejmenší, ale taktéž románů pro dospívající i dospělé, knih dobrodružných i naučných a v neposlední řadě i literatury cestopisné a dobrodružné.

Její kniha Začarovaná třída je především určena dětem, ale pobaví se u ní i dospělí. Do třídy 3.A přichází tři noví spolužáci – Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník – a jsou stejně jako jejich rodiče kouzelníky. Pro své spolužáky dokážou vyčarovat zmrzlinu, nechat oživnout zvířata, která děti nakreslily v rámci výtvarné výchovy, nebo udělat během chvíle ze třídy plavecký bazén.

Zpočátku jejich působení ve třídě však nijak populární nejsou. Nejde jim počítání ani psaní a ke všemu jsou to Romové. Husté černé vlasy, tmavé oči a snědá pleť z nich dělají příčinu obav rodičů jejich spolužáků. Bezdůvodně. Jsou jako každý jiný – zlobiví i hodní, šťastní i smutní. Ale ze všeho nejvíc touží po kamarádství. To pochopí i jejich spolužáci. A když paní učitelka objeví předmět, ve kterém jsou všichni tři chlapci bezpochyby nejlepší ze všech, pak může být spokojená i ona.

Nová éra pohádek – naučte děti vzájemnému soužití

Útlá kniha s krásnými ilustracemi Jaromíra E. Palmeho se čte jedním dechem. Máte-li tedy před spaním chvíli času, rozhodně stojí za to si ji přečíst. Zasmějete se a ještě si budete říkat, že až vy budete mít děti, určitě jim rádi příběh o začarované třídě přečtete.

Na druhou stranu však budete pohádku neustále srovnávat s těmi, na kterých jste vyrostli. Babička, O pejskovi a kočičce, O kohoutkovi a slepičce nebo o Kulihráškovi, to jsou pohádky, které nás celé dětství provázely, a Začarovaná třída je z trochu jiného soudku. Ti nejmenší samozřejmě podtext knihy ještě chápat nemohou. Neví, že romské děti ve většině případů stojí na okraji společnosti a tato kniha by jim měla pomoci zjistit, že jsou stejní jako „bílí“. Ale až budou starší a knihu si přečtou samy, význam i poselství dojde i k nim. Nejenže přijdou na to, že všichni jsme jen lidé, ale především to, že každý z nás je v něčem nejlepší. A kde jinde začít pěstovat přátelství mezi Romy a bílými a poznávat, v čem jsme skutečně dobří, než právě u nejmenších občanů naší společnosti? Takových pohádek by to chtělo mnohem, mnohem víc.

Ať už jste malí nebo velcí, bez dětí nebo s dětmi rozhodně si knihu Ivony Březinové přečtěte. Pobavíte se, zavzpomínáte na svá dětská léta a budete si říkat, že byste takové kouzelnické raubíře brali i ve své třídě. Všechny předměty by pro vás byly hrou.

Jak vypěstovat u dětí vřelý vztah k romským občanům a potlačit xenofobii? Jednoduše. Přečtěte si již čtvrté vydání dětské knihy Ivony Březinové s názvem Začarovaná třída. Zjistíte, že v jádru jsme všichni stejní. Šťastní, zlobiví a především přátelští.

Nová éra pohádek – naučte děti vzájemnému soužití
Útlá kniha s krásnými ilustracemi Jaromíra E. Palmeho se čte jedním dechem. Máte-li tedy před spaním chvíli času, rozhodně stojí za to si ji přečíst. Zasmějete se a ještě si budete říkat, že až vy budete mít děti, určitě jim rádi příběh o začarované třídě přečtete.
Na druhou stranu však budete pohádku neustále srovnávat s těmi, na kterých jste vyrostli. Babička, O pejskovi a kočičce, O kohoutkovi a slepičce nebo o Kulihráškovi, to jsou pohádky, které nás celé dětství provázely, a Začarovaná třída je z trochu jiného soudku. Ti nejmenší samozřejmě podtext knihy ještě chápat nemohou. Neví, že romské děti ve většině případů stojí na okraji společnosti a tato kniha by jim měla pomoci zjistit, že jsou stejní jako „bílí“. Ale až budou starší a knihu si přečtou samy, význam i poselství dojde i k nim. Nejenže přijdou na to, že všichni jsme jen lidé, ale především to, že každý z nás je v něčem nejlepší. A kde jinde začít pěstovat přátelství mezi Romy a bílými a poznávat, v čem jsme skutečně dobří, než právě u nejmenších občanů naší společnosti? Takových pohádek by to chtělo mnohem, mnohem víc.
Ať už jste malí nebo velcí, bez dětí nebo s dětmi rozhodně si knihu Ivony Březinové přečtěte. Pobavíte se, zavzpomínáte na svá dětská léta a budete si říkat, že byste takové kouzelnické raubíře brali i ve své třídě. Všechny předměty by pro vás byly hrou.

RECENZE 4:

http://www.vaseliteratura.cz/2462-zacarovana-trida.html

Každý je v něčem nejlepší
Vytvořeno 14. 10. 2012 2:00
Autor: Hana Moualla

il

V roce 2012 byla podruhé vydána kniha Ivony Březinové Začarovaná třída(JaS, 2012). Poprvé vyšla v roce 2002. Paní učitelka Voříšková je na tom o poznání lépe než její kolegyně Mstivá Soňa z jiné knihy téhož nakladatelství. Kluci Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník z rodiny Margošovy nejsou ani hodní, ani zlobiví. Jsou to páni kluci. Nejde jim psaní a matematika, ale umí krásně zpívat. Spolužáci černovlasých kluků mají rádi kouzla. Margošovi jim proto přičarují spoustu zábavných chvil (létající čítanky, obživlá zvířata ve třídě aj.). Proč mohu tuto knihu označit jako báječnou?

ilŠmidli fidli, asi proto, že nás dospělé učí znovu hledět na dnešek očima pravdy. Není nejlepší ten, kdo nejrychleji běžel, ale ten, kdo se uměl přiznat ke krádeži sovy, není nejchytřejší ten, který ze sebe dělá zvláštní zboží, ale ten, který umí v lidech okolo vyvolat radost… Ivona Březinová nás seznamuje s dětmi, které vypadají odlišně, ale které jsou ve skutečnosti úplně stejné jako ostatní – chtějí si hrát, chtějí se smát a chtějí se kamarádit. A my bychom jim tyto drobné, ale významné radosti měli dopřát, dovést je k nim, protože už jsme dospělí a víme, že na jakých cihlách si domek si postavíme, tak pevně odolá tomu, co přijde poté…

Všechny situace jsou popsány s lehkostí. Ivona Březinová zvolila milý slovník. Mýdlová Madla je potrestaná tím nejhorším způsobem – vyloučením ze společné zábavy. Kluci Margošovi nejsou totiž černí nebo špinaví, ale černovlasí. Nejde o nějakou proromskou propagandu, spíše autorka klade důraz na to, abychom posuzovali ostatní přes jejich dobré vlastnosti a dovednosti. Už slyším ty ironické hlasy… Romové… Nic to nemění na tom, že všechny děti jsou krásné a my jim můžeme na jejich startovní čáře buď věnovat lásku a úctu, nebo je odsoudit k zařazení do určité kategorie, ze které se jen těžko budou v průběhu let dostávat. Zní to jako výkřik zoufalého bojovníka za třídní spravedlnost, ale minimálně na boží mlýny nebo karmu věří (tak trochu) každý. Stejně jako původní české přísloví, že sklidíme, jak jsme zaseli.

Mohla bych tady dále nějak rozvíjet myšlenku tolerance mezi lidmi, ale skutečný smysl to má jen u dětí, protože ty ještě nepřejaly vzorce smýšlení a postojů od nás rádoby moudřejších. A ještě bych ráda na vás apelovala. Pokud jste dospělí a cizí dítě se vás na něco ptá, pak buďte slušní. Na otázku: „Kampak jdete s tím pejskem, paní?“ není nejlepší odpověď, kterou dostal můj syn: „Třeba do prdele.“ Protože jednou až tyhle děti dospějí, půjdou tam, kam jsme je nasměrovali. Ale zatím je u nás demokracie, tak si vlastně můžeme chodit, kam chceme, viďte!

Text je vtipný a ještě teď se směju díky panu Kořánovi. Knihu doporučuji jako dárek pro vaše blízké, nad touto knihou se může pobavit celá rodina. Příběhy mohou ožívat také na výkresech vašich dětí, proto si myslím, že příběh kluků Margošových skutečně patří do současné dětské literatury. Hezké čtení!

„Kořán? Ale do téhle třídy nechodí žádný Kořán.“
„Pokud vím, tak nějaký Kořán chodí do 4.A k paní učitelce Zárubové.“
„Tak on kluk už není v 3.A?“ vykoktal pan Kořán zmateně.
„Byl. Vloni,“ upřesnila paní učitelka. „Ale mezitím byly prázdniny, a tak je váš syn teď o ročník výš.

„Tak to vidíte,“ rozčiloval se pán. „Mně se doma nikdy nic neřekne.“
Za panem Kořánem zapadly dveře a paní učitelka se nejistě rozhlédla po třídě.
 (str. 46-47)

Knihu Začarovaná třída vydalo nakladatelství JaS

ROZHOVOR:

http://www.kultura21.cz/literatura/4368-ivona-brezinova-zacarovana-trida

„Při skoro až masové obraně Začarované třídy jsem si s dojetím uvědomila, kolik lidí mi fandí…“

Pátek, 04 Květen 2012 00:00 PhDr. Jana Semelková
EmailTisk

altZačarovaná třída v novém kabátě míří ke čtenářům. Vychází celkem brzy po loňském nespravedlivém nařčení, že její text nabádá k rasismu. Toto hodnocení obdržela od lidí, kteří knihu nečetli, ba dokonce nečetli ani ukázku z čítanky pro druhou třídu, která emoce vloni na podzim rozpoutala. Ivona Březinová fujavici ustála a dnes se může těšit z nového vydání, které přineslo několik změn jak v grafické, tak obsahové části.

Ivono, jak ti vloni na podzim bylo, když ses dozvěděla, že tvá kniha propaguje rasismus?

Nejdřív jsem nad tím jen mávla rukou, protože takové plácnutí do vody tu už jednou bylo. Ovšem tehdy před třemi lety novináři rychle pochopili, že věc se má trochu jinak, a vše skončilo jednou jedinou televizní minireportáží, v níž ani nezaznělo moje jméno. Tentokrát to však bylo trochu větší šplouchnutí, zřejmě proto, že téma se hodilo do rozvířené atmosféry rasových nepokojů na Šluknovsku. Čítanková aférka mi připadala spíš směšná, než aby mě to nějak zarazilo nebo snad dokonce zastrašilo. Vím, že kniha Začarovaná třída, z níž byla v Čítance pro 2. třídu uveřejněna jedna kapitola, se obhájí sama.  Ne nadarmo se dostala do mezinárodního registru knih podporujících rasovou snášenlivost. Ne nadarmo získala Zlatou stuhu, nominaci na Magnesii Literu a zápis na Čestnou listinu IBBY a její oblibu dokazuje i to, že nyní vychází v českém vydání už po čtvrté. Já jsem spíš cítila zodpovědnost za všechny ty lidi, kteří se za mě a Začarovanou třídu postavili, kteří se mě veřejně zastali.  A byly jich spousty. Od učitelů, knihovníků, nakladatelů, kolegů spisovatelů a některých novinářů až po čtenáře, které můj text lidsky oslovil. Proto jsem pocítila nutnost se ke kauze vyjádřit. Nemohla jsem mlčet, když za mě tolik lidí bojovalo.

Omluvilo se ti Ministerstvo školství, respektive tehdejší jeho ministr Dobeš a zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková, že tě nespravedlivě nařkli?

S bývalým ministrem školství Dobešem jsem se nikdy nesetkala. Ale paní zmocněnkyně pro lidská práva mě pozvala na Úřad vlády, kde se mi omluvila za nešťastné vyznění celého případu, a kde jsme o všem dlouho debatovali. Každá máme na věc trochu jiný názor, ona by ukázku vytrženou z kontextu do čítanky nedala, já ano. Myslím si, že učitelé a učitelky moc dobře vědí, jak s podobnými záměrně problémově nastavenými texty ve škole pracovat. To, že ministerstvo doporučilo, aby se ukázka z čítanky stáhla (nebo aby se při výuce ignorovala) je jasným vyslovením nedůvěry didaktikům, kteří učebnici sestavovali, a pedagogům, kteří na mém textu mohli žákům pootevřít problematiku soužití různých etnik, a to formou, která je dětem blízká a pochopitelná.

alt

Co si myslíš o lidech, kteří hodnotí dílo dřív, než se s ním seznámí? Kteří podle situace jsou nakloněni hned tomu a hned onomu vyjádření?

To je hodně obecná otázka, takže odpovím také obecně. Jsou mluvkové, kteří cítí nutkání vyslovit se ke všemu, co kolem nich proletí, aniž vědí, co to vlastně letělo. Nezáleží jim na tom, hlavně, že jsou slyšet. Pak jsou lidé, kteří považují za nepřípustné, aby neměli na věc nějaký názor. Jenže žijeme v době, kdy nezbývá čas budovat své názory na každou maličkost kolem nás tím, že si celý problém nastudujeme a ověříme. Proto tolik lidí otrocky a často i s naivní důvěřivostí přebírá názory jiných. A pak jsou ti, kteří se nebojí otevřeně přiznat, že na jistou věc nemají vůbec žádný názor. Je poctivější přiznat, že neznám, a tedy nehodnotím, než opakovat, co nám bylo podsunuto.

Co bys takovým lidem chtěla vzkázat?

Vlastně nic. Nemám potřebu jim něco vzkazovat. Já píšu pro čtenáře, kteří moji knihu přečtou od začátku do konce. Ale pokud ji odhodí v půlce, je to už forma hodnocení. Píšu převážně pro děti a dospívající, takže nedočtená kniha by znamenala, že jsem je nezaujala.

Za tebe se postavila spousta „moudrých“ lidí – spisovatelů, ilustrátorů, redaktorů, čtenářů… Co bys nyní chtěla vzkázat těm, kteří tě tehdy podpořili.

To je jiná věc. Musím říct, že mi až zatrnulo, když jsem viděla vlnu sympatií a podpory. Právě díky tomu jsem došla k přesvědčení, že se i já musím ozvat. Při skoro až masové obraně Začarované třídy jsem si s dojetím uvědomila, kolik lidí mi fandí, kolik lidí moje knihy zná a čte. A také to, jak mě vnímají jako člověka. Možná to bude znít nepatřičně a vůči Začarované třídě cynicky, ale já jsem si v těch dnech říkala, že ono poznání a uvědomění si úžasné solidarity lidí se mnou za tu kauzu snad stálo. Doufám, že jsem jim to už nějak řekla, napsala či vzkázala, ale podobných slov není nikdy dost, takže: Děkuji, děkuji vám za sebe i za Začarovanou třídu.

alt

Začarovaná třída vychází po čtvrté – ale je jiná – v čem je jiná proti předchozím vydáním?

Nemyslím, že je jiná nějak výrazně. Prostě jsem se při korekturách deset let starého rukopisu podvědomě vrátila k prapůvodnímu textu, kde mají hlavní hrdinové svéráznější jména. A přirozený tok příběhu mi nijak nenaznačoval, že by v něm chyběla zápletka s odcizenými bundami. Ta tehdy byla připsaná navíc, mimo jiné i kvůli rozsahu textu. Ale je pouze na čtenářích, aby posoudili, která verze se jim zamlouvá víc.

Jaromír F. Palme koloroval původní ilustrace z roku 2002 a ještě přimaloval nové, jaký pocit máš z barevné Začarované třídy?

Jsem nadšená, protože Začarovaná třída je barevná svou podstatou. Jsou v ní barevné motivy i barevné nápady. Proto jsem zajásala, že nakladatelství JaS  bylo ochotno sáhnout do měšce a koupit pro Začarovanou třídu trochu toho barevného veselí.

Jaromír tě také zpodobnil k medailonku, jak jsi svůj „portrét“ přijala? Jak ho uvítala tvá rodina?

Rodina se usnesla, že přinejmenším můj pařátek vznášející se nad klávesnicí počítače vypadá, jako by mi z oka vypadl. Vlastně asi ne z oka, ale z ruky? Moje hubené ruce vypadají při psaní přesně tak křečovitě, jako na obrázku. Takže ano – ta paní na obrázku – to jsem opravdu já.

alt

Pokud vím, v současné době se připravuje i slovenská verze knihy – kdy čtenáři na Slovensku si budou moci přečíst příběh tří kluků – Čáryfuka, Máryfuka a Podkočárníka?

Ano, slovenská verze je myslím těsně před vydáním v nakladatelství Perfekt. Ilustrátor Miro Regitko dokončuje poslední obrázky a já se těším, že se rodinka Začarované třídy rozroste o dalšího příbuzného. Už v roce 2006 vyšla ve Francii (La classe ensorcelée) a pak byla v roce 2010 přeložena do srbštiny (Začarana učionica).
A ještě musím říct jednu věc. Do Začarovaných tříd chodím poměrně často. Na besedách, které pořádám po celé České republice i po Slovensku, navštěvuji školy, v nichž se učí nejen Češi nebo Slováci, ale i Romové, Vietnamci, Ukrajinci, ale byla jsem třeba i tam, kde byla třetina třídy z Mongolska. A většinou s tím nikdo z těch dětí nemá problém. Možná jim ho nějak nešťastně podsouváme my dospělí. Proto za důležité poslání knížky považuji slova paní učitelky Voříškové, která říká, že každý jsme v něčem nejlepší, jen je důležité včas přijít na to, v čem.

Na závěr nám prozraď kde se s tebou a Začarovanou třídou mohou čtenáři setkat, kde všude budeš v květnu a červnu besedovat?

Kde mě můžete potkat s batohem Začarovaných tříd na zádech:
2. 5. Chotěboř
9. 5. Praha – knihkupectví Fantazie (tam budeme knihu křtít)
10. 5. Třebíč
11. 5. Praha – Suchdol
14. 5. Provodín a Jestřebí
15. 5. Kněžmost
16. 5. Krnov a Horní Benešov
17. 5. Bruntál a Břidličná
18. 5. Vrbno pod Pradědem
19. 5. Praha – Veletrh Svět knihy
20. 5. Praha – Veletrh Svět knihy
21. 5. Děčín
22. 5. Ústí nad Labem a Trmice
23. 5. Duchcov
24. 5. Praha 4
25. 5. Zhoř u Jihlavy
29. 5. – 31.5. Košice
1. 6. Praha – Strahovský klášter (festival Děti, čtěte!)
5. 6. Horka nad Moravou
6. 6. – 7.6. Bohuňovice
8. 6. Český Těšín
11. 6. Piešťany
25. 6. Bratislava

A pak už budou prázdniny, a to se v žádné třídě neučí ani nebeseduje, ani v té Začarované. (A já taky musím někdy psát, lidi!)

Zdroj foto: M. Váňová, archiv JaS, ilustrace J. F. Palme

ČLÁNEK:

http://www.topvip.cz/knihy/ve-fantazii-se-krtila-a-cetla-zacarovana-trida

Ve Fantazii se křtila a četla Začarovaná třída

Publikoval Denisa Dvořáková dne 11 Květen 2012 v kategorii Knihy
Ve středu 9. května v pět hodin odpoledne byla Fantazie (knihkupectví a vinotéka na Tylové náměstí v Praze) plna očekávání. Křtilo se nové vydání Začarované třídy. Přišli všichni, kdo s oblibou čtou knížky Ivony Březinové a rádi si užijí v kruhu stejně naladěných lidí. Ilustrátor Jaromír F. Palme, který Začarovanou třídu ilustroval, přišel s kytarou a foukací harmonikou, stejně tak i čtrnáctiletý Kevin Dumka, který jako kdyby vypadl z oka Podkočárníkovi z ilustrací v knížce. K nim se připojil desetiletý houslista Martin Kment.


Moderátor veselého odpoledne Tomáš Kříkava nejdříve dal prostor Kevinu Dumkovi, který zahrál a zazpíval romskou písničku. Protože ve Fantazii není místa nazbyt, budoucí kmotr se nerozpakoval a se svou kytarou se usadil na zemi. Tím svou podobnost s Podkočárníkem ještě zvýraznil.


Jako první dostala slovo redaktorka nakladatelství JaS Jana Semelková. Ta nechtěla hovořit vůbec, pak svolila, že v závěru popřeje knížce hodně štěstí, proto ji Tomáš Kříkava oslovil jako první. Vyznala se, že Začarovaná třída je pro ni srdeční záležitostí. Byla u jejího prvního vydání v Amuletu v roce 2002, věděla o zájmu čtenářů o tuto knížku, proto již delší dobu na ni upozorňovala své předchozí zaměstnavatele. Protože nikde neuspěla, byla ráda, že v novém nakladatelství, které založil její manžel Karel Semelka, mohla knihu vydat – v novém formátu a s barevnými ilustracemi, kterých se opět ujal Jaromír F. Palme. Drobných úprav doznal i text. Po dohodě s autorkou se v pořadí čtvrté vydání Začarované třídy vrátilo k prapůvodnímu rukopisu – text byl zkrácen o jednu kapitolu a kouzelničtí kluci dostali pohádkovější jména.


V závěru svého vystoupení vyvrátila, že by nakladatelství záměrně volilo cestu vydávání »provokujících« knih – Začarovaná třída byla na podzim loňského roku označena za podporující rasismus, respektive její kapitola o Mýdlové Madle a na počátku letošního roku obdržela negativní nálepku kniha Jiřího Holuba Jak se zbavit mstivý Soni – prý podporuje násilí. „S Ivonou Březinovou jsme vydání Začarované třídy plánovaly na jaro 2012 od léta loňského roku. Takže negativní nálepka, které se jí dostalo, její vydání neovlivnila. Knížka je na světě v plné kráse a ten, kdo ji osočil bez znalosti textu (bývalý ministr školství), už zmizel, doufám napořád, v propadlišti dějin. Problém v textech podle mne vidí jen ti, kteří buď neumí pořádně číst ve smyslu pochopení čteného, nebo knihu vůbec nečetli, případně potřebují komusi poklonkovat,“ uzavřela Jana Semelková své vystoupení.


Martin Kment spustil na housle a byl čas vyzpovídat ilustrátora. Jaromír F. Palme si myslel, že bude spíš zpívat. Přesto na dotazy odpověděl ochotně a s humorem sobě vlastním. Potvrdil, že se při ilustrování bavil stejně jako kdysi, a daleko nejvíc ho bavilo sebepoznání: „Vlastně jsem si ověřil, zda a jak se změnil za deset let můj výtvarný projev.“ Frontman skupiny Původní Bureš pak zahrál a zazpíval svou autorskou písničku o zvěřinci – vypadalo to, že zhudebnil pátou kapitolu knížky, v níž se to zvířaty přímo hemží.


Po další hudební vložce byla vyzvána Ivona Březinová, aby přečetla některou z kapitol. Rozhodla se pro úvod – přítomné děti nadšeně reagovaly. I ona se vyjádřila k nespravedlivému nařčení z loňského podzimu: „Původně jsem chtěla nad vším mávnout rukou, ale ta velká podpora ze strany čtenářů, kolegů, knihovnic, mnoha lidí mne ujistila, že se musím ozvat také. Chtěla jsem bojovat za to, aby Mýdlová Madla (tzv. problematická kapitola) mohla zůstat v Čítance pro 2. ročník. Jenže nebylo oč, nakladatelství tuto kapitolu do nového vydání skutečně nezařadilo.“


Kevin Dumko ještě jednou zahrál a byl čas na křest. Ivana Hutařová s Kevinem Dumkou popřáli knížce hodně štěstí a hlavně to, aby už žádný negramotný čtenář (míněno, čtu, ale nechápu čtené) jí nezkřížil cestu. Ivana Hutařová ještě připomenula, že knížky Ivony Březinové patří v knihovnách k nejpůjčovanějším, na policích se neohřejí a děti je mají rády, což glosovala Jana Semelková slovy: „Ivona Březinová nepotřebuje mít kapitoly ze svých knížek v čítankách, její knížky totiž čtou děti dobrovolně!“

ČLÁNEK:

http://www.superrodina.cz/2012/07/01/zacarovana-trida-jak-to-vypada-v-3-a-plne-kouzel-i-tahle-knizka-muze-byt-vase/

Začarovaná třída: jak to vypadá v 3. A. plné kouzel. I tato knížka může být vaše.

Červenec 1, 2012 in Knihy
share save 171 16 Začarovaná třída: jak to vypadá v 3. A. plné kouzel. I tato knížka může být vaše.

zacarovana trida brezinova Začarovaná třída: jak to vypadá v 3. A. plné kouzel. I tato knížka může být vaše.Ivona Březinová, Začarovaná třída. JaS 2012

Začarovaná třída poprvé vyšla v roce 2002 a od té doby byla přeložena do francouzštiny, srbštiny a slovenštiny.

Jedná se o jednoduše psaný polopohádkový příběh, jako by se vyvíjel v dětské fantazii. Jako by ho psalo školní dítě. A proto právě školáčata (třeba rovnou z 3. A) mu budou rozumět nejlépe.

Do obyčejné třídy základní školy nastoupí tři noví žáci. Jsou to trojčata s neobvyklými jmény: Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník, příjmením Margošovi. Jejich maminka se jmenuje Cukrkáva a tatínek Čajrumbum. Nejsou to obyčejní kluci, od ostatních se liší, ale co děti zajímá nejvíce, že umí čarovat. Cokoliv jim přitane na mysl, to se stane. Mohou tedy při výtvarné výchově oživit obrázky zvířátek ze čtvrtek svých spolužáků, okořenit nudnou výuku prvouky o vodě skutečnou třídní záplavou, postupně měnící skupenství v led a v páru. Nebo vyčarovat spoustu kopečků zmrzliny. Pro každého spolužáka to vyšlo hned na dva poháry.

Nejprve jsou děti z nových spolužáků trošku v rozpacích. Později se však stanou dobrými přáteli. Roli tam zahraje i drobné nedorozumění a troška žárlivosti.

 „Tak, děti, příští čtvrtek budou na naší škole třídní schůzky,“ oznámila paní učitelka. „Napište si to do notýsků a dejte je doma podepsat. Hlavně s někým od Margošů bych ráda mluvila,“ obrátila se pak přímo na Čáryfuka, Máryfuka a Podkočárníka.

„Tatínek vzkazuje,“ vyřizoval hned druhého dne Čáryfuk, „že by s vámi také rád mluvil.“

„I maminka,“ přidal se Máryfuk.

„To mě opravdu těsí,“ usmála se paní učitelka opravdu potěšeně. „Moc ráda vaše rodiče poznám.“

„Jenomže oni nepřijdou, protože mají večer představení,“ ozval se konečně Podkočárník, který se dlouho nemohl dostat ke slovu.

„No, to je tedy vážně mrzuté,“ zesmutněla paní učitela. Pak se dlouze zamyslela a řekla: „Tak vzkažte rodičům, ať pošlu z rodiny někoho jiného. Ve vašem případě je to totiž opravdu nutné.“

„Přece nezrušíme představení,“ mudroval doma tatínek Čajrumbum a rázoval pokojem s kouzelnickou hůlkou přes rameno.

„Což o to,“ namítla maminka Cukrkáva, „já bych si ráda jeden večer odpočinula. Ale copak to jde? Vstupenky jsou dávno vyprodané.“

„Co ti zpropadení kluci zase vyvedli, že s námi chce paní učitelka mluvit,“ mumlal si Čajrumbum pod černé vousy.

„Jsou poslední dobou trochu divocí,“ přiznala Cukrkáva unaveně.

„Potřebovali by asi na chvíli proměnit v králíky. To by je naučilo,“ zabručel zas Čajrumbum.

„Ne, v bílé králíky ne,“ zastávala se Cukrkáva chlapců. „Poměna v bílé králíky je tak ponižující. Zvlášť, když je pak při představení taháš spolu s ostatními z černého klobouku.“

„Máš pravdu,“ pokýval Čajrumubum hlavou, „v bílé myšky na dvě hodiny by úplně stačilo.“

(41/42)

Ivona Březinová píše příběhy pro děti a mládež. Její knihy získaly řadu ocenění a je rytířkou Řádu krásného slova. Z posledních titulů můžeme jmenovat: Eliáš a liška (2010), Medvědí pohádka (2010), Dárek pro Sáru (2011), Kluk a pes (2011), Natálčin andulák (2012). Je vdaná, s manželem a dvěma dcerami žije v Praze.