Články a rozhovory

Rozhovory 1997

Rozhovory 1998

Rozhovory 2001

Rozhovory 2002

Rozhovory 2003

Rozhovory 2004

Rozhovory 2005

Rozhovory 2006

Rozhovory 2007

Rozhovory 2009

Rozhovory 2010

Rozhovory 2011

Rozhovory 2012

Rozhovory 2013

Rozhovory 2014

Rozhovory 2015

Rozhovory 2016

Rozhovory 2017

Rozhovory 2018

Rozhovory 2019

Rozhovory 2020

 

Volfová, Miroslava. „Nikdy předem nevím, jak se všechno vyvine,“ říká Ivona Březinová. In: ABC č.2/1997, s.35.

 

Vlasta_18_1998_s19

Štěpánková, Vladimíra. Šťastný konec podmínkou. In: Vlasta č.18/1998, s.19.

 

Transgas_podzim_2001_s36

Transgas_podzim_2001_s37

Transgas_podzim_2001_s38

Deutschová, Erika. Splnil se mi dětský sen, svěřila se spisovatelka Ivona Březinová. Transgas. Podzim 2001, s.36-38.

 

VISAGE_II_2001_s63

Březinová, Ivona. Ivona Březinová. In: Visage II/2001, s.63.

 

Vavrova_Rychnovsky zpravodaj_leden_2002_s11

Vávrová. Rychnovský zpravodaj. Leden 2002, s11.

 

Ideální noviny_290402

-kub-. Život splněných přání. In: Ideální noviny. 29.4. 2002, s.1-2.

 

 

Holky na voditku_Tucnak_kveten_2002

Holky na vodítku_Tučňák_květen_2002.

 

KREVUE_5_2002_s43

Dlouhá, Jana. Kudy, kudy cestička. Se spisovatelkou Ivonou Březinovou o nové trilogii Holky na vodítku. In: KREVUE č. 5/2002, s.43.

 

Vlasta_37_2002_s24

Kovaříková, Blanka. Prokletá výhra. In: Vlasta č. 37/2002, s.24-25.

 

Sedlčanský kraj_5-6_2002

-dav-. Beseda se spisovatelkou. In: Sedlčanský kraj, č-5-6/2002, s.9.

 

Brenova_Pribramsko_01062002_s16

Břeňová, Marie. Jmenuji se Ester a jsem gamblerka. In: Příbramsko 1.6.2002, s.16.

 

IB_Ma_siroky_zaber_Tucnak_enc

Tučňák. Prosinec 2002, s.14.

 

Reflex_21_2003_s38

Rexlex_21_2003_s39

 

Reflex_21_2003_s40

Feřtek, Tomáš. Všude samí muži. In: Reflex č.21/2003, s.38-40.

 

ListyPrahy_kveten_2003_s7

Listy Prahy. Květen 2003, s.7.

 

Svou_tvorbou_Tucnak_kveten_2003_s5

Šírová, Helena. Svou tvorbou napomáhají k přežití ohroženého druhu. In: Tučňák. Květen 2003, s.5.

 

Liberecko_03062003

Pluhař, Adam. Život si určuje každý sám, říká dětská spisovatelka. In: Liberecko, 3.6.2003.

 

KREVUE_5-6_2003_s17

Dlouhá, Jana. Začarovaná třída Ivony Březinové. Rozhovor s populární spisovatelkou dětské literatury. In: KREVUE č.5-6/2003, s.17.

 

KLíč č6_2003

Netradiční hodina čtení. In: Klíč 6/2003, s.13.

 

Studenti_besedovali_Mohelnicko_7_2003_s6

Studenti Obchodní akademie v Mohelnici besedovali se spisovatelkou Ivonou Březinovou. In: Mohelnicko. Červenec 2003, s.6.

 

Ustecko_09092003

Strnad, Radek. Březinová: Každý ve stáří potřebuje lásku. In: Ústecký deník 9.9.2003, s.18.

 

Knihy novinky č8_2004

Představujeme autorku. Příběh o toleranci i netoleranci v nás a kolem nás. In: Knihy – novinky č.8/2004, s.25.

 

Glesgova_Tucnak_kveten_2004_s3~1

Glesgová. Tučňák. Květen 2004, s.31.

 

Rokycansko_16102004

Pěnkavová, Jaroslava. Březinová zaujala školáky z Čechovy. In: Rokycansko 16.10.2004,s.9.

 

U Plynarny_obalka

U Plynarny 500_2_2005_s6

U Plynarny 500_2_2005_s7

Žákovec, Jan. Vždycky jsem snila o tom, že budu psát knihy, říká spisovatelka Ivona Březinová. In: U Plynárny 500, č.2/2005, s.6-7.

 

Mladý čtenář 2006_obalka

Mladý čtenář č51_2006

Píšu pro radost sobě a snad i čtenářům,“ říká Ivona Březinová. In: Mladý čtenář č.51. Albatros leden-červen 2006.

 

Ustecko_08022006

Strnad, Radek. Dej si s námi, pobízeli feťáci spisovatelku. In: Ústecký deník 8.2.2006, s.16.

 

KREVUE_2_2006_s25

Nová fantasy z pera oblíbené české spisovatelky Ivony Březinové. In: KREVUE č. 4/2006, s.25.

 

Magazín135_2006_s25

Rozhovor s Ivonou Březinovou a ilustrátorkou Handy o knížce Gotické okno. In: Magazín 13, č. 5 /2006, s.25.

 

Polabsky_tydenik_4_10_2006

Polabský týdeník 4.10.2006

 

Sokolovsky_denik_5_10_2006

Sokolovský deník 5. 10. 2006

 

Seniorrevue_7_8_2006_s_57_Lentilka_

Braunová, Petra. Lentilka pro dědu Edu. In: Senior revue, č.7-8/2006, s.57.

 

Družstevní bydlení_2_2007_s46

Družstevní bydlení_2_2007_s47

Braunová, Petra. Náš dům pořád upravujeme. In: Družstevní bydlení č.2/2007, s.46-47.

 

Salon PrávaLiterární encyklopedie Salonu. Ivona Březinová. In: Salon. Literární příloha Práva. 26.4.2007.

 

Praha_10_9_11_2007

Praha 10.  9.11.2007

 

U nás_č1_2009_s42_43

Novotná, Iveta. Abeceda pro Ivonu Březinovou. In: U nás. Knihovnicko-informační zpravodaj Královéhradeckého kraje. Č.1/2009, s.42-43.

 

Dnes_04032009

(efr). Úspěšné jsou akční knížky. Ty moc popisné děti nebaví. In: Dnes 4.3.2009, s.D5.

 

Katolický týdeník_22-2009_sB

Scheinostová, Alena. Pohádkami proti stresu. In: Doma. Rodinná příloha Katolického deníku, č.11/2009, s.A-B

 

Farbiste_osudy_kniziek_1

Farbiste_osudy_kniziek_2

Čierna – Avramovová, Miroslava. Farbisté osudy knižiek. Od Máchu po Figuličku. In: Literárny týždenník č.21_22/2009, s.19.

 

clanek In Kvety35_09_Ivona 003

Edice Albatrosu Manga Shakespeare. In: Květy č. 35/2009, s. 75.

 

clanek In Moje zeme1_2010_Ivona

Čtení je úžasné dobrodružství. In: Květy – Moje země č.1/2010, s. 76-77.

 

Rozhovor s I.B. na webu Rosteme s knihou

 

Kniha hororů – Noční můry nespí. Pražský deník, 4. 4. 2011 a 5. 4. 2011.

 

Květy_11_2012_s68

Květy_11_2012_s69

Květy_11_2012_s70

Květy_11_2012_s71

Kubíková, Blanka. Po múze za krkem nepátrám. In: Květy č. 11/ 2012, s. 68697071.

 

 

SKIP_bulletin_4_2012_s23

SKIP_bulletin_4_2012_s24

Bulletin SKIP č. 4 / 2012, s.23 a 24

 

http://ustecky.denik.cz/zpravy_region/20120603-may-brezinova-kolik-jsem-napsala-knih-uz-to-ani-nepocitam.html

http://www.vaseliteratura.cz/rozhovory/47-clanky/1967-ivona-brezinova.html

 

Letní rozhovor s Ivonou Březinovou

http://www.kultura21.cz/rozhovory/7300-ivona-brezinova-rozhovor

Středa, 14 Srpen 2013 05:00 PhDr. Jana Semelková Rozhovory
EmailTisk

01 Ivona v tÌlku Monika V·Úov· studio M101„Pro mě bývá léto obdobím, kdy vykazuji zvýšenou psací aktivitu,“ říká Ivona Březinová.

Léto je v plném proudu, slunce pálí o sto šest, mnozí z nás se pohybují jen dovolenkovým tempem (můj manžel toto tempo nazývá „plážové“). Někdo má prosluněné dny rád, jiný méně a uvítal by trochu deště, snad dokonce i sněhu. Nejlépe je teď u vody. Co asi dělá Ivona Březinová v létě? Jak tráví dny plné sluníčka? Zeptala jsem se a zde jsou odpovědi:

Ivono, jaké je tvé letošní léto? Máš něco rozepsáno, nebo odpočíváš?

Pro mě bývá léto většinou obdobím, kdy vykazuji zvýšenou psací aktivitu. Školy mají prázdniny, takže na besedy se nejezdí, a tak mám ideální příležitost bivakovat celé dny u počítače a nechat se pohltit nějakým novým příběhem. Letos mám ale situaci trochu zkomplikovanou opravami našeho domu, který nám neustále padá na hlavu. Kdyby byl živá bytost, nařkla bych ho, že nám tu oprýskanou omítku, uvolněné dlaždičky a zrezivělé zábradlí snad dělá schválně. Ano, dělá to schválně a jsem přesvědčená, že příští rok si vymyslí zase něco jiného. Naprostá hrůza! Nevím, jak ty, ale já se s kvílícími sbíječkami za zády soustředím opravdu špatně.

02 Portrét Ivona od J.F.Palme

V podstatě jsem ráda, že se mi ještě před vypuknutím zednického šílenství podařilo vytvořit pracovní sešit ke knize Adélka a Zlobidýlko, která vyšla před patnácti lety a příští rok vyjde v Albatrosu podruhé, tentokrát tedy i se zábavným pracovním sešitem, jako tomu je u knihy F jako Fík. Pro Divadélko do kufříku a jeho kartonové loutky jsem napsala scénář k pohádce Boudo, budko s veselými písničkami. A vlastně ani kniha Lentilka pro dědu Edu mě o prázdninách nepustila ze svých spárů, jako by nestačilo, že jsem skoro celé jaro žila ve znamení Lentilka-tour. Společně s Katkou Rychlou z albatrosího Klubu mladých čtenářů jsme objížděly republiku a dětem na prvním stupni ZŠ zábavnou formou objasňovaly, co to je Alzheimerova nemoc. Myslela jsem, že přes prázdniny nechám Lentilky ve skříni, ale to bych nesměla být patronkou společnosti Alzheimer nadační fond. Po jedné pracovní schůzce ze mě naprosto živelně vytryskl nápad, který se mi během tohoto náročného léta kupodivu podařilo napsat. Zatím nechci prozrazovat detaily, protože nevím, co se s mým lentilkovým příběhem stane, ale vznikl jako jeden z těch pocitů, kdy víš, že to napsat musíš. Ne, že by tě někdo nutil. Vlastně ano, ten příběh sám tě nutí. Takže napsaný je, dál uvidíme.

Znám tě jako velice aktivního člověka, umíš vůbec odpočívat?

Mám pořád tolik co dělat, že odpočívám, až když mi to tělo nařídí. A teď vlastně odpočívám usilovným uklízením, které ovšem nemá konce. Jako terapie na vyčištění hlavy je to sice fajn, ale k moři bych jela radši. Letos to už ale opět nestihnu.

Dokončila jsi poslední díl série literárních cestopisů. S ním ses vrátila do Čech a přímo do Prahy, kde jsi pátrala po Kafkových stopách. Co všechno ti Kafka dal, případně: vzal ti něco?

Samotnému psaní předcházela dlouhá příprava při četbě pramenů, ale i v uličkách Starého Města. Uvědomila jsem si, jak mnohovrstevné jsou Kafkovy texty, člověk je může číst znovu a znovu a pokaždé jinak. Někdy to bylo až k zbláznění. Kafka mi dal pocítit obrovskou sílu své osobnosti. Při psaní o něm jsem trpěla nespavostí, každou volnou chvilku jsem chtěla psát, měla jsem zvýšenou teplotu a dokonce i tuberácký kašel. Nepila jsem v tu dobu alkohol, kávu ani černý čaj, jen Kafkova askeze, co se týká čokolády, mě nedostala. Franz mě prostě ovládl. Dal mi sílu a vzal mi sílu.

Kdy se můžeme těšit na nový příběh, kdy se objeví na pultech knihkupectví a s jakým názvem?

Předpokládaný termín vydání je říjen 2013 a navrhovaný název zní Bleděmodrá kafkárna. Ten název mám vymyšlený už dlouho, tak doufám, že zůstane. Každopádně musí začínat na „B“, když je to poslední z řady mých „béčkovek,“ jak téhle sérii literárních cestopisů, které všechny začínají na „B“, láskyplně říkám.

04 Citanky

Léto si někteří nedokáží představit bez knížky – co čteš, když nepíšeš ty? 

To je pravda – když nepíšu, doháním čtecí resty. Jelikož jsem doma, vybírám si knihy větší a těžší, které se mi nechce tahat do vlaků, když jezdím na besedy.
Nejdřív jsem ale z kupičky restů sáhla po obou detektivkách naší společné kamarádky Ivany Hutařové (Jedna vražda stačí, Vražedný advent). Tak dlouho jsem na ně takzvaně neměla čas, až už je na popovídání s autorkou o tom, jak knihy psala, navždy pozdě. Po detektivkách jsem se prokousala Prázdným místem J. K. Rowlingové, se zájmem jsem přečetla Společenstvo klíčníků Daniely Krolupperové, právě začínám Rafaelovu školu Renaty Štulcové a v plánu mám například Klub radostí dnešního dne Petry Braunové a Konec zákona Martina Vopěnky. Taky se dost těším na Varování Ilony Fryčové, které, jak jsem zjistila, už brzy vyjde v JaSu.

Jaké knížky bys ráda doporučila čtenářům k vodě?

Nějaké nepromokavé. Něco na způsob knížek do vany pro nemluvňata. Chtělo by to ale vydat je v poněkud dospělejší verzi. Že by skulina na trhu, paní nakladatelko?

01 Ivona v tÌlku Monika V·Úov· studio M101 (kopie)

Díky za tip, to proberu s mužem :-). Na závěr nám ještě prozraď, co chystáš na podzim?

Samozřejmě besedy v knihovnách i ve školách. Ale čekají mě i jiné akce. Jako patronka jsem slíbila účast na zářijovém benefičním koncertu Klubu Hornomlýnská, který je součástí Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí. 21. září je den Alzheimerovy choroby, takže Lentilka opět přijde na scénu. V říjnu se bude křtít sbírka pohádek Husím brkem, kterou vydává Nadace Divoké husy a do níž jsem přispěla pohádkou. V listopadu budu mít na Den poezie pořad s Pavlem Hlušičkou, úžasným člověkem, který toho tolik dělá pro osvětu autismu. 19. listopadu se budou slavit nedožité devadesátiny Heleny Zmatlíkové, a protože jsem na základě jejích ilustrací z pozůstalosti napsala už šest knih, určitě se do oslav zapojím, například hned 20. listopadu na zámku v Trmicích. Ke konci měsíce mě ještě čeká vedení minikurzu tvůrčího psaní v Českém Těšíně a pak… pak už pomalu bude zima, a to se ukládám ne sice k zimnímu spánku, ale k zimnímu psaní. A budu psát a psát, a dobře se mi bude psát (aspoň doufám), dokud zase nebude jaro.

Děkuji za odpovědi i náměty a já se zase za půl roku optám, jak ti psaní – to bude „zimní“ – jde od ruky 🙂

Foto: Monika Váňová (studio M101), ilustrace z knih Začarovaná třída a F jako Fík

http://www.kultura21.cz/rozhovory/7300-ivona-brezinova-rozhovor

Středa, 14 Srpen 2013 05:00 PhDr. Jana Semelková Rozhovory

 

Ústecký_deník_20listopad2013

Ústecký deník, jaro 2014
1524634_757349140942120_2023475581_n
1970822_757349147608786_1113626459_n
Luckoviny, web fanklubu Lucky Vondráčkové. Rozhovor 8.3. 2014
Knihcentrum2014_s40
Knihcentrum2014_s41
Kateřina Žídková. Knihcentrum Revue. Květen 2014. S.40-41
Kladenský_deník_27112014
Kladenský deník, 27. 11. 2014
Náchodsko_deník_19032015_A
Náchodsko_deník_19032015_B
Náchodsko, Deník. 19. 3. 2015
Rozhovor_Čaj_leden2015_A
Rozhovor_Čaj_leden2015_B
ČAJ. Časopis autorů Jičínska. Leden 2015, s. 27 – 29
Rozhovor_Naše_rodina_obalka
Rozhovor_Naše_rodina_s4
Rozhovor_Naše_rodina_s5
Rozhovor_Naše_rodina_s6
Rozhovor_Naše_rodina_s7
 Naše rodina. 2. 6. 2015.
MamTalent_2015_titulka
 Mám talent_ č. 2/2015 
Katalog_MF_podzim2015_A
 Mladá fronta, Katalog – podzim 2015.
Předškolák_2015
Předškolák – časopis knih nakladatelství Fragment, 10. 11. 2015.
Ivona Březinová: Jako spisovatelku mě láká jinakost
02.01. 2016 – 10:00
Spisovatelka Ivona Březinová byla v posledních třech ročnících literární soutěže Internet a můj handicap členkou poroty. V právě probíhajícím 12. ročníku soutěže se již práce v hodnotitelské porotě nezúčastní, zato poskytla Helpnetu rozhovor. Přibližuje v něm, jak vznikaly její knihy pro děti týkající se zdravotního postižení.
INSPO 2015-107aNapsala jste několik desítek knih určených většinou pro děti, a to na různá témata. V roce 2006 vyšla v Albatrosu kniha Lentilka pro dědu Edu. V ní jste velmi citlivě zachytila problematiku stárnutí a přiblížila Alzheimerovu demenci. Proč jste zvolila právě toto téma?Několik let před napsáním knihy Lentilka pro dědu Edu jsem pracovala na triptychu Holky na vodítku, kde titulními hrdinkami jsou narkomanka Alice, gamblerka Ester a bulimička Martina. Načetla jsem spoustu odborné literatury a hodně času trávila povídáním si s mladými lidmi v léčebnách a pasťáku, aby můj příběh byl co nejvěrohodnější. Nakonec jsem o odbornou kontrolu poprosila svého spolužáka z gymnázia, který se stal psychiatrem. Byl to právě on, kdo mě pak přivedl k nápadu napsat knihu o Alzheimerově nemoci.Jakou přípravu si vyžádala tato kniha? Vycházela jste ze studia literatury, nebo jste hovořila i s lékaři, případně s rodinami, které pečovaly o člověka s Alzheimerem?K napsání knihy by mi nestačilo seznámit se s problematikou této nemoci teoreticky. Měla jsem možnost vidět její projevy opravdu zblízka, ať už přímo na psychiatrickém oddělení nemocnice, nebo třeba ve specializovaném seniorklubu, kde jsem nějakou dobu pracovala jako dobrovolník. Spoustu podnětů jsem také dostala od ošetřovatelů, kteří se o lidi postižené Alzheimerovou chorobou dlouhodobě starají.Jaký byl ohlas na knihu? Přece jen šlo o téma v dětské literatuře dosud neznámé.Ohlasy byly veskrze kladné, a to jak od dětí, tak od dospělých. Je mi ctí, že jsem se díky knize stala patronkou nadace Alzheimer Nadační fond, který podporuje výzkum a odborný růst českých lékařů v této oblasti. Sama jsem nejdřív nevěděla, jestli tohle téma budu umět napsat tak, aby oslovilo i dětského čtenáře. Pan doktor mě totiž vybízel k napsání knihy pro dospělé. Ale já jsem si postavila hlavu a rozhodla jsem se, že to zkusím. Naději, že to půjde, jsem získala s napsáním první věty, která zněla: Všechno začalo tím, když dědu Edu domů přivedla městská policie. V tu chvíli už jsem věděla, jak příběh uchopit. A jsem ráda, že se to povedlo. Vlivem rostoucího počtu lidí s touto nemocí totiž přibývá i dětí, které s takto nemocným dědou či babičkou mají osobní zkušenost. Mám radost, že nedávno vyšlo dvojcédéčko, kde na jeden disk namluvil Lentilku pro dědu Edu Martin Dejdar a na druhý načetla tentýž příběh, který je ale určen dospělým a jmenuje se Trenky přes kalhoty, Barbora Hrzánová.V roce 2011 vám opět Albatros vydal knížku Kluk a pes. O třeťákovi Julinovi, který do školy nechodí, ale jezdí (na vozíku), a retrívru Césarovi, který podstupuje výcvik na asistentského psa. Znovu vás zlákalo nelehké téma handicapu, které jste podala bez sentimentu a s humorem. Jakou motivaci jste měla v tomto případě?Tady kupodivu nebyl impulzem k napsání knihy handicap, ale fakt, že nejen děti, ale i psi musí chodit do školy, učit se a skládat zkoušky, aby z nich něco bylo. Viděla jsem při akci několik asistenčních psů a měla jsem možnost sledovat je i při výcviku. Jejich schopnosti mě natolik uchvátily, že jsem se rozhodla věnovat tématu podrobněji a napsat o psích pomocnících knížku pro děti, a to nejen pro ty na vozíku.Konečně do třetice v roce 2014 jste vydala knížku Útěk Kryšpína N. Kritika vyzdvihla, že se vám podařilo bravurně přiblížit chlapcovu nedoslýchavost a v tomto ohledu vám patří prvenství v kontextu české literatury pro děti. To už není náhoda; čím vás jako spisovatelku láká problematika zdravotního handicapu?Neřekla bych, že je to přímo handicap, co mě láká. Možná spíš jinakost, ať už zdravotní, společenská nebo třeba rasová. Tato jinakost mnohdy staví bariéry na cestě vedoucí k většinové mase. Ale právě tyto bariéry mohou být často motorem k tomu, aby člověk sobě i ostatním dokázal, že je stejně dobrý, ne-li lepší, a aby šel za splněním svých snů.
Podnět k napsání knihy Útěk Kryšpína N. jsem dostala od své kamarádky, která jednou prohodila: „Když jdu se svým přítelem po ulici a povídáme si, reaguje na každé mé slovo, ale neslyší zvuk našich kroků na chodníku, nevnímá hukot letadla nad hlavou a už vůbec by ho nenapadlo, že vedle v trávě je slyšet cvrkot lučních kobylek a bzukot včel.“ To mě zaujalo. Poprvé jsem si naplno uvědomila, že každý handicap je tvořený pestrou škálou. Není to tak, že člověk buď vidí, nebo nevidí, slyší, nebo neslyší. Sama od dětství nosím brýle, a když si je sundám, hvězdy na obloze se pro mě stávají neviditelnými. Pochopila jsem, že se sluchem to může být podobné. Otevřel se mi tím pohled do pro mě velmi zvláštního světa, který jsem se snažila ukázat i ostatním.Často jezdíte na besedy se čtenáři. Co vám přinášejí – kromě toho, že představují doplňkový zdroj příjmů?Zastávám názor, že veřejná čtení a besedy jsou součástí spisovatelské práce. Sama mám nastavený pracovní rytmus, který víceméně kopíruje roční období. V březnu, který je měsícem knih a čtenářů, Březinová nabalí batoh knih a rozjede se do knihoven a škol po celé republice. V létě, když mají děti prázdniny, se naopak usadím k počítači a píšu další příběhy, abych na podzim zase mohla vyjet na další místa. Zima je pro mě opět obdobím klidu a pracovního soustředění. A tak je to pořád dokola. Na jaře a na podzim odpočívám na cestách od psaní a v zimě a v létě odpočívám u počítače od cestování a mluvení. A je to tak dobře. Nemůžu jen sedět u počítače a psát. Potřebuji vidět ty, pro které píšu, pozorovat je a slyšet, o čem si povídají.V posledních třech ročnících literární soutěže Internet a můj handicap jste byla členkou poroty a seznámila se tak s desítkami životních příběhů lidí s nejrůznějším zdravotním postižením. Jaké poznání vám práce v porotě přinesla?Tato soutěž mě utvrdila v přesvědčení, že lidé, pokud opravdu chtějí, mohou si své sny plnit. Poznala jsem, že psaní každého člověka, ať už má jakýkoliv problém, může fungovat nejen jako jeho terapie, ale i jako důležitá informace, jako vzkaz ostatním. Překonáváním překážek obvykle vznikají ty nejsilnější příběhy a já jsem vděčná, že jsem se stala čtenářkou aspoň některých z nich. Velmi intenzivně jsem si také uvědomovala sílu vědy a techniky, která mnohé handicapy maže. To, o čem jsem kdysi jako holka četla ve vědeckofantastických románech, se dnes stává realitou. U lidí, kteří jsou na vymoženostech vědy a techniky bytostně závislí, je to vidět víc, než kdekoliv jinde.Spisovatelé neradi hovoří o tom, na čem právě pracují. Můžete aspoň prozradit, zda se v některé z dalších knížek objeví opět téma nějakého zdravotního handicapu?Ano, myslím, že už to prozradit můžu. Tentokrát jsem byla k napsání knihy přímo vyzvána Asociací pomáhající lidem s autismem (APLA). Téma jsem studovala skoro tři roky. A loni v létě jsem o tom napsala knihu pro dospívající čtenáře. Dva ze tří hlavních hrdinů mají poruchu autistického spektra, jeden má diagnostikovaný nízkofunkční autismus, druhý Aspergerův syndrom. Věřím, že můj příběh přivede k většímu pochopení tohoto problému spolužáky, kamarády a sourozence dětí, které nějakou formou této poruchy trpí.
Každý jsme jiný. Někdo se od většiny odlišuje víc, někdo míň, ale svými životními příběhy se můžeme navzájem obohacovat.
Jaroslav Winter
P.S. Více o tvorbě Ivony Březinové se můžete dozvědět na www.brezinova.cz.

Helpnet
http://www.helpnet.cz/aktualne/ivona-brezinova-jako-spisovatelku-me-laka-jinakost

iDNES – http://inspo.blog.idnes.cz/c/490873/ivona-brezinova-jako-spisovatelku-me-laka-jinakost.html

 

Rozhovor v Českém rozhlase 2 – pořad Host do domu
27. 7. 2016

Číst dětem, anebo je nechat číst samotné? –
Na jednoduchou otázku odpovídá spisovatelka pro děti a mládež, jejíž knihy odborně posuzují a lektorují i psychiatrové. Ivona Březinová.

Přehrajte si celý příspěvek ZDE
Číst, anebo nechat číst? „U hrůzostrašné četby si to musí určit každé dítě samo. Aby se v noci budily a bály se jít na záchod, to asi není v pořádku. Nicméně ten pocit prožité hrůzy, když pak odloží knihu, rozhlédnou se po pokoji a zjistí, že jsou v bezpečí… To má taky něco do sebe.“

Jinak ale autorka knih pro děti a mládež Ivona Březinová pokládá společné čtení za obrovský vklad do budoucího života dítěte. „Dost často lidé dělají tu chybu, že když se jejich děti naučí číst, tak jim přestanou předčítat. Je to škoda. Někdy to děti berou jako zradu, že společné okamžiky jsou už pryč.“

Čtení pro děti nejdřív není zábava

Navíc čtení je pro dítě velice náročná činnost. „A než se naučí číst tak, aby to nebyla dřina, ale zábava, tak to docela trvá.“ Proto doporučuje střídání. „Ať čte chvíli dítě a chvíli dospělí. Je to aktivita, která stmeluje rodinu.“ Sama jako autorka zvolila zvláštní metodu u knihy Lentilka pro dědu Edu.

Ke knížce Lentilka pro dědu Edu připsala Ivona Březinová i verzi pro dospělé Trenky přes kalhoty, která vyšla na CD

Foto: Adam Kebrt

Je to kniha o Alzheimerově chorobě. Ale pro děti. Později ke knize vyšlo i CD, doplněné verzí pro dospělé Trenky přes kalhoty. „Příběh je o tomtéž. Dospělí si ho můžou pustit třeba v autě nebo při vaření. A pak si o tom můžou s dětmi povídat.“

Aktivní mateřská

Ivona Březinová začala psát na mateřské dovolené. „Splnila jsem si tak sen z dětství,“ říká. Dnes je jednou z našich nejpilnějších spisovatelek pro děti a mládež. Nepíše ale obyčejné pohádky ani sladké románky. Zaměřuje se třeba na drogově závislé, gamblery, anorektičky a bulimičky.

Její knihy se zabývají taky rasovými předsudky nebo různými handicapy. Třeba nedoslýchavostí. „Člověk se sluchadlem sice slyší, co mu říkáte, ale neslyší a nevnímá vůbec okolí. Jeho svět je úplně jiný.“ Pro mládež píše i cestopisy. Kvůli nim se sama vydává do terénu a fotí.
Ivona Březinová – Foto: Adam Kebrt

Česky_Ro2_Adam_Kebrt_27072016_3675230--ivona-brezinova--1-620x414p0
Autor: Daniela Brůhová, Elena Horálková
Pořad: Host do domu | Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: pondělí-pátek 11:05 | Délka pořadu: 55 minut

 

Ivona Březinová: Řvi potichu, brácho pro ASOCIACI ČEŠTINÁŘŮ
18. 8. 2016

Jak to všechno začalo…

Všechno kdysi začalo triptychem Holky na vodítku (Jmenuji se Ester a jsem gamblerka, Jmenuji se Alice a jsem narkomanka, Jmenuji se Martina a jsem bulimička). Triptych jsem tehdy psala jako vyjádření mateřských obav o své dvě dospívající dcery. Odborný poradce mě pak nasměroval k tématu Alzheimerovy choroby, a tak vznikla kniha Lentilka pro dědu Edu, dnes dostupná i jako CD rozšířené o verzi pro dospělé (Trenky přes kalhoty). Následovala fascinace představou, že do školy musí kromě dětí chodit i psi, aby z nich něco bylo a mohli vykonávat náročné povolání asistenčních, vodicích, signálních, ale třeba i policejních či záchranářských psů. Proto jsem napsala knihu Kluk a pes o třeťákovi Julinovi upoutaném na vozík a jeho psu Césarovi, který dochází do psí školy, aby se mohl stát Julinovým asistentem. A nesmím zapomenout na Kryšpína, který bez sluchadel prakticky neslyší a kvůli své fyzické i psychické jinakosti je vystavený tvrdé šikaně (Útěk Kryšpína N.).

Jak to pokračovalo…

Snad právě tyto knihy přivedly ředitele nakladatelství Pasparta k tomu, že mě oslovil s přáním, abych pro NAUTIS (dříve APLA) napsala knihu o dospívajících dětech s poruchou autistického spektra. Jsem zvyklá se na všechny své knihy pečlivě připravovat, studovat materiály a získávat informace i přímo v terénu. Fáze přípravy je obvykle mnohem náročnější než samotné psaní, ale bez ní to nejde. Kdybych s prostředím a prožitky svých hrdinů vnitřně nesouzněla, necítila bych se při psaní jistě. A na příběhu by to pak určitě bylo znát. Mé kroužení kolem problematiky autismu však trvalo dlouhé tři roky. Nakonec jsem do psaní skočila doslova po hlavě a doufala, že se mi všechny nitky pocitů těch „jiných“ lidí i těch, kteří je obklopují, podaří uchopit a svázat do příběhu.

A jak to dopadlo…

Bylo dopsáno a já jsem netrpělivě čekala na připomínky odborníků jednak z gymnázia v Truhlářské ulici v Praze, které má se začleňováním studentů s PAS už letitou tradici, ale především z ústavu NAUTIS, který mi už při studiu problému poskytoval maximální podporu. Hotovému textu pak psycholožka Veronika Šporclová věnovala až dojemnou péči. Jsem šťastná, že reakce zasvěcených byly pochvalné, vždyť já jsem se tou aspoň částečně zasvěcenou stávala obtížně a bolestně. A přesto o tolik méně bolestněji, než jak svůj každodenní život prožívají rodiče, sourozenci, kamarádi, ale i učitelé dětí s touto poruchou.

Kniha vyšla ve spolupráci nakladatelství Pasparta a Albatros, s ilustracemi Tomáše Kučerovského. Ten útržkovostí, překrýváním a skládáním motivů přesně vystihl podstatu Jeremiášova světa, v němž barvy nabývají významů, které pro nás zůstávají nedešifrovatelné.

Žijeme vedle těchto lidí a v mnohém jim nerozumíme. A oni nerozumí nám. Chtěla jsem, aby mladí čtenáři pochopili, že jinakost nemusí být jenom impulzem pro šikanu, že může být i obohacující.

Ivona Březinová, 12. 8. 2016

https://www.ascestinaru.cz/category/literatura/literatura-pro-deti-a-mladez/autori-literatura-pro-deti-a-mladez/brezinova-ivona/

 

Myšlenky mi naskakují při psaní.
In: Můžeš. Časopis pro ty, kteří se nevzdávají. 2016, č. 12, s. 25 – 27
Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch

muzes_2016_c12_s25

 

muzes_2016_c12_s26

 

muzes_2016_c12_s27

Stříbrný vítr
12.5.2018 17:04 Host: spisovatelka Ivona Březinová. Moderuje Jaromír Ostrý.

 

Splnil se mi dětský sen a stala jsem se spisovatelkou, říká Ivona Březinová

Liberec /ROZHOVOR/ – Ivona Březinová usídlila ve velkoměstě, ale pochází ze severních Čech. Na plno se začala věnovat psaní po narození dcer. „Každou další napsanou knihou si plním další sen,“ říká spisovatelka.

1.7.2018

Ivona Březinová.Foto: Monika Váňová

Pocházíte ze severu Čech, přesněji z Ústí nad Ladem. Zabrousíte ještě do své domoviny nebo vás pohltilo velkoměsto?
Do Ústí nad Labem se občas vracím, i když poslední dobou, co se rodiče přistěhovali z Ústí k nám do Prahy, už mnohem méně. Ale oblast Českého středohoří je krajinou mého dětství. Nejkrásnější, kterou znám.

Vystudovala jste Pedagogickou fakultu UJEP, obor čeština-dějepis. Proč právě tuto kombinaci?
Chtěla jsem studovat především češtinu a literaturu. Dějepis pro mě byl doplňkový obor. Volba na něj padla proto, že jsem milovala historické romány, takže i k dějepisu mě dostala literatura.

Pak jste se začala věnovat spíše literatuře, dějiny vás v odborné činnosti nelákaly?
Co se týká dějin, je to se mnou těžké. Moc mě baví staré historické epochy. Starověk, středověk. Ale s příchodem novověku můj zájem chladne, novodobé dějiny mě příliš neoslovují.

Jaké období v literatuře máte nejraději?
V literatuře to je trochu jiné. Na katedře bohemistiky jsem se jako odborná asistentka specializovala na českou literaturu 19. a začátku 20. století. To měla být moje parketa. A pak ryze současná literatura pro děti a mládež. Nakonec to dopadlo tak, že jsem vědu, která se v mém podání ani pořádně nestačila rozběhnout, pověsila na hřebík. Místo toho, abych zkoumala, co napsali jiní, začala jsem psát svoje knihy.

Vzpomínáte si na svou první povídku?
Nevzpomínám, ale mám ji namluvenou na zvukovém záznamu. Jmenovala se Pohádka o botách a v době jejího vzniku mi bylo tři a půl roku.

Píšete především pro děti a mládež. Co vás k tomu inspirovalo? Mateřství?
Ano, jsem o tom přesvědčená. Jako dítě jsem sice tvrdila, že budu spisovatelkou, ovšem nikdy nepadlo ani slovo o tom, že budu spisovatelkou knih pro děti. K tomu mě nasměrovaly moje vlastní dcery, když se narodily. Jsem jim za to vděčná. Psala jsem celé dětství, ale do opravdových knih jsem pustila až na mateřské dovolené.

Nicméně sem tam si odskočíte i k jinému žánru, nepletu-li se?
V rámci literatury pro děti a mládež existuje celá řada žánrů. A mě moc baví je zkoušet, střídat je, někdy i kombinovat. Píšu pohádky, ale i příběhy o mladých narkomanech, leporela pro nejmenší, ale také encyklopedie pro školáky. Napsala jsem slabikář, podle kterého se v některých školách děti učí číst, ale také historický román ze starověké Kréty, nebo naopak sci-fi příběh z jiného světa jiných bytostí. Pestrost druhů a žánrů v literatuře pro děti mě naprosto naplňuje. Zatím nemám touhy psát pro dospělé.

Píšete pohádky, to musíte mít asi velkou fantazii? A věříte i v reálném životě ve šťastné konce?
Ano, i v reálném životě může všechno dobře dopadnout. Nebo aspoň líp, než by člověk někdy čekal. Právě v těchto dnech přichází na pulty knihkupectví moje nejnovější kniha s názvem www.bez-bot.cz. Vznikla na popud Nadačního fondu Emil, který se stará o mladé handicapované sportovce, a vydalo ji nakladatelství Cattacan. Jejím hrdinou je patnáctiletý kluk, nadějný lyžař, který se při jednom sjezdu fatálně zraní. Když se po nějaké době v nemocnici probudí, zprvu ani nechápe, co se stalo. Pak nevěří. Šok přeroste ve vztek a potom ve strach. Uvědomuje si, že odteď už bude v jeho životě vždycky všechno jinak. Jenomže svět se nezastaví a Benovi dochází, že může začít znovu. Myslel, že už nikdy nebude potřebovat boty, ale tak to není. Znovu se staví na nohy, i když jsou to jiné nohy než před úrazem. Nezazní však zvonec, že pohádky je konec. Pro Bena to všechno naopak teprve začíná.

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla stát se autorkou na plný úvazek. Nebála jste se neúspěchu? A dá se v dnešní době autorstvím uživit?
To vyplynulo ze situace. Vdala jsem se do Prahy, narodily se nám dvě dcery, ale práci jsem měla na univerzitě v Ústí. Dojíždět s dvěma malými dětmi sto kilometrů tam a sem se mi opravdu nechtělo. Chtěla jsem se dětem naplno věnovat. A při tom jsem začala psát. Honoráře byly zpočátku malým kapesným, ale dnes se psaním uživím. Důležité pro mě je, že píšu, kdy chci a jak dlouho chci. Psaní se sice stalo mou profesí, ale stále je i mým koníčkem. Živit se tím, co vám dělá radost, považuji za obrovské životní štěstí.

Nezaměřujete se jen na klasické pohádky, ale často i na určité téma (např. autismus, dítě na vozíku, Alzheimerova choroba, šikana, závislosti). Myslíte si, že je důležité, aby už děti od mala byly vychovány k přijímání odlišnosti, toleranci?
Téma jinakosti mě při psaní láká už dlouho. Ať už to byl příběh modrého medvídka, který se narodil obyčejným hnědým medvědům, nebo problematika přijímání romských dětí v třídním kolektivu v knize Začarovaná třída. Hlavní hrdina knihy Útěk Kryšpína N. je šikanovaný kvůli silné nedoslýchavosti, Jeremiášovi z knihy Řvi potichu, brácho byl diagnostikovaný nízkofunkční autismus, Honzíkův pradědeček v knize Lentilka pro dědu Edu má Alzheimerovu chorobu, desetiletý Julin je upoutaný na vozík a Ben dokonce přišel o nohy.

O čem je knižní řada Má to háček, kterou společně s Petrou Štarkovou píšete pro nakladatelství Albatros a Pasparta?
Obsahuje příběhy dětí, které jsou někdy na první, někdy i na druhý pohled stejné jako ostatní, ale má to háček. Někdo je autista, druhý má ADHD, třetí je ve střídavé péči rodičů, další je outsider třídy, jinému právě zjistili cukrovku. No, a já od deseti let nosím brýle. V knihách tohle všechno je. Stačí je číst a vžívat se do pocitů jejich hrdinů. Ve sdílení a prožívání příběhů vidím jednu z cest, jak děti vést k toleranci a pochopení bolestí i radostí druhých.

Má v tom roli i to, že jste patronkou nadačních fondů?
Zpočátku to bylo tak, že jsem nejdřív napsala knihu, a pak mě nadační fond oslovil. To se týká především knihy Lentilka pro dědu Edu a nadace Alzheimer nadační fond. Ale poslední dobou to bývá naopak. Národní ústav pro autismus mě přímo oslovil ke spolupráci, takže vznikla kniha Řvi potichu, brácho. A stejně Nadační fond Emil mě vyzval, abych napsala knihu www-bez-bot.cz.

Jak probíhá tvůrčí proces, práce na knize?
Neptejte se mě, kde se nápady berou, neumím na to odpovědět. Co ale vím, že mi přicházejí do hlavy nesrovnatelně větší rychlostí, než je stíhám realizovat. Takže si je zapisuji a čekají ve frontě. Některé pak předbíhají a já jim to ráda dovolím, na některé nepřijde řada nikdy. Když už se pro nějaké téma rozhodnu, dost často mám název knihy vymyšlený ještě dřív, než začnu psát. Fáze samotného psaní je pro mě úžasné dobrodružství. Každé ráno vstanu a těším se, co se svými hrdiny zažiju. Nevím, co všechno se v příběhu stane. Hrubé obrysy zamýšleného textu se neustále mění. Postavy si mnohdy opravdu začnou vynucovat svou vlastní koncepci a donutí mě, abych je následovala. A to mě baví. Nejtěžší je udržet všechno pohromadě tak, aby celek fungoval. K závěrečnému čtení dokončeného textu tedy přistupuji s velkým rozechvěním.

Vaše knihy vydává řada nakladatelů. Máte nějakého, s kým se vám spolupracuje nejlépe?
Mým kmenovým nakladatelstvím je Albatros. Ale píšu i pro jiná nakladatelství, například Euromedia, Mladá fronta, Grada, Fragment, Meander nebo Artur, díky kterému spolupracuji s dědici ilustrátorky Heleny Zmatlíkové. Až přátelské vazby mě pojí s menšími nakladateli, kterými jsou JaS, Pasparta nebo Cattacan.

Kolik knih napíšete za rok? A máte přehled o tom, kolik jste jich už napsala?
To je různé. Napsat knihu mi někdy zabere několik dní, jindy několik let. Do toho ovšem započítávám fázi pečlivé přípravy, bez níž by mnohá témata vůbec nešla napsat. Když sečtu všechny tituly v prvních českých vydáních, tak už jsem těsně minula stovku.

Kdyby přišel nějaký čtenář, který od vás nic nečetl, co byste mu doporučila?
Ale na to se přece vůbec nedá odpovědět. Každý jsme jiný. Máme rádi jiné věci, jiná jídla, nosíme jiné oblečení a čteme jiné knihy. Na besedách se vždy snažím doporučit knihu přímo na míru. Jinou doporučím v mateřské školce, jinou páťákům a úplně jinou maturantům. Něco čtou víc holky, něco kluci. Speciální kategorii tvoří prvňáčci. Knihy pro ně se nedají s ničím jiným srovnat, to je kategorie sama pro sebe.

Máte k nějaké knize speciální vztah?
Ano. Vždycky k té poslední.

Kde čerpáte inspiraci?
Na otázku, kde čerpám inspiraci, nedokážu při vší dobré vůli odpovědět. Příběhy mě napadají, jako když dýchám.

Sesbírala jste už řadu ocenění za svou tvorbu? Považujete ve své autorské činnosti něco, čím se vám splnil sen?
Za velké životní štěstí považuji to, že se mi splnil dětský sen a stala jsem se spisovatelkou. Úspěchem je pro mě to, že se v přijetí mých knih potkal čtenářský zájem s oceněním odborných porot. Knihy píšu hlavně pro děti, ale mám radost, že je oceňují i ti, kteří literatuře pro děti rozumějí, dlouhodobě ji sledují a hodnotí. Jsem ráda, že je čtenářský i odborný zájem o mé knihy v rovnováze.

A naopak, je tu něco, čeho byste ještě chtěla dosáhnout?
Každou další napsanou knihou si plním další sen. Plánů mám plnou hlavu.

Co ráda čtete, pokud vám zbývá čas? A máte teď něco rozečteného?
Čtu spoustu odborné literatury, kterou potřebuji nastudovat k psaní svých textů. A když mi vybyde chvilka, ráda sáhnu po knize některého ze svých kolegů. Nejen psát, ale i číst knihy pro děti mě baví. Jako bych pořád ještě sama byla dítětem.

Nechávala jste si při psaní knih radit od dcer, když byly malé? A sledujete aktuální trendy?
Svým dcerám jsem z rukopisů předčítala a sledovala jejich reakce. Dnes si nechám poradit hlavně u textů pro mládež. Občas se totiž stane, že jsem s aktuální slovní zásobou dnešních náctiletých trochu pozadu. Dneska se všechno strašně rychle vyvíjí. I jazyk knih.

Za tu dobu, co píšete a vydáváte, pozorujete změnu v přístupu dětí a mládeže ke knihám? Říká se, že dnešní generace nečte a raději se věnuje sociálním sítím…
Ano, to se říká. Sociální sítě jsou neuvěřitelným vysavačem času. Ale skalních mladých čtenářů je myslím pořád dost. Dokonce i těch, kteří preferují papírovou knihu před elektronickou. Navíc já moderní technologie nezatracuji. Jsem ráda, že moje knihy vycházejí jako e-knihy, zvukové knihy, nebo jsou zpracovávány pro aplikace mobilních telefonů a tabletů (to je projekt BOOKO). Ať si každý čte, z čeho chce. Důležité je, aby našel knihu, která mu přinese radost a naplnění.

Myslíte si, že lze opravdu z úpadku čtenářství vinit jen sociální sítě a dnešní dobu?
Opravdu chci zůstat optimistou. Při setkávání se čtenáři žádný zdrcující úpadek čtenářství nepozoruji. U dětí cítím zájem o příběhy, o dobrodružství, o projevování citů. Možná je jen dneska míň času. Na všechno. I na čtení knih. A přitom právě knihy nám umožňují se na chvilku zastavit.

Co byste poradila rodičům, jejichž děti nejsou zrovna vášniví čtenáři?
Čtěte si společně. Naučit se číst je totiž dřina. Když už někdo nemůže, měl by se vystřídat. Začínající čtenář se možná unaví po dvou odstavcích. Tak ho nechte chvíli odpočinout, ať poslouchá. A po dvou stránkách máte právo na únavu i vy. Tak dejte knihu zase zpátky dítěti. Je to krásná hra na společné prožívání.

Kdo má podle vás ten největší vliv na to, aby děti četly? Rodiče, škola…? Mě např. mamka předčítala a musím říci, že jsem vášnivý čtenář.
Určitě rodina. Děti napodobují. A pokud vidí, že rodiče často drží v ruce knihu, budou chtít ten malý placatý předmět vzít do ruky. A když si všimnou, že dospělým čtení dělá radost, budou se chtít k té radosti taky dostat.

Předčítala jste dcerkám? Jakou pohádku jste měly nejraději?
Předčítala jsem, převyprávěla, hrála s loutkami a střídala hlasy. Oblíbená byla ježibaba, která nosila večerní láhev mléka. Později jsme společně chodily do knihovny, kde si každá dcera vždy vybrala knížku podlé své chuti.

Knihy doprovázejí ilustrace. Malujete je vy sama? A pokud ne, máte nějakého oblíbeného ilustrátora/ilustrátorku?
Píšu knihy tak rozdílných žánrů a zaměření, že logicky musím spolupracovat s různými ilustrátory. Z mnohých se stali mí přátelé, nerada bych na někoho zapomněla. Ale mám ráda ilustrované knihy a těším se na každou další, v které se můj text potká s ilustrací výtvarníka.

Máte i vlastní web. Spravujete si ho sama?
Víceméně ano. Snažím se, aby moje stránky byly co nejaktuálnější, nejobsáhlejší a nejpřesnější. Sama v nich občas hledám nějakou informaci, kterou jsem dávno zapomněla. A studenti, kteří si moje knihy vyberou jako téma seminární, bakalářské nebo magisterské práce, jsou nadšení, kolik materiálu najdou pohromadě.

Křest audioknihy Útěk Kryšpína N., který načetly děti z celého Libereckého kraje.

ČTĚTE TAKÉ:

Děti čtou nevidomým dětem. Nový dobrodružný titul je už pokřtěný

Nedávno proběhl křest audioknihy Útěk Kryšpína N., kterou namluvily děti libereckých, frýdlantských, českolipských a jabloneckých škol. Jak k tomu vůbec došlo?
Knihu do projektu Děti čtou nevidomým dětem vybrala Radka Vojáčková z liberecké knihovny. Stála u jeho zrodu a neúnavně se stará, aby nezakrněl. Útěk Kryšpína N. je už sedmnáctá kniha, kterou děti pro tento projekt namluvily. Sama jsem pyšná, že Útěk Kryšpína N. je moje třetí. V roce 2006 jsme v Liberci křtili CD Praprázdniny a v roce 2014 Začarovanou třídu. Je úžasné, že tenhle projekt vznikl. Sdílím radost s nadanými školáky, kteří pod vedením zkušených tvůrců mají možnost přičichnout k hereckému řemeslu, a především sdílím radost s dětmi, které by si kvůli zrakovému handicapu knihy nemohly přečíst, ale díky zdravým kamarádům si je mohou poslechnout.

Jaké jste měla pocity ze křtu? A líbí se vám výsledná audiokniha?
Setkání v liberecké radnici jsou vždycky moc příjemná. Pro mě je pokaždé čest účastnit se slavnostního křtu CD, které vzniklo podle mé knihy. Vážím si toho a těším se, že se do příběhu ponořím ne jako tvůrce, ale jako posluchač. Audionahrávka totiž dá knize úplně nový rozměr.

Autor: Jiří Louda

 

https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/splnil-se-mi-detsky-sen-a-stala-jsem-se-spisovatelkou-rika-ivona-brezinova-20180701.html

 

Rozhovor pro BOOKO:

IVONA BŘEZINOVÁ: BOOKO, TO NEJSOU PLANÉ MINUTY S MODERNÍ TECHNOLOGIÍ

Ivona Březinová je jednou z nejznámější českých autorek literatury pro děti. Píše příběhy pro všechny věkové kategorie od předškoláků až po dospívající a její tvorba zahrnuje nejrůznější žánry. V mé aplikaci je už pěkná řádka jejich knížek a určitě jich časem ještě přibude. Jak se k psaní dostala, kde sbírá nápady a inspiraci a jaký je její pohled na moderní technologie? O tom jsem si s ní povídal těsně před začátkem prázdnin.

Co pro Vás znamená kniha?
Radost. Práci a zároveň volný čas, protože já vlastně nerozlišuji, kdy pracuji a kdy mám chvíli na čtení. Většinou to spolu souvisí. Buď knížku píšu, nebo nějakou čtu. Takže pro mě to je relax a zároveň vlastně způsob obživy. Protože jinou práci než psaní knížek nemám. Knihy mi tedy vyplňují naprostou většinu mého života.

Takže splněný sen?
Určitě. Já to sice říkám všude, ale v pěti letech jsem doma oznámila, že budu spisovatelkou. To se mi opravdu splnilo. A já teď neustále ten sen žiju a při psaní jsem neuvěřitelně šťastná.

Když jste to doma už tak brzy prohlásila, směřovala jste k tomuto cíli všechny své další kroky?
V podstatě ano, i když byla samozřejmě v životě období, kdy jsem si říkala, že to asi nebude tak jednoduché stát se spisovatelkou, takže jsem uvažovala i o jiných profesích. To bylo velmi krátce především na gymnáziu, kde jsem měla přírodovědné zaměření a chtěla jsem studovat lišejníky. Asi pod vlivem rodiny, protože maminka je bývalá učitelka přírodopisu a chemie. Navíc pocházím z Ústí nad Labem, kde byl špatný vzduch a lišejníky jsou takovým lakmusem na jeho kvalitu. Ale mým třídním profesorem byl češtinář Jan Houška a v době, kdy nás učil, mu vycházely sbírky básní a povídek. No a po jeho vzoru jsem si řekla, že vystuduji češtinu a budu ji učit a jednou třeba psát i knížky. K psaní jsem se tedy dostala, k učení dětí už ne, ale vůbec mi to nechybí, protože se s dětmi často setkávám na besedách.

Co pro Vás bylo tím hlavním určujícím bodem, že se zaměříte v tak velké míře na dětské knížky?
Určitě za to můžou moje dcery. Začala jsem totiž psát na mateřské dovolené. V té době jsem už bydlela v Praze, kam jsem se provdala, ale práci jsem měla na fakultě v Ústí nad Labem. Najednou mi došlo, že po mateřské nebudu moci jezdit denně 100 km do práce. A tak jsem začala psát a pak se už do práce nevrátila.

Staly se někdy Vaše dcery přímou inspirací k některé knížce?
Vlastně pokaždé tam tak trochu jsou, ale nezáměrně. Není žádná kniha, ve které bych psala přímo o nás. O naší rodině. Dcery se občas poznají v některé mikrosituaci, ale já si daleko raději příběhy sama vymýšlím, než abych psala o svých zážitcích.

Čili hodně používáte fantazii.
Přesně tak. Té je v mých knížkách daleko víc, než přímé inspirace vlastní rodinou. Nemám potřebu odhalovat svoje soukromí.

A když napíšete nějakou novou knížku, jsou Vaše dcery prvními čtenářkami?
Teď už ne. Protože jsou starší a už je to tolik nebaví. Tedy ty knížky pro malé děti. Ale občas mě korigují v jazykové rovině, když píšu třeba něco pro náctileté. Někdy totiž použiji výraz, který jsme říkali my v tom věku, a ony mě pak opraví a řeknou: „Maminko, takhle už se dneska nemluví.“

Některé Vaše knížky obsahují docela závažná témata. Třeba Alzheimerova choroba, závislosti apod. Přesto jsou psané tak, že jsou dětem dobře srozumitelné. Čí to byl nápad, věnovat se i v dětských knihách takovýmto tématům?
Ono se to postupně nabaluje. Na začátku to byl můj nápad, že jsem v době, kdy mé dcery byly v tom nebezpečném věku, chtěla být v obraze jako máma a vědět, proč lidé berou drogy, proč drží takové diety, až z toho můžou umřít, nebo proč hrají na automatech. No, a to jsem dělala asi rok a pak se stala taková úžasná věc, že jsem měla telefonát z Albatrosu, ve kterém mě žádali, zda bych nemohla napsat nějakou sérii románů pro dospívající. Já jsem měla zrovna rozečtenou velmi sugestivně napsanou reportáž o nějaké feťačce. A protože jsem v té chvíli byla plná emocí, neuváženě jsem plácla: „Já vám napíšu knížku o závislácích.“ Brzy mi došlo, že to bude tvrdší oříšek, protože jsem v životě nedržela v ruce ani cigaretu, tak jak já můžu psát o feťácích! Chvilku jsem váhala, zda se neomluvím, že to nezvládnu. Ale potom ve mně převážila touha to aspoň zkusit. A tak jsem během jednoho roku strávila spoustu času mezi narkomany. Navštěvovala jsem je v léčebně a pasťáku, pozorovala je a tahala z nich rozumy. Nebyl to hezký rok. Ale nakonec z toho vznikl triptych Holky na vodítku a někteří mi po přečtení dokonce psali, že to musí být určitě moje osobní zkušenost. Tyto knihy mi pak z hlediska odbornosti pohlídal bývalý spolužák z gymnázia, psychiatr. Když jsme vše dokončili, překvapil mě větou: „Ty pořád píšeš o těch feťácích. Napiš něco o starých lidech.“ Jeho specializací totiž byla gerontologie a měl na svém oddělení plno lidí s Alzheimerovou chorobou. Já jsem nejdříve vzdorovala, ale pak jsem se rozhodla, že to napíšu. Ale že to bude kniha pro malé děti. Načež si pan doktor ťukal na čelo, že jsem se zbláznila, ale já si postavila hlavu a chodila na různá setkání a četla odborné knížky. A pak jsem příběh napsala tak, aby děti pochopily, když vidí třeba svoje prababičky a pradědečky, kteří tou chorobou trpí, co všechno to obnáší. Anebo až budou starší, aby si třeba vzpomněly, že o tom četly v knížce Lentilka pro dědu Edu. Dneska jsem díky této knize patronkou Nadačního fondu Alzheimer. Na základě zkušeností s psaním o narkomanii, gamblerství, anorexii a Alzheimerově chorobě jsem pak dostala odvahu napsat knihu Útěk Kryšpína N. o chlapci, který vnímá zvuky jen díky sluchadlům, nebo Knihu Řvi potichu, brácho o dětech s poruchou autistického spektra. Nejnověji vznikla na popud Nadačního fondu Emil, který se stará o mladé handicapované sportovce, kniha www.bez-bot.cz o těžce zraněném patnáctiletém lyžaři a jeho usilovné cestě zpátky do života.

V mé aplikaci už jedna taková knížka taky je. Kluk a pes. O chlapci Julinovi, který je upoután na invalidní vozík, a jeho asistenčním psu. V té taky nejsou žádné osobní zkušenosti? Sama jste to neprožila?
Ne, neprožila. Kluk a pes dokonce vznikl trošku jinak. Impulsem nebyl kluk vozíčkář, ale pes. Fascinovalo mě poznání, že pokud psi mají vykonávat nějaké povolání, musí chodit do školy jako děti a musí udělat zkoušky, aby se mohli stát asistenčními, lavinovými, policejními nebo vodicími psy. Bavila mě paralela – dítě chodí do školy, pes chodí do školy.

Aplikace Booko přináší knížky do oblasti moderních technologií. Jaký je váš vztah k počítačům, tabletům a všem těmhle vymoženostem dnešní doby?
První tři knížky jsem psala tužkou na papír, protože jsem v té době počítač neměla. Ale už tehdy jsem věděla, že nemá smysl rukopis přepisovat na psacím stroji, takže jsem si počítač na pár dní půjčila, abych měla svůj první rukopis v elektronické verzi. Už tehdy jsem počítačům hodně fandila. Dokonce v době, kdy jsem pracovala na univerzitě (Pedagogická fakulta univerzity J.E.Purkyně v Ústí nad Labem – poznámka Booko) na katedře bohemistiky, a to ještě počítače moc na školách nebyly, jsem kamarádila s kolegy z katedry matematiky a výpočetní techniky, a podařilo se mi prosadit, že i u nás bohemistů bude aspoň jeden počítač. Někteří kolegové tehdy nechápali, k čemu nám na katedře českého jazyka a literatury počítač bude. Dneska jsem hrdá, že se mi to tenkrát podařilo prosadit, za pár let už byl počítač na každém stole. Já tedy novým technologiím fandím a jsem v něčem i vizionář a vidím spousty výhod, které nám technika může přinášet, ale vidím samozřejmě i nebezpečí. Ale fascinuje mě, když se vrátím zpět k literatuře, že to, o čem jsem já jako holka četla v knihách science fiction, se dnes stalo realitou a já jsem toho součástí. To je pro mě neuvěřitelný čtenářský zážitek, protože i na sci-fi jsem vyrostla.

A myslíte si tedy tablet dětem do ruky ano nebo ne?
Velmi uváženě a s mírou. Často vidím, když třeba jedu tramvají, dítě v kočárku, které ještě neumí mluvit. Drží v ruce mobil a bravurně projíždí prstem a prohlíží si fotografie a obrázky. Ono to vypadá zajímavě, působí to možná vesele, snad až dojemně, ale ten dopad zase tak veselý být nemusí. Já si myslím, že na začátku je třeba velmi zvažovat, na jak dlouho tablet nebo mobil dítěti do ruky dát, ale přece jen bych volila dát. Abychom děti úplně izolovali od techniky, to je taky špatně, protože děti se s technologiemi sžívají přirozeně, intuitivně. Já bych to možná přirovnala k učení se cizímu jazyku. Když je dítě odmalička bilingvní, tak si vůbec neuvědomuje, že se učí a druhý jazyk je jeho přirozenou součástí. A s technologiemi je to úplně totéž. Dejme dítěti do ruky tablety a mobily, ale na omezenou dobu, a kontrolujme, co na přístroji dělá, aby aktivita měla smysl. To je na tom úžasné, že Booko podle mě smysl má. Způsob, jakým funguje, posouvá vlastně dítě dál. Přináší informace, pomáhá zakládat čtenářskou gramotnost dítěte a umožňuje druh interaktivního prožitku. Jsem přesvědčená, že chvíle strávené s Booko nejsou plané minuty s moderní technologií, ale že aplikace má význam pro další rozvoj dětí.

Když se před lety objevily e-knihy, spousta lidí tvrdila, že do deseti let je konec s tištěnými knihami. Čas ukázal, že to tak rychle nepůjde. Jaká je podle Vás budoucnost klasických knížek?
Já si myslím, že knihy určitě přežijí. Že je pořád strašně moc lidí, kteří si vezmou do ruky raději papírovou knihu. Není to jenom můj případ, který se dá pochopit. Když celý den sedím u počítače a zírám do monitoru, tak si večer ráda vezmu do ruky papírovou knížku. U e-knih je dobré to, že si celou knihovnu nahrajete do kapsy a nemusíte před cestou na dovolenou přemýšlet, jestli máte přetížený kufr a kterou knihu vyhodit a kterou vzít s sebou. Obojí má nesporné výhody a podle mě budou tyto formy koexistovat vedle sebe. Budou možná skalní zastánci papírových a budou i skalní zastánci e-knih. Dokonce myslím, že už si to teď nějak sedlo. A možná pro kluky, u kterých se říká, že v deseti letech opouštějí tištěnou knihu, mohou e-knihy nebo mobilní aplikace pomoci neztratit je jako čtenáře.

Po jaké knížce sáhnete Vy, když si chcete dát svůj večerní relax?
No relax. On to tak úplně relax není. Já jsem tedy na začátku říkala, že kniha je pro mě pořád radost. Ale nemám tolik času, abych si mohla číst jenom knihy, které mě zaujmou svým názvem nebo tématem. Musím načíst spousty literatury kvůli své knize, na kterou se připravuji, protože někdy jsou ta témata tak náročná, že musím přečíst třeba 40 knih, než jsem schopna zmapovat prostředí a problematiku tak důkladně, abych napsala věrohodně svoji vlastní knihu. Takže si čtu po večerech. Teď třeba žiju hodně řadou GO!, kterou vydává Albatros, což je vlastně taky takový splněný sen. Jako malá holka jsem obdivovala všechny ty robinsonády a knížky o přežití. A už před patnácti lety jsem si vymyslela, že takové knížky budu psát taky. Tteprve teď na ně došel čas. Takže já momentálně studuji knížky o přežití při uvíznutí na širém moři, při zabloudění v horách, v džungli a na poušti, a kromě toho musím přečíst spousty literatury cestopisné, zeměpisné a přírodopisné. Protože třeba poslední kniha z této série se odehrává v thajské džungli, kde je úplně jiná příroda než v pralesích Jižní Ameriky. Jako autor musím všechno znát, abych v příběhu, který mladým čtenářům předkládám, neudělala žádnou chybu. Nechci mystifikovat hloupostmi. Když děti věnují mé knížce čas, chci, aby z toho měly nejenom čtenářský zážitek, ale i znalosti, které třeba jednou využijí.

A když chcete u knížky opravdu relaxovat?
Mám ráda historické romány hlavně ze starověku a středověku, a čtu i životopisy, pokud mě osobnost zaujme. Ale občas sáhnu i po sci-fi, láká mě anticipace budoucnosti. Třeba ještě zažiju něco, co je zatím jen výmysl v rovině literatury.

Vaše knížka je zapsaná na listinu IBBY, jste členkou obce spisovatelů, získala jste řadu ocenění nakladatelství Albatros, Cenu učitelů, Cenu knihovníků i Cenu dětí, dvě nominace na Magnesii literu. Je nějaké ocenění, které si vážíte nejvíce?
Určitě si moc cením zapsání mé knížky na Čestnou listinu IBBY, což se odehrálo v roce 2004 v Jihoafrické republice, vážím si i několikerého udělení Zlaté stuhy a pak mám velkou radost z toho, že jsem pasovaná na rytířku Řádu krásného slova. Když teď jezdím pasovat prvňáčky na čtenáře, tak sebou vozím meč, který jsem si pořídila ve Španělsku. A tím děti pasuji, jako opravdická rytířka.

Co plánujete na prázdniny? Budete odpočívat?
Ne, ne. Celý podzim a jaro jsem byla na cestách, na besedách. Protože jezdím po celé republice. A přes prázdniny, kdy je ve školách volno, tak to já mám nejvíce klidu na psaní. Takže budu hodně psát. V Albatrosu byly moc úspěšné knížky Teta to plete a Teta to zase plete, takže brzy vzniknou (už jsou napsané – poznámka Booko) dvě volná pokračování Táta to motá a Yveta to ví. Takže zase to budou čtyři dvojice vzájemně popletených pohádek. Tatínek nebude plést svetry jako teta, spíše asi bude rozmotávat nějaké kabely, ale taky to všechno pěkně zmotá. Tak na to se teď moc těším. To mě teď čeká.

A moje poslední otázka. Booko je hlavně o dětských knížkách. A mě by zajímalo, která byla ta dětská knížka Vašeho srdce?
To je u mě trošku problém. Já jsem totiž chodila od druhé třídy do knihovny a hltala jsem jednu knihu za druhou. Knihovnu jsem měla v podstatě hned za domem, takže jsem si někdy nosila i dvakrát týdně domů štosy knih. A málokdy jsem se k nějaké knize vracela. To spíše v nouzi, kdy jsem třeba onemocněla, nemohla jsem si do knihovny zajít a rodiče náhodou neměli čas. A to jsem se pak často vracela třeba k Neználkovi nebo Ferdovi Mravencovi. A jako poměrně malá holka jsem četla třeba i Robinsona a hodně taky verneovky. Z pohádek jsem milovala Pohádky Václava Říhy s ilustracemi Cyrila Boudy. Ty mi ležely často vedle postele.

Paní Březinová, moc Vám děkuji za rozhovor, přeji Vám krásné a plodné prázdniny a těším se na nové knížky, které pro nás napíšete.
Zajíc Booko

Ahoj, Booko! Jsem ráda, že jsi! Tak se drž!
Ivona

(použité foto: Vladimír Havelka © 2016)

Převzato z BOOKOVINY https://mailchi.mp/f0096770cde6/bookoviny-824327?e=c802edcff6

Noční Mikrofórum
5.8.2018 22:30 Host: Ivona Březinová, spisovatelka knížek pro děti. Moderuje Magdalena Šorelová.
Články PERPETUUM, magazín o vzdělávání bez hranic
20. 8. 2018

„Člověk by měl umět i zatnout zuby, když jde za svým snem“, říká v rozhovoru spisovatelka Ivona Březinová

Na kontě má desítky knih pro děti a nevyhýbá se ani kontroverzním tématům. V rozhovoru mluví o talentu, životních cestách i knize na objednávku, která pomáhá lidem s hendikepem.

 

Spisovatelkou jste prý toužila být už odmalička. To jste opravdu nikdy nechtěla být ničím jiným?

Nevím, jak vážně jsem to myslela, když jsem v pěti letech doma oznámila, že budu spisovatelkou, notabene pokud jsem se v té době uměla sotva podepsat, ale pravda je, že na spisovatelku jsem si hrála celé dětství. Ve škole jsem vynikala ve čtení a později hlavně v psaní slohů. V číslech jsem naopak zálibu nikdy nenašla a vzájemná nevraživost mě bohužel provází dodneška, což považuji za velkou slabinu. Kromě čtení a psaní jsem vždycky měla ráda přírodu. Díky mamince, učitelce přírodopisu a chemie, jsem pročítala nejrůznější populárně naučné knihy. Bavila mě hlavně botanika. Troufám si říct, že na konci osmého ročníku jsem dokázala poznat a pojmenovat většinu rostlin vyskytujících se na našem území. Dneska bych to už nesvedla. Na gymnáziu jsem se dostala do třídy s přírodovědným zaměřením a plánovala jsem, že se jednou budu zabývat výzkumem lišejníků. Jenže… můj třídní profesor Jan Houška, který nás měl na češtinu, vydal v době, kdy nás učil, sbírku básní a knihu povídek. My, kteří jsme psali, a bylo nás ve třídě víc, jsme mu o přestávkách nosili svoje výtvory. Pan profesor nás v psaní podporoval a naše texty posílal do literárních soutěží. A to rozhodlo. Po vzoru svého třídního jsem si umínila, že po maturitě vystuduji český jazyk a literaturu na pedagogické fakultě. Plánovala jsem, že jednou budu učit na gymnáziu jako on a vedle učení budu psát knihy.

A to se povedlo…

Částečně. S učením to byla cesta, která postupně slábla, až se úplně vytratila. Nikdy jsem totiž na základní ani na střední škole neučila. Po absolvování fakulty jsem zůstala na katedře bohemistiky a vedla semináře české literatury 19. a začátku 20. století, chvilku pak i semináře o literatuře pro děti a mládež. Pak jsem se vdala a na mateřské dovolené jsem začala psát knihy pro děti. Takže učitelkou jsem se nestala, spisovatelkou nakonec ano.

Nechybí m kontakt s dětmi, s žáky?

Ale vůbec ne. Jsem s nimi velmi často. Kromě psaní totiž spousty času věnuji autorským čtením a besedám se čtenáři. Jezdím do knihoven a škol po celé republice, často i na Slovensko, a s dětmi všech věkových kategorií si o svých knihách povídám. V mateřských školách někdy i pomocí maňásků, pokud jsem na učňáku, vytáhnu třeba téma narkomanie. Každá věková kategorie vyžaduje jiný přístup, a to se týká nejen knižního zpracování, ale i povídání při osobním setkání. Literárních besed mám za sebou už opravdu hodně, jen v loňském roce jsem jich absolvovala kolem sto osmdesáti. V současné době jsem nucená tyto aktivity výrazně utlumit, mimo jiné i proto, že mám hlavu plnou nápadů, a přitom nestíhám psát.

Pouhá znalost řemesla k napsání opravdu dobré knihy nestačí.

Před časem jste ale vyučovala i tvůrčí psaní, je to tak?

Ano, bylo to šest velmi intenzivních let, kdy jsem působila na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Nejprve jako lektorka tvůrčího psaní, pak jako vedoucí katedry tvůrčího psaní, a nakonec i jako prorektorka pro ediční a uměleckou činnost. Pyšná jsem ale především na to, že se mi podařilo každý školní rok uzavřít tím, že nejlepší studentské povídky vzniklé na mých seminářích vyšly ve společné povídkové sbírce, kterou vydalo některé z renomovaných nakladatelství jako je Albatros, Knižní klub nebo XYZ. Mám radost, že mnozí mí bývalí studenti, nyní magistři umění, dnes samostatně publikují, například Jiří Holub, Zuzana Frantová, Kateřina Hejlová, Ladislav Karpianus, Ilona Fryčová a další.

Dá se tedy psaní knih naučit?

Samotná škola z člověka spisovatele neudělá. Na obor jsou přijímáni studenti na základě talentových zkoušek. Na škole si osvojí řemeslo, získají know-how, pod vedením mentora jsou nuceni intenzivně psát, takže neustále trénují, zkouší své možnosti a učí se své texty vybrušovat. Ale každý má svůj strop daný mírou talentu. Pouhá znalost řemesla k napsání opravdu dobré knihy nestačí. Ale těm, kteří v sobě ten dar mají, může hodně pomoci. Literární akademie má dnes svého nástupce v podobě Vysoké školy kreativní komunikace, kde se kromě jiných oborů opět vyučuje i program Kreativní psaní.

Člověk možná podvědomě touží po tom, čeho je nakonec schopen dosáhnout.

Kdybyste dnes měla volit, jakou školu byste šla studovat?

Se schopnostmi, které mám, jsem myslím šla poměrně přímou cestou za svým snem. Při studiu češtiny jsem si vytříbila cit pro jazyk, studium literatury mi ukázalo nejrůznější literární formy a možnosti jejich využití. A i to, že jsem jako druhý obor měla dějepis, dnes mohu zúročit při psaní příběhů s historickou tematikou. Pokud bych si ale mohla vybrat nějaký talent, šla bych dnes možná jinou cestou. Opět tvůrčí, ale přece jen jinak zaměřenou. Jako vědec bych zkoumala přírodní zákony, možná bych byla genetik, astronom, geofyzik, pracovala bych v oblasti kybernetiky, robotiky, bioniky… jenže schopnosti pro tyhle obory nemám, a proto jsem spokojená s tím, co dělám. Člověk možná podvědomě touží po tom, čeho je nakonec schopen dosáhnout. Říkám to i dětem na besedách. Většinou nás baví to, co nám jde. Tam je naše parketa, tam je možnost, jak dojít co nejdál, třeba až na vrchol. Jako teenager jsem nad dveřmi měla drobným písmem napsané nenápadné heslo: Snaž se dosáhnout toho, co máš rád, jinak budeš muset mít rád to, čeho dosáhneš (J. B. Shaw). Dosáhla jsem toho, že píšu knihy. Psaní se stalo nejen mým koníčkem, ale i mou profesí. A to považuji za obrovské životní štěstí.

A co Benjamin Braun ve vaší knize www.bez-bot.cz? Ten toho štěstí moc neměl.

Mohlo by to tak vypadat. Když je vám patnáct, máte kolem sebe kamarády, jste zamilovaný, chystáte se dělat přijímačky na gymnázium, a navíc máte našlápnuto stát se vrcholovým sportovcem, a pak najednou jedna vteřina všechno škrtne a vy se probudíte na jednotce intenzivní péče s amputovanýma nohama, nemůžete mluvit o štěstí. Nemáte chuť mluvit vůbec. Vlastně nemáte chuť ani žít. A přitom okolí vám říká, jaké jste měli štěstí, že vůbec žijete. Štěstí? Berete to jako výsměch. Jenomže Ben je bojovník. A má kolem sebe lidi, o které se může opřít. Postupně vylézá z ulity, do které se uzavřel. S obrovským nasazením, které je ale občas střídáno hlubokými propady do beznaděje, a s odzbrojujícím drsným humorem se opět staví na nohy. Doslova. Dostává protézy a učí se znovu chodit. Chce přece jít na rande, s kamarády do kina, chce nastoupit na gymnázium a jednou se věnovat protetice. Učí se běhat, plavat, jezdit na kole… vím, že se jednou zase postaví i na lyže a bude závodit jako dřív. Napsala jsem ho takového, aby to dokázal. On na to má. Má v sobě i schopnost ukázat ostatním, že ani tak strašným devastujícím zraněním život nekončí. Je možné najít jinou cestu, která člověka dovede až k vysněnému cíli. Měli bychom to mít na paměti, i když nohy máme. Prostě zatnout zuby a jít.

Jak vás vůbec napadlo takové téma na knihu pro teenagery?

Abych řekla pravdu, nenapadlo. Knihu jsem napsala na popud nakladatelství Cattacan a Nadačního fondu Emil, který se stará o mladé hendikepované sportovce. Asi si řekli, že když jsem dokázala psát o gamblerech, narkomanech a anorektičkách (triptych Holky na vodítku), o Alzheimerově chorobě (Lentilka pro dědu Edu), nebo o autistech (Řvi potichu, brácho), tak zvládnu napsat i beznohého patnáctiletého kluka. Lhala bych, kdybych tvrdila, že to bylo snadné. Bylo to velmi vyčerpávající psaní. Nejen co se odborné přípravy týče, i samotné vytváření příběhu pro mě bylo velmi bolestivé. Ale jsem ráda, že jsem do toho šla. Ben Braun vznikl v mé fantazii a teď už kráčí vstříc čtenářům. Kéž by jich bylo co nejvíc, protože část výtěžku knihy putuje na pomoc skutečným holkám a klukům, kteří to potřebují. I oni si totiž chtějí splnit své sny.

https://perpetuum.cz/2018/08/clovek-by-mel-umet-i-zatnout-zuby-kdyz-jde-za-svym-snem-rika-v-rozhovoru-spisovatelka-ivona-brezinova/
Rozhovor pro časopis Mám talent:
Rozhovor s Pavlou Kuchtovou pro Český rozhlas České Budějovice (10.10. 2018) o knize www.bez-bot.cz
 
magazín Page, č. 7 – 8, 2019
.
.
.
Žít Ústí. Únor 2020. s. 8 – 9.