Gabrielis

 

PSANÍ POMÁHÁ…
Charitativní projekt realizovaný Nadačním fondem GABRIELIS. Jedním z konkrétních a pravidelných výstupů projektu je
Literární soutěž Cena Ivony Březinové

 

 

Nadační fond Gabrielis byl založen v roce 2015 jako firemní nadační fond firmou Adore s.r.o. za účelem podpory humanitárních aktivit neziskových organizací. Základní financování fondu zajišťuje firma ze své velkoobchodní činnosti.

V současné době nadační fond poskytuje příspěvky projektům ze čtyř základních pilířů:
• Zlepšení kvality života osob s Alzheimerovou chorobou
• Osobnostní rozvoj a vzdělávání fyzicky postižených osob
• Péči o regionální kulturní památky lokálního významu
• Rozvoj hudebního vzdělání

Více informací o fondu

 

PSANÍ POMÁHÁ (slovo autorky)

Držím v ruce propisku a prohlížím si ji, jako bych tenhle předmět viděla poprvé. Vždyť je to vlastně zázrak! I dneska, v době počítačů, tabletů a mobilů, je to naprosto nepostradatelná drobnost. Bez propisky nebo tužky nevycházím z domu. A točí se mi hlava z představy, kam ve vesmíru by asi dosáhl zástup propisek, tužek, všelijakých rydel a per, kterými bylo napsáno něco, co pomohlo, byť jen jednomu jedinému člověku. Psaní nejen uchovává myšlenky, ale i zachraňuje, léčí, pomáhá.

PSANÍ POMÁHÁ PISATELI

Nikdy jsem si nepsala deník, přitom jako holka jsem psala kde co. Ale příběhy jsem si vždycky vymýšlela. Co znamená vypsat se z problémů, které člověku najednou přerůstají přes hlavu, jsem zjistila až při psaní fiktivního deníku gamblerky Ester. Ano, psaní skutečně pomáhá. Je to terapie, možnost, jak své bolesti, stesky i naděje někomu sdělit. A když člověk nemá možnost se přímo vypovídat, papír nás nezradí. Nezradí ani soubor v počítači. (Pokud se nám tam nedostane virus.) Důležité je, že sami svůj problém formulujeme. Už to, že jsme ho pojmenovali, má obrovský význam.

HOLKY NA VODÍTKU

Na tomhle principu jsem tedy někdy kolem roku 2000 začala psát triptych Holky na vodítku. Po gamblerce Ester následoval deník narkomanky Alice a potom anorektičky Martiny. Mé vymyšlené hrdinky se v nich zpovídaly z temných zákoutí svých životů, které je přivedly až k závislosti na hracích automatech, drogách, drastickém hubnutí.

PSANÍ POMÁHÁ ČTENÁŘI

Identifikace s literárním nebo filmovým hrdinou, nebo aspoň s některými jeho problémy, člověku pomůže, aby si uvědomil, že v nepříjemné situaci, do které se dostal, není sám. Často jsou na tom ti chudáci z příběhů ještě mnohem hůř. A nevzdávají to. Bojují. A nezřídka i vítězí. To je ohromně motivující.

PSANÍ POMÁHÁ VĚDĚ

LENTILKA PRO DĚDU EDU

Tohle psaní byla výzva. Jako autorka píšící téměř výhradně pro děti jsem se pobídce, abych napsala knihu o Alzheimerově nemoci, dlouho bránila. Po opakovaných urgencích odborníka na gerontologii, který zdůrazňoval, jak moc je tohle téma důležité zviditelnit, jsem nakonec souhlasila. Znamenalo to nejen se ponořit do studia odborné literatury, ale poznat a hlavně pochopit, co Alzheimerova choroba znamená pro nemocné, a také pro jejich okolí. Uvědomila jsem si, že mezi námi žije spousta dětí, jejichž prababičky a pradědečkové se s touhle nemocí potýkají. A že jejich počty strmě stoupají. Právě pro malé kluky a holky vznikla knížka Lentilka pro dědu Edu. A pro jejich rodiče později vznikl i příběh Trenky přes kalhoty, který v audioknize vypráví Barbora Hrzánová, přičemž původní Lentilku pro dědu Edu určenou dětem čte ve zvukové verzi Martin Dejdar.

Díky Lentilce jsem se stala patronkou nadace Alzheimer nadační fond, která se stará o co nejkvalitnější vzdělání českých lékařů, podporuje jejich výzkum a umožňuje, aby byli v těsném kontaktu s vědci celého světa.

PES POMÁHÁ VŠEM

KLUK A PES

Julin je třeťák na vozíku a César je pes navštěvující psí školu, aby se mohl stát asistenčním psem. Fascinovalo mě vědomí, že i psi musí chodit do školy, učit se a dělat zkoušky, aby z nich něco bylo. Aby mohli vykonávat neuvěřitelně náročné psí povolání. Aby mohli být asistenty, záchranáři, policisty, terapeuty…

Tahle kniha vznikla jako hold všem čtyřnohým pomocníkům, kteří nejen dětem usnadňují život plný nespravedlivých překážek. I díky svému psu Césarovi je malý vozíčkář Julin šťastný kluk.

SLOVO POMÁHÁ

Příběh Kluk a pes načetla jako audioknihu Ilona Csáková.

Nejmenším je určeno leporelo Psi psi, psi!, kde jsou všichni věrní psí pomocníci představeni krátkými čtyřveršími.

KDYŽ POMÁHAJÍ VĚCI, ALE NEPOMÁHAJÍ LIDÉ

ÚTĚK KRYŠPÍNA N.

Kryšpín je páťák, který se narodil s jistým smyslovým postižením. Bez kompenzační pomůcky se prakticky neobejde. Pokud ji ale má, je v pohodě. Pomáhá mu. Jenže to by mu nesměli klacky pod nohy házet někteří spolužáci. Ti, kteří by mu měli pomáhat, selžou. Citlivý Kryšpín je tak konfrontovaný s šikanou, která by mohla skončit opravdu hodně špatně.

POZNÁNÍ POMÁHÁ

ŘVI POTICHU, BRÁCHO

Napsat příběh o autistickém hrdinovi, nebyl můj nápad. Bylo to trochu jako volání o pomoc. Jako prosba organizace NAUTIS, abych ukázala, že mezi námi žijí děti i dospělí, kteří svět vnímají jinak než ostatní. Kniha Řvi potichu, brácho je o patnáctileté Pamele, o jejím dvojčeti Jeremiášovi, který trpí nízkofunkčním autismem, a o Pamelině spolužákovi Patrikovi, který má diagnostikovaný Aspergerův syndrom. Netuším, jestli nějakému čtenáři s poruchou autistického spektra přišla moje kniha do ruky, jestli ji přečetl a pokusil se zjistit, jak se lidé, kteří PAS nemají, dívají na ty, které to postihlo. Tuhle knihu jsem psala hlavně pro sourozence, spolužáky, kamarády, rodiče a učitele autistických dětí. Aby víc nahlédli do jejich světa. Aby poznali a mohli pochopit. Protože jen tehdy je možné pomáhat a nechat si pomáhat. Navzájem, protože obě strany si mají co dát.

PSANÍ POMÁHÁ ŘEŠIT PROBLÉMY

MÁ TO HÁČEK

Na tom jsou založeny knihy řady s názvem Má to háček. Hrdinové těchto knih jsou děti jako všechny ostatní, ale… vždy to má nějaký háček. Někdy je to zdravotní problém, jindy situace v rodině, pak zase něco jiného, co malého školáka tak trochu vykolejí. Do společné knižní řady přispíváme svými knihami psycholožka a spisovatelka Petra Štarková a já.

PSANÍ POMÁHÁ ZACHRÁNIT ŽIVOT

GANG ODVÁŽNÝCH

Vždycky mě fascinovaly příběhy o přežití. Lačně jsem hltala scény, v kterých si hrdinové knih dokázali poradit tak, že z kritické situace vyvázli a zachránili si život. Proto jsem nedávno začala psát novou řadu dobrodružných příběhů. Jmenuje se GO!, což je zkratka Gang odvážných. Dosud vydané příběhy Ztraceni ve vlnách, Nevinná lavina a Ve spárech džungle jsou nabité informacemi o tom, jak šestice dětí přežije nebezpečné dobrodružství nejen díky štěstí a fyzickým schopnostem, ale i díky znalostem, které získaly z knih.

PSANÍ POMÁHÁ UCHOVAT VZPOMÍNKY

TO SI PIŠ!

Co není zapsáno, namalováno, vytesáno, nafoceno, nahráno, nafilmováno… to časem vybledne, ztratí pravdivé obrysy, až se nakonec úplně ztratí. Proto je nutno důležité myšlenky, vzpomínky a situace uchovávat. Byly nám darované přítomným okamžikem a je naší povinností (a také radostí) uchovat je pro ty, kteří přijdou po nás.

Znovu se rozhlížím po svém psacím stole. Po štíhlých propiskách, po tužkách s obroušenými hroty (budu je muset ořezat), po barevných zvýrazňovačích, po plnicím peru, které mám jako památku po babičce. Určitě taky máte po ruce něco na psaní. Tak to popadněte a pište. Zapište to, co by se nemělo zapomenout. Protože PSANÍ JE PAMĚŤ, KTERÁ BY SE JINAK VYTRATILA.

Kniha To si piš! byla napsaná pro Nadační fond Gabrielis a vyšla v nakladatelství JaS. Z každého prodaného výtisku knihy putuje 10.- korun na podporu literárního talentu dětí a mládeže.

Ivona Březinová, 2018