Archiv pro štítek: domácí násilí

Držkou na rohožce

Drsné vyprávění Tonyho, který v den svých osmnáctin nadšeně opouští dětský domov, kde vyrůstal. Těší se, že konečně bude žít podle svého, jenže na samostatný život není připraven…

  • Rok vydání: 2010
  • Napsáno: 2009
  • Stran: 156
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: /
  • Nakladatel: Daranus
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-86983-91-2
  • Titul byl nominován na Zlatou stuhu za rok 2010.
  • Poznámka: Upraveno též ke čtení na pokračování pro Český rozhlas (3 díly).

obalDrzkouRohozka

ANOTACE:

Právě mu bylo osmnáct a má pocit, že si toho v životě zatím moc neužil. Z doby, kdy byl malý, si pamatuje jen hádky rodičů a hračku šaška, který vypadl z okna místo něj. A pak už jen děcák. Sedm vnucených sourozenců od tří do sedmnácti let. Vopruz. Tři tety a strýc, kteří ho pořád k něčemu nutí. Aby si po sobě uklidil, vynesl koš, umyl nádobí, chodil do učňáku… Vopruz, vopruz, vopruz! Ale teď bude všechno jinak. Je dospělý. Je samostatný. Je nadržený na ženský i na život tam… někde… ve velkém městě. Myslí si, že konečně začne doopravdy žít…

UKÁZKA 1:

Nástupištěm prošel chlap v oranžové bezpečnostní vestě. Pracovní rukavice. Pytel na odpadky. Speciální dlouhé kleště jako chmatáky. Pečlivě vybíral vajgly z kolejiště.
Hlavně nikdy nedopadnout jako tenhle, pomyslel si Tony, ale vzápětí ho přepadla taková chuť na cigaretu, že od chlapa třímajícího pytel nedopalků radši odvrátil hlavu.
„Jedna. Jedna malá goška kdyby byla.“
Touha byla tak silná, až na chvíli zauvažoval, že o cigaretu někoho poprosí. Ale poblíž zrovna nikdo nebyl a oslovit tu zkrachovalou existenci pobíhající v kolejišti s pytlem odpadků se mu přece jen nechtělo.
Dám si doma, rozhodl se. Zavřu se do koupelny, napustím si vanu, vydrbu háro. Pořádně se nadlábnu něčím fakt dobrým. A pak si s Gábinem dáme u altánku za domem dlouhýho čouda. Tety stejně vědí, že tam chodíme. Občas nás sice nenápadně očuchávaj, jestli já nebo Gábin náhodou nehulíme trávu. No, někdy jo. Ale Gizela v tom jede mnohem víc než my. Má stálej přísun od kluků, co s nima udržuje kontakty, jak tomu říká, a moc často se s námi nerozdělí, potvora. Jenom pečlivě kontroluje hladinu našich vzájemnejch vztahů, abychom ji nepráskli. No jo, Gíza je holt mazaná. Ale to byla Ida taky. A jak dopadla.
Taky mi budou muset koupit komplet nový vohozy, když jsem o všechno přišel, napadlo ho při pohledu na prodřená kolena. Vlastně to nebude tak špatný. Možná jenom s mobilem to bude trochu vopruz, protože ten byl fakt fungl novej. Říďa se možná bude cukat. Ale když sponzoři můžou Gizele zacvakat rovnátka, tak by mi snad mohli znovu koupit mobil, no ne? Marcel taky dostal nový peníze na školní výlet, když ty první ztratil. A Gábin…
Přistihl se, že by jim teď nejradši zavolal. Že už je na cestě a do večera bude doma, tak ať smažej bramboráky. Nejlíp Karel. Ať je to jak je, bramboráky dělá Karel nabeton nejlepší.
Ne, tohle neměl dělat, uvědomil si vzápětí. Myslet na bramboráky v době, kdy mu do návratu domů chybí asi tak půl dne a momentálně nemá ani na další suchej bumerang, to nebylo chytrý.
Navíc kolem právě prošla holka se smažákem v housce a sedla si na lavičku kousek od Tonyho. Žaludek mu zuřivě nakopal.
Rozhodl se, že z holky nejmíň půlku toho jídla vymámí, a nasadil psí výraz.
Všimla si ho okamžitě. V první chvíli zmateně uhnula očima. Pak sáhla do kapsy pro ubrousek a pečlivě si otřela ústa, protože si asi myslela, že na ni civí kvůli kečupu na horním rtu. Nakonec zřejmě došla k přesvědčení, že ji Tony neodolatelně balí. To už vypadalo slibně. Jenže holka si ještě dvakrát pořádně kousla a zbytek slisované housky v papírovém pytlíku zmuchlala do kuličky a odhodila do koše. Znovu si otřela rty a směšně houpavým krokem popošla k Tonymu. Bejt tu Ida, tak by ti ukázala, jak choděj vopravdický kočky, pomyslel si.
„Ahoj, kam jedeš?“ oslovila ho originálně.
„Domu,“ odsekl a jak už mu všechno bylo fuk, vstal, bezostyšně vyhrabal zmačkaný pytlík z koše a doloval z něj voňavé smažené drobky.
To dívenku naprosto odrovnalo. Zhnuseně vstala a přešla na opačný konec nástupiště.
Tonymu to bylo jedno. Jazykem slízl z pytlíku zbytek kečupu a spíš pro sebe zamumlal:
„Já nebalil tebe, ale tvůj smažák, ty krávo.“

UKÁZKA 2:

„Myslíte, že se vrátí?“ zeptala se Bohunka a nenápadně si ukazováčkem setřela vlhkost z dolních řas. Stejně se rozmazaly. Ta maskara, kterou pro ni Sváťa ze sousední rodiny prý ukradl, není kdovíjaký zázrak. Jestli ji fakt lohnul, tak za to riziko v supáči to snad ani nestálo, pomyslela si. A ona stejně žádnýho kluka nechce. Nikdy. Nanejvýš Tonyho. A i jeho jenom jako kamaráda.
„Tony? Ten, že by se vrátil?“ vyjel na Bohunku Gábin zbytečně prudce. „Na to zapomeň. Já, až mi za rok bude osmnáct, taky vezmu kramle hned ten den ráno.“
„Už aby to bylo,“ odsekla Gizela. Gábin byl její bratr, ale poslední dobou se moc nemuseli.
„Je vám tu tak zle?“ ozvala se teta Radmila tiše, aby nevzbudila malého Rendíka a Milku, kteří jí znaveně usnuli v náručí. Tihle dva jsou ještě zlatíčka. Hlavně Rendík. Z kojeňáku ho sem převezli před půl rokem. Kolem pravého oka má výraznou pigmentovou skvrnu, která ho na první pohled hyzdí. Ale Radmila už si zvykla a Rendík jí připadá jako krásné dítě. I Milka prohlásila, že Renda vypadá jako roztomilé štěňátko z jedné obrázkové knížky. Určitě by ho měla ráda i jeho máma, kdyby se ho hned po porodu nevzdala. Už je to tři a půl roku. Prý pořád jen plakala a tvrdila, že s takovým dítětem nemůže žít. No, a tak s ním nežije. Žijeme s ním my, ani k adopci ho nikdo nechtěl.
„Je nám tu skvěle,“ sekla Gizela odpověď, ale usmála se přitom docela přívětivě, takže Radmila si nebyla jistá, nakolik je ironie v jejím hlase opravdová.
„Na, dej ho do postele podala spícího chlapečka dívce.
„Tak pojď, pinďo,“ vzdychla Gizela. Pro jejích patnáct let byl Renda jen přítěží. Na panenky už byla velká a k mateřským citům ji to ještě netáhlo.
Škoda, že to s Idou tak dopadlo, bleskla hlavou Radmile řezavá vzpomínka. Ale to už se jí na klíně zavrtěla Milka, dlouhé hubené nohy jí sklouzly na zem a polekanýma očima se rozhlédla po obývacím pokoji.
„Kde je Tony?“
„Šel žít,“ poučil ji Gábin.

RECENZE 1:

Příběh kluka z děcáku chytne za srdce

http://www.kultura21.cz/content/view/2804/122/
Autor: PhDr. Jana Semelková / 324x přečteno
Úterý, 19. duben 2011

Když jsem se probírala nominovanými tituly na Zlatou stuhu za rok 2010, velmi mne zaujala útlá knížka Ivony Březinové s drsným názvem Držkou na rohožce. Přečetla si upoutávku z obálky a bylo rozhodnuto: to si musím přečíst.

Ivonu Březinovou znám hlavně jako autorku knížek pro děti a mládež. Píše báječné pohádky, umí kouzlit se slovíčky v textech určených začínajícím čtenářům, skvěle hraje na strunu zamilovaným v dívčích románech, ale nevyhýbá se ani závažným tématům ze života náctiletých. Kdo by neznal její sérii Jmenuji se… (Martina, Ester, Alice) o dívkách, které trápí různé druhy závislostí – anorexie, gamblerství, drogy.

Nová knížka je klučičí. A jak je u Ivony zvykem, zavede nás někam, kde to známe jen z doslechu. Tony, hlavní hrdina napínavého příběhu, nám prozradí mnohé o životě v dětském domově, i o tom, jaké to je, být na ulici, bez zázemí.  (…)

Konec? Tak ten vám neprozradím. Mohu vám slíbit, že příběh Tonyho vás vezme za srdce. Zhltnete jej na jeden zátah a začnete se zamýšlet – nad sebou, nad tím, co jste v životě promarnili, co vám proklouzlo jen tak mezi prsty, čeho si dostatečně nevážíte. Je to sice knížka pro náctileté, já ji však považuji za rodinnou – přečtěte si ji a pak ji půjčte svým ratolestem (případně naopak). Třeba si večer, místo televize, budete mít o čem popovídat, témat bude dostatek.

RECENZE 2:

Ivona Březinová – Držkou na rohožce
Publikoval Kateřina Kalivodová dne 22 Duben 2011 v kategorii Knihy http://www.topvip.cz/knihy/ivona-brezinova-%e2%80%93-drzkou-na-rohozce

Nominovaný titul na Zlatou stuhu za rok 2010 Držkou na rohožce napsala Ivona Březinová. Knížka Ivony Březinové, která zaujala porotu, je klučičí. A jak je u této autorky zvykem, zavede nás tam, kde to známe jen z doslechu. Tony, hlavní hrdina napínavého příběhu, nám vypráví o životě v dětském domově, i o tom, jaké to je, zůstat osamělý na ulici, bez zázemí.

Síla Ivoniných textů je v prožitku. Protože ji dobře znám, vím, že před napsáním každého příběhu si dokonale ověřuje reálie, do kterých míní hrdiny uvést. Při čtení nového románu pro náctileté tak nabudete pocitu, že autorka prožila dětství v děcáku a od osmnácti se potulovala kolem kontejnerů. Tak autentické se zdají být výpovědi hlavního hrdiny.
Příběh je psán jako osobní výpověď chlapce, který do osmnácti let žil v kruhu sedmnácti vnucených sourozenců – v děcáku. O jeho pohodlí se starali tři tety a strýc (jak pracovníkům dětského domova říkali) a hlavně sponzoři. Byl zvyklý, že všechno jde samo, bez jeho přičinění – čisté prádlo najde ve skřínce vždy, když je potřeba, jídlo se vezme v kuchyni, jakmile má člověk hlad, dokonce si může přát, co chce, a sponzoři se postarají. Však od toho jsou. Najednou je mu netrpělivě očekávaných osmnáct let.
O S M N Á C T!
Už nemusí být tam, kde žít nechce, kde si nic neužil. Kde musel, i když ne moc, ale přece, poslouchat. Konečně se zbaví takzvaných sourozenců a nebude nucen odpovídat na zvídavé otázky tet a strýce… V den narozenin Tony odejde z domova. Bez ohlédnutí, bez pozdravu. Nikdo mu v tom nemůže zabránit, je totiž plnoletý!
Ty vole, tak jsem venku! Fakt volnej, ty brďo, ani tomu nemůžu věřit. Poprvý v životě konečně svoboda, já se z toho snad poseru nebo co.
Náhlý poryv ve střevech jako by mu chtěl dát za pravdu. Syknul a zaťal svěrač, jak jen to šlo. Dvě vteřiny to vypadalo, že své tělo, které tak podlým způsobem zaútočilo zevnitř, nezkrotí, ale potom tlak povolil a on mohl ulehčeně vydechnout…
Je jasné, že Tonyho kroky míří do Prahy. Těší se na to, jak si konečně užije. Má peníze, je slušně oblečený, do značkového batohu si poskládal celý svůj život. To bude jízda – ženský, alkohol, svoboda – konečně začne doopravdy žít. Jenže Praha je k němu lhostejná. Všichni někam spěchají a důvěřivý nezkušený kluk, který dosud znal jen zlatou klícku, postupně naletí každému, komu přijde do cesty. Vlastně si užije podle svých představ jen první den – pronajme si pokoj v hotelu a jde pařit. Pak už naráží na jednoho podvodníka za druhým. Postupně přijde o vše, co si s sebou přivezl. Začne toužit po návratu do děcáku, stýská se mu po teplé posteli, čistém prádle, má hlad – chce domů, chce zpátky k jistotám, které zavrhl. Jenže nemá peníze, všichni kolem něj říkají něco jiného, než skutečně myslí, nikdo nepomůže. Tony je ve srabu…
Kopule Hlavního nádraží ale na Tonyho účinkovala jako magnet. Podvědomě očekával, že to je místo, kde se jeho neutěšená situace konečně utěší. Kdy se prostě všechno vyřeší nějak samo, za něj. Jako vždycky v jeho životě…
Příběh Tonyho je drsný a silně emotivní zároveň. Je sice určen náctiletým, ale doporučuji jej i starším čtenářům. Slibuji vám, že příběh Tonyho vás vezme za srdce. Zhltnete jej na jeden zátah a začnete se zamýšlet – nad sebou, nad tím, co jste v životě promarnili, co vám proklouzlo jen tak mezi prsty, čeho si dostatečně nevážíte.

RECENZE 3:

Březinová, Ivona: Držkou na rohožce
Autor článku: Naděžda Sieglová – 10.7.2011, iLiteratura

Ivona Březinová: Držkou na rohožce, Daranus, Řitka, 2010, 156 s.
Jedním z toposů, kam se lze prostřednictvím díla Ivony Březinové podívat, je dětský domov. Po knize Mít tak psa – To have a Dog, napsané pro malé děti a stylizované do podoby alternativní učebnice angličtiny, vyšla próza s drsným titulem Držkou na rohožce. Jejím protagonistou je dospívající chlapec Tony. Po dlouholetém pobytu v dětském domově se ocitá dobrovolně, ale příliš náhle na ulici, bez prostředků a bez zázemí blízkých a kamarádů, bez dovedností, které mladý člověk získává v rodině a které jej naučí předvídat následky svých rozhodnutí i orientovat se v životně důležitých situacích.
Tonyho výpověď začíná okamžikem právě nabyté svobody. Je mu osmnáct, získal plnoletost a opouští dětský domov s očekáváním slastí opravdového života. Následuje rychlé procitnutí a pokles až na samé dno skutečného odpadkového kontejneru, kde se dá v případě nouze dokonce spát. Propadá se ale i na dno psychické, jež se dostaví po několika zklamáních z jednání lidí, kteří se již ani nesnaží ze dna reálného i duchovního vymanit. Jejich faleš a kriminální činy sice často plynou z vlastních pocitů beznaděje, Tony je však vůči nim bezbranný, neboť je neumí vzhledem k dosavadním životním zkušenostem předvídat. Trpí prožitými událostmi fyzicky i psychicky, nedokáže se bránit násilí ani podvodům.
Kurzivně tištěné pasáže, jimiž je text protkán, doplňují a zpětně vysvětlují děj a prohlubují psychiku hlavní postavy. Jejich prostřednictvím pak Tony nepřímo konfrontuje obě alternativy svého způsobu života ve prospěch té minulé, aniž by však ve svých rozhodnutích nalezl odvahu přiznat si realitu a hledat východisko.
Zatímco v předchozích dílech Ivony Březinové, zejména v trilogii Holky na vodítku, věnované problematice závislostí, je bezvýchodnost v osudech a skluzech hlavních postav pouze naznačena, míra varování před nimi je v knize Držkou na rohožku přímější. Sen Tonyho o pomyslné velké rohožce s velkou zásobou bot conversek k velkorysému použití, jež se mu stala v návaznosti na titul díla i samotný děj symbolem úspěšnosti, nejen nedojde naplnění, ale krutá realita závěru nenabídne ani jiskřičku naděje.
Autorka neumožňuje čtenáři bezprostřední identifikaci s hrdinou díla. Jeho příběh předkládá v téměř dokumentární podobě bez dodání úlevného momentu katarze. Na poznávací složku příběhu nenavazuje poučení, což knihu posouvá k dospělejším recipientům. Dospělé čtenáře může zaujmout záměrným upozorněním na konkrétní a aktuální chování společnosti v určité sociální oblasti. Upřímná snaha majority pomoci oslabeným totiž vyznívá naprázdno a ve svých důsledcích vede do slepé uličky.

© Naděžda Sieglová

ROZHLAS:

Rozhlasový seriál Držkou na rohožce byl premiérově vysílaný po 3 sobotní večery (12.10., 19.10., 26.10.), v Klubu Rádia Junior na Dvojce Českého rozhlasu v čase 19.00 – 20.00.
režie: Jaroslav Kodeš
interpret: Marek Holý