Archiv pro štítek: fantasy pro děti

Strážci světla – Písmeno X

Fantasy příběh o partě dětí. Volné pokračování dílu Gotické okno. Jedna ze Strážkyň světla je neustále pronásledována představou písmene X, které ji vede k odhalení tajemství.

  • Rok vydání: 2006
  • Napsáno: 2005
  • Stran: 112
  • Žánr: fantastická literatura, dobrodružná literatura, příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Handy
  • Nakladatel: Egmont
  • Náklad: /
  • ISBN: 80-252-0392-1
  • Poznámka: Volné pokračování knihy Strážci světla – Gotické okno.

obalPismenoX

 

ANOTACE:
Písmeno X, s.41

Druhý díl dobrodružné fantasy, volné pokračování knihy Gotické okno. Jedna ze Strážkyň světla je pronásledována neustálým připomínáním se písmene x. Je všude, kam se podívá. Ani ona ani ostatní Strážci však netuší, co tajemné písmeno znamená, co je jeho prostřednictvím
naznačováno. A hlavně kým. Brzy se však ukáže, že vtírající se znamení má mnohem hlubší a důležitější význam, než si Strážci světla původně mysleli. Jde o záchranu někoho blízkého. A možná ještě o mnohem víc…

UKÁZKA:

„Je to čím dál horší,“ stěžovala si odpoledne Xandra s hlavou z čistě bezpečnostních důvodů přebarvenou na fialovo zatím jen Julii a Viki, protože Petr s Rebekou ještě nedorazili. „Dneska to příšerný x vidím úplně všude. A taky mi od rána v uších zní ta divná melodie z xylofonu. Jenže když si ji chci zahvízdat, selže to. No, podívejte, zase x,“ ukázala Xandra oknem na dívku postávající na stanici autobusu s široce překříženýma nohama.
„Myslíte, že se jí chce na záchod?“ vyprskla Viki.
„Nebo tvoje boty,“ přešla Xandra Vikinu poznámku a nahlédla pod stůl na Juliiny nové kozačky s dlouhým šněrováním. Přes celý nárt a holeň se táhla řada x. Jedno fialové x za druhým.
„Můžeš mi ty tkaničky trochu utáhnout?“ využila Julie okamžitě situace. „Pořád se mi to nějak uvolňuje. No, já vážně chtěla s modrejma tkaničkama,“ rozhodila rukama v odpověď na Xandřin podmračený pohled. „Ale s modrejma neměli, no.“
„Teda, já se picnu, holky,“ vypískla najednou Viki jak jí padl zrak na přicházející skupinku.
Petr s Rebekou vypadali jako vždycky poslední dobou. On v zelené mikině vykukující mu zpod bundy, ona se spoustou černých copánků na hlavě a s nápadným žlutým náramkem na pravém zápěstí. Zato postavička klátící se jim v patách byla k nepoznání.
„On si ten had fakt přebarvil vlasy. Na modro,“ komentovala to Rebeka celkem zbytečně.
„Já chtěl fialovou, jako měl ten skejťák,“ odsekl uraženě. „Ale fialovou neměli, no.“
„To mi něco připomíná,“ prohodila Julie a v duchu Xandru pochválila, že jí ty tkaničky utáhla fakt dobře.
„Počkej ten mazec doma,“ vyhrožovala Rebeka Radimovi.. „Až to máma zjistí, za trest tě ostříhá dohola.“
„Neostříhá,“ prohlásil Radim a vítězoslavně vylovil z kapsy velké nůžky. „Máma stříhá vlasy jen těmahle a já je dneska hodlám někomu věnovat. Nebo je někde ztratit. Ale nejdřív bych mohl zkusit, jak se s nima stříhaj tenký černý copy,“ dodal s ďábelským úsměvem a začal nůžkami nebezpečně cvakat kolem Rebečiny hlavy.
„Polož to, než se zraníš,“ usměrnil ho Petr.Písmeno X, s.68
Radim pod jeho pohledem kupodivu zkrotl a odložil nůžky na stůl.
„Dám si jahodovou zmrzku,“ nahlásil vzápětí.
„Já taky.“
„Já čokoládovou. Co ty, Xandro?“
Xandra fascinovaně zírala na nůžky položené na stole. Široce rozevřené připomínaly velké x.
„Já už nechci,“ zakryla si Xandra vyděšeně oči.
„Tak nechtěj,“ poznamenal Radim. „Já si klidně dám za tebe.“

Za hodinu stáli na autobusovém nádraží. Vítr honil po nástupištích lehounké průsvitné pytlíky a prázdné petláhve a ze stánku hned vedle prodejny jízdenek voněly čtvrtky grilovaných kuřat.
„Mám hlad,“ olízl se Radim mlsně. „Nenechali jste mě pořádně dojíst ani tu zmrzlinu.“
Xandra stojící na chodníku plném vajglů a plivanců vypadala jako křiklavá bludička, která se ocitla ve spárech své vlastní ničivé moci. Nádražím s dvěma desítkami nástupišť se rozhlížela naprosto bezradně.
„Tak kam?“ prohodil Petr a vstal z rozviklané lavičky.
Mlčky zavrtěla fialovou hlavou.
Rebeka položila Petrovi ruku na rameno a on si s povzdechem zase sedl.
„Tohle nemá cenu,“ zamumlal sevřenými rty. „Je to naprosto iracionální. Jako, že to nemá žádnou reálnou logiku.“
„Třeba má,“ namítla nesměle.
„No, tak si to zrekapitulujeme,“ vytáhl Petr z kapsy tužku a papír. „Třeba nám fakt něco uteklo.“
Rebeka mlčky kývla na ostatní. Sesedly se kolem Petra, jen Xandra zůstala stranou, vsoukaná do svých myšlenek.
„Takže,“ začal Petr, „Xandra zahlédla, jak na náměstí před cukrárnou parkuje auto s tím žlutým logem pro nevidomé. Ta značka znamená, že autem je přepravována osoba s poruchou zraku,“ doplnil pro jistotu, aby se v tom holky trochu zorientovaly. „Zatím nevíme, jestli to má nějaký hlubší význam, ale to logo je tvořeno symbolem obličeje, v kterém jsou místo očí písmena x v kroužku. Něco jako škrtnuté oči, aby bylo na první pohled jasné, o jaké postižení se jedná.“
„Já jsem si té cedulky za zadním sklem auta taky všimla,“ přidala se Rebeka. „Zářila tak žlutě, že si můj pohled úplně přitáhla.“
„Ale nic ti to neříkalo, na rozdíl od Xandry, která vylítla na ulici jako šílená. Ale to už se auto zrovna rozjíždělo a ona se za ním rozběhla. Jenže doteďka neví proč,“ ohlédl se po Xandře nehnutě stojící opodál.
„Teda, ale makala za tím autem slušně,“ poznamenal Radim. „Já si jednu chvíli úplně myslel, že to auto snad dohoní.“
„No, jenže nedohonila, a když jí zmizelo z očí, zůstala stát uprostřed ulice. Ještě štěstí, že ten taxik jel tak pomalu, jinak by ji snad přejel,“ poznamenala Viki.
„Počkej,“ zarazil se Petr a udělal si do papíru další poznámku. „Taxi, říkáš. Vidíš, to mi prve uniklo. Taxi obsahuje x. Takže další stopa. Že by na tom přece jen něco bylo?“
Znovu se po Xandře ohlédl, ale nebyla na ní vidět nejmenší změna. Ani fialové vlasy jí nevlály, ačkoliv vítr kolem jejích nohou zrovna kutálel plechovkou od piva.
„Ano, Xandra pak zabočila do té samé ulice, kam jelo taxi,“ vzpomněla si Julie. „A my jsme se všichni rozběhli za ní.“
„Na dalším rohu dlouho stála,“ připomněla Rebeka. „Už jsme se přece chtěli vrátit, když kolem prošla ta neuvěřitelně tlustá ženská s nohama do x. A Xandra se za ní okamžitě pustila.“
„Jo, to bylo vtipný,“ vyprskla Viki. „Ta ženská šla strašně pomalu, zastavovala se u každý výlohy a my se za ní táhli jako stádo úplně nenápadných špiónů.“
„Náhodou, já nenápadnej byl,“ ozval se Radim dotčeně.
„Jo, hlavně s tou svou modrou hlavou,“ poznamenala Rebeka. „Tos byl nenápadnej asi tak jako sněhulák na Sahaře.“
„Ženská došla na nádraží, na stanovišti číslo šest nastoupila do autobusu a odjela. Bez nás,“ dokončil Petr přehled událostí za poslední zhruba půlhodinu.
„To právě bylo divný,“ ozvala se Rebeka, „že Xandra do toho autobusu odmítla nastoupit. Já už byla smířená s tím, že jedeme někam na Plzeň a ono nic.“
„Něco ji zastavilo,“ přikývl Petr. „Ale co?“
Oznovu se ohlédl po Xandře, ale už tam nestála. Jen plechovka se dokutálela až k obrubníku a prudký poryv větru ji poslal rovnou pod kola projíždějícího autobusu.
„Xandro!“ vyskočil Petr a pátravě se rozhlédl.
Spatřili ji jak právě nastupuje do autobusu na protilehlém nástupišti číslo deset.
„Desítka!“ vykřikla Julie. „Lidi, že nám to nedošlo dřív, vždyť římská desítka, to je přece x!“

HRA:

V sekci Hry najdete k této knize PEXESO.

 

Strážci světla – Gotické okno

Fantasy příběh o skupině dětí, které se při bouřce všechny dotýkaly určitého tlačítka na klávesnici počítače. Je však třeba, aby se navzájem našly a společně čelily velkému nebezpečí.

  • Rok vydání: 2006
  • Napsáno: 2005
  • Stran: 111
  • Žánr: fantastická literatura, dobrodružná literatura, příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Handy
  • Nakladatel: Egmont
  • Náklad: 3000
  • ISBN: 80-252-0380-8
  • Poznámka: Na knihu volně navazuje díl Strážci světla – Písmeno X.
  • Ocenění: 8. místo v anketě dětí Suk – 20 nejčtenějších knih roku 2006.

obalGotickeokno

ANOTACE:

Goticokno-okno

Stalo se 2.2. ve 22 hodin 22 minut. Právě v tu chvíli Rebece explodoval počítač, na kterém psala referát o gotice. Druhý den se Rebeka ve škole dozvěděla, že přesně totéž a v ten samý čas potkalo i její dvě kamarádky Julii a Viki. O týden později se na střeše supermarketu objeví obří přesýpací hodiny. Jaký čas měří? Lidí se zmocní nebývalá úzkost, nad městem jako by se vznášela temná hrozba… A pak je tu ještě tajemná Petr@, od které chodí Rebece podivné zprávy, a neznámá holka, která mění barvu vlasů málem každý den – na jedno město tajemství až moc. Rebeka cítí, že musí jednat, než se stane něco hrozného. Obstojí však tváří v tvář záhadnému plíživému nebezpečí, o jakém zatím jen četla v knížkách a časopisech W.I.T.C.H.?

UKÁZKA:
Goticokno-hodiny
Obrazovka monitoru ostře zářila. Rebeka vztáhla ruku, aby seřizovacím kolečkem ubrala jas, protože z dlouhého psaní už ji začínaly bolet oči. A vtom se to stalo. Soubor se sám od sebe nastavil na začátek, jako by stiskla CTRL a HOME. Jenže nestiskla. A pak se text na obrazovce před Rebečinýma očima začal měnit. Nejdřív úplně pomalu, takže stačila postřehnout, že například písmeno Z bylo nahrazeno čtverečkem a písmeno I hvězdičkou. „Někdo mi to kóduje,“ blesklo jí hlavou, ale to už přepis znaků dospěl na konec řádky a ta se naráz vymazala. „Ksakru,“ vyjekla Rebeka a horečně hrábla do krabice s prázdnými cédéčky. Jedno šoupla do mechaniky počítače a začala soubor kopírovat. Naštěstí to šlo. Oba programy, ten její na přepis dat, i ten cizí požírač, pracovaly nezávisle na sobě. Teď šlo o to, kdo bude rychlejší. Rebece záleželo jen na záchraně posledního zápisu, ty předešlé už měla bezpečně zálohované. Vypadalo to, že požírač pracuje důkladně, ale díky předchozímu překódovávání přece jen pomalu. Mohlo by se to stihnout. „Delej,“ bušila Rebeka dlaněmi do desky stolu, jako by tím snad mohla přepis dat na cédéčko popohnat. Požírač zrovna načal první sousta včerejšího zápisu, když Rebeka vítězně vyjmula cédéčko z počítačové mechaniky. „Uf. Mám to,“ vydechla si. „Klidně se nažer, ty potvoro, mám kopii.“ Jenže k čemu? Napadlo ji pak malomyslně. Co je mi platná kopie deníku, když nevím, co to všechno znamená? K čemu to je? Rebeku znovu, jako v poslední době už tolikrát, přepadl strach. Vzpomněla si na pocit , který ji i Julii zachvátil při pohledu na obří přesýpací hodiny, a cítila, jak jí po těle naskakuje husí kůže. Zimomřivě se otřásla a rozhodla se, že si už vleze do postele, ale pak se stalo něco, co její plány změnilo. Na obrazovce, která byla po zásahu požírače jako vymetená, se najednou začala objevovat písmena. Slova. Celé věty! Rebeka s bezbřehým údivem sledovala, jak čísi neviditelná ruka píše. Jak váhá, hledá slova, občas něco smaže, chvíli chrlí písmeno za písmenem a nehledí na překlepy, chvíli jako by nevěděla, jak dál.

ROZHOVOR:

„Strážci Světla – nová fantasy“
Otázky pro autorku

Napsala jste novou fantasy. Proč jste se rozhodla pro tento žánr?

Fantasy a scifi literatura je moje velká láska už od dětství. Moc mě bavilo prožívat na stránkách knih příběhy, které v normálním životě prožít nelze. Snad ještě víc než fantasy literatura mě bavila technická scifi. Všechy ty utopie a antiutopie o tom, co by se mohlo stát, kdyby… A podívejte, spousty toho, o čem jsem jako dítě četla ve vědeckofantastických příbězích různých autorů, se dnes plní. Mobilní telefony, walkmany, celosvětově propojená počítačová síť… to všechno už nám dneska připadá naprosto normální. Se směsicí údivu, hrůzy i nadšení jsem vždycky četla o klonovaných lidech. A jak blizoučko tomuto kroku stojíme v dnešním reálném světě. Spisovatel A.C. Clark kdysi v jedné ze svých knih vymyslel výtah do vesmíru. Naprostý nesmysl, řeknete. A teď jsem někde četla, že v laboratorních podmínkách se na něčem takovém už pracuje. Je jen otázka času, než… A to je právě ono, to „než“. Skrývá v sobě úžasné možnosti. Co všechno je možné a my to zatím netušíme! Tohle mě na fantastické literatuře nikdy nepřestane fascinovat, spekulace rozbíhající se mnoha směry, ty spousty možností, předjímání budoucnosti… Jen doufejme, že se vyplní pouze to dobré. Nebo aspoň převážně to dobré.
Z autorského hlediska musím říct, že nemám potřebné odborné vzdělání, abych se cítila schopná napsat technickou anticipační scifi. Proto tíhnu spíš k psaní fantasy příběhů. Přináší mi to radost a velké uvolnění. Je zábavné vymyslet si svět, kde platí takové společenské, ale i přírodní zákony, jaké sami chcete. To jsem si vyzkoušela například na knize Čtení trávy.

A Strážci světla? Vaše nová kniha, která právě vychází v nakladatelství Egmont?

Nevím, jestli můj nový příběh je možné nazvat přímo fantasy, ale v širším smyslu tohoto žánru asi ano. Na začátku totiž všechno vypadá úplně nevinně, vstoupíme do příběhu, kde všechno funguje tak, jak v normálním reálném světě fungovat má. A pak se stane něco, co tu realitu vykolejí. Nejdřív jen malinko, ale čím víc do příběhu vstupujeme, tím víc nás začne obklopovat něco, co je mimo naše chápání. Situace se začne komplikovat, až se postupně vyostří do krajnosti. Ale od toho tu právě jsou Strážci světla, ochránci všeho, co je na světě dobré, krásné a spravedlivé. Brání Temnotě, aby zvítězila nad Světlem. V pohádkách vždycky dobro bojuje proti zlu. Ale jsou i jiné příběhy, kde je tomu podobně. A bývá tomu tak i ve skutečnosti.

Které věkové kategorii čtenářů je vaše fantasy určena?

Balancování mezi skutečným a neskutečným jsem měla v knihách ráda i jako malá holka. Proto doufám, že dnešním přibližně dvanáctiletým, třináctiletým holkám a klukům se tenhle příběh bude líbit taky. Tak staří jsou totiž i mí hrdinové a hrdinky. Hlavně ta dívčí část se zhlédla v příbězích W.I.T.C.H., ke kterým se ostatně můj příběh nepokrytě hlásí jako k jednomu z východisek. Moje postavy vlastně zpočátku tápou, zdráhají se uvěřit, že je možné prožít něco na první pohled naprosto nepochopitelného, podobného nanejvýš tomu, o čem četly v knihách. A pak… pak příběh postupně přechází do situací, které pro normálního smrtelníka nepochopitelné jsou, a mí hrdinové uvěřit prostě musí. Spoléhám na to, že zanícení mladí čtenáři také nejsou normální smrtelníci. Oni dokáží snít, představovat si a žít v jiných dimenzích. A některým to vydrží už napořád.

V polovině dubna vychází první kniha Gotické okno. S jakými hrdiny se tu setkáme?

Opravdu nechci nic prozrazovat dopředu, ale zpočátku tvoří základ party trojice třináctiletých kamarádek, Rebeka, Viki a Julie. Ale to jsou jen tři články řetězu. Ty zbývající musí čtenáři spolu s Rebekou, Viki a Julií postupně najít. A musí je najít rychle, dokud je čas. Proto využívají všech možných dostupných prostředků, hlavně počítač, který má v příběhu klíčovou úlohu. Přiznám se, že počítač, ačkoliv je mým denním pracovním nástrojem, mě stále nepřestává uchvacovat. Rozněcuje mou fantazii, občas mám pocit, že mi dokonce některé příběhy našeptává. Děti dnes u počítače tráví spousty času, vidím to i u svých dvou dcer, kterým je dvanáct a patnáct let. Je pro ně nejen zdrojem informací, ale i zábavy a nástrojem komunikace. Toho všeho v Gotickém okně využívám. A líbí se mi, že gotické okno z pozdního středověku může být v příběhu tak těsně propojeno s počítačem 21. století.

Je to samostatný příběh, nebo na něj budou navazovat další?

Gotické okno je prvním dílem série, která se jmenuje Strážci světla. Ale už je napsaný druhý díl. Ponese název Písmeno X. Karty jsou v něm rozdány, články řetězu propojeny, ale ta úplnost je jen zdánlivá. Temnota útočí většinou v okamžicích, kdy to nejmíň čekáme. V určitém smyslu je Písmeno X ještě tajemnější a napínavější. A snad nic nezkazím, když prozradím, že už pomalu přemýšlím o třetím dílu, kterému zatím pracovně říkám Moucha v síti. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem taky trochu jako ta moucha. Chycená v síti svých příběhů. Psaní mě totiž strašně baví. A tak jen doufám, že malé čtenáře a čtenářky „chytne“ můj příběh. Opravdu moc bych si to přála.