Příběh o dvou patnáctiletých chlapcích, kteří trpí poruchou autistického spektra. Pamelin bratr Jeremiáš má nízkofunkční autismus, spolužák Patrik Aspergerův syndrom.

• Rok vydání: 1. vydání 2016,  2. vydání 2021
• Napsáno: 2015
• Stran: 208
• Žánr: pro dospívající
• Ilustrátor: Tomáš Kučerovský
• Doslov: Mgr. Veronika Šporclová, Ph.D.
• Nakladatel: Albatros a Pasparta
• Náklad: /
• ISBN 1. vydání: 978-80-00-04323-7
• ISBN 2. vydání: 978-80-00-06319-5
• ISBN 3. vydání: 978-80-00-06788-9
• Poznámka 1: Za vznik knihy děkuji sdružení NAUTIS (dříve APLA) a Gymnáziu Jiřího Gutha-Jarkovského v Praze, které studenty s PAS dlouhodobě integruje.
• Poznámka 2: Záznam autorského čtení z knihy v délce 40 min v rámci projektu MAP II Mostecko
• Ocenění knihy: Suk – Cena knihovníků 2016, Suk – Cena učitelů 2016, nominace na cenu Magnesia Litera za rok 2016, Výroční cena nakladatelství Albatros v kategorii Literární text pro starší děti za rok 2016, Zlatá stuha 2017
• vyšlo: česky (Řvi potichu, brácho, 2016), litevsky (Bliauk tyliai, broli, 2025) makedonsky (Tивко, Bpeckaj, братче, 2019), polsky (Krzycz po cichu, braciszku, 2018), slovensky (Krič potichu, braček, 2017), slovinsky (Vpij potiho, brat, 2020), Schrei leise, Bruder, 2026

česky 1.vyd.                slovensky               polsky                makedonsky          slovinsky

ANOTACE:

Pamela. Čtrnáctiletá dívka, která má od života naloženo víc než kdejaký dospělý. Má dvojče Jeremiáše, s kterým není jednoduché soužití. A maminka je na ně sama. Tatínek neustál situaci a zmizel. Babička dlouho nechápala, co se s jejím vnukem děje. A tak je Pamela máminou jedinou oporou. Chtěla by být jako ostatní, jenže s bratrem jako je Jeremiáš to úplně nejde.

Pamelin bráška Jeremiáš je jiný. Brzy mu bude patnáct, stejně jako Pamele, s kterou jsou dvojčata. Jenže Jeremiáš má poruchu autistického spektra, nízkofunkční autismus. Chová se jako malé dítě a je prakticky neustále odkázaný na pomoc někoho jiného. Vnímá svět jinak, po svém. Lpí na ustálených zvyklostech, které jsou mnohdy podivínské, vyžaduje stereotypy a jakékoliv  vykolejení z rytmu a řádu ho může rozrušit.

BARVY DNŮ V TÝDNU PODLE JEREMIÁŠE:

pondělí – modrá
úterý – žlutá
středa – fialová
čtvrtek – oranžová
pátek – hnědá
sobota – červená                                                    neděle – zelená

Modrá je barvou sebevyjádření a komunikace, tedy oblastí, s kterými mají autisté  problém.

Pamelin spolužák Patrik je také jiný. Má diagnostikovaný Aspergerův syndrom, což je jedna z forem autismu. Je velmi chytrý a má vynikající paměť, ale nerozumí nadsázce, ironiii, vtipům a jednoduché praktické věci jsou pro něj velká překážka. Hlavně si však neví rady s emocemi. Obtížně chápe, co lidé kolem něj cítí.

AUTORSKÉ ČTENÍ z knihy

Nahrávka zde:

http://www.mapmostecko.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=101501&id=1452&n=quot%2Drvi%2Dpotichu%2Dbracho%2Dquot%2Dautorske%2Dcteni%2Dspisovatelky%2Divony%2Dbrezinove&p1=1067

nebo zde:

https://www.juniormost.cz/cim-zijeme/aktuality/autorske-ivony-brezinove-rvi-potichu-bracho

UKÁZKY:

Když si doma s mámou kdysi pouštěly film Rain Man, Pamela byla úplně unešená. V duchu si představovala, že brácha je autista Raymond a ona jeho sestra Charlota. Raymondův bratr Charlie, jak to bylo ve filmu, být nechtěla, protože pořád měla na paměti, že kdyby byla kluk, a navíc jednovaječné dvojče s Jeremym, tak by to s největší pravděpodobností schytala taky. Každopádně ji nadchla představa, že by Jeremiáš měl nějaké podobné zázračné schopnosti jako Raymond.
Pokusně před ním rozsypávala krabičku zápalek a napjatě čekala, že Jeremy na ně jen hodí okem a vmžiku vyhrkne jejich počet. Jenže on jen seděl a tupě zíral. Dokonce tenkrát ani neměl snahu rovnat zápalky do řady, jak to dneska dělá se zipy a rozinkami vydloubanými z tvarohových koláčů. Pamela na Jeremiášovi test se zápalkami zkoušela opakovaně, ale nechytil se ani jednou. Po čtrnácti dnech to nakonec vzdala.
Pod vlivem filmu mu taky podstrkovala starý telefonní seznam v marné naději, že se brácha nějakým zázrakem přece jen naučí číst, tlustý telefonní seznam zhltne na jeden zátah a slovo od slova si ho zapamatuje. Máma se tomu tenkrát jen smála, ale Pamela ji pak večer našla plakat.
„To nic, jen mi slzí oči, jak jsem dlouho koukala do těch tabulek,“ vymlouvala se, ale Pamele tehdy došlo, že máma se pro spoustu věcí kolem bráchy trápí, jen to nedává najevo.
S pokusy à la Rain Man tedy skončila. To, že Jeremiáš nemá ani fenomenální paměť, ani nedokáže zpaměti násobit a dělit pětimístná čísla, přijala jako fakt, na kterém se nedá nic změnit. Usoudila, že Jeremy nezazpívá árii z italské opery, kterou slyšel jenom jednou, když nezazpívá ani Skákal pes. A jeho výtvarné schopnosti končí u toho, že do dírky u knoflíku zabodne tužku, kterou pak prohání knoflík po papíru v chaotických kroužcích.

Pozdě odpoledne se navíc opravdu ohlásila sociálka. S předstihem tří minut a třiceti sekund – tak dlouho obvykle trvá, než člověk projde dveřmi dálkově otevřenými na bzučák, přivolá výtah, který většinou, Pamela zatím nepochopila, jak je to možné, stojí v posledním, tedy sedmém patře, a dojede s ním k nim do třetího.
Za tři a půl minuty zvládnete sklidit hrnky ze stolu a posbírat z křesel pár kousků oblečení. Ale rozhodně nestihnete seškrabat ze zdí zasychající knedlíky a vymalovat strop pocákaný rajskou.

Máma tu paní ze sociálky nejdřív vůbec nechtěla pustit dovnitř. Jenže úřednice byla silnější. Teda ne fyzicky, já myslím, že kdyby máma chtěla, v pohodě by ji přeprala. Ono se to nezdá, ale přece jen jsme od Jeremyho docela vytrénované. Ta paní byla silnější, protože měla zbraně.
„Pokud nám neumožníte kontrolu, abychom zjistili, v jakých podmínkách váš syn žije, pozastavíme vám sociální dávky,“ deklamovala úřednice naučenou větu a v tónu jejího hlasu byla jasně čitelná nuda.
Musela to asi říkat dost často, očividně ji to nebavilo. Její slova ovšem měla účinky zbraně hromadného ničení. Věděla jsem, že kdyby nám vzali dávky, tak by se život, na který jsme už ve třech byli zvyklí, zřítil jako domeček z jehličí.
„Jenže já musím syna na vaši návštěvu nejdřív připravit, chápete to?“ snažila se jí máma vysvětlit, že přijít si jen tak na návštěvu do rodiny, kde mají nízkofunkčního autistu, prostě nejde.
„Tak ho připravte. Já tu pět minut počkám,“ poťukávala úřednice nehtem do kovového futra. „Ale déle ne. Nemám totiž jenom vás.“
A taky bylo půl pátý, navíc pátek.
„Tak víte co?“ řekla máma sladce.
Už ten odkapávající med mě varoval.
„Pojďte dál hned. A užijte si to,“ otevřela dveře dokořán a pokynula úřednické madam, aby vstoupila do bytu.
Na Jeremyho, do té doby celkem poklidně sedícího pod stolem, ale zdaleka ne netečného, protože máma mu po tom včerejším extempóre s rajskou sedativa nenasadila, to zaúčinkovalo podle mého i mámina očekávání. Zpod kuchyňského stolu se vyřítil kraken.
Nejdřív se ho máma ještě pokusila zbrzdit.
„To je paní z úřadu, Remí. Hezky pozdrav.“
„Pozdrav!“ vyštěkl Jeremiáš na úřednici.
„Do… dobrý den, hochu,“ zajíkla se, očividně zaskočená, takže spolkla i komentář ke zdem předsíně potřísněným červenými fleky (a to ještě neviděla kuchyň).
Velký čas k přemýšlení jí ale brácha nedal.
„Není hnědá!“ svraštil obličej do hrozivého výrazu.
„Hnědá?“ pohlédla úřednice nechápavě na mámu.
„Je pátek,“ pokrčila máma rameny. „V pátek musíte na sobě mít hnědé oblečení, pokud máte v úmyslu se k Jeremiášovi přiblížit.“
„Ale…“ hlesla úřednice, to už jí ovšem kolem hlavy lítaly pantofle, mámina kabelka, deštník, a jak Jeremiášovi docházely náboje do jeho chapadel, zacouval do kuchyně, takže vmžiku vzduchem svištěly i lžičky, tácek, nakousané jablko, rohlík…
„Není hnědá!“ vřískal přitom brácha pisklavě.
Úřednice překvapivě neutekla, dokonce se celkem úspěšně vyhýbala náletům. Říkala jsem si, že ve škole musela být dobrá při vybice. A zřejmě jí to dodalo kuráž, protože se odvážila proniknout k Jeremymu blíž, patrně v bláhové snaze navázat s útočníkem oční kontakt a silou své osobnosti jeho zuřivost zkrotit. Dosáhla ovšem jen toho, že jí brácha hrábl po obličeji, strhnul jí brýle, a než se kdokoliv z nás stačil vzpamatovat, utekl s nimi na záchod.
Zvuk splachované vody nás všechny znehybnil.
„A nemáš,“ řekl brácha nevzrušeně, když se po chvíli vrátil a cpal konsternované úřednici před oči prázdné dlaně.
„To… to není normální!“ vydechla.
„Možná není,“ přikývla máma. „Ale možná je to jen úhel našeho konvencemi sešněrovaného pohledu. Z Jeremiášova pohledu není nic normálnějšího než uklidit brýle nezvaného hosta do záchodové mísy.“
Úřednice stála v předsíni, zády pevně přitisknutá ke zdi. Možná prošla nějakým školením proti napadení. Ale brácha už se zklidnil. Splachování záchodu na něj vždycky působilo jako tišící prostředek.
„Takhle se chová často?“ hlesla po chvíli.
„Čas od času,“ odpověděla máma. „Když ho něco vyvede z míry. Můžu říct, že když něco naruší jeho obvyklý stereotyp, tak se to dá většinou i očekávat. Ale varovala jsem vás,“ zdůraznila a pohlédla na úřednici. „Chcete se teď podívat, jak bydlíme, jestli má Jeremiáš čistou postel a v lednici dost jídla? Ukážu vám, kde si obvykle kreslí s knoflíkama a které zipy má nejradši. Abyste mohla sepsat hlášení. Ty cákance na zdi jsou včerejší rajská. Nepovedly se mi knedlíky. Tak půjdete se podívat?“
„To je teď zbytečné,“ mávla žena rezignovaně rukou. „Bez brýlí toho stejně moc nevidím. Ale… i tak… myslím, že byste ho měla dát do ústavu. Jste na něj sama a…“
„Máma na Remíka není sama!“ skočila jsem té ženské do řeči.
Já vím, že se to nemá, ale takovouhle důležitou informaci se přece musela dozvědět. „Já mámě pomáhám!“
„Ty?“ podívala se na mě paní přihlouple, no možná to bylo tím, jak neměla ty brejle a byla spíš přisleplá. „Říkám vám,“ obrátila se zpátky na mámu, „tohle je jednoznačně na ústavní péči. Dejte ho do ústavu, všem se vám uleví. Opravdu. Dejte ho do ústavu.“
„Do ústavu,“ řekl Jeremiáš nevzrušeně a pak zamlaskal: „Hnědá.“

Článek o knize:

Dagmar Edith Holá

RECENZE 1: