Šesté putování za slavnými spisovateli zavede partu tří středoškolaček a jejich kluků na jazykovou školu do irského Dublinu dramatika Oscara Wilda, který byl gay.
- Rok vydání: 2011, e-kniha 2013
- Napsáno: 2011
- Stran: 136
- Žánr: životopisná literatura, cestopisná literatura, romány pro dospívající
- Ilustrátor: /
- Nakladatel: Albatros:
- Náklad: /
- ISBN: 978-80-00-02805-7
- Poznámka: Šesté volné pokračování řady literárních cestopisů pro mládež, tentokrát po stopách Oscara Wilda.
- Předchozí díly: Básník v báglu, Blonďatá Kerolajn, Báro, nebreč, Bojíš se, Margito?, Blázniví donkichoti
- Následující díl: Bleděmodrá kafkárna
- E- KNIHA
ANOTACE:
Předposlední díl volné série literárních cestopisů. Předchází mu 5 knih: Básník v báglu (K. H. Mácha), Blonďatá Kerolajn (K. Světlá), Báro, nebreč (B. Němcová), Bojíš se Margito? (M. Figuli), Blázniví donkichoti (M. de Cervantes).
Trojlístek kamarádek už pošesté balí bágly, tentokrát na kurz angličtiny do Irska. A nejedou opět samy. Vztahy v partě však v Dublinu doznají bouřlivých změn, jednoho z nich zasáhne naprosto nečekaná láska. Pomůže ostatním pochopit novou situaci život spisovatele a dramatika Oscara Wilda, známého bouřliváka, dandyho, muže radikálních názorů, kritika puritánské morálky, kterému nic lidského nebylo cizí?
Čas uběhl a tři kamarádky – černovláska Fany, zrzka Nikol a blondýnka Simča – už jsou v maturitním ročníku. Je únor a všichni ve škole očekávají předmaturitní nápor. Jenže se stane něco neočekávaného – budova školy je v havarijním stavu a musí se okamžitě zavřít. Holky napadne, že by mohly tři týdny samostudia strávit opět na cestách. Jet do Irska na intenzivní kurz angličtiny se zdá být nejlepším využitím času. Možná se k nim přidají i Manuel, Kat a Rosťa. A tak pošesté trojlístek kamarádek balí bágly. Vztahy v partě však v Irsku doznají bouřlivých změn, jak jednoho z nich zasáhne naprosto nečekaná láska. Pomůže aspoň některým z nich pochopit novou situaci život spisovatele a dramatika Oscara Wilda, známého to bouřliváka, dandyho, muže radikálních názorů, kritika puritánské morálky, kterému nic lidského nebylo cizí? Ve společnosti byl vítán nejen pro svůj šarm, ale i jako vynikající, vtipný vypravěč příběhů. Což dokládá obliba jeho knih a divadelních her i v současnosti. Parta českých studentů naráží v Dublinu na jeho stopy v mnohých situacích.
30.11.2011 uplynulo 111 let od Wildova úmrtí.
UKÁZKA 1
Četl celé dopoledne, některé pasáže i několikrát. Dokonce byl v pokušení dělat si výpisky, ale tohle nutkání pohrdlivě překonal, nehodlá přece zpracovávat čtenářský deník. Jenže Oscar se mu dostal do hlavy přesně v tom nejlépe načasovaném okamžiku. Dozvěděl se o něm něco, co ho zneklidňovalo.
„Znáš Justina MacFarlana, Oscare? Hm, hloupá otázka. Proč se tě na to vlastně ptám?“
„Vždycky má smysl klást otázky; odpovídat ale vždycky smysl nemá.“
„Já vím, že ho nemůžeš znát. Tvoje škoda. Píše o tobě práci. Vyprávěl mi o tvém dětství, o sourozencích, že tvůj táta měl nějaký techtle mechtle s pacientkou, že jsi odešel studovat do Londýna a tam ses oženil. Proč ses vlastně oženil?“
„Ženy představují vítězství těla nad duchem, tak jako muži představují vítězství ducha nad morálkou,“ pokrčil Oscar na přebalu knihy rameny.
„Jenže Constance byla nejen hezká a vzdělaná, ale i bohatá.“
„Můj vkus je velmi prostý. Spokojím se vždycky s tím nejlepším.“
„To se ti to kecá. Život s ní pro tebe znamenal finanční svobodu a nezávislost, přiznej to.“
„Podívej, chlapče, vždycky jsem vyznával zásadu, že jen kultivovaná nečinnost je to správné zaměstnání.“
„Ale…“
„Svou přirozenou inklinací i vlastní volbou jsem oddán zahálce.“
„Není ti to blbý, říct to takhle na plnou pusu? Přiznáváš tím, že tvoje manželství byla jen účelová záležitost.“
„Manželský život je jenom návyk. Špatný návyk,“ pokrčil Oscar rameny.
„Jsi cynik.“
„A ty zase sentimentální. Sentimentální člověk je v hloubi své duše taky cynik, protože sentimentalita je vlastně něco jako cynismus na dovolené.“
„To všechno, co říkáš, je jenom hra. Hra se slovíčky.“
„A proč ne? Život je příliš důležitý, než abychom jej brali vážně.“
„Přesto bych ti chtěl položit jednu indiskrétní otázku, Oscare. Jsi gay?“
„Indiskrétní otázka? Jenom odpovědi mohou být indiskrétní, mladíku.“
Rosťu to najednou přestalo bavit. Snažil se pomocí knihy o Oscaru Wildovi rozklíčovat Justina. Možná i sebe. Ale došlo mu, že je to nesmysl. Justin se Oscarovi ani trochu nepodobá.
UKÁZKA 2
„Jsi nějak teplej,“ špitla Simča vedle něho.
„Cože?“ vyjevil se nahlas, až se na něj zbytek třídy pobaveně otočil. „Nothing. I am sorry,“ omlouval se celý rudý.
„Nějak hoříš. Vážně nemáš horečku?“ dotkla se Simona jeho ruky, když se třída opět věnovala doplňování přísudků do vět a větných spojení.
„Ježiš, nevim. Dávej radši pozor,“ odsekl tiše.
Jeden za druhým teď chodili k tabuli a fixem zapisovali obtížná slova, kterých bylo cvičení plné.
Rosťa sledoval hezkou Turkyni Melahat, jak bere ze stolu fix a váhavě smolí písmeno za písmenem. Soustředil se na její nádherné vlasy vyčesané vzhůru a spadající v tlustém černém copu na štíhlou šíji a níž, hluboko na záda. Představoval si, kam až jí vlasy asi sahají, když je rozpustí. A co všechno jsou schopné zakrýt, když je nahá. Určitě má velký černý klín a bradavky tmavé až dočerna. Možná je ještě panna, Turkyně jsou zdrženlivější. I když asi, jak která. Pod šaty se jí rýsuje malé oblé bříško, nebude tak hubená jako Nikol. I prsa má plnější.
Rosťa vzal tužku a na vnitřní desky sešitu črtal bujné ženské tvary, jak si je v podání Melahat představoval.
„No, na prasárny tě užije,“ uchichtla se tiše Simona, když mu nahlédla pod ruku. „Ty se nudíš, že jo?“
Nenudil se. Zkoumal. Zkoumal svoje pocity, když v duchu svlíkal půvabnou Turkyni. Jasně že nemohl v duchu svlíkat Simču. Ani Nikol. To už věděl, že nefunguje. Ale ani Melahat nefungovala.
S hranatou Jadwigou, která teď stála u tabule místo Turkyně, to ani nezkoušel.
Ale pak byl na řadě Denis. Drobný, s útlými boky, tmavými kudrnatými vlasy lemujícími jemně řezaný obličej, z něhož vystupoval trochu výraznější nos, na opálené paži měl decentní kérku. Hezoun.
Rosťa se maličko pozastavil nad tím, jak Denise ohodnotil, ale uvědomil si, že pojmem hezoun charakterizoval některé kluky už dřív. A nejen on, ale i Kat, Petroš a další kluci. Na tom přece nic není. Jde o to, co s ním ten pocit a představa udělá, ne jak objekt pojmenuje.
S poněkud zahanbujícími pocity si zkusil představit Denise ve sprše. Opálená záda, zadek jako dva česneky. Zpředu…
„Rosťa!“
„Teď ne,“ zamumlal vyrušeně.
„Jaký ne? Jdi k tabuli, seš na řadě,“ strčila do něj Simča loktem.
Neochotně vstal a převzal od Denise fix. Krátce se mu podíval do očí. Má hezký oči. Nikdy si nevšiml, že by nějakej kluk měl tak neuvěřitelně dlouhý a hustý řasy. Ale třeba je to normální. Jen si toho dosud nevšímal. Několik okamžiků si v sobě uchoval obraz Francouzovy tváře, i záblesk představy jeho těla ve sprše se mu ještě vybavil, ale žádná reakce nenastala. Naprosto žádná. Ani náznak vnitřního tetelení. Třeba se ze mě stal asexuál, napadlo ho a při té myšlence se překvapeně zastavil.
„Rosťa? Are you all right?“ zeptal se Justin zkoumavě a popošel k němu blíž.
Rosťa sebou trhl. Okamžik zůstal bez hnutí a nakonec pomalu, pomaličku vzhlédl, fix stále v ruce, oči teď vylekaně upřené na Justina.
„Prosím? Jo, I´m OK,“ zachraptěl a vyběhl ze třídy.
Žádný asexuál. Jen to, že stál dva kroky od Justina, mu najednou způsobilo trnutí v zádech. Ani si nemusel přivolat vzpomínku na jeho nahý tělo v dešti u auta a choulící se pak na sedadle řidiče hned vedle něj.
„Jsem v hajzlu,“ mumlal na záchodě, čelo přilepené k studeným dlaždičkám. „Jsem totálně v hajzlu.“
Uslyšel za sebou vrznutí dveří a Justinův nejistý hlas:
„Rosťo? Jsi v pořádku?“
„Nejsem,“ rozbrečel se. „Ale neboj, na umření to není. Na tohle doktora nepotřebuju.“
„Já vím, že ne,“ zašeptal Justin a nervózně propnul prsty na rukou.
„Nelupej těma kloubama! A jdi… jdi do třídy!“ vyjel na něj Rosťa vztekle.
„Dal jsem jim samostatnou práci,“ hlesl Justin.
„Mně je fuk, cos jim dal! Nenávidím tě! Nechci tě už vidět!“
Předloktím si utřel obličej a vypálil na chodbu.
Justin se nepokoušel ho zadržet. Nepokoušel se vůbec o nic. Rozpáleným čelem se opřel o kachlíky v místech, kde před chvílí tiskl čelo Rosťa.
„Proč je to vždycky tak složitý?“ zamumlal rozechvěle.
Opláchl si obličej studenou vodou a vrátil se do třídy.
ČLÁNEK:
Blbnutí s Oscarem v Luxoru
Vytvořeno 22. 2. 2012 1:00, Autor: Jana Semelková
V pondělí 20. 2. 2012 se v Paláci knih Luxor křtil literární cestopis Ivony Březinové Blbnutí s Oscarem. Jde o šestý příběh z knižní série, kterou odstartoval Básník v báglu, tedy Karel Hynek Mácha. Ivona v netradičních cestopisech představuje čtenářům literární velikány 19. století.
Na křtu přítomným autorka prozradila, jak to tenkrát bylo. Nakladatelství Albatros ji v roce 2004 požádalo, aby napsala příběh, ve kterém by studenti cestovali po republice. Námět jí dlouho ležel v hlavě a pak se vylíhla myšlenka: napsat o toulkách krajem, kde žili nebo nějakou dobu pobývali spisovatelé devatenáctého století. A tak vyšel v roce 2005 první literární cestopis o třech studentkách, které v létě putují krajem Karla Hynka Máchy. Čtenáři partu studentek přijali pozitivně. O rok později vyšla Blonďatá Kerolajn (zimní radovánky v kraji Karolíny Světlé) a v roce 2007 Báro, nebreč (Ratibořice a Božena Němcová). V roce 2008 se Simča, Fany a Nikol podívaly třikrát do ciziny – na Slovensko, kde objevovaly kraj slovenské spisovatelky Margity Figuli a Juraje Jánošíka (Bojíš se, Margito?, 2008), do Španělska za spisovatelem Cervantesem (Blázniví donkichoti, 2009) a letos do Irska za Oscarem Wildem.
Ivona Březinová ještě přiznala, že se ráda ztotožňuje se svými hlavními hrdiny. Poslední cestopis tak byl pro ni náročnější, spojený s většími emocemi, než příběhy předchozí, protože se musela stát na čas klukem, dokonce klukem, který si uvědomil při poznávání osudu Oscara Wildea, že je všechno jinak a že by mu s jiným klukem bylo líp.
Kmotr knihy Jiří Hromada se vyznal ze svých setkání s Oscarem Wildem, jak v knihách, tak v divadle, kde měl možnost hrát v jeho hrách. Připomenul osud spisovatele, který se nebál na konci devatenáctého století přihlásit ke své citové orientaci a za to trpět. Označil ho za prvního gay aktivistu. Na závěr popřál čtenářům, aby jim kniha pomohla najít cestu ke svobodě a přirozenosti.
Příjemné odpoledne uběhlo jako voda. Závěrečný přípitek autorky Ivony Březinové, kmotra Jiřího Hromady, šéfredaktorky Albatrosu Šárky Krejčové a redaktorky Zuzany Kovaříkové stvrdil vyřčená přání a vyslal knihu za čtenáři.
RECENZE 1:
Blbněte s Oscarem Ivony Březinové
Blbnutí s Oscarem patří do řady „Béček“. Ano, od roku 2005 vycházejí autorčiny literární cestopisy, jejichž názvy začínají vždy písmenem „B“ (Básník v báglu, Blonďatá Kerolajn, Báro, nebreč, Bojíš se, Margito?, Blázniví donkichoti). V posledním Ivona Březinová poslala partu studentů na jazykový kurz do Irska.
Trojice dívek, která kdysi vyrazila po stopách Karla Hynka Máchy (Básník v báglu) – Nikol, Fany a Simča -, se rozrostla časem o další přátele (Michala, Rosťu, Manuela…) a poznala mnoho zajímavých míst u nás i v zahraničí. Ta místa jsou vždy spjata s osudem zajímavého spisovatele předchozích staletí. A světe div se, vždy jeden z party prožíval v dané době zvrat ve svém dosavadním životě, který mu dílo i osud daného autora trochu pomáhá pochopit. Díky této koncepci Ivona Březinová netradičně představuje čtenářům takové osobnosti, o kterých si můžeme myslet, že už jsou trochu pasé. Karel Hynek Mácha, Karolína Světla, Božena Němcová, slovenská spisovatelka Margita Figuli, Miguel de Cervantes a v posledním svazku Oscar Wilde prožívali kdysi vzlety, pády a zklamání, byli šťastně i nešťastně zamilovaní, se svými láskami se tajili i netajili, jejich osudy byly daleko barevnější, než jak se nám zdají být v učebnicích literatury či v slovnících a encyklopediích.
„Naše parta“ se vypravila do Irska, všichni se zdokonalují v angličtině v kurzu na univerzitě, poznávají Dublin a potkávají nové tváře. Mezi nimi je Justin, lektor angličtiny, který oslní především Simču. Je po mamince Čech a na univerzitě nejen učí angličtinu, ale i pracuje na své bakalářské práci na téma Oscar Wilde. V partě to trošku začíná vřít – ponorka je ponorka. Navíc jednoho z nich, Rosťu, zasahuje naprosto nečekaná láska. Nechápe, tápe, hledá se a ujasňuje si neznámý cit, který najednou pociťuje k Justinovi. Je vše pravda? Jak to přijme parta? Co doma? Odpovědi na řadu svých pocitů nachází v životě spisovatele a dramatika, kterému nic lidského nebylo cizí. Snad pomůže Oscar Wilde pochopit novou situaci i ostatním…
Ivona Březinová si dala velmi těžký úkol. Přiblížit osudy „klasiků“ současnému čtenáři. Myslím, že tento úkol splnila na sto procent. Její literární cestopisy jsou především čtivé. Každému předcházela autorčina „studijní cesta“ do míst, kde se příběh odehrává. Takže současný svět, současní mladí lidé a osudy minulosti. Úžasná kombinace, díky které se autorce podařilo představit „klasiky“ jinak, živě a opravdově. I když poslední v posledním svazku se mi zdá Rosťův příběh příliš překotný, a tím až neuvěřitelný. Je mi jasné, že se vše muselo „vejít“ do třítýdenního pobytu v Irsku, ale… Současně právě tento rychlý sled událostí dodává románu na gradaci a podporuje jeho čtivost. Autorku chválím především za její „životaschopné a uvěřitelné“ postavy. Ač od prvního svazku všichni „povyrostli“ vyvíjejí se tak trochu podle plánu: Fany je stále puntičkářka, Nikol pragmatička a Simča nepraktická kráska. Dívky dospívají, ale jejich základní povahové rysy se téměř nemění, jen se trošku obrušují. Přesně tak, jak to v životě chodí. Šestý svazek literárních cestopisů nezklamal mé očekávání, i když, přiznávám, Básník v báglu byl a zůstává pro mne tím nejzdařilejším.
Blbnutí s Oscarem
Autor: Ivona Březinová
Žánr: literární cestopis
Vydáno: 2012
Stran: 136
Vydalo nakladatelství: Albatros
Hodnocení: 70 %
RECENZE 2:
Březinová, Ivona: Blbnutí s Oscarem
Autor článku: Milena Šubrtová – 25.3.2012, iLiteratura
Blbnutí s Oscarem je v pořadí již šestým dílem volné série „béčkových“ dívčích románů Ivony Březinové (1964). Toto označení se nevztahuje ke kvalitám textů, ale poukazuje na vnějškové propojení románů hrou s počátečním písmenem „B“ v názvech jednotlivých dílů (Básník v báglu, 2005; Blonďatá Kerolajn, 2006; Báro, nebreč, 2007; Bojíš se, Margito? 2008; Blázniví donkichoti, 2009). Blbnutí s Oscarem se drží zavedeného kompozičního schématu, jež spočívá v kontaminaci naučné a cestopisné literatury s konvencí dívčí četby.
Každý díl série představuje svébytný literární místopis, v němž ožívají autoři klasických literárních děl i jejich literární hrdinové. Namísto petrifikovaných literárních biografií a čítankových interpretací však Březinová předkládá pohled na klasickou literaturu optikou svých vlastních literárních protagonistů, jimiž je trio středoškolaček a jejich o něco starší přátelé. Po putování ve stopách Karla Hynka Máchy a zimním pobytu pod Ještědem, kde vznikaly romány Karoliny Světlé, se parta kamarádů ocitá v Babiččině údolí při natáčení snímku o Boženě Němcové. Na Slovensku jsou inspirováni prozaičkou Margitou Figuli a prázdninový pobyt ve Španělsku se odehrává ve znamení dona Quijota a jeho tvůrce.
Cestopisné zajímavosti, citace z literárních děl a úryvky z autentické korespondence literárních osobností získávají nový rozměr v převyprávěních a svérázných adaptacích z perspektivy adolescentů. Právě tento zorný úhel dokáže zdůraznit nadčasové literární a životní poselství klasiků, kteří i přes propast staletí oslovují mládež svými výpověďmi o lásce a jejích střetech se smyslem pro povinnost či společenskou konvencí. Životní směřování jednotlivých členů party pak představuje paralelu k těmto románovým i skutečným příběhům. Románová série je explicitně určena čtenářkám od třinácti let. Její protagonisté však postupně stárnou a souběžně se posouvá také okruh problémů, jež řeší – od nezávazných prázdninových dobrodružství až k otázkám přijetí zodpovědnosti za budoucí život svůj i svých blízkých. Blbnutí s Oscarem lze zařadit k těm dílům, která si naleznou čtenáře i mezi příslušníky podstatně starší věkové skupiny.
Blbnutí s Oscarem zavede čtenáře na třítýdenní kurz angličtiny do Dublinu. Ačkoli se zde nabízí hned několik literárních tras ke sledování (Jonathan Swift, James Joyce), autorka záměrně volí pohnutý život a dílo výstředního dandyho Oscara Wildea, jenž se v Irsku narodil. Právě prostřednictvím populárního a na konci života zatracovaného autora, který kvůli nepovoleným homosexuálním stykům skončil ve vězení, dospívá jedenadvacetiletý Rosťa k šokujícímu poznání o své identitě. Autorka líčí počínající vztah irského lektora angličtiny Justina, jež píše o Wildeovi bakalářskou práci, a českého studenta přesvědčivě, s maximální otevřeností, ale vkusně. Z náhodného setkání ve školních lavicích se na straně Justina rodí zpočátku ohleduplně zapovězená láska, na Rosťově straně citový zmatek ústící v úlevné přiznání pravdy o vlastní sexuální orientaci nejenom sobě, ale i ostatním.
Romány „béčkové“ série jsou nevyrovnané. V některých cítíme, že literárněvýchovný aspekt je spíše povinnou vycpávkou než skutečným kompozičním pojítkem a návaznost na životní situaci adolescentních hrdinů je příliš okatě vykonstruovaná (např. Báro, nebreč; Bojíš se, Margito?). Blbnutí s Oscarem patří rozhodně k těm, v nichž se autorce podařilo působivě skloubit zeměpisný i literárněhistorický aspekt s propracovanou psychologizací postav a věrohodností jejich konfliktů. Vnitřní perspektiva mužského hrdiny navíc zaručuje, že román si může najít recipienty i mimo okruh typických adresátek nenáročné dívčí četby.
© Milena Šubrtová
RECENZE 3:
Březinová si posvítila na problematiku homosexuality 03.04.2012 Martina Bittnerová Literatura
http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=12187
Ivona Březinová se snaží prostřednictvím svých knih nejen bavit, ale také nenásilně vzdělávat. Nedávno pokřtěný titul s názvem „Blbnutí s Oscarem“ náleží do tzv. béčkové série, v níž autorka posílá své hrdinky Nikol, Simču a Fany na objevné výpravy po stopách spisovatelů a spisovatelů. Tím pádem celá série získává další rozměr, protože seznamuje s historickými i zeměpisnými reáliemi.
Blbnutí s Oscarem má však ještě významnější přesah. Autorka v něm nechává vypořádat se Nikolina bývalého kluka Rosťu s poznáním, že se mu líbí kluci. Otevírá tím klasický problém coming outu.
Dívky se tentokrát vydávají do Irska, rodné země Oscara Wilda, který kvůli svému zájmu o muže, skončil ve vězení. Doprovod na cestě jim dělá Simonin přítel Manuel, a již zmíněný Rosťa. Parta objevuje Dublin i jeho okolí. Chodí na kurz angličtiny. Holky mají krátce před maturitou, proto si užívají chvíle relativní svobody. Vyprávění působí v této rovině nesmírně živě, a přestože se hrdinky poněkud změnily, základní povahové rysy jim zůstávají. Čtenář je jednoduše pozná, ačkoliv mu Simča může lézt na nervy.
Příběh se točí nejvíce kolem Rosti. Ten se chová natolik zvláštně a nepředvídatelně, že by ho našinec nejraději nechal nastoupit do virtuálního letadla směrem domů.
Jako by se díky tak závažnému tématu sexuální identity vytratila z kulis příběhu určitá lehkost. Zajímavými se proto stávají místa, kde se čtenář setkává s životními osudy Wilda, či kapitolami irské historie. Rosťa samozřejmě díky Wildovi může přemýšlet o sobě a snaží se hledat paralely. Wilde mu má v podstatě pomoci vyřešit poměrně těžkou a nečekanou životní situaci. Na pozadí toho děvčata navštěvují památná místa, poznávají zvyky i ochutnávají tradiční jídla. Bohužel dokumentující fotografie v knize chybí. Samozřejmě se nejedná o vlastivědnou publikaci, leč bych tentokrát nějaké obrázky přivítala.
Otevřený konec příběhu pak znamená hozenou rukavici pro autorku, aby příště mohla ukázat, zda se Rosťa se svou láskou srovnal a především, co na to říkají jeho rodiče.
Na facebooku už jsem objevila povzdech čtenářky, které se rozchod Rosti a Nikoly nelíbil. Rozuzlení jejich vztahu opravdu trochu skřípe, stejně jako když dovádí Rosťa s Justinem ve vodě, byť v mírné irské zimě. Na druhou stranu jen málokdo si umí představit, k jakým změnám dochází ve vnímání mladého muže, který zjistí, že ho holky vlastně nepřitahují.
Snaha o zobrazení nejniternějších Rosťových pocitů je nejcennější v tom, že ukazuje, čím vším si takový jedinec prochází a kolik podpory od svých nejbližších potřebuje.
ROZHOVOR:
Ivona Březinová blbla s Oscarem
Vytvořeno 12. 4. 2012 2:00
Autor: Jana Semelková
Od roku 2005 vycházejí v Albatrosu literární cestopisy, jejichž názvy vždy začínají písmenem „B“. Říkám jim „béčka“. Letos k svazkům Básník v báglu (K. H. Mácha), Blonďatá Kerolajn (K. Světlá), Báro, nebreč (B. Němcová), Bojíš se, Margito? (M. Figuli) a Blázniví donkichoti (M. de Cervantes) přibyl titul Blbnutí s Oscarem (O. Wilde). Ivony Březinové jsem se zeptala, jak se jí s Oscarem blblo a vlastně, jak to všechno začalo.
Ivono, za Oscarem ses vypravila do Irska, navštívila jsi skutečně všechna místa, o kterých v knížce píšeš?
Navštívila. Před odletem do Dublinu jsem sice leccos stihla o Oscaru Wildovi nastudovat, takže jsem si v kufru vezla seznam míst, která nutně musím navštívit, ale zásluhou našich kamarádů Kačky a Aleše, kteří v té době v Irsku žili, jsme se nakonec dostali i na irský venkov. A právě místa, která jsem díky tomu poznala, se stala „jevištěm“ pro mou knihu. Jsem ráda, že tomu tak je, protože Irsko není jen Wilde, Irsko jsou zvlněné zelené louky poseté ovcemi, středověké památky keltské kultury i třeba dech beroucí megalitické hrobky. To vše jsme v Irsku viděli a přišlo by mi to jako hrozná škoda, kdyby tahle místa nenavštívili i hrdinové mé knihy.
Vyzkoušela sis i lezení vodopádem Powerscourt, jako Rosťa s Justinem?
Samozřejmě, že ano. Jen jsem při tom neřádila tolik jako oni. Lezla jsem po balvanech, skákala přes pěnící se vodu, ale na rozdíl od Justina a Rosti jsem si dávala velký pozor, abych se nenamočila. Fakt byla docela chladno. Jo, a klíčky od auta jsme naštěstí taky neztratili. Člověk taky nemusí svým hrdinům předžít každý detail. A já si ráda vymýšlím. Vlastně i o ty klíčky jsme jednou přišli. Když jsme dávali dohromady materiály ke knížce Blázniví donkichoti, vytratily se nám klíčky v madridském Pradu. A náhradní byly zamčené v naší škodovce. Naštěstí ty ztracené někdo našel a odevzdal ve vrátnici muzea. Když jsme se tam celí zoufalí přiřítili, pán ve vrátnici se jen zazubil a se slovy „Sí, escoda!“ nám je podal.
Poslední svazek se dotýká života O. Wilda, jaký je tvůj vztah k tomuto autorovi?
Dost rozporuplný. Myslím, že nositelem mého názoru na tohoto autora, je Rosťa, který čím víc ho poznává, tím víc ho považuje za fanfaróna a pozéra. I já si spolu s Rosťou myslím, že kdyby Oscar nebyl tak samolibý a zhýčkaný slávou, dokázal by svůj velký pád z výšin na dno vězení přežít. A je úplně jedno, jaká byla jeho sexuální orientace, podstatnější je, jaká byla jeho pýcha.
Jak těžké bylo psát o klukovi, který se zamiluje do kluka a vlastně se mu obrátí celý svět?
Emocionálně byl pro mě tenhle díl určitě nejtěžší. Jsem heterosexuální ženská, máma dvou dospělých dcer, ale při psaní byly chvíle, kdy jsem se stávala klukem, navíc klukem, který si začíná uvědomovat, že je na kluky. Pro mou psychiku to byly dost složité kotrmelce, ale ustála jsem to. Přesto bych si rukopis netroufla dát z ruky dřív, než ho přečetli dva mí kamarádi, kteří jsou gayové. Byli vlastně mými odbornými garanty a já jim za to moc děkuju.
S literárními cestopisy jsi začala v roce 2005 – proč?
Všechno tehdy začalo z popudu nakladatelství Albatros. Měla jsem napsat příběh odehrávající se na cestě. Na nějaké reálné trase. Do té doby jsem žádný „cestopis“ nenapsala, a tak mě výzva zaujala. Ponořila jsem se do knihovny, hrabala v příručkách a průvodcích a hledala nějakou zaslíbenou trasu. A pak jsem ji jednoho dne našla v obyčejné turistické mapě Kokořínska. Přímo v mapě byl u jedné z turistických tras nápis Cesta Karla Hynka Máchy a já zajásala. Když se ovšem moje tehdy asi čtrnáctiletá dcera dozvěděla, o kom že to chci psát, sjela mě mírně opovržlivým pohledem a oznámila, že o Máchovi jí stačí odstavec v učebnici. Tím mě ovšem jen popíchla a já se rozhodla napsat knihu o Hynkovi tak, aby to bavilo číst i pubertální výrostky, kteří by jinak o tohoto velikána se složitou osobností okem nezavadili. A myslím, že tenhle záměr mi docela vyšel.
Proč byl prvním právě Karel Hynek Mácha? Jak si vlastně volíš ony „klasiky“, kterých dílo cestopisy připomínáš?
Pro Máchu jsem vždycky měla slabost, na gymnáziu jsem fantazírovala, že se pokusím rekonstruovat jeho nedopsaný cyklus Kat. A plánovala jsem, že stejně jako on půjdu pěšky do Itálie. Vlastně, já nechtěla jít pěšky, ale jet na takové té velké koloběžce. Dokonce jsem si kvůli tomu půjčila Italštinu pro samouky, ale skončilo to u druhé lekce a mé nadšení pro dálkové koloběžkování také vyprchalo. Obdiv k Máchovi mi ale zůstal. Druhý díl byl o Karolině Světlé, která má v turistické mapě Podještědí také svou trasu. Aby ne, jezdívala tam v létě na prázdniny po dobu třiceti let. Musela tam znát každý kámen. Dál jsem svou partu poslala do Ratibořic, kde je přímo naučná stezka, která se váže k Babičce a její autorce Báře, která v dospělosti odvrhla jméno Barbora a stala se Boženou Němcovou. Margita Figuli se zase narodila poblíž míst, odkud pocházel Jánošík, a tak jsem své hrdiny nechala jezdit na koni a podnikat túry v prostředí krásných slovenských hor. Cervantesův Don Quijote je přímo lokalizován do krajiny La Mancha, takže v knize Blázniví donkichoti nebylo co řešit. A když se mi pak naskytla možnost podívat se do Dublinu, jela jsem tam už se záměrem „zmapovat“ si Oscara.
Navštívila jsi všechny místa, na která jsi poslala své hrdinky? Co na to říká tvá rodina?
Už Máchou jsem si nastavila poetiku knihy tak, že všechny cestopisné údaje sedí. Každou trasu nejdřív pečlivě projdu či projedu a teprve potom na ně vyšlu své hrdiny. Ostatně, původní zadání znělo příběh na cestě. Že se z „cestopisů“ vyklubou knížky zároveň životopisné, je jakýsi bonus navíc. Máchu a Světlou se mnou prochodil tatínek, do Ratibořic jsem se po letech vrátila s literárně-poznávacím zájezdem, který pořádalo Národní muzeum, a zahraniční cesty jsem absolvovala s manželem, který vždy pouze suše prohodil, že je zvědav, zda můj honorář pokryje aspoň cestovní náklady včetně letenek.
Kam se vypravíte teď? Který z autorů zasáhne do osudů známé party?
Poslední díl bude cestovatelsky nejjednodušší, stačí pár stanic metra a budeme na místě. Zůstaneme totiž v Praze, jen se vrátíme do začátku 20. století. O to víc mi možná dá zabrat samotný autor Franz Kafka. Tak mi všichni držte palce.
To určitě budeme! Děkuji za rozhovor.