Archiv pro štítek: Nikol

Bleděmodrá kafkárna

Sedmý díl lit. cestopisů nechává partu kamarádů poznávat pomocí geocachingu  Prahu, město, ve kterém skoro celý život pobýval německy píšící židovský spisovatel Franz Kafka.

BleděmodráKafkárna

 

ANOTACE:

Sedmý a zároveň závěrečný díl literárních cestopisů pro mládež (Básník v báglu o K. H. Máchovi, Blonďatá Kerolajn o K. Světlé, Báro, nebreč! o B. Němcové, Bojíš se, Margito? o M. Figuli, Blázniví donkichoti o M. de Cervantes a Blbnutí s Oscarem o O.Wildovi) sleduje osudy většiny současných hrdinů, kteří se v předchozích dílech objevili. Textem, který je výpovědí o slastech i strastech dnešních maturantů, opět nenásilně prostupují osudy spisovatele, tentokrát Franze Kafky, německy píšícího pražského Žida, který je světově uznávaným autorem, ale pro spoustu mladých českých čtenářů zůstal zatím neobjevený. Bleděmodrá kafkárna je vhledem do kafkovského světa, který je nám v mnohém až nebezpečně blízký.

Kafkárna_mapa

Nerozlučný trojlístek kamarádek se tentokrát na cesty nechystá, zůstává v Praze. Maturita na krku, a tak Fany, Nikol a Simča leží v knihách. V závěrečném díle literárních cestopisů je hlavním hrdinou Rosťův bratr Aleš, nadšený vyznavač geocachingu. A velký obdivovatel Franze Kafky, podivuhodného spisovatele, který je v zahraničí téměř synonymem Prahy, ale pro mnoho českých teenagerů zůstává dosud velkou neznámou…

PŘEDCHOZÍ DÍLY:

Kafkárna_záda

UKÁZKA 1:

Když jsem se dneska ráno probudil z šílených snů, zjistil jsem, že jsem se proměnil v opici. Paže a nohy jsem měl pokryté hustou tmavou srstí, a jak jsem si rukama s nápadně úzkými dlaněmi promnul obličej, nahmatal jsem zarostlou tvář s placatým nosem a s široce vyceněnými zuby v mohutné čelisti.
V první chvíli mě napadlo, že vlastně ani nemusím být opice, jen jsem se s opicí prostě probudil. A to pořádnou. Včerejší večer zřejmě musel stát za to. Jenže v druhé chvíli mi došlo, že už rok nechlastám. Zmateně jsem se podrbal na hnědém, mírně vypouklém břiše, z něhož sklouzávala přikrývka a které si o podobnosti s mým propadlým lavorem mohlo nechat leda zdát. Co se to se mnou stalo?
Obrátil jsem hlavu k oknu. Bylo na obvyklém místě. Kapky deště dopadaly na okenní plech. Chtěl jsem vstát, ale z nějakého důvodu to nešlo. Ležel jsem na zádech a bezmocně mlel chlupatýma, vzhledem k ostatnímu tělu žalostně krátkýma nohama bez možnosti obrátit se na bok. A právě to mě uklidnilo. Vzpomněl jsem si, že o něčem podobném už jsem četl…

„Hele, není to Aleš?“ dloubla Fany do Simči, když stály na rohu Dušní a Vězeňské ulice.
„Kterej Aleš? Ukaž, kde?“
„Rosťův brácha, přece. Tam u tý sochy.“
„Jo, Aleš,“ plácla se Simča do čela a honem si urovnávala blonďatou ofinu, jako by při náhlém hnutí mysli mohl její dokonalý účes přijít k újmě. „Co tam dělá? Nepřipadá ti, že se chová nějak divně?“ nespouštěla oči ze známého, kterého už poměrně dlouho neviděla.
„Jéžiš, co by dělal, třeba potřebuje na záchod,“ mávla Fany rukou. „To víš kluci, ti se s tím nepářou. Zaběhnou do keříků za pomník a je to.“
„Fuj,“ pronesla Simona s viditelným despektem.
„Nono, slečinko, snad už to sbírám,“ ozvalo se vedle ní.
„Co?“
„Vy jste ještě na chodníku neviděla psí exkrement?“
„Myslí hovínko,“ dloubla Fany pobaveně do nic nechápající Simči.
Šedovlasá paní vedle nich se trochu namáhavě sehnula a rukou v igelitové rukavici sebrala psí výkal a vložila jej do sáčku.
„I psi potřebují na záchod. Nemusíte se hned ofrňovat, viď, Ámosi,“ pronesla paní a v doprovodu bígla, který ještě trochu rozhrabal okraj unaveného trávníku, odkráčela pryč.
„Co to bylo?“ nechápala Simča.
„Myslela, že to tvoje fuj patřilo jejímu Ámosovi,“ uchechtla se Fany. „Hele, Aleš už tam není. Pokud fakt nečurá v křoví za pomníkem.“
Kamarádky přešly ulici a společně zamířily k soše kráčejícího muže, tedy spíš jakéhosi prázdného obleku bez těla, jemuž na ramenou seděla další mužská postava s kloboukem na hlavě. Fany se rozhlížela na všechny strany. Simča rovnou nahlédla za pomník, pak se naklonila přes ozdobné zábradlí lemující zídku za sochou a podívala se dolů na travnatou plochu, jejíž terén byl vůči chodníku značně snížený, a těsně u zídky tudíž skrytý očím kolemjdoucích.
„Aleši! Co tady…“
„Nechoď sem!“
„Promiň, já jen…“
„Jdi pryč a dělej jakoby nic,“ přikázal jí důrazně.
„Padáme odsud!“ zasyčela pobledlá Simča na Fany, sotva se odvrátila od zábradlí. „Tady to za chvíli vybouchne!“

UKÁZKA 2:

„Kluci, večeře!“ ozval se matčin hlas a Rosťa s tátou se málem srazili ve dveřích do kuchyně.
„Nono, to jste tak hladoví? A kde je Aleš?“
„Já nemám hlad,“ křikl z předsíně. „A musím ještě ven.“
„Určitě zase tuší, že máme karbanátky,“ vzdychla maminka. „Z toho jeho vegetariánství fakt nadšená nejsem.“
„Jaký tušení?“ podivil se otec. „Stačí nasát vůni, která se line celým bytem, a všechno je jasný,“ prohodil a zálibně se zakousl do prvního sousta.
„Eee, já vlastně taky nebudu,“ vyskočil Rosťa od stolu. „Zapomněl jsem, že ještě mám něco důležitýho, omlouvám se.“
„Nepřipadá ti, že jsou kluci poslední dobou nějaký divný? Teda hlavně Aleš,“ nakrčila maminka starostlivě čelo, sotva za Rosťou bouchly dveře bytu. „Ani žádnou holku nemá. Jestli nakonec taky přijde s tím, že je gay, tak to už nevydejchám. U jednoho syna se taková věc dá snést. Ale u obou?“
„Prosím tě!“ mávl otec rukou. „Prostě se fláká. Ve všem. Už mohl mít pomalu před promocí, kdyby seděl a makal.“
„Možná jsme ho do těch práv neměli nutit,“ pokrčila maminka rameny. „Já na něm vidím, že ho nebaví.“
„A co ho baví? No, řekni. Ty jeho linoryty, nebo co to věčně rejpá? K čemu to je, prosím tě? To už je opravdu lepší Rosťova historie. I když… nechat na sebe padat prach někde v archivu… copak to je nějaká pořádná práce?“
„Tak se nerozčiluj. Aleš ty práva dodělá, uvidíš. Vždyť se snaží.“
„No, jen aby. Podej mi ještě jeden karboš, prosím tě. Já bych nemohl být vegetarián, ani kdyby mě mučili.“

Rosťa počkal, až výtah dojel do přízemí. Když dole klaply dveře, mohl vystartovat. Před dům se dostal právě včas, aby zahlédl, za kterým rohem Aleš mizí. Obezřetně se vydal v jeho stopách. Vypadalo to, že brácha míří na metro. Rosťa na chvíli zpanikařil, ale podařilo se mu zamíchat se do davu a nastoupit do vedlejšího vagonu. Teď jen nepropást chvíli, kdy Aleš bude vystupovat.
Povedlo se. Na stanici Staroměstská vynesl chumel lidí Aleše mezi prvními. Rosťa naopak schválně vyšel jako poslední a zařadil se do fronty na eskalátory, kapuci mikiny staženou do obličeje, kdyby se brácha náhodou otočil. Ale nic takového nehrozilo. Aleš v klidu opustil vestibul metra a uvolněně se vydal Kaprovou ulicí směrem k Staroměstskému náměstí. Rosťa v bezpečném odstupu za ním.
Bylo zataženo, začalo se rychle šeřit. Na chodnících bylo jen pár lidí, opozdilců spěchajících z práce, nebo těch, kteří mířili do některé ze staroměstských hospůdek.
„Excuse me, where is the Old-New Synagogue, please?“ oslovil Rosťu jakýsi mladý pár.
Samozřejmě že Rosťa věděl, kde je Staronová synagoga. Když provádí cizince po okruhu s názvem Židovská Praha, je to jedno z hlavních stanovišť. Už chtěl těm dvěma podrobně vysvětlit cestu, ale letmý pohled do dálky ho upozornil, že Aleš mu mizí z dohledu. Proto jen zbaběle mávl rukou doleva, zamumlal název Pařížské ulice a dal se do běhu. V poslední chvíli. Aleš totiž náhle zahnul do Žatecké a pokračoval Platnéřskou a ulicí U Radnice na Malé náměstí. Tam viditelně zpomalil. Pod jednou z lamp se zastavil úplně, z kapsy vyndal notýsek, cosi pečlivě zkoumal a loudavě zahnul doleva k domu U Minuty.
Tenhle dům Rosťa znal jako vlastní boty. Sousedil přímo se Staroměstskou radnicí a většina turistů ho obdivovala pro nádhernou sgrafitovou výzdobu. I teď ve tmě byl nasvícen, ale nezdálo se, že by zdobená fasáda Aleše nějak zajímala. Zběžně se rozhlédl, vytáhl mobil, cosi na něm vyťukal, ale nepřiložil ho k uchu. S očima upřenýma do země pomalu zašel do temného podloubí.
Rosťovi jeho chování připadalo čím dál podivnější. A to ještě nebylo nic proti tomu, když Aleš náhle znehybněl a mobilem posvítil do tmavého kouta. Nic tam nebylo. Aspoň z dálky se Rosťovi zdálo, že výklenek je úplně prázdný. Aleš si ale přidřepl a znovu se rozhlédl, tentokrát pozorněji. Rosťa v poslední chvíli stáhl hlavu za zeď. Moc nechybělo a málem byl prozrazený. Chviličku vyčkával a pak opatrně vykoukl.
Aleš klečel mezi odhozenými nedopalky cigaret v zaplivaném koutě podloubí, které páchlo močí nočních opilců. To Rosťa moc dobře věděl, proto turisty vodil spíš ulicí, a ne pod oprýskanými oblouky. Teď nevěřícně sledoval, jak jeho bratr vytahuje z kapsy zasouvací nůž a snaží se jím vydloubnout jednu z dlažebních kostek. To nevypadalo dobře. Buď se jeho bratr zbláznil, nebo lítá v něčem, co smrdí daleko víc než tisíckrát pomočený kout historické Prahy.
Aleš už kostku očividně vyloupl a opatrně nadzvedl. Prsty zašátral v důlku, ale zřejmě byl nespokojený, protože kostku odložil a dal se do dolování té sousední. Asi opět bez očekávaného výsledku. Znovu použil mobil, cosi v něm hledal, pak si displejem posvítil do notýsku i na dlažbu, aby se pustil do dloubání třetí kostky.
To už Rosťa nevydržel.
„Co tady děláš?“ přiskočil k bratrovi a nepřipravenému tak vpadl do zad.
„Já… já… vole, to seš ty, jo?“ změnil se Alešův úlek v náhlou zlost. „Tak ty mě špehuješ!“
„Říkej si tomu, jak chceš. Ale nechápu, co vyvádíš, a ani trochu se mi to nelíbí,“ pronesl Rosťa mrazivě.
„Taky to nedělám proto, aby se to někomu líbilo,“ zvedl se Aleš ze země a oprášil si kolena.
„A proč to teda děláš?“
„Protože mě to baví.“
„Baví tě lézt v smradlavých průjezdech a podloubích po kolenou a dloubat dlažební kostky, jo?“ ujišťoval se Rosťa. „Tohle zkoušej namluvit někomu jinýmu.“
Aleš mlčky pokrčil rameny.
„Brácho, vzpamatuj se a řekni mi, o co jde,“ naléhal Rosťa. „Já z toho všeho mám totiž dost blbej pocit.“
„Tak jo,“ vzdychl Aleš rezignovaně. „Přesně tohle se nemělo stát, že mě při akci někdo uvidí. Schránka je ale stejně mrtvá,“ mávl rukou do rohu a botou pečlivě zamáčkl tři dlažební kostky na jejich původní místo.
„Mrtvá,“ hlesl Rosťa. „Skoro mám strach, co přijde dál.“
„Nepanikař,“ řekl Aleš, popadl bratra za rukáv a táhl ho pryč. „Jdeme, tady to fakt smrdí.“
Prošli pod orlojem a u hrany radnice zabočili doleva směrem k svatému Mikuláši.
„Kam jdeme?“ chtěl vědět Rosťa.
„Jen tady na roh Pařížský. Ale tvař se nenápadně.“
„Copak je v tý tmě vidět, jak se tvářím?“ namítl Rosťa dotčeně. „To ty se pořád ohlížíš.“
„Protože jsi mi dal pořádnou lekci, jak jsi mě vystopoval. Nerad bych, aby nás překvapil někdo další.“
To už stáli před staroměstským kostelem svatého Mikuláše, který bíle svítil na pozadí temné oblohy. Náměstí za jejich zády bylo okázale prázdné.
„Teď přejdeme támhle na roh k Oppeltovu domu,“ zašeptal Aleš a vykročil.
Po několika krocích zahnul vlevo do Pařížské ulice a ukázal na zeleně natřený hydrant vyrůstající z šedočervené dlažby chodníku.
„Nebudeš zase dloubat kostky, že ne,“ ujišťoval se Rosťa s hrůzou, aby jeho náhlé podezření nebylo správné.
„Ne. Tentokrát se budeme hrabat v hlíně. Vidíš ten stromek? Kolem něj je něco jako záhon. V jeho levém rohu při pohledu od hydrantu by měla být schránka. Hrabej.“
„Já? Proč já?“ vzpouzel se Rosťa. „Vždyť ani nevím, co mám hledat.“
„To já taky ne,“ prohodil Aleš ledabyle a popošel k lampě, aby nahlédl do notýsku. „Hm, bude to něco většího,“ poznamenal po chvíli.
Rosťa přistoupil k obrubníku a špičkou boty zkusmo zajel do vrstvy mulčovací kůry. Nezdálo se, že by pod ní něco bylo.
„Asi musíš hloubějš, ukaž,“ odstrčil ho Aleš a sklonil se k zemi.
Vtom se za nimi ozvaly kroky.
„Bacha! Mudlové!“ sykl Aleš a okamžitě začal předstírat, že si zavazuje tkaničku u boty.
„Co? Jaký mudlové?“ nechápal Rosťa.
„Mlč!“
„Chcete svézt, pánové?“ oslovil je muž a hned se hnal k zaparkovanému taxíku. „Jsem volný, jen jsem si odskočil. Kam to bude?“
„Ne, ne, děkujeme. My se jdeme ještě projít,“ zareagoval pohotově Aleš, zavěsil se do zkoprnělého Rosti a táhl ho zpátky na náměstí a kolem Mikuláše pryč.
„Hrabe ti? Jaký mudlové, proboha?“ ťukal si Rosťa na čelo. „Dal ses znovu do četby Harryho Pottera, brácho? Ale to už je pár let, co jsme si vzájemně kreslili fixou na čelo jizvu ve tvaru blesku. Nemyslíš, že už jsme na to trochu starý?“
Rosťa se nezadržitelně rozhýkal, jak mu to všechno po prožitém napětí najednou přišlo k smíchu.
„Říkal jsem ti, že je to hra,“ namítl Aleš. „Ale s Harrym Potterem to opravdu nemá nic společnýho. I když… mudlové jsou stejně jako u něj ti, co nic netuší. Takže i ty jsi pořád ještě mudla,“ plácl Aleš bráchu přátelsky po zádech.

Z katalogu KMČ – prosinec 2013

 

RECENZE 1:

Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové
SUPERRODINA
Listopad 25, 2013 in Jana Semelková, Knihy
share save 171 16 Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové
Bleděmodrá kafkárna Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové

Ivona Březinová navnadila čtenáře v roce 2005 poutavým dobrodružstvím tří kamarádek putujících o prázdninách Českým rájem a objevující místa, která kdysi navštívil Karel Hynek Mácha. Opravdu dokázala skloubit současný příběh s příběhem romantického básníka a rozporuplného muže, jenž žil a tvořil před víc jak sto lety. Fany, Nicol a Simča okamžitě získaly sympatie čtenářů. Samozřejmě s nimi i kluci, vyznavači historického šermu, které dívky na cestách potkaly. Nerozlučná parta pak v následujících letech prožila mnohé – maturitu, přijímačky na vysokou školu, cesty do zahraničí. A vždycky když jeden z nich byl v nesnázích, našel odpovědi v osudech i románech starých autorů.

Sérii literárních cestopisů Ivona Březinová uzavřela sedmým titulem právě teď. Poslední, sedmá kniha je věnována Kafkovi a jeho Praze. Byla jsem velmi zvědavá, jak se autorce povede přiblížit našim čtenářům osobnost Franze Kafky, ve světě uznávaného téměř jako symbol Prahy, u nás skoro neznámého. Vždyť jeho složité texty nelze hltat na jeden zátah. Je třeba si nechat prostor k uchopení a pochopení jeho díla. Je třeba pochopit jeho složitou a rozporuplnou povahu.

Zvolila opět vhodnou paralelu (jako v předchozích šesti knihách) – Kafka řešil svůj vztah k otci v dopisech, stejně jako řeší podobný problém její hrdina Aleš. I on píše otci, i když není jisté, zda otec si kdy jeho dopisy přečte. Ale právě ony mu pomohou vyrovnat se se složitými vztahy, najít styčné body. Spolu s Alešem chodíme Prahou po stopách Kafkových, nahlížíme do jeho dopisů, románů, nacházíme jeho i sebe. Poutavé, napínavé, vzrušující. Brzy máme chuť zaběhnout do knihovny, půjčit si vše, co od Kafky mají a číst.

Prahou Franze Kafky s hrdiny příběhů Ivony Březinové

A nebyla by to Ivona, kdyby řadu věcí, které prožívají její hrdinové, neokusila na vlastní kůži. Její hrdina Aleš, Rosťův bratr (to je ten mladý muž, který v minulé knize řešil svou homosexualitu poznáváním životních osudů Oscara Wildea), je totiž nadšeným vyznavačem geocachingu. Jako správný „kačer“ objevuje po Praze kešky (schránky), které jsou v této mezinárodní hře zaregistrované a které hledá právě na místech spjatých s jeho oblíbeným autorem. A jak jsem se dozvěděla, Ivona si pár kešek také sama našla, poznala ono vzrušené dobrodružství, při jejich hledání. Je samozřejmé, že ty, které v románu „odtajnila“, jsou smyšlené. Jistě však na jiných místech nějaké budou…

Ivona Březinová opět potvrdila, že dokáže čtenáře lapit do svých tenat, že je dokáže nabudit, zaujmout, najít jim nová témata i smysluplné zájmy. Věřím, že její výzva v Poznámce autorky k vytvoření velké mezinárodní kafkovské geocachingové hry nezůstane oslyšena, že opravdu se jí někdo ujme, stejně jako věřím, že z knihoven začnou mizet díla Franze Kafky, kterého tak nekonvenčně nejen mladým lidem představila.

„Béčková řada“ (vlastní označení autorky) je u konce. Jen se nemylte: béčko není označením jakosti románů, ale vyjádřením toho, že všech sedm titulů začíná shodně na „B“ – Básník v báglu (Mácha), Blonďatá Kerolajn (Karolína Světlá), Báro, nebreč (Božena Němcová), Bojíš se, Margito? (Margita Figuli), Blázniví donkichoti (Miguel de Cervantes), Blbnutí s Oscarem (Oscar Wilde), Bleděmodrá kafkárna (Franz Kafka). Přinesla čtivé příběhy, které dokazují, že některá literární díla s lety nestárnou, že to, co prožíváme teď, už kdysi někdo prožíval, zažíval a řešil, i když v jiné době, v jiné společnosti. Že zkušenosti dob dřívějších se dají velmi dobře aplikovat na dobu současnou – jen musí člověk být vnímavý a otevřený, nesmí se uzavírat ve vlastních bolístkách. Opravdu se na nejednu životní situaci dá jít přes příběh románové postavy, přes osud literáta-klasika. A najednou člověk vidí věci nově, s nadhledem, i když je mu jen krásných sedmnáct, osmnáct, devatenáct… nebo jinak krásných třicet, čtyřicet, padesát.

Název: Bleděmodrá kafkárna
Autor: Ivona Březinová
Vydáno: 2013
Vydalo nakladatelství: Albatros
Zdroj foto: www.kosmas.cz
Jana Semelková

RECENZE 2:

Ivona Březinová se vydala po stopách Franze Kafky

Kultura 21. Úterý, 10 Prosinec 2013 02:48 PhDr. Jana Semelková

Ve svém sedmém – posledním v řadě – literárním cestopisu zůstala Ivona Březinová v hlavním městě naší země. Její hrdinové z „béčkové řady“ (béčko zde není označením jakosti románů, ale vyjádřením toho, že v řadě tituly začínají shodně na „B“ – Básník v báglu, Blonďatá Kerolajn, Báro, nebreč, Bojíš se, Margito?, Blázniví donkichoti, Blbnutí s Oscarem, Bleděmodrá kafkárna) na svých cestách poznali kus Čech, vydali se do zahraničí, aby se vrátili do Prahy. Fany, Nikol a Simča, nerozlučné kamarádky, prožily spoustu osudových okamžiků, seznámily se s partou kluků, řešily své „maléry“ ony samy, řešily své „maléry“ ti kluci. Nebylo to vždy snadné, ale vždy každý z nich našel průvodce v literatuře. Ivona Březinová tak ukázala, že některá literární díla nestárnou, že to, co prožíváme teď, mohl kdosi prožít před stoletím (před jedním i více) také. Že zkušenosti dob dřívějších se dají velmi dobře aplikovat na dobu současnou – jen musí člověk být vnímavý a otevřený, nesmí se uzavírat ve svých bolístkách. Opravdu se na nejednu životní situaci dá jít přes příběh románové postavy, přes osud literáta-klasika. A najednou člověk vidí věci nově, s nadhledem, i když je mu jen krásných sedmnáct, osmnáct, devatenáct… nebo jinak krásných třicet, čtyřicet, padesát.
Tato románová řada se autorce víc než vydařila. Přiblížit dobu minulou současným čtenářům, připomenout díla, dnes upozaděná a pozapomenutá, ukázat, jak se dá z lecčeho „vybruslit“, aniž by člověk „ztratil body“. Dávná moudrost tvrdí, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Zná to každý z nás. Každý na to ve víru událostí zapomíná. Ve všech příbězích „béčkové řady“ Ivona ukázala, jak si s problémy poradit, navedla na cestu přes literaturu a přitom se jí podařilo vytvořit moderní čtivý kvalitní příběh o dospívání a zrání. A tak už víme, jací asi byli a jaká trápení s láskou měli Karel Hynek Mácha, Karolína Světlá, Božena Němcová, Margita Figuli, Miguel de Cervantes, Oscar Wilde a jako poslední tajemstvími často zahalovaný Franz Kafka. Všechna ta jména nám byla předestřena v hodinách literatury a všechna obdržela díky nálepce „klasická“ minusové body. Proto na celé autorčině řadě oceňuje především ono „odnálepkování“.
Byla jsem velmi zvědavá, jak se autorka popere s osobností Franze Kafky, ve světě uznávaného téměř jako symbol Prahy, u nás skoro neznámého. Jeho složité texty nelze číst na jeden zátah. Nelze je „zhltnout“. Je třeba jim nechat prostor k uchopení a pochopení.
Ivona Březinová opět zvolila vhodnou paralelu (jako v předchozích šesti knihách) – Kafka řeší svůj vztah k otci, stejně jako řeší podobný problém její hrdina Aleš. I on se uchýlí k psaní dopisů otci, které možná ten nikdy číst nebude, které však Alešovi pomohou určit, co je a co není podstatné, kde je jeho místo v otcově životě i naopak, jaký je jejich skutečný, i když oběma zastíraný, vztah. Procházíme tak s Alešem Prahou po stopách Kafkových, nahlížíme do jeho dopisů, děl, nacházíme jeho i sebe. Stejně jako hrdina knihy, stejně jako jeho kamarádi.
A nebyla by to Ivona, kdyby řadu věcí, které prožívají její hrdinové, neokusila na vlastní kůži. Její hrdina Aleš, Rosťův bratr (to je ten mladý muž, který v minulé knize řešil svou homosexualitu poznáváním životních osudů Oscara Wildea), je totiž nadšeným vyznavačem geocachingu. Jako správný „kačer“ objevuje po Praze kešky (schránky), které jsou v této mezinárodní hře zaregistrované a které hledá právě na místech spjatých s jeho oblíbeným autorem. A jak jsem se dozvěděla, Ivona si pár kešek také sama objevila, poznala ono vzrušené dobrodružství, při jejich hledání. Je samozřejmé, že ty, které v románu „odtajnila“, jsou smyšlené. Jistě však na jiných místech nějaké budou…
Ivona Březinová opět potvrdila, že dokáže čtenáře lapit do svých tenat, že je dokáže nabudit, zaujmout, najít jim nová témata i smysluplné zájmy. Věřím, že její výzva v Poznámce autorky k vytvoření velké mezinárodní kafkovské geocachingové hry nezůstane oslyšena, že opravdu se jí někdo ujme, stejně jako věřím, že z knihoven začnou mizet díla Franze Kafky, kterého tak nekonvenčně nejen mladým lidem představila.

Název: Bleděmodrá kafkárna
Autor: Ivona Březinová
Vydáno: 2013
Stran: 144
Vydalo nakladatelství: Albatros
Hodnocení: 95 %

Zdroj foto: www.kosmas.cz

RECENZE 3:

http://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-od-10-let/beletrie-od-10-let/4900-brezinova-bledemodra-kafkarna
http://www.citarny.cz/index.php/autori/osobnosti-profily/2981-bledemodra-kafkarna-brezinova-ivona

 

http://www.citarny.cz/index.php/autori/osobnosti-profily/1115-4xb-uspne-literarni-cestopisy-ivony-bezinove

 

 

Blonďatá Kerolajn

Druhou výpravu za slavnými spisovateli uskuteční skupinka holek a kluků v době jarních prázdnin. Odjedou lyžovat na Ještěd a na běžkách projdou i Cestu Karoliny Světlé.

obalBlondataKerolajn

ANOTACE:

Další díl z chystané volné řady literárních cestopisů nás
tentokrát zavede do Podještědí, kraje, kam po dobu
téměř třiceti let jezdívala na prázdniny spisovatelka
Karolina Světlá.
Hrdinky příběhu, Fany, Simča a Nikol, které už známe z
knihy Básník v báglu, se na Ještěd vydávají se svými
chlapeckými protějšky v době jarních prázdnin, kdy na
sjezdovkách i běžeckých tratích leží spousty sněhu.
Všichni, včetně cizince Manuela, který vidí sníh zblízka
poprvé v životě, se tedy oddávají zimním radovánkám.
Až na jednu z hlavních hrdinek, která se začíná zmítat v
milostném trojúhelníku ne nepodobnému tomu, jaký
svého času prožívali Karolina Světlá, její manžel
Petr Mužák a mladý básník Jan Neruda.

Kerolajn -mapa

UKÁZKA:

Bylo sotva čtvrt na deset, když je autobus vysypal na libereckém autobusovém nádraží, odkud se přesunuli k zastávce tramvaje číslo tři jedoucí do Horního Hanychova. Obtíženi spoustou zavazadel, lyží a snowboardů se jen s vypětím všech sil narvali mezi ostatní lyžařeníchtivé cestující. Tramvaj cinkla a rozjela se Libercem vstříc Ještědu, jehož kuželovitý tvar nenápadně přecházel v rovněž kuželovitý impozantní hotel s vysílačem na vrcholku. Nikol vytáhla kameru a postupně zabrala všechny členy jejich výpravy s přibližující se horou v pozadí.

„Co tam je nahože?“ ukázal Manuel na Ještěd snědým ukazováčkem.
„Hotel.“
„Otel?“
„Jo.“
„A tam my bydlet budeme týden?“
„To tak,“ rozesmál se Jirka. „Nevím, jak ty, indiáne, ale já momentálně zrovna moc při penězích nejsem, abych si platil sedm noclehů přímo na Ještědu. K tomu mi úplně stačí Bucharka.“
„Bucharrka?“
„Jo, taková ubytovna. Uvidíš. Za chvíli jsme u ní.“
Z tramvaje vystoupili rovnou do sněhové závěje. Manuel nadšeně zapištěl, předklonil se a zabořil do sněhu celý obličej.
„To estudí!“ jásal pak nadšeně.
„Pojď, ty cvoku, jdeme se ubytovat,“ táhla ho Simča ze závěje pryč, a když se jí to podařilo, navěsila na Manuela většinu svých naditých zavazadel včetně lyží.
„Hele, a kde se naučil lyžovat, když na sníh kouká jako kromaňonec na umělou stacionární družici?“ dloubla si Fany do Simči cupitající za Manuelem jen s kosmetickým kufříkem a se čtveřicí ledabyle svázaných lyžařských hůlek.
„No, kde by se to naučil?“ pohlédla Simča bezelstně na Fany. „Tady se to naučí.“
„Máš s sebou dost dévédéček?“ obrátila se Fany pro změnu na Nikol. „Mám pocit, že tu natočíš tolik materiálu, že by to mohlo stačit na celovečerní filmovou komedii.“
„Když už, tak romantickou komedii, dámy,“ odsekla Simča. „V hlavní roli Simona Černíková a Manuel Fernandéz. Jo, a scénář si tentokrát napíšu sama, Fany.“
„Tak jo,“ rozesmála se Fany a pověsila Simče na krk tašku se zbytkem řízků od maminky, aby blonďatá star přece jen nešla tak úplně nalehko, když její osobní šerpa už supěl v popředí.
Sobota právě dosahovala svého poledního vrcholu, když se s lyžemi v rukou konečně zařadili do fronty na kabinovou lanovku. Manuel vytáhl z kapsy brožurku s názvem Sjezdové lyžování a soustředěně se do ní zahloubal.
„Hele, já vám teď něco pžečtu, jo?,“ ozval se po chvíli. „Technikou jízdy ve sjezdových disciplínách rrozumíme nejvýhodnější žešení pohybového úkolu v konkrrétní situaci volného terrénu nebo v situaci na trrati slalomu, obžího slalomu a sjezdu. Technikou tedy rrozumíme pohyby, závorka, pohybové dovednosti, závorka, jimiž lyžaž rreaguje na změny podmínek. Pohyby probíhají v určitém prostoru a v určitém čase. Hele, tomu všemu vy rrozumíte?“ vzhlédl Manuel od brožurky vyděšeně.
„Ani trochu,“ zavrtěla Simča hlavou.
„Ako by to bolo po latinsky,“ přidala se Marika.
„Vyhoď to,“ doporučil mu Petroš. „Až si nasadíš lyže, bude všechno jinak.“
„Tak co? Zkusíš to? Nebo radši sjedeš dolů sedačkou?“ obrátila se Simča na Manuela, když už konečně stáli nahoře na svahu.
„Žádný pžípad esedačkou,“ ohradil se mladý muž dotčeně. „Jen ukaž, jak na lyže nastoupím, a já pojedu.“
Ale když mu Jirka s Petrošem upnuli přeskáče do vázání, Manuelova snědá tvář viditelně pobledla.
„Těžký nohy. Moc těžký,“ postěžoval si.
„Tak, teď pokrč kolena,“ zavelela Simča. „Takhle. Dobrý. A jeď.“
„Já jel bych, ale jak začít?“
„Odraz sa palicami,“ radila mu Marika.
„Ona myslí hůlky,“ překládala ochotně Fany a koutkem oka překontrolovala, jestli Nikol točí.
Točila.
Manuel se opřel do hůlek a rozjel se z mírného kopečka modré sjezdovky, kterou mu pro tento účel vybrali.
„Tak se ukaž, indiáne,“ křikl za ním vesele Jirka.
„Hele, on fakt jede,“ vyjekla Simča a pustila se za ním, což očividně přivítal.
„Jak se to zastavuje?“ ječel Manuel v panické hrůze, když lyže pod jeho tělem nabíraly čím dál větší rychlost.
„Spadni!“ křikla na něj Simča. „Tak spadni, krucinál!“
Manuel sebou vmžiku praštil, čímž se jeho tělo rázem zastavilo.
„No vidíš, už umíš i brzdit, indiáne,“ chechtal se přijíždějící Jirka a podal Manuelovi ruku, aby ho zvedl. „Napoprvé docela slušnej výkon.“
„Jeďte napřed,“ vzdychla Simča. „Tohle bude na dlouho.“
„Tak jo,“ přikývl Petroš. „Ale do tmy ať jste dole,“ dodal potutelně. „Nerad bych večer burcoval horskou službu.“

Manuel bojoval jako o život. Víc se válel na zemi, než jel, protože jiný způsob brzdění se mu zatím neosvědčil.
Simče pomalu docházela trpělivost, a vlastně i síly, jak ho musela každých pár metrů zdvihat na nohy.
„Jsi těžkej jako prase,“ neovládla se nakonec.
„Jako prrase?“ podíval se na ni nechápavě. „Ty myslíš to rrůžový zvíže, který dělá chrro, chrro? Proč ty mi tak žíkáš?“
Simča unaveně máchla rukou, ale to už se u nich zastavil Jirka a s pusou od ucha k uchu poznamenal:
„To jste teda moc daleko nedojeli.“
„Kdybys mi to neřekl, tak to nevím,“ odsekla Simča naštvaně.
„Já nejlíp jedu po zadku,“ svěřoval se Jirkovi Manuel. „Ale Simonka žíká, že já prrase.“
Petroš s Marikou, kteří k nim taky právě dojeli, propukli v smích, a Simča vztekle praštila hůlkami o zem.
Jirka se podíval na její podmračený obličej, pak na zváleného Manuela a řekl:
„Víš co, Simonko? Nejlepší bude, když teď pojedeš s Marikou a Petrošem. A my to tady s indiánem zkusíme spolu.“
Simča mu samou vděčností vlepila pusu a v tu ránu byla pryč, aby si to Jirka náhodou ještě nerozmyslel.
„Ona dala pusu tobě?“ vykulil Manuel ublížené oči. ,,A prroč ne já?“
„Protože od tebe pusu nechci,“ odbyl ho Jirka.
„Já nemyslím já pusu tobě,“ ohradil se Manuel dotčeně. „Já myslím ona pusu mně.“
„Tak to si počkej, až příště pojede okolo,“ poradil mu Jirka. „Za chvíli je tady, uvidíš. A my zatím zkusíme kousek popojet. Ale na lyžích, indiáne, jasný? Na zadek zapomeň.“
„To se ti žekne, zapomeň,“ brblal Manuel. „Jak zapomeň, když on bolí jak jedna modžina.“

KerolajnČBkresba

RECENZE 1:

Naučná prázdninová cesta podruhé (Naděžda Siegelová)

Fotografie zasněženého Ještědu na titulní straně knihy, mapka okolí s legendou pro lyžaře, běžkaře a snowboardisty na dalším listu, upoutávka na příběh o lásce (Tři kamarádi opět na cestě – už s vysněnými princi?) a k tomu název BLONĎATÁ KEROLAJN – to vše dohromady dává knize Ivony Březinové (Albatros, Praha, 2006) šanci na úspěch v knihkupecké síti a – stejně jako předchozí autorčino dílo S básníkem v báglu (2005) – na vlídné přijetí učiteli české literatury.
Po přečtení několika stran přijdeme na to, že blonďatá Kerolajn není kráska odněkud z Ameriky, ale kdysi v kraji pobývající usedlá paní, jejíž jméno všichni znají ze školy, Karolína Světlá. Ke svéráznému „překladu“ jména dopomohla autorce přítomnost literární postavy Manuela z Venezuely, jinak přítele jedné z dívek, které „přestoupily“ z letní knihy o Máchovi do navazujícího příběhu zimního.
Prvoplánové schéma, jež tvoří tři „barevně“ rozlišné dívky (černovláska, blondýna a zrzka), tři a posléze čtyři chlapci, láska a trocha žárlivosti, stavba veselých příběhů na sněhu, jimž vévodí lyžařská nešikovnost Manuela, jednoduše nastavený humor plynoucí z jeho neobratnosti v českém vyjadřování (Ale já z Venezuela. Sever Amerika meridional, blízko rovník. Tam horko pořád. Sníh nikdy. Já ještě neviděl ho nikdy takhle zpodrobna.) jsou dílem autorské strategie stejně jako stylistické perly typu Voněl adidaskou for men.
Autorka dobře znalá situace v oblasti dívčího čtenářství komunikuje v několika rovinách. Nenáročným dějem odehrávajícím se v současnosti a prožívaným veskrze moderními postavami dnešních chlapců a dívek prostupuje druhá autorsky záměrná rovina, jež prostřednictvím dávného příběhu lásky Karolínu Světlé a Jana Nerudy obě postavy českého písemnictví čtenáři lákavě představuje, a poté následuje další rovina, didaktická, přibližující čtenářům dílo Karolíny Světlé rámcově formou převyprávění obsahů některých autorčiných povídek a románů jednou z hrdinek díla a autentickou formou přetisku milostných dopisů mezi oběma spisovateli.
Dokument jako doplněk fikce je ne neznámý prvek současné literatury využívající obecného zájmu o faktografii. K faktografickým údajům náleží i popis cesty Karolíny Světlé, již v milovaném Podještědí kdysi často realizovala a na níž ji postavy knihy Ivony Březinové následovaly na běžkách, dále údaje o místech, kde se odehrával děj některých románů Karolíny Světlé, o vesnici Světlá, která ji inspirovala při výběru autorského jména, o její soše v životní velikosti, jež ve vesnici stojí.
Sdělně naučná rovina knihy Blonďatá Kerolajn je zřetelná a většina čtenářů ji záhy odhalí. Vzhledem k pocitům libosti, jež již o několik stránek dříve probouzí epická linie díla u těch, kdo po knize sáhly(i), určitě nebude naučnost nikomu na obtíž, navíc se u některých recipientů dostaví shoda mezi strategií autorky a čtenáře: první dějové pásmo se stane doprovodem dalších významových složek knihy.

Siegelová, Naděžda: Naučná prázdninová cesta podruhé. In: Ladění. 11/2. Brno 2006, s. (20–21).

RECENZE 2:

Autentický hlas Karoliny Světlé – i jí samotnou ovšem překrývají působivými floskulemi o zachraňování básníků a oběti pro blaho národního kolektivu – ve všech stávajících beletristických zpracováních jejího vztahu s Nerudou zaniká. Autoři jakoby odmítli dát prostor jejímu vidění situace, snad proto, že se tak pronikavě odlišuje od tradičních představ o ženě a jejích prioritách. Potvrzuje se tak, že veřejné mínění má sklon vnímat jedinečné lidské osudy prizmatem standardních vzorců chování: jestliže se o Světlou ucházel výjimečný muž, jak by ho mohla nemilovat? (A pakliže jí zemřelo dítě, jak by netoužila po dalším?)
Jedině Ivona Březinová citlivě postřehla, že Světlá nebyla ochotná, a možná ani schopná vztah k Nerudovi prožít naplno, se všemi riziky a omezeními, jež by z toho pro ni vyplynula. „Nejsem tvoje. Nejsem ani Mužákova. Patřím sobě“, říká Nerudovi rozhořčená Karolina ve scénáři, který o její „lásce k básníkovi“ píše dospívající Nikol. I J. Kolárová, jež podobně jako Březinová vyčetla ze spisovatelčiných listů její neochotu vzdát se osobní nezávislosti, totiž předpokládá, že odolat Nerudovu naléhání stálo spisovatelku nemálo sil, také proto, že musela bojovat se svou náhle probuzenou sexualitou (její Světlá se tak nejvíce podobá obyčejné ženě, podléhající prastarému hlasu přírody). Březinová však s ničím takovým nepočítá: spisovatelčina socha je v jejím románu pokryta sněhem a vzbuzuje v hrdince takový pocit chladu, že se rozhodne jí dát svou šálu, aby si ji pro sebe alespoň trochu polidštila. Ani Březinová totiž nehodlá poté, co z korespondence objevně vyčetla spisovatelčinu touhu po soběstačnosti, dát tomuto jejímu postoji za pravdu – jistě i proto, že svůj román píše v kódu žánru, jenž toto řešení (alespoň prozatím) nepřipouští. Její potřebu nezávislosti tudíž interpretuje nikoli jako legitimní touhu po sebeurčení, nýbrž jako deficit citu a neschopnost skutečného partnerského vztahu, tedy de facto jako osobnostní vadu. Je to právě četba Karolininých listů Nerudovi, jež v Nikol probudí – jakoby spisovatelce navzdory – odvahu jít za hlasem svého srdce i za cenu rizik, jež toto rozhodnutí obnáší. Na rozdíl od Světlé totiž dojde k závěru, že plnohodnotný život nelze vést bez vztahů a že bolest z citových úrazů je něčím, co k němu prostě patří. „Já nechci být jako ona. Nechci udělat stejnou chybu. Chci prožít velkou lásku, a ne celý život litovat, že jsem něco prošvihla“, říká Nikol v závěru a bere si nazpět svou šálu, kterou se marně snažila zahřát spisovatelčino ledové srdce. Soše Karoliny Světlé tak příznačně zbude jen čepice z napadaného sněhu, harmonizující s jejím smutným pohledem upřeným k dalekému obzoru.
Dochází tedy k zajímavému paradoxu: ani jedenadvacáté století se svým kultem ničím neomezené individuální seberealizace dosud nedokázalo destruovat příběh ustavený před více než sto lety a založený na konzervativním přesvědčení, že láska je víc než všechny kariéry světa, a že tudíž rezignace na ni může být smysluplně motivována pouze obětí. Viděno prizmatem tvorby K. Světlé tedy stále ještě vítězí konvenční Láska k básníkovi nad netradičním Rozcestím, kladoucím provokativní otázku, zda je láska skutečně za všech okolností tou nejvyšší hodnotou. Román autorčina života, pojatý jako příběh o ženě, jež dala v hloubi 19. století před láskou přednost umělecké práci, tedy prozatím na svého vypravěče čeká.

Mocná, Dagmar: Labyrint ženského literárního světa. In. Karolina Světlá a Jan Neruda aneb Jak vzniká příběh, Literární akademie 2007, str. (45-46).