Archiv pro štítek: knihy pro dívky

Lauro, ty jsi ale číslo (1. vydání)

Dívčí román o třináctileté Lauře, která závodně hraje fotbal. Příběhem prostupuje problém sportovního dopinku, který se na příkladu Lauřiny spoluhráčky vynořuje jako velké nebezpečí.

  • Rok vydání: 1999
  • Napsáno: 1999
  • Stran: 112
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: /
  • Nakladatel: Petra, edice Iva
  • Náklad: 3000
  • ISBN: 80-85984-71-7
  • Poznámka: Druhé vydání knihy z roku 2016.

obalLauraCislo

ANOTACE:

lauramíčTřináctiletá Laura vypráví o sobě a své rodině. O tom, že táta chtěl kluka a narodila se ona. O tom, že její o tři roky starší sestra Tamara si připadá, že je dospělá. O jejich tatínkovi, který onemocněl cukrovkou a marně se snaží držet dietu. O mamince, která všechno nezvládá, a když už neví kudy kam, začne péct buchty, které stejně doma nikdo nejí.
Laura má díky tatínkovi jednu velkou lásku – hraje dívčí fotbal. Ta druhá láska v podobě spolužáka Dalibora začíná nesměle obcházet kolem. Zda se, že všechno je fajn, ale Laura si najednou začíná všímat podivného chování své sestry Tamary a ještě podivnějšího chování kamarádky z fotbalového oddílu…
Kniha poukazuje na problematiku sportovního dopingu mládeže nejen ve sportovních oddílech, ale i ve fitcentrech, které navštěvuje nejširší veřejnost. Zdaleka už nejde jen o to být silný a rychlý, podávat špičkové sportovní výkony. Mnohým už jde spíš jen o to, aby vypadali stejně jako jejich svalnatí hrdinové z akčních televizních seriálů.

UKÁZKA:

lauramíčVysvědčení dopadlo podle očekávání. Pět dvojek. Z máti, čédi, angliny, dějáku a zemáku.
„Nic moc,“ řekla máma, ale přece jen vylovila z mrazáku Harmonii.
Harmonii já zbožňuju. Jato ten nejbáječnější zmrzlinovej dort jakej znám.
„Nehltej tak, ať se nezachladíš.“ Táta stál nade mnou a mlsně přešlapoval.
„Chceš?“ nabídla jsem mu spiklenecky.
„Já to vidím,“ ozvala se mamka obrácená čelem ke sporáku.
„Tak to vidíš,“ mávl táta rukou a raději se uklidil do obýváku k televizi.
Chudák. Před půl rokem mu zjistili cukrovku o od té doby je na dietě. Dost ho to tehdy vzalo. A pak ještě ta výpověď… není divu, že si občas tajně osladí život čokoládou. Myslím, že by na dietě vůbec nebyl, nebýt mamky. Ale ta ho drží pěkně u huby. U mlsné huby, chci říct.
V zámku dveří se ozvalo ségřino charakteristické šátrání. Teda já nepochopím, jak se někdo nemůže strefit klíčem do zámku hned napoprvé.
„Á, Tamara,“ pronesla mamka a vyčkávavě se postavila u dveří. „Čau,“ houkla ségra.
„Nazdar,“ přivítala ji mamka. „Tak co?“
„Co jako?“ protáhla Tamara.
„No výzo, vysvědčení,“ napovídala jsem snaživě.
„Jo tak, dobrý,“ houkla zas Tamara a šinula se do svého pokoje. „Na tak mi to snad ukážeš, ne?“ zastavila mamka Tamařin pokus o zdekování se.
„No jo,“ zahuhlala ségra.
Chudák. Asi to její výzo moc dobrý nebude. Tamara klekla na koberec a vysypala obsah koženého batůžku před sebe.
„Co blázníš?“ utrhla se na ni mamka. „Takhle na zem… a co je tohle, prosím tě?“ sehnula se hbitě pro sadu očních stínů a korálově rudou rtěnku. „Proč to nosíš do koly? Doufám, že se nemaluješ! Není na to náhodou ještě trochu brzy? Na takovéhle věci máš ještě čas!“
No jo, naše mamka, když spustí, tak neví kdy přestat. Jenže přestala. Nad Tamařiným vysvědčením by asi přestal každý.
„Ty máš čtyřku z češtiny?“ vydechla nakonec nevěřícně. „Čtyřku?“
„Kdo má čtyřku z češtiny?“ strčil táta polekaně hlavu do dveří. „Tvoje dcera, představ si,“ ozvala se mamka kousavě.
„Která?“ zablábolil zmateně táta o nejistě se podíval z jedné na druhou.
Pak ti ale všim1 mé nedojedené Harmonie, nad kterou ještě před chviličkou žádostivě postával, a pohledem se vrátil zpět k Tamaře stále ještě klečící na koberci spolu s kupičkou knížek a sešitů.
„Ty neumíš česky, Tamaro?“ zeptal se nechápavě, protože v jeho představách dostávají čtyřku z češtiny jen děti cizích státních příslušníků.
Na chvilku zatápal v paměti, ale nakonec usoudil, že v naší rodině je to široko daleko hluboko jenom samý Čech.
„Jsme Češi jak poleno,“ prohlásil nakonec hrdě.
„Ona je poleno,“ nevydržela to mamka. „Dubový. Jak se teď chceš dostat na tu oděvní průmyslovku?“
„Tak půjdu na švadlenu, no,“ zabručela Tamara.
„Na švadlenu!“ vyjekla mamka a udělala takový divný pohyb… no, zalomila rukama, by se dalo říct. Ale těsně nad Tamařinou hlavou.
Táta si kapesníkem otřel čelo a pomalu se šinul k mé nedojedené Harmonii. Solidárně jsem mu podalo svou lžičku.
„Jdeš od toho!“ křikla mamka, která má opravdu oči všude.
„Ale já musím, Helenko,“ zakvílel táta. „Víš, jak mi z toho nerváku teď prudce klesnul cukr v krvi?“

RECENZE:

Lauro_RECENZE_Ditmar

 

Kde jsi, Pierote? (1. vydání)

Žorža má velkou touhu stát se herečkou. Na konzervatoř ji však nepřijmou, tak se pokusí dostat se k filmu jinak – jako komparsistka. Nakonec ji však čeká úplně jiná úspěšná kariéra.

  • Rok vydání: 2000
  • Napsáno: 2000
  • Stran: 123
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: Ivona Březinová
  • Nakladatel: Petra, edice Iva
  • Náklad: 2500
  • ISBN: 80-85984-95-4
  • Poznámka: zkrácená rozhlasová verze 2000, 2. vydání Grada Publishing 2015

obalKdePierot

ANOTACE:

Pierot_hrebenŽorža je dívka s velkou ctižádostí. Učí se sice na kadeřnici a je v tomto oboru dokonce velmi šikovná, ale jejím snem je stát se slavnou herečkou. A protože pokus dostat se na hereckou konzervatoř selhal, pokouší se Žorža svého cíle dosáhnout oklikou. Přihlásí se do agentury pro herecký kompars a doufá, že si jí tam konečně někdo všimne. A pak má Žorža ještě jeden problém. Nemá žádného kluka. Nebo přece jenom? Občas jí totiž přijde dopis od neznámého Pierota…Pierot_ruce_B

UKÁZKA:

Pierot_palma„Stoupněte si támhle na konec tý řady,“ odbyla ji jakási silně nalíčená padesátnice s kopou dotazníků v náruči, když se Žorža pokoušela skulinou mezi levou zárubní dveří a hlučící frontou proklouznout do kanceláře.
„Ale já se jdu jen zaregistrovat jako členka komparsu.“
„A to myslíte, že ty lidi tady stojej na zlevněný zájezdy do Austrálie, nebo co?“ odsekla ženská.
No nazdar, jestli tohle všechno je budoucí konkurence, tak jsem nahraná, pomyslela, si Žorža. Vždyť si mě v tom davu nikdo ani nevšimne. Otráveně se sunuta podél fronty na její stále narůstající ocásek, když ji nakopl nápad. To je ono. Chce to vyvolat rozruch. Rozruch rozruší spořádané seřazenou frontu a hlavně, což je nejdůležitější, obrátí veškerou pozornost na mě. Sehraju jim tady takovou scénu, že mě hned obsaděj do hlavní role. Nenápadně se rozhlédla, aby si pro své vystoupení vybrala strategicky nejvýhodnější místo, ale nakonec došla k názoru, že je to prašť jako uhoď. Hlavně aby se při tom, jak bude ukázkově omdlívat, neuhodila do toho lokte, co si minulý týden narazila na koupališti. Když se totiž člověk, opakovaně praští do brňavky, má spíš tendenci sykat bolestí, což k věrohodnosti mdloby zrovna moc nepřispívá.
Dav úctyhodně narůstal a Žorža usoudila, že nemá smysl rozruch odkládat. Nasadila trpitelský výraz, přivřela oči o dávala pozor, aby její vrávorající tělo zachytila zeď. Po ní se pak pomalu sunula k zemi.
Pierot_tehotna„Jé, ona omdlela,“ vykřikl brýlatý mladík dosud si soustředěně čtoucí v nějaké tlusté bichli. Teď překvapeně zíral na Žoržu ležící mu u nohou.
„No teda nic moc,“ poznamenal vtom nad ni kdosi uštěpačně. Žorža překvapeně zamžikala očima o odvážila se vzhlédnout. Brýlatý kluk si ulehčeně oddechl a znovu se začetl do svého tlustospisu. Ale uštěpačný hlas patřící odbarvené blondýnce se silně vyvinutým poprsím pokračoval:
„Hele, když chceš omdlít, tak musíš takhle.“
Pierot_madamA k všeobecnému pobavení předvedla mdloby jako vystřižené z učebnice všeobecného lékařství. Malátnou rukou si sáhla k čelu, oči se pomalu obracely vsloup. Tělo jí zvláčnělo a bez sebemenší pomoci zdi se s efektním půlobratem skácelo k zemi. Frontou se rozběhl uznalý potlesk, blondýna vyskočila na nohy a s teatrálními poklonami děkovala vřelému publiku.
„Tak vstávej,“ obrátila se pak na Žoržu, „tady jsou všechno nejmíň poloodborníci, na nějakou stupidní mdlobu nám neskočej, teda až na výjimky,“ mrkla na brýlatého mladíka s knihou. „Věř mi, já mám registraci už ve třech lakovejchhle agenturách.“
Žorža zahanbeně vstala. V první chvíli se jí chtělo utéct a na celou slavnou agenturu Oskar se vykašlat, ale blondýna ji vtáhla před sebe do fronty o několika brblavcům upozorňujícím, že ta holka, co neumí pořádně ani omdlít, předbíhá, s úsměvem vysvětlila, že tady kamarádce už hodinu drží místo. Tak se seznámila s Líbou.

RECENZE:

Pierot_RECENZE_Ditmar

ZAJÍMAVOST:

Pierot_dvaŠpičky pérovky do této knihy jsem si nakreslila sama. Je to prvníPierot_bota a možná i poslední pokus o vlastní ilustraci. Kreslím moc ráda, ale neuměle. V tomto případě nakladatel uvítal mé obrázky patrně jako kuriozitu, která navíc byla v ceně rukopisu.

Lufťačky

Dvanáctiletá Matylda a její mladší sestra Apolenka se s rodiči stěhují na venkov do luxusní vily. Jenže zdejší děti je zpočátku berou jako vetřelce. Jedinou radostí tak jim je nedaleký hřebčín.

  • Rok vydání: 2000
  • Napsáno: 1997
  • Stran: 144
  • Žánr: příběhy s dětským hrdnou, romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: Denisa Wagnerová
  • Nakladatel: Albatros, edice Romanka
  • Náklad:
  • ISBN: 80-00-00804-1
  • Poznámka: zařazeno do KMČ

obalLuftacky

ANOTACE:

Stěhování je vždycky trochu pohroma. Tentokrát je o to těžší, že se rodina dvanáctileté Matyldy a její desetileté sestry Apolenky stěhuje z města na venkov. Jejich novým domovem je zbrusu nová vila, kterou pro ně dal postavit jejich otec podnikatel. A možná právě ten luxusní dům je jedním z hlavních důvodů, proč je místní děti nechtějí přijmout mezi sebe a nazvou je dokonce hanlivě „lufťačkami“. Jejich útočištěm se stane místní hřebčín, který skrývá nejedno tajemství…


Luftacky_RidicakLuftacky_Hadej_B

 

 

 

 

UKÁZKA:

„Tak neseš toho ušáka?“ zeptala se maminka Apči druhý den.
„Nesu, ale…“
„Ale co?“
„No, víš, my jsme se cestou skamarádili,“. vyhrkla Apolenka a vytáhla z tašky zmítající se černou chlupatinu.
„Co to bylo?“ vykřikla maminka, když tvor bleskurychle zalezl do pootevřené skříně na kbelíky o košťata.
„To by Čertík, maminko,“ hlesla Apolenka o opatrně se plížila ke skříni, aby králíka polapila.
„Tak Čertík,“ vzdychla maminka a rezignovaně se sesula na židli v kuchyni. „Tak to máme asi po večeři.“
„Už bude jídlo?“ ozval se z horního patra Tyldin hlas. „Já mám hlad.“
„Ne!“ vykřikly maminka s Apolenkou hlasem tak zoufale, že to Tyldu donutilo vstát a v teplém froté županu sejít do jídelny.
Apolence se právě podařilo vyplašit Čertíka ze skříně. Mrštně jí proběhl pod rukama, prokličkoval mezi nohami stolu a s Apčou i maminkou v patách se hnal přímo k Tyldě. Tylda zaječela, zděšeně zadupala nohama a skočila na židli. Králík taky zděšeně zadupal nohama, ale na židli nevyskočil a místo zaječení se zmohl na hromádku kulatých bobků.
„No tohle!“ vykřikla maminka. „Ráno jsem vytírala!“
„Co se to tu děje?“ vpadl do zmateného rámusu tátův hlas.
„Teoreticky honíme večeři,“ vysvětlovala maminko udýchaně.
„A prakticky?“ zajímalo tatínka.
„Prakticky budou nudle s mákem,“ křikla maminka a s vítězoslavným výrazem v obličeji přibouchla ze králíkem dveře do koupelny. „Je tvůj,“ pokynula tátovi rukou. „V rodině byl odedávna lovcem muž.“
„Podejte mi rukavice,“ rozkázal tatínek. „Gumové.“
„Na co rukavice?“ nechápala Apolenko.
„Aby mě nepokousal. To jste se ve škole ještě neučili, že králík je
hlodavec?“
„Ale není lidojed,“ vyprskla Tylda. „Ono je to spíš obráceně, víš?“

Luftacky_Blato_C

Luftacky_Jurasek

 

 

 

 

RECENZE:

V nové knížce Ivony Březinové půjde sice o dívky a také o koně, ale není to další prefabrikát z četné série příběhů o vztazích dětí a koní, jak o nich píše například Věra Řeháčková. Tento příběh se zdá složitější, rozbíhá se do více stran, aniž by ztrácel pověstný autorčin humor. (…)
Autorka velmi kriticky líčí vzájemný vztah obou manželů: přezaměstnaný podnikatel (nemá čas ani slavit Silvestra) odmítá vozit dcery denně do školy v Praze, doma pomůže jen zřídkakdy atd. Matka, psycholožka, opouští své pražské zaměstnání a brzy otráveně konstatuje: „Vařím, peru, uklízím. Pořád dokola…“ Hádky občas proběhnou i před dcerami.
Nicméně těžiště knihy – a také humor, sentiment a touha tkví především v procesu, v němž se děti sžívají s novým prostředím, zvláště poté, co přejdou na vesnickou základku. V této oblasti se autorka cítí nejvíce doma a většinu dětských příhod vystihla nejen s vtipem, který ocení i dospělí, ale i patřičnou znalostí svých postav. Svérázně se vyvíjí vztah vesnického Ondřeje k Matyldě a také vzájemný vztah obou sester. Svou roli tu hraje už zmíněný kůň. Občas totiž tajemně zmizí z hřebčína a musí se v okolí najít. Tajemství jeho úniků mohlo vyústit v další zajímavý motiv (zvláště proto, že obě sestry jsou znervóznělé občasnými rodičovskými hádkami a podezřívají matku z „nepatřičného“ vztahu), ale rozuzlení se autorce kupodivu vymklo z ruky a postava zlodějského kluka zůstala nakonec ve vzduchoprázdnu.
Knížka, bohužel jen v záhlaví kapitol vyzdobena romanticky milými obrázky Denisy Wagnerové, bude i tak patřit spolu s jinými autorčinými texty o malých holkách k tomu nejlepšímu, co zatím napsala.
René Ditmar, Nové knihy 31.5. 2000

Luftacky_kopackyLuftacky_pulnoc

Luftacky_randeLuftacky_pohresovany

Tančící princezna

Vyprávění dívky Nadji a zároveň cestopis o arabských zemích. O kultuře, jídle, líčení a hlavně o orientálním břišním tanci. Kniha obsahuje nákresy tanečních prvků, návody na kostýmy, fotky.

  • Rok vydání: 2006
  • Napsáno: 2006
  • Stran: 132
  • Žánr: cestopisná literatura, naučná literatura, příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Pavel Beneš
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad: 3704
  • ISBN: 80-00-01867-5
  • Poznámka: Psáno se spoluautorkou Ilonou Asenovou.
    Doplněno fotografiemi Víta Řeřábka a z archivu autorek.

obalTanciciPrincezna

 

ANOTACE:
Princezna - ukázka

Knížka o orientálním břišním tanci obsahuje nácvik tanečních prvků, návody na zhotovování kostýmů a doplňků, rady k exotickému líčení, kuchařské recepty k přípravě orientálních pokrmů a mnoho dalších informací ze světa princezny Šeherezády a jejích dnešních potomků.

Princezna - šorbat

Encyklopedicky pojatou knihou prochází příběh dívky Nadji, dcery Češky a libanonského lékaře, která své dětství prožila v několika muslimských zemích a jejíž zálibou se stal orientální tanec.

Princezna - Labuť

UKÁZKA:

Usmíváš-li se na svět, svět se usmívá na tebe.
(arabské přísloví)

Stojím v trávě, na louce kousek za chalupou, kam s rodiči jezdíme na víkendy. Není sem odnikud vidět, snad jen z ohybu cesty u toho velkého ořešáku. Ale kdo by se sem teď díval? Ještě jednou se pátravě rozhlédnu a z batůžku vytáhnu dlouhou sukni z lehoučké modrozelené látky. Místo trička s nápisem „pretty girl“ si obléknu lesklé bleděmodré bolerko zdobené stříbrnou výšivkou a korálky. Svoje bujné vlasy spoutám čelenkou, jejíž cinkavé ozdoby mi spadají až do očí. Ještě šátek. Jemný mušelínový šátek se spoustou chřestících penízků. Pevně si ho uvážu kolem boků a… zamaskuji jím krabičku přehrávače, od něhož vede tenký kabel až ke sluchátkům na uších. Nechci, aby mě někdo slyšel. Tohle je moje hudba, můj tanec, moje chvilka štěstí.
Chvíli jen stojím a vnímám, jak mi bosými chodidly do těla vstupuje síla země. Cítím to. Dávno vím, že to funguje, když člověk chce. Takhle to prý ženy a dívky cítily už před několika tisíci lety, kdy svým tancem symbolizovaly své spojení se zemí jako matkou všeho života. Když tančím bosa, připadám si, že jsem jako jedna z těch dávných kněžek, které tancem uctívaly bohyni Isis nebo Ištar. A to přitom v žádné bohy nevěřím. Ani v Isis, ani v Ištar, ani v Krista, ani v Alláha. Anebo… od každého trochu?
Hudba ve sluchátkách mi jemně rozvlní boky do sotva postřehnutelného krouživého pohybu, který je čím dál výraznější a naléhavější. Postupně přechází do houpavé osmičky, toho symbolu nekonečna, znamení čehosi bez začátku a bez konce. Paže, do té doby volně svěšené podél těla, mi ožívají krouživými pohyby, lomí se v zápěstích, v loktech, vzpínají se nad hlavu a vypadají jako by hladily vzduch kolem mě.
Chodidla se mi jedno po druhém odlepují od polehlých stébel. Roztančím se, jak mě hudba posouvá stále dál a dál. Po chvíli se shýbnu k batůžku pro průsvitný závoj, který rozevlaji svými pohyby. Najednou mám pocit, že už nesplývám jen se zemí, ale i s oblohou, s mořem, s pouští… to všechno je v mém tanci. Už pod svými chodidly necítím jen polehlou trávu, ale i kamínky na pláži, jemný písek do žhava rozpálený sluncem Orientu…
Dávno jsem zapomněla na včerejší nepovedený diktát, na hrozící trojku z matematiky i na to, že jsem se ráno pohádala s mámou. Ani na to, že mi Adam pořád ještě nedal pusu, teď nemyslím. Všechno a všichni jsou pryč. Jsem jen já, tančící princezna. A dokud budu tančit, budu princeznou…

Princezna - ukázka foto