Dívčí román o třináctileté Lauře, která závodně hraje fotbal. Příběhem prostupuje problém sportovního dopinku, který se na příkladu Lauřiny spoluhráčky vynořuje jako velké nebezpečí.
- Rok vydání: 1999
- Napsáno: 1999
- Stran: 112
- Žánr: romány pro dospívající čtenáře
- Ilustrátor: /
- Nakladatel: Petra, edice Iva
- Náklad: 3000
- ISBN: 80-85984-71-7
- Poznámka: Druhé vydání knihy z roku 2016.
ANOTACE:
Třináctiletá Laura vypráví o sobě a své rodině. O tom, že táta chtěl kluka a narodila se ona. O tom, že její o tři roky starší sestra Tamara si připadá, že je dospělá. O jejich tatínkovi, který onemocněl cukrovkou a marně se snaží držet dietu. O mamince, která všechno nezvládá, a když už neví kudy kam, začne péct buchty, které stejně doma nikdo nejí.
Laura má díky tatínkovi jednu velkou lásku – hraje dívčí fotbal. Ta druhá láska v podobě spolužáka Dalibora začíná nesměle obcházet kolem. Zda se, že všechno je fajn, ale Laura si najednou začíná všímat podivného chování své sestry Tamary a ještě podivnějšího chování kamarádky z fotbalového oddílu…
Kniha poukazuje na problematiku sportovního dopingu mládeže nejen ve sportovních oddílech, ale i ve fitcentrech, které navštěvuje nejširší veřejnost. Zdaleka už nejde jen o to být silný a rychlý, podávat špičkové sportovní výkony. Mnohým už jde spíš jen o to, aby vypadali stejně jako jejich svalnatí hrdinové z akčních televizních seriálů.
UKÁZKA:
Vysvědčení dopadlo podle očekávání. Pět dvojek. Z máti, čédi, angliny, dějáku a zemáku.
„Nic moc,“ řekla máma, ale přece jen vylovila z mrazáku Harmonii.
Harmonii já zbožňuju. Jato ten nejbáječnější zmrzlinovej dort jakej znám.
„Nehltej tak, ať se nezachladíš.“ Táta stál nade mnou a mlsně přešlapoval.
„Chceš?“ nabídla jsem mu spiklenecky.
„Já to vidím,“ ozvala se mamka obrácená čelem ke sporáku.
„Tak to vidíš,“ mávl táta rukou a raději se uklidil do obýváku k televizi.
Chudák. Před půl rokem mu zjistili cukrovku o od té doby je na dietě. Dost ho to tehdy vzalo. A pak ještě ta výpověď… není divu, že si občas tajně osladí život čokoládou. Myslím, že by na dietě vůbec nebyl, nebýt mamky. Ale ta ho drží pěkně u huby. U mlsné huby, chci říct.
V zámku dveří se ozvalo ségřino charakteristické šátrání. Teda já nepochopím, jak se někdo nemůže strefit klíčem do zámku hned napoprvé.
„Á, Tamara,“ pronesla mamka a vyčkávavě se postavila u dveří. „Čau,“ houkla ségra.
„Nazdar,“ přivítala ji mamka. „Tak co?“
„Co jako?“ protáhla Tamara.
„No výzo, vysvědčení,“ napovídala jsem snaživě.
„Jo tak, dobrý,“ houkla zas Tamara a šinula se do svého pokoje. „Na tak mi to snad ukážeš, ne?“ zastavila mamka Tamařin pokus o zdekování se.
„No jo,“ zahuhlala ségra.
Chudák. Asi to její výzo moc dobrý nebude. Tamara klekla na koberec a vysypala obsah koženého batůžku před sebe.
„Co blázníš?“ utrhla se na ni mamka. „Takhle na zem… a co je tohle, prosím tě?“ sehnula se hbitě pro sadu očních stínů a korálově rudou rtěnku. „Proč to nosíš do koly? Doufám, že se nemaluješ! Není na to náhodou ještě trochu brzy? Na takovéhle věci máš ještě čas!“
No jo, naše mamka, když spustí, tak neví kdy přestat. Jenže přestala. Nad Tamařiným vysvědčením by asi přestal každý.
„Ty máš čtyřku z češtiny?“ vydechla nakonec nevěřícně. „Čtyřku?“
„Kdo má čtyřku z češtiny?“ strčil táta polekaně hlavu do dveří. „Tvoje dcera, představ si,“ ozvala se mamka kousavě.
„Která?“ zablábolil zmateně táta o nejistě se podíval z jedné na druhou.
Pak ti ale všim1 mé nedojedené Harmonie, nad kterou ještě před chviličkou žádostivě postával, a pohledem se vrátil zpět k Tamaře stále ještě klečící na koberci spolu s kupičkou knížek a sešitů.
„Ty neumíš česky, Tamaro?“ zeptal se nechápavě, protože v jeho představách dostávají čtyřku z češtiny jen děti cizích státních příslušníků.
Na chvilku zatápal v paměti, ale nakonec usoudil, že v naší rodině je to široko daleko hluboko jenom samý Čech.
„Jsme Češi jak poleno,“ prohlásil nakonec hrdě.
„Ona je poleno,“ nevydržela to mamka. „Dubový. Jak se teď chceš dostat na tu oděvní průmyslovku?“
„Tak půjdu na švadlenu, no,“ zabručela Tamara.
„Na švadlenu!“ vyjekla mamka a udělala takový divný pohyb… no, zalomila rukama, by se dalo říct. Ale těsně nad Tamařinou hlavou.
Táta si kapesníkem otřel čelo a pomalu se šinul k mé nedojedené Harmonii. Solidárně jsem mu podalo svou lžičku.
„Jdeš od toho!“ křikla mamka, která má opravdu oči všude.
„Ale já musím, Helenko,“ zakvílel táta. „Víš, jak mi z toho nerváku teď prudce klesnul cukr v krvi?“
RECENZE:
