Lentilka pro dědu Edu / Trenky přes kalhoty (2xCD)

Dvě CD v jednom balení obsahují namluvené texty Lentilka pro dědu Edu (vyšlo i jako kniha) a Trenky přes kalhoty aneb můj život s dědou Edou, které byly napsané jako zvuková verze knihy Lentilka pro dědu Edu, ale tentokrát pro dospělé. Cílem bylo podat dětem i dospělým stejný příběh, ale napsaný vždy s ohledem na odlišnou věkovou kategorii. Děti i dospělí si pak mohou o stejném tématu společně povídat.

Vydal: Albatros Media a.s. 2015

Lentilka_Trenky_CD_obalA_mala

LENTILKA PRO DĚDU EDULentilka_CD_kotouc_mala

Čte: Martin Dejdar
Hudba: Petr Mandel
Zvukový mistr: Dominik Budil
Režie: Jindřiška Nováková
Natočeno ve zvukovém studiu DAMU v Praze
Celková délka: 1 hodina 3 minuty

 

 

 

TRENKY PŘES KALHOTYTrenky_CD_kotouc_mala

Čte: Barbora Hrzánová
Hudba: Petr Mandel
Zvukový mistr: Tomáš Gsöllhofer
Režie: Jindřiška Nováková
Natočeno ve zvukovém studiu DAMU v Praze
Celková délka: 2 hodiny 13 minut

 

 

 

Grafická úprava CD: Jan Kafka

Lentilka_Trenky_CD_obalB_stredni

Kniha Lentilka pro dědu Edu vyšla česky, slovensky, slovinsky a polsky.

Lentilka_letak_kniha_CD

 

RECENZE CD:

http://naposlech.cz/audiokniha/recenze/lentilka-pro-dedu-edu-trenky-pres-kalhoty

Stejný příběh pro vícero uší

recenze, Kamil Fajmon, 9.12.2015

Lentilka pro dědu Edu a Trenky přes kalhoty
Ivona Březinová, oblíbená autorka knih pro děti a mládež, se ve své tvorbě často věnuje závažným tématům. Pro čtenáře, ale také pro posluchače Českého rozhlasu, připravila sérii Holky na vodítkuodehrávající se v psychiatrické léčebně, Držku na rohožce o chlapci, který v osmnácti letech opustil dětský domov, a v příběhu Lauro, ty jsi ale číslo psala o problematice užívání podpůrných látek při sportování.

Jednoho dne ji její bývalý spolužák, který v Ústí nad Labem založil komplex služeb pro seniory včetně oddělení specializujícího se na léčbu psychických poruch spojených se stárnutím, přivedl na myšlenku představit malým dětem Alzheimerovu chorobu. Ivona Březinová prostudovala velké množství odborné literatury, uskutečnila stáž v ústeckém Senior centru a setkala se s lidmi, kterých se Alzheimerova choroba bezprostředně dotýká. V roce 2006 tak vznikla v Albatrosu kniha Lentilka pro dědu Edu, která dětem citlivou formou na příběhu malého Honzíka vysvětlila, co je to Alzheimerova nemoc. Že je s ní sice občas pěkná legrace, ale také jsou chvíle, kdy přichází bolest a zoufalství přenášející se na celou rodinu. Zároveň v ní autorka nabídla určitý způsob řešení tíživé situace a neopomněla ani příslib naděje v lepší zítřky.

Díky Lentilce, která byla přeložena do několika jazyků, se Ivona Březinová stala v roce 2013 patronkou Alzheimer nadačního fondu. Při jednom setkání s jeho ředitelkou vzešel nápad na přepsání Lentilky pro dospělé – stejný příběh, ale napsaný pro jinou věkovou kategorii čtenářů. Letos na jaře se naskytla příležitost tuto myšlenku zrealizovat do podoby dvojité audioknihy. Autorka přímo pro zvukové zpracování napsala Trenky přes kalhoty, tedy příběh o Alzheimerově nemoci pro dospělé.

Vydavatel oslovil k realizaci audioknihy Jindřišku Novákovou, která, mimo vlastní produkce pod hlavičkou AudioStory, natočila pro Albatros již několik titulů. Pro načtení prvního CD, které je určeno dětem, vybrala Martina Dejdara. Ten se svého úkolu zhostil skutečně skvěle – dokonale vystihl svět viděný Honzíkovýma očima, do interpretace promítl dětský vzdor, vztek, radost i hravost. Se stejnou pečlivostí se ale také věnoval závažnosti tématu. I když jsem velkým zastáncem toho, aby děti četly, v tomto případě jsem přesvědčen, že je pro ně poslech lidského hlasu mnohem vhodnější, citlivější a laskavější. Díky Martinu Dejdarovi by mohli malí posluchači porozumět problematice Alzheimerova onemocnění mnohem lépe než z tištěných řádků. Dejdar byl pro audioknihu přínosem i v jiném ohledu – zmínil se o svém kmotrovství Alzheimer Home Zátiší v Kunraticích, které tento projekt pomohlo zviditelnit a podpořilo jeho realizaci i propagaci.

Pro druhé samostatné CD, Trenky přes kalhoty aneb Můj život s dědou Edou, byla vybrána Bára Hrzánová, která bez jakéhokoliv přehánění vytvořila autentické svědectví Honzíkovy maminky o postupném vyrovnávání se s důsledky Edova onemocnění. Před posluchačem se tak roztočí kolotoč emocí, který je zvláště pro rodinné příslušníky pečující o lidi s Alzheimerovou chorobou, zcela přirozený. I když se Honzíkova maminka snaží brát situaci s nadhledem a častou ironií, přesto její neustálé emoční vypětí musí dříve či později vyplout na povrch.

Obě audioknihy spojuje hudba Petra Mandela ve formě krátkých předělů mezi jednotlivými částmi. Skladby jsou sice jednoduché, přesto jejich odlišnost pro děti a dospělé je na první poslech zřejmá. Dětské melodie jsou veselé a bolestivé, dospělým posluchačům nabízejí možnost pro přemítání. Realizace sama připomíná rozhlasové četby na pokračování, což je v tomto případě ku prospěchu věci. Posluchač není nadbytečně svazován přechody z jedné kapitoly do druhé a příběh v mluveném slově je mnohem souvislejší.

Velkou předností audioknihy je již zmíněné rozdělení titulů na dva samostatné zvukové nosiče. Cílem Ivony Březinové totiž bylo „nabídnout příběh, který si děti i zaneprázdnění rodiče poslechnou samostatně, a pak si o tématu budou moci společně povídat. Každý si poslechne to svoje a přitom budou sdílet stejný příběh, mluvit o pocitech, které to v nich vyvolalo, pokládat otázky, dávat odpovědi a společně prožívat situace, které budou oběma stranám blízké. Společný prožitek z příběhu a následné povídání o něm může vytvořit rodinné chvilky souznění, které jsou tak důležité nejen v rodinách stižených Alzheimerovou nemocí, ale všude tam, kde na společné chvíle a společné zážitky zbývá stále méně času.“

Dá se tedy dvojité audioknize vůbec něco vytknout? Vskutku jen nepatrné maličkosti v podobě jemných dějových odlišností a v případě verze pro dospělé jednomu náhlému přechodu z ich formy do er. Menší nedostatek spatřuji v digitálním prodeji, kdy jsou oba tituly zabalené v jedné složce. Na druhou stranu ale může takto distribuovaná audiokniha být důležitým zdrojem inspirace pro dospělého jedince – alespoň pro mne bylo totiž zajímavé sledovat, jak se pohledy dítěte a rodiče od sebe často odlišují.