Archiv pro štítek: Markéta Vydrová

Johanka z parku

Napínavý a tak trochu bláznivý příběh o tom, jak se babička Hermína, která jezdí v koupací čepici na koloběžce, snaží napravit jednu dávnou ztrátu. Tři vnoučata jí v tom pomohou.

  • Rok vydání: 2012, e-kniha 2013
  • Napsáno: 2011
  • Stran: 86
  • Žánr:  příběhy s dětským hrdinou, příběhy se zvířecím hrdinou
  • Ilustrátor: Markéta Vydrová
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad:
  • ISBN:978-80-00-02962-7
  • Poznámka: rozhlasové čtení na pokračování (10 dílů)
  • E-KNIHA 

johanka-mala

 

ANOTACE:

Bláznivý a napínavý příběh ze života jedné trochu potřeštěné rodiny, v které žije starostlivá maminka, která však kvůli vášni k sudoku a křížovkám spálí kdejaké jídlo, tatínek, který pracuje jako dopravní policista usínající při Kobře 11, dvanáctiletý Miloš, o rok mladší Leoš a sedmiletá Oldřiška. Vír podivných událostí, které třem sourozencům nedávají spát, však roztočí babička Hermína, jezdící na kolečkových bruslích či na koloběžce a šplhající v parku na stromy. A pak je tu ještě prapradědeček Mojmír, který sice zemřel před mnoha lety, ale v určitých situacích se rodině připomíná bouřlivým větrem a zatékáním neopravitelnou střechou. Zdá se, že vše má na svědomí knoflík, který se v dávné minulosti utrhl z prapradědečkova kabátu a ztratil se neznámo kam. Rodinnou záhadu pomáhá vyřešit tajemná Johanka z parku (veverka). Zmocnil se knoflíku kamenný drak z fontány nebo sádrový trpaslík? 

Johanka_stromVeverka

Johanka_dum

 

 

 

 

 

 

 

UKÁZKA: 1.

Rodina Mahdalíkových se představuje „Podívej,“ strčil Miloš loktem do mladšího bratra a bradou ukázal k oknu, za nímž se mihla bambule na koupací čepici babičky Hermíny. Johanka_babička _na _bruslích„Ty bláho,“ zašeptal Leoš, „už zase někam mizí. Musíme ji sledovat.“ „Co musíte sledovat?“ zeptala se hlasitě malá Oldřiška. „Večerníček,“ odsekl Miloš. „Kecáš!“ zavřískala Oldřiška. „Jak to mluvíte? A při obědě!“ okřikla je maminka, která pod stolem tajně luštila sudoku. „Koukejte mluvit slušně.“ Miloš chtěl protestovat, že na večerníčku přece není nic neslušného, ale raději do sebe rychle nasoukal poslední sousto kapustového karbanátku a vystřelil od stolu. Leoš hned za ním. Oldřiška se pokusila starší bratry napodobit. Sklouzla ze židle tak prudce, až ji převrátila. To probudilo tatínka, který byl po noční a usnul přímo u stolu s karbanátkem bojovně napíchnutým na vidličce. „Předložte řidičský průkaz,“ zamumlal rozespale na maminku, která mu s povzdechem podala kartičku s receptem na kapustové karbanátky. „V pořádku, pokračujte,“ zamumlal tatínek a znovu usnul. Ale to už děti neviděly. Využily nastalého zmatku a vyřítily se ven. Miloš nasadil ostré tempo, protože bambule červené koupací čepice babičky Hermíny se komíhala daleko vpředu. Ohlédl se na Leoše, jestli je mu v patách, a s hrůzou uviděl, že v patách je mu i jejich malá sestra. „Přidej!“ křikl na Leoše. „Pronásleduje nás Olda!“ „Klídek, tý hravě frnknem,“ zafuněl Leoš odpověď. „Tím si nejsem tak jistej. Ta mazaná nestvůra si vzala koloběžku!“ „A hernajs,“ vyjekl Leoš a pokusil se přepnout tělo na nejvyšší rychlost. Marně. Oldřiška na koloběžce byla rychlejší. Ne nadarmo absolvovala už pět závodů na hřišti dopravního inspektorátu, kde pracoval tatínek. Odraz její pravé nohy udivoval i samotného velitele městské pořádkové policie. „Vy jste si mysleli, že vás nechytím, že jo?“ halekala na Leoše. „Túdle!“ udělala dlouhý nos, když ho předjížděla. Leoš se pokusil přidat, zato Miloš se zastavil. Obrátil se proti Oldřišce jako proti rozlícenému býkovi, popadl ji za rohy, tedy za řídítka, a strhl sestru do trávy. „Chceš dát pokutu, blbečku?“ vyjela na něj, sotva vyskočila na nohy. „Hele, Oldo,“ spustil Miloš smířlivě, „chtěla bys mandle v čokoládě?“ „V mléčný?“ „Jasně že v mléčný.“ Oldřišce se po tváři rozlil blažený úsměv. Vzápětí však pohasl, Oldřiška přimhouřila oči a zkoumala Milošův obličej orámovaný obroučkami brýlí. „A co za to?“ zeptala se podezíravě, protože své dva bratry znala už skoro sedm let, a za tu dobu holka prokoukne klukovské fígle jako nic. „No… že bys nám… jenom na chvíli, víš… půjčila koloběžku. A… vrátila se domů,“ soukal ze sebe Miloš. „Ale muselo by to být rychle,“ dodal Leoš, který sledoval, jak bambule babičky Hermíny mizí v nedohlednu. „Kolik?“ zeptala se Oldřiška bez stopy zaváhání. „Co třeba… pět?“ navrhl Miloš. „Pět pytlíků?“ „Pět mandlí, ty vyděračko,“ odfrkl si Miloš znechuceně. „Ani za deset pytlíků,“ zavrtěla Oldřiška hlavou. „Jenom jsem tě zkoušela. Podplácení je trestný, abys věděl. A koho vlastně honíme?“ „Teď už nikoho,“ mávl rukou Leoš. „Zase nám frnkla.“ „Babička Hermína?“ zeptala se Oldřiška jasnozřivě. „Ne, prapradědeček Mojmír,“ odsekl Miloš.

RECENZE:

Pozor! Přichází Johanka z parku

http://www.klubknihomolu.cz/30834/pozor-prichazi-johanka-z-parku/

24.1.2013   REDAKCE   BEZ KOMENTÁŘE

johanka_z_parku_AM3

Nová knížka Ivony Březinové, tentokrát pro nejmladší čtenáře od sedmi let, které bude příběh o praštěné rodině určitě bavit…

Jedna mírně praštěná a trochu bláznivá rodina a navenek obyčejný starší dům, to jsou vlastně hlavní hrdinové pohádkového příběhu. V domečku bydlí maminka s tatínkem, třemi dětmi a babičkou. To zní normálně, ne?

Co když vám prozradím, že tatínek nejčastěji usíná u seriálů typu Kobra 11, maminka kdykoliv a kdekoliv luští sudoku a jejich ratolesti – dvanáctiletý Miloš, o rok mladší Leoš a sedmiletá přebornice jízdy na koloběžce Oldřiška – stopují věčně mizející babičku… To už tak běžné není. Navíc, potrhlou babičku Hermínu potkáte zásadně v koupací čepici s bambulí, na kolečkových bruslích nebo na koloběžce, či případně šplhající na stromy v parku, avšak neustále posedlou honbou za knoflíky. A propos park, samozřejmě s tajemnou dračí kašnou, která prý umí záhadně měnit počasí, kde z javorů padají šišky a hemží se to množstvím zvláštních bytostí. Není divu, že bázlivějším jedincům zde není úplně dobře.

 

Johanka z parku

Vydává nakladatelství Albatros

Autorka: Ivona Březinová

Ilustrace: Markéta Vydrová
Počet stran: 88
Formát: 163×238 mm
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Vyšlo: 24.10.2012

Více o knize Johanka z parku si můžete přečíst zde

——————————————————————————————–

A to ještě neznáte prapradědečka Mojmíra, který sice už mnoho let nežije, ale občas o sobě dává vědět bouřlivým větrem a shazováním tří stejných tašek z neopravitelné střechy. Zdá se, že všechno souvisí s dávno ztraceným knoflíkem z prapradědečkova kabátu. Podaří se sourozencům za pomoci tajemné Johanky z parku vyřešit rodinné záhady?

 

O autorce:

Ivona Březinová (1964) absolvovala češtinu a dějepis. Pracovala jako učitelka, v letech 2008–2011 vedla katedru tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Je autorkou více než padesáti knížek pro čtenáře nejrůznějších věkových kategorií a velké žánrové šíře; píše autorské pohádky, prázdninové a dívčí příběhy, fantasy. Kritická a čtenářská ocenění si vysloužila především tituly na sociálně ožehavá témata, jako hendikepovaní (Kluk a pes, 2011), drogově závislí, dívky s mentální anorexií (trilogie Holky na vodítku, 2002–2003) nebo onemocnění nejbližších (Lentilka pro dědu Edu, 2006, nové vydání 2012).

 

Ukázka z knihy:

V noci tekly z nebe proudy vody a byl velký vítr. Celým domem to fučelo a hučelo jako na strašidelném hradě při výročním sletu čarodějnic. Pak se zdálo, že běsnění na chvíli utichlo, jenže než se domem stačila rozlít klidná noční pohoda, bylo to zpátky.
„Já tyhle podzimní vichry tak nemám ráda,“ vzdychla maminka a obrátila se v posteli na druhý bok.
„Já je přímo nenávidím,“ pokýval tatínek souhlasně hlavou a taky se chystal obrátit na druhý bok.
Jenže vtom se ozval zvuk, jako když po šikmé střeše jejich domku sjíždí uvolněná taška z pálené hlíny. A opravdu, vzápětí bylo slyšet třesknutí, jak dopadla na dlážděnou terasu před domem a rozbila se. A hned za ní druhá a potom i třetí.
„Už je to tu zase,“ zavyl zoufale tatínek a štrachal se z postele jako vorvaň toužící se dostat z mělčiny na volné moře.
Když konečně stál na nohou, natáhl si přes pyžamo policejní uniformu a vklouzl do bačkor se znáčkem supermana. Vyšel na chodbu a s povzdechem stoupal po schodech k podkrovnímu bytu babičky Hermíny.
„Pojď dál,“ křikla na něj přes dveře a tatínkovi bylo jasné, že už ho čeká.
Když vstoupil do ložnice, seděla babička v květované noční košili na posteli, na hlavě měla červenou koupací čepici se schlíplou bambulí a na klíně lavor. Ten se zvolna plnil vodou, jak do něj dírou po uvolněných taškách vesele pršelo.
„Někdy si říkám, že kdyby na tomhle místě stála místo postele vana, byl by život mnohem hezčí,“ bručel tatínek.
„Bohumíre, o tom už jsme mluvili mockrát. Když můj děda Mojmír tenhle dům dostavěl, pozval si pana Vaňáska z Mokropes.
Ten přišel s virgulí a určil, kde je v domě nejvhodnější místo k spánku. A to místo je právě tady. Spal tu můj děda, spal tu můj tatínek a teď tu spím já,“ oddeklamovala babička Hermína a přitom poposedávala rozčileně na posteli, až trochu vody vyšplouchlo z lavoru na polštář. „No vidíš, co děláš,“ osopila se na syna. „Náhradní tašky jsou v prádelníku, tam, co vždycky.
Tak tu díru zadělej, ať můžeme zase spát.“
(Str:16)

 

JohankaKlokanJohanka 1