Kniha zachycuje průběh školního roku sedmáků. Vypravěčem je kluk Medard, nadšený chemik a nově i obdivovatel dívčích vnad. Má sestru Andělu a zamiloval se do Markéty…

• Rok vydání: 1996
• Napsáno: 1995
• Stran: 112
• Žánr: romány pro dospívající čtenáře
• Ilustrátor: /
• Nakladatel: Petra
• Náklad: 5000
• ISBN: 80-85984-06-7
• Poznámka: autorčina první vydaná kniha
• Zkrácená rozhlasová verze 2001.
• 2. vydání vyšlo v roce 2009 v nakladatelství Fortuna Libri pod názvem Pomeranče v podprsence.
  3. vydání vyšlo v roce 2017 v nakladatelství Grada Publishing pod názvem Pomeranče v podprsence

2. a 3. vydání:

ANOTACE:

Příběh je vyprávěn třináctiletým chlapcem, který někdy s lehčím, jindy s těžším srdcem prožívá své dospívání.

Na začátku se zdá, že největším problémem hlavního hrdiny je jeho nešťastné jméno. Jmenuje se totiž Medard Koukol a neustále sní o tom, že se nechá přejmenovat. Dokonce už usilovně šetří na poplatek, který bude muset na matrice zaplatit, ale rodiče jsou zásadně proti. Nepomůže ani spojenectví jeho o dva roky starší a trochu praštěné sestry Anděly. Vypadá to, že Medard bude nucen se svým jménem žít až do své plnoletosti. Čekací dobu mu naštěstí vyplňuje silná záliba v chemii a nejrůznějších chemických pokusech, které provádí v kůlně na dvoře jejich domu. Je s podivem, že kůlna čas od času nevyletí do povětří, ale jisté je, že ve třídě se Medard stává uznávaným chemickým odborníkem, čehož rozjívení spolužáci často využívají k všeobecnému obveselení. Jenže přichází okamžik, kdy si nadšený chemik Koukol všimne, že na světě existují i jiné krásy než změna barvy filtrátu hlinité sraženiny na skvostně fialovou poté, co k ní je přidán čpavek. Medard Koukol je náhle uchvácen i tím, že některým spolužačkám přes prázdniny prudce vyrostla prsa. Uvědomí si, že do třídy s ním chodí i holky, zvlášť Markéta, kvůli které je ochoten vyrábět ve své kůlně místo bouchacích kuliček zrcátka. A jméno? Proč vlastně měnit jméno, když Markétě jméno Medard Koukol přece ani trochu nevadí.

UKÁZKA:

Ve škole byl první hodinu tělocvik. Holky vždycky cvičej zvlášť, mají většinou gymnastiku, makaj na nářadí, s míčem a občas se vrtěj při hudbě. My chodíme víc běhat a hlavně hrajem fotbal. Ale jednou za čas máme tělák společně, jako dneska. Od začátku roku je to vůbec poprvé. Sice asi nepůjdem na hřiště a budem se s nima potloukat po tělocvičně a v nejlepším případě otloukat míče o zeď, ale hned, jak holky vylezly ze šatny, bylo jasný, že to bude stát zato.
Měly většinou gymnastický trikoty, nebo krátký cyklistický kalhoty, co se úplně přilepěj na nohy, a přiléhavý trička. Semkly se do stydlivého houfu, ruce si držely před prsama a chichotavě švitořily zřejmě na náš účet. Tělocvikářka Staňková zapisovala do třídnice a kluci buď zírali na holky nebo okázale předváděli neokázalé svaly.
První z holčičího houfu vyrazila Slonimrška, teda Soňa Mrášková. V obepínajícím trikotu připomínala nafukovací figurku Michelin.
„Sloni, vyndej si z toho trika ten plovací kruh, nejsme na koupališti,“ vyprskl Pokorný.
Slonimrška rázem změnila směr a těžce dusala na Pokorného.
„Uhněte mi z cesty, třasořitkové, nebo vás převálcuju,“ supěla dobromyslně.
Ve směru její dráhy se rázem utvořil široký průsmyk. Ale Pokorný už hbitě změnil stanoviště, a tak jen houkla:
„Ještě jednou a připlácnu tě ke zdi, Pokorný!“
Staňková už pískala na píšťalku a „Pozor! V (tentokrát) dvojřad nastoupit! Dívky vpředu, chlapci vzadu.“
Nádherná přehlídka zadků. Vzpomněl jsem si na dnešní sen a pocítil, jak mi za ušima zahořela kůže.
Při rozcvičce jsem si víc všímal dívčích ňader. Většinou se při výskocích mírně zachvívala a tu a tam se pod trikem rýsovaly dva legrační knoflíčky. Chudinka Luciášová je ještě plochá jak prkno a u Votrubcové taky není nic vidět. A Horáčková. Hezký nohy, ale prsa nic moc. Zato Loučková. Zíral jsem na její prsa. Pohupovaly se rytmicky nahoru a dolů jako dva driblující míčky.
„To jsou kozy, co?“ zafuněl za mnou Strnad.
Rychle jsem od Markéty odvrátil hlavu jinam, ale po chvíli mě ten ladný pohyb zase přivábil. Vážně je má moc hezký.

RECENZE 1:

Nevím, na co myslela Ivona Březinová (čtenářům Zlatého máje známá ze svých článků a statí), když psala svůj první román, kterému dala poetický název Zrcátko pro Markétu, ale podezřívám ji, že jí ani příliš o dívčí román nešlo. Vždyť hlavní postavou zde není dívka, ale třináctiletý kluk, který při dobré vůli může připomínat o pár let staršího Dannyho Smiřického z Prima sezóny. Březinová napsala velmi jemný, hravý a veselý sled kapitolek, v nichž se nám představuje sedmák Medard jako chlapec, který vedle své vášně pro chemické pokusy (a komplexu ze svého „nemožného“ jména) začíná najednou objevovat, že existuje ještě něco, co rozhodně stojí za prozkoumání: holky. (K tomuto závěru dospěje chlapec při společném tělocviku.) Tak vstoupí do děje spolužačka Markéta. Ta hraje, zvláště v půvabných vzájemných dialozích, přesně tu roli, kterou stejné stará dívka hrát musí: je vždycky o krok před svým klukem. Zatímco Škvoreckého Danny už nemyslí na nic jiného než na „to“, Březinová vede s přehledem svého hrdinu od nahotinek v časopisech přes mejdanový přípitek kuličkou hroznového vina a sladké sny až k první puse před koncem školního roku v nedalekém hájku: její vyprávění je přirozené, současné a působivé. A to i tam, kde se dotýká vážných problémů (strach z matčiny nemoci, pokus získat chlapce pro výrobu drog). Myslím, že si knížka zaslouží čtenářský zájem, a to nejen mladších dívek, ale tomu asi paradoxně zabrání koláž na deskách, kterou Petra vybavuje tento typ čtení.
René Ditrnar, Zlatý máj 4 / 1996, s.171

RECENZE 2:

Zrcátko pro Markétu je pro dvanáctky. Rády čtou o větších, o šťastné, harmonická rodině, o prvních láskách i zklamáních. Opět koloběh školního roku posouvá hodiny, dny, měsíce. Ale doopravdy je to o nejdůležitějších věcech pubescentů: jak vyjít s učiteli rodiči, jak se namlouvat, zamiloval, jak obstát… Medard a Anděla Koukolovi jsou handicapovaní jmény, zato rodiče mají super. Nalezli pochopení pro Medardovu chemickou vášeň i pro Andéliny pozdní příchody. Mimo jiné vyžadují i od dětí pochopení pro své slabosti, bolesti. Prosté to funguje. Tam je ta naděje. Těžko návod, ale radu by tam každá dorůstající princezna najít mohla. Obě knihy Ivony Březinové (Zrcátko pro Markétu a Věra, Nika a sedm babiček) jsou prima a jsou štíhlé. Zdá se, že noví autoři se rodí.
Jana Klokočníková, Nové knihy 44 /1996, s.4

ZAJÍMAVOST:

Ukázky z knihy vyšly jako povídky  v časopise ABC 24/1997 a 2/1997.