Archiv pro rubriku: Sborníky

Pohádky z husího brka rukou známých osobností

Sbírka 23 pohádek, které napsaly známé osobnosti z řad herců, zpěváků, moderátorů a spisovatelů pro Nadaci Divoké husy. Výtěžek jde na podporu dětí trpících cystickou fibrózou.

  • Rok vydání: 2013
  • Napsáno: 2013
  • Stran: 132
  • Žánr: pohádka, pro začínající čtenáře, příběhy se zvířecím hrdinou, příběhy s dětským hrdinou
  • autoři: kolektiv 25 autorů
  • Ilustrátor: Josef Jelínek
  • Nakladatel: Nadace Divoké husy
  • Náklad: 130
  • ISBN: neuveden
  • Poznámka: Charitativní projekt Nadace Divoké husy, jeho výtěžek pomůže sdružení Klub nemocných cystickou fibrózou

 

Pohádky z husího brka

 

ANOTACE:

Soubor 23 pohádek z pera známých osobností. Kniha vyšla na podporu dětí s cystickou fibrózou.

Pohádky z husího brka_patitul

OBSAH:

Ivona Březinová: Orel a sedm housátek
Jan Přeučil: Pán s klobouky
Alena Ježková: Stříbrný míč
Jiří Dědeček: Jak se Trpasl naučil říkat „r“
Kamila Moučková: O přátelství
Eva Hrušková: Pohádka na dobrou noc
Tereza Herz Pokorná: Bruno
Ondřej Kepka: Pravdivá pohádka o Honzíkovi a Mařence
Kamila Špráchalová: O broučku Smradláčkovi
Milena Steinmasslová: Tomík a hvězdička
Libuše Vojtková – Ivan Bleyer: Dráček Chytráček
Marcela Březinová: Vysněné sny
Nela Boudová: Mazlíčkový hroch a kocour Barnabáš
Karel Voříšek – Vláďa Řepka: Kočko-psí povídání o království pro zasmání
Hanka Kynychová: O princezně Vladaně
David Smoljak: Červený balónek
Michaela Dolinová: Jak Jeníček s Mařenkou ztloustli
Gabriela Vránová: Koniklecová víla
Petra Špindlerová: O koťátkách
Štěpánka Duchková: Byla jednou jedna myš
Jiří Zbořil: O divoké huse, důvěřivém kohoutkovi a spravedlivém vepříčkovi
Renata Drössler: O splněném snu
Tomáš Valík: O rodině zelených skřítků

DSC_3764

 

UKÁZKY z pohádky Ivony Březinové:

Pohádky z husího brka_zacatek_kap Pohádky z husího brka_sedm_housátek Pohádky z husího brka_konec_kap

 

ZAJÍMAVOST:

Všichni autoři museli své texty odevzdat psané rukou na papíře formátu A4. Listy s originály včetně ilustrací Josefa Jelínka pak byly vydraženy za 76 500 Kč.  Vázaná kniha s ukázkami rukopisu každého autora se prodává za 1000 Kč. Její výtěžek jde opět na konto Klubu nemocných cystickou fibrózou.

 

husy plakát

TISKOVÁ ZPRÁVA:

Pohádkové křtiny

Křest knihy Pohádky z husího brka se uskutečnil 23. října v hotelu Panorama na Pankráci. Do tohoto projektu se zapojili herci, zpěváci, umělci a spisovatelé, kteří vymysleli a vlastní rukou napsali pohádku. Originál této knihy byl včera vydražen za neuvěřitelných 76 500 Kč. Vítězným dražitelem se stal zástupce společnosti PROFI CREDIT pan Ondřej Šmakal. Výtěžek poputoval na konto občanského sdružení Klub nemocných cystickou fibrózou, který pomáhá s nákladnou léčbou rodinám se slanými dětmi.

Pohádkovým odpolednem vás provázeli Štěpánka Duchková a Jiří Zbořil. Knihy z limitované edice jste si mohli na místě zakoupit a nechat je podepsat od přítomných autorů. Knihu pokřtili: David Smoljak, Štěpánka Duchková, Milena Steinmasslová, Tomáš Valík, Tereza Herz Pokorná, Jiří Zbořil, Gabriela Vránová, Marcela Březinová, Renata Drössler, Libuška Vojtková, Kamila Špráchalová, Alena Ježková, Ivona Březinová, Ondřej Kepka a Nela Boudová.

Nadace Divoké husy působí v České republice od roku 1997 a za tuto dobu rozdělila více než 300 miliónů korun. Její činnost je zaměřená na nestátní neziskové organizace, které pečují o osoby v sociální a zdravotní nouzi. Způsob podpory je naprosto jedinečný v tom, že Nadace Divoké husy zdvojnásobuje výtěžky benefičních akcí. Motivuje tedy žadatele k tomu, aby uspořádali benefiční akci a její výtěžek pak Nadace zdvojnásobí.

Seznam spisovatelů pohádek: Hanka Kynychová, David Smoljak, Michaela Dolinová, Štěpánka Duchková, Milena Steinmasslová, Tomáš Valík, Tereza Herz Pokorná, Jiří Zbořil, Gabriela Vránová, Marcela Březinová, Renata Drössler, Petra Špindlerová, Libuška Vojtková, Karel Voříšek, Kamila Špráchalová, Alena Ježková, Ivona Březinová, Ondřej Kepka, Nela Boudová, Jiří Dědeček, Kamila Moučková, Jan Přeučil a Eva Hrušková.

Pro více informací kontaktujte Pavlínu Tomáškovou, tomaskova@divokehusy.cz tel. 608 114 345

VIDEO Z KŘTU:

http://www.metropol.cz/videa/udalostizprahy/pohadky-z-husiho-brka/

 

Ježíšek

Povídání Hany Skálové o Vánocích, vánočních zvycích u nás i ve světě. Koledy, recepty a zábavné úkoly. Kniha obsahuje i pohádky I. Březinové, M. Kratochvíla a D. Krolupperové.

  • Rok vydání: 2010
  • Napsáno: 2010
  • Stran: 104
  • Žánr:  povídky pro děti
  • Ilustrátor: Andrea Tachezy
  • Nakladatel: Mladá fronta
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-204-2330-6
  • Poznámka: Část výtěžku věnována sdružení ZÁBLESK pro hluchoslepé děti.

 

Jezisek_obalka

 

ANOTACE:

V 11 kapitolách se děti dozvědí důležité informace o Vánocích. Povídání o tom, co je advent, jaké postavy se k němu váží, jaké tradice se o Vánocích dodržují v různých koutech světa, co se kde servíruje na štědrovečerní stůl, jak se zrodila tradice stavění betlémů, kdy se začal zdobit stromeček a čím je výjimečné Pražské Jezulátko. A navrch pár básniček, koled, návodů, receptů a zábavných úkolů pro děti.

Pro děti od 5 let.

OBSAH:

Jak voní advent?
Zimní básničky
Bez koled a vánočních písniček by to nešlo)

První vánoční povídka:
Hana Skálová – Ježíškovo první adventní ráno

O adventu nechodil jen Mikuláš
Vánoční zvyky
Jiné země, jiné tradice

Druhá vánoční povídka:
Daniela Krolupperová – Kdy Ježíšek nekouká?

Vánoční pochutnání
Vánoce bez betlému? Vyloučeno!
Vánoční vyrábění

Třetí vánoční povídka:
Miloš Kratochvíl – Ježíšek není pošťák

Vánoční stromeček
Příběh o Pražském Jezulátku
Galerie Ježíšků

Čtvrtá vánoční povídka:
Ivona Březinová – Ježíšek je holka

Doslov
Pár slov o sdružení Záblesk

UKÁZKA Z POVÍDKY IVONY BŘEZINOVÉ Ježíšek je holka:

Jezisek_ilustrace

Z katalogu nakladatelství Mladá fronta – Vánoce 2017:

 

Zapomenutá velikonoční vajíčka (česky, lužickosrbsky, německy, polsky)

Sborník 10 povídek pro mládež na téma Lidové zvyky a obyčeje z období Vánoc, Velikonoc a masopustu. Na knize se podíleli autoři z České republiky, Lužice, Německa a Polska.

  • Rok vydání: 2011
  • Napsáno: 2010
  • Stran: 70
  • Žánr: povídky
  • Ilustrátor: děti základních škol
  • Nakladatel: Krajská vědecká knihovna v Liberci
  • Náklad:
  • ISBN: 9788085874570
  • Poznámka: Projekt euroregionu Nisa na podporu zprostředkování lidových obyčejů dnešním dětem. Povídky napsalo 10 autorů ze 4 zemí (ČR, Lužice, Německo, Polsko). Vyšlo zároveň česky, lužickosrbsky, německy a polsky ve čtyřech samostatných publikacích.
  • Die vergessenen Ostereier (německy)
  • Zapomniane pisanki (polsky)
  • Zapomnjene jutrowne jelka (lužickosrbsky)
  • Neprodejný tisk.

Zapomenuta_velikonocni_vajicka_obalka

ANOTACE:

Sborník povídek pro mládež na téma Lidové zvyky a obyčeje z období Vánoc, Velikonoc a masopustu. Na knize se podíleli autoři z Polska, České republiky a Německa. Z každé z oblastí trojmezí Severních Čech, Dolního Slezska a Saska byly vytvořeny trojčlenné týmy, kdy každý z autorů zpracovával  jedno ze tří témat.  S ohledem na bikulturní prostor na německé straně byli do projektu zapojeni i lužickosrbští autoři.

Zapomenuta_velikonocni_vajicka_obsah_B

Samotnému psaní předcházel workshop v Zittau, na kterém němečtí, polští, čeští a lužickosrbští spisovatelé za odborné podpory etnologů/historiků ze všech tří zemí diskutovali k tomuto tématu a získali tak podklady pro literární práci.

Ivona Březinová se na sbírce povídek podílela textem Tajemná noc svatého Ondřeje. V knize na stranách 53-57.

ILUSTRACE K POVÍDCE:

Zapomenuta_velikonocni_vajicka_ilustrace

UKÁZKA VE ČTYŘECH JAZYKOVÝCH MUTACÍCH:

Zapomenuta_velikonocni_vajicka_ukazka_cesky                                                                                                                                        česky

Zapomenuta_velikonocni_vajicka_ukazka_luzickosrb                                                                                                                           lužickosrbsky

Zapomenuta_velikonocni_vajicka_ukazka_nemecky                                                                                                                                   německy

Zapomenuta_velikonocni_vajicka_ukazka_polsky                                                                                                                                       polsky

 

 

Imperium Bohemorum

Antologie povídek současných českých autorů sci-fi a fantasy. Tvůrci alternativních dějin nahlížejí na naši historii z pohledu „co by se bývalo stalo, kdyby“ (např. nevymřeli Přemyslovci).

  • Rok vydání: 2007
  • Napsáno: 2007
  • Stran: 526
  • Žánr: sci-fi a fantasy
  • Editor: Ondřej Müller
  • Ilustrátor: Martin Zhouf, Jozef Gertli Danglár, Bohumil Fencl, Milan Fibiger, Renáta           Fučíková, Tomáš Kropáček, Zdeněk Mézl, Jaroslav Sieratovski, Petr Urban
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-00-01913-0
  • Poznámka: Ivona  Březinová ve sborníku zastoupena povídkou Přemci.

imperium bohemorum-obalka-nahled

ANOTACE:

IMPERIUM BOHEMORUM
Fantastické dějiny zemí Koruny české

Antologie povídek současných českých autorů sci-fi a fantasy.

Povídky nahlížejí na historii z fantastických úhlů a rozvíjejí klíčové okamžiky českých dějin, od kterých se všechno mohlo odvíjet úplně jinak než ve skutečnosti.
Ilustrace na obálce a patitulu: Martin Zhouf

Imperium_il_0004

OBSAH

Vilma Klímová: O snovačce a Přemyslovi
Ondřej Neff: Rudolfínské mystérium
Josef Pecinovský: Terra australis
František Novotný: Útok na oceán
Jiří W. Procházka: Válka s goky
Jan Poláček: Cesta hrdiny
Ivona Březinová: Přemci
Jana Rečková: Země bez křídel
Vladimír Šlechta: Krev anděla
Jan Oščádal: Abbadon-Pierot 47, domov můj

ZHOUF - IB-ilustrace-Premci

ilustrace: Martin Zhouf

UKÁZKA z povídky Přemci:

Přišli všichni. Všech patnáct. Většina s nepatrným předkusem, jak se tento progresivní znak v jejich rodu dědí už po staletí. Se členy ochranky jich bylo jednadvacet plus stařičký pekinéz ještě o něco více stařičké princezny Anežky. Přijela na kolečkovém křesle a veškerý její pohyb se omezoval na rychlé kmitání očí, jimiž soustředěně sledovala kupodivu svižně se belhajícího psíka s orlicí na sponě, která zdobila jeho načesanou ofinku.
Guta na okamžik zapochybovala, zda si je princezna Anežka vědoma, kam ji vůbec přivezli a proč, ale pak nad tím mávla rukou. Větší starosti jí, upřímně řečeno, dělal mladý markrabě Vojtěch. Chaoticky pobíhal po třídě a za živého boha se nedokázal rozhodnout, ke kterému stolku se posadí. Gutu napadlo, že by se na něm dalo demonstrovat počínání Sněhurky v okamžiku, kdy vtrhla do chaloupky sedmi trpaslíků a nedala si pokoj, dokud nepojedla ze všech mističek a nevyzkoušela všechny postýlky. Hyperaktivní markrabátko s čitelnou lehkou mozkovou disfunkcí mělo překvapivě jemnou tvář, jen v T-zóně poněkud narušenou vzmáhající se akné, a bujnou hřívu hustých vlasů neustále mu padajících do očí, což mu v jeho sedmnácti letech vypěstovalo dobře propracovaný tik. Guta přemohla nutkání tento škub složený ze dvou na první pohled zcela nerealizovatelných pohybů napodobit a přinutila se dívat jinam. Její pozornost vmžiku zcela pohltil jev spočívající v ukázkovém rozdvojení osobnosti in natura. Jednapadesátiletá jednovaječná, ale druhorozená dvojčata Přemysl Otakar a Otakar Přemysl, lidmi běžně nazývaná Oťas a Otin, což byla pomůcka zhola zbytečná, protože ty dva od sebe stejně nikdo nikdy nerozeznal, se jala prozkoumávat bezpečnostní opatření třídy. Poté, co se jim podařilo utrhnout ovládací lanka žaluzií a z důvodů zřejmě známých jen jim pečlivě ucpali výlevku umyvadla vedle tabule, spokojeně kývli na robustního člena kamenně se tvářící ochranky. Ten vytáhl z kapsy, o které se Guta domnívala, že se vzdouvá díky přítomnosti ostře nabité pistole, ruličku izolepy. Král, Jeho Veličenstvo Václav XXIX., dosud se majestátně opírající o futro dveří, ji vzal do rukou a se slovy „Já sám!“ počkal, až mu další člen ochranky velkými nůžkami ustřihne přiměřený kus, který pak panovník vlastnoručně nalepil přes klíčovou dírku dveří. Tímto úkonem zřejmě bylo bezpečnostním opatřením učiněno zadost.
„Tak sednout, začneme,“ zavelela Guta poněkud příkřeji než měla ještě před chvilkou v úmyslu, a většina zúčastněných, tedy až na poskakujícího markraběte Vojtěcha, pekinéze vyčerpaně plazícího jazyk a ochranky, která měla stání v popisu práce, se posadila. Na obyčejnou školní židli. Jen korutanský vévoda Bořivoj zalezl pod stůl, kam mu ochranka už předem rozložila jemně kostkovanou deku v erbovních barvách. Ale tenhle úkaz Gutu nijak nepřekvapil. Jednak se o něm dočetla v královském protokolu, jednak byla Bořivojova agorafóbie následkem nedávného zátahu paparazziů už dostatečně profláknutá.
„Jmenuji se doktorka Guta Hamáčková, PhD. a budu vás mít na tvůrčí psaní.“
„Guta se jmenovala ta habsburská děvka, kterou si v roce 1285 musel vzít ten strachy věčně posranej Václav II.,“ zahučel opavský vévoda Drahomír nenávistně.
„Mňau,“ ozvalo se s procítěností téměř zvukomalebnou, jak se králova mladičká neteř Kazi snažila dát najevo, že o chorobném strachu z koček, kterým její dávný předek trpěl, je dostatečně informována, načež levoboček Bedřich, kterému nikdo neřekl jinak než Béďa, se záchvatovitě rozkašlal. Projevovala se tak první známka stresu, který prožíval při každém zamňoukání či sebemenší zmínce o kočkách. Nebohý levoboček tuto fóbii totiž po Václavu II. bezezbytku zdědil, včetně jeho nezvladatelného strachu z bouřky. Jen se při hromobití nezavíral do truhlice jako Václav II., ale do speciálně odhlučněné skříně. Geny se v jeho osobě rovněž postaraly o pokračování patologické nenávisti vůči zvuku jakýchkoliv zvonů a odporu ke zlatu, v jehož blízkosti nemohl usnout stejně jako jiný z jeho předků obávající se zvonů a zlata, Václav I.
Drahomírova poznámka a Kazino mňoukání Gutu vyvedly z míry natolik, že navzdory protokolu, který ji rektor donutil našprtat, pokračovala slovy, která původně rozhodně neměla v úmyslu:
„Na mém semináři si budeme všichni tykat.“
Dvojčatům Otinovi a Oťasovi synchronizovaně spadla čelist. Královně Zdislavě propiska. Chvíli čekala, jestli se pro ni hne některý z hochů od ochranky, ale zvedání propisek v popisu práce evidentně neměli, tak pro ni Zdislava pod lavici zajela sama. Když ji elegantně brala mezi prsty s nehty vyzdobenými miniaturními erbíčky rodu Přemyslovců, všimla si Guta, že propiska je důmyslně pokryta vyjmenovanými slovy po „b“. Dalo se očekávat, že naditý královský penál skýtá i další poklady.
Královnina a s největší pravděpodobností i králova dcera Libuše se po Gutině poznámce o tykání zvedla a pečlivě obešla všechny přítomné, aby je obdařila horoucím seznamovacím polibkem, kterým zřejmě hodlala svou ochotu k tykání potvrdit. Hlavně na členech ochranky bylo vidět, že tuto proceduru nepodstupují zdaleka poprvé. Přes veškerou snahu se jí nevyhnula ani Guta. Všechny argumenty, které horečně nalézala, se proti Libušině vášni jevily jako nesmělé impotentní pšouky. Jediným, kdo se jejímu láskyplnému teroru ubránil, byl opavský vévoda Drahomír.
„Dotkni se mě a máš v žaludku kudlu,“ usmál se na ni široce. Tak široce, že si Guta i na vzdálenost celé třídy všimla, že Drahomír má na zubech nasazeny plastové upíří zuby, které nedávno viděla prodávat v hračkářství na náměstí.
Libuše pohodila blonďatou hlavinkou a s rovnoběžkou dvou krátkých vzdorovitých vrásek mezi očima se šla posadit na klín prastrýci Zbyškovi.
„Kterápak ty seš?“ zeptal se a do Libuščina výstřihu mu ukápla dlouhá lesklá slina.
„Jé, to studí,“ vypískla a zavrtěla se na prastarém klíně s takovou důmyslností, až u Zbyška, který po léta bojoval s Alzheimerem, vyvolala dávno zapomenutou prudkou erekci s následnou ejakulací. Jen škoda, že chudák tak úplně nevěděl, co se to s ním děje a co to všechno znamená.
„Napadli nás Rusové?“ rozhlížel se nechápavě a šátral k pravému boku, kde kdysi nosíval svůj kord.

RECENZE:

/*Na podzim minulého roku vydalo nakladatelství Albatros v edici Albatros plus sbírku „Imperium Bohemorum“ s podtitulem „Fantastické dějiny zemí Koruny české“. Masivní reprezentativní hardback — to je první dojem při spatření knihy. Kvalitní tisk, ilustrace a grafická úprava zaujmou při detailnějším zkoumání. Co se nabízí ke čtení? Desítka povídek z paralelních historií i vzdálené budoucnosti a vysoce zajímavý doslov

*/Sestava autorů — toť výběr povětšinou stavěný „na jistotu“, místy je však diskutabilní. Známá a osvědčená jména doplňují dvě autorky — jedna delší dobu nepíšící, druhá relativně neokoukaná. Nyní přistupme k jednotlivým příběhům:

*Ivona Březinová
Přemci*
Ilustrace Martin Zhouf

Paralelní současnost, ve které nám dosud vládnou Přemyslovci — banda vzájemným křížením zdegenerovaných individuí. Povídka je zachycuje ve chvíli, kdy se rozhodli nabýt jakéhosi vzdělání.
Autorka pojala celou situaci silně parodickým stylem. I přes černý humor a profesionální zacházení s jazykem však nedosahuje kvalit povídek např. Šimka a Grossmanna.
Poněkud mě děsí představa, že v povídce popsaný stav může být reálným odrazem skutečné úrovně v některém z našich vzdělávacích ústavů.

„Michael Střelec Pešťák“ na FANTASYPLANET.CZ.

KŘEST KNIHY proběhl 14. listopadu od 16.30 2007 v knihkupectví Kanzelsberger v dolní části Václavského náměstí.

 

Zuby nehty (2. vydání)

Druhé, upravené vydání sbírky hrůzostrašných příběhů pro mládež, které napsali bývalí studenti Literární akademie. V tomto vydání jsou dvě nové povídky (I. Březinová, T. Tvrdý).

  • Rok vydání: 2013
  • Napsáno: 2006 a 2012
  • Stran: 224
  • Žánr: hororové povídky
  • Ilustrátor: Tomáš Tvrdý
  • Nakladatel: JaS
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-87654-02-6
  • Poznámka: 2. vydání knihy Zuby nehty (Albatros 2007), doplněno o povídku Ivony Březinové Leze, leze po železe a Tomáše Tvrdého Všechno zlé je k něčemu dobré.

Zuby-nehty_jas

ANOTACE:

Druhé, upravené vydání sbírky hrůzostrašných příběhů pro mládež. Viz Zuby nehty 1. vydání. Zásadní změny oproti 1. vydání: Místo kolektivu ilustrátorů z ústecké Fakulty užitého umění a designu UJEP se ilustrátorské práce tentokrát ujal Tomáš Tvrdý, člen skupiny Hlava nehlava, který do sbírky napsal i povídku Všechno zlé je k něčemu dobré. Ivona Březinová vyměnila roli editorky knihy za roli spoluautorky a přispěla povídkou Leze, leze po železe (v knize na straně 209 – 218). Ve sbírce naopak oproti 1. vydání není povídka  Lucie Holcnerové Pusa na dobrou noc. Vyšlo v nakladatelství JaS Jany Semelkové, která kdysi stála u 1. vydání v Albatrosu.

Zuby_nehty_obal_zada

UKÁZKY z povídky Ivony Březinové Leze, leze po železe:

UKÁZKA 1: Zuby_nehty_koleje

UKÁZKA 2:

Volněji vydechla a zadívala se na dvě stříbrné rovnoběžky před sebou. Byl úplněk a světlo jako na Václaváku. Paráda! Za tři čtvrtě hodiny bude doma. Už se viděla v posteli s rozečtenou knihou, když ji zarazil divný pocit v zádech. Prudce se otočila. Nic. Jen prázdné koleje vlekoucí se do nekonečna. Pokrčila rameny a chtěla jít dál. Vtom její uši zachytily tichý zvuk. Vzdálený praskot větviček. A zase! Ve tmě za ní se cosi pohybovalo. Denisa pocítila nával strachu a spěšně vykročila. Šramot v křoví nechala za sebou. Ale nepříjemný pocit, že má v zádech něčí pohled, ji neopouštěl. A teď! Zdálo se jí to, nebo v štěrku opravdu zaslechla kroky? Znovu se obrátila. Zamžourala do téměř oslnivého svitu měsíce. Koleje netečně tekly do dálky. Navždy rozdělené údělem rovnoběžek. Prázdné jako pomačkané plechovky od koly před diskotékou. Denisa pokračovala v cestě. Snažila se rytmus kráčejících nohou srovnat s rozpětím pražců. Moc to nešlo. Nevycházely jí kroky ani mezikroky. Nepravidelné poskakování se ukázalo jako namáhavé, a to měla pohodlné najky, v kterých co krok, to pohlazení, jak hlásala úchylná televizní reklama. „No co.“ Pohodila hlavou a vyskočila na blyštivě ohlazený kov kolejnice. Pečlivě kladla nohu před nohu a vší silou si představovala, že je modelka na předváděcím molu. Obavy, že má v zádech neznámého diváka, z ní zvolna vyprchávaly. Z louky skoro slyšela burácivý potlesk neškodného hmyzu. Pohybovala se s lehkostí, ani nebalancovala. Prostě šla. Vztek na Erika z ní opadl a poslední vlny bázně zaháněla neumělým hvízdáním. Po chvíli dokonce dostala neodolatelnou chuť udělat na nizounké a hladce se lesknoucí dlouhatánské kladině hvězdu. Právě přemýšlela, jestli to v úzké minisukni narvané přes krátké legíny zvládne a… „Auuuuu! Jauuuuu! Úúúúúú!“ Ta bolest byla k nevydržení. V první chvíli ji doslova ochromila. Denisa vůbec nechápala, co se děje, kde se ten šíleně mučící vjem vzal. A proč najednou, z ničeho nic, leží na zemi a nemůže se hnout. Trvalo to snad půl minuty. Její tělo omámené strastí jako celek se teprve pak pozvolna rozdělovalo na jednotlivé části, které jejímu mozku začaly podávat hlášení. Tváří se dotýkala drsného štěrku, po celodenním horku ještě vlahého. Pravý loket ji pálil a levou paži měla uvězněnou pod tělem. Do kolena levé nohy se jí zaryl ostrý kámen, ale to nebylo to nejhorší. Epicentrum bolesti se nacházelo v pravé noze. V prstech sevřených do železných kleští. „Co to je?“ Zoufale vykřikla, když si uvědomila, že se z trýznivého sevření nemůže vymanit. Hlavou jí běžely desítky krátkých filmů o smrtících čelistech lidožravých žraloků, o vězních přikovaných za nohu železným kruhem ke skále, o nášlapných pastech v zaminovaných polích… „Pomoc!“ „Pssst! Nekřič,“ ozval se vedle ní nasládlý šepot. Vytřeštěně zachytila pohled jednoho oka. To druhé mířilo k blikotavým hvězdám. Působilo to děsivě. Ale louka dál hlasitě chrastila slastí vyhřáté noci, bolest nebolest. Utrpení utrhávaných nožiček, křidélek a hlaviček je nesdělitelné. A tráva při kosení netrpí. Nebo trpí? Denise se nezvladatelnou strastí zatemňoval mozek. Oko upřené do jejího obličeje se rozmazávalo. Cítila, že omdlí. „Po… moc…“ „Pssst. Jsem tady. S tebou.“ Z mdloby ji probudila nová vlna ostré bolesti. Pootočila hlavu a nechápavě zamžourala do oslňujícího měsíce. Pokusila se nadzvednout. Vyprostila levou ruku, přeleželou až k umrtvení. Po chvíli necitlivost vystřídalo palčivé mravenčení, jak do paže začala opět proudit krev. Na okamžik to odvedlo její pozornost od centra skutečné trýzně. Ale pak ten okamžik přešel a noha se ozvala s novou naléhavostí. Denisa znovu zvedla hlavu, aby se podívala, co ji vlastně drží. Z úst se jí vydral zděšený sten. Nohu měla bizarně zkroucenou a uvězněnou v železech. Jako zajíc, kterého jednou našli s dědou chyceného v pasti nachystané pytlákem. „Dědo!“ Sama se polekala nesmyslnosti svého volání. Děda před třemi lety umřel. Ten už jí nepomůže. Ale kdo jí pomůže? „Pomoc! Je tu někdo?“ Postřehla vedle sebe pohyb. „Nekřič, broučku. Jsem tu.“ Do mozku se jí prodralo vědomí přítomnosti někoho cizího. Zamlžená tvář s rozbíhajícíma se očima. „Tak mi přeci pomozte!!“ Vydala na prosbu tolik energie, že znovu málem omdlela. A přitom se jí z hrdla vydralo jen žalostné pípání. Jako když babička podřezává kuře. „Udělejte něco!“ „Vždyť dělám… Dívám se.“

ZN_hrbet RECENZE 1:

Hororové povídky pro mladé čtenáře plné děsu a nepředvídatelných okamžiků Červen 5, 2013 in Knihy, MB http://www.superrodina.cz/2013/06/05/hororove-povidky-pro-mlade-ctenare-plne-desu-a-nepredvidatelnych-okamziku/ http://www.addtoany.com/share_save – url=http%3A%2F%2Fwww.superrodina.cz%2F2éíéčářéěříýžůéíéčářéěříýžůhttp://www.addtoany.com/share_save – url=http%3A%2F%2Fwww.superrodina.cz%2F2 //www.jasknihy.cz/index.php/nove-knihy-jas/144-zuby-a-nehty-19-1-hruzostrasna-povidka//www.jasknihy.cz/index.php/nove-knihy-jas/144-zuby-a-nehty-19-1-hruzostrasna-povidka Pohled dětí, teenagerů a dospělých na hororové příběhy je rozdílný. Na rodiče jdou mrákoty už jen, když musí poprvé vyprávět Červenou Karkulku. Vždyť je to pořádný masakr – požírání lidských bytostí a poté řezání zvířete za živa. Z vlka se stává jakési bezžilní monstrum, plyšový živoucí zlobivý vak, do kterého se vejde hodná babička i trochu neposedná Karkulka. Malé děti povyrostou, přestanou poslouchat pohádky před spaním, vrhnou se na čtení a postupem věku volí takové žánry, které se jim líbí, nebo se nechají svést kamarády, reklamou, rodiči či paní učitelkou. A mohou být mezi nimi i horory. Myslela jsem si, že tvrdší knihu pro mladší čtenáře než trilogie Spící město jsem neviděla. Běhal mi mráz po zádech, bála jsem se text dočíst do konce, natož se pustit do druhého dílu. Z pozice matky jsem vnímala celý příběh psychicky zdrcená: rodiče spí a děti si musí se vším poradit samy; vznikají pouliční gangy a hlavně – nespí všichni dospěláci, jen ti, kteří byli rodiči. Maximalizuje se zlo a ubližováno je právě bezbranným dětem. Příběh je psaný velmi reálně a působivě. Vůbec nemáte pocit, že by se jednalo o fikci nebo pohádku. Autor jako by hypoteticky nastoloval eventuální situaci: co by – kdyby… A před nedávnem se mi dostaly do ruky Zuby nehty. Už jsem s ní (i když vlastně bez ní) zažila jeden menší horor, o kterém jsem se zmiňovala v předchozím příspěvku. Celá kniha se skládá z dvaceti povídek s hrůzostrašnou tématikou. A budete se opravdu pořádně děsit. Nejedná se o žádné uměle naservírované mejdlíčko, skutečně poteče krev. Z výlevky v koupelně vytáhne pařáty neznámá příšera, která po tmě chytne nic netušícího obyvatele bytu za hlavu a mlátí s ní o umyvadlo, dokud to není zralé na chirurgii. V lepším případě. Živý plot na zahradě si také rád smlsne na krvi: s vyděšeným výrazem nalézáte v jeho blízkosti doslova vycucnuté krtky, kočku Kunhutu, sousedovic psa… Jenže to je teprve začátek. Dřevina má pořád hlad a zachtělo se jí většího sousta. Co takhle přímo člověka? Pro mnohé teenagery může být noční můrou prázdný kredit na mobilu. Co kdyby tu byla možnost získat neomezené možnosti. Provolat, kolik budu chtít a vše zadarmo! Jen to má jednu vadu na kráse. Pokud neseženete nikoho dalšího do téhle pyramidy, bude vás to stát život. A to je jen náčrt některých příběhů. Nerada bych zde prozrazovala tajemství všech povídek. Těžko byste pak mohli být překvapení; strach vás ale stejně nemine. Jelikož při volbě čtiva upřednostňuji raději jiný žánr, není tedy divu, že jsem měla vytřeštěné oči a dýchala rychle a přerývavě. Nejen zubatá na obalu, ale také nakladatel varuje před kousanci, škrábanci a nočními můrami. Zvládla jsem to. Musím se pochválit: noční můra mě ze spaní naštěstí nevzbudila, ani nebezpečná hrbatá loutka, či vlasy, které si žijí vlastním zkázonosným životem. Naštěstí. Protože to s lidmi nikdy nemyslí dobře. Jedno je na této knížce oproti jiným hororům fajn. Celou dobu, i když se děsíte a třeštíte oči, cítíte, že je to fikce. Že jde jen o působivý děsuplný text. Je to taková luxusní předehra pro další level hororů, u kterých se pak bojíte opustit i vlastní pokoj a slyšíte dříve nevnímané zvuky, jež se vám zabodávají do hlavy jako ostré hřebíky. Každý autor v Zuby nehty píše odlišným slohem. Vznikla tak zajímavá kombinace různých nápadů a techniky psaní. Nejlépe se mi četl příběh Poslední metro Kateřiny Hejlové. Nepatří sic k těm nejhrůznějším, ale Kateřina Hejlová prostě nezklame krásnou stylistikou. Instinktivně zkřížila paže před obličejem. Bylo to zbytečné. Její drobné ruce nemohly zabránit zásahu otcovy tvrdé pěsti. Věděla, že ji udeří. Jen nečekala, že rána bude tak surová. Zalapala po dechu. Oči se jí zalily slzami. Neřekl jediné slovo. Ani se na ni nepodíval. Prudce strhl z věšáku kabát, zabouchl za sebou dveře zmizel ve tmě. Bolest. Její věrná družka. Vlastně jediná, kterou má. Vědí o sobě všechno. Jak by také ne, když se znají už tak dlouho. (121) Největší dynamiku má pak povídka Zuzany Frantové Pomykalové, Noční bojovka. V krátkých odstavcích se zde střídají pohledy dvou vypravěčů, kteří však celý příběh neprožívají společně. V určitém bodě se střetávají a pak zase míjejí a jejich linka se odvíjí samostatně, přesto vzájemně ovlivněná. Noční bojovku budete mít přečtenou nejrychleji, i když není nejkratší: navršení tempa rychle míjejících písmenek dokázala autorka skutečně bravurně. Do knihy přispěly Ivona Březinová, Zuzana Franta Pomykalová, Kateřina Hejlová, Tomáš Heřman, Jiří Holub, Ladislav Karpianus, Ivana Musilová, Hana Poláková, Martin Strnad a Tomáš Tvrdý, který se také postaral o ilustrace. A ještě jedna působivá ukázka: Když ublížím, tak celý ztuhnu. Spadnu na zem, ležím a vychutnávám si ty slastný okamžiky bolesti někoho jinýho. Dělám to v noci, když všichni spí. Řev jednoho probudí ostatní a ti se taky rozbrečí. Mají strach a chtějí utěšit. Sestra přijde, ale nikomu nepomůže. Křikne svoje: „Spát!“ a zase odejde. A já se blaženě culím pitomým úsměvem na tváři plyšovýho medvídka, kterýho jsem ovládl, a čekám, až mě někdo sebere, řekne: „Komu ses ztratil?“ a přidělí mě dalšímu z malých pacientů. Nejlíp přímo do postýlky. To pak vždycky počkám, až nemocný usne. Jak jsem teď měkký, zkoušejí na mně spát, ale dávám si pozor, abych měl packy volný. Obejmu ten malý krček a začnu škrtit. (203, Z. Frantová Pomykalová, Medvídek) Blíží se konec školního roku, a tak pokud chcete před prázdninami své starší školáky trochu vyděsit, nebo uspořádat rozlučkovou večerní párty s baterkami pod dekou při čtení „hustých“ hororů, tak můžete zkusit Zuby nehty. V potemnělé místnosti se správně načatou atmosférou vám možná začnou drkotat zuby, či se pustíte do okusování nehtů. MB

RECENZE 2:

Hrůzyplná četba, u které budete drkotat zuby a okusovat si nehty Sobota, 15 Červen 2013 05:00 Radka Mothejzíková http://www.kultura21.cz/literatura/6883-zuby-nehty /component/mailto/?tmpl=component&link=14198910f26df7ea9deaa08574365a7644af2274/component/mailto/?tmpl=component&link=14198910f26df7ea9deaa08574365a7644af2274/literatura/6883-zuby-nehty?tmpl=component&print=1&layout=default&page=/literatura/6883-zuby-nehty?tmpl=component&print=1&layout=default&page= Již dlouho jsem nečetla žádný pořádný horor ani strašidelný příběh. Jsem ale fanouškem mistra filmového hororu Alfdeda Hitchcocka a spisovatele Stephena Kinga, jenž je autorem několika excelentních knih tohoto žánru. K jeho nejznámějším patří horor „To“, který byl rovněž zfilmován. A právě na něj jsem si vzpomněla hned při čtení prvního příběhu v knize povídek nazvané Zuby nehty. Kniha nakladatelství Jas je složena z 19+1 hrůzostrašné povídky od deseti autorů, vyšla nedávno a slavnostně pokřtěna byla na veletrhu Svět knihy. Přítomní tvůrci hororových povídek do ní při té příležitosti zaryli své nehty a zakousli zuby, aby ji stylově uvedli do společnosti natěšených čtenářů. Ti již nedočkavě čekali se zakoupenými výtisky, aby ulovili kýžené autogramy. A proč mi první příběh připomněl Kingovo To? Hlavní roli zde totiž hrají odtokové roury umyvadla a vany, z nichž se cosi podezřelého ozývá. Sice je to jen nevinné chi chi chi, ale hra, která za chvíli započne, rozhodně k smíchu není. Jednotlivé povídky jsou o věcech běžně se vyskytujících v našich životech, avšak nabývajících netušených a hrůzyplných rozměrů. Některé příběhy jsou založené na poměrně obvyklém strachu ze samoty, temnoty či něčeho ošklivého, neznámého. Nechybí motivy závisti a zloby, zločinu a trestu, pocitu viny. Základem povídek jsou reálné situace ze života dětí od těch menších až po teenagery. Řeší se například problémy s nedostatkem kreditu v telefonu, pobyt doma poprvé o samotě bez rodičů, obavy z příchodu Mikuláše a Čerta, nespokojenost s dárkem, záhada mizejících spolužáků a ztrácejících se bot, nepříjemné pocity při noční jízdě metrem, šikana, pocit vyčlenění z kolektivu. Díky tomu budou dětskému čtenáři opravdu blízké a snadno jej vtáhnou do děje. Další vývoj příběhů již sleduje hororovou linii vinoucí se dle fantazie jednotlivých autorů a podle stupně jejich otrlosti. Musím podotknout, že se jedná o historky skutečně drsné, naplňující pravý význam pojmu horor. Pravda, jsou i odstavce, kde se člověk trochu zasměje, ale kapka odlehčení je zde skutečně na místě. Jednotlivé kapitoly jsou přiměřeně dlouhé – tak, aby pozornost čtenáře byla udržena dostatečně a neunikl základ a poté pointa příběhu. Vypravěčský styl je většinou pojat jako sdělování osobních zážitků hlavních hrdinů a také díky tomu má čtenář pocit, že je přímo u toho. Originální nápady jistě zaujmou, poučení, která z příběhů vyplývají, snad také dopadnou na úrodnou půdu. Myslím, že varování uvedené na obalu knihy, má v tomto případě opravu reálný základ: „Tato kniha způsobuje nespavost a noční můry.“ Ale kdo najde odvahu a přece jen se do čtení pustí, bude se jí držet ZUBY NEHTY! RECENZE 3: Plnokrevné horory pro mládež Vytvořeno 29. 6. 2013 3:00 Autor: Jiří Lojín http://www.vaseliteratura.cz/recenze/pro-deti-a-mladez/3297-zuby-nehty.html Možná bych měl spíš do titulku napsat „plnotučné“, jako kontrast k „lite hororům“, které ovládly současnou literaturu pro děti a mládež. Napřed však malé vysvětlení – co myslím tím hororem lite. Jde především o romantické upíří a vlkodlačí příběhy, které spojují tradici klasických drákulovských příběhů s dívčími románky. Vlna popularity takové literatury se nedávno zvedla tak vysoko, že je potřeba si vážit pokusů o návrat k tradicím, kdy zlo je zlem a mladičké dívky se nezamilovávají beznadějným a vášnivým způsobem do unylých upířích mládenců. V tomto smyslu jsou všechny povídky sbírky Zuby nehty, napsané českými autory, velmi zdařilé. O tom, že mladí čtenáři ještě zcela nepozbyli dobrého vkusu, svědčí fakt, že kniha Zuby nehty se dočkala již svého druhého vydání. Povídky jsou určeny pro děti ve věku okolo deseti a více let, stejně staří jsou i jejich hrdinové. Náměty jsou inspirovány strachy, které takové děti mívají, a také strašidelnými historkami mezi nimi rozšířenými. Je pravda, že nejúčinnějšími náměty jsou „urban legends“, povídačky, jejichž strašidelnost je prověřena léty, po která kolují v ústním podání, vyprávějí se na párty a táborech. Většinou jsou zaměřeny jen na děsivou zápletku a příliš se nezabývají logikou, vypravěčům nejde o zasazení do reálu. Podobně je to i ve většině povídek uveřejněných ve sbírce Zuby nehty. Záměrně opomíjejí skutečný svět a plně se soustředí na vnitřní prožitky svého hrdiny, izolovaného od vnější pomoci, nekomunikujícího s okolím. Taková jsou pravidla hororů – hrdina se pomoci nedovolá, a pokud ano, je mu to málo platné. Buď pomocník přijde velmi brzy o život, nebo se z něj vyklube sadistický vrah. Často jsou zdrojem podivných jevů zvířata nebo rostliny, nadané nezvyklými vlastnostmi, jako třeba Živý plot Ivany Musilové nebo Zavřené dveře od Hany Polákové. Děs ale nemusí být konkrétní, může to být například něco skrývajícího se výlevce (Jiří Holub – Chi chi chi), nepochopitelné dění (Martin Strnad – Za zdí) nebo obživlé vlasy v povídce Vlasy, vlasy, kolik je vás asi? také od Martina Strnada. Velmi působivé bývají horory, v nichž se nic nadpřirozeného neskrývá. Lidé zastírající svou tvář, zvuk těžkých bot v osamělé uličce, stín nože na protější zdi, sípavý dech neznámého muže – atributy situací, které dokážou vyděsit právě svou reálností. Do takové skupiny povídek patří Poslední metro Kateřiny Hejlové, do něhož autorka dokázala přidat i velmi vážný problém týraných dětí, Večírek ve dvou od Tomáše Heřmana, Cedulka pro Jakuba Jiřího Holuba nebo Holka z výtahu Martina Strnada, která kombinuje skutečnou týrající postavu s duchy. S dušemi vtělujícími se do neživých předmětů se setkáváme poměrně často. Ve sbírce jich také několik najdeme. Třeba zlou loutku z povídky Polichinello (Ladislav Karpianus) nebo chlapce, který se po své smrti vtělil do hračky medvěda (Zuzana Frantová Pomykalová – Medvídek). Podobné téma nalezneme i v povídce Ukradené duše Tomáše Heřmana. Klasické duchařské příběhy najdeme v povídkách Dobrou noc, paní knihovnice Tomáše Heřmana, Markéta byla rychlejší Jiřího Holuba, Noční bojovka Zuzany Frantové Pomykalové. Příběhy o hypnóze a nemožnosti navrátit se zpět se nechal inspirovat Jiří Holub v povídce Návrat do tmy. Ladislav Karpianus povídačky o sousedkách – stařenách připomínajících čarodějnice – zapracoval do své povídky Červené oči. Dětské mikulášské trauma zachytil Tomáš Tvrdý v povídce Všechno zlé je k něčemu dobré. Nové technologie ve spojení s klasickým pojetí hororu je Operátor Tomáše Heřmana. Autoři některých povídek pracují s představou, že mladému čtenáři je potřeba zápletku podávat srozumitelně, dopodrobna mu ji vysvětlit. Někdy zapomínají, že horor je především uměním náznaků, že stín nože je děsivější než nůž sám. Ukázkově to zvládla v poslední povídce Leze, leze po železe Ivona Březinová. Nezletilá dívka Denisa tajně navštíví diskotéku v naději, že se jí bude věnovat její idol Erik. Ten se ale věnuje úplně jiné dívce, Denisa musí jít domů sama. Nejlépe to jde po kolejích, ovšem jen do chvíle, než se jí zachytí noha do výhybky jako do pasti. Už jen tento námět by na povídku stačil, autorka však míří ještě dál. K Denise si přisedá neznámý muž a jen ji pozoruje. V tom, jak je nedefinovaný a neuchopitelný, tkví účinek celé povídky. Autorka nechává prostor čtenářově fantazii. Nevnucuje mu svůj názor na pohnutky toho záhadného muže. Povídková kniha Zuby nehty je i přes určitou kostrbatost některých povídek významným přínosem v literatuře pro děti a mládež. Signalizuje, že horory nejsou jen naivními romantickými love story typu Stmívání, a to, že klasické postupy jsou účinné a poutavé. Knihu Zuby nehty vydalo nakladatelství JaS

ROZHOVORY:

„Prostě jsme psali a hledali nová témata,“ vzpomíná na vznik lekavých povídek Zuby nehty Jiří Holub Neděle, 07 Červenec 2013 05:00 PhDr. Jana Semelková http://www.kultura21.cz/rozhovory/7063-zuby-nehty Rozhovory Po pěti letech opět vyšly Zuby nehty – lekavé povídky autorů sdružujících se v tvůrčí skupině Hlava nehlava. Aktuální vydání má nové ilustrace, nové dvě povídky, naopak jedna schází. I po nějaké době Zuby nehty baví, respektive straší čtenáře a rozšiřují okruh fanoušků. Nyní máte šanci se dozvědět, jak se píší horory – a nejen to. Otázky jsme položili deseti autorům těchto povídek a ti na ně odpověděli a ptali se i mezi sebou. Kdo? Jiří Holub, Martin Strnad, Zuzana Frantová Pomykalová, Ladislav Karpianus, Kateřina Hejlová, Tomáš Tvrdý, Ivana Musilová a Ivona Březinová. Jiří Holub má v knize čtyři z dvaceti povídek. Jiří, jste ze všech nejpilnější? Nebo máte vztah k lekání a strašení vřelejší, než ostatní? Mne například velmi vyděsil tajuplný kabinet – kde se ve vás vzala fóbie z kabinetů? Už si ani nepamatuju, jak se to tehdy seběhlo, prostě jsme psali a hledali nová témata, ládovali je do krátkých povídek s tím, že se z nich něco vybere – no a u mě se stalo, že byly vybrány hned čtyři. O píli bych u sebe nemluvil, ale to tehdejší nadšení, že by z toho mohla být knížka a nejen další čmáranice do šuplíku, to nás tak nějak popohánělo a s nadšením jsme hodinu co hodinu nosili texty, které jsme po veřejném čtení upravovali, až z nich vznikly Zuby nehty. Co se strachu týče, vždycky mě bavilo strašení, lekání, věci mezi nebem a zemí, věci černé jako dehet nebo aspoň dědův nehet. Strašili jsme se za letních nocí prožitých na přehradě tak moc, že se divím, že jsme to tenkrát přežili bez úhony. Moje práce mě pak zavedla do hradů a zámků, kam strach taky patří, takže možná můžu odpovědět: ano, jsem děsivé stvoření 🙂 Kabinetový horor Cedulka pro Jakuba vznikl jako druhý, ale rozhodně nepramenil z dřívějších strachů, které by se ke kabinetům vázaly. Něco jako Kdyby tisíc kabinetů z toho prostě nebude. Je ale pravda, že jsem si díky téhle otázce všiml, že se kabinet jako téma objevil ještě v několika mých knihách, takže možná, podvědomě… by se tam i něco našlo. Ještě pro vás máme otázku vaší kolegyně Zuzany Frantové Pomykalové: Ráda bych věděla něco z niterného zákulisí vzniku povídky Markéta byla rychlejší. Na většině besed jsem četla právě Markétu, je výborná nahlas, umím zpaměti celé pasáže, ale vůbec nevím, co stálo za jejím vznikem. Nečekám, že autorova zkušenost, ale zajímalo by mě, kdy tě napadla, případně, kdy a za jakých okolností tě přepadla? Markéta byla rychlejší je asi moje nejoblíbenější povídka. Děti mají mnohem raději strašidelné a hnusné Chi chi chi, ale já mám nějaký podivný vztah právě k téhle „nejobyčejnější“. Je lehká, dobře se čte, a to i nahlas, a nechybí jí určitá nostalgie letních večerů a nocí, mládí, které předává vládu dospívání – nevím, sám netuším, co stálo za jejím vznikem. Prostě se mi povedla první věta a pak už to šlo samo, až do pro mě překvapivého konce. A musím říct, že se někdy hrozně stydím, ale zároveň jsem moc rád, že Markéta byla tý noci u rybníka přece jen rychlejší… Hned na druhé místo se, co do počtu zařazených povídek, zařadil Tomáš Heřman. Jedna z povídek se odehrává v knihovně. Zuzana Frantová Pomykalová nám za autora práskla: Já na Tomáše prozradím, že tuhle povídku chtěl původně u nových Zubů nehtů vynechat. Netuším proč. Že by byla jeho e-mailová schránka plná zoufalých ředitelů knihoven, protože knihovnice i čtenáři nechtějí do knihovny strčit ani nos? Nakonec ji – k radosti dětí i spoluautorů – nevyřadil. Martin Strnad přispěl do sbírky třemi povídkami, v jedné z nich se objevuje motiv nekontrolovatelně rostoucích vlasů. Martine, čím konkrétně vás děsí pokrývka hlavy? Upřímně řečeno mě neděsí pokrývka hlavy jako taková, ale představa že nějaká část mého těla se obrátí proti mně. Děsí mě bezmoc a právě fakt, že člověk ubližuje sám sobě a třeba přes ony vlasy jako v mé povídce, je právě ukázkou takové bezmoci, ve které bych se nikdy nechtěl ocitnout. Zuzana Frantová Pomykalová zasadila svou povídku do prostředí letního tábora. Zuzano, jezdila jste na tábory a něco podobného tam prožila? Bojíte se snad nočních bojovek? Kdysi jsem chtěla vzbudit ochranářské sklony v mém vyvoleném a tvrdila mu, že v noci na hřbitově bych se hrozně bála. Vážně jsem si myslela, že jo. Možná jsme jen narazili na hřbitov s hodnými duchy, ale strach z toho nešel. Na tábory jsem každopádně jezdila a bojovky absolvovala, nikdy tedy takovouhle, ale světýlka, strašidla i mrazení v břiše, když se noříte to půlnočního lesa, kam se člověk jen tak nedostane, protože se tam nesmí, to všechno tam bylo :-). Také bych chtěla vědět, proč je druhá povídka z nemocničního prostředí, přihodilo se vám v nemocnici něco nemilého? V jedné nemocnici jsem jako malá ležela, ale skoro vůbec si na to nepamatuju. Možná to skutečně byla taková idylka k zapomenutí. Co když se tam ale naopak děly hrozné věci, které se moje podvědomí rozhodlo vytěsnit a při psaní hororu to takhle vyplulo na povrch?! Neměla bych zkusit hypnózu? Tak to je otázka do pranice, ale pozor! Podle Jiřího Holuba hypnóza také nemusí být bezpečná! Zvažte situaci důsledně! Kateřina Hejlová umístila svůj děsivý příběh do pražského metra. Dnes žije v anglickém středozemí. Kateřino, když jste na návštěvě v hlavním městě, děsí vás londýnské metro stejně jako to pražské? Sbíráte nové náměty na děsuplné příběhy v Anglii? Přiznám se, že jsem londýnské metro využila jen párkrát v životě. Mnohem raději se toulám metropolí po svých. Člověk se nachodí, ale smysly pracují naplno a z každé návštěvy si odnesete nesrovnatelně víc, než když se mačkáte v přeplněném „tube“. Nicméně londýnské metro je nejstarší podzemní dráhou na světě, takže „duchové“ a minulost tady na vás dýchají odevšad. Ostatně jako z celé Anglie. Myslím, že každý, kdo za Kanálem někdy byl, vám potvrdí, že nouzí o děsuplné náměty tady spisovatel trpět rozhodně nemůže. Ještě jedna otázka od spoluautorky Zuzany Frantové Pomykalové: V Čechách si každý stěžuje na nedostatek času a sní, že odjede někam, kde nikoho nezná, kde se zavře před světem a napíše román! Tedy ne ledajaký román, ale takový, který změní svět! Funguje to? Nebo to tak není, protože buď chceme psát a čas si najdeme a ten velký humbuk o izolaci je jen další výmluva před námi samými i dotěrnými zvědavci? Myslím, že tohle je hodně individuální. Věřím, že je spousta spisovatelů, kteří k psaní skutečně potřebují jistou míru izolace, a k tomu se zdá cizí prostředí ideální. A jinému prostě stačí, když za sebou zamkne dveře pracovny, vypne mobil a ponoří se do psaní. Já patřím k té druhé skupině. Psát dokážu v podstatě kdekoli. Pokud však jde o sbírání inspirace, nedám na cizí prostředí dopustit. Ladislav Karpianus připojil dvě povídky. Děsivější mi připadá ta o červených očích, které nás všude sledují. Měl jste někdy pocit sledování? Nebojíte se po ránu koukat do zrcadla? Ne, že bych se nějakým způsobem bál koukat poránu do zrcadla, to ne. Ale běžně mi trvá někdy až hodinu, než můj mozek po probuzení nastartuje, není tedy v mých schopnostech poránu řešit ještě mou vizáž. O to víc se ale na mě pak bojí koukat lidé kolem, když vyjdu z bytu. A co se týče sledování. Kdysi jsme bydleli v baráku, kde se ve sklepě topilo ještě v kotli uhlím. Kdykoliv jsem se v noci jako malý špunt vracel ze sklepa domů, vyběhl jsem schody tak rychle, že by i Rocky záviděl. Nevím proč, ale děsila mě představa, že za mnou někdo běží ještě rychleji a já to nestihnu včas zpátky do našeho bytu. Tomáš Tvrdý napsal povídku čertovskou a také vytvořil působivé ilustrace ke všem příběhům. Tomáši, který z nich vás vyděsil nejvíc. A co se týká vaší povídky – máte strach z nadpřirozena? Co vy a čerti? Nejvíce mě vyděsila povídka Jirky Holuba – Návrat do tmy. Nešlo ani tak o pohřbení zaživa či krysy, ale o samotný akt zahrávání si s nadpřirozenem. Nikdy nemůžeme vědět, co se může stát. Z nadpřirozena strach nemám, spíše se přikláním k velkému respektu. Mohlo by se zdát, že čím je člověk starší, tím méně věří na zázraky a nadpřirozeno, až se nakonec stane to, že přestane věřit úplně. Ve většině případů to tak je, ale život bez nadpřirozena mi přijde nudný, i když na čerty nevěřím. Alespoň ne na ty, co chodí v prosinci s Mikulášem. Ivana Musilová se poprala v povídce s plotem, živým plotem. Ivano, už víte, čím se živí živý plot? Kdybyste psala horor dnes, byl by znovu o nenažraném plotě nebo jste mezitím získala novou fóbii? Pokud ano, pak jakou? Dnes bych asi napsala něco dle aktuálnějších zkušeností. Nejspíš o lidech, co nemají rádi sami sebe, natož druhé a rozhodnou se vám systematicky ničit život. Třeba jenom proto, že se jim nelíbíte. Nevím, jestli je to téma pro horor, možná spíše pro psychologický thriller. Říká se tomu libozvučně šikana, ale libé to není, snad jen samotným tyranům. A to ještě kdoví jestli. 🙂 Časem ale všechno přestane být fóbií a stane se to zkušeností. Kéž se všechny vaše strachy stanou zkušeností, byť v takovýchto případech dost drsnou. Ivona Březinová byla v prvním vydání sbírky editorkou knihy a vůdčí osobností skupiny. Tentokrát si také vyzkoušela napsat horor. Ivono, jak vám to šlo? Pokud vím, horory nejsou vaším šálkem kávy? To opravdu nejsou. Na každé besedě s dětmi se znovu a znovu přesvědčuji, že školou povinní čtenáři horory doslova zbožňují, a nepřestávám se tomu divit. Jen pár z nich se přizná, že hrůzostrašné příběhy jim, stejně jako mně, k srdci nepřirostly. Nevím, jestli to je mou zjitřenou fantazií, ale horory prožívám prakticky denně. Stačí podivný šelest, pohyb stínu v zahradě, houkání sanitky, to, že mi některá z dcer nezvedá telefon… a okamžitě se mi před očima rozjíždějí hororové příběhy plné barvitých scén a vypjatých dialogů… mohla bych sednout a hned psát. Ale většinou mám rozepsané úplně jiné texty a tyhle strachy beru nakonec s humorem jen jako výkřiky unavené mysli a zdržování od práce, která mě baví. I když… se sbírkou Zuby nehty je to trochu jinak. Tahle kniha pro mě znamenala měsíce intenzivní a navíc zajímavé spolupráce s partou mladých spisovatelů. Poprvé jsem si vyzkoušela, jaké to je, když autor pracuje v týmu, když něco vzniká ve skupině, když nápady létají jako pink-ponkové míčky, vznikají i zanikají během pří, bojů i nevyhnutelných ústupků. Výsledek celé té práce na hororech mě vlastně velmi nadchl. I proto jsem zas tak moc neváhala, když mě někteří členové skupiny Hlava nehlava při druhém vydání knihy vyzvali, abych se k nim tentokrát přidala jako spoluautor. A tak jsem do své povídky vložila jeden ze svých skutečných strachů. Okamžik, kdy jsem kráčela po kolejích a kdy se mi po letmém upozornění kamaráda rozběhl před očima jeden z mých „filmů“. Pokud vás autoři sbírky lekavých povídek zaujali svými odpověďmi a neznáte Zuby nehty, pak nezbývá, než je otevřít a číst. K letním večerům se hrůzostrašné příběhy velmi dobře hodí. Za čtenáře se ptala: Jana Semelková

ČLÁNEK:

Ve Fantazii se víc smálo, než bálo, i když se četly horory z knihy Zuby nehty http://www.kultura21.cz/ostatni/6937-zuby-nehty-krest Sobota, 22 Červen 2013 05:00 PhDr. Jana Semelková V pondělí 17. června pražilo slunce o sto šest. Ještě v pět odpoledne bylo v pražských ulicích nedýchatelně. Přesto, možná i právě proto, zavítali fanoušci hororů do Knihkupectví a vinotéky Fantazie na Tylově náměstí, kde se konalo autorské čtení a o knihách klábosení s autory tvůrčí skupiny Hlava nehlava. Ve Fantazii je totiž ve vedrech příjemně, kamenné stěny chladí, žhavé paprsky se sem jen tak neproderou, a když je o čem povídat, není důvod nepobýt. Co přesně se tu třetí červnové pondělí odehrávalo? JaS nakladatelství před měsícem a kousek vydalo nově sbírku lekavých povídek Zuby nehty. 19 + 1 hrůzostrašná povídka. Po této knížce už byl nějaký pátek „hlad“ mezi náctiletými. Nové vydání žádané knihy přineslo několik zásahů – změnil se formát i barevnost, jedna povídka zmizela úplně a nahradily ji dvě nové, nové jsou také ilustrace, které vytvořil člen tvůrčí skupiny Tomáš Tvrdý. Kniha měla křest přesně před měsícem – v květnu – na pražském veletrhu Svět knihy. Ve Fantazii se autoři setkali podruhé se čtenáři a fanoušky hororů. Pořadem provázeli Tomáš Kříkava a René Nekuda, kteří podrobili čtyři přítomné autory (sbírku vytvořilo deset autorů, avšak všichni do Prahy dorazit nemohli) – Ivonu Březinovou, Zuzanu Frantovou Pomykalovou, Tomáše Tvrdého a Ladislava Karpianuse řádnému výslechu. Nešetřili ani redaktorku nakladatelství Janu Semelkovou. Hned zkraje večera musel Tomáš Kříkava divákům vysvětlit, proč drží v ruce Zuby nehty s ukousnutým rohem. O ten kniha přišla v Holešovicích, kdy při křtu měli autoři drásat nehty a lehce zuby skousnout novinku. Tomáš Tvrdý vzal pokyn moderátora tehdy doslova a knize ukousl roh. Výtisk zůstal jako vzácný artefakt Tomáši Kříkavovi. Ten jej chrání jako oko v hlavě. Ukousnutý růžek je pak uložen v archivu nakladatelství, jak potvrdila na pondělním setkání redaktorka Jana Semelková. Tomáš Kříkava vítá přítomné a představuje knihu Zuby nehty. 19 + 1 hrůzostrašná povídka Atmosféra ve Fantazii byla fantastická: vyprávělo se, vzpomínalo, zaznělo několik úsměvných historek, takže se zdálo, že o horory vlastně vůbec nepůjde. Trošku děsu a hrůzy přineslo až čtení úryvků, kterého se zhostili postupně Ivona Březinová, Ladislav Karpianus a Tomáš Tvrdý. V závěru došlo na dotazy diváků. Nejmladší z přítomných se třeba zeptala ilustrátora Tomáše Tvrdého: „Proč na obálce chybí nehty?“ Těžká otázka na odpověď, že? Ilustrátor se nedal a bravurně odpověděl. Příjemný podvečer zakončila autogramiáda, pak se ještě klábosilo mimo zápis, asi se nikomu z Fantazie domů nechtělo. Bylo opravdu veselo, i když šlo o horory Dokonce i vodicí pes autorky a publicistky Ilony Fryčové, která přišla podpořit své kolegy z tvůrčí skupiny Hlava nehlava, se nenudil a vydržel po celou dobu naslouchat, aniž by „člověky“ čímkoliv rušil. Vodicí pes Ilony Fryčové připraven k odchodu Fotografie: Eva Frančeová

INFO V TISKU: Zuby nehty Blesk

Kniha mého srdce

Kniha složená z 12 kapitol, které postupně psalo 11 spisovatelů. Projekt České televize Kniha mého srdce na pokračování probíhal současně s televizní anketou Kniha mého srdce.

  • Rok vydání: 2009
  • Napsáno: 2009
  • Stran: 257
  • Žánr:
  • Ilustrátor:
  • Nakladatel: Albatros-Edice České televize
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-7404-039-9
  • Poznámka: Kniha vznikla v souvislosti s celonárodní anketou Kniha mého srdce, pořádanou v roce 2009. Každou z dvanácti kapitol příběhu psal jiný autor. Neprodejné.

Kniha_meho_srdce_OBAL

VÝSLEDKY ANKETY:

Pořadí knih a počet hlasujících:

1. Zděněk Jirotka: Saturnin – 38 430
2. Božena Němcová: Babička – 29 935
3. Antoine de Saint Exupéry: Malý princ – 24 232
4. Stephenie Meyerová: Stmívání – 24 217
5. J.K. Rowlingová: Harry Potter – 22 665
6. Mika Waltari: Egypťan Sinuhet -19 674
7. Astrid Lindgrenová: Děti z Bullerbynu -14 245
8. Betty Macdonaldová: Co život dal a vzal – 13 384
9. J.R.R. Tolkien: Pán prstenů – 12 941
10. Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka – 10 362
11. Jaroslav Foglar: Rychlé šípy – 9 721
12. Paulo Coelho: Alchymista – 6 742

O PROJEKTU:

Cílem multimediálního projektu České televize Kniha mého srdce na pokračování, který probíhá současně s televizní anketou Kniha mého srdce, je podpořit zájem diváků o četbu a vlastní literární činnost. Diváci tak mohou v reálném čase sledovat vznik původního literárního díla, ovlivňovat svými názory jeho vývoj, a dokonce se sami zapojit do tvůrčího psaní.

Kniha_meho_srdce_ZADA

V průběhu televizní ankety (období duben – říjen 2009) vzniknou dvě knihy „na pokračování“. První knihu napíše celkem 12 uznávaných českých autorů. Autory druhé knihy se pak stane 12 nejlepších spisovatelů z řad amatérů, kteří se v jednotlivých kolech utkají o přízeň čtenářů na internetu.

Tedy i vy se s námi můžete stát spisovateli! Ale nebude to snadné… Každý autor totiž bude nucen navazovat v ději na autora předcházející kapitoly a rozvíjet příběh požadovaným směrem, nejlépe v souladu s přáním čtenářů.

Obě knihy začínají na stejné startovní čáře – úvodní kapitolu pro oba „týmy“ napsala paní Halina Pawlowská.

Pořadí jednotlivých kapitol knihy psaných různými autory:

1. Halina Pawlowská
2. Martin Bezouška
3. Petra Braunová
4. Arnošt Goldflam
5. Miloš Kratochvíl
6. Ivona Březinová
7. Jiří Dědeček
8. Iva Pekárková
9. Vojtěch Steklač
10. Iva Procházková
11. Monika Elšíková
12. Arnošt Goldflam

UKÁZKA z 6. kapitoly psané Ivonou Březinovou:

S Orestem jsme ruku v ruce opatrně postupovali do přilehlých místností. Pod nohou mi vrzla parketa a bráchovi se v tu ránu zvýšil tep. Pak oknem udeřil zvon z blízkého kostela a tep se zvýšil i mně. Bammmm, bammmm, bammmm… čtyřikrát, pětkrát, šestkrát… Nezadržitelně odbíjela půlnoc. A ten náfuka Šotek, jehož lampa si přidrzle hrála na úplněk, nás vedl rovnou k oddělení s hororovou literaturou. Nesnáším horory. Říkala jsem si, že musím být ve střehu, aby Oresta nenapadlo některou z těch ohmatanejch knih otevřít. Je to sice posera, ale občas má fakt blbý fóry. Když jsem ucítila mrtvolný zápach linoucí se patrně z dávno nečištěnejch zubů nějakýho upíra, zacpala jsem si nos. Oči bohužel ucpat nešlo. Police tu byly pocákaný krví a ztrouchnivělý dřevo se hýbalo červama hlava na hlavě. Mrkla jsem na bratra, jestli nehodlá zvracet. Kupodivu nehodlal. Táhl mě dál k sekci s poezií. Orest a básničky! Takovou kombinaci může pochopit jen zavilý scifista. Brzy mi však pomocí Šotkovy lampy svitlo. Na zemi tam ležela naše matka přikrytá cípem koberce, paže překřížené na prsou jako Tutanchamon a na obličeji rozevřenou knihu.

„Apo-li-naire. Al-ko-ho-ly,“ slabikoval Orestes.

„Já to říkám pořád,“ zašuměl Šotek nespokojeně. „Omamné účinky poezie mohou být nebezpečné. Do osmnácti bych to zakázal. A nebo tuhle četbu povolil jen za přítomnosti rodičů. Podívejte, co to s ní udělalo,“ ukázal na naši dávno zletilou matku kostnatým prstem. Asi nevěděl, že naše máma kdysi chtěla být nejen herečkou, zpěvačkou a televizní hlasatelkou, ale i básnířkou. Už jsem to chtěla Šotkovi nějak šetrně sdělit, ale brácha mě nenechal.

„Ona se těma alkoholama jako opila?“ vyjekl s očima navrch hlavy. „Nezavoláme záchytku? Kotnour říkal, že tátovi vždycky zavolaj…“

„Kotnour ať si říká, co chce,“ přerušila jsem ho rychle, protože mi bylo jasný, že když je máma momentálně v limbu, myši mohou mít pré. Sice jsem to poslední slovo nikdy moc nechápala, ale v dané situaci znělo velmi, velmi slibně.

„Majstrovičová, ty to vidíš!“ zafuněla máma ze spánku do rozevřených stránek knihy, až se obal povážlivě napjal. Ale co, léty prověřená umělecká hodnota už něco vydrží.

„Pojď,“ popadla jsem bráchu zase za ruku a táhla ho pryč. „Ať ji nevzbudíme. Chceme přece ještě něco zažít, ne?“

„Jo,“ houknul mi do ucha a mně došlo, že přezdívka Polykač větru, kterou mu dali u mamutů, má své hluboké opodstatnění. Nevím, jak vy, ale já zažila profukování uší dvakrát. Jednou na oddělení ORL naší polikliniky a jednou právě teď v knihovně. Možná bude brácha jednou ušař, předpoklady by k tomu měl.

„Chci bejt pirát, indián nebo rytíř,“ usměrnil Orest moje v duchu vedené úvahy.

„Neposlouchejte ho, blábolí hlady,“ obrátila jsem se rychle k Šotkově lucerně. Jenže skřítek tam nebyl. To, co nám šajnilo do očí, nebyla jeho lucerna, ale nefalšovaný úplněk, který se vynořil z mraků daleko za kostelní věží. Místnost byla najednou skoro bílá, jen vysoký police s knihama vrhaly povážlivě černý stíny. A pak se to stalo.

Ako si vychovať brata (slovensky)

Sbírku povídek pro mládež vytvořili slovenští spisovatelé. Ivona Březinová se účastnila jako host. Její povídku Machuľa (česky Kaňka) do slovenštiny přeložila Gabriela Futová. Česky nevyšlo.

  • Rok vydání: 2012
  • Napsáno:
  • Stran: 160
  • Žánr: povídky
  • Ilustrátor:
  • Nakladatel: Perfekt
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-8046-580-3
  • Poznámka: Sbírku povídek pro mládež vytvořili slovenští spisovatelé. Ivona Březinová se účastnila jako host.  Její povídka Machuľa (česky Kaňka) je na stranách 138 – 145. Do slovenštiny ji přeložila Gabriela Futová. Česky nevyšlo.

Ako_si_vychovat_brata_obalka

 

Ako si vychovat brata_obsah

UKÁZKA Z POVÍDKY KAŇKA:

V sobotu nemohl Felix dospat. Budily ho děsivé sny o tom, že ho kdosi připíchl obřím špendlíkem vedle motýlů do krabice se skleněným víkem. Špendlík měl navíc hlavičku v podobě hlavy jejich třídní, která na Felixe neustále pokřikovala:
„Nemel sebou pořád, Rožánku. Jednou jsi ve vitríně, tak se podle toho chovej!“
„Fujtajbl, to snad je lepší vstát, i když je teprve šest,“ zanadával při dalším horečnatém probuzení a odhodil peřinu.
Ovšem na esemesku od Jarka musel čekat až do půl deváté.
„Kampak?“ zarazila ho maminka, když se po snídani snažil proklouznout ven.
„K Jarkovi. Máme takovej projekt. Do školy,“ dodal v reakci na matčino zvednuté obočí.
„Tak projekt… na oběd ať jsi zpátky, jasný?“
„Že váháš,“ ucedil a v rychlosti vklouzl do bot.

Berny už byl na místě. Seděl u psacího stolu v Jarkově pokoji a vybaloval nádobíčko.
„Dost, že jdeš,“ kývl na pozdrav. „Tak se na to vrhnem. Kdo půjde první?“
„Jarek!“
„Felda!“
„Hehe, to mě baví, jak si dáváte přednost, ale já nemám tolik času. Takže si střihněte a jdeme na to.“

Vyhrál Jarek, ale jako vítěz si nepřipadal. S poraženeckým výrazem si sundal mikinu, svlékl triko a svalil se do připraveného křesla.
Berny si mezitím nasadil roušku a natáhl gumové rukavice.
„Text sis nerozmyslel?“ zahučel přes látku, která se mu při mluvení na obličeji podivně nadouvala.
Jarek měl sto chutí říct, že si rozmyslel úplně všechno, ale Bernyho přezíravý pohled ho umlčel, a tak jen zavrtěl hlavou.
„A na Soně fakt trváš?“ ujišťoval se Berny.
Po pravdě řečeno, Adriana z 6.B se Jarkovi líbila víc, ale Soňa je přece jen kratší. O tři písmena, to už je znát. Ano, Soňa. Mlčky kývl.
„No, jak chceš,“ pokrčil Berny rameny, pečlivě otřel Jarkovu hruď dezinfekcí a pak vzal do ruky jehlu.
Jarek prudce pobledl.
„Hele, radši ho drž,“ houkl Berny na Felixe. „Nepotřebuju, aby se mi pod rukama cukal.“
„A… je to nutný?“ zablekotal Felix, který měl momentálně co dělat sám se sebou. Historky o jeho sklonu k omdlévání se po škole tradovaly už od třetí třídy.
„Jo, je to nutný. A taky mi budeš vždycky, když ti řeknu, otírat čelo. Jako to dělaj doktorům při operacích. Viděl jsi snad nějakej film o doktorech, nebo ne?“
„Viděl,“ šeptl Felix a cítil, že se jeho vlastní čelo bleskurychle orosilo.
„No vidíš. Tak ti nemusím nic vysvětlovat.“
„Jenže ty nejsi doktor,“ zmohl se Jarek na chabý odpor v naději, že se Berny naštve a celou akci ukončí.
„Nejsem, ale budu. Letos končím základku, potom půjdu na zdrávku a pak studovat na doktora. Nechceš gumový kousátko? Možná to bude bolet.“
„Chci,“ hlesl Jarek.
„Podej mu růžovou ovečku,“ nařídil Berny Felixovi. „Nebo ne. Radši fialovýho psa, ten jde líp do pusy.“
Jarek poslušně zkousl a ozvalo se krátké písknutí.
„Tak začneme,“ zavelel Berny a hluboce se nadechl, až se mu rouška přisála k otevřeným ústům.
Vypadalo to hrozivě a Jarek s novým gumovým písknutím křečovitě zavřel oči.
Další okamžiky se odehrály jako v zrychleném filmu. Berny vrazil jehlu do Jarkovy hrudi. Gumový pes zavyl a vyskočil Jarkovi z úst. Jarek zavyl a vyskočil z křesla. Prudce odstrčený Felix zavrávoral a spadl na Bernyho. Lahvička se zlověstně zeleným tetovacím roztokem se rozlila na bleděmodrý koberec. Jarek s jehlou zapíchnutou v kůži na hrudníku šlápl do Bernyho tatérské brašny, profrčel pokojem do předsíně a pak i na chodbu.
„Chyť ho!“ zachrčel Berny a snažil se vylézt zpod Felixova bezvládného těla. „Netvař se, žes omdlel, a rychle toho magora chyť!“
Felix nereagoval, a tak se Berny musel vyprostit sám. Pak se pustil do pronásledování.
„Chtěl jsi kérku? Chtěl. Tak teď nedělej vlny a okamžitě se vrať!“
Jarek už dupal dole v přízemí. Měl jsem ho přikurtovat, blbečka, pomyslel si Berny a v běhu vztekle zařval:
„Naval jehlu a prachy!“
„Mám jen co mi zbylo z důchodu,“ zablekotal děda Vavrouš, který se Bernymu maskovanému rouškou připletl do cesty. „Jehlu nemám, zašívá mi dcera,“ dodal roztřeseným hlasem.
„Já ti dám prachy, ty vrahu starých občanů!“ zavřískla paní Skokanová, která se právě vracela z nákupu, a vzala Bernyho po hlavě francouzskou holí.
Berny zavyl úplně stejně, jako před chvílí Jarek. Jen gumové písknutí se neozvalo. Zuřivě serval roušku, div se neuškrtil, popadl se za hlavu a v běhu pomateně vykřikoval:
„Až budu malej, budu popelářem!“

 

Kouzelný svět

Sbírka 10 příběhů o dětech, které napsalo osm spisovatelů. Pohádka Ivony Březinové: Vílák Pomněňák a dvě Magdalenky. Neprodejná publikace je určena pro děti s vadami sluchu.

  • Rok vydání: 2005
  • Napsáno:
  • Stran: 96
  • Žánr: pohádky, příběhy o dětech
  • Ilustrátor: Iva Pospíšilová
  • Nakladatel: Nut’s Production o.p.s.
  • Náklad:
  • ISBN: 80-239-5529-2
  • Poznámka: neprodejný tisk pro děti s vadami sluchu

Kouzelny_svet_sbornik

 

ANOTACE:

10 příběhů o dětech. Sestaveno jako sbírka pro děti s vadami sluchu. Neprodejné.

Autoři, kteří se podíleli na vzniku sbírky:

Jindřich Balík
Ivona Březinová
Martina Drijverová
Filip Krejčí
Marie Kubátová
A. Pricot
Jindra Svitáková
Ivona Zvěřinová

Pohádka Ivony Březinové zařazená do sborníku.: Vílák Pomněňák a dvě Magdalenky

UKÁZKA:

V jednom starém loveckém zámečku žil baron Benedikt z Dubu se svou manželkou Leopoldou. Žili šťastně a spokojeně, protože se měli rádi. Baron sbíral shozená paroží srnců a jelenů a baronka se bavila vyšíváním dubového listí na ubrusy.

Jen jednu starost oba měli, svoje dvě dcery, které se obě jmenovaly Magdalenky. Ta tmavovlasá byla víc Magda a ta světlovlasá víc Lenka, takže se to nikomu nepletlo. Jenže se stále jen hádaly, žárlily na sebe a jak šel čas, a ony se blížily k věku, kdy dívky začínají myslet na vdávání, jejich vzájemná nevraživost ještě rostla.

„Člověk by myslel, že už by měly dostat rozum,“ povzdychla si baronka, když opět zaslechla blížící se dívčí hádku.

„Já to říkal dávno,“ zabručel baron, který na chvíli přestal leštit jedny z parohů, „měli jsme je na nějaký čas poslat k mým sestrám, každou jinam. To bych se na to podíval, aby se jim po sobě nakonec nezastesklo.“

Vílák_Pomněňák_malá

 

Ale to už dívky vběhly do jídelny.
„Magda mi vzala hřeben a vylomila mi na něm dva zuby!“
„To není pravda, vylomilas je sama. A ten hřeben byl můj!“
„Tak dost!“ zahromoval tatínek baron. „Kdo má ty vaše hádky pořád poslouchat? Hned přestaňte, nebo vás pošleme z domu!“

Magda a Lenka vběhly do zámeckého skleníku, ale hádat se nepřestaly. Jejich křik probudil i víláka Pomněňáka spícího za oknem skleníku pod velkou olší.

„Zas ty dvě ukřičené holky,“ zívl otráveně. „Nepřestanou se hádat a nepřestanou. Však já jim jednou ukážu, zač je toho vílí loket. To se pak nestačej divit, jak se kolem nich zamodrají pomněnečky, jako že se Pomněňák jmenuju!“

Vílák_Pomněňák_2_malá

 

 

Veselé pohádky

Sbírka pohádek od devíti autorů. Text Ivony Březinové zařazený do projektu: Šípková Růženka (z knihy Jak to bylo dál…) Neprodejná publikace pro děti s vadami sluchu.

  • Rok vydání: 2009
  • Napsáno:
  • Stran:72
  • Žánr: pohádky
  • Ilustrátor: Lázaro Estévez
  • Nakladatel: Nut’s Production o.p.s.
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-254-5955-3
  • Poznámka: neprodejný výtisk pro děti s vadami sluchu
  • Text pohádky Šípková Růženka je převzat z knihy Jak to bylo dál…

Vesele-pohadky-neslysici-Obalka

ANOTACE:

Autoři, kteří se podíleli na vzniku sborníku:

Eva Bernardinová, Ivona Březinová, Rudolf Čechura, Filip Krejčí, Zuzana Nováková, Renata Petříčková, A. Pricot, Jana Štroblová, Michal Vaněček

Text Ivony Březinové zařazený do projektu: Šípková Růženka (z knihy Jak to bylo dál..)

Z knihy Jak to bylo dál… byla převzata i pohádka Kráska a zvíře pro CD Pohádky pod polštář.

Vesele_pohadky_princeznaVesele_pohadky_carodej

 

Prázdninové pohádky

Sbírka 11 krátkých pohádek pro prvňáčky. Texty vznikly na víkendovém semináři tvůrčího psaní Ivony Březinové pro sedm začínajících autorů ze Sokolovska.

  • Rok vydání: 2013
  • Napsáno:2012
  • Stran: 49
  • Žánr: pohádky
  • Ilustrátor: Bára Kubátová
  • Nakladatel: Městská knihovna Sokolov
  • Náklad:
  • ISBN:
  • Poznámka: Sbírka pohádek pro prvňáčky vznikla na semináři tvůrčího psaní, který se konal 14. – 15. 4. 2012 v Sokolově. Neprodejné.

Prazdninove_pohadky_obalka

ANOTACE:

Sborník obsahuje 11 pohádek  pro začínající čtenáře od 7 autorů Sokolovska. Tři pohádky Ivony Březinové jsou na stranách 1 – 11.

Prazdninove_pohadky_mysatka

OBSAH:
Ivona Březinová: O neposlušných myšátkách
Ivona Březinová: Perníkový panelák
Ivona Březinová: U Kytkových
Karla Turková: Kulatá
Karla Turková: O kočičce
Lucie Večeřová: Správný soudce
Magda Drechslerová: Vodožbluňk
Petra Otýsová: Statečný koblížek
Pirožka Šmejkalová: Jak pasáček bubnoval
Polina Topalová: Modrá brána
Lucie Večeřová: O zelené karkulce

Prazdninove_pohadky_KytkoviB

UKÁZKA:

Perníkový panelák
Ivona Březinová
Byla to svatba jako z pohádky. Nestává se často, že by se bratr a sestra ženil a vdávala v jeden den. Ale Mařence a Jeníčkovi se to stalo. Mařenka si vzala Martina z hájovny. A Jeníček, z kterého vyrostl statný Jan, si vzal Hanku, dceru mlynáře. Po svatbě se všichni přestěhovali do nového paneláku ve městě. Stál uprostřed parku a byl vysoký jako nejvyšší strom v lese. A víte, z čeho ten panelák byl? Přece z perníku!
Po čase se Mařence a Martinovi narodil syn Marek. A pár měsíců na to se Hance a Janovi narodila dcera Johanka. Vyrůstali společně a stali se z nich nerozluční kamarádi. Když jim bylo šest, šli spolu poprvé do školy.
„Moje máma je princezna, heč!“ chlubila se spolužákům holčička v růžových šatech. „A spala sto let!“
„Tak to už musí být pěkná bába,“ utrousil potichu Marek.
„Já to slyšela,“ nafoukla se holčička. „Řeknu strejdovi, aby tě začaroval do housenky.“
„Klíďo píďo!“ pokrčil Marek rameny. „Vlezu ti pak za krk, těš se!“
Ale to už vešel do třídy pan učitel. Na očích měl černé kulaté brýle a v ruce držel kouzelnickou hůlku.
„Hele, hele, toho znám! Určitě má na čele jizvu,“ šeptaly si děti.
Ale vypadalo to, že kouzelnická hůlka je obyčejné ukazovátko. Pan učitel se jím dotýkal písmen pověšených na zdech. A ke každému písmenku vyprávěl napínavý příběh.
Po vyučování Johanka řekla, že to bylo zábavné. A že zítra půjde do školy znovu. Marek pokrčil rameny a v šatně vyplázl jazyk na růžovou holku, která se protivně mračila. Pak se s Johankou vydali domů.
Šli a šli. Přešli několik ulic a několik náměstí. Ale jejich perníkový panelák nebyl nikde vidět.
„Zabloudili jsme,“ začala fňukat Johanka. „Měl bys vylézt na strom. A rozhlédnout se, jestli neuvidíš nějaké světýlko.“

Prazdninove_pohadky_pernik

Mlok – Cena Karla Čapka za rok 2012

Sbírka vítězných prací Ceny Karla Čapka za rok 2012 obsahuje nejlepší práce z kategorie Novela, Povídka, Krátká povídka a Mikropovídka. (Krátká povídka Ivony Březinové, Cestopis.)

  • Rok vydání: 2012
  • Napsáno:
  • Stran: 381
  • Žánr: Sci-Fi
  • Ilustrátor:
  • Nakladatel: Nová vlna, Cena Karla Čapka
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-85845-24-2
  • Poznámka: Ve sbírce vítězných prací Ceny Karla Čapka za rok 2012 publikována povídka Ivony Březinové Cestopis. Strana 28 – 46.

Mlok_2012

 

Mlok_2012-ob

Povídka Cestopis

ANOTACE:

Dopravní průjem zrodil dopravní zácpu: „Narodil jsem se 13. května Druhého roku na 1583. kilometru.“ Většinu energie v dějinách vynaložili lidé na přemisťování věcí z jednoho místa na jiné – včetně sebe samých. „A myslíš, že tahle dopravní zácpa někdy zmizí, dědečku?“ Určitě, nic netrvá věčně. Ani my nečteme jen „návod na montáž tažnýho zařízení a příbalovej leták ke kinedrylu“ i když se daří uskutečnit omnitopii – udělat z planety stejnomísto se stejnými dálnicemi, auty, obchodními domy, letišti, sídlišti – globalizovanou králíkárnu.

UKÁZKA:

Slunce rychle klesalo a vzduch se ochladil. Viktor vstal a sklepal ze sebe nalepená stébla.
„Pojď, musíme se připravit na noc, za chvíli se začne stmívat,“ podal Sylvě ruku a chystal se ji políbit. Ale když zaostřil přes její rameno na lesklého čtyřproudého hada, zachytil na obzoru náznak pohybu. „Helehelehele! Už!“ zařval a vzrušeně ukázal do dálky. „Už je to tady! Lidi, jedééém.“
V nepředstavitelném zmatku všichni naskákali do aut, většinou kupodivu do svých. Podél dálnice zůstala ležet překocená kempinková křesílka, nafukovací matrace, spacáky, deky, přenosné vařiče na líh nebo propan-butan a tu a tam dokonce stan nebo celta překrývající konstrukci z větví. To všechno teď zůstalo opuštěné. Obrovské tábořiště tisíců lidí, dlouhé a tenké jako další dálniční pruh.
Dálnice ožila hromadným rachotem startérů. Ti rychlejší už stáli na plynu, jen jen pustit spojku, takže jejich auta vydávala lítý řev.
„Už! Šlápni na to, barde!“ pokřikoval Viktor na rozechvělého Lumíra před sebou.
A ten zase na podnapilého Samuela, kterému škytal motor, jako by byl taky po opici.
Miki povykoval na Pavlínu, která se s Pavlou pohádala o místo u volantu.
Rudolf Rohan málem ujel své docentce, jelikož nutně potřebovala dopsat větu.
A Ludva s Fanoušem a Jindřichem, který měl vedle sebe vnuka, tlačili se svým stařičkým fordem na nárazník Kamilova citroenu.
Další před nimi i za nimi, vpravo i vlevo na tom byli stejně. Plechové moře na kolech nadrženě řvalo.
A pak se kolona konečně s cuknutím hnula. Stovky, tisíce aut ve čtyřech proudech vedle sebe. Kola nedočkavě ohledávala asfalt před sebou. Jeden metr. Druhý… Druhý.
„Ještě kousek, no tak,“ škemral Viktor polohlasem a samým rozčilením rozžvýkal stéblo psárky.
Jenže kolona se už zastavila.
„Hm, tak dneska jen dva metry, zlato,“ pohlédl Viktor na Sylvu a pokrčil rameny. „Minule jsme ujeli tři a půl.“
„Já myslím, že to byla hezká etapa,“ poznamenala Sylva a se zájmem si prohlížela dva metry právě ujeté trasy.
Ve škarpě se nově objevilo několik kamínků potažených slídou, která v zapadajícím slunci duhově pableskovala. Těsně u okraje vozovky se uchytil plazivý jetel a pár stvolů jitrocele a charakter porostu poněkud změnily dva trsy modře kvetoucí čekanky.
„Nádherná scenérie,“ vydechla Sylva. „Tudy jsme ještě nejeli. Podáš mi foťák, prosím?“

Nahoře bez… a dole taky

25 krátkých povídek o sexu. Studenti LA v nich řeší lásku, ale i znásilnění, incest, prostituci a pohlavně přenosné choroby. I. Březinová sbírku doplnila o 11 básniček pro teenagery.

  • Rok vydání: 2012
  • Napsáno: 2009
  • Stran: 208
  • Žánr: povídka
  • Ilustrátor: Tomáš Kříkava, Klára Mayerová, Tomáš Tvrdý
  • Nakladatel: XYZ
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-7388-344-7
  • Poznámka: Ivona Březinová sbírku doplnila o 11 básniček pro teenagery.

Nahore bez_obalka 001_male

 

 

 

 

 

 

 

ANOTACE:

Sbírka obsahuje 25 krátkých povídek, kterými autoři touží oslovit i ty mladé čtenáře, jimž je záliba v knihách možná vzdálená. Erotické téma bylo zvolené záměrně jako něco, co je věkové skupině kolem 15 let blízké, navíc nahlíženo optikou autorů, kterým je jen něco málo přes dvacet. Jak zdůraznil kmotr knihy, MUDr. Radim Uzel, nejde v žádném případě o pornografii, ale o knihu v dnešní době nadmíru užitečnou. Autoři v ní totiž neřeší jen zamilovanost, lásku a první nesmělé sexuální zkušenosti, ale i nebezpečí zneužívání, incestu, prostituce a pohlavně přenosných chorob. Záměrem knihy tedy bylo nejen pobavit, ale také informovat v nových kontextech a přimět dospívající čtenáře k přemýšlení o svém těle, jeho pocitech a zranitelnosti.

 

AUTOŘI – studenti Literární akademie:
Anna Dlouhá
Veronika Dziaková
Eva Fraňková
Ondřej Funda
Katka Hejlová
Jakub Kaifosz
Tomáš Kříkava
Kristýna Lyachová
Michaela Matejovska
René Nekuda
Vendula Pačesová
Petra Poliakova
Michaela Procházková
Šárka Topolová
Tomáš Tvrdý
Jan Varga
Ondřej Vašina
Jan Vavřín
Filip Vošalík
Ivona Březinová – lektorka, sbírku doplnila o 11 básnických textů.

UKÁZKA (Ivona Březinová):

Miluju
když má holka šněrovací boty
Čím vedou výš, tím líp
A tkaničky na těch botách
miluju
Čím je mám blíž, tím líp
A uzly na těch tkaničkách
miluju
Čím je jich víc, tím líp
A když holka pod těma botama
nemá nic
to jsem pak nejšťastnější
rozmotávač uzlů na světě… (boty)

 

Svlíkni se…
Jen ruce
Jen se svlíkni z rukavic
Nebudu chtít víc
Slibuju
Chci jen vidět
jak vypadá tvoje ruka
když je nahá
a vlasy
když jsou bez čepice
a ruka do nich sahá… (rukavice)

 

Proč máš tak dlouhou šálu?
To abych tě lépe ošálila.
A proč máš tak dlouhý nohy?
To abych tě lépe dohonila.
A proč máš tak krátkou sukni?
To abys pod ni líp viděl, ty sprosťáku!… (šála)