Archiv autora: Pavel

Zeď – Čtení trávy

Fantastický příběh ze světa jiných bytostí, ze světa, kde fungují jiné společenské i přírodní zákony, hlavně řádění nepravidelně se vracející mlhy je zrádné. Je třeba být spojen se Zdí, jinak…

  • Rok vydání: 1998
  • Napsáno: 1996
  • Stran: 136
  • Žánr: fantastická literatura, dobrodružná literatura
  • Ilustrátor: Zděňka Boušková
  • Nakladatel: Corona
  • Náklad: /
  • ISBN: 80-86116-11-5
  • Poznámka:

obalCteniTravy

 

ANOTACE:

Příběh z jiného světa jiných bytostí.

 

UKÁZKA:

Zeď tu stála odnepaměti, narůžověle bílá, teplá o živá. Byla plná výklenků zajišťujících každému soukromí. Při západu slunce pulzovala a vyzařovala příjemné teplo. Přicházeli k ní, aby se s ní spojili ne pro prchavé chvíle rozkoše, ale proto, aby přežili útok té husté a bílé a zabíjející. Mlha přicházela v nepravidelných intervalech. Ničila a zabíjela. Řádila ve stádech zubridů i mezi drobnými živočichy rnaluchových polí, vítězila nad dravými geonty a do myslí lidí vkládala děs. Kdo se ocitl v Mlze o nebyl právě spojen s člověkem stejného geometrikonu nebo se Zdí, toho Mlha pohltila a on přestal existovat.
Aíl udýchané doběhl ke Zdi, vtiskl se svými zády do její bezpečné náruče a přimhouřenýma očima lapal poslední šikmé paprsky. Slunce už zase zapadalo a Zeď, náhle propojená desítkami těl se křečovitě zachvívala a soumrakem se nesl chór slastných výkřiků. Po hodině proběhla Zdí poslední mohutná křeč o vyčerpaní lidé odešli do chýší, aby si na lůžku odpočinuli. Mlha je dnes nechala být. Ale zítra, pozítří…

RECENZE 1:

Čtěte, dokud nezafouká vítr
Dovedu si docela dobře představit, že Ivona Březinová psala svůj příběh během letních prázdnin někde na mezi, není to ani čistá sci-fi ani fantazy, spíš takové pohádkové dívčí snění o tom, kde bych ho nejraději potkala (samozřejmě v lukách, tam je to „vláni a sladké odevzdání“, jak pravil klasik Fráňa Šrámek).
Ale teď vážně. Svět, který autorka vymyslela, se mi moc líbí. Lidé žijí mezi loukami obřích trav a živí se jenom tím, co jim toto prostředí poskytuje. V travách se skrývá i nebezpečí, například dravé šelmy geonti, ale největší hrůzu budí Mlha, která se občas objevuje při západu slunce a rozleptá vše, co není propojeno do bioelektrického Okruhu, co nemá dva póly. Koho zastihne samotného, ten je ztracen a ráno z něj najdou jen hromádku slizu. V Mlze může přežít pouze dvojice, která se pohlavně spojí. Jenže to není tak jednoduché: tito lidé mají pohlavní orgán zvaný geometrikon na zádech a ten v jednotlivých životnich cyklech mění tvar: začíná trojúhelníkem, pokračuje přes čtyř, šesti a osmiúhelník a končí kruhem. Muž s tímto geometrickým výstupkem na zádech musí tedy najít partnerku, která má na zádech prohlubeň odpovídajícího tvaru. Naštěstí je tu ještě Zeď – obrovská biohmota, která se jako růžová a teple pulzující stěna plná komůrek táhne za vesnicí. V ní se jako v zárodečné placentě uchovávají narozené děti a vkládají se do ní mrtví, aby se rozpustili. V okamžicích ohrožení se nespárovaní obyvatelé vsi pohlavně spojí se Zdí a tím se zachrání před žravou Mlhou.
Jenže stařešina obce jednoho dne prozradí mladému hrdinovi Aílovi cosi děsivého: Zeď slábne, její energie den ode dne ubývá. Pokud se nepodaří stvořit novou Zeď, je s osadou konec. A protože nikdo neví, jak se to dělá a staré záznamy se ztratily, vydává se hrdina „do světa“ vyzbrojen kouzelnou Holí. I když jeho putování má několik zajímavých momentů (třeba pobyt na poušti, kde létají kamenné myši lovené dravými ptakohady), končí dřív, než vlastně pořádně začalo. Jako by autorku víc zajímalo pubertální laškování a škádleni mezi hrdinou a jeho jedinou velikou láskou Eolou (a jakmile jejich trojúhelníky do sebe správně zapadnou, zdají se být všechny problémy vyřešeny).
Na počátku vyprávění nám autorka slibuje jakási odhalení, ale nakonec se o skutečné podstata životodárné Zdi a smrtící Mlhy nic nedozvíme. A je to škoda, protože tak zajímavě promyšlené prostředí by si zasloužilo opravdu „velký příběh“. Takhle si připadám jako její hrdinka, která zapisuje události do pohybu trávy a každý si je může číst – pokud zrovna nezafouká vítr a všechno nevymaže!
Otomar Dvořák, Ikarie 4/ 1999, 5.56 – 7

RECENZE 2:

Útlá knížečka, spíš delší novela, Zeď – Čtení trávy je vcelku zajímavým kouskem, který se svou zvláštností v konkurenci rozhodně neztratí. Zcela originální prostředí i atmosféra mu dávají tu jedinečnost, která přiměje ke knize sklopit svůj zrak teměř každého, kdo v oboru fantasy literatury tak trochu „chodí‘.
…Linie děje takto načrtnuta vypadá poměrne jednoduše, ne tak ovšem samotná kniha. V příběhu téměř archetypálním potkává Aíla skoro každá nepříjemnost, jíž se může lidská bytost dočkal – naděje i zoufalství, výhry i prohry, vzpomínky i iluze, četná zranění, ztráta paměti i nečekané magické události, láska i konečné vítězství, vykoupené však mnohou krví a mnohým potem.
Co však dodává dílu na zajímavosti, je neopakovatelná atmosféra života a živočišnosti, která se prolíná celou knihou – Zeď je živoucí, Mlha svým podivným způsobem snad také, živelné je putování Aílovo, biologicky znějí jména, kruté životaschopné je prostředí, detailní prokreslení postav, včetně jejich pohlavního (geometrikálního) života, rozkoše ze splynutí se Zdí i mezi sebou navzájem, čtení trávy i ukrytých dějů a živočichů v ní, blízký pohled na život a rituály vesnice, to vše zvýrazňuje plastičnost příběhu.
Na knihu téměř neznámé autorky a téměř neznámého nakladatelství rozhodně pozoruhodný výkon, který si zaslouží jedině pochvalu. Bude-li kdo kdy sestavovat encyklopedii české fantastiky přelomu tisíciletí, Zeď • Čtení trávy by v ní rozhodné neměla být opomenuta.
(H/bij. http://egi.infirna.cz/parenisle/zedcleni.htm

 

 

 

 

 

 

Obrázková encyklopedie pro nejmenší

Encyklopedie pro předškoláky. Pojmy jsou vysvětlovány hravým způsobem, všechny mají svou ilustraci, na každé dvojstraně je úkol či otázka. V abecedním řazení nechybí žádné písmeno.

  • Rok vydání: 2003, 2012, 2013 (dotisky)
  • Napsáno: 2002
  • Stran: 144
  • Žánr: naučná literatura
  • Ilustrátor: Milan Starý
  • Nakladatel: Fragment
  • Náklad: /
  • ISBN: 80-7200-772-6, 978-80-7200-772-1
  • Poznámka: /

obalObrEncykl
ANOTACE:

Encyklopedie je určená pro děti předškolního věku. Jednotlivé pojmy jsou jim vysvětlovány hravým způsobem, který je blízký jejich fantazii. V abecedním řazení nechybí žádné písmeno, každé heslo má svou ilustraci, v závěru knihy je obrazová příloha a rejstřík. Na každé dvojstraně je umístěna otázka nebo úkol, které mají děti aktivizovat, učit je přemýšlet, pamatovat si, vyhledávat informace z obrázků a vyzkoušet si nejrůznější činnosti.

Obrázková_encyklopedie_94

Obrázková_encyklopedie_95

 

UKÁZKY:
akvárium

ObrázkováE_akvariumCo je v té průhledné krabici? Krabi a raci. Ale hlavně ryby. Kdyby v akváriu nebyla voda, žili by v něm možná křečci, ještěrky a hadi. Těm moc vody vadí. Rybám ne. Ryby jsou ve vodě doma. Jen musí být čistá a správně teplá. Ryby v akváriu se také musí krmit, aby neměly hlad. A večer se jim musí zhasnout, aby šly včas spát. Ráno se zas můžeme dívat na svůj kousek moře nebo rybníka v průhledné krabici. Jen škoda, že žádná z těch ryb nic neříká.

bagr

ObrázkováE_bagrMá velkou lžíci, ale moc se nenají. Všechno, co nabere, ukládá na hromadu nebo rovnou na záda nákladních aut. Rýpe se v zemi, aby vyhloubil jámu, příkop nebo třeba základy pro nový dům. To, co by člověk kopal týdny, zvládne bagr jednou dlouhou rukou za pár hodin. Brodí se blátem, ale to mu nevadí. Kola má totiž opatřena pásy. Díky nim se neboří a kola mu nepodkluzují.

cukr

ObrázkováE_cukrPamatujete si na pohádku O veliké řepě? Dědeček ji zasadil docela malou, ale ona vyrostla veliká, převeliká. Když ji chtěl dědeček ze země vytáhnout, musel zavolat na pomoc babičku, vnučku, pejska, kočičku a nakonec i malou myšku. Teprve tehdy se jim to společně podařilo. Řepu odvezli do cukrovaru, nastrouhali ji na nudličky a vařili, aby se z ní začal uvolňovat sladký cukr. Ten pak vybělili a zpracovali do podoby moučky, krystalků nebo malých kostek. A my si s ním teď můžeme osladit třeba čaj.

deštník

ObrázkováE_deštníkPrší! První kapky deště se rozpustile rozplácly o chodník. Když prší nebo jen poprchává, každý prchá, aby se schoval. Vlastně každý ne. Ti, co mají deštníky, kráčejí si dál, jako by ani nepršelo. Deštník, to je totiž příruční stříška proti dešti, navíc i skládací. Potíž je v tom, co dělat, když sněží. Žádné sněžníky nemáme. Ani kroupovníky proti kroupám nejsou, pokud vím. Zato před žhavým sluníčkem, a za to mu patří dík, nás v létě chrání slunečník.

elektřina

Při bouřce třeskají blesky. To je síla! Vzniká při tom elektřina. Lidé se ji naučili vyrábět sami. Nepotřebují k tomu bouřku, ale elektrárnu. Přístroje v ní jsou poháněné vodou, větrem, sluncem nebo párou. Kabely pak elektřina proudí až k nám domů. Tady nám svítí, topí a nutí pracovat různé přístroje a stroje. V zásuvkách na zdi se však skrývá jako zlý had. Takže pozor! Nesahat!

film

Čarodějnice sedla na koště a odlétla. Hrad, který stál na skále, zmizel. A král se proměnil v syčícího hádka. Že je to pohádka? Já to viděla na vlastní oči — ve filmu. Promítají ho v kině a také v televizi. Hrají v něm herci jako v divadle, ale někdo je při tom nafilmuje kamerou a přidělá ty kouzelné triky. Tak vznikne film. Někdy bývá i kreslený nebo… kdo to ví? Ano, loutkový.

glóbus

ObrazkovaE_globusKdyby si nějaký velikánský, ale opravdu velikánský obr chtěl hrát s naší Zemí, možná by si ji postavil na svůj obří stůl jako glóbus. Díval by se, jak se pěkně točí, a nespustil by z ní oči. Já nejsem obr, ale glóbus mám. Takový malý model Země. Stojí mi na stole a já si stále říkám, jaká je to pěkná hračka, tahle maličká zeměkoulička. Vypadá, jako by nějaký nezbeda vzal míč, polepil ho mapou světa a utekl pryč.

 

helma, přilba

Taková želva, té je hej! Bloumá si po světě a v zimě i v létě má na zádech krunýř. Když jí něco spadne na záda, ne, že by byla ráda, ale jen se oklepe. Krunýř ji totiž chrání jako brnění rytíře. Je to k nevíře, ale člověk žádný krunýř nemá. Musí si ho koupit v obchodě. Nasadí si ho a hned si připadá o něco bezpečnější. Takovému kupovanému krunýři na hlavu se říká helma nebo také přilba. Nosí ji hasiči, vojáci a spousta sportovců.

Obrázková_encyklopedie_41

 

chobotnice

Čarodějnice samá bradavice je tahle chobotnice. Chobot ale mají přece sloni a také slonice. Chudák chobotnice žádný nemá. Zato nohy jako by jí vyrůstaly přímo z hlavy. Proto se jí říká hlavonožec, není to legrační? Nohou má dohromady osm, ani víc, ani míň. Chobotnice žijí v moři, proto se nemusí mořit s obouváním tolika bot. Můj ty světe, vy přece také v botách neplavete.
Indián

ObrázkováE_indián_jabloňIndiáni byli páni Ameriky. Znali všelijaké triky, třeba jak vyrobit čelenku z peří nebo postavit stan z kůže. Když k jejich zemi připlul Kryštof Kolumbus, neměl ani zdání, že objevil nový světadíl. Spletl si ho s Indií a zdejším lidem začal říkat Indiáni, nebo také rudoši, podle jiné barvy pleti. Na světě jsou totiž různá lidská plemena. Jen by mě zajímalo, jak asi vypadá Indián, když se červená?

 

jabloň

Jablůňko blonďatá, hoď nám svá jablíčka. Jenom ne do bláta. Podzim ti obarvil listí ve zlatém prameni a to je znamení, že bude zima. Koukni, natrháme jablka do košíků. Neboj, to nebolí. Vítr už hvízdá po poli. Stromy půjdou brzy spát. A my si budem přát, abys i v příštím roce měla dost ovoce – na jablečný mošt, na koláče, do kompotu. Také o Vánocích si jablíčka rozkrojíme, a když v nich bude hvězdička, tak je sníme.
kaktus

Že by to byl ježek, co nám usnul v květináči? Ale copak tihle bodlinatí spáči kvetou? Řeknu vám to jednou větou: v květináči roste kaktus. Stačí ho jen trochu rosit, protože moc vody rád nemá. Však také venku roste na poušti, sám i v houštinách. Má tlustý stonek, který v sobě uchovává vodu do zásoby. Co kdyby sucho bylo moc dlouhé. Ale kaktus hrůzou netrne. Od toho má trny. A tak si jen v duchu vrní.

Obrázková_encyklopedie_63

RECENZE:

I nejmenší pokolení je dnes bohudíky zvídavé, a tak se nedivme, že spisovatelka Ivona Březinová neodmítla objednávku nakladatelství Fragment (2003) a pustila se do svízelné, leč i zajímavé a koneckonců radostné práce na Obrázkové encyklopedii pro nejmenší.

Anotace na zadní straně obálky říká, že kniha je určena dětem od 5 let, tedy hlavně předškolákům, kterým chce přiblížit „současný svět z mnoha různých pohledů“. Termín encyklopedie už v názvu napovídá, že články s názvy pojmů, tedy hesla s novými poznatky jsou seřazena podle abecedy, takže se v knize dá hledat jako v opravdové encyklopedii pro velké. To, samozřejmě, malé vědychtivce povznese, ovšem s vlastním hledáním jim stejně musí většinou někdo pomoct. Nejen proto, že ti nejmenší neznají ještě všechna písmenka, ale daleko větší překážkou je pak jejich sled v abecedním pořadí.

Diskutabilní je také základní zvolená metoda seznamování s něčím novým, čímž myslím výklad pojmů podle abecedy. Nutně tím dochází k tematické i ilustrační roztříštěnosti dvoustrany, což díky dobré grafické úpravě působí sice poutavě a pestře, avšak z lediska poznávacího procesu je pro malé dítě chaotické a pojmově náročné. Autorka se snažila „výklad“ oživit minipříběhem, přímou řečí a obraznými příklady, takže se hesla dají dobře předčítat, i o nich povídat, ovšem stejně si myslím, že encyklopedie pro nejmenší zůstane především obrázkovou knížkou na prohlížení, nikoli záměrnou odpovědnou na otázky.

I tak ji vřele doporučuji do knihovniček mateřských škol, protože od vydání Velké obrázkové knížky pro malé děti, na které spolupracovali Bohumil Říha a Milena Lukešová, uplynulo už 23 let.
PhDr. Vladimíra Gebhartová: Knihy pro děti.In: Zpravodaj Asociace předškolní výchovy. Praha, říjen 2004, s.6 – 7

 

Lentilka pro dědu Edu (1. vydání)

Příběh malého Honzíka, jehož pradědeček trpí Alzheimerovou nemocí. Vícegenerační soužití v jedné rodině přináší celou řadu veselých i smutných situací, které je ale nutné zvládat a řešit.

ISBN tištěné knihy: 978-80-000-3026-5
EAN tištěné knihy: 9788000030265
ISBN PDF formátu: 978-80-000-3197-2
ISBN ePub formátu: 978-80-000-3198-9
ISBN MOBI formátu: 978-80-000-3199-6
Velikost PDF: 5475 kB
Velikost ePub: 8815 kB

obalLentilkaProEdu

ANOTACE:

Příběh začíná zdánlivě nevinnou epizodou, kdy pradědečka Edu přivádějí domů příslušníci městské policie. Ne, že by něco provedl, jak si jeho pravnuk Honzík zpočátku myslí, a jen je mu divné, že policisté pradědovi nenasadili pouta. Důvod je daleko prostší a nepochopitelnější zároveň. Děda Eda, jak se mu v rodině říká, prostě netrefil domů. Najednou si nemohl vybavit, kde bydlí a jak se ke svému domovu dostane…Lentilka-trenky

Postupně se roztáčí kolotoč situací, v kterých rodina poznává, že s pradědečkem není všechno úplně v pořádku. Po rozpačitém váhání a následném vyšetření u odborníka je stanovena smutná diagnóza. Děda Eda trpí druhým stádiem Alzheimerovy nemoci. Na rodinu padá tíseň, a to si ještě ani zdaleka neuvědomují, co všechno je v budoucích měsících a letech čeká. V nejistotě, která dědu Edu zachvacuje, se ale občas vynořuje pevný bod. Pravnuk Honzík. Nemoc jako by je ještě sblížila, semkla, protože je v jistém smyslu staví do podobných pozic. A tak se malý Honzík s vždy připravenými čokoládovými lentilkami stává pradědečkovým ostrovem jistoty. Honzík už ví, že pradědečkova nemoc se nedá vyléčit. Ale nemoci by se přeci léčit měly, a tak v Honzíkovi dozrává přesvědčení, že spolu se svými kamarády začnou lék na dědovu nemoc hledat. A jednou… jednou se jim to přece musí podařit.

UKÁZKA:

Lentilka-známkyHonzík se nudil. Zvlášť když teď s dědou Edou už sami nesměli ven.
„Na co si dneska budeme hrát, dědo?“ dorážel netrpělivě.
Děda dělal, že neslyší. Možná vážně neslyšel. Možná v tu chvíli zapomněl slyšet.
Na stole ležela tatínkova sbírka známek ve velkém koženém albu. Děda si známky začal prohlížet. Měl je rád, protože kdysi pracoval na poště.
„Na poštu! Budeme si hrát na poštu!“ trklo Honzíka a vyskočil, aby ze zásuvky psacího stolu vylovil obálky. Byla jich tam spousta. Malé, velké, podlouhlé, některé měly předtištěné řádky pro adresu, a některé dokonce průhledná okýnka.
Za chvíli už to v obýváku vypadalo jako na poště. Honzík nejdřív myslel, že si budou hrát jenom jako, ale děda už vytahoval známky z alba jednu po druhé. Každou nejdřív olízl a trochu neohrabanými prsty ji přilepil na obálku.
„Já nevím, dědo,“ zarazil se Honzík. „Aby se táta nezlobil. Nešlo by to radši bez těch známek?“
„Bez známek se žádný dopis odeslat nemůže,“ prohlásil důležitě děda Eda a pak se rozkašlal, protože mu při tom mluvení jedna známka zaskočila do krku. Nakonec ji spolkl a zapil mlékem, které jim maminka připravila k svačině.
„Pravítko,“ zahuhlal pak nespokojeně.
Honzík ochotně přinesl dlouhé zelené pravítko.
„Pravítko, říkám!“ obořil se děda Eda na Honzíka.
„Vždyť tohle je pravítko, dědo.“
Děda Eda se zamračil ještě víc. Pak pravou ruku složil v pěst a začal jí bušit do známek na dopisech.
Rány do stolu vyprovokovaly maminku, aby vykoukla ze své pracovny.
„Copak děláte?“ zeptala se.
„My si hrajeme na poštu, mami.“
Děda dál zaujatě bušil do stolu. Chvíli vypadal docela spokojeně, ale potom na Honzíka znovu vyštěkl:
„Pravítko.“
„Vždyť ho máš,“ ukázal mu Honzík, ale děda Eda netrpělivě zavrtěl hlavou.
„Myslí asi razítko,“ řekla maminka. „V pokojíčku přece máš dětskou tiskárničku, ne? Tak ji přines a hezky si hrajte dál,“ usmála se maminka a spokojeně se vrátila k svému počítači.
Honzík přinesl krabičku dětských tiskátek.
„Chceš Rumcajse, nebo Krtečka?“ zeptal se dědy Edy, ale protože děda nic neříkal, rozhodl se nakonec Honzík pro vílu Amálku. Líbila se mu. Takovou holku by jednou chtěl za ženu. Jen by pořád nesměla sedět v pracovně u počítače a překládat knížky z jednoho jazyka do druhého.
Dědovi Edovi se víla Amálka asi taky líbila. Spokojeně ji namáčel do razítkovací barvy a vesele s ní bušil do známek na obálkách.
Jenže obálky brzy došly. To dědu Edu rozladilo. Ve vzteku začal známky z tatínkova alba lepit, kam se dalo. Na stůl, na lakovaný nábytek, na parkety, dokonce i na zeď. A dál nadšeně razítkoval. Chvíli Amálkou, chvíli Krtečkem a nakonec to u něj vyhrál vodník Česílko.
Jenže vtom se otevřely dveře a do pokoje vešel tatínek. Spatřil svoje drahé známky, které po léta sbíral, roztroušené po místnosti a opatřené veselými razítky a udělalo se mu mdlo.
Honzíkovi se pak taky udělalo mdlo. Z toho křiku, co nastal. Takhle rozzuřeného snad tátu nikdy neviděl. Křičel i na maminku, když mu řekla, že si měl album se známkami někam pořádně uklidit a nenechat ho válet na stole. A zlobil se na ni, že dědu s klukem neuhlídala.
K večeři pak bylo ticho. Škubánky s mákem a tichem. Večer dala maminka Honzíkovi tichou pusu na dobrou noc. Táta nedal žádnou. To už se dlouho nestalo. A děda Eda? Ten se měl nejlíp. Vůbec nechápal, proč se jeho vnuk tak rozčiluje. I to ticho mu možná bylo po chuti.

Lentilka_InFantazie jedna basen_MK2006_s27

RECENZE:

Ivona Březinová (1964) se v příbězích pro malé i větší čtenáře nevyhýbá „problémovým“ tématům. Například v triptychu dívčích románů Holky na vodítku tematicky zpracovává různé závislosti, námětem oceňované knížky Začarovaná třída je příchod nových spolužáků – romských sourozenců – do školy, sešitové leporelo Mít tak psa zas vychází z prostředí dětského domova.
Lentilka pro dědu Edu je určena čtenářům od šesti let a jejím námětem je život s Alzheimerovou chorobou. Propagace uvádí, že jde vůbec o první zpracování takového tématu, o šokující spojení tématu a adresáta atp. Netřeba se však děsit, na malé čtenáře žádný velký šok po otevření ani přečtení Lentilky… nečeká. Vskutku neobvyklé téma je totiž zakomponováno do příhod se zvláštně zapomnětlivým dědečkem tak, jak je vnímá a prožívá pětiletý Honzík. Žádné mentorské vysvětlování či poučování, jen příběhem propojená řada situací, které se autorka snaží vidět dětskýma očima. Téma je tím pádem značně odlehčeno, aniž by bylo zlehčováno. Naopak: to, co Honzík vnímá jako hru a dobrodružství, jsou umně popsané poznatky postupující nemoci: od zapomenutí cesty domů přes umanuté trvání na zdánlivě nesmyslných požadavcích a rituálech, až po ponechání pravnoučka v obchodě a ztrácení vztahu k nejbližším. Březinová věrohodně líčí i celkovou situaci v rodině, kde žije pohromadě několik generací. Hezky ukazuje, jak je pro všechny důležitá snaha být pospolu v dobrém i zlém, ale i možnost mít čas a prostor jen pro sebe.
Lentilka pro dědu Edu je přístupná začínajícím čtenářům nejen dobře vyprávěným příběhem, ale i po formální stránce – velká písmena, jednoduché věty, časté odstavce a epizodické členění. Ilustracemi knížku doprovodila Eva Mastníková.

Radka Myslivečková, Lidové noviny 3.6.2006.

1. vydání

123

2. vydání

INFORMACE:

V roce 2013 jsem se stala patronkou nadace Alzheimer nadační fond. Ačkoliv moje knihy patří především dětem a dospívajícím, problematika knihy Lentilka pro dědu Edu propojuje nejmladší generaci s tou nejstarší.

 

 

 

Začarovaná třída (3. vydání)

Do 3. ročníku ZŠ přijdou tři noví žáci – trojčata Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. Jsou z romské kouzelnické rodiny. A sami také dokážou kouzlit. To se pak ve třídě dějí divy!

obalZacarovanaTridaV2

 

MÉ VYJÁDŘENÍ K NAŘČENÍ UKÁZKY V ČÍTANCE Z RASISMU:

Tak nevím…

V úterý 8.11. 2011 jsem prožila podivný den. Ráno jsem si na iDNESu přečetla, že pan ministr školství nařídil stáhnout ze škol čítanky, protože je v nich závadný text. Po několika větách jsem zjistila, že se jedná o kapitolu Mýdlová Madla z mé Začarované třídy. Text je prý rasistický. Už zase. Před třemi lety někdo přišel s podobným nápadem, ale pak to dotyčnému zřejmě bylo vysvětleno.
Sama za sebe necítím potřebu se obhajovat a celá věc by mi připadala dokonce komická. Jenže co všichni ti lidé, kteří Začarovanou třídu chválili, oceňovali a vyzdvihovali? Co všichni čtenáři, kterým se líbila? Co redaktoři, vydavatelé, překladatelé, erudovaní recenzenti a porotci literárních soutěží? Nemůžu mlčet a nechat dělat ze všech těchto lidí pomýlence. Myslím, že k uvedení na pravou míru postačí jen stručná fakta, protože do sebe zapadají. Dávají tušit, že lidí, kteří v Začarované třídě nespatřují závadný text, asi bude víc než těch, kteří ho odsuzují.

1) Knihu jsem paradoxně psala se sympatiemi k romským dětem. Pocházím z Ústí nad Labem a od dětství jsem měla možnost zblízka sledovat různé romské rodiny, jejichž způsob života se někdy navzájem tak lišil, jako by tito lidé pocházeli z různých koutů galaxie. Proto odjakživa odmítám házet lidi do jednoho pytle jen podle barvy pleti, původu či sociálního nebo kulturního kontextu.

2) Začarovaná třída vyšla česky už třikrát a momentálně je zcela rozebraná. Navíc vyšla ve Francii (La classe ensorcelée, Paris 2006), v Srbsku (Začarana učionica, Beograd 2010) a v jednání jsou další překlady.

3) Za knihu Začarovaná třída jsem v roce 2002 získala Zlatou stuhu, asi nejprestižnější ocenění knih pro děti a mládež u nás.

4) Začarovaná třída byla v kategorii Literatura pro děti a mládež nominovaná na Magnesii Literu (2002).

5) V roce 2004 byla kniha zapsaná na Čestnou listinu mezinárodní organizace IBBY (International Board of Book for Young People), kam jsou každé dva roky zapisována nejlepší díla spisovatelů šedesáti členských zemí.

6) Začarovaná třída byla zařazena do mezinárodní kolekce knih podporující rasovou snášenlivost, projektu BARFIE, který zastřešovala rakouská sekce IBBY. Ukázky byly přeloženy do tří světových jazyků a rozeslány do všech členských zemí IBBY.

7) Začlenění ukázky z knihy do čítanky je pro mě prestižní záležitost a jsem ráda, že mé texty jsou i v mnoha dalších čítankách. Do výběru ukázek jsem nikdy nijak nezasahovala, ale naprosto důvěřuji špičkovým metodikům a redaktorům, kteří mají své pedagogické záměry pečlivě promyšlené. Jako vystudovaná učitelka vím, že sestavovatelé čítanky vždy postupují tak, aby ukázky navozovaly problém, s kterým se pak může dál didakticky pracovat. Že by to na ministerstvu školství nevěděli?

Tak nevím… nejlepší by pochopitelně bylo si celou Začarovanou třídu přečíst, než někdo zase vynese podivný soud. Ale v to se příliš neodvažuji doufat. Tahle situace už tu byla a je tu zas. Právě proto předkládám aspoň holá, měřitelná a ověřitelná fakta vycházející z názorů odborné veřejnosti u nás i v zahraničí. Bylo by hezké, kdyby se s nimi takto stručně seznámili všichni zmocněnci a zmocnitelé. Na čtení knih jim asi bohužel nezbývá čas. Škoda. Ale podléhat náladám, které momentálně rozvířily vztahy v severočeském výběžku, a zneužívat k tomu čítanku bez ohledu na pochopení podstaty a poslání sdělení, je poněkud ubohé.
Tak nevím… Mým životním krédem je, aby každý pracoval, jak nejlépe umí, a v oboru, který nejlépe ovládá. A je úplně jedno, jaké jsme národnosti. Protože, jak říká paní učitelka v Začarované třídě, každý jsme v něčem nejlepší. Přijít k hotovému (a schválenému) projektu čítanky, která funguje už několik let, a kopnout si do něj, je znevážením práce mnoha odborníků.
Na začátku jsem si říkala, že je pro mě vlastně úsměvné dozvědět se, že moje kniha je považovaná za rasistickou. Co může být absurdnějšího? Ale už se mi ani smát nechce.
Tak nevím… Závadného tu něco opravdu bude. Přemýšlím, co mohu čekat, až zanedlouho vyjde moje kniha Blbnutí s Oscarem. Je totiž o vztazích gayů.

Ivona Březinová, 10.11.2011

DOVĚTEK:
Byla jsem pozvána na Úřad vlády, kde mi příslušná pracovnice vyslovila omluvu.
„Problematická“ ukázka však bohužel byla v dalším vydání čítanky nahrazena ukázkou z jiné knihy jiné autorky.
Nicméně ukázky ze Začarované třídy nadále figurují v několika dalších čítankách.
Vše o knize Začarovaná třída a jejích vydáních najdete v sekci BARFIE.

 

ČLÁNEK K AFÉŘE S UKÁZKOU V ČÍTANCE:

Zacarovana trida_MFDnes

Psi, psi, psi!

Lepolero pro nejmenší děti. V 11 říkankách doplněných obrázky se spoustou detailů se děti dozvědí, kde všude pes pomáhá lidem. (Záchranář, policista, ovčácký pes, myslivecký, vodicí…)

Psi_obalka

  • Rok vydání: 2012
  • Napsáno: 2010
  • Stran: 12
  • Žánr: příběhy se zvířecím hrdinou , leporelo
  • Ilustrátor: Katarina Gasko
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-00-03041-8
  • Poznámka 1: Leporelo možno využít při besedě o knize Kluk a pes.
  •  Kniha je upravena i pro aplikaci Booko

UKÁZKA Booko:

 

ANOTACE:

Soubor jedenácti říkanek o psech, kteří nejsou jen naši kamarádi, ale i užiteční pomocníci.

Názvy říkanek:

Hlídací pes, Ovčácký pes, Lavinový pes, Vodicí pes, Pes záchranář, Asistenční pes, Policejní pes, Myslivecký pes, Pes léčitel, Psí spřežení, Pes tanečník

Psi_policejniUKÁZKA:

Pes léčitel

Co tě bolí? Co tě trápí?Psi_sprezeni_2
Stul se pod mé teplé tlapy.
Moje srst tě hebce hřeje,
můj ocásek rozesměje.

 

 

Vodicí pes

Vedu pána s bílou holí
kolem pošty, kolem školy.
Nevidí, a tak ho vedu.
Vidět za něj, to já svedu.

 

 

HRA:

V sekci Hry najdete k této knize PEXESO.

 

 

Držkou na rohožce

Drsné vyprávění Tonyho, který v den svých osmnáctin nadšeně opouští dětský domov, kde vyrůstal. Těší se, že konečně bude žít podle svého, jenže na samostatný život není připraven…

  • Rok vydání: 2010
  • Napsáno: 2009
  • Stran: 156
  • Žánr: romány pro dospívající čtenáře
  • Ilustrátor: /
  • Nakladatel: Daranus
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-86983-91-2
  • Titul byl nominován na Zlatou stuhu za rok 2010.
  • Poznámka: Upraveno též ke čtení na pokračování pro Český rozhlas (3 díly).

obalDrzkouRohozka

ANOTACE:

Právě mu bylo osmnáct a má pocit, že si toho v životě zatím moc neužil. Z doby, kdy byl malý, si pamatuje jen hádky rodičů a hračku šaška, který vypadl z okna místo něj. A pak už jen děcák. Sedm vnucených sourozenců od tří do sedmnácti let. Vopruz. Tři tety a strýc, kteří ho pořád k něčemu nutí. Aby si po sobě uklidil, vynesl koš, umyl nádobí, chodil do učňáku… Vopruz, vopruz, vopruz! Ale teď bude všechno jinak. Je dospělý. Je samostatný. Je nadržený na ženský i na život tam… někde… ve velkém městě. Myslí si, že konečně začne doopravdy žít…

UKÁZKA 1:

Nástupištěm prošel chlap v oranžové bezpečnostní vestě. Pracovní rukavice. Pytel na odpadky. Speciální dlouhé kleště jako chmatáky. Pečlivě vybíral vajgly z kolejiště.
Hlavně nikdy nedopadnout jako tenhle, pomyslel si Tony, ale vzápětí ho přepadla taková chuť na cigaretu, že od chlapa třímajícího pytel nedopalků radši odvrátil hlavu.
„Jedna. Jedna malá goška kdyby byla.“
Touha byla tak silná, až na chvíli zauvažoval, že o cigaretu někoho poprosí. Ale poblíž zrovna nikdo nebyl a oslovit tu zkrachovalou existenci pobíhající v kolejišti s pytlem odpadků se mu přece jen nechtělo.
Dám si doma, rozhodl se. Zavřu se do koupelny, napustím si vanu, vydrbu háro. Pořádně se nadlábnu něčím fakt dobrým. A pak si s Gábinem dáme u altánku za domem dlouhýho čouda. Tety stejně vědí, že tam chodíme. Občas nás sice nenápadně očuchávaj, jestli já nebo Gábin náhodou nehulíme trávu. No, někdy jo. Ale Gizela v tom jede mnohem víc než my. Má stálej přísun od kluků, co s nima udržuje kontakty, jak tomu říká, a moc často se s námi nerozdělí, potvora. Jenom pečlivě kontroluje hladinu našich vzájemnejch vztahů, abychom ji nepráskli. No jo, Gíza je holt mazaná. Ale to byla Ida taky. A jak dopadla.
Taky mi budou muset koupit komplet nový vohozy, když jsem o všechno přišel, napadlo ho při pohledu na prodřená kolena. Vlastně to nebude tak špatný. Možná jenom s mobilem to bude trochu vopruz, protože ten byl fakt fungl novej. Říďa se možná bude cukat. Ale když sponzoři můžou Gizele zacvakat rovnátka, tak by mi snad mohli znovu koupit mobil, no ne? Marcel taky dostal nový peníze na školní výlet, když ty první ztratil. A Gábin…
Přistihl se, že by jim teď nejradši zavolal. Že už je na cestě a do večera bude doma, tak ať smažej bramboráky. Nejlíp Karel. Ať je to jak je, bramboráky dělá Karel nabeton nejlepší.
Ne, tohle neměl dělat, uvědomil si vzápětí. Myslet na bramboráky v době, kdy mu do návratu domů chybí asi tak půl dne a momentálně nemá ani na další suchej bumerang, to nebylo chytrý.
Navíc kolem právě prošla holka se smažákem v housce a sedla si na lavičku kousek od Tonyho. Žaludek mu zuřivě nakopal.
Rozhodl se, že z holky nejmíň půlku toho jídla vymámí, a nasadil psí výraz.
Všimla si ho okamžitě. V první chvíli zmateně uhnula očima. Pak sáhla do kapsy pro ubrousek a pečlivě si otřela ústa, protože si asi myslela, že na ni civí kvůli kečupu na horním rtu. Nakonec zřejmě došla k přesvědčení, že ji Tony neodolatelně balí. To už vypadalo slibně. Jenže holka si ještě dvakrát pořádně kousla a zbytek slisované housky v papírovém pytlíku zmuchlala do kuličky a odhodila do koše. Znovu si otřela rty a směšně houpavým krokem popošla k Tonymu. Bejt tu Ida, tak by ti ukázala, jak choděj vopravdický kočky, pomyslel si.
„Ahoj, kam jedeš?“ oslovila ho originálně.
„Domu,“ odsekl a jak už mu všechno bylo fuk, vstal, bezostyšně vyhrabal zmačkaný pytlík z koše a doloval z něj voňavé smažené drobky.
To dívenku naprosto odrovnalo. Zhnuseně vstala a přešla na opačný konec nástupiště.
Tonymu to bylo jedno. Jazykem slízl z pytlíku zbytek kečupu a spíš pro sebe zamumlal:
„Já nebalil tebe, ale tvůj smažák, ty krávo.“

UKÁZKA 2:

„Myslíte, že se vrátí?“ zeptala se Bohunka a nenápadně si ukazováčkem setřela vlhkost z dolních řas. Stejně se rozmazaly. Ta maskara, kterou pro ni Sváťa ze sousední rodiny prý ukradl, není kdovíjaký zázrak. Jestli ji fakt lohnul, tak za to riziko v supáči to snad ani nestálo, pomyslela si. A ona stejně žádnýho kluka nechce. Nikdy. Nanejvýš Tonyho. A i jeho jenom jako kamaráda.
„Tony? Ten, že by se vrátil?“ vyjel na Bohunku Gábin zbytečně prudce. „Na to zapomeň. Já, až mi za rok bude osmnáct, taky vezmu kramle hned ten den ráno.“
„Už aby to bylo,“ odsekla Gizela. Gábin byl její bratr, ale poslední dobou se moc nemuseli.
„Je vám tu tak zle?“ ozvala se teta Radmila tiše, aby nevzbudila malého Rendíka a Milku, kteří jí znaveně usnuli v náručí. Tihle dva jsou ještě zlatíčka. Hlavně Rendík. Z kojeňáku ho sem převezli před půl rokem. Kolem pravého oka má výraznou pigmentovou skvrnu, která ho na první pohled hyzdí. Ale Radmila už si zvykla a Rendík jí připadá jako krásné dítě. I Milka prohlásila, že Renda vypadá jako roztomilé štěňátko z jedné obrázkové knížky. Určitě by ho měla ráda i jeho máma, kdyby se ho hned po porodu nevzdala. Už je to tři a půl roku. Prý pořád jen plakala a tvrdila, že s takovým dítětem nemůže žít. No, a tak s ním nežije. Žijeme s ním my, ani k adopci ho nikdo nechtěl.
„Je nám tu skvěle,“ sekla Gizela odpověď, ale usmála se přitom docela přívětivě, takže Radmila si nebyla jistá, nakolik je ironie v jejím hlase opravdová.
„Na, dej ho do postele podala spícího chlapečka dívce.
„Tak pojď, pinďo,“ vzdychla Gizela. Pro jejích patnáct let byl Renda jen přítěží. Na panenky už byla velká a k mateřským citům ji to ještě netáhlo.
Škoda, že to s Idou tak dopadlo, bleskla hlavou Radmile řezavá vzpomínka. Ale to už se jí na klíně zavrtěla Milka, dlouhé hubené nohy jí sklouzly na zem a polekanýma očima se rozhlédla po obývacím pokoji.
„Kde je Tony?“
„Šel žít,“ poučil ji Gábin.

RECENZE 1:

Příběh kluka z děcáku chytne za srdce

http://www.kultura21.cz/content/view/2804/122/
Autor: PhDr. Jana Semelková / 324x přečteno
Úterý, 19. duben 2011

Když jsem se probírala nominovanými tituly na Zlatou stuhu za rok 2010, velmi mne zaujala útlá knížka Ivony Březinové s drsným názvem Držkou na rohožce. Přečetla si upoutávku z obálky a bylo rozhodnuto: to si musím přečíst.

Ivonu Březinovou znám hlavně jako autorku knížek pro děti a mládež. Píše báječné pohádky, umí kouzlit se slovíčky v textech určených začínajícím čtenářům, skvěle hraje na strunu zamilovaným v dívčích románech, ale nevyhýbá se ani závažným tématům ze života náctiletých. Kdo by neznal její sérii Jmenuji se… (Martina, Ester, Alice) o dívkách, které trápí různé druhy závislostí – anorexie, gamblerství, drogy.

Nová knížka je klučičí. A jak je u Ivony zvykem, zavede nás někam, kde to známe jen z doslechu. Tony, hlavní hrdina napínavého příběhu, nám prozradí mnohé o životě v dětském domově, i o tom, jaké to je, být na ulici, bez zázemí.  (…)

Konec? Tak ten vám neprozradím. Mohu vám slíbit, že příběh Tonyho vás vezme za srdce. Zhltnete jej na jeden zátah a začnete se zamýšlet – nad sebou, nad tím, co jste v životě promarnili, co vám proklouzlo jen tak mezi prsty, čeho si dostatečně nevážíte. Je to sice knížka pro náctileté, já ji však považuji za rodinnou – přečtěte si ji a pak ji půjčte svým ratolestem (případně naopak). Třeba si večer, místo televize, budete mít o čem popovídat, témat bude dostatek.

RECENZE 2:

Ivona Březinová – Držkou na rohožce
Publikoval Kateřina Kalivodová dne 22 Duben 2011 v kategorii Knihy http://www.topvip.cz/knihy/ivona-brezinova-%e2%80%93-drzkou-na-rohozce

Nominovaný titul na Zlatou stuhu za rok 2010 Držkou na rohožce napsala Ivona Březinová. Knížka Ivony Březinové, která zaujala porotu, je klučičí. A jak je u této autorky zvykem, zavede nás tam, kde to známe jen z doslechu. Tony, hlavní hrdina napínavého příběhu, nám vypráví o životě v dětském domově, i o tom, jaké to je, zůstat osamělý na ulici, bez zázemí.

Síla Ivoniných textů je v prožitku. Protože ji dobře znám, vím, že před napsáním každého příběhu si dokonale ověřuje reálie, do kterých míní hrdiny uvést. Při čtení nového románu pro náctileté tak nabudete pocitu, že autorka prožila dětství v děcáku a od osmnácti se potulovala kolem kontejnerů. Tak autentické se zdají být výpovědi hlavního hrdiny.
Příběh je psán jako osobní výpověď chlapce, který do osmnácti let žil v kruhu sedmnácti vnucených sourozenců – v děcáku. O jeho pohodlí se starali tři tety a strýc (jak pracovníkům dětského domova říkali) a hlavně sponzoři. Byl zvyklý, že všechno jde samo, bez jeho přičinění – čisté prádlo najde ve skřínce vždy, když je potřeba, jídlo se vezme v kuchyni, jakmile má člověk hlad, dokonce si může přát, co chce, a sponzoři se postarají. Však od toho jsou. Najednou je mu netrpělivě očekávaných osmnáct let.
O S M N Á C T!
Už nemusí být tam, kde žít nechce, kde si nic neužil. Kde musel, i když ne moc, ale přece, poslouchat. Konečně se zbaví takzvaných sourozenců a nebude nucen odpovídat na zvídavé otázky tet a strýce… V den narozenin Tony odejde z domova. Bez ohlédnutí, bez pozdravu. Nikdo mu v tom nemůže zabránit, je totiž plnoletý!
Ty vole, tak jsem venku! Fakt volnej, ty brďo, ani tomu nemůžu věřit. Poprvý v životě konečně svoboda, já se z toho snad poseru nebo co.
Náhlý poryv ve střevech jako by mu chtěl dát za pravdu. Syknul a zaťal svěrač, jak jen to šlo. Dvě vteřiny to vypadalo, že své tělo, které tak podlým způsobem zaútočilo zevnitř, nezkrotí, ale potom tlak povolil a on mohl ulehčeně vydechnout…
Je jasné, že Tonyho kroky míří do Prahy. Těší se na to, jak si konečně užije. Má peníze, je slušně oblečený, do značkového batohu si poskládal celý svůj život. To bude jízda – ženský, alkohol, svoboda – konečně začne doopravdy žít. Jenže Praha je k němu lhostejná. Všichni někam spěchají a důvěřivý nezkušený kluk, který dosud znal jen zlatou klícku, postupně naletí každému, komu přijde do cesty. Vlastně si užije podle svých představ jen první den – pronajme si pokoj v hotelu a jde pařit. Pak už naráží na jednoho podvodníka za druhým. Postupně přijde o vše, co si s sebou přivezl. Začne toužit po návratu do děcáku, stýská se mu po teplé posteli, čistém prádle, má hlad – chce domů, chce zpátky k jistotám, které zavrhl. Jenže nemá peníze, všichni kolem něj říkají něco jiného, než skutečně myslí, nikdo nepomůže. Tony je ve srabu…
Kopule Hlavního nádraží ale na Tonyho účinkovala jako magnet. Podvědomě očekával, že to je místo, kde se jeho neutěšená situace konečně utěší. Kdy se prostě všechno vyřeší nějak samo, za něj. Jako vždycky v jeho životě…
Příběh Tonyho je drsný a silně emotivní zároveň. Je sice určen náctiletým, ale doporučuji jej i starším čtenářům. Slibuji vám, že příběh Tonyho vás vezme za srdce. Zhltnete jej na jeden zátah a začnete se zamýšlet – nad sebou, nad tím, co jste v životě promarnili, co vám proklouzlo jen tak mezi prsty, čeho si dostatečně nevážíte.

RECENZE 3:

Březinová, Ivona: Držkou na rohožce
Autor článku: Naděžda Sieglová – 10.7.2011, iLiteratura

Ivona Březinová: Držkou na rohožce, Daranus, Řitka, 2010, 156 s.
Jedním z toposů, kam se lze prostřednictvím díla Ivony Březinové podívat, je dětský domov. Po knize Mít tak psa – To have a Dog, napsané pro malé děti a stylizované do podoby alternativní učebnice angličtiny, vyšla próza s drsným titulem Držkou na rohožce. Jejím protagonistou je dospívající chlapec Tony. Po dlouholetém pobytu v dětském domově se ocitá dobrovolně, ale příliš náhle na ulici, bez prostředků a bez zázemí blízkých a kamarádů, bez dovedností, které mladý člověk získává v rodině a které jej naučí předvídat následky svých rozhodnutí i orientovat se v životně důležitých situacích.
Tonyho výpověď začíná okamžikem právě nabyté svobody. Je mu osmnáct, získal plnoletost a opouští dětský domov s očekáváním slastí opravdového života. Následuje rychlé procitnutí a pokles až na samé dno skutečného odpadkového kontejneru, kde se dá v případě nouze dokonce spát. Propadá se ale i na dno psychické, jež se dostaví po několika zklamáních z jednání lidí, kteří se již ani nesnaží ze dna reálného i duchovního vymanit. Jejich faleš a kriminální činy sice často plynou z vlastních pocitů beznaděje, Tony je však vůči nim bezbranný, neboť je neumí vzhledem k dosavadním životním zkušenostem předvídat. Trpí prožitými událostmi fyzicky i psychicky, nedokáže se bránit násilí ani podvodům.
Kurzivně tištěné pasáže, jimiž je text protkán, doplňují a zpětně vysvětlují děj a prohlubují psychiku hlavní postavy. Jejich prostřednictvím pak Tony nepřímo konfrontuje obě alternativy svého způsobu života ve prospěch té minulé, aniž by však ve svých rozhodnutích nalezl odvahu přiznat si realitu a hledat východisko.
Zatímco v předchozích dílech Ivony Březinové, zejména v trilogii Holky na vodítku, věnované problematice závislostí, je bezvýchodnost v osudech a skluzech hlavních postav pouze naznačena, míra varování před nimi je v knize Držkou na rohožku přímější. Sen Tonyho o pomyslné velké rohožce s velkou zásobou bot conversek k velkorysému použití, jež se mu stala v návaznosti na titul díla i samotný děj symbolem úspěšnosti, nejen nedojde naplnění, ale krutá realita závěru nenabídne ani jiskřičku naděje.
Autorka neumožňuje čtenáři bezprostřední identifikaci s hrdinou díla. Jeho příběh předkládá v téměř dokumentární podobě bez dodání úlevného momentu katarze. Na poznávací složku příběhu nenavazuje poučení, což knihu posouvá k dospělejším recipientům. Dospělé čtenáře může zaujmout záměrným upozorněním na konkrétní a aktuální chování společnosti v určité sociální oblasti. Upřímná snaha majority pomoci oslabeným totiž vyznívá naprázdno a ve svých důsledcích vede do slepé uličky.

© Naděžda Sieglová

ROZHLAS:

Rozhlasový seriál Držkou na rohožce byl premiérově vysílaný po 3 sobotní večery (12.10., 19.10., 26.10.), v Klubu Rádia Junior na Dvojce Českého rozhlasu v čase 19.00 – 20.00.
režie: Jaroslav Kodeš
interpret: Marek Holý

Bramborová Bára

Soubor devíti pohádek o malých i velkých klucích a holkách. Pohádky čerpají z klasických motivů, ale obsahují i moderní prvky. Často vycházejí ze zvukových hříček jmen hrdinů.

  • Rok vydání: 2005
  • Napsáno: 1999
  • Stran: 80
  • Žánr: pohádky, příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Eva Šedivá
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad: 5500
  • ISBN: 80-00-01695-8
  • Poznámka: zařazeno do KMČ

obalBramBara

 

ANOTACE:

Soubor devíti pohádek o malých i velkých klucích a holkách.

Znáte ve svém okolí nějakou Báru? Ano? Opravdu? A Bramborovou Báru znáte také? Pokud ne, přečtěte si o ní pohádku. A pak třeba pohádku o hezké Terezce nebo tu o líné Karolíně. Také pohádka o Kubovi, který kácel duby, stojí za přečtení. A víte, že Leona se kamarádila se lvem? A Zdeněk, že procházel zdí? Nevíte? No vidíte. Možná se vám bude líbit vyprávění o Marcele z marcipánu nebo o Běle, která vůbec nebyla běloučká. A společně s Dominikem zjistíte, jak se v pohádkách studuje na kominíka.
sejmout0010

OBSAH:

– Bramborová Bára
– O Zdeňkovi, který procházel zdí
– Leona a lev
– Jak šel Kuba kácet duby
– Marcela celá z marcipánu
– O špinavé Běle
– Proč se Dominik nestal kominíkem
– Hezká Terezka
– O líné Karolíně

 

 

UKÁZKA:

O špinavé Běle

Byla jednou jedna dívka a ta se tolik bála vody, že se nikdy nemyla. Chudáci její rodiče se mnohokrát pokoušeli jí domluvit. Jenže dívka, pokaždé, když uviděla umyvadlo s vodou, spustila takový křik, že lidem široko daleko praskaly bubínky v uších a velké bubny v kapelách samy od sebe vydávaly své dunivé bum bum.
Kdyby tohle rodiče té dívky tušili, když se jim narodila, určitě by jí nedali jméno Běla. Vždyť Běla by měla být bělounká a čisťounká jako sluncem vybělené prádlo, jako list papíru, na který se píše pohádka. Ale dívce to bylo jedno. Běla Neběla, ona byla špinavá a černá jako čert a rozcuchaná jako racochejl. Nebylo divu, že ve škole s ní nikdo nechtěl sedět v lavici. A když trochu povyrostla, nechtěl se s ní žádný kluk vodit za ruku.
„Co kdyby sis, Bělinko, umyla aspoň konečky prstů,“ navrhovala jí maminka. „Uvidíš, že to vůbec nic není.“
Ale Běla se přesvědčit nedala. Všechny její spolužačky už měly ženicha, jen ona dál bloumala po svých osamělých cestičkách.
Jednou takhle jde po břehu rybníka, samozřejmě dost daleko od vody, aby na ni ani kapička náhodou nedostříkla, a vtom vidí, že na ni z vody mává vodník. Byl mladý a hezký a krásně zelený. To se na něm Běle líbilo ze všeho nejvíc.
Vodník připlaval blíž a zvědavě si Bělu prohlížel.
„Kdo jsi?“ zeptal se jí. „V životě jsem nikoho podobného neviděl.“
„Já jsem Běla,“ zamumlala Běla potichu. Poprvé ji dnes napadlo, že se k ní to jméno opravdu ani trochu nehodí.
„A já jsem Vodomil,“ řekl vodník a přátelsky k Běle napřáhl ruku.sejmout0013
Jenže jeho ruka byla mokrá, a to Bělu polekalo. Vykřikla a rozběhla se od rybníka pryč.
„Přijď zase někdy!“ volal za ní Vodomil. „Budu tě čekat.“
Běla se k rybníku neodvážila několik dní. Ale v neděli byla obloha úplně bez mráčku a od samého rána bylo jasné, že dnes z nebe nespadne ani kapka. Běle se zachtělo ven a zamířila k rybníku.
Vodomil už na ni čekal. Udělal ve vodě uctivou poklonu a pak vyšplhal na nakloněnou vrbu, aby byl Běle co nejblíž. Běla si opatrně sedla na suchý břeh a povídali si spolu tak dlouho, dokud na hladině rybníka nezašplouchal měsíc.
„Pojď se taky vykoupat,“ navrhl Běle Vodomil.
„Když já s sebou nemám plavky,“ vykrucovala se Běla.
„Žádné nepotřebuješ, už je tma,“ usmál se Vodomil.
„Koupat se potmě je nebezpečné,“ namítala Běla.
„Ale ne s vodníkem,“ rozesmál se Vodomil a rozpustile hodil po Běle jednou vlhkou pentlí.
Běle nezbývalo, než jít s pravdou ven. Přiznala, že se bojí vody tak strašně, že se ještě nikdy v životě nemyla, natož aby si zaplavala v rybníku. Vždyť dokonce vodu ani nepije, jenom pomerančový džus, protože ten jí jako voda nepřipadá.

sejmout0012

 

RECENZE:

Kniha Bramborová Bára (Albatros, Praha 2005, ilustrace Eva Šedivá) je název jednoho zePět dubových králůčtyř titulů, které Ivona Březinová vydala v minulém roce. Autorka dnes již zhruba třiceti knih věnovaných dětskému čtenáři různého věku tentokrát míří k těm nejmenším.
Jedná se o útlý soubor devíti pohádkových příběhů určených dětem od sedmi let. První z nich, který je nazván podle hlavní protagonistky Bramborová Bára, sází na znalost lidové pohádky a humor. Objevují se zde králové, princezny a princové, ale také například obři, víly, draci nebo vodníci. Jako v každé klasické pohádce vítězí dobro nad zlem a chytrost nad hloupostí.
V každé z pohádek souboru se variuje prvek fantazie či kouzla, na jehož základě dochází k rozuzlení. A třebaže se v podstatě ve všech textech děj odehrává ve fiktivním prostředí, mezi atributy jsou i televize, pračky, mikrovlnné trouby, myčka na nádobí či mobilní telefony, zkrátka všechny výdobytky dnešního světa, jež kontrastují s pecí, hradem, korunou, skřítky… S dnešní dobou korespondují družstevní byt, auta i chaty, které rodiče nabízejí za svoji zakletou dceru, stejně jako odkazy na nezaměstananost, ekologická témata či nedostatek rodičovského času na děti.
V úhrnu lze rozpoznat autorčiny prvoplánové didaktické úmysly (jak Marcela jedla „jenom samé bonbony, oplatky a čokoládu, a žádnou zeleninu ani ovoce, byla také čím dál tím víc nemocná“). Autorka se pokouší o jazykové zpestření nevšedním spojením slov („Než bys řekl švec, bylo po rukávu. Než bys řekl krejčík, bylo po druhém. Než bys řekl švadlena, bylo po sukni. A než bys řekl kloboučnice, nebyl po marcipánových šatech ani drobeček.“) či o hru se jmény (Dobroděj, Zloděj, Běla).
Přestože použitým lexikem i syntaxí se Březinová snaží vyjít vstříc malému čtenáři, ku škodě je knize nedostatek stylistické propracovanosti. I přes výhrady vnímané očima dospělého, kterému nemůže uniknout ani skutečnost, že se toho takzvaně moderního v knize objevuje příliš mnoho, si Bramborová Bára nejspíše získá u malých čtenářů oblibu. Přesto je třeba konstatovat, že od autorky již k dětským čtenářům mířily lepší práce.

(dš): Moderní pohádky Ivony Březinové. In: Ladění 1/ 2006. Masarykova univerzita Brno, s.17-18.

sejmout0014

 

 

 

 

Začarovaná třída (4. vydání)

Do 3. ročníku ZŠ přijdou tři noví žáci – trojčata Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. Jsou z romské kouzelnické rodiny. A sami také dokážou kouzlit. To se pak ve třídě dějí divy!

obalZacarovanaTridaV4

CD

Začarovaná_třída_CD_Obal_maláZačarovaná_třída_CD_záda_malá

Začarovaná_třífa_CD_nosič_malá

 

Začarovaná třída_CD_ucinkujici_mala

ANOTACE:

trida31

Třída 3. A byla nejdřív úplně obyčejná, stejná jako ostatní třídy na škole. Děti se učily,
trošku vyrušovaly výklad paní učitelky, občas nedávaly pozor vůbec – jako je tomu všude. Ale jednou se otevřely dveře a 3. A se rozrostla o tři nové žáky. Byli to bratři – Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. S maminkou a tatínkem se zastavili ve městě, protože rodiče byli kouzelníci a měli zde svá vystoupení. A jejich synové? Museli do školy, jak jinak. A od té chvíle se ve 3. A děly věci…
No řekněte, nechtěli byste, aby ožily vaše obrázky v hodině kreslení? Nebo aby byla tabule najednou bílá, takže se na ni bílou křídou nedalo nic napsat? Případně aby se učebna proměnila v kluziště? A tohle všechno a ještě mnohem víc můžete s holkami a kluky z 3. A prožít. Taky se seznámit s dětmi, které vypadají trošku odlišně, ale které jsou ve skutečnosti úplně stejné, jako ostatní – chtějí si hrát, chtějí se smát a chtějí se kamarádit.
A možná potřebují i zjistit, v čem jsou nejlepší. Protože každý je v něčem nejlepší.

trida20

trida55

 

 

 

 

 

 

 

 

UKÁZKA:

2. Vlastík chameleon

„Sedněte si,“ řekla paní učitelka, když za panem ředitelem zase šeptly dveře, a tři noví žáci zamířili k poslední lavici uprostřed.
Čáryfuk a Máryfuk se posadili vedle sebe a Podkočárník se uvelebil na podlaze pod stolkem.
„Ale to přece nejde, chlapče, abys ve škole seděl na zemi,“ namítla paní učitelka přísně. Jenže když se rozhlédla po třídě, zjistila, že tu už žádné volné místo není. „O přestávce poprosíme pana školníka, aby nám sem donesl ještě jednu lavici. Zatím si, chlapče, sedni na moje místo.“
Podkočárník si tedy sedl na místo paní učitelky a zvědavě si prohlížel děti před sebou.
Vlastíkovi se zdálo, že se ten nový kluk tváří nějak moc důležitě, a potají na něj vyplázl jazyk. Podkočárník jen malinko povytáhl obočí, pak tiše luskl prsty a v příští chvíli už se Vlastík zděšeně držel za pusu. Jazyk mu ne a ne zalézt zpátky.
„Zavři ústa, Vlastimile,“ přikázala paní učitelka, když si všimla jeho podivného výrazu. „To se dělá, plazit při vyučování jazyk? Vypadáš jako chameleon, když loví mouchy.“
Všechny děti se se zájmem podívaly, jak vypadá chameleon, když loví mouchy, ale Vlastík jen poděšeně lapal po dechu a koulel očima sem a tam.
„Tak zavři tu pusu,“ přikázala mu přísně paní učitelka.
„Ono mu to asi nejde,“ ozvala se vedle sedící Eliška snaživě. „Já myslím, že už by ji jinak zavřel.“
„Tak ono ti to nejde?“ podivila se paní učitelka. „A jak teď budeš mluvit? A jak teď budeš jíst? Myslím, že dnes je k obědu ve školní jídelně řízek s bramborovým salátem, ale ty tam ani nechoď, protože s vyplazeným jazykem se ještě žádný člověk nikdy nenajedl.“
Vlastík smutně svěsil hlavu, ale po chvíli se ozvalo tiché lusknutí a jazyk mu sám skočil zpátky do pusy, jen to mlasklo. Už už chtěl začít žalovat, ale výstražný pohled naproti sedícího Podkočárníka ho včas zarazil.

RECENZE 1:

 LITERATURAhttp://www.literarky.cz/kultura/literatura/9117-kontroverzni-kniha-pro-dti-vychazi-v-novem-

„Kontroverzní kniha“ pro děti vychází v novém

ČTVRTEK, 12 DUBEN 2012 08:44 EMA/JAS

V úterý 17. 4. vychází přepracované vydání titulu Začarovaná třída Ivony Březinové. Tento příběh tří romských kluků vzbudil velké emoce na podzim loňského roku. Autorka byla nařčena, že propaguje rasismus. Nakladatelství se hájí, že tomu tak není.

Spisovatelka Březinová odmítá, že by její text v čítance měl povzbuzovat rasismus

Text je nyní upravený. „Vrátili jsme se k prapůvodnímu rukopisu a záměru, takže motiv ztracených bund už není ten nejdůležitější. Díky tomu zřetelně vyznívá, v čem jsou kluci nejlepší a proč celkem bez potíží se začlenili do nového kolektivu,“ píše Jana Semelková z nakladatelství, ve které knížka vyšla.

Text z knihy s názvem Mýdlová Madla byl uveřejněný v čítance a podle mínění zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové měl rasistický podtext. Šimůnková proto požadovala stažení čítanky. Podle Březinové bylo nařčení směšné. Ve skutečnosti svým dílem nabádá děti k rasové snášenlivosti, za což dostala i literární ceny.

Začarovaná třída vypráví příběh třída 3. A, která byla nejdřív úplně obyčejná, stejná jako ostatní třídy na škole. Děti se učily, trošku vyrušovaly výklad paní učitelky, občas nedávaly pozor vůbec – jako je tomu všude. Ale jednou se otevřely dveře a 3. A se rozrostla o tři nové žáky. Byli to bratři – Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. S maminkou a tatínkem se zastavili ve městě, protože rodiče byli kouzelníci a měli zde svá vystoupení. A jejich synové? Museli do školy, jak jinak. A od té chvíle se ve 3. A děly věci… Kniha Začarovaná třída vyšla ve francouzštině, srbštině a slovenštině. V roce 2004 byla zapsána na Honour List IBBY.

Spisovatelka Ivona Březinová chtěla být od dětství spisovatelkou a svého cíle díky nadání, pokoře a píli dosáhla. Po gymnáziu a studiu na Pedagogické fakultě UJEP Ústí nad Labem byla odbornou asistentkou katedry bohemistiky. Od roku 1997 píše knihy, jezdí besedovat se čtenáři po celé republice a od roku 2011 pořádá vlastní talkshow v Knihkupectví Fantazie v Praze, která se jmenuje Ivona uvádí. Šest let působila na Literární akademii, odkud vzešli i někteří autoři nakladatelství JaS (Jiří Holub, Kateřina Hejlová, Monika Petrlová). Píše příběhy pro děti a mládež všech věkových kategorií a nejrůznějších žánrů. Její knihy získaly řadu ocenění a je rytířkou Řádu krásného slova. Z posledních titulů můžeme jmenovat: Eliáš a liška (2010), Medvědí pohádka (2010), Dárek pro Sáru (2011), Kluk a pes (2011), Natálčin andulák (2012). Je vdaná, s manželem a dvěma dcerami žije v Praze

RECENZE 2:

http://www.mezinami.cz/zkulturni-se/knihy/recenze-knihy-zacarovana-trida-ivona-brezinova/

Recenze knihy: Začarovaná třída – Ivona Březinová

Autor článku: 23.4.201
Rubrika Knihy

Recenze knihy: Začarovaná třída – Ivona Březinová

No řekněte, nechtěli byste, aby ožily vaše obrázky v hodině kreslení? Nebo aby byla tabule najednou bílá, takže by se na ni bílou křídou nedalo nic napsat? Případně aby se učebna proměnila v kluziště?

Většina z nás, ať školou ještě povinných nebo školou již prošlých, zřejmě přisvědčí, že za tu legraci by to určitě stálo. Oprostit se od normálu, vyjet ze zajetých kolejí, prostě zablbnout si, zasmát se, vážné situace odlehčit například mýdlovými bublinami…

Tohle všechno a ještě mnoho dalšího prožívají žáci 3.A v docela normální základní škole, do které na nějaký čas nastoupí trojčata, která změní běžnou denní školní rutinu na hodiny podivuhodných událostí.

Tito tři sourozenci vystřídají během roku pravidelně několik škol, protože jejich rodiče jsou varietní kouzelníci, kteří putují od města k městu se svými vystoupeními. Kluci od svých rodičů již leccos odkoukali, a tak nudné hodiny ve třídě zpestřují nejen svými totálními učebními neznalostmi a neúspěchy, ale též dokonalými čarodějnými kousky.

Autorka knihy Začarovaná třída, Ivona Březinová, vtahuje čtenáře do dnes již poměrně velkého společenského problému soužití lidí různých mentalit. Vtipným a trefným způsobem nechává ve třídě rozehrát scény, které nejprve odkryjí vzájemné odlišnosti zúčastněných, aby poté nastavila zrcadlo všem, včetně těch, kteří měli pocit, že jsou jaksi „lepší“. Nevynechává ani třídní učitelku Voříškovou, jejíž slovní hodnocení se mnohokrát stanou skutečností. Čtenář tak má možnost si okamžitě uvědomit sílu proneseného slova a zejména jeho důsledky.

Jelikož je kniha určena pro děti mladšího školního věku, jsou forma i obsah textu přispůsobeny kapacitě této věkové kategorie. Přesto zde může i dospělý čtenář nebo pedagog najít inspiraci pro řešení těchto situací v běžném životě.

Kniha Začarovaná třída určitě zaujme nepřehlédnutelnými ilustracemi Jaromíra F. Palme. Obrázky humorně zobrazují text a zesilují děj, a tak může dětský čtenář okamžitě konfrontovat přečtené i s kreslenou předlohou.

Pokud tedy shrnu všechny dojmy, které u mne kniha vyvolala, mohu konstatovat, že vznikla útlá knížka pro pobavení i zamyšlení. Autorka se nebála nakousnout ne zrovna oblíbené téma a jemně nás upozornit, že každý z nás je v něčem jedinečný a je jen na nás, zda-li tu jedinečnost chceme vidět. Jak u sebe, tak i u druhých.

RECENZE 3:

http://www.klubknihomolu.cz/16116/i-uceni-muze-byt-zabava/
I učení může být zábava

29.5.2012   MICHAELA DOČKALOVÁ 

gipsy

Jak vypěstovat u dětí vřelý vztah k romským občanům a potlačit xenofobii? Jednoduše. Přečtěte si již čtvrté vydání dětské knihy Ivony Březinové s názvem Začarovaná třída. Zjistíte, že v jádru jsme všichni stejní. Šťastní, zlobiví a především přátelští.

Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník – tři romští nezbedníci

Poprvé v nakladatelství JaS vychází kniha dětské spisovatelky Ivony Březinové nazvaná Začarovaná třída s ilustracemi Jaromíra F. Palmeho. Kniha byla vydána v roce 2012 jako pátá kniha tohoto nakladatelství.

Ivona Březinová je populární autorka nejen knih pro ty nejmenší, ale taktéž románů pro dospívající i dospělé, knih dobrodružných i naučných a v neposlední řadě i literatury cestopisné a dobrodružné.

Její kniha Začarovaná třída je především určena dětem, ale pobaví se u ní i dospělí. Do třídy 3.A přichází tři noví spolužáci – Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník – a jsou stejně jako jejich rodiče kouzelníky. Pro své spolužáky dokážou vyčarovat zmrzlinu, nechat oživnout zvířata, která děti nakreslily v rámci výtvarné výchovy, nebo udělat během chvíle ze třídy plavecký bazén.

Zpočátku jejich působení ve třídě však nijak populární nejsou. Nejde jim počítání ani psaní a ke všemu jsou to Romové. Husté černé vlasy, tmavé oči a snědá pleť z nich dělají příčinu obav rodičů jejich spolužáků. Bezdůvodně. Jsou jako každý jiný – zlobiví i hodní, šťastní i smutní. Ale ze všeho nejvíc touží po kamarádství. To pochopí i jejich spolužáci. A když paní učitelka objeví předmět, ve kterém jsou všichni tři chlapci bezpochyby nejlepší ze všech, pak může být spokojená i ona.

Nová éra pohádek – naučte děti vzájemnému soužití

Útlá kniha s krásnými ilustracemi Jaromíra E. Palmeho se čte jedním dechem. Máte-li tedy před spaním chvíli času, rozhodně stojí za to si ji přečíst. Zasmějete se a ještě si budete říkat, že až vy budete mít děti, určitě jim rádi příběh o začarované třídě přečtete.

Na druhou stranu však budete pohádku neustále srovnávat s těmi, na kterých jste vyrostli. Babička, O pejskovi a kočičce, O kohoutkovi a slepičce nebo o Kulihráškovi, to jsou pohádky, které nás celé dětství provázely, a Začarovaná třída je z trochu jiného soudku. Ti nejmenší samozřejmě podtext knihy ještě chápat nemohou. Neví, že romské děti ve většině případů stojí na okraji společnosti a tato kniha by jim měla pomoci zjistit, že jsou stejní jako „bílí“. Ale až budou starší a knihu si přečtou samy, význam i poselství dojde i k nim. Nejenže přijdou na to, že všichni jsme jen lidé, ale především to, že každý z nás je v něčem nejlepší. A kde jinde začít pěstovat přátelství mezi Romy a bílými a poznávat, v čem jsme skutečně dobří, než právě u nejmenších občanů naší společnosti? Takových pohádek by to chtělo mnohem, mnohem víc.

Ať už jste malí nebo velcí, bez dětí nebo s dětmi rozhodně si knihu Ivony Březinové přečtěte. Pobavíte se, zavzpomínáte na svá dětská léta a budete si říkat, že byste takové kouzelnické raubíře brali i ve své třídě. Všechny předměty by pro vás byly hrou.

Jak vypěstovat u dětí vřelý vztah k romským občanům a potlačit xenofobii? Jednoduše. Přečtěte si již čtvrté vydání dětské knihy Ivony Březinové s názvem Začarovaná třída. Zjistíte, že v jádru jsme všichni stejní. Šťastní, zlobiví a především přátelští.

Nová éra pohádek – naučte děti vzájemnému soužití
Útlá kniha s krásnými ilustracemi Jaromíra E. Palmeho se čte jedním dechem. Máte-li tedy před spaním chvíli času, rozhodně stojí za to si ji přečíst. Zasmějete se a ještě si budete říkat, že až vy budete mít děti, určitě jim rádi příběh o začarované třídě přečtete.
Na druhou stranu však budete pohádku neustále srovnávat s těmi, na kterých jste vyrostli. Babička, O pejskovi a kočičce, O kohoutkovi a slepičce nebo o Kulihráškovi, to jsou pohádky, které nás celé dětství provázely, a Začarovaná třída je z trochu jiného soudku. Ti nejmenší samozřejmě podtext knihy ještě chápat nemohou. Neví, že romské děti ve většině případů stojí na okraji společnosti a tato kniha by jim měla pomoci zjistit, že jsou stejní jako „bílí“. Ale až budou starší a knihu si přečtou samy, význam i poselství dojde i k nim. Nejenže přijdou na to, že všichni jsme jen lidé, ale především to, že každý z nás je v něčem nejlepší. A kde jinde začít pěstovat přátelství mezi Romy a bílými a poznávat, v čem jsme skutečně dobří, než právě u nejmenších občanů naší společnosti? Takových pohádek by to chtělo mnohem, mnohem víc.
Ať už jste malí nebo velcí, bez dětí nebo s dětmi rozhodně si knihu Ivony Březinové přečtěte. Pobavíte se, zavzpomínáte na svá dětská léta a budete si říkat, že byste takové kouzelnické raubíře brali i ve své třídě. Všechny předměty by pro vás byly hrou.

RECENZE 4:

http://www.vaseliteratura.cz/2462-zacarovana-trida.html

Každý je v něčem nejlepší
Vytvořeno 14. 10. 2012 2:00
Autor: Hana Moualla

il

V roce 2012 byla podruhé vydána kniha Ivony Březinové Začarovaná třída(JaS, 2012). Poprvé vyšla v roce 2002. Paní učitelka Voříšková je na tom o poznání lépe než její kolegyně Mstivá Soňa z jiné knihy téhož nakladatelství. Kluci Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník z rodiny Margošovy nejsou ani hodní, ani zlobiví. Jsou to páni kluci. Nejde jim psaní a matematika, ale umí krásně zpívat. Spolužáci černovlasých kluků mají rádi kouzla. Margošovi jim proto přičarují spoustu zábavných chvil (létající čítanky, obživlá zvířata ve třídě aj.). Proč mohu tuto knihu označit jako báječnou?

ilŠmidli fidli, asi proto, že nás dospělé učí znovu hledět na dnešek očima pravdy. Není nejlepší ten, kdo nejrychleji běžel, ale ten, kdo se uměl přiznat ke krádeži sovy, není nejchytřejší ten, který ze sebe dělá zvláštní zboží, ale ten, který umí v lidech okolo vyvolat radost… Ivona Březinová nás seznamuje s dětmi, které vypadají odlišně, ale které jsou ve skutečnosti úplně stejné jako ostatní – chtějí si hrát, chtějí se smát a chtějí se kamarádit. A my bychom jim tyto drobné, ale významné radosti měli dopřát, dovést je k nim, protože už jsme dospělí a víme, že na jakých cihlách si domek si postavíme, tak pevně odolá tomu, co přijde poté…

Všechny situace jsou popsány s lehkostí. Ivona Březinová zvolila milý slovník. Mýdlová Madla je potrestaná tím nejhorším způsobem – vyloučením ze společné zábavy. Kluci Margošovi nejsou totiž černí nebo špinaví, ale černovlasí. Nejde o nějakou proromskou propagandu, spíše autorka klade důraz na to, abychom posuzovali ostatní přes jejich dobré vlastnosti a dovednosti. Už slyším ty ironické hlasy… Romové… Nic to nemění na tom, že všechny děti jsou krásné a my jim můžeme na jejich startovní čáře buď věnovat lásku a úctu, nebo je odsoudit k zařazení do určité kategorie, ze které se jen těžko budou v průběhu let dostávat. Zní to jako výkřik zoufalého bojovníka za třídní spravedlnost, ale minimálně na boží mlýny nebo karmu věří (tak trochu) každý. Stejně jako původní české přísloví, že sklidíme, jak jsme zaseli.

Mohla bych tady dále nějak rozvíjet myšlenku tolerance mezi lidmi, ale skutečný smysl to má jen u dětí, protože ty ještě nepřejaly vzorce smýšlení a postojů od nás rádoby moudřejších. A ještě bych ráda na vás apelovala. Pokud jste dospělí a cizí dítě se vás na něco ptá, pak buďte slušní. Na otázku: „Kampak jdete s tím pejskem, paní?“ není nejlepší odpověď, kterou dostal můj syn: „Třeba do prdele.“ Protože jednou až tyhle děti dospějí, půjdou tam, kam jsme je nasměrovali. Ale zatím je u nás demokracie, tak si vlastně můžeme chodit, kam chceme, viďte!

Text je vtipný a ještě teď se směju díky panu Kořánovi. Knihu doporučuji jako dárek pro vaše blízké, nad touto knihou se může pobavit celá rodina. Příběhy mohou ožívat také na výkresech vašich dětí, proto si myslím, že příběh kluků Margošových skutečně patří do současné dětské literatury. Hezké čtení!

„Kořán? Ale do téhle třídy nechodí žádný Kořán.“
„Pokud vím, tak nějaký Kořán chodí do 4.A k paní učitelce Zárubové.“
„Tak on kluk už není v 3.A?“ vykoktal pan Kořán zmateně.
„Byl. Vloni,“ upřesnila paní učitelka. „Ale mezitím byly prázdniny, a tak je váš syn teď o ročník výš.

„Tak to vidíte,“ rozčiloval se pán. „Mně se doma nikdy nic neřekne.“
Za panem Kořánem zapadly dveře a paní učitelka se nejistě rozhlédla po třídě.
 (str. 46-47)

Knihu Začarovaná třída vydalo nakladatelství JaS

ROZHOVOR:

http://www.kultura21.cz/literatura/4368-ivona-brezinova-zacarovana-trida

„Při skoro až masové obraně Začarované třídy jsem si s dojetím uvědomila, kolik lidí mi fandí…“

Pátek, 04 Květen 2012 00:00 PhDr. Jana Semelková
EmailTisk

altZačarovaná třída v novém kabátě míří ke čtenářům. Vychází celkem brzy po loňském nespravedlivém nařčení, že její text nabádá k rasismu. Toto hodnocení obdržela od lidí, kteří knihu nečetli, ba dokonce nečetli ani ukázku z čítanky pro druhou třídu, která emoce vloni na podzim rozpoutala. Ivona Březinová fujavici ustála a dnes se může těšit z nového vydání, které přineslo několik změn jak v grafické, tak obsahové části.

Ivono, jak ti vloni na podzim bylo, když ses dozvěděla, že tvá kniha propaguje rasismus?

Nejdřív jsem nad tím jen mávla rukou, protože takové plácnutí do vody tu už jednou bylo. Ovšem tehdy před třemi lety novináři rychle pochopili, že věc se má trochu jinak, a vše skončilo jednou jedinou televizní minireportáží, v níž ani nezaznělo moje jméno. Tentokrát to však bylo trochu větší šplouchnutí, zřejmě proto, že téma se hodilo do rozvířené atmosféry rasových nepokojů na Šluknovsku. Čítanková aférka mi připadala spíš směšná, než aby mě to nějak zarazilo nebo snad dokonce zastrašilo. Vím, že kniha Začarovaná třída, z níž byla v Čítance pro 2. třídu uveřejněna jedna kapitola, se obhájí sama.  Ne nadarmo se dostala do mezinárodního registru knih podporujících rasovou snášenlivost. Ne nadarmo získala Zlatou stuhu, nominaci na Magnesii Literu a zápis na Čestnou listinu IBBY a její oblibu dokazuje i to, že nyní vychází v českém vydání už po čtvrté. Já jsem spíš cítila zodpovědnost za všechny ty lidi, kteří se za mě a Začarovanou třídu postavili, kteří se mě veřejně zastali.  A byly jich spousty. Od učitelů, knihovníků, nakladatelů, kolegů spisovatelů a některých novinářů až po čtenáře, které můj text lidsky oslovil. Proto jsem pocítila nutnost se ke kauze vyjádřit. Nemohla jsem mlčet, když za mě tolik lidí bojovalo.

Omluvilo se ti Ministerstvo školství, respektive tehdejší jeho ministr Dobeš a zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková, že tě nespravedlivě nařkli?

S bývalým ministrem školství Dobešem jsem se nikdy nesetkala. Ale paní zmocněnkyně pro lidská práva mě pozvala na Úřad vlády, kde se mi omluvila za nešťastné vyznění celého případu, a kde jsme o všem dlouho debatovali. Každá máme na věc trochu jiný názor, ona by ukázku vytrženou z kontextu do čítanky nedala, já ano. Myslím si, že učitelé a učitelky moc dobře vědí, jak s podobnými záměrně problémově nastavenými texty ve škole pracovat. To, že ministerstvo doporučilo, aby se ukázka z čítanky stáhla (nebo aby se při výuce ignorovala) je jasným vyslovením nedůvěry didaktikům, kteří učebnici sestavovali, a pedagogům, kteří na mém textu mohli žákům pootevřít problematiku soužití různých etnik, a to formou, která je dětem blízká a pochopitelná.

alt

Co si myslíš o lidech, kteří hodnotí dílo dřív, než se s ním seznámí? Kteří podle situace jsou nakloněni hned tomu a hned onomu vyjádření?

To je hodně obecná otázka, takže odpovím také obecně. Jsou mluvkové, kteří cítí nutkání vyslovit se ke všemu, co kolem nich proletí, aniž vědí, co to vlastně letělo. Nezáleží jim na tom, hlavně, že jsou slyšet. Pak jsou lidé, kteří považují za nepřípustné, aby neměli na věc nějaký názor. Jenže žijeme v době, kdy nezbývá čas budovat své názory na každou maličkost kolem nás tím, že si celý problém nastudujeme a ověříme. Proto tolik lidí otrocky a často i s naivní důvěřivostí přebírá názory jiných. A pak jsou ti, kteří se nebojí otevřeně přiznat, že na jistou věc nemají vůbec žádný názor. Je poctivější přiznat, že neznám, a tedy nehodnotím, než opakovat, co nám bylo podsunuto.

Co bys takovým lidem chtěla vzkázat?

Vlastně nic. Nemám potřebu jim něco vzkazovat. Já píšu pro čtenáře, kteří moji knihu přečtou od začátku do konce. Ale pokud ji odhodí v půlce, je to už forma hodnocení. Píšu převážně pro děti a dospívající, takže nedočtená kniha by znamenala, že jsem je nezaujala.

Za tebe se postavila spousta „moudrých“ lidí – spisovatelů, ilustrátorů, redaktorů, čtenářů… Co bys nyní chtěla vzkázat těm, kteří tě tehdy podpořili.

To je jiná věc. Musím říct, že mi až zatrnulo, když jsem viděla vlnu sympatií a podpory. Právě díky tomu jsem došla k přesvědčení, že se i já musím ozvat. Při skoro až masové obraně Začarované třídy jsem si s dojetím uvědomila, kolik lidí mi fandí, kolik lidí moje knihy zná a čte. A také to, jak mě vnímají jako člověka. Možná to bude znít nepatřičně a vůči Začarované třídě cynicky, ale já jsem si v těch dnech říkala, že ono poznání a uvědomění si úžasné solidarity lidí se mnou za tu kauzu snad stálo. Doufám, že jsem jim to už nějak řekla, napsala či vzkázala, ale podobných slov není nikdy dost, takže: Děkuji, děkuji vám za sebe i za Začarovanou třídu.

alt

Začarovaná třída vychází po čtvrté – ale je jiná – v čem je jiná proti předchozím vydáním?

Nemyslím, že je jiná nějak výrazně. Prostě jsem se při korekturách deset let starého rukopisu podvědomě vrátila k prapůvodnímu textu, kde mají hlavní hrdinové svéráznější jména. A přirozený tok příběhu mi nijak nenaznačoval, že by v něm chyběla zápletka s odcizenými bundami. Ta tehdy byla připsaná navíc, mimo jiné i kvůli rozsahu textu. Ale je pouze na čtenářích, aby posoudili, která verze se jim zamlouvá víc.

Jaromír F. Palme koloroval původní ilustrace z roku 2002 a ještě přimaloval nové, jaký pocit máš z barevné Začarované třídy?

Jsem nadšená, protože Začarovaná třída je barevná svou podstatou. Jsou v ní barevné motivy i barevné nápady. Proto jsem zajásala, že nakladatelství JaS  bylo ochotno sáhnout do měšce a koupit pro Začarovanou třídu trochu toho barevného veselí.

Jaromír tě také zpodobnil k medailonku, jak jsi svůj „portrét“ přijala? Jak ho uvítala tvá rodina?

Rodina se usnesla, že přinejmenším můj pařátek vznášející se nad klávesnicí počítače vypadá, jako by mi z oka vypadl. Vlastně asi ne z oka, ale z ruky? Moje hubené ruce vypadají při psaní přesně tak křečovitě, jako na obrázku. Takže ano – ta paní na obrázku – to jsem opravdu já.

alt

Pokud vím, v současné době se připravuje i slovenská verze knihy – kdy čtenáři na Slovensku si budou moci přečíst příběh tří kluků – Čáryfuka, Máryfuka a Podkočárníka?

Ano, slovenská verze je myslím těsně před vydáním v nakladatelství Perfekt. Ilustrátor Miro Regitko dokončuje poslední obrázky a já se těším, že se rodinka Začarované třídy rozroste o dalšího příbuzného. Už v roce 2006 vyšla ve Francii (La classe ensorcelée) a pak byla v roce 2010 přeložena do srbštiny (Začarana učionica).
A ještě musím říct jednu věc. Do Začarovaných tříd chodím poměrně často. Na besedách, které pořádám po celé České republice i po Slovensku, navštěvuji školy, v nichž se učí nejen Češi nebo Slováci, ale i Romové, Vietnamci, Ukrajinci, ale byla jsem třeba i tam, kde byla třetina třídy z Mongolska. A většinou s tím nikdo z těch dětí nemá problém. Možná jim ho nějak nešťastně podsouváme my dospělí. Proto za důležité poslání knížky považuji slova paní učitelky Voříškové, která říká, že každý jsme v něčem nejlepší, jen je důležité včas přijít na to, v čem.

Na závěr nám prozraď kde se s tebou a Začarovanou třídou mohou čtenáři setkat, kde všude budeš v květnu a červnu besedovat?

Kde mě můžete potkat s batohem Začarovaných tříd na zádech:
2. 5. Chotěboř
9. 5. Praha – knihkupectví Fantazie (tam budeme knihu křtít)
10. 5. Třebíč
11. 5. Praha – Suchdol
14. 5. Provodín a Jestřebí
15. 5. Kněžmost
16. 5. Krnov a Horní Benešov
17. 5. Bruntál a Břidličná
18. 5. Vrbno pod Pradědem
19. 5. Praha – Veletrh Svět knihy
20. 5. Praha – Veletrh Svět knihy
21. 5. Děčín
22. 5. Ústí nad Labem a Trmice
23. 5. Duchcov
24. 5. Praha 4
25. 5. Zhoř u Jihlavy
29. 5. – 31.5. Košice
1. 6. Praha – Strahovský klášter (festival Děti, čtěte!)
5. 6. Horka nad Moravou
6. 6. – 7.6. Bohuňovice
8. 6. Český Těšín
11. 6. Piešťany
25. 6. Bratislava

A pak už budou prázdniny, a to se v žádné třídě neučí ani nebeseduje, ani v té Začarované. (A já taky musím někdy psát, lidi!)

Zdroj foto: M. Váňová, archiv JaS, ilustrace J. F. Palme

ČLÁNEK:

http://www.topvip.cz/knihy/ve-fantazii-se-krtila-a-cetla-zacarovana-trida

Ve Fantazii se křtila a četla Začarovaná třída

Publikoval Denisa Dvořáková dne 11 Květen 2012 v kategorii Knihy
Ve středu 9. května v pět hodin odpoledne byla Fantazie (knihkupectví a vinotéka na Tylové náměstí v Praze) plna očekávání. Křtilo se nové vydání Začarované třídy. Přišli všichni, kdo s oblibou čtou knížky Ivony Březinové a rádi si užijí v kruhu stejně naladěných lidí. Ilustrátor Jaromír F. Palme, který Začarovanou třídu ilustroval, přišel s kytarou a foukací harmonikou, stejně tak i čtrnáctiletý Kevin Dumka, který jako kdyby vypadl z oka Podkočárníkovi z ilustrací v knížce. K nim se připojil desetiletý houslista Martin Kment.


Moderátor veselého odpoledne Tomáš Kříkava nejdříve dal prostor Kevinu Dumkovi, který zahrál a zazpíval romskou písničku. Protože ve Fantazii není místa nazbyt, budoucí kmotr se nerozpakoval a se svou kytarou se usadil na zemi. Tím svou podobnost s Podkočárníkem ještě zvýraznil.


Jako první dostala slovo redaktorka nakladatelství JaS Jana Semelková. Ta nechtěla hovořit vůbec, pak svolila, že v závěru popřeje knížce hodně štěstí, proto ji Tomáš Kříkava oslovil jako první. Vyznala se, že Začarovaná třída je pro ni srdeční záležitostí. Byla u jejího prvního vydání v Amuletu v roce 2002, věděla o zájmu čtenářů o tuto knížku, proto již delší dobu na ni upozorňovala své předchozí zaměstnavatele. Protože nikde neuspěla, byla ráda, že v novém nakladatelství, které založil její manžel Karel Semelka, mohla knihu vydat – v novém formátu a s barevnými ilustracemi, kterých se opět ujal Jaromír F. Palme. Drobných úprav doznal i text. Po dohodě s autorkou se v pořadí čtvrté vydání Začarované třídy vrátilo k prapůvodnímu rukopisu – text byl zkrácen o jednu kapitolu a kouzelničtí kluci dostali pohádkovější jména.


V závěru svého vystoupení vyvrátila, že by nakladatelství záměrně volilo cestu vydávání »provokujících« knih – Začarovaná třída byla na podzim loňského roku označena za podporující rasismus, respektive její kapitola o Mýdlové Madle a na počátku letošního roku obdržela negativní nálepku kniha Jiřího Holuba Jak se zbavit mstivý Soni – prý podporuje násilí. „S Ivonou Březinovou jsme vydání Začarované třídy plánovaly na jaro 2012 od léta loňského roku. Takže negativní nálepka, které se jí dostalo, její vydání neovlivnila. Knížka je na světě v plné kráse a ten, kdo ji osočil bez znalosti textu (bývalý ministr školství), už zmizel, doufám napořád, v propadlišti dějin. Problém v textech podle mne vidí jen ti, kteří buď neumí pořádně číst ve smyslu pochopení čteného, nebo knihu vůbec nečetli, případně potřebují komusi poklonkovat,“ uzavřela Jana Semelková své vystoupení.


Martin Kment spustil na housle a byl čas vyzpovídat ilustrátora. Jaromír F. Palme si myslel, že bude spíš zpívat. Přesto na dotazy odpověděl ochotně a s humorem sobě vlastním. Potvrdil, že se při ilustrování bavil stejně jako kdysi, a daleko nejvíc ho bavilo sebepoznání: „Vlastně jsem si ověřil, zda a jak se změnil za deset let můj výtvarný projev.“ Frontman skupiny Původní Bureš pak zahrál a zazpíval svou autorskou písničku o zvěřinci – vypadalo to, že zhudebnil pátou kapitolu knížky, v níž se to zvířaty přímo hemží.


Po další hudební vložce byla vyzvána Ivona Březinová, aby přečetla některou z kapitol. Rozhodla se pro úvod – přítomné děti nadšeně reagovaly. I ona se vyjádřila k nespravedlivému nařčení z loňského podzimu: „Původně jsem chtěla nad vším mávnout rukou, ale ta velká podpora ze strany čtenářů, kolegů, knihovnic, mnoha lidí mne ujistila, že se musím ozvat také. Chtěla jsem bojovat za to, aby Mýdlová Madla (tzv. problematická kapitola) mohla zůstat v Čítance pro 2. ročník. Jenže nebylo oč, nakladatelství tuto kapitolu do nového vydání skutečně nezařadilo.“


Kevin Dumko ještě jednou zahrál a byl čas na křest. Ivana Hutařová s Kevinem Dumkou popřáli knížce hodně štěstí a hlavně to, aby už žádný negramotný čtenář (míněno, čtu, ale nechápu čtené) jí nezkřížil cestu. Ivana Hutařová ještě připomenula, že knížky Ivony Březinové patří v knihovnách k nejpůjčovanějším, na policích se neohřejí a děti je mají rády, což glosovala Jana Semelková slovy: „Ivona Březinová nepotřebuje mít kapitoly ze svých knížek v čítankách, její knížky totiž čtou děti dobrovolně!“

ČLÁNEK:

http://www.superrodina.cz/2012/07/01/zacarovana-trida-jak-to-vypada-v-3-a-plne-kouzel-i-tahle-knizka-muze-byt-vase/

Začarovaná třída: jak to vypadá v 3. A. plné kouzel. I tato knížka může být vaše.

Červenec 1, 2012 in Knihy
share save 171 16 Začarovaná třída: jak to vypadá v 3. A. plné kouzel. I tato knížka může být vaše.

zacarovana trida brezinova Začarovaná třída: jak to vypadá v 3. A. plné kouzel. I tato knížka může být vaše.Ivona Březinová, Začarovaná třída. JaS 2012

Začarovaná třída poprvé vyšla v roce 2002 a od té doby byla přeložena do francouzštiny, srbštiny a slovenštiny.

Jedná se o jednoduše psaný polopohádkový příběh, jako by se vyvíjel v dětské fantazii. Jako by ho psalo školní dítě. A proto právě školáčata (třeba rovnou z 3. A) mu budou rozumět nejlépe.

Do obyčejné třídy základní školy nastoupí tři noví žáci. Jsou to trojčata s neobvyklými jmény: Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník, příjmením Margošovi. Jejich maminka se jmenuje Cukrkáva a tatínek Čajrumbum. Nejsou to obyčejní kluci, od ostatních se liší, ale co děti zajímá nejvíce, že umí čarovat. Cokoliv jim přitane na mysl, to se stane. Mohou tedy při výtvarné výchově oživit obrázky zvířátek ze čtvrtek svých spolužáků, okořenit nudnou výuku prvouky o vodě skutečnou třídní záplavou, postupně měnící skupenství v led a v páru. Nebo vyčarovat spoustu kopečků zmrzliny. Pro každého spolužáka to vyšlo hned na dva poháry.

Nejprve jsou děti z nových spolužáků trošku v rozpacích. Později se však stanou dobrými přáteli. Roli tam zahraje i drobné nedorozumění a troška žárlivosti.

 „Tak, děti, příští čtvrtek budou na naší škole třídní schůzky,“ oznámila paní učitelka. „Napište si to do notýsků a dejte je doma podepsat. Hlavně s někým od Margošů bych ráda mluvila,“ obrátila se pak přímo na Čáryfuka, Máryfuka a Podkočárníka.

„Tatínek vzkazuje,“ vyřizoval hned druhého dne Čáryfuk, „že by s vámi také rád mluvil.“

„I maminka,“ přidal se Máryfuk.

„To mě opravdu těsí,“ usmála se paní učitelka opravdu potěšeně. „Moc ráda vaše rodiče poznám.“

„Jenomže oni nepřijdou, protože mají večer představení,“ ozval se konečně Podkočárník, který se dlouho nemohl dostat ke slovu.

„No, to je tedy vážně mrzuté,“ zesmutněla paní učitela. Pak se dlouze zamyslela a řekla: „Tak vzkažte rodičům, ať pošlu z rodiny někoho jiného. Ve vašem případě je to totiž opravdu nutné.“

„Přece nezrušíme představení,“ mudroval doma tatínek Čajrumbum a rázoval pokojem s kouzelnickou hůlkou přes rameno.

„Což o to,“ namítla maminka Cukrkáva, „já bych si ráda jeden večer odpočinula. Ale copak to jde? Vstupenky jsou dávno vyprodané.“

„Co ti zpropadení kluci zase vyvedli, že s námi chce paní učitelka mluvit,“ mumlal si Čajrumbum pod černé vousy.

„Jsou poslední dobou trochu divocí,“ přiznala Cukrkáva unaveně.

„Potřebovali by asi na chvíli proměnit v králíky. To by je naučilo,“ zabručel zas Čajrumbum.

„Ne, v bílé králíky ne,“ zastávala se Cukrkáva chlapců. „Poměna v bílé králíky je tak ponižující. Zvlášť, když je pak při představení taháš spolu s ostatními z černého klobouku.“

„Máš pravdu,“ pokýval Čajrumubum hlavou, „v bílé myšky na dvě hodiny by úplně stačilo.“

(41/42)

Ivona Březinová píše příběhy pro děti a mládež. Její knihy získaly řadu ocenění a je rytířkou Řádu krásného slova. Z posledních titulů můžeme jmenovat: Eliáš a liška (2010), Medvědí pohádka (2010), Dárek pro Sáru (2011), Kluk a pes (2011), Natálčin andulák (2012). Je vdaná, s manželem a dvěma dcerami žije v Praze.

 

 

 

F jako Fík (1. vydání)

Prvňák Kája a jeho spolužáci poznávají, jak je důležité umět se správně postarat o domácí zvířátko. A co se přihodí, když se takové zvíře podobné drakovi ztratí. + Pracovní sešit.

F_jako_Fik

  • Rok vydání: 2012 (2. vydání 2022)
  • Napsáno: 2010
  • Stran: 72
  • Žánr: pro začínající čtenáře, příběhy se zvířecím hrdinou
  • Ilustrátor: Vlasta Baránková
  • Nakladatel: Albatros, edice První čtení
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-00-02970-2
  • Poznámka: Kniha se prodává zároveň s pracovním sešitem, v němž jsou didaktické úkoly k doplňování, kreslení a vybarvování.
  •  Kniha je upravená i pro aplikaci Booko.

UKÁZKA Booko:

 

ANOTACE:

Kdo je Fík? A proč se tak jmenuje? To prvák Kája poznal, až když přišel s kamarády k paní Novákové na návštěvu. Kája jí totiž pomáhá venčit – ovšem ne psa, ale tři želvičky. Ten Novákovic přírůstek je drak! Děti se ho ze začátku trochu bojí, brzy se však s drakem, s kterého se nakonec vyklube leguán, spřátelí. Ale jednoho dne leguán zmizí. A záchranná výprava může začít!

Bavte se a luštěte s přiloženým sešitem. Pro toho, kdo pěkně přečetl knížku, to bude hračka!

 

Fík_prac_sesit_obalkaFík_prac_sesit

Úkoly v pracovním sešitě souvisejí s textem knihy a prověřují schopnost dětí pozorně číst a se získanými informacemi dále pracovat.

 

UKÁZKY:

Fík_ulice

 

6.
Kája kráčí Dlouhou ulicí k domku s loukou na střeše. Zastaví se a zazvoní.Fík_dum
Vrátka řeknou bzzz a Kája může vejít.
„Jen pojď, čekáme na tebe,“ ozve se hlas paní Novákové.
„Já musel ze školy nejdřív domů,“ vysvětluje Kája. „Ale už jsem tu. Můžu vzít všechny tři holky ven najednou?“ škemrá a klekne si k skleněnému teráriu se třemi želvami. „Ahoj, Evo, ahoj, Emo, ahoj, Elo.“
„Já myslím, že můžeš,“ přikývne paní Nováková. „Ale nejdřív ti někoho představím. Pojď,“ řekne a belhá se o holi do pokoje.
V pokoji je dusno. Jako v koupelně, když si Kája napustí horkou vanu. A v rohu místnosti stojí nové velké terárko.
To je pro želvy? myslí si Kája. Ale proč tak ohromné?
Jenže vtom se na větvi uprostřed terária něco pohne.
Drak!

 

 

RECENZE:

KlubKnihomolu.cz
http://www.klubknihomolu.cz/22995/nova-knizka-ivony-brezinove-pro-skolacky-i-predskolaky/
15. 10. 2012
Nová knížka Ivony Březinové pro školáčky i předškoláky
15.10.2012 Ivča Bez komentáře

Malý detektivní příběh, určený pro začínající čtenáře, který upoutá čtivým dějem a nádhernými ilustracemi…
Najít zajímavou knížku pro děti, které teprve začínají bojovat s písmenky, je vcelku velký oříšek. Takový titul musí zaujmout, nesmí v žádné chvilce nudit a jednou z priorit je samozřejmě forma zpracování, vhodná pro věkovou kategorii začínajících čtenářů. Ivona Březinová je česká spisovatelka knih pro děti a mládež, známá kromě jiného i svým uměním proniknout do světa dětské fantazie. Její nejnovější dílo s názvem F jako Fík vyšlo v nakladatelství Albatros teprve nedávno. Pokud vás v této chvíli napadlo, že se bude nejspíš jednat o titul logopedický, jste na omylu.
Fík je totiž zvířátko a to ne ledajaké. Mít doma leguána by toužilo zřejmě nejedno dítko školou povinné. Kája, Igor, Zina a Dáda mají to štěstí, že jejich známá, paní Nováková, jednoho takového ještěra vlastní. Přes prvopočáteční strach z neznámého zvířete se děti s Fíkem spřátelí, a dokonce jej společně chodí venčit, aby si pochutnal na čerstvých kytičkách na louce. Jenže jednoho dne se Fík ztratí. Nešťastná není jen paní Nováková, stejně tak truchlí i čtyři kamarádi. Ale nebyly by to chytré hlavičky, kdyby něco na záchranu Fíka nepodnikli. Nikdo se přece nemůže ztratit jen tak a oni na to jistě přijdou!
Knížka je zařazena do edice První čtení, kam bezpochyby patří svým zpracováním. Na malé čtenáře čekají velká písmenka, krátké kapitoly, jednoduché věty bez složitých a neznámých slov, celá řada dialogů a v neposlední řadě i pěkné, rýmované básničky, které se děti mohou naučit. Příběh je psán poutavým stylem, bez hluchých míst a především dokáže malé čtenáře udržet v napětí, protože rozuzlení přijde, jako ve správné detektivce, až na závěr. Zápletka není nijak komplikovaná, stejně jako vyřešení případu ztraceného leguána. Za důležité je ale nutné považovat fakt, že je kniha určena pro skutečně malé děti, a napsat takový příběh, kde by se projevily i dětské emoce, se mi zdá velice těžké. Ivona Březinová je ovšem odbornicí a tento se jí povedl skutečně na výbornou.
Knížka je rovněž vynikajícím učebním materiálem. Její součástí je pracovní sešit s nejrůznějšími úkoly. Některé jsou jednoduché a jejich vyřešení se odvíjí podle pozornosti, se kterou dítě sledovalo děj, jiné jsou naopak zaměřené třeba na zopakování písmenek. Nechybí možnost vymalovat obrázek a samozřejmě mohou děti naplno zapojit svou fantazii, protože je tu čeká celá řada cvičení, ve kterých ji využijí.
Co mě zaujalo, byla silně zvýrazněná slova v některých kapitolách. Opět se jedná o součást učebního materiálu, kdy jsou v jedné kapitole soustředěna slova týkající se například určité činnosti či pocitů s více variantami vyjádření nebo vyjmenování druhů domácích zvířat apod. Celkově na mě kniha působí velice kladným dojmem a dle mého mínění je velmi vhodná pro aktivní spolupráci dětí s rodiči. Zvláště pak ve chvílích práce se sešitem, ale vůbec při povídání nad příběhem, vysvětlení právě zmiňovaných slov, kterými lze vyjádřit různé věci a myšlenky, což může při skutečné aktivitě rodičů vést k příjemně stráveným chvilkám – malování zvířat, hra na emoce, společné učení básničky,… Navíc se děti dozví i významy některých slov či slovních spojení. S pomocí knížky jim budou moci rodiče vysvětlit, co například znamená, když má někdo husí kůži.
Celou knížkou probíhá nádherná dětská atmosféra, plná spontánnosti a odhodlání pomáhat. Nejde tedy jen o dobrodružství, které mají děti nepochybně v krvi již od narození. Autorka neopomněla zmínit důležité věci týkající se morálky a chování každého z nás, které je nutné pěstovat od útlého věku – řešení složitých situací a možnosti improvizace, dodržování slibů a povinností, poskytnout pomoc svým přátelům…
Knížku F jako Fík bych rozhodně doporučila všem malým školáčkům a věřím tomu, že z krásně napsaného příběhu budou mít úžasnou motivaci pro další čtení. Domnívám se, že je vhodná i pro větší předškoláky, které příběh také zaujme, stejně jako vypracování alespoň některých úkolů z pracovního sešitu podle jejich dosavadních znalostí. Ostatně, rodiče i děti mohou zapojit svou fantazii a vymýšlet další a další úkoly, které se možná autorce do knížky už nevešly.

Čtenářské recenze

Čtenářská recenze: Ivona Březinová – F jako Fík

22.6.2018Knížka pro prvňáčky, kteří už sami čtou, a vůbec nevadí, že se to pořád ještě učí. F jako Fík je příběh prvňáka Káji a ztraceného draka, tedy pardon, vlastně leguána. Kája pomáhá se zvířátky paní Novákové z Dlouhé ulice. Ta bydlí v domě se zarostlou střechou, na které rostou květiny a tráva. Paní Nováková má tři želvy – Emu, Evu a Elu a leguána Fíka. O všechna zvířátka se pěkně stará, ale největší radost jí dělají děti, které jí přijdou se zvířátky pomoct.

Kája se kamarádí s Igorem a Dádou, která má fenku Kikinu. Společné venčení želviček, leguána i pejska je pro děti skvělá zábava a také se dozví spoustu nových informací o zvířátkách. Paní Nováková jim totiž o leguánovi poví několik zajímavých věcí – že je to býložravec, nebo že nesmí rajčata. Jenže jednou nechá paní Nováková okno dokořán a leguán je fuč. Je z toho strašně smutná, a tak se děti rozhodnou, že leguána najdou. Propátrají pomalu celé město, od knihovny po poštu, a nakonec leguána najdou. Ale neprozradím kdo a kde. Jaké bude překvapení, když bude mít najednou paní Nováková leguány dva. Ale jak se to stane, to ať si děti přečtou samy.

Součástí knihy je pracovní sešit, ve kterém si mohou děti po přečtení celého příběhu ověřit, jak bedlivě četly a samy si zapsat odpovědi na otázky. Najdou tu i omalovánky, písmenkové hádanky, doplňovačky, spojovačky a rýmovačky. Naše Beatka je z knížky doslova vyřízená. Je spokojená, když se po ní chtějí odpovědi na otázky, je zvídavá a ráda má ve všem hlavní slovo – a právě proto je tahle knížka pro ni to pravé – zapojí ji do děje a přinutí k vyprávění a vlastní interpretaci příběhu.

Autorka Ivona Březinová je jedna z našich nejpopulárnějších spisovatelek knížek pro děti a mládež. V každé její dětské knížce jde v první řadě o zajímavý a netuctový příběh s poučením, hlavní roli tu hrají samozřejmě děti, ale i zvířátka a někdy i dospělí. V knížkách pro menší děti klade mj. důraz na důležitost kamarádů, rodiny, ohleduplnost nejen ke starším lidem, ale i ke svému okolí, k plnění povinností a odpovědnosti.
Více najdete na www.brezinova.czKnížku ilustrovala Vlasta Baránková, která má na svém kontě ilustrace k více než 100 dětským knihám, a to už je úctyhodné číslo. Za některé získala prestižní ocenění v Čechách i v zahraničí.

Autorkou recenze je Lucie Bednářová

https://www.knizniklub.cz/knihy/135562-f-jako-fik-prvni-cteni.html#additional-info–content–recension

Fík_zelvy

 

VZKAZ PRVŇÁČKŮM:

Milí prvňáčci!

Jmenuji se Ivona Březinová, a když jsem byla tak stará jako vy, chtěla jsem se stát spisovatelkou. Můj sen se mi splnil. Píšu knihy pro malé i velké čtenáře. A moc mě to baví.
Vy budete brzy také umět číst. Zpočátku to vůbec není jednoduché, ale až se to naučíte, může se pro vás čtení stát nejúžasnější zábavou. Při čtení knih totiž člověk prožije dobrodružství, která by v obyčejném životě třeba ani prožít nemohl. A s každou knihou je dobrodružství jiné. Na světě jsou spousty krásných příběhů a nebýt knih, vůbec bychom o nich nevěděli. Proto ta trocha námahy s učením se písmenek určitě stojí zato.
Já jsem pro vás napsala knížku, která se jmenuje F jako Fík. Fík je zvíře, ale pes to není. Kdo je zvědavý, co všechno prožil prvňák Kája a jeho kamarádi a kdo to ten Fík vlastně je, ať si knihu přečte. Vlasta Baránková do ní nakreslila obrázky přímo pro vás. Stejně jako já jsem přímo pro vás, prvňáky, tuhle knihu napsala. V první třídě je totiž člověk obvykle jen jednou v životě. Tak si to pěkně užijte. Třeba i s Fíkem!
Možná se někdy do vaší třídy přijedu podívat. Budu vám vyprávět, jak se píše kniha o Fíkovi. A vy mi na oplátku můžete říct, jak se vám kniha o Fíkovi četla.
Tak zatím ahoj. Přeji vám, ať máte ve škole hodně L jako legrace!

Vaše Ivona Březinová

FIK_KMČpodzim2012

 

 

 

 

 

 

Začarana učionica (srbsky)

Překlad knihy Začarovaná třída do srbštiny. Příběh tří malých Romů, třeťáků z kouzelnické rodiny, kteří příchodem do nové školy rozvíří kolotoč bláznivých situací. Dokážou totiž čarovat.

Kozí pohádky

Devět klasických pohádek převedla Koza známá z filmů Kozí příběh a Kozí příběh se sýrem do nefalšovaného kozího světa. (Pohádky Zlatorožka, Koza Běla a sedm králíků, Spící chlívek atd.)

KoziPohadky_obalka

 

ANOTACE:

Devatero kozích pohádek, které jako by z oka vypadly nejznámějším pohádkám, jak si je vyprávějí lidé. Ale v kozích pohádkách vystupuje místo Zlatovlásky Zlatorožka, místo Sněhurky koza Běla a místo perníkové chaloupky tu najdete chaloupku kapustovou. Potkáte tu krále Kozlina III., kozičku Plevelku a její nevlastní sestry Kozodoru a Kozozoru, pyšnou Kozalindu, které odmítla kopýtko krále Mečislava, a dozvíte se o tom, jak se kvůli dceři Kozimíra Bradatého poprali Koziboj s Rohanem.  A spolu s Růžovou Bodlinkou usne podle sudby kozy Hrozy celý chlívek a s ním i celé království.

KoziPohadky_Zlatorozka

OBSAH:

1) Koza Běla a sedm králíků
2) Zlatorožka
3) Tři mrkvičky pro kozičku
4) Pyšná koza
5) Kapustová chaloupka
6) O Smolince a koze se stříbrnými rohy
7) Červená Mašlička
8) Koza se zlatou skvrnkou na čele
9) Spící chlívek

V

UKÁZKA:

Červená Mašlička

Byla jedna kozička a ta nosila kolem krku pořád jen červenou stužku, žádnou jinou. Proto jí všichni říkali Červená Mašlička.
Bydlela s maminkou kozou a tatínkem kozlem na konci vsi u lesa.
Jednoho dne maminka řekla:
„Mašličko, babička bude mít narozeniny. Upečeme spolu bábovku a ty ji babičce odneseš, ano?“
Červená Mašlička nadšeně souhlasila. Za babičkou chodila moc ráda, i když musela jít přes tmavý les. A tak s maminkou upekly mrkvovou bábovku, tatínek ji zabalil do zelných listů, aby neokorala, převázal pórkovým provázkem a vložil do košíku.
„Nikde se zbytečně nezastavuj,“ nabádala Mašličku maminka koza.
„A nebav se s cizími zvířaty,“ připomněl tatínek.
Mašlička si ještě převázala stužku u krku, aby jí to pěkně slušelo, popadla košík s bábovkou a šla.

Kozí_pohádky_Červená_MašličkaV lese to vonělo podléškami, fialkami a zaječími bobky a Mašlička se rozhodla, že babičce cestou natrhá pěknou kytici.
Pobíhala lesem sem a tam, tu se shýbla, pak zase o kus dál, až měla natrhaný celý pugét.
„To se babičce bude líbit!“ mekala nadšeně s kyticí v zubech.
„Kdo že tu bude slídit?“ ozval se za ní náhle mručivý hlas.
Červené Mašličce vypadly květiny z tlamičky, tak se polekala. Myslela, že je v lese sama, a najednou za ní někdo stojí. Vlk!
„Já… já musím za babičkou.“
„S jakou krabičkou?“ naklonil se vlk k Mašličce blíž a mlsně čichl k bábovce. „Tohle je přece košík, žádná krabička.“
„Já už musím jít,“ mekla Mašlička.
„Máš pravdu, nech to tady být, já už se o tu odpornou mrkvovou bábovku postarám.“
„Ale já vám ten košík nemůžu dát,“ odporovala Mašlička vystrašeně. „Jdu za babičkou, bydlí hned za lesem.“
„Tak to spolu odnesem,“ zavrčel vlk.
Jenže Mašličce se vůbec nechtělo pobíhat v lese s cizím zvířetem, které ještě ke všemu bylo vlk. Nechala rozházené kytky ležet na zemi a s košíkem upalovala co nejdál od vlka.