Archiv autora: Tereza Březinová

Děti čtou nevidomým dětem

Projekt Krajské vědecké knihovny v Liberci

O projektu

Projekt se věnuje vydávání zvukových knih na CD nosičích, určených pro slabozraké, nevidomé a jinak tělesně handicapované děti, především paraplegiky. Tedy pro ty děti, pro které je čtení nedostupné. Prostřednictvím zvukových knih je seznamujeme se současnou dětskou literaturou v podání jejich vrstevníků. Zvukové knihy totiž nahrávají děti ze základních a středních škol.

 

Vedlejším, ale nijak zanedbatelným efektem projektu je i podpora čtenářství u dětí základních škol a výchova k solidaritě s handicapovanými lidmi. Věříme, že neméně podstatné je zjištění dětí, že něco tak samozřejmého, jako je čtení, které je mnohdy ani nebaví, je pro jinou skupinu dětí zcela nedostupnou záležitostí.

Podmínky realizace projektu:

Děti nejprve přečtou námi vybranou knihu a pedagog následně vybere žáky, kteří dovedou hlasitě číst i s pochopením textu. Tito žáci pak své schopnosti předvedou na konkurzu, kde jejich projev posoudí režisér nahrávky. Ten rozhodne o konečném výběru čtenářů, kteří se v nahrávacím studiu zúčastní nahrávání.

Nahrávání probíhá pod vedením profesionálního režiséra v nahrávacím studiu knihovny. Hotová zvuková kniha je vždy slavnostně pokřtěna v obřadní síni liberecké radnice za účasti všech, kteří se na jejím vzniku podíleli i dětí, kterým je audiokniha určena, tedy nevidomých dětí.

Zvukové knihy:

Zvukové knihy nahrané na CD nosičích jsou bezplatně poskytnuty všem speciálním školám pro nevidomé a zrakově postižené děti po celé České republice, Knihovně a tiskárně K. J. Macana a všem zvukovým knihovnám v ČR, Sdružení organizace nevidomých a slabozrakých v Liberci,  dalším ústavům a organizacím pro slabozraké a nevidomé spoluobčany a organizacím, které se věnují handicapovaným dětem a o nahrávku projeví zájem – např. nemocničním oddělením, občanským sdružením, ústavům či jiným speciálním školám.

(publikováno z: http://www.kvkli.cz/deti-ctou-nevidomym-detem.html)
V rámci projektu vznikla řada audioknih, tj. knih namluvených na CD.

SEZNAM realizovaných audionahrávek:

   Ludvík Středa: O kočce Julii. 2003.
   Iva Procházková: Pět minut před večeří. 2004.
   Jiří Žáček: Nesedejte na ježka. 2005.
   Ivona Březinová: Praprázdniny. 2006.
   Iva Procházková: Únos domů. 2007.
   Alena Ježková: Staré pověsti české a moravské. 2008.
   Martina Drijverová: Sísa Kyselá. 2009.
   Alena Ježková: Příběhy českých knížat a králů. 2009.
   Jiří Kahoun: Školník Kulda je jednička. 2010.
   Roald Dahl: Matylda. 2011.
   Iva Procházková: Soví zpěv. 2012.
   Alena Ježková: Dračí polévka. 2013.
   Ivona Březinová: Začarovaná třída. 2014
   Iva Procházková: Uzly a pomeranče. 2015
   Daniela Fischerová: Pohoršovna. 2016
   Martin Vopěnka: Spící město. 2017
   Ivona Březinová: Útěk Kryšpína N. 2018
   Petra Braunová: Dům doktora Fišera. 2019

Letovanje u praistoriji (srbsky)

Překlad knihy Praprázdniny do srbštiny. Prázdninová dobrodružství skupiny archeologů a jejich dětí, kteří se rozhodnou, že léto stráví v lesích jako lidé doby kamenné.

  • Rok vydání: 2012
  • Napsáno:
  • Stran: 155
  • Žánr:
  • Překlad: Zorica Ilić
  • Ilustrace: Tihomir Čelanović
  • Nakladatel: Odiseja, Beograd
  • Náklad:
  • ISBN: 978-86-7720-098-5
  • Poznámka: Překlad knihy Praprázdniny do srbštiny.
  • Další knihy přeložené do srbštiny: Dječak koji je želio psa, Začarana učionica

Praprazdniny_OBALKA_SRBSKY_2

ANOTACE (srbsky)

LETOVANJE U PRAISTORIJI
Novi roman omiljene autorke „Začarane učionice” Ivone Bžezinove

Ivona Bžezinova
S češkog prevela
Zorica Ilić

Meki povez, latinica, 150 strana, 2012, 12+

Zaviri u knjigu

Umesto da raspust provode na moru ili u inostranstvu, Luki i Lenka zaglavili su u praistoriji. Rintaju po ceo dan, nose neke smešne krpe, sami proizvode hranu i pokućstvo alatkama iz kamenog doba, okruženi gomilom klinaca i detinjastih matoraca. Ne, nisu nabasali na vremeplov. Ne učestvuju u nekom ćaknutom rijalitiju. Nisu ih oteli vanzemaljci niti članovi sumanute sekte koja obožava Kremenka i Kamenka. Odvukli su ih rođeni roditelji, zaluđeni arheolozi, koji su odlučili da sprovedu eksperiment o životu u neolitu, koristeći kao zamorčiće sopstvenu decu i njihove naivne drugare. Kô da pubertet već nije dovoljno težak, njima su morali da zapadnu i šašavi roditelji! Srećom, sva deca od malih nogu nauče da zaobilaze suluda (i ona druga) pravila svojih roditelja – inače niko ne bi preživeo ni do puberteta! Tako će se junaci ove pustolovine ipak dobro provesti, ponekad krišom koristeći pogodnosti dvadesetog veka a ponekad uživajući u stvarima u kojima mladi uživaju od postanka sveta.

 

Praprazdniny_srbsky_zacatek_kap

 

 

Imperium Bohemorum

Antologie povídek současných českých autorů sci-fi a fantasy. Tvůrci alternativních dějin nahlížejí na naši historii z pohledu „co by se bývalo stalo, kdyby“ (např. nevymřeli Přemyslovci).

  • Rok vydání: 2007
  • Napsáno: 2007
  • Stran: 526
  • Žánr: sci-fi a fantasy
  • Editor: Ondřej Müller
  • Ilustrátor: Martin Zhouf, Jozef Gertli Danglár, Bohumil Fencl, Milan Fibiger, Renáta           Fučíková, Tomáš Kropáček, Zdeněk Mézl, Jaroslav Sieratovski, Petr Urban
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-00-01913-0
  • Poznámka: Ivona  Březinová ve sborníku zastoupena povídkou Přemci.

imperium bohemorum-obalka-nahled

ANOTACE:

IMPERIUM BOHEMORUM
Fantastické dějiny zemí Koruny české

Antologie povídek současných českých autorů sci-fi a fantasy.

Povídky nahlížejí na historii z fantastických úhlů a rozvíjejí klíčové okamžiky českých dějin, od kterých se všechno mohlo odvíjet úplně jinak než ve skutečnosti.
Ilustrace na obálce a patitulu: Martin Zhouf

Imperium_il_0004

OBSAH

Vilma Klímová: O snovačce a Přemyslovi
Ondřej Neff: Rudolfínské mystérium
Josef Pecinovský: Terra australis
František Novotný: Útok na oceán
Jiří W. Procházka: Válka s goky
Jan Poláček: Cesta hrdiny
Ivona Březinová: Přemci
Jana Rečková: Země bez křídel
Vladimír Šlechta: Krev anděla
Jan Oščádal: Abbadon-Pierot 47, domov můj

ZHOUF - IB-ilustrace-Premci

ilustrace: Martin Zhouf

UKÁZKA z povídky Přemci:

Přišli všichni. Všech patnáct. Většina s nepatrným předkusem, jak se tento progresivní znak v jejich rodu dědí už po staletí. Se členy ochranky jich bylo jednadvacet plus stařičký pekinéz ještě o něco více stařičké princezny Anežky. Přijela na kolečkovém křesle a veškerý její pohyb se omezoval na rychlé kmitání očí, jimiž soustředěně sledovala kupodivu svižně se belhajícího psíka s orlicí na sponě, která zdobila jeho načesanou ofinku.
Guta na okamžik zapochybovala, zda si je princezna Anežka vědoma, kam ji vůbec přivezli a proč, ale pak nad tím mávla rukou. Větší starosti jí, upřímně řečeno, dělal mladý markrabě Vojtěch. Chaoticky pobíhal po třídě a za živého boha se nedokázal rozhodnout, ke kterému stolku se posadí. Gutu napadlo, že by se na něm dalo demonstrovat počínání Sněhurky v okamžiku, kdy vtrhla do chaloupky sedmi trpaslíků a nedala si pokoj, dokud nepojedla ze všech mističek a nevyzkoušela všechny postýlky. Hyperaktivní markrabátko s čitelnou lehkou mozkovou disfunkcí mělo překvapivě jemnou tvář, jen v T-zóně poněkud narušenou vzmáhající se akné, a bujnou hřívu hustých vlasů neustále mu padajících do očí, což mu v jeho sedmnácti letech vypěstovalo dobře propracovaný tik. Guta přemohla nutkání tento škub složený ze dvou na první pohled zcela nerealizovatelných pohybů napodobit a přinutila se dívat jinam. Její pozornost vmžiku zcela pohltil jev spočívající v ukázkovém rozdvojení osobnosti in natura. Jednapadesátiletá jednovaječná, ale druhorozená dvojčata Přemysl Otakar a Otakar Přemysl, lidmi běžně nazývaná Oťas a Otin, což byla pomůcka zhola zbytečná, protože ty dva od sebe stejně nikdo nikdy nerozeznal, se jala prozkoumávat bezpečnostní opatření třídy. Poté, co se jim podařilo utrhnout ovládací lanka žaluzií a z důvodů zřejmě známých jen jim pečlivě ucpali výlevku umyvadla vedle tabule, spokojeně kývli na robustního člena kamenně se tvářící ochranky. Ten vytáhl z kapsy, o které se Guta domnívala, že se vzdouvá díky přítomnosti ostře nabité pistole, ruličku izolepy. Král, Jeho Veličenstvo Václav XXIX., dosud se majestátně opírající o futro dveří, ji vzal do rukou a se slovy „Já sám!“ počkal, až mu další člen ochranky velkými nůžkami ustřihne přiměřený kus, který pak panovník vlastnoručně nalepil přes klíčovou dírku dveří. Tímto úkonem zřejmě bylo bezpečnostním opatřením učiněno zadost.
„Tak sednout, začneme,“ zavelela Guta poněkud příkřeji než měla ještě před chvilkou v úmyslu, a většina zúčastněných, tedy až na poskakujícího markraběte Vojtěcha, pekinéze vyčerpaně plazícího jazyk a ochranky, která měla stání v popisu práce, se posadila. Na obyčejnou školní židli. Jen korutanský vévoda Bořivoj zalezl pod stůl, kam mu ochranka už předem rozložila jemně kostkovanou deku v erbovních barvách. Ale tenhle úkaz Gutu nijak nepřekvapil. Jednak se o něm dočetla v královském protokolu, jednak byla Bořivojova agorafóbie následkem nedávného zátahu paparazziů už dostatečně profláknutá.
„Jmenuji se doktorka Guta Hamáčková, PhD. a budu vás mít na tvůrčí psaní.“
„Guta se jmenovala ta habsburská děvka, kterou si v roce 1285 musel vzít ten strachy věčně posranej Václav II.,“ zahučel opavský vévoda Drahomír nenávistně.
„Mňau,“ ozvalo se s procítěností téměř zvukomalebnou, jak se králova mladičká neteř Kazi snažila dát najevo, že o chorobném strachu z koček, kterým její dávný předek trpěl, je dostatečně informována, načež levoboček Bedřich, kterému nikdo neřekl jinak než Béďa, se záchvatovitě rozkašlal. Projevovala se tak první známka stresu, který prožíval při každém zamňoukání či sebemenší zmínce o kočkách. Nebohý levoboček tuto fóbii totiž po Václavu II. bezezbytku zdědil, včetně jeho nezvladatelného strachu z bouřky. Jen se při hromobití nezavíral do truhlice jako Václav II., ale do speciálně odhlučněné skříně. Geny se v jeho osobě rovněž postaraly o pokračování patologické nenávisti vůči zvuku jakýchkoliv zvonů a odporu ke zlatu, v jehož blízkosti nemohl usnout stejně jako jiný z jeho předků obávající se zvonů a zlata, Václav I.
Drahomírova poznámka a Kazino mňoukání Gutu vyvedly z míry natolik, že navzdory protokolu, který ji rektor donutil našprtat, pokračovala slovy, která původně rozhodně neměla v úmyslu:
„Na mém semináři si budeme všichni tykat.“
Dvojčatům Otinovi a Oťasovi synchronizovaně spadla čelist. Královně Zdislavě propiska. Chvíli čekala, jestli se pro ni hne některý z hochů od ochranky, ale zvedání propisek v popisu práce evidentně neměli, tak pro ni Zdislava pod lavici zajela sama. Když ji elegantně brala mezi prsty s nehty vyzdobenými miniaturními erbíčky rodu Přemyslovců, všimla si Guta, že propiska je důmyslně pokryta vyjmenovanými slovy po „b“. Dalo se očekávat, že naditý královský penál skýtá i další poklady.
Královnina a s největší pravděpodobností i králova dcera Libuše se po Gutině poznámce o tykání zvedla a pečlivě obešla všechny přítomné, aby je obdařila horoucím seznamovacím polibkem, kterým zřejmě hodlala svou ochotu k tykání potvrdit. Hlavně na členech ochranky bylo vidět, že tuto proceduru nepodstupují zdaleka poprvé. Přes veškerou snahu se jí nevyhnula ani Guta. Všechny argumenty, které horečně nalézala, se proti Libušině vášni jevily jako nesmělé impotentní pšouky. Jediným, kdo se jejímu láskyplnému teroru ubránil, byl opavský vévoda Drahomír.
„Dotkni se mě a máš v žaludku kudlu,“ usmál se na ni široce. Tak široce, že si Guta i na vzdálenost celé třídy všimla, že Drahomír má na zubech nasazeny plastové upíří zuby, které nedávno viděla prodávat v hračkářství na náměstí.
Libuše pohodila blonďatou hlavinkou a s rovnoběžkou dvou krátkých vzdorovitých vrásek mezi očima se šla posadit na klín prastrýci Zbyškovi.
„Kterápak ty seš?“ zeptal se a do Libuščina výstřihu mu ukápla dlouhá lesklá slina.
„Jé, to studí,“ vypískla a zavrtěla se na prastarém klíně s takovou důmyslností, až u Zbyška, který po léta bojoval s Alzheimerem, vyvolala dávno zapomenutou prudkou erekci s následnou ejakulací. Jen škoda, že chudák tak úplně nevěděl, co se to s ním děje a co to všechno znamená.
„Napadli nás Rusové?“ rozhlížel se nechápavě a šátral k pravému boku, kde kdysi nosíval svůj kord.

RECENZE:

/*Na podzim minulého roku vydalo nakladatelství Albatros v edici Albatros plus sbírku „Imperium Bohemorum“ s podtitulem „Fantastické dějiny zemí Koruny české“. Masivní reprezentativní hardback — to je první dojem při spatření knihy. Kvalitní tisk, ilustrace a grafická úprava zaujmou při detailnějším zkoumání. Co se nabízí ke čtení? Desítka povídek z paralelních historií i vzdálené budoucnosti a vysoce zajímavý doslov

*/Sestava autorů — toť výběr povětšinou stavěný „na jistotu“, místy je však diskutabilní. Známá a osvědčená jména doplňují dvě autorky — jedna delší dobu nepíšící, druhá relativně neokoukaná. Nyní přistupme k jednotlivým příběhům:

*Ivona Březinová
Přemci*
Ilustrace Martin Zhouf

Paralelní současnost, ve které nám dosud vládnou Přemyslovci — banda vzájemným křížením zdegenerovaných individuí. Povídka je zachycuje ve chvíli, kdy se rozhodli nabýt jakéhosi vzdělání.
Autorka pojala celou situaci silně parodickým stylem. I přes černý humor a profesionální zacházení s jazykem však nedosahuje kvalit povídek např. Šimka a Grossmanna.
Poněkud mě děsí představa, že v povídce popsaný stav může být reálným odrazem skutečné úrovně v některém z našich vzdělávacích ústavů.

„Michael Střelec Pešťák“ na FANTASYPLANET.CZ.

KŘEST KNIHY proběhl 14. listopadu od 16.30 2007 v knihkupectví Kanzelsberger v dolní části Václavského náměstí.

 

Zuby nehty (1. vydání)

19 hororových povídek pro mládež vzniklo v akademickém roce 2006 – 2007 na semináři tvůrčího psaní Literární akademie pod vedením Ivony Březinové.

  • Rok vydání: 2007 (22.3.)
  • Napsáno: 2006
  • Stran: 180
  • Žánr: horor
  • Ilustrátor: studenti Fakulty užitého umění a designu UJEP Ústí n.L. pod vedením Pavla Beneše
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-00-01921-5
  • Poznámka: Napsal kolektiv autorů – studenti Literární akademie pod vedením Ivony Březinové, která sbírku sestavila.
  • 2. vydání (JaS 2013)

Zuby nehty

ANOTACE:

Sbírku 19 hororových příběhů pro mládež sestavila IB z povídek svých devíti mladých kolegů z Literární akademie Josefa Škvoreckého.

Celkem devět autorů, stávajících nebo bývalých studentů Literární akademie, fabuluje příběhy svým vlastním stylem. Někdy je kladen větší důraz na atmosféru, na popis či prokreslenou psychologii hlavních postav, jindy se z hororových hlubin vyvalí na čtenáře překvapivá humorná scéna nebo je celá povídka střižena až v ironickém stylu plném neotřelých a nečekaných hyperbol. Díky velkému počtu autorů se knížka Zuby nehty stává pro čtenáře opravdu zajímavým počinem, neboť každý z autorů přistupuje k tématu strachu jiným způsobem. A každý čtenář si přijde na své. Výtvarná podoba knihy je stejně jako její obsah tvořena ilustracemi od různorodých autorů, kteří svým grafickým rukopisem doplňují jedinečnou atmosféru každé z devatenácti povídek.

Součástí knihy je i CD plné her, kvízů a dalších překvapení.

OBSAH:

Seznam povídek podle autorů:

Hana Rothová – Zavřené dveře
Ivana Musilová – Živý plot
Jiří Holub – Cedulka pro Jakuba; Chi chi chi; Markéta byla rychlejší; Návrat do tmy
Kateřina Hejlová – Poslední metro
Ladislav Konečný – Červené oči; Polichinello
Lucie Holcnerová – Pusa na dobrou noc
Martin Strnad – Holka z výtahu; Vlasy, vlasy, kolik je vás asi; Za zdí
Tomáš Heřman – Dobrou noc, paní knihovnice; Operátor; Ukradené duše; Večírek pro dva
Zuzana Frantová – Medvídek; Noční bojovka

KNIHU ILUSTROVALI:

Štěpánka Bláhovcová, Tereza Cerhová, Pavel Hallang, Barbora Jelínková, Lucie Kopfsteinová, Anna Lískovcová, Kateřina Marková, Petra Martinásková, Tereza Matyášková, Barbora Pešková, Jaroslav Sieratovski, Marie Veselá, Jan Vrátný

O AUTORECH:

Krátké medailonky autorů

Hana Rothová
Narodila se v Podkrušnohoří v 80. letech minulého století. Po absolvování základní školy a gymnázia ve svém rodném městě se rozhodla pro LA, kde studuje v současné době. Zúčastnila se několika literárních soutěží, ale zatím se neocitla na bodovaných příčkách. Mezi její největší záliby patří samozřejmě čtení a psaní, ale také se zajímá o uměleckou fotografii.

Ivana Musilová
Narodila se brzy ráno jednoho červencového dne. Žila a dosud žije v Plzni, která se jí, proti všem očekáváním, stala nevyčerpatelnou studnicí inspirace. Po střední škole se stala studentkou Literární akademie, kde, nestane-li se opět něco neočekávaného, již brzy ukončí studium titulem bakalářka umění. V budoucnu se chystá odříznout od civilizace, prozatím se snaží s lidmi vycházet. Má ráda kočky, hmyz a alabastr. Miluje cukr, citrony a řeky vyteklé z koryt. Nesnáší psy, zápach hnijícího masa a puchýře ze slunce. Nenávidí sebestřednost. Vás má ráda, nejste-li sebestřední.

Jiří Holub
Narozen roku 1975 v Žatci. Po absolvování střední hotelové školy a cestovního ruchu začal pracovat u památek, napřed jako průvodce, později jako kastelán. Jedenáctileté působení na českých hradech a zámcích mu vyneslo spousty zajímavých zkušeností, které se snaží využít ve své tvorbě. Píše převážně pro děti a mládež, jeho příběhy jsou pohádkově laděné a humorné. V současné době znovu studuje a spolupracuje s Českou televizí na výrobě dětských pořadů, pro které píše scénáře.

Kateřina Hejlová
Narodila se 29. 2. 1984 v Litoměřicích. Vystudovala zde základní školu s rozšířenou výukou jazyků a gymnázium, kde si rovněž zvolila humanitní větev. Nadšení pro jazyky a literaturu jí vydrželo až do okamžiku, kdy si měla zvolit vysokou školu. Proto si vybrala Literární akademii Josefa Škvoreckého a je spokojená. Splnila si tak svá dvě velká přání. Studuje zároveň literaturu a tvůrčí psaní. Láska ke knihám se u ní projevovala už od malička. Tajně si do noci čítávala Neználka, Děti z Bullerbynu, Káju Maříka či Robinsona Crusoa. Později, když povyrostla, ji její starší bratr zásobil dalšími a dalšími knihami a probudil v ní tak doposud dřímající nadšení pro psaní. První pohádku napsala se svou kamarádkou. První fejeton vyhrál literární soutěž. A první román? Teď plánuje roční studijní pobyt v Dublinu. Možná tam začne sbírat první střípky k jeho realizaci. Kdoví?

Ladislav Konečný
Narodil se 21. 1. roku 1985 v Plzni. Záhy se přestěhoval do Mariánských Lázní, kde žije dodnes se svou matkou, sestrou a jezevčíkem, ale do „města piva“ se vrátil, aby zde vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Jenže kdo ví v patnácti letech, co chce vlastně dělat? Až během studia elektrotechniky Ladislav zjistil, že tíhne spíše k umění, a obzvláště k literatuře, a tak se rozhodl dál pro studium na Literární akademii prof. Škvoreckého.
V literární soutěži západních Čech (2004), soutěži Literární Šumava (2004), literární soutěži Pod Ještědem txt.(2006) a soutěži Hořovice Václava Hraběte (2006) se umístil na předních místech. Pracoval v několika periodikách, ale nyní se stará o svůj vlastní internetový magazín Nekultura.cz. V psaní se chce nadále věnovat dětem a pokud štěstí dá, vydat svoji „pohádku nejen pro děti“ s názvem Kryštofův Vzdušný zámek.

Lucie Holcnerová 
Narodila se 18. 2. 1985 v Havlíčkově Brodě. Po základní škole nastoupila na Gymnázium Chotěboř, kde po čtyřech letech úspěšně složila maturitní zkoušku, a tak jí byla otevřena cesta ke studiu na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Zde se nyní již druhým rokem věnuje oboru Tvůrčí psaní. Kromě literatury patří mezi její zájmy i cestování a fotografování, především módní fotografie a portrét. Zabývá se nejen psaním, ale i prohlubováním znalostí cizích jazyků.
Má mnoho snů a přání, které by si chtěla v budoucnosti splnit, ale největší její touha je procestovat celý svět a napsat o tom spousty cestopisných knih.

Martin Strnad
Kořeny začínajícího autorství Martina Strnada (1984) vyrůstají ze základů v hloubi jižní Moravy, kde prožil dětství, studoval technickou střední školu a věnoval se knižní, filmové a interaktivní fantastice. Nyní studuje tvůrčí psaní na Literární akademii, kde se ve svých textech zaobírá science fiction a především fantasy tématikou. V posledních letech se jeho odborný zájem soustředí na interaktivní zábavu, publikuje na herních webech a v časopisech stejného zaměření. Ale ze všeho nejraději píše.

Tomáš Heřman
Poté, co ukončil základní vzdělání, odešel studovat na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou Františka Křižíka. Posléze absolvoval jednoroční jazykový kurz, který mu umožnil získání státních a mezinárodních (FCE) zkoušek z anglického jazyka. V současné době je studentem na Literární akademii Josefa Škvoreckého, obor Tvůrčí psaní – Redakční práce. Kromě angličtiny se učí španělsky, německy již dávno zapomněl. V budoucnosti se plánuje naučit znakový jazyk. Kromě literární tvorby mezi jeho zájmy patří moderní zbraně, palné jakož i chladné, antické báje a pověsti a tvorba her v programu Gamemaker. Z literatury ho nejvíce oslovil Alchymista od Paula Coelha.

Zuzana Frantová
Narodila se 10. 1. 1984 v Praze. Do svých devatenácti let prakticky neopustila svůj milovaný Žižkov – alespoň co se studia týče, protože základní školu i gymnázium navštěvovala v této staré pražské čtvrti. Až touha studovat vysokou školu a psát ji donutila hledat institut za hranicemi Žižkova. Od roku 2003 studuje na Literární akademii a je spokojená, protože miluje knihy a zde se o nich dozvídá stále něco nového. Lásku ke knihám a četbě v ní probudili oba její dědečkové a po jejich smrti převzala úlohu čtenářského vzoru její maminka. Literárních soutěží se nikdy neúčastnila, takže se nemůže pochlubit žádnými úspěchy ani neúspěchy. Příležitostně publikuje do některých novin nebo časopisů. Mezi její další záliby patří cestování, keramika a její domácí mazlíčci. Co opravdu nemá ráda, je skládání ponožek a vytrhávání obočí. Do budoucna plánuje hodně číst, psát, snad i počítat, ale hlavně by ráda hodně dlouho studovala, a to nejen na Literární akademii.

ROZHOVOR s editorkou knihy Zuby nehty, Ivonou Březinovou

Začněme třeba u toho, že knížka Zuby nehty se skládá z 19 hororových povídek. Proč zrovna horor?

„Proč zrovna horor… když o tom zpětně přemýšlím, jsem přesvědčená, že k žánru jsme se vnitřně propracovali nejrůznějšími debatami na seminářích v zimním semestru, zdá se mi, že motivy strachu, hrůzostrašnosti a nadpřirozena probleskovaly v textech studentů čím dál víc. Myslím, že mě to nějak vnitřně ovlivnilo, protože jsem se velmi brzy naladila na atmosféru, která v hodinách tvůrčího psaní vznikla, a přijala jsem ji za svou. Takže prvotní impuls byl víceméně podvědomý. Racionální hledisko vyplynulo na povrch až později, kdy jsem si začala uvědomovat, že čtenáři, se kterými se během roku setkávám na desítkách besed po celé republice, mě občas prosí, abych pro ně napsala horor. Svou práci mám ale rozplánovanou poměrně dlouho dopředu a na psaní hororů zatím prostě nebyl čas. Proto jsem se rozhodla, že na žánr, po kterém je mezi dětmi poptávka, nalákám své studenty.“

Čtete sama ráda hororovou literaturu?

„Občas ano. Není to můj vyloženě vyhledávaný žánr, ale horory, které působí víc psychologickými účinky než množstvím prolité krve, se mnou dokážou pěkně zamávat. “

Jak vlastně takový projekt vznikl? Na váš popud či na popud někoho jiného?

„Projekt vznikl z mé touhy intenzivně se svými studenty pracovat na něčem, co by mohlo mít větší smysl než psát cvičně do šuplíku. Jsem přesvědčená, že z tohoto hlediska byl můj cíl splněn vrchovatě. Autoři prošli celým procesem vzniku knihy od počátečního výběru tématu a vlastní tvůrčí práce na textu, přes období cizelování, kdy sami sobě byli navzájem ostrými kritiky, ověřovali si účinek svých povídek na setkávání s dětmi, kterým texty pokusně předčítali, až po konečné řazení povídek do sborníku a vytváření aparátu celé knihy. Po přijetí rukopisu měli autoři možnost sledovat redakční činnost, spolupráci s ilustrátorským týmem a samozřejmě měli povinnost udělat korektury pro tisk. A ani potom nebyl konec, protože následovala fáze propagace vznikající knihy, jejímž hmatatelným výsledkem je plakát, který byl v počtu 3 000 kusů vytištěn, tvorba propagačních počítačových her inspirovaných některými povídkami, internetová flash prezentace, příprava křtu, tiskové zprávy atd. Celý tvůrčí tým se tak podílel na vzniku knihy od jejího počátku až do konce.”

Myslíte si jako pohádkářka, že je dobré, aby malé děti četly horory? Není možné, že ty citlivější z nich budou mít trauma?

„Nejsem pohádkářka. Psaní pohádek je jen jednou z částí mé tvorby pro děti a mládež, a zdaleka ne tou hlavní. V tvůrčím procesu mě láká vyzkoušet si psaní nejrůznějších žánrů pro děti a mladé čtenáře všech věkových kategorií. Nevylučuji, že časem sama napíšu příběh, který by spadal do kategorie hororu. Jsou autoři, kteří mají svou parketu, a jsou autoři, kteří přebíhají. Já patřím k těm druhým. Psaní je pro mě hra a neustálé objevování. A podobné je to s četbou. Jsou čtenáři, kteří nepřekročí rámec svého oblíbeného žánru, a jsou takoví, kteří chtějí ochutnat od všeho něco. Někdo možná zjistí, že horor není četba pro něj. A někdo se možná nadchne. Někdo na rok, dva a někdo třeba na celý život. A jestli z četby hrůzostrašných příběhů nemůže mít někdo trauma? Může. Ale tím se vracím zpátky k pohádkám. Vždyť i to jsou často horory, při nichž jsou naše nervy napínány až nadoraz. I čtení pohádek může být pro dítě traumatizující. Jsem však přesvědčena, že mladí čtenáři, jimž je naše povídková sbírka určena, už znají své čtenářské chutě a záliby a znají i své čtenářské meze, za nimiž se jim nemusí líbit. Vždyť my ke čtení hororů nikoho nenutíme. Ale prožitý pocit strachu, kdy si člověk třeba i po silně vnímané hrůze uvědomí pocit bezpečí, ve kterém se ve skutečnosti nalézá, je velmi uvolňující a svým způsobem očistný. Jak jinak by bylo možné, že existuje tolik lidí, kteří se bojí rádi!”

Byla to vaše první práce v tak velkém kolektivu? První práce v pozici patronky sbírky povídek?

„Ano, tohle byla moje první zkušenost s tvůrčím týmem. Sama jsem sólistka. Pouze u jedné knihy jsem měla spoluautorku a pouze jedním textem jsem se podílela na sborníku. Ale musím říct, že editorská činnost mě moc bavila. Roli sestavovatele sborníku původních textů bych tak trochu přirovnala k práci dirigenta nějakého džezového orchestru. Je nutné vybrat hráče, zadat jim téma a nechat je improvizovat. A pak to všechno secvičit tak, aby výsledný celek ladil.”

Jaká vlastně byla spolupráce s autory jednotlivých povídek? Jaká byla jejich první reakce na dané téma?

„Spolupráce s autory byla naštěstí povznášející. Myslím, že obohatila můj tvůrčí rejstřík a ukázala mně samotné proces tvorby v zase jiném úhlu pohledu, než na jaký jsem byla zvyklá. A jaká byla reakce autorů? To se zeptejte spíš jich. Já bych řekla, že byli zpočátku trochu ztuhlí. Že by hrůzou?”

Přemýšlíte i do budoucna o další sbírce, kterou si opět vezmete pod patronát?

„Ano. V podstatě celý původní tým s několika nováčky už nyní pracuje na další sbírce povídek, které by měly být opět napínavé. Ne však strašidelné, jako v případě hororů, ale plné dobrodružství odehrávajících se na exotických místech naší planety. Nechceme, aby se naši čtenáři jen báli, chceme, aby si uvědomili, že i v dnešním moderním světě je možné zažívat úžasná dobrodružství.”

 

 

Tisíc jizev

11 dobrodružných povídek pro mládež se většinou odehrává v exotickém prostředí a líčí celou řadu nebezpečných situací. Autory textů jsou studenti Literární akademie pod vedením Ivony Březinové.

  • Rok vydání: 2008 (květen)
  • Napsáno: 2007
  • Stran: 159
  • Žánr: dobrodružné povídky z exotického prostředí
  • Ilustrátor: Studenti Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni pod vedením Barbary Šalamounové. Autorem obálky je Václav Šlajch.
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-00-02070-9
  • Poznámka: Texty deseti autorů vznikly na seminářích tvůrčího psaní Literární akademie Josefa Škvoreckého pod vedením Ivony Březinové.

Tisic jizev_ obalka

ANOTACE:

Sbírka jedenácti povídek od deseti autorů, z nichž většinu čtenáři už znají z velmi úspěšné knihy hrůzostrašných příběhů Zuby nehty, vás zavede na různá místa naší planety. Budete mít možnost prožívat se svými hrdiny dobrodružství v amazonském pralese při lovu anakond, v pustých rumunských horách či v podmořské jeskyni poblíž Austrálie, ale i na vyprahlé poušti vzdáleného Mongolska nebo u Viktoriina jezera v africké Keni. Budete uneseni na ostrov pirátů, zažijete setkání s druidy v prastaré keltské svatyni, stanete se svědky nálezu tajemné vikingské bedny při vykopávkách na severoamerickém ostrově Newfoundland i pátrání po zlatém Hannibalově pokladu. Na chvíli se přenesete v čase do doby 2. světové války, kdy podniknete strastiplnou cestu ledovou plání zasněženého Norska. A poznáte, že velké exotické dobrodružství se dá zažít i kousek od domova, třeba v pavilonu Indonéské džungle pražské zoologické zahrady.

Součástí knihy je opět CD plné her, kvízů, fotografií autorů převlečených za své literární postavy a videoreportáž o vzniku knihy. Autorem dokumentárního filmu o vzniku knihy je Petr Smělík.

http://www.vivatscreen.com/cs/

OBSAH:

Klára Mayerová: Světla ve tmě – ilustrovala: Kristýna Chludilová
Tomáš Heřman: Bílá jeskyně – ilustroval: Jan Nebeský
Jiří Holub: Dohodnuto, dneska v noci – ilustrovala: Teresa Šmolíková
Hana Rothová: Dvě bedny – ilustrovala: Luiza Sharipova
Božena Štibingerová: Anakonda – ilustrovala: Michaela Reichová
Tomáš Heřman: Čokoláda – ilustrovala: Pavlína Zemanová
Petra Poliaková: Za bráchou do Afriky – ilustrovala: Barbora Olmrová
Kateřina Hejlová: Trojná bohyně – ilustrovala: Jana Sýsová
Ladislav Konečný: Staré časy pirátské – ilustrovala: Magdalena Bořkovcová
Zuzana Frantová: Zpěv mrtvé královny – ilustroval: Václav Šlajch
Martin Strnad: Kvoj, syn Chánů – ilustrovala: Jaroslava Dejlová

RECENZE 1:

Netradiční kniha pro děti a mládež od 12 let má netradiční název Tisíc jizev.
 Zuby nehty mají „sestřičku“
Tisíc jizev – recenze
Netradiční kniha pro děti a mládež od 12 let má netradiční název Tisíc jizev. Za jejím zrodem stojí nejen editorka a spisovatelka Ivona Březinová, ale hlavně její talentovaná umělecká skupina Hlava nehlava. Tedy několik talentovaných mladých autorů ze seminářů Literární akademie. A rozhodně stojí za přečtení, zdá se být zajímavým mostem, jak přitáhnout děti od počítačů zpátky ke knihám…

„Aby nevykřikl, kousl se do sevřené pěsti. Pan Richter ležel na posteli, vytřeštěné prázdné oči hleděly do stropu. Z úst mu vytékal tenký pramínek krve a na polštáři vytvářel temnou skvrnu. Další krev se pomaloučku rozpíjela po jeho bílé košili.
Robin několikrát zmáčkl rychle za sebou spoušť fotoaparátu. V hlavě mu hučelo a slyšel útržky jeho včerejšího rozhovoru vyprávění o Kartágu…“

Předchozí dílo bude kultovní?
V březnu 2007 vyšel již první počin této odvážné skupiny. Náklad 3000 výtisků knihy Zuby nehty, sbírky hororových povídek, byl rozebrán během několika měsíců. V celostátní čtenářské anketě dětí, Suk – čteme všichni, obsadila ze všech loni vydaných knih pro děti 13. místo a to je možno považovat za fenomenální úspěch. V podvědomí některých mladých čtenářů se již název Zuby nehty opravdu drží zuby nehty.

Nebylo tedy daleko k dalšímu pokusu.V dubnu 2008 vychází Tisíc jizev, sbírka dobrodružných povídek. Knížek je 4000 kusů, za jak dlouho budou vyprodané?

Kniha na zakázku?
Lektorka Literární akademie Ivona Březinová PaedDr. zvolila velmi chytrou taktiku. A vlastně logickou a pochopitelnou. Sama je spisovatelkou knih pro různé věkové kategorie dětí, mládeže a také pro dospělé. Pracuje na scénářích a rozhlasových povídkách. Zasedá v porotách dětských literárních soutěží a účastní se besed s dětmi na školách a nyní i v knihovnách se svými studenty na autorských čteních. Protože tedy tušila, co dnešní děti chtějí číst a co je baví a strhne, zadala tato témata svým studentům. Výsledkem jsou zatím tyto dvě úspěšné knihy.

Vzdělávat? To se podařilo…
Autoři si dali za cíl mladé čtenáře vzdělávat lehkou a nenásilnou formou. Dobrodružné příběhy jsou zasazeny do různých koutů světa, například se podíváte do drsných rumunských hor, ochutnáte kalnou vodu Viktoriina jezera, rozluštíte tajemství červa Olgojchorchoje… Najdete tu ovšem i povídku z prostředí Trojské zoologické zahrady, samozřejmě dobrodružnou a s velmi zajímavým rozuzlením. Dlužno říci, že mladí autoři tvorbu povídek pojali velmi zodpovědně, nastudovali reálie a fakta o prostředí, o kterém píší. Pak vzniká právě tento vzdělávací efekt, věrný popis prostředí, podnebí či seznámení s historickými fakty a následných pocitů se podařil téměř u všech povídek. Někde se dokonce dotýkáme i mystických legend například v povídce o Trojné bohyni. V další povídce Dvě bedny se podíváte do Severní Ameriky za tajemstvím starých Vikingů. A pokud máte na dálku adoptované dítě, pak vás jistě zaujme povídka Za bráchou do Afriky.
Témata jsou opravdu originální, přesto lze říci, že některé povídky svojí kvalitou poněkud vystupují nad ostatní, jak to ostatně tak už bývá. Ale číst se vyplatí, čím více povídek budete mít přečteno, tím větší chuť budete mít do dalšího čtení.

Mladí ilustrátoři dostali šanci
Nejen mladí a talentovaní spisovatelé chytili svou šanci. Západočeská univerzita v Plzni je mimo jiné líhní mladých ilustrátorů, kteří se osobitě na této knize podíleli. A podíleli se velmi úspěšně. Styl obrázků je podobný, takže celkový dojem z ilustrací není nijak roztříštěný. Přesto jsou obrázky u každé povídky, kterou ilustroval vždy jeden student, osobité a nesplývají v jeden celek. Obálka celé knížky je inspirována povídkou o dvou mladých lidech stíhaných vlčí smečkou a dá se říci, že zaujme každého mladého člověka s touhou po dobrodružných románech.

Příliš mnoho násilí?
Předchozí projekt Zuby nehty byl někdy kritizován za v některých povídkách laciné vytvoření hororových situací násilím. I kniha Tisíc jizev je protkána násilím a smrtí. Když přijdete o kamaráda při potápění, je to tragédie. Když však na vlastní oči vidíte, jak ho žralok porcuje v mraku krve, je to trauma. Většinou však hrdinové vyváznou, i když situace jsou tu někdy velmi nebezpečné a v reálném životě se obyčejně nestávají. Ale o to jde, kniha je tu proto, abychom se díky ní ponořili do světa fantazie. Autoři se smrti podle svých slov nebojí, je podle nich součástí života. Kniha tedy není slaďákem pro naivní děti, ale stopy vlídnosti tu rozhodně najdete, dojemné jsou vztahy sourozenců a některá rozuzlení.

Bonus navíc – CD
V knize najdete také bonus. CD, které obsahuje mimo jiné bonusovou povídku z prostředí řeckých Athén, jednoduché hry, představení autorů, ale hlavně velmi zajímavý dokument o předchozí knize a vzniku Tisíce jizev. Setkáme se zde s některými autory, průběhem výroby knihy, vznikem propagačních plakátů a hlavně mnoho o pohnutkách, díky kterým knížka vůbec vyšla. Možná je právě CD mostem od počítače ke knize a má přikovat mladého čtenáře do postele pod lampu a nechat ho ponořit se do tajů exotických krajů a neobvyklých situací. Některé povídky jsou psány v dialozích hovorovou češtinou a to je pro dnešní mládež také přijatelnější, než strohé spisovné fráze. A povídky jsou přiměřeně dlouhé, že neunaví ani netrpělivého čtenáře. A jako všude lze říci, že některé povídky by mohly být kratší a jiné by si naopak zasloužily pokračování.

Jak vznikl název?
Možná vás zajímá, jak vznikl název této dobrodružné knihy. Byl to prý dlouhý a složitý proces, prozradila mi paní Ivona Březinová:
„Chtěli jsme, aby název druhé knihy nějakým způsobem ladil s prvním názvem, a to myšlenkově i zvukově. I proto jsou oba názvy složené ze dvou dvouslabičných slov. Pikantní je to, že samotný název byl vybrán jako zajímavé sousloví v textu jedné povídky, ale tato část byla nakonec z povídky při krácení vyškrtnuta a do knihy se nedostala. Nicméně název se ukázal jako nosný i pro vznik sloganu knihy – „Každá jizva má svůj příběh.“ A ona ho opravdu má. Na dobrodružných cestách se sem tam nějaký šrám utrží.“

A projekty do budoucna?
Ivona Březinová mi také prozradila i plány do budoucna. Jsou smělé a je třeba říci, že smělost může být na místě:
„Zuby nehty jsou v současné době překládány prešovskými vysokoškoláky do slovenštiny. Takže projekt, který mimochodem zahrnuje i třetí, právě vznikající knihu, je tvořen tou nejmladší uměleckou generací, která má ke svým čtenářům opravdu blízko. Pro všechny autory to byla první a pak i druhá publikační zkušenost. Ale už teď je jisté, že určitě ne poslední. Pevně věřím, že tento projekt mnohé z nich nastartoval k vlastní sólové dráze.“

Již jen dodám, že třetí projekt bude soubor detektivních povídek a tak nezbývá než popřát všem mnoho úspěchů a autorům toužícím po sólové dráze, hodně štěstí!

Renata Petříčková, 23.5. 2008 www.svetdetskefantazie.cz

A2 kulturní týdeník | 3.9.2008 | rubrika: Knihy | strana: 29

RECENZE 2:

Tisíc jizev – 11 cest za dobrodružstvím

Uspořádala Ivona Březinová Albatros 2008, 160 s. + CD Jedenáct povídek studentů tvůrčího psaní na Literární akademii má společného jmenovatele – dobrodružství. Jako celek působí v rámci možností vyrovnaně a žádný výrazně netrčí. Odehrávají se na souši i pod vodou, autoři si libují zejména v jeskyních, často využívají hovorového jazyka a mezi řádky lze leckdy vycítit snahu o bezprostřednost či originalitu literárního vyjádření: „Dno se mi plazí pod břichem.“ Anebo: „Padák se znova nafoukne… a šlehne mi páteří o zem.“ Pro čtenáře-mladšího mládežníka (což je pravděpodobná cílová skupina) jsou srozumitelné. K nejzajímavějším povídkám patří příběh o „novodobých“ pirátech od Ladislava Konečného, který lze číst i jako pokus o nadsázku, a vyprávění z pouště Gobi autora Martina Strnada s výrazně hlubším ponorem do tématu, mongolské prostředí českým autorům patrně vyhovuje. Ale nejen tyto dvě povídky ukazují na jeden zásadní aspekt – posun mladé autorské generace za hranice České republiky. Nelze předpokládat, že by všichni zúčastnění autoři šli ve stopách Františka Flose, který psal své exotické příběhy, aniž by opustil rodnou hroudu. Tisíc jizev autoři zasadili do Brazílie, Irska, Karibiku, Itálie, Tuniska či Newfoundlandu pravděpodobně proto, že cestují. A jedenáct doprovodných ilustrací jim se ctí sekunduje, dokonce by se dalo říct, že v určitém smyslu působí ilustrace mnohem vyzrálejším dojmem jistého a vyhraněného rukopisu.
Magdalena Wagnerová

 

RECENZE 3:

Aktuální cesta: Úvodní strana / Česká literatura / Nové knihy (archiv) / Detail knihy
Nacházíte se v sekci: / Česká literatura /
Nové knihy (archiv)
Ivona Březinová (ed.): Tisíc jizev – 11 cest za dobrodružstvím
Zpět na výpis
Autor Ivona BŘEZINOVÁ
Popis Už jenom skutečnost, že v oficiálním nakladatelství vyjde soubor povídek mladých českých autorů s motivicky jednotícím prvkem, lze považovat za malý zázrak. Ale když se dosyta vyradujeme, že se ten zázrak vůbec udál, nezbývá než začít zkoumat, jak onen zázrak vlastně vypadá.
Kniha Tisíc jizev při prvním zběžném pohledu nenechá nikoho na pochybách, že jde o sympaticky svěží počin, mladistvý, oproštěný od zatuchlosti nehybných tradic ve stojatých vodách nudy: hravost, snaha o originalitu, variace na neprozkoumané půdě a ještě k tomu dárek v podobě přidaného disku s ukázkami, bonusovou povídkou, kvízem a dalšími neotřelými přípodotky, které z publikace dělají jinou záležitost.
Už jen forma uvádění jmen autorů s přívlastkem Jan Novák.txt a ilustrátorů ve formě Jan Novák.jpg posouvá čtenáře do bytostně ryzí juniorské současnosti. Jediné, co asi výrazně chybí, je zasvěcený (anebo vůbec nějaký) doslov či úvod či komentář toho, kdo celý projekt dal dohromady – pravděpodobně Ivony Březinové jako editorky nebo spíš autorky výboru textů. Čtenáře by jistě zajímalo, kde se vzal nápad, jak probíhala realizace, kdo vybíral ilustrace a co jsou jednotliví autoři zač, zejména když se to týká autorů ještě nepříliš známých. Ale i ti už mají nějaký svůj započatý osud, daný minimálně datem a místem narození nebo dosavadním dosaženým vzděláním. Ledaco si člověk domyslí, pokud si všimne v tiráži miniaturního loga Literární akademie Josefa Škvoreckého z Prahy (kde editorka vyučuje obor tvůrčí psaní) a Ústavu umění a designu z Plzně, ale to je vodítko spíše nedostačující. Některé z těchto informací přináší přídatný disk, ale kniha je kniha a co je psáno, to je dáno. Ne každý uchová disk společně s knihou a ne každý má možnost disk přehrát v tu chvíli, kdy bere knihu do rukou. I když doba je veskrze moderní, a tak zvídavý čtenář musí otevřít internetový odkaz www.hlavanehlava.cz (ten v knize uvedený je), a tam se dočká mnoha doplňujících informací včetně fotografií jak jednotlivých autorů, tak i editorky, a to dokonce v barvách. Ale zpět k textům, které tvoří podstatu knihy.
Jednotlivé povídky mají společného jmenovatele: dobrodružství. Názory, zda ten či onen text je lepší anebo horší, se samozřejmě budou různit, ale celkově lze říci, že jsou vyrovnané a žádný výrazně netrčí. Odehrávají se na souši i pod vodou, v nejrůznějších nadmořských výškách, světadílech a společenstvích. Autoři si libují zejména v jeskyních, podmořských i těch sušších uprostřed skalních masivů, často využívají hovorového jazyka a mezi řádky lze leckdy vycítit snahu o bezprostřednost či originalitu. („Dno se mi plazí pod břichem. Padák se znova nafoukne… a šlehne mi páteří o zem. Několik prchajících tlapek rozpráší sníh.“) Hrdinové jsou nejrůznějších národností a jmenují se například Hortenzie Vroubková, Altančimeg či Korálová Múza, což není člověk, ale zámořská loď. K nejzajímavějším povídkám patří příběh o jakýchsi novodobých pirátech (Staré časy pirátské) a vyprávění z pouště Gobi (Kvoj, syn Chánů), kde lze zaznamenat pokus o nadsázku či hlubší ponor do tématu. Ale nejen tyto povídky dokazují jeden zajímavý aspekt: zásadní posun dnešní nejmladší autorské generace, a tím je znalost či povědomí světa, který nekončí na hranicích České republiky. Brazílie, Irsko, Karibik, Itálie, Mongolsko, Tunisko, Newfoundland… Mladí autoři nabízejí doslova celý svět.
Co se výtvarné stránky knihy týče, je znát, že o výsledném vzhledu publikace někdo přemýšlel. Grafická úprava vychází ze střízlivých tradičních hodnot, ale přitom poskytuje dostatek prostoru pro moderní vyjádření i experiment. Přináší řadu nápadů, které však nepřebíjí ilustraci ani text. Soubor jedenácti výtvarných projevů jako celek i každý zvlášť působí originálně s důrazem na vyhraněný rukopis. Ovšem při pohledu na part vybraných ilustrátorů si nelze nevšimnout nepoměru pohlavního – na dva muže zde připadá devět výtvarnic. A tak člověka maně napadá, jestli v souvislosti s tvorbou pro děti a mládež čeká i oblast ilustrátorskou výrazná autorská feminizace, jak už se stalo v případě potenciálu autorsko-prozaického. Že by knihy byly totéž co pedagogické působení v mateřských a základních školách? Jde snad o odraz finančních jistot (či spíše nejistot) spojených s touto tvorbou? Cosi ve smyslu: Muž-živitel rodiny si tento způsob obživy prostě nemůže dovolit. To je však otázka, nad kterou by se měl zamýšlet někdo úplně jiný než recenzent. Faktem však zůstává, že pokud bude náš stát schopen a mocen hodnotit tvoření pro děti a mládež (rozumějme vyvažovat autorskou tvorbu odpovídající sumou peněz) přibližně na úrovni práce posluhovačky v průměrném tříhvězdičkovém hotelu, pak asi s tou kulturou opravdu něco není v pořádku.
A na závěr, pro úplnost, patří se uvést kompletní přehled všech zastoupených autorů, vybraných textů a ilustrátorů, kteří jsou zmíněni v závorkách za názvy jednotlivých povídek: Klára Mayerová: Světla ve tmě (Kristýna Chludilová), Tomáš Heřman: Bílá jeskyně (Jan Nebeský), Jiří Holub: Dohodnuto, dneska v noci Teresa Šmolíková), Hana Rothová: Dvě bedny (Luiza Sharipova), Božena Štibingerová: Anakonda (Michaela Reichová), Tomář Heřman: Čokoláda (Pavlína Zemanová), Petra Poliaková: Za bráchou do Afriky (Barbora Olmrová), Kateřina Hejlová: Trojná bohyně (Jana Sýsová), Ladislav Konečný: Staré časy pirátské (Magdalena Bořkovcová), Zuzana Frantová: Zpěv mrtvé královny (Václav Šlajch), Martin Strnad: Kvoj, syn Chánů (Jaroslava Dejlová).

Magdalena Wagnerová

RECENZE 4:

Jizvy mladým autorům sluší 8 / 18
Plzeňský deník | 10.9.2008 | rubrika: Kultura | strana: 24 | autor: PETR KOVAŘÍK
Praha/ Desítce mladých autorů a jedenácti mladým výtvarníkům, kteří společně vydali sbírku jedenácti ilustrovaných dobrodružných povídek, budou jistě jizvy, jež nasbírají na své autorské cestě, jen prospěšné a užitečné. V současné době jsou to totiž ještě studenti Literární akademie Josefa Škvoreckého, kteří pod vedením své lektorky a editorky Ivony Březinové své texty napsali, a studenti Ústavu užitého umění a designu Západočeské univerzity v Plzni vedení Barbarou Šalamounovou, kteří knize dali výtvarnou tvář.
Pro mladé adepty spisovatelství, kteří vytvořili skupinu Hlava nehlava, je to už jejich druhý projekt – tím prvním byla v loňském roce obdobná sbírka devatenácti hororových povídek Zuby nehty. Obě povídkové knížky vydalo nakladatelství Albatros.
Mladí autoři se však v Literární akademii neučí jenom psát. Seznámili se i s celým procesem výroby knihy, umějí sami knihu i svázat. A vědí už také, že napsat a vydat knihu není tak těžké, jako uvést ji v povědomí čtenářů a vzbudit o ni zájem. Atak se už seznámili se vším, co je zapotřebí pro úspěch svého díla učinit. Konají autorská čtení, k první knize vytvořili plakát, který byl distribuován do knihkupectví, a všemožně se starají o propagaci. To vše totiž musí dnešního autora, který aspiruje na úspěch, zajímat.
V této knize nedlouhých povídek autoři vsadili na exotičnost prostředí, fantazii, tajemství a dobrodružné situace. Jejich záměrem bylo prostřednictvím exotiky a dobrodružství předat čtenářům i určité znalosti geografické či historické, které sami museli k napsání knih načerpat z jiných knih. Ostatně tento princip stál už na počátku tvorby nejslavnějšího autora tohoto žánru -Julese Verna.
Autoři a nakladatelství také vycházejí vstříc dětským čtenářům (neboť především jim jsou obě knihy určeny), o nichž dobře vědí, že je jim často bližší počítač než kniha, tím, že ke knize vydali také stejnojmenné cédéčko. Na něm si lze poslechnout úryvky z povídek, jsou zde představeni jednotliví autoři, je tu cestovatelský kvíz a jiné interaktivní záležitosti, ale především dokumentární film Petra Smělíka o práci a názorech autorů i o vzniku knihy.
Je překvapivé, že většina autorů o sobě uvádí, že nerada cestuje nebo že má pramalé cestovatelské zkušenosti. Přitom povídky se odehrávají ve vzdálených a exotických prostředích, dokonce i pod mořem. V tom je možná jedna ze slabin některých textů – autoři museli prostudovat leckteré zdroje, aby se o prostředí svých povídek něco dověděli. Na některých povídkách to zanechalo svou stopu v malé přesvědčivosti a v jakési nezasvěcené popisnosti. Také pointy nejsou zatím nejsilnější stránkou představených autorů.
Ale autoři jsou teprve na počátku své cesty a o literatuře už leccos vědí. Až nasbírají víc vlastních životních zkušeností, nebudou mít nouzi ani o témata a život sám jim předvede pointy, jaké by je nenapadly ani v nejbujnější fantazii.
Na začátku jejich cesty (zatím ještě opatrně kolektivní) jim lze přát jen štěstí a odvahu.

RECENZE 5:

Ladeni_TJ1

Ladeni_TJ2

 

 

 

Zuby nehty (2. vydání)

Druhé, upravené vydání sbírky hrůzostrašných příběhů pro mládež, které napsali bývalí studenti Literární akademie. V tomto vydání jsou dvě nové povídky (I. Březinová, T. Tvrdý).

  • Rok vydání: 2013
  • Napsáno: 2006 a 2012
  • Stran: 224
  • Žánr: hororové povídky
  • Ilustrátor: Tomáš Tvrdý
  • Nakladatel: JaS
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-87654-02-6
  • Poznámka: 2. vydání knihy Zuby nehty (Albatros 2007), doplněno o povídku Ivony Březinové Leze, leze po železe a Tomáše Tvrdého Všechno zlé je k něčemu dobré.

Zuby-nehty_jas

ANOTACE:

Druhé, upravené vydání sbírky hrůzostrašných příběhů pro mládež. Viz Zuby nehty 1. vydání. Zásadní změny oproti 1. vydání: Místo kolektivu ilustrátorů z ústecké Fakulty užitého umění a designu UJEP se ilustrátorské práce tentokrát ujal Tomáš Tvrdý, člen skupiny Hlava nehlava, který do sbírky napsal i povídku Všechno zlé je k něčemu dobré. Ivona Březinová vyměnila roli editorky knihy za roli spoluautorky a přispěla povídkou Leze, leze po železe (v knize na straně 209 – 218). Ve sbírce naopak oproti 1. vydání není povídka  Lucie Holcnerové Pusa na dobrou noc. Vyšlo v nakladatelství JaS Jany Semelkové, která kdysi stála u 1. vydání v Albatrosu.

Zuby_nehty_obal_zada

UKÁZKY z povídky Ivony Březinové Leze, leze po železe:

UKÁZKA 1: Zuby_nehty_koleje

UKÁZKA 2:

Volněji vydechla a zadívala se na dvě stříbrné rovnoběžky před sebou. Byl úplněk a světlo jako na Václaváku. Paráda! Za tři čtvrtě hodiny bude doma. Už se viděla v posteli s rozečtenou knihou, když ji zarazil divný pocit v zádech. Prudce se otočila. Nic. Jen prázdné koleje vlekoucí se do nekonečna. Pokrčila rameny a chtěla jít dál. Vtom její uši zachytily tichý zvuk. Vzdálený praskot větviček. A zase! Ve tmě za ní se cosi pohybovalo. Denisa pocítila nával strachu a spěšně vykročila. Šramot v křoví nechala za sebou. Ale nepříjemný pocit, že má v zádech něčí pohled, ji neopouštěl. A teď! Zdálo se jí to, nebo v štěrku opravdu zaslechla kroky? Znovu se obrátila. Zamžourala do téměř oslnivého svitu měsíce. Koleje netečně tekly do dálky. Navždy rozdělené údělem rovnoběžek. Prázdné jako pomačkané plechovky od koly před diskotékou. Denisa pokračovala v cestě. Snažila se rytmus kráčejících nohou srovnat s rozpětím pražců. Moc to nešlo. Nevycházely jí kroky ani mezikroky. Nepravidelné poskakování se ukázalo jako namáhavé, a to měla pohodlné najky, v kterých co krok, to pohlazení, jak hlásala úchylná televizní reklama. „No co.“ Pohodila hlavou a vyskočila na blyštivě ohlazený kov kolejnice. Pečlivě kladla nohu před nohu a vší silou si představovala, že je modelka na předváděcím molu. Obavy, že má v zádech neznámého diváka, z ní zvolna vyprchávaly. Z louky skoro slyšela burácivý potlesk neškodného hmyzu. Pohybovala se s lehkostí, ani nebalancovala. Prostě šla. Vztek na Erika z ní opadl a poslední vlny bázně zaháněla neumělým hvízdáním. Po chvíli dokonce dostala neodolatelnou chuť udělat na nizounké a hladce se lesknoucí dlouhatánské kladině hvězdu. Právě přemýšlela, jestli to v úzké minisukni narvané přes krátké legíny zvládne a… „Auuuuu! Jauuuuu! Úúúúúú!“ Ta bolest byla k nevydržení. V první chvíli ji doslova ochromila. Denisa vůbec nechápala, co se děje, kde se ten šíleně mučící vjem vzal. A proč najednou, z ničeho nic, leží na zemi a nemůže se hnout. Trvalo to snad půl minuty. Její tělo omámené strastí jako celek se teprve pak pozvolna rozdělovalo na jednotlivé části, které jejímu mozku začaly podávat hlášení. Tváří se dotýkala drsného štěrku, po celodenním horku ještě vlahého. Pravý loket ji pálil a levou paži měla uvězněnou pod tělem. Do kolena levé nohy se jí zaryl ostrý kámen, ale to nebylo to nejhorší. Epicentrum bolesti se nacházelo v pravé noze. V prstech sevřených do železných kleští. „Co to je?“ Zoufale vykřikla, když si uvědomila, že se z trýznivého sevření nemůže vymanit. Hlavou jí běžely desítky krátkých filmů o smrtících čelistech lidožravých žraloků, o vězních přikovaných za nohu železným kruhem ke skále, o nášlapných pastech v zaminovaných polích… „Pomoc!“ „Pssst! Nekřič,“ ozval se vedle ní nasládlý šepot. Vytřeštěně zachytila pohled jednoho oka. To druhé mířilo k blikotavým hvězdám. Působilo to děsivě. Ale louka dál hlasitě chrastila slastí vyhřáté noci, bolest nebolest. Utrpení utrhávaných nožiček, křidélek a hlaviček je nesdělitelné. A tráva při kosení netrpí. Nebo trpí? Denise se nezvladatelnou strastí zatemňoval mozek. Oko upřené do jejího obličeje se rozmazávalo. Cítila, že omdlí. „Po… moc…“ „Pssst. Jsem tady. S tebou.“ Z mdloby ji probudila nová vlna ostré bolesti. Pootočila hlavu a nechápavě zamžourala do oslňujícího měsíce. Pokusila se nadzvednout. Vyprostila levou ruku, přeleželou až k umrtvení. Po chvíli necitlivost vystřídalo palčivé mravenčení, jak do paže začala opět proudit krev. Na okamžik to odvedlo její pozornost od centra skutečné trýzně. Ale pak ten okamžik přešel a noha se ozvala s novou naléhavostí. Denisa znovu zvedla hlavu, aby se podívala, co ji vlastně drží. Z úst se jí vydral zděšený sten. Nohu měla bizarně zkroucenou a uvězněnou v železech. Jako zajíc, kterého jednou našli s dědou chyceného v pasti nachystané pytlákem. „Dědo!“ Sama se polekala nesmyslnosti svého volání. Děda před třemi lety umřel. Ten už jí nepomůže. Ale kdo jí pomůže? „Pomoc! Je tu někdo?“ Postřehla vedle sebe pohyb. „Nekřič, broučku. Jsem tu.“ Do mozku se jí prodralo vědomí přítomnosti někoho cizího. Zamlžená tvář s rozbíhajícíma se očima. „Tak mi přeci pomozte!!“ Vydala na prosbu tolik energie, že znovu málem omdlela. A přitom se jí z hrdla vydralo jen žalostné pípání. Jako když babička podřezává kuře. „Udělejte něco!“ „Vždyť dělám… Dívám se.“

ZN_hrbet RECENZE 1:

Hororové povídky pro mladé čtenáře plné děsu a nepředvídatelných okamžiků Červen 5, 2013 in Knihy, MB http://www.superrodina.cz/2013/06/05/hororove-povidky-pro-mlade-ctenare-plne-desu-a-nepredvidatelnych-okamziku/ http://www.addtoany.com/share_save – url=http%3A%2F%2Fwww.superrodina.cz%2F2éíéčářéěříýžůéíéčářéěříýžůhttp://www.addtoany.com/share_save – url=http%3A%2F%2Fwww.superrodina.cz%2F2 //www.jasknihy.cz/index.php/nove-knihy-jas/144-zuby-a-nehty-19-1-hruzostrasna-povidka//www.jasknihy.cz/index.php/nove-knihy-jas/144-zuby-a-nehty-19-1-hruzostrasna-povidka Pohled dětí, teenagerů a dospělých na hororové příběhy je rozdílný. Na rodiče jdou mrákoty už jen, když musí poprvé vyprávět Červenou Karkulku. Vždyť je to pořádný masakr – požírání lidských bytostí a poté řezání zvířete za živa. Z vlka se stává jakési bezžilní monstrum, plyšový živoucí zlobivý vak, do kterého se vejde hodná babička i trochu neposedná Karkulka. Malé děti povyrostou, přestanou poslouchat pohádky před spaním, vrhnou se na čtení a postupem věku volí takové žánry, které se jim líbí, nebo se nechají svést kamarády, reklamou, rodiči či paní učitelkou. A mohou být mezi nimi i horory. Myslela jsem si, že tvrdší knihu pro mladší čtenáře než trilogie Spící město jsem neviděla. Běhal mi mráz po zádech, bála jsem se text dočíst do konce, natož se pustit do druhého dílu. Z pozice matky jsem vnímala celý příběh psychicky zdrcená: rodiče spí a děti si musí se vším poradit samy; vznikají pouliční gangy a hlavně – nespí všichni dospěláci, jen ti, kteří byli rodiči. Maximalizuje se zlo a ubližováno je právě bezbranným dětem. Příběh je psaný velmi reálně a působivě. Vůbec nemáte pocit, že by se jednalo o fikci nebo pohádku. Autor jako by hypoteticky nastoloval eventuální situaci: co by – kdyby… A před nedávnem se mi dostaly do ruky Zuby nehty. Už jsem s ní (i když vlastně bez ní) zažila jeden menší horor, o kterém jsem se zmiňovala v předchozím příspěvku. Celá kniha se skládá z dvaceti povídek s hrůzostrašnou tématikou. A budete se opravdu pořádně děsit. Nejedná se o žádné uměle naservírované mejdlíčko, skutečně poteče krev. Z výlevky v koupelně vytáhne pařáty neznámá příšera, která po tmě chytne nic netušícího obyvatele bytu za hlavu a mlátí s ní o umyvadlo, dokud to není zralé na chirurgii. V lepším případě. Živý plot na zahradě si také rád smlsne na krvi: s vyděšeným výrazem nalézáte v jeho blízkosti doslova vycucnuté krtky, kočku Kunhutu, sousedovic psa… Jenže to je teprve začátek. Dřevina má pořád hlad a zachtělo se jí většího sousta. Co takhle přímo člověka? Pro mnohé teenagery může být noční můrou prázdný kredit na mobilu. Co kdyby tu byla možnost získat neomezené možnosti. Provolat, kolik budu chtít a vše zadarmo! Jen to má jednu vadu na kráse. Pokud neseženete nikoho dalšího do téhle pyramidy, bude vás to stát život. A to je jen náčrt některých příběhů. Nerada bych zde prozrazovala tajemství všech povídek. Těžko byste pak mohli být překvapení; strach vás ale stejně nemine. Jelikož při volbě čtiva upřednostňuji raději jiný žánr, není tedy divu, že jsem měla vytřeštěné oči a dýchala rychle a přerývavě. Nejen zubatá na obalu, ale také nakladatel varuje před kousanci, škrábanci a nočními můrami. Zvládla jsem to. Musím se pochválit: noční můra mě ze spaní naštěstí nevzbudila, ani nebezpečná hrbatá loutka, či vlasy, které si žijí vlastním zkázonosným životem. Naštěstí. Protože to s lidmi nikdy nemyslí dobře. Jedno je na této knížce oproti jiným hororům fajn. Celou dobu, i když se děsíte a třeštíte oči, cítíte, že je to fikce. Že jde jen o působivý děsuplný text. Je to taková luxusní předehra pro další level hororů, u kterých se pak bojíte opustit i vlastní pokoj a slyšíte dříve nevnímané zvuky, jež se vám zabodávají do hlavy jako ostré hřebíky. Každý autor v Zuby nehty píše odlišným slohem. Vznikla tak zajímavá kombinace různých nápadů a techniky psaní. Nejlépe se mi četl příběh Poslední metro Kateřiny Hejlové. Nepatří sic k těm nejhrůznějším, ale Kateřina Hejlová prostě nezklame krásnou stylistikou. Instinktivně zkřížila paže před obličejem. Bylo to zbytečné. Její drobné ruce nemohly zabránit zásahu otcovy tvrdé pěsti. Věděla, že ji udeří. Jen nečekala, že rána bude tak surová. Zalapala po dechu. Oči se jí zalily slzami. Neřekl jediné slovo. Ani se na ni nepodíval. Prudce strhl z věšáku kabát, zabouchl za sebou dveře zmizel ve tmě. Bolest. Její věrná družka. Vlastně jediná, kterou má. Vědí o sobě všechno. Jak by také ne, když se znají už tak dlouho. (121) Největší dynamiku má pak povídka Zuzany Frantové Pomykalové, Noční bojovka. V krátkých odstavcích se zde střídají pohledy dvou vypravěčů, kteří však celý příběh neprožívají společně. V určitém bodě se střetávají a pak zase míjejí a jejich linka se odvíjí samostatně, přesto vzájemně ovlivněná. Noční bojovku budete mít přečtenou nejrychleji, i když není nejkratší: navršení tempa rychle míjejících písmenek dokázala autorka skutečně bravurně. Do knihy přispěly Ivona Březinová, Zuzana Franta Pomykalová, Kateřina Hejlová, Tomáš Heřman, Jiří Holub, Ladislav Karpianus, Ivana Musilová, Hana Poláková, Martin Strnad a Tomáš Tvrdý, který se také postaral o ilustrace. A ještě jedna působivá ukázka: Když ublížím, tak celý ztuhnu. Spadnu na zem, ležím a vychutnávám si ty slastný okamžiky bolesti někoho jinýho. Dělám to v noci, když všichni spí. Řev jednoho probudí ostatní a ti se taky rozbrečí. Mají strach a chtějí utěšit. Sestra přijde, ale nikomu nepomůže. Křikne svoje: „Spát!“ a zase odejde. A já se blaženě culím pitomým úsměvem na tváři plyšovýho medvídka, kterýho jsem ovládl, a čekám, až mě někdo sebere, řekne: „Komu ses ztratil?“ a přidělí mě dalšímu z malých pacientů. Nejlíp přímo do postýlky. To pak vždycky počkám, až nemocný usne. Jak jsem teď měkký, zkoušejí na mně spát, ale dávám si pozor, abych měl packy volný. Obejmu ten malý krček a začnu škrtit. (203, Z. Frantová Pomykalová, Medvídek) Blíží se konec školního roku, a tak pokud chcete před prázdninami své starší školáky trochu vyděsit, nebo uspořádat rozlučkovou večerní párty s baterkami pod dekou při čtení „hustých“ hororů, tak můžete zkusit Zuby nehty. V potemnělé místnosti se správně načatou atmosférou vám možná začnou drkotat zuby, či se pustíte do okusování nehtů. MB

RECENZE 2:

Hrůzyplná četba, u které budete drkotat zuby a okusovat si nehty Sobota, 15 Červen 2013 05:00 Radka Mothejzíková http://www.kultura21.cz/literatura/6883-zuby-nehty /component/mailto/?tmpl=component&link=14198910f26df7ea9deaa08574365a7644af2274/component/mailto/?tmpl=component&link=14198910f26df7ea9deaa08574365a7644af2274/literatura/6883-zuby-nehty?tmpl=component&print=1&layout=default&page=/literatura/6883-zuby-nehty?tmpl=component&print=1&layout=default&page= Již dlouho jsem nečetla žádný pořádný horor ani strašidelný příběh. Jsem ale fanouškem mistra filmového hororu Alfdeda Hitchcocka a spisovatele Stephena Kinga, jenž je autorem několika excelentních knih tohoto žánru. K jeho nejznámějším patří horor „To“, který byl rovněž zfilmován. A právě na něj jsem si vzpomněla hned při čtení prvního příběhu v knize povídek nazvané Zuby nehty. Kniha nakladatelství Jas je složena z 19+1 hrůzostrašné povídky od deseti autorů, vyšla nedávno a slavnostně pokřtěna byla na veletrhu Svět knihy. Přítomní tvůrci hororových povídek do ní při té příležitosti zaryli své nehty a zakousli zuby, aby ji stylově uvedli do společnosti natěšených čtenářů. Ti již nedočkavě čekali se zakoupenými výtisky, aby ulovili kýžené autogramy. A proč mi první příběh připomněl Kingovo To? Hlavní roli zde totiž hrají odtokové roury umyvadla a vany, z nichž se cosi podezřelého ozývá. Sice je to jen nevinné chi chi chi, ale hra, která za chvíli započne, rozhodně k smíchu není. Jednotlivé povídky jsou o věcech běžně se vyskytujících v našich životech, avšak nabývajících netušených a hrůzyplných rozměrů. Některé příběhy jsou založené na poměrně obvyklém strachu ze samoty, temnoty či něčeho ošklivého, neznámého. Nechybí motivy závisti a zloby, zločinu a trestu, pocitu viny. Základem povídek jsou reálné situace ze života dětí od těch menších až po teenagery. Řeší se například problémy s nedostatkem kreditu v telefonu, pobyt doma poprvé o samotě bez rodičů, obavy z příchodu Mikuláše a Čerta, nespokojenost s dárkem, záhada mizejících spolužáků a ztrácejících se bot, nepříjemné pocity při noční jízdě metrem, šikana, pocit vyčlenění z kolektivu. Díky tomu budou dětskému čtenáři opravdu blízké a snadno jej vtáhnou do děje. Další vývoj příběhů již sleduje hororovou linii vinoucí se dle fantazie jednotlivých autorů a podle stupně jejich otrlosti. Musím podotknout, že se jedná o historky skutečně drsné, naplňující pravý význam pojmu horor. Pravda, jsou i odstavce, kde se člověk trochu zasměje, ale kapka odlehčení je zde skutečně na místě. Jednotlivé kapitoly jsou přiměřeně dlouhé – tak, aby pozornost čtenáře byla udržena dostatečně a neunikl základ a poté pointa příběhu. Vypravěčský styl je většinou pojat jako sdělování osobních zážitků hlavních hrdinů a také díky tomu má čtenář pocit, že je přímo u toho. Originální nápady jistě zaujmou, poučení, která z příběhů vyplývají, snad také dopadnou na úrodnou půdu. Myslím, že varování uvedené na obalu knihy, má v tomto případě opravu reálný základ: „Tato kniha způsobuje nespavost a noční můry.“ Ale kdo najde odvahu a přece jen se do čtení pustí, bude se jí držet ZUBY NEHTY! RECENZE 3: Plnokrevné horory pro mládež Vytvořeno 29. 6. 2013 3:00 Autor: Jiří Lojín http://www.vaseliteratura.cz/recenze/pro-deti-a-mladez/3297-zuby-nehty.html Možná bych měl spíš do titulku napsat „plnotučné“, jako kontrast k „lite hororům“, které ovládly současnou literaturu pro děti a mládež. Napřed však malé vysvětlení – co myslím tím hororem lite. Jde především o romantické upíří a vlkodlačí příběhy, které spojují tradici klasických drákulovských příběhů s dívčími románky. Vlna popularity takové literatury se nedávno zvedla tak vysoko, že je potřeba si vážit pokusů o návrat k tradicím, kdy zlo je zlem a mladičké dívky se nezamilovávají beznadějným a vášnivým způsobem do unylých upířích mládenců. V tomto smyslu jsou všechny povídky sbírky Zuby nehty, napsané českými autory, velmi zdařilé. O tom, že mladí čtenáři ještě zcela nepozbyli dobrého vkusu, svědčí fakt, že kniha Zuby nehty se dočkala již svého druhého vydání. Povídky jsou určeny pro děti ve věku okolo deseti a více let, stejně staří jsou i jejich hrdinové. Náměty jsou inspirovány strachy, které takové děti mívají, a také strašidelnými historkami mezi nimi rozšířenými. Je pravda, že nejúčinnějšími náměty jsou „urban legends“, povídačky, jejichž strašidelnost je prověřena léty, po která kolují v ústním podání, vyprávějí se na párty a táborech. Většinou jsou zaměřeny jen na děsivou zápletku a příliš se nezabývají logikou, vypravěčům nejde o zasazení do reálu. Podobně je to i ve většině povídek uveřejněných ve sbírce Zuby nehty. Záměrně opomíjejí skutečný svět a plně se soustředí na vnitřní prožitky svého hrdiny, izolovaného od vnější pomoci, nekomunikujícího s okolím. Taková jsou pravidla hororů – hrdina se pomoci nedovolá, a pokud ano, je mu to málo platné. Buď pomocník přijde velmi brzy o život, nebo se z něj vyklube sadistický vrah. Často jsou zdrojem podivných jevů zvířata nebo rostliny, nadané nezvyklými vlastnostmi, jako třeba Živý plot Ivany Musilové nebo Zavřené dveře od Hany Polákové. Děs ale nemusí být konkrétní, může to být například něco skrývajícího se výlevce (Jiří Holub – Chi chi chi), nepochopitelné dění (Martin Strnad – Za zdí) nebo obživlé vlasy v povídce Vlasy, vlasy, kolik je vás asi? také od Martina Strnada. Velmi působivé bývají horory, v nichž se nic nadpřirozeného neskrývá. Lidé zastírající svou tvář, zvuk těžkých bot v osamělé uličce, stín nože na protější zdi, sípavý dech neznámého muže – atributy situací, které dokážou vyděsit právě svou reálností. Do takové skupiny povídek patří Poslední metro Kateřiny Hejlové, do něhož autorka dokázala přidat i velmi vážný problém týraných dětí, Večírek ve dvou od Tomáše Heřmana, Cedulka pro Jakuba Jiřího Holuba nebo Holka z výtahu Martina Strnada, která kombinuje skutečnou týrající postavu s duchy. S dušemi vtělujícími se do neživých předmětů se setkáváme poměrně často. Ve sbírce jich také několik najdeme. Třeba zlou loutku z povídky Polichinello (Ladislav Karpianus) nebo chlapce, který se po své smrti vtělil do hračky medvěda (Zuzana Frantová Pomykalová – Medvídek). Podobné téma nalezneme i v povídce Ukradené duše Tomáše Heřmana. Klasické duchařské příběhy najdeme v povídkách Dobrou noc, paní knihovnice Tomáše Heřmana, Markéta byla rychlejší Jiřího Holuba, Noční bojovka Zuzany Frantové Pomykalové. Příběhy o hypnóze a nemožnosti navrátit se zpět se nechal inspirovat Jiří Holub v povídce Návrat do tmy. Ladislav Karpianus povídačky o sousedkách – stařenách připomínajících čarodějnice – zapracoval do své povídky Červené oči. Dětské mikulášské trauma zachytil Tomáš Tvrdý v povídce Všechno zlé je k něčemu dobré. Nové technologie ve spojení s klasickým pojetí hororu je Operátor Tomáše Heřmana. Autoři některých povídek pracují s představou, že mladému čtenáři je potřeba zápletku podávat srozumitelně, dopodrobna mu ji vysvětlit. Někdy zapomínají, že horor je především uměním náznaků, že stín nože je děsivější než nůž sám. Ukázkově to zvládla v poslední povídce Leze, leze po železe Ivona Březinová. Nezletilá dívka Denisa tajně navštíví diskotéku v naději, že se jí bude věnovat její idol Erik. Ten se ale věnuje úplně jiné dívce, Denisa musí jít domů sama. Nejlépe to jde po kolejích, ovšem jen do chvíle, než se jí zachytí noha do výhybky jako do pasti. Už jen tento námět by na povídku stačil, autorka však míří ještě dál. K Denise si přisedá neznámý muž a jen ji pozoruje. V tom, jak je nedefinovaný a neuchopitelný, tkví účinek celé povídky. Autorka nechává prostor čtenářově fantazii. Nevnucuje mu svůj názor na pohnutky toho záhadného muže. Povídková kniha Zuby nehty je i přes určitou kostrbatost některých povídek významným přínosem v literatuře pro děti a mládež. Signalizuje, že horory nejsou jen naivními romantickými love story typu Stmívání, a to, že klasické postupy jsou účinné a poutavé. Knihu Zuby nehty vydalo nakladatelství JaS

ROZHOVORY:

„Prostě jsme psali a hledali nová témata,“ vzpomíná na vznik lekavých povídek Zuby nehty Jiří Holub Neděle, 07 Červenec 2013 05:00 PhDr. Jana Semelková http://www.kultura21.cz/rozhovory/7063-zuby-nehty Rozhovory Po pěti letech opět vyšly Zuby nehty – lekavé povídky autorů sdružujících se v tvůrčí skupině Hlava nehlava. Aktuální vydání má nové ilustrace, nové dvě povídky, naopak jedna schází. I po nějaké době Zuby nehty baví, respektive straší čtenáře a rozšiřují okruh fanoušků. Nyní máte šanci se dozvědět, jak se píší horory – a nejen to. Otázky jsme položili deseti autorům těchto povídek a ti na ně odpověděli a ptali se i mezi sebou. Kdo? Jiří Holub, Martin Strnad, Zuzana Frantová Pomykalová, Ladislav Karpianus, Kateřina Hejlová, Tomáš Tvrdý, Ivana Musilová a Ivona Březinová. Jiří Holub má v knize čtyři z dvaceti povídek. Jiří, jste ze všech nejpilnější? Nebo máte vztah k lekání a strašení vřelejší, než ostatní? Mne například velmi vyděsil tajuplný kabinet – kde se ve vás vzala fóbie z kabinetů? Už si ani nepamatuju, jak se to tehdy seběhlo, prostě jsme psali a hledali nová témata, ládovali je do krátkých povídek s tím, že se z nich něco vybere – no a u mě se stalo, že byly vybrány hned čtyři. O píli bych u sebe nemluvil, ale to tehdejší nadšení, že by z toho mohla být knížka a nejen další čmáranice do šuplíku, to nás tak nějak popohánělo a s nadšením jsme hodinu co hodinu nosili texty, které jsme po veřejném čtení upravovali, až z nich vznikly Zuby nehty. Co se strachu týče, vždycky mě bavilo strašení, lekání, věci mezi nebem a zemí, věci černé jako dehet nebo aspoň dědův nehet. Strašili jsme se za letních nocí prožitých na přehradě tak moc, že se divím, že jsme to tenkrát přežili bez úhony. Moje práce mě pak zavedla do hradů a zámků, kam strach taky patří, takže možná můžu odpovědět: ano, jsem děsivé stvoření 🙂 Kabinetový horor Cedulka pro Jakuba vznikl jako druhý, ale rozhodně nepramenil z dřívějších strachů, které by se ke kabinetům vázaly. Něco jako Kdyby tisíc kabinetů z toho prostě nebude. Je ale pravda, že jsem si díky téhle otázce všiml, že se kabinet jako téma objevil ještě v několika mých knihách, takže možná, podvědomě… by se tam i něco našlo. Ještě pro vás máme otázku vaší kolegyně Zuzany Frantové Pomykalové: Ráda bych věděla něco z niterného zákulisí vzniku povídky Markéta byla rychlejší. Na většině besed jsem četla právě Markétu, je výborná nahlas, umím zpaměti celé pasáže, ale vůbec nevím, co stálo za jejím vznikem. Nečekám, že autorova zkušenost, ale zajímalo by mě, kdy tě napadla, případně, kdy a za jakých okolností tě přepadla? Markéta byla rychlejší je asi moje nejoblíbenější povídka. Děti mají mnohem raději strašidelné a hnusné Chi chi chi, ale já mám nějaký podivný vztah právě k téhle „nejobyčejnější“. Je lehká, dobře se čte, a to i nahlas, a nechybí jí určitá nostalgie letních večerů a nocí, mládí, které předává vládu dospívání – nevím, sám netuším, co stálo za jejím vznikem. Prostě se mi povedla první věta a pak už to šlo samo, až do pro mě překvapivého konce. A musím říct, že se někdy hrozně stydím, ale zároveň jsem moc rád, že Markéta byla tý noci u rybníka přece jen rychlejší… Hned na druhé místo se, co do počtu zařazených povídek, zařadil Tomáš Heřman. Jedna z povídek se odehrává v knihovně. Zuzana Frantová Pomykalová nám za autora práskla: Já na Tomáše prozradím, že tuhle povídku chtěl původně u nových Zubů nehtů vynechat. Netuším proč. Že by byla jeho e-mailová schránka plná zoufalých ředitelů knihoven, protože knihovnice i čtenáři nechtějí do knihovny strčit ani nos? Nakonec ji – k radosti dětí i spoluautorů – nevyřadil. Martin Strnad přispěl do sbírky třemi povídkami, v jedné z nich se objevuje motiv nekontrolovatelně rostoucích vlasů. Martine, čím konkrétně vás děsí pokrývka hlavy? Upřímně řečeno mě neděsí pokrývka hlavy jako taková, ale představa že nějaká část mého těla se obrátí proti mně. Děsí mě bezmoc a právě fakt, že člověk ubližuje sám sobě a třeba přes ony vlasy jako v mé povídce, je právě ukázkou takové bezmoci, ve které bych se nikdy nechtěl ocitnout. Zuzana Frantová Pomykalová zasadila svou povídku do prostředí letního tábora. Zuzano, jezdila jste na tábory a něco podobného tam prožila? Bojíte se snad nočních bojovek? Kdysi jsem chtěla vzbudit ochranářské sklony v mém vyvoleném a tvrdila mu, že v noci na hřbitově bych se hrozně bála. Vážně jsem si myslela, že jo. Možná jsme jen narazili na hřbitov s hodnými duchy, ale strach z toho nešel. Na tábory jsem každopádně jezdila a bojovky absolvovala, nikdy tedy takovouhle, ale světýlka, strašidla i mrazení v břiše, když se noříte to půlnočního lesa, kam se člověk jen tak nedostane, protože se tam nesmí, to všechno tam bylo :-). Také bych chtěla vědět, proč je druhá povídka z nemocničního prostředí, přihodilo se vám v nemocnici něco nemilého? V jedné nemocnici jsem jako malá ležela, ale skoro vůbec si na to nepamatuju. Možná to skutečně byla taková idylka k zapomenutí. Co když se tam ale naopak děly hrozné věci, které se moje podvědomí rozhodlo vytěsnit a při psaní hororu to takhle vyplulo na povrch?! Neměla bych zkusit hypnózu? Tak to je otázka do pranice, ale pozor! Podle Jiřího Holuba hypnóza také nemusí být bezpečná! Zvažte situaci důsledně! Kateřina Hejlová umístila svůj děsivý příběh do pražského metra. Dnes žije v anglickém středozemí. Kateřino, když jste na návštěvě v hlavním městě, děsí vás londýnské metro stejně jako to pražské? Sbíráte nové náměty na děsuplné příběhy v Anglii? Přiznám se, že jsem londýnské metro využila jen párkrát v životě. Mnohem raději se toulám metropolí po svých. Člověk se nachodí, ale smysly pracují naplno a z každé návštěvy si odnesete nesrovnatelně víc, než když se mačkáte v přeplněném „tube“. Nicméně londýnské metro je nejstarší podzemní dráhou na světě, takže „duchové“ a minulost tady na vás dýchají odevšad. Ostatně jako z celé Anglie. Myslím, že každý, kdo za Kanálem někdy byl, vám potvrdí, že nouzí o děsuplné náměty tady spisovatel trpět rozhodně nemůže. Ještě jedna otázka od spoluautorky Zuzany Frantové Pomykalové: V Čechách si každý stěžuje na nedostatek času a sní, že odjede někam, kde nikoho nezná, kde se zavře před světem a napíše román! Tedy ne ledajaký román, ale takový, který změní svět! Funguje to? Nebo to tak není, protože buď chceme psát a čas si najdeme a ten velký humbuk o izolaci je jen další výmluva před námi samými i dotěrnými zvědavci? Myslím, že tohle je hodně individuální. Věřím, že je spousta spisovatelů, kteří k psaní skutečně potřebují jistou míru izolace, a k tomu se zdá cizí prostředí ideální. A jinému prostě stačí, když za sebou zamkne dveře pracovny, vypne mobil a ponoří se do psaní. Já patřím k té druhé skupině. Psát dokážu v podstatě kdekoli. Pokud však jde o sbírání inspirace, nedám na cizí prostředí dopustit. Ladislav Karpianus připojil dvě povídky. Děsivější mi připadá ta o červených očích, které nás všude sledují. Měl jste někdy pocit sledování? Nebojíte se po ránu koukat do zrcadla? Ne, že bych se nějakým způsobem bál koukat poránu do zrcadla, to ne. Ale běžně mi trvá někdy až hodinu, než můj mozek po probuzení nastartuje, není tedy v mých schopnostech poránu řešit ještě mou vizáž. O to víc se ale na mě pak bojí koukat lidé kolem, když vyjdu z bytu. A co se týče sledování. Kdysi jsme bydleli v baráku, kde se ve sklepě topilo ještě v kotli uhlím. Kdykoliv jsem se v noci jako malý špunt vracel ze sklepa domů, vyběhl jsem schody tak rychle, že by i Rocky záviděl. Nevím proč, ale děsila mě představa, že za mnou někdo běží ještě rychleji a já to nestihnu včas zpátky do našeho bytu. Tomáš Tvrdý napsal povídku čertovskou a také vytvořil působivé ilustrace ke všem příběhům. Tomáši, který z nich vás vyděsil nejvíc. A co se týká vaší povídky – máte strach z nadpřirozena? Co vy a čerti? Nejvíce mě vyděsila povídka Jirky Holuba – Návrat do tmy. Nešlo ani tak o pohřbení zaživa či krysy, ale o samotný akt zahrávání si s nadpřirozenem. Nikdy nemůžeme vědět, co se může stát. Z nadpřirozena strach nemám, spíše se přikláním k velkému respektu. Mohlo by se zdát, že čím je člověk starší, tím méně věří na zázraky a nadpřirozeno, až se nakonec stane to, že přestane věřit úplně. Ve většině případů to tak je, ale život bez nadpřirozena mi přijde nudný, i když na čerty nevěřím. Alespoň ne na ty, co chodí v prosinci s Mikulášem. Ivana Musilová se poprala v povídce s plotem, živým plotem. Ivano, už víte, čím se živí živý plot? Kdybyste psala horor dnes, byl by znovu o nenažraném plotě nebo jste mezitím získala novou fóbii? Pokud ano, pak jakou? Dnes bych asi napsala něco dle aktuálnějších zkušeností. Nejspíš o lidech, co nemají rádi sami sebe, natož druhé a rozhodnou se vám systematicky ničit život. Třeba jenom proto, že se jim nelíbíte. Nevím, jestli je to téma pro horor, možná spíše pro psychologický thriller. Říká se tomu libozvučně šikana, ale libé to není, snad jen samotným tyranům. A to ještě kdoví jestli. 🙂 Časem ale všechno přestane být fóbií a stane se to zkušeností. Kéž se všechny vaše strachy stanou zkušeností, byť v takovýchto případech dost drsnou. Ivona Březinová byla v prvním vydání sbírky editorkou knihy a vůdčí osobností skupiny. Tentokrát si také vyzkoušela napsat horor. Ivono, jak vám to šlo? Pokud vím, horory nejsou vaším šálkem kávy? To opravdu nejsou. Na každé besedě s dětmi se znovu a znovu přesvědčuji, že školou povinní čtenáři horory doslova zbožňují, a nepřestávám se tomu divit. Jen pár z nich se přizná, že hrůzostrašné příběhy jim, stejně jako mně, k srdci nepřirostly. Nevím, jestli to je mou zjitřenou fantazií, ale horory prožívám prakticky denně. Stačí podivný šelest, pohyb stínu v zahradě, houkání sanitky, to, že mi některá z dcer nezvedá telefon… a okamžitě se mi před očima rozjíždějí hororové příběhy plné barvitých scén a vypjatých dialogů… mohla bych sednout a hned psát. Ale většinou mám rozepsané úplně jiné texty a tyhle strachy beru nakonec s humorem jen jako výkřiky unavené mysli a zdržování od práce, která mě baví. I když… se sbírkou Zuby nehty je to trochu jinak. Tahle kniha pro mě znamenala měsíce intenzivní a navíc zajímavé spolupráce s partou mladých spisovatelů. Poprvé jsem si vyzkoušela, jaké to je, když autor pracuje v týmu, když něco vzniká ve skupině, když nápady létají jako pink-ponkové míčky, vznikají i zanikají během pří, bojů i nevyhnutelných ústupků. Výsledek celé té práce na hororech mě vlastně velmi nadchl. I proto jsem zas tak moc neváhala, když mě někteří členové skupiny Hlava nehlava při druhém vydání knihy vyzvali, abych se k nim tentokrát přidala jako spoluautor. A tak jsem do své povídky vložila jeden ze svých skutečných strachů. Okamžik, kdy jsem kráčela po kolejích a kdy se mi po letmém upozornění kamaráda rozběhl před očima jeden z mých „filmů“. Pokud vás autoři sbírky lekavých povídek zaujali svými odpověďmi a neznáte Zuby nehty, pak nezbývá, než je otevřít a číst. K letním večerům se hrůzostrašné příběhy velmi dobře hodí. Za čtenáře se ptala: Jana Semelková

ČLÁNEK:

Ve Fantazii se víc smálo, než bálo, i když se četly horory z knihy Zuby nehty http://www.kultura21.cz/ostatni/6937-zuby-nehty-krest Sobota, 22 Červen 2013 05:00 PhDr. Jana Semelková V pondělí 17. června pražilo slunce o sto šest. Ještě v pět odpoledne bylo v pražských ulicích nedýchatelně. Přesto, možná i právě proto, zavítali fanoušci hororů do Knihkupectví a vinotéky Fantazie na Tylově náměstí, kde se konalo autorské čtení a o knihách klábosení s autory tvůrčí skupiny Hlava nehlava. Ve Fantazii je totiž ve vedrech příjemně, kamenné stěny chladí, žhavé paprsky se sem jen tak neproderou, a když je o čem povídat, není důvod nepobýt. Co přesně se tu třetí červnové pondělí odehrávalo? JaS nakladatelství před měsícem a kousek vydalo nově sbírku lekavých povídek Zuby nehty. 19 + 1 hrůzostrašná povídka. Po této knížce už byl nějaký pátek „hlad“ mezi náctiletými. Nové vydání žádané knihy přineslo několik zásahů – změnil se formát i barevnost, jedna povídka zmizela úplně a nahradily ji dvě nové, nové jsou také ilustrace, které vytvořil člen tvůrčí skupiny Tomáš Tvrdý. Kniha měla křest přesně před měsícem – v květnu – na pražském veletrhu Svět knihy. Ve Fantazii se autoři setkali podruhé se čtenáři a fanoušky hororů. Pořadem provázeli Tomáš Kříkava a René Nekuda, kteří podrobili čtyři přítomné autory (sbírku vytvořilo deset autorů, avšak všichni do Prahy dorazit nemohli) – Ivonu Březinovou, Zuzanu Frantovou Pomykalovou, Tomáše Tvrdého a Ladislava Karpianuse řádnému výslechu. Nešetřili ani redaktorku nakladatelství Janu Semelkovou. Hned zkraje večera musel Tomáš Kříkava divákům vysvětlit, proč drží v ruce Zuby nehty s ukousnutým rohem. O ten kniha přišla v Holešovicích, kdy při křtu měli autoři drásat nehty a lehce zuby skousnout novinku. Tomáš Tvrdý vzal pokyn moderátora tehdy doslova a knize ukousl roh. Výtisk zůstal jako vzácný artefakt Tomáši Kříkavovi. Ten jej chrání jako oko v hlavě. Ukousnutý růžek je pak uložen v archivu nakladatelství, jak potvrdila na pondělním setkání redaktorka Jana Semelková. Tomáš Kříkava vítá přítomné a představuje knihu Zuby nehty. 19 + 1 hrůzostrašná povídka Atmosféra ve Fantazii byla fantastická: vyprávělo se, vzpomínalo, zaznělo několik úsměvných historek, takže se zdálo, že o horory vlastně vůbec nepůjde. Trošku děsu a hrůzy přineslo až čtení úryvků, kterého se zhostili postupně Ivona Březinová, Ladislav Karpianus a Tomáš Tvrdý. V závěru došlo na dotazy diváků. Nejmladší z přítomných se třeba zeptala ilustrátora Tomáše Tvrdého: „Proč na obálce chybí nehty?“ Těžká otázka na odpověď, že? Ilustrátor se nedal a bravurně odpověděl. Příjemný podvečer zakončila autogramiáda, pak se ještě klábosilo mimo zápis, asi se nikomu z Fantazie domů nechtělo. Bylo opravdu veselo, i když šlo o horory Dokonce i vodicí pes autorky a publicistky Ilony Fryčové, která přišla podpořit své kolegy z tvůrčí skupiny Hlava nehlava, se nenudil a vydržel po celou dobu naslouchat, aniž by „člověky“ čímkoliv rušil. Vodicí pes Ilony Fryčové připraven k odchodu Fotografie: Eva Frančeová

INFO V TISKU: Zuby nehty Blesk

Kniha mého srdce

Kniha složená z 12 kapitol, které postupně psalo 11 spisovatelů. Projekt České televize Kniha mého srdce na pokračování probíhal současně s televizní anketou Kniha mého srdce.

  • Rok vydání: 2009
  • Napsáno: 2009
  • Stran: 257
  • Žánr:
  • Ilustrátor:
  • Nakladatel: Albatros-Edice České televize
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-7404-039-9
  • Poznámka: Kniha vznikla v souvislosti s celonárodní anketou Kniha mého srdce, pořádanou v roce 2009. Každou z dvanácti kapitol příběhu psal jiný autor. Neprodejné.

Kniha_meho_srdce_OBAL

VÝSLEDKY ANKETY:

Pořadí knih a počet hlasujících:

1. Zděněk Jirotka: Saturnin – 38 430
2. Božena Němcová: Babička – 29 935
3. Antoine de Saint Exupéry: Malý princ – 24 232
4. Stephenie Meyerová: Stmívání – 24 217
5. J.K. Rowlingová: Harry Potter – 22 665
6. Mika Waltari: Egypťan Sinuhet -19 674
7. Astrid Lindgrenová: Děti z Bullerbynu -14 245
8. Betty Macdonaldová: Co život dal a vzal – 13 384
9. J.R.R. Tolkien: Pán prstenů – 12 941
10. Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka – 10 362
11. Jaroslav Foglar: Rychlé šípy – 9 721
12. Paulo Coelho: Alchymista – 6 742

O PROJEKTU:

Cílem multimediálního projektu České televize Kniha mého srdce na pokračování, který probíhá současně s televizní anketou Kniha mého srdce, je podpořit zájem diváků o četbu a vlastní literární činnost. Diváci tak mohou v reálném čase sledovat vznik původního literárního díla, ovlivňovat svými názory jeho vývoj, a dokonce se sami zapojit do tvůrčího psaní.

Kniha_meho_srdce_ZADA

V průběhu televizní ankety (období duben – říjen 2009) vzniknou dvě knihy „na pokračování“. První knihu napíše celkem 12 uznávaných českých autorů. Autory druhé knihy se pak stane 12 nejlepších spisovatelů z řad amatérů, kteří se v jednotlivých kolech utkají o přízeň čtenářů na internetu.

Tedy i vy se s námi můžete stát spisovateli! Ale nebude to snadné… Každý autor totiž bude nucen navazovat v ději na autora předcházející kapitoly a rozvíjet příběh požadovaným směrem, nejlépe v souladu s přáním čtenářů.

Obě knihy začínají na stejné startovní čáře – úvodní kapitolu pro oba „týmy“ napsala paní Halina Pawlowská.

Pořadí jednotlivých kapitol knihy psaných různými autory:

1. Halina Pawlowská
2. Martin Bezouška
3. Petra Braunová
4. Arnošt Goldflam
5. Miloš Kratochvíl
6. Ivona Březinová
7. Jiří Dědeček
8. Iva Pekárková
9. Vojtěch Steklač
10. Iva Procházková
11. Monika Elšíková
12. Arnošt Goldflam

UKÁZKA z 6. kapitoly psané Ivonou Březinovou:

S Orestem jsme ruku v ruce opatrně postupovali do přilehlých místností. Pod nohou mi vrzla parketa a bráchovi se v tu ránu zvýšil tep. Pak oknem udeřil zvon z blízkého kostela a tep se zvýšil i mně. Bammmm, bammmm, bammmm… čtyřikrát, pětkrát, šestkrát… Nezadržitelně odbíjela půlnoc. A ten náfuka Šotek, jehož lampa si přidrzle hrála na úplněk, nás vedl rovnou k oddělení s hororovou literaturou. Nesnáším horory. Říkala jsem si, že musím být ve střehu, aby Oresta nenapadlo některou z těch ohmatanejch knih otevřít. Je to sice posera, ale občas má fakt blbý fóry. Když jsem ucítila mrtvolný zápach linoucí se patrně z dávno nečištěnejch zubů nějakýho upíra, zacpala jsem si nos. Oči bohužel ucpat nešlo. Police tu byly pocákaný krví a ztrouchnivělý dřevo se hýbalo červama hlava na hlavě. Mrkla jsem na bratra, jestli nehodlá zvracet. Kupodivu nehodlal. Táhl mě dál k sekci s poezií. Orest a básničky! Takovou kombinaci může pochopit jen zavilý scifista. Brzy mi však pomocí Šotkovy lampy svitlo. Na zemi tam ležela naše matka přikrytá cípem koberce, paže překřížené na prsou jako Tutanchamon a na obličeji rozevřenou knihu.

„Apo-li-naire. Al-ko-ho-ly,“ slabikoval Orestes.

„Já to říkám pořád,“ zašuměl Šotek nespokojeně. „Omamné účinky poezie mohou být nebezpečné. Do osmnácti bych to zakázal. A nebo tuhle četbu povolil jen za přítomnosti rodičů. Podívejte, co to s ní udělalo,“ ukázal na naši dávno zletilou matku kostnatým prstem. Asi nevěděl, že naše máma kdysi chtěla být nejen herečkou, zpěvačkou a televizní hlasatelkou, ale i básnířkou. Už jsem to chtěla Šotkovi nějak šetrně sdělit, ale brácha mě nenechal.

„Ona se těma alkoholama jako opila?“ vyjekl s očima navrch hlavy. „Nezavoláme záchytku? Kotnour říkal, že tátovi vždycky zavolaj…“

„Kotnour ať si říká, co chce,“ přerušila jsem ho rychle, protože mi bylo jasný, že když je máma momentálně v limbu, myši mohou mít pré. Sice jsem to poslední slovo nikdy moc nechápala, ale v dané situaci znělo velmi, velmi slibně.

„Majstrovičová, ty to vidíš!“ zafuněla máma ze spánku do rozevřených stránek knihy, až se obal povážlivě napjal. Ale co, léty prověřená umělecká hodnota už něco vydrží.

„Pojď,“ popadla jsem bráchu zase za ruku a táhla ho pryč. „Ať ji nevzbudíme. Chceme přece ještě něco zažít, ne?“

„Jo,“ houknul mi do ucha a mně došlo, že přezdívka Polykač větru, kterou mu dali u mamutů, má své hluboké opodstatnění. Nevím, jak vy, ale já zažila profukování uší dvakrát. Jednou na oddělení ORL naší polikliniky a jednou právě teď v knihovně. Možná bude brácha jednou ušař, předpoklady by k tomu měl.

„Chci bejt pirát, indián nebo rytíř,“ usměrnil Orest moje v duchu vedené úvahy.

„Neposlouchejte ho, blábolí hlady,“ obrátila jsem se rychle k Šotkově lucerně. Jenže skřítek tam nebyl. To, co nám šajnilo do očí, nebyla jeho lucerna, ale nefalšovaný úplněk, který se vynořil z mraků daleko za kostelní věží. Místnost byla najednou skoro bílá, jen vysoký police s knihama vrhaly povážlivě černý stíny. A pak se to stalo.

Ruce vzhůru!

12 detektivních příběhů pro mládež z pera studentů Literární akademie. Pátrání po pachatelích trestních činů se odehrává v současnosti, ale i v daleké minulosti či budoucnosti.

  • Rok vydání: 2009 (1.11.)
  • Napsáno: 2008
  • Stran: 271
  • Žánr: detektivní povídky
  • Ilustrátor: Barbora Kyšková
  • Nakladatel: Knižní klub
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-242-2586-9
  • Poznámka: 3. společná kniha literární skupiny Hlava nehlava, která vznikla na seminářích Ivony Březinové v rámci výuky tvůrčího psaní na Literární akademii.

RuceVzhůru_Obálka

ANOTACE:

12 detektivních výstřelků pro čtenáře od 12 let

Dvanáct detektivních povídek autorů tvůrčí skupiny Hlava nehlava, kteří již za sebou mají úspěšné tituly Zuby nehty (sbírka hororových povídek pro mládež) a Tisíc jizev (sbírka dobrodružných povídek z exotického prostředí).

Předností sbírky je pestrost motivů i prostředí, příběhy se totiž odehrávají v nejrůznějších časových rovinách, a tak zavítáme do daleké či blízké minulosti i do ještě vzdálenější budoucnosti. Detektivní případy se budou řešit v Čechách i na tropickém ostrově, v pravěku i na kosmické lodi letící osídlit novou planetu.

Zajímá vás, kdo zabil souseda? Proč chybí holografickému učiteli prst? Jak si uvařit kamaráda? Čemu je prase Pepa na stopě? Co naleznete v mamutí pasti? Proč rozhodně nejíst hovězí po burgundsku? Zda může mrtvola chodit? Jaké tajemství skrývají zdi kláštera? Komu přísluší věnec? Jak začínal Sherlock Holmes? Existují vůbec vodníci? A upíři? Nevíte? V tom případě všude choďte s Rukama vzhůru.

OBSAH

Vražda v lodní kajutě (Kateřina Hejlová)
Záhada staré lebky (David Šváb)
Případ chodící mrtvoly (Klára Mayerová)
Kronika nočních lidí (Zuzana Frantová)
Gwan na kokosu (Ladislav Konečný)
Výstřel pro vítěze (Božena Štibingerová)
Tajemství za zdmi kláštera (Petra Poliaková)
Funkční chyba (Martin Strnad)
Barabizna u hráze (Matěj Vavřina)
Smrt v mamutí pasti (Ilona Fryčová)
Na křídlech slepé spravedlnosti (Tomáš Tvrdý)
Zprasená akce (Jiří Holub)
Slovníček detektiva

 

Noční můry nespí

28 hrůzostrašných povídek z dílny skupiny Hlava nehlava, která vznikla na seminářích tvůrčího psaní Literární akademie. Sbírku sestavila Ivona Březinová.

  • Rok vydání: 2011
  • Napsáno: 2010
  • Stran: 452
  • Žánr: hororové povídky
  • Ilustrátor: Klára Mayerová
  • Nakladatel: XYZ
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-7388-481-9
  • Poznámka: Sbírka povídek tvůrčí skupiny Hlava nehlava a dalších studentů Literární akademie. Povídky vybrala a seřadila Ivona Březinová.

NocniMury

ANOTACE:

Tvůrčí skupina Hlava nehlava je umělecké seskupení, které vzniklo na seminářích tvůrčího psaní Ivony Březinové. Členové jsou tedy studenti a absolventi Literární akademie, BcA. Nebo MgA. A kniha Noční můry nespí je už jejich pátým společným knižním počinem. Všechny jejich knihy jsou určeny mládeži.
Horory Zuby nehty (2. vydání)
Dobrodružné příběhy z exotického prostředí Tisíc jizev
Detektivky Ruce vzhůru!
Erotické povídky pro mládež od 15 let Nahoře bez… a dole taky
Po knize hororů Zuby nehty se v knihkupectvích brzy zaprášilo, a to byl také důvod, proč nyní Hlava nehlava přichází s novou sbírkou hrůzostrašných povídek s názvem Noční můry nespí.
Na 450 stranách textu se vyřádilo 18 autorů, kteří vám přinášejí 28 povídek, při kterých vám půjde mráz po zádech. Autoři v nich vycházeli ze svých vlastních strachů, obav a fobií. Knihou se prohánějí tajemné přízraky, démoni a strašáci všeho druhu, ale i zrůdy naprosto reálné, opravdové, které řádí v temných uličkách měst nebo třeba na internetu. Každý si v knize najde něco svého, nějaký svůj strach, který když překonáme, bude nám líp. Prožití strachu nad knihou může být příjemný adrenalin. Někdo prostě skáče padákem, někdo čte hororové knížky.
Tvůrčí skupina Hlava nehlava je tu mimo jiné i proto, aby i nečtenáře přitáhla od počítačů ke knihám. A občas se jí to i daří. Jak její členové potutelně říkají – Noční můry nespí. A po jejich přečtení nebudete spát ani vy.

OBSAH:

Tomáš Tvrdý: Kniha zla
David Šváb: Zuby za plotem
Klára Mayerová: Duchna
Jiří Holub: Cop
Jan Varga: Děsivé svědectví
Božena Štibingerová: Smrt z hadího doupěte
Zuzana Frantová: Šílený sochař
Kateřina Hejlová: Půlnoční zrcadlo
Tomáš Tvrdý: Rozinky
Kateřina Hejlová: Aqua mala
Kristýna Lyachová: Let OK 9120
René Nekuda: Jezero nočních múz
Zdeněk Ležák: W.I.T.C.H.ka
Veronika Dziaková: Pevný jako skála
Tomáš Kříkava: Protokol
David Šváb: Posel smrti
Anna Dlouhá: Peklo
Jan Urban: Slibné rande
Tomáš Tvrdý: Brouk v hlavě
Tomáš Heřman: Po mně potopa
Veronika Dziaková: V kobce
Zuzana Frantová: Krásná, krásnější, nejkrásnější
Kristýna Lyachová: Hračkář
Anna Dlouhá: Kočičí postrach
Ilona Fryčová: Želivan
Jan Urban: Stíny minulosti
Zuzana Frantová: Pozor, za tebou!
Kristýna Znamenáčková: Něco

Ako si vychovať brata (slovensky)

Sbírku povídek pro mládež vytvořili slovenští spisovatelé. Ivona Březinová se účastnila jako host. Její povídku Machuľa (česky Kaňka) do slovenštiny přeložila Gabriela Futová. Česky nevyšlo.

  • Rok vydání: 2012
  • Napsáno:
  • Stran: 160
  • Žánr: povídky
  • Ilustrátor:
  • Nakladatel: Perfekt
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-8046-580-3
  • Poznámka: Sbírku povídek pro mládež vytvořili slovenští spisovatelé. Ivona Březinová se účastnila jako host.  Její povídka Machuľa (česky Kaňka) je na stranách 138 – 145. Do slovenštiny ji přeložila Gabriela Futová. Česky nevyšlo.

Ako_si_vychovat_brata_obalka

 

Ako si vychovat brata_obsah

UKÁZKA Z POVÍDKY KAŇKA:

V sobotu nemohl Felix dospat. Budily ho děsivé sny o tom, že ho kdosi připíchl obřím špendlíkem vedle motýlů do krabice se skleněným víkem. Špendlík měl navíc hlavičku v podobě hlavy jejich třídní, která na Felixe neustále pokřikovala:
„Nemel sebou pořád, Rožánku. Jednou jsi ve vitríně, tak se podle toho chovej!“
„Fujtajbl, to snad je lepší vstát, i když je teprve šest,“ zanadával při dalším horečnatém probuzení a odhodil peřinu.
Ovšem na esemesku od Jarka musel čekat až do půl deváté.
„Kampak?“ zarazila ho maminka, když se po snídani snažil proklouznout ven.
„K Jarkovi. Máme takovej projekt. Do školy,“ dodal v reakci na matčino zvednuté obočí.
„Tak projekt… na oběd ať jsi zpátky, jasný?“
„Že váháš,“ ucedil a v rychlosti vklouzl do bot.

Berny už byl na místě. Seděl u psacího stolu v Jarkově pokoji a vybaloval nádobíčko.
„Dost, že jdeš,“ kývl na pozdrav. „Tak se na to vrhnem. Kdo půjde první?“
„Jarek!“
„Felda!“
„Hehe, to mě baví, jak si dáváte přednost, ale já nemám tolik času. Takže si střihněte a jdeme na to.“

Vyhrál Jarek, ale jako vítěz si nepřipadal. S poraženeckým výrazem si sundal mikinu, svlékl triko a svalil se do připraveného křesla.
Berny si mezitím nasadil roušku a natáhl gumové rukavice.
„Text sis nerozmyslel?“ zahučel přes látku, která se mu při mluvení na obličeji podivně nadouvala.
Jarek měl sto chutí říct, že si rozmyslel úplně všechno, ale Bernyho přezíravý pohled ho umlčel, a tak jen zavrtěl hlavou.
„A na Soně fakt trváš?“ ujišťoval se Berny.
Po pravdě řečeno, Adriana z 6.B se Jarkovi líbila víc, ale Soňa je přece jen kratší. O tři písmena, to už je znát. Ano, Soňa. Mlčky kývl.
„No, jak chceš,“ pokrčil Berny rameny, pečlivě otřel Jarkovu hruď dezinfekcí a pak vzal do ruky jehlu.
Jarek prudce pobledl.
„Hele, radši ho drž,“ houkl Berny na Felixe. „Nepotřebuju, aby se mi pod rukama cukal.“
„A… je to nutný?“ zablekotal Felix, který měl momentálně co dělat sám se sebou. Historky o jeho sklonu k omdlévání se po škole tradovaly už od třetí třídy.
„Jo, je to nutný. A taky mi budeš vždycky, když ti řeknu, otírat čelo. Jako to dělaj doktorům při operacích. Viděl jsi snad nějakej film o doktorech, nebo ne?“
„Viděl,“ šeptl Felix a cítil, že se jeho vlastní čelo bleskurychle orosilo.
„No vidíš. Tak ti nemusím nic vysvětlovat.“
„Jenže ty nejsi doktor,“ zmohl se Jarek na chabý odpor v naději, že se Berny naštve a celou akci ukončí.
„Nejsem, ale budu. Letos končím základku, potom půjdu na zdrávku a pak studovat na doktora. Nechceš gumový kousátko? Možná to bude bolet.“
„Chci,“ hlesl Jarek.
„Podej mu růžovou ovečku,“ nařídil Berny Felixovi. „Nebo ne. Radši fialovýho psa, ten jde líp do pusy.“
Jarek poslušně zkousl a ozvalo se krátké písknutí.
„Tak začneme,“ zavelel Berny a hluboce se nadechl, až se mu rouška přisála k otevřeným ústům.
Vypadalo to hrozivě a Jarek s novým gumovým písknutím křečovitě zavřel oči.
Další okamžiky se odehrály jako v zrychleném filmu. Berny vrazil jehlu do Jarkovy hrudi. Gumový pes zavyl a vyskočil Jarkovi z úst. Jarek zavyl a vyskočil z křesla. Prudce odstrčený Felix zavrávoral a spadl na Bernyho. Lahvička se zlověstně zeleným tetovacím roztokem se rozlila na bleděmodrý koberec. Jarek s jehlou zapíchnutou v kůži na hrudníku šlápl do Bernyho tatérské brašny, profrčel pokojem do předsíně a pak i na chodbu.
„Chyť ho!“ zachrčel Berny a snažil se vylézt zpod Felixova bezvládného těla. „Netvař se, žes omdlel, a rychle toho magora chyť!“
Felix nereagoval, a tak se Berny musel vyprostit sám. Pak se pustil do pronásledování.
„Chtěl jsi kérku? Chtěl. Tak teď nedělej vlny a okamžitě se vrať!“
Jarek už dupal dole v přízemí. Měl jsem ho přikurtovat, blbečka, pomyslel si Berny a v běhu vztekle zařval:
„Naval jehlu a prachy!“
„Mám jen co mi zbylo z důchodu,“ zablekotal děda Vavrouš, který se Bernymu maskovanému rouškou připletl do cesty. „Jehlu nemám, zašívá mi dcera,“ dodal roztřeseným hlasem.
„Já ti dám prachy, ty vrahu starých občanů!“ zavřískla paní Skokanová, která se právě vracela z nákupu, a vzala Bernyho po hlavě francouzskou holí.
Berny zavyl úplně stejně, jako před chvílí Jarek. Jen gumové písknutí se neozvalo. Zuřivě serval roušku, div se neuškrtil, popadl se za hlavu a v běhu pomateně vykřikoval:
„Až budu malej, budu popelářem!“

 

Divadélko do kufříku

 

Kufřík je projekt české firmy Hyperion, s.r.o., která se zabývá vývojem, výrobou a distribucí malých loutkových divadélek, která se vejdou do dřevěného kufříku. Ten zároveň po rozložení slouží jako podium pro loutky.
Celý produkt je stavebnice, takže si můžete postupně dokupovat zadní plošné kulisy znázorňující určité prostředí (například les, interiér chaloupky, rytířský sál atd.), přídavné kulisy (strom, pařez, studna, liščí doupě atd.) a především loutky, a to jak jednotlivě, tak v tematických sadách. Všechny kulisy a loutky jsou z tvrdého kartonu a jsou oboustranné. Výtvarnicí celého projektu je Lenka Procházková.

K dispozici jsou tyto pohádkové sady:

Boudo, budko
Budulínek
Čert a Káča
Červená Karkulka
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Já, Koblížek, Koblížek
Královská sada
Perníková chaloupka
Sněhurka
Strašidla
Zvířátka a loupežníci

K pohádce Červená Karkulka je k dispozici tištěný scénář a také pracovní sešit s písničkami, úkoly a hrami. Autor: Ivona Březinová

Více informací najdete na http://www.kufrik.cz.

Červená Karkulka

Scénář k pohádce pro loutkové divadlo a pracovní sešit k pohádce.

Hyperion, 2007

počet stran: 16
isbn: nepřiděleno
Ilustrace: Lenka Procházková

Karkulka-scenar-obalkaKarkulka-prac.sesit-obalka

Karkulák

Scénář k veselé loutkové hře, kde Karkulku zastoupí Kašpárek.

Karkulák

 

Piráti

Veselá divadelní hříčka se spoustou písniček o hladových pirátech, kterým nechutnají ryby. Jak to chodí na pirátské lodi? Piráti Hnátek, Kebule, Kapitán a Pirátka Radka vám to rádi prozradí. Pokud se ovšem na obzoru neobjeví člun s trosečníky…

Pro děti na 1. stupni ZŠ.

Představení hraje divadelní soubor Puls, dříve Kulich.

Více informací a objednávky představení na http://www.divadlopuls.cz

Premiéra: 6.9. 2008 Pivivadlo Praha
Scénář: Ivona Březinová
Režie: Lucie Radimerská
Výprava: Barbora Červenková
Hudba: Jana Valentová

Osoby a obsazení:

Kapitán – Michal Hnátek
Pirát Kebule – Jana Valentová
Pirát Hnátek – Petr Florián
Pirátka Radka – Blanka Holoubková nebo Gabriela Dorantová
Pán – Josef Horák
Paní – Lucie Radimerská
Vrána Kráčmera

UKÁZKA:

Pirát Kebule: Kapitáne, kapitáne!

Kapitán: Co je zas, Kebule?

Pirát Kebule: Prosím, Hnátek mi schválně plaší ryby.

Pirát Hnátek: Neplaším.

Pirát Kebule: Plašíš! Smrděj ti nohy. A jak jsi je ponořil do vody, všechny ryby hned utekly.

Pirátka Radka: (chytne se štítivě za nos) Taky bych utekla.

Kapitán: Už toho mám dost, piráte Hnátku. Okamžitě vyšplhej na stěžeň a vyhlídni si nějaký opuštěný ostrov, na který tě vysadíme. Tam ti můžou nohy smrdět až do smrti.

Pirát Hnátek smutně vyšplhá na stěžeň.
Pirát Hnátek zpívá:
Na stěžni to krásně houpá
hlad se v břiše smutně koupá
Vyhlížím tu ostrovy
snad mi ptáci napoví
Tak to tady chodí
na pirátský lodi
jó, na pirátský lodi!

Pirát Kebule: Mám ji!

Pirátka Radka: Koho?

Pirát Kebule: Rybu.

Pirátka Radka: Drž ji.

Pirát Kebule: Držím.

Pirátka Radka popadne vylovenou rybu a jde s ní do podpalubí.

Kapitán: Skasat pirátskou vlajku!

Pirát Hnátek skasá pirátskou vlajku.

Kapitán: Vykasat jídelní vlajku!

Pirát Kebule vykasá jídelní vlajku.(Dopravní značka – zkřížená vidlička a lžíce.)

Kapitán: Připravit tabuli!

Pirát Kebule přinese malou školní tabuli, na které je křídou napsáno: 1+1=2, psacím písmem A, Adam, Adélka, auto (např.).

Kapitán: Hrome, ne školní tabuli! Dejte mi teď pokoj se školou! Jsou prázdniny, ne? Na co, ty holomku, taky pořád myslíš?

Vrána Kráčmera: Hrome! Hrome!

Pirát Kebule: Pardon, šéfe. Tady… tady Hnátek mě naváděl. Chtěl, abych na tabuli napsal vyjmenovaná slova po P. A malou násobilku.

Pirát Hnátek: Kecá!

Pirát Kebule: Nekecám. Čestný pirátský! Ale já vím, že vyjmenovaný slova po P nesnášíte, tak jsem mu to zatrh. (do diváků:) On totiž jednou napsal PIRÁT s tvrdým Ý a neuměl nás ani spočítat.

Vrána Kráčmera: Zatrh! Zatrh!

Pirátka Radka: (přináší talíř s pečenou rybou) Už se to nese!

Pirát Kebule honem pokládá tabuli tak, aby z ní byla deska stolu, a překrývá ji ubrusem.

Kebule a Hnátek zpívají:
Paluba jak deska stolu
spusťte rychle plachty dolů
Na plachtovém ubrusu
dáváme si do nosu
JEDEN DRUHÝMU!!
Tak to tady chodí
na pirátský lodi
jó, na pirátský lodi!

 

pirati_pozvanka2pirati_plakat_2

Pirati_pozvanka1pirati_plakat_1

PŘEHLED PŘEDSTAVENÍ PIRÁTŮ:

19.8. 2007        Lázně Kynžvart (1. premiéra)

6.9. 2008          Pidivadlo Praha (premiéra – divadlo Kulich)

2008
8 repríz v Pidivadle
3 reprízy v Divadle Na Prádle
září – Jičín- město pohádky
prosinec – Mariánské Lázně
prosinec – Lázně Kynžvart
prosinec – Františkovy Lázně

2009
Kbelské slavnosti
srpen – Sobotka

30.4. 2010        Mariánské Lázně

30.4. 2010        Sokolov

17.7. 2012        Černošice

13.12.2012       Kralupy nad Vltavou

15.5. 2013        Nové Butovice

22.5. 2013        KC Zahrada

3.8. 2013          Divadelní pouť Svojanov

4.8. 2013          Divadelní pouť Svojanov

 

INFO O SOUBORU:

Divadelní společnost Kulich vznikla v září roku 2008. Založila ji Lucie Radimerská jako jednu z možností jak se uplatnit a realizovat po dokončení Vyšší odborné školy herecké. Spolu s ní u zrodu společnosti stáli herečky Gabriela Dorantová, Janka Valentová a herci Josef Horák, Petr Florián a Michal Hnátek.

Hlavní cílovou skupinou pro DS Kulich byl dětský divák, pro kterého společnost od září 2008 připravila pět pohádkových premiér (v září 2008 premiéra pohádky Piráti, v prosinci 2008 Tadeášovy Vánoce, v únoru 2009 obnovená premiéra pohádky Mravenec a Slon, v červenci 2010 O zlaté rybce a nejnověji v listopadu 2010 premiéra vánoční pohádky Uloupená vánoční hvězda). V listopadu 2011 Divadelní společnost Kulich zanikla a dala vzniknout novému Divadlu Puls.

Divadlo Puls vzniklo počátkem divadelní sezóny 2011/2012 zformováním původní Divadelní společnosti Kulich. Přineslo s sebou rozšíření repertoáru o inscenace pro dospělého diváka. Hlavním dramaturgickým cílem je oslovování mladých, současných dramatiků, jejichž hry pak divadlo uvádí ve světové premiéře. DP se také snaží o spolupráci  s mladými a nadějnými režiséry a výtvarníky. Soubor se rozšířil o herečku Lenku Vahalovou a  hostující Terezu Nádvorníkovou.

Pohádky na dobrou noc

12 krátkých pohádek, částečně z dílny studentů Lit.akademie. Většina z nich se po obsahové stránce přibližuje problematice poruch sluchu. Tomu je podřízena i forma jednotlivých textů.

  • Rok vydání: 2011
  • Napsáno: 2010
  • Stran: 64
  • Žánr: pohádky
  • Ilustrátor: Ivana Tučková
  • Nakladatel: Nut´s Production o.p.s.
  • Náklad:
  • ISBN:
  • Poznámka: Sbírka vyšla jako neprodejný tisk určený dětem s vadami sluchu. Jednotlivé pohádky převážně z pera studentů Literární akademie vznikly na seminářích tvůrčího psaní Ivony Březinové. Samotnému psaní předcházelo studium specifik textů určených neslyšícím.

Pohadky_na_dobrou_noc_obalka

ANOTACE:

12 krátkých pohádek. Většina z nich se po obsahové stránce přibližuje problematice poruch sluchu. Tomu je podřízena i forma jednotlivých textů.

OBSAH:

Jmenuji se Bono – Martina Pašingerová
O Kryšpínovi – Michal Vaněček
Mrkvová – Filip Krejčí
Mravenci a houba – Martina Pašingerová
Bojovka – Iva Peláková
Jak lidé málem mluvit přestali – Jindřiška Ptáčková
Janek a čert – Jan Urban
Jak se Ivan dostal k moři – Jana Freislebenová
Velikonoční dráček – Michal Vaněček
Vodník – Filip Vošalík
Obr a trpaslík – Petra „Olaf“ Grassingerová
Čarodějova hůlka – Iva Peláková
Bonus Jindřišky Ptáčkové: Nerýmovaná, Zoufalý režisér, Těšení, Těžký život fotografa

 

Kouzelný svět

Sbírka 10 příběhů o dětech, které napsalo osm spisovatelů. Pohádka Ivony Březinové: Vílák Pomněňák a dvě Magdalenky. Neprodejná publikace je určena pro děti s vadami sluchu.

  • Rok vydání: 2005
  • Napsáno:
  • Stran: 96
  • Žánr: pohádky, příběhy o dětech
  • Ilustrátor: Iva Pospíšilová
  • Nakladatel: Nut’s Production o.p.s.
  • Náklad:
  • ISBN: 80-239-5529-2
  • Poznámka: neprodejný tisk pro děti s vadami sluchu

Kouzelny_svet_sbornik

 

ANOTACE:

10 příběhů o dětech. Sestaveno jako sbírka pro děti s vadami sluchu. Neprodejné.

Autoři, kteří se podíleli na vzniku sbírky:

Jindřich Balík
Ivona Březinová
Martina Drijverová
Filip Krejčí
Marie Kubátová
A. Pricot
Jindra Svitáková
Ivona Zvěřinová

Pohádka Ivony Březinové zařazená do sborníku.: Vílák Pomněňák a dvě Magdalenky

UKÁZKA:

V jednom starém loveckém zámečku žil baron Benedikt z Dubu se svou manželkou Leopoldou. Žili šťastně a spokojeně, protože se měli rádi. Baron sbíral shozená paroží srnců a jelenů a baronka se bavila vyšíváním dubového listí na ubrusy.

Jen jednu starost oba měli, svoje dvě dcery, které se obě jmenovaly Magdalenky. Ta tmavovlasá byla víc Magda a ta světlovlasá víc Lenka, takže se to nikomu nepletlo. Jenže se stále jen hádaly, žárlily na sebe a jak šel čas, a ony se blížily k věku, kdy dívky začínají myslet na vdávání, jejich vzájemná nevraživost ještě rostla.

„Člověk by myslel, že už by měly dostat rozum,“ povzdychla si baronka, když opět zaslechla blížící se dívčí hádku.

„Já to říkal dávno,“ zabručel baron, který na chvíli přestal leštit jedny z parohů, „měli jsme je na nějaký čas poslat k mým sestrám, každou jinam. To bych se na to podíval, aby se jim po sobě nakonec nezastesklo.“

Vílák_Pomněňák_malá

 

Ale to už dívky vběhly do jídelny.
„Magda mi vzala hřeben a vylomila mi na něm dva zuby!“
„To není pravda, vylomilas je sama. A ten hřeben byl můj!“
„Tak dost!“ zahromoval tatínek baron. „Kdo má ty vaše hádky pořád poslouchat? Hned přestaňte, nebo vás pošleme z domu!“

Magda a Lenka vběhly do zámeckého skleníku, ale hádat se nepřestaly. Jejich křik probudil i víláka Pomněňáka spícího za oknem skleníku pod velkou olší.

„Zas ty dvě ukřičené holky,“ zívl otráveně. „Nepřestanou se hádat a nepřestanou. Však já jim jednou ukážu, zač je toho vílí loket. To se pak nestačej divit, jak se kolem nich zamodrají pomněnečky, jako že se Pomněňák jmenuju!“

Vílák_Pomněňák_2_malá

 

 

Veselé pohádky

Sbírka pohádek od devíti autorů. Text Ivony Březinové zařazený do projektu: Šípková Růženka (z knihy Jak to bylo dál…) Neprodejná publikace pro děti s vadami sluchu.

  • Rok vydání: 2009
  • Napsáno:
  • Stran:72
  • Žánr: pohádky
  • Ilustrátor: Lázaro Estévez
  • Nakladatel: Nut’s Production o.p.s.
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-254-5955-3
  • Poznámka: neprodejný výtisk pro děti s vadami sluchu
  • Text pohádky Šípková Růženka je převzat z knihy Jak to bylo dál…

Vesele-pohadky-neslysici-Obalka

ANOTACE:

Autoři, kteří se podíleli na vzniku sborníku:

Eva Bernardinová, Ivona Březinová, Rudolf Čechura, Filip Krejčí, Zuzana Nováková, Renata Petříčková, A. Pricot, Jana Štroblová, Michal Vaněček

Text Ivony Březinové zařazený do projektu: Šípková Růženka (z knihy Jak to bylo dál..)

Z knihy Jak to bylo dál… byla převzata i pohádka Kráska a zvíře pro CD Pohádky pod polštář.

Vesele_pohadky_princeznaVesele_pohadky_carodej

 

PŘEKLAD – Gabriela Futová: Psí škola kocoura Rudochlupa

Rudochlup je malý kocourek s ohnivě červeným ocasem. Jsou mu jen dva měsíce, a proto se musí hodně učit, aby dokázal přežít v jednom bytě se dvěma psími potvorami. Každý den dostane nějakou lekci…

  • Autor: Gabriela Futová
  • Rok vydání: 2013
  • Napsáno (přeloženo): 2008
  • Stran: 72
  • Žánr: příběhy se zvířecím hrdinou
  • Ilustrátor: Ďuro Balogh
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-00-03140-8
  • Poznámka: Český překlad slovenské knihy Gabriely Futové Psia škola kocúra Červenochvosta, vydalo nakladatelství Mladé letá, Bratislava 2008.
  • Další knihy Gabriely Futové přeložené Ivonou Březinovou: Naše máma je bosorka!, Dokonalá Klára

Psi_skola_obalka

ANOTACE:

Rudochlup je malý bezbranný kocourek s ohnivě červeným ocasem. Jsou mu jen dva měsíce, a proto se musí hodně učit, aby dokázal přežít v jednom bytě se dvěma psími potvorami.

O tom, že tahle psí škola bude pro Rudochlupa opravdu bouřlivá, se dočtete v každé lekci téhle knížky.

A co nejdůležitějšího se kocourek dozvěděl?
KDYŽ MÁŠ DOBRÉ KAMARÁDY, NEMUSÍŠ SE NIČEHO BÁT.

Pro čtenáře od 7 let.

Psí_skola_KMC

psia skola   OBÁLKA SLOVENSKÉHO ORIGINÁLU

 

Psi_skola_L10Psi_skola_koupani

UKÁZKA:

Věděl jsem, že už brzy bude po houpání, protože kočičí instinkt je neomylný. Ruce nadzvedly krabici, ještě jednou se to se mnou zhouplo, tentokrát vzhůru, znovu něco zahučelo a pak…
„Hafhafhaf! Haf! Haf! Hafhafhaf!“ bylo slyšet za dveřmi.
Vyskočil jsem do pozoru. Ne, psi néé, zaúpěl jsem v duchu. Štěkot však sílil. Pochopil jsem, že vychází zpoza dveří, ke kterým jsme se blížili.
„Haf! Hafhafhaf! Haf! Haf!“ znělo čím dál hlasitěji. Až mi to rvalo uši. Kočičko skákavá! Můj sluch se nemýlil. Jasně jsem rozeznal, že za dveřmi určitě není jen jedna psí ohava. Byl to úplný děs!
„Hafhafhaf! Hafhafhaf! Haf! Haf!“ ozvalo se už úplně blízko. Dveře se otevřely a štěkot zesílil na maximum.
„Nazdárek, příšery moje,“ zahalekal hlas a se mnou to málem seklo. Dostal jsem se k příšerám! Rovnou k psím obludám. A to mi nejsou ještě ani dva měsíce. Nemyslel jsem si, že můj život bude tak krátký.
„Neboj se, kamaráde,“ pohladila mě ruka, kterou jsem se už naučil znát. „Aspoň tady nebudeš sám. Oni ti neublíží.“
Samým strachem jsem si ani nevšiml, že štěkot ustal. Krabice se najednou ocitla na zemi. Seděl jsem v ní vzpřímený a napínal zrak, aby mi neušel ani ten nejmenší pohyb.
„Pomalu, pomalu,“ nařizoval hlas, ale tentokrát se nezdálo, že by se obracel na mě.
A pak jsem je uviděl! Řítili se ke mně, vyplazovali jazyky a… Určitě mě chtěli sežrat! Byli jen o trochu větší než já, ale i tak. Byli to psi!
Krev ve mně vzkypěla. Pravěká nenávist psů a koček ze mě vytryskla raketovou rychlostí.
„Pchch!“ naježil jsem se.
Psi trochu trhli hlavami, ale doráželi dál.
„Pch! Pch!“ prskal jsem jedovatě na všechny strany. Tlapka mi najednou sama od sebe vyskočila, drápy se vysunuly a prásk! Škrábl jsem jednu ohavu přímo do čumáku.
Pes zakňučel a couvl.
„Pchchch! Pchchch!“ prskal jsem dál a drápy jsem se oháněl jako voják šavlí.
Kupodivu to pomohlo. Psi o pár kroků couvli. Přiblížit se ke mně už se neodvážili. Připadal jsem si trochu jako hrdina, ale stejně mi srdce tlouklo až v krku. Funěl jsem a nespouštěl ze psů oči. Stačilo, aby se jeden z nich pohnul, a hned jsem prskal a tasil drápy.
Psi se tvářili divně. Bylo na nich znát, že se by se ke mně rádi dostali, ale strach z mých drápů byl asi silnější. Seděli a žádostivě na mě pohlíželi. Jejich pohledy jsem statečně snášel. Právě jsem zjistil, že se jim dokážu ubránit, a to mi dodávalo nesmírnou sílu.

UKÁZKA ILUSTRACE ZE SLOVENSKÉHO A ČESKÉHO VYDÁNÍ:

Rudochlup_jmena_slovensky

Psi_skola_preklad_jmen

 

 

 

PŘEKLAD – Gabriela Futová: Naše máma je bosorka!

Devítiletý Nik a jeho mladší sestra Natálie žijí s maminkou a tatínkem v obyčejném panelákovém bytě. Jenže podivné události je čím dál víc vedou k přesvědčení, že jejich maminka není ani trochu obyčejná. Umí totiž čarovat!

  • Autor: Gabriela Futová
  • Rok vydání: 2008
  • Napsáno (přeloženo): 2004
  • Stran: 128
  • Žánr: příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Alena Schulz
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-00-02071-6
  • Poznámka: Překlad knihy Gabriely Futové Naša mama je bosorka!
  • Další knihy Gabriely Futové přeložené Ivonou Březinovou: Psí škola kocoura Rudochlupa, Dokonalá Klára.

Bosorka_ obalka

ANOTACE:

Nik bude brzy třeťák, má mladší sestru Natálii, kočku Egiju a prima rodiče. Jednoho dne začne v jejich bytě hořet, ale stane se něco neuvěřitelného – maminka zamumlá nějaká podivná slova, a po ohni rázem není ani památky. Dětem to nejde na rozum, a tak maminka nakonec musí s barvou ven – je totiž opravdová bosorka! Ale pst! Je to tajné!

Bosorka _ 1Bosorka _ 4

UKÁZKA:

Celé vyučování jsem seděl jako na jehlách. Po škole jsem se rozběhl domů a sotva jsem v pokoji shodil tašku ze zad, už jsem hledal odčarovávací kouzlo. A hned jsem ho i vyslovil.
„Haf, haf!“ ozvalo se za mnou.
Radostně jsem se otočil a oněměl děsem. Místo psa tam stál kůň. Vesele podupával, kroutil ocasem a štěkal!
Raskine?“ vydechl jsem nevěřícně.
„Haf, haf!“ odpověděl nadšeně kůň.
„Na tohle nemám nervy!“ zařval jsem a zuřivě jsem začal listovat knihou, abych našel kouzlo na zmizení.
Jen co jsem ho objevil, řekl jsem ho a kůň zmizel.Bosorka _5
„Haf, haf!“ ozývalo se z místa, kde předtím stál.
Zopakoval jsem odčarovávací kouzlo.
„Haf, haf!“ zaštěkalo obří slůně a radostně kroutilo chobotem. Zadkem už málem vytlačovalo okenní tabuli.
Rychle jsem zakřičel kouzlo na zmizení a sloník zmizel. Utřel jsem si zpocené čelo a znovu jsem vyslovil odčarovávací zaklínadlo.
„Haf, haf!“ plazil se po zemi vesele had.
„Kruci!“ křičel jsem a zase čaroval, aby had zmizel. „Naposled to zkusím. Jestli se mi to nepodaří, nechám chudáčka Raskina navždycky zmizelého,“ říkal jsem si nahlas. Pak jsem ještě jednou zopakoval odčarovávací kouzlo. V místě, kde se před chvílí plazil had, se objevila malá bílá myška.
„Haf, haf!“ štěkala a pokoušela se chytit si svůj vlastní ocásek.
Stál jsem nad ní a přemýšlel: Mám ji nechat zmizet? Nemám ji nechat zmizet? Co se s ní stane, když ji nechám zmizet? A co se stane s Raskinem?
Zarazil jsem se. Máme myšku Raskina. Docela se mi to začalo líbit. Může bydlet v díře po Jerrym. A ani toho tolik nesežere.
„Haf, haf,“ radoval se myšák Raskin a drápal se mi po noze.
„Musíš si dávat pozor na Egiju! Aby tě neslupla!“ poučoval jsem ho, zatímco se mi usadil na rameni.

Natálce jsem večer všechno řekl. Ani mi to nechtěla věřit, ale když šlápla do velkého sloního tentononc vedle stolu, uvěřila. To jsem tam totiž nechal schválně, abych ji přesvědčil. Všechny další hromádky po psu a po koni jsem radši uklidil. Přece jen – máma má nos jako policejní pes.

OBÁLKA SLOVENSKÉHO ORIGINÁLU::

Naša mama je bosorka-obalka slovenska

 

 

Začarani razred (slovinsky)

Překlad knihy Začarovaná třída do slovinštiny. Příběh tří malých Romů, třeťáků z kouzelnické rodiny, kteří příchodem do nové školy rozvíří kolotoč bláznivých situací. Dokážou totiž čarovat.

Zacarovana_trida_slovinsky

 

Zacarovana_trida_slovinsky_sovaZacarovana_trida_slovinsky_citanky
Zacarovana_trida_slovinsky_kloboukZacarovana_trida_slovinsky_Vlastik

Zacarovana_trida_slovinsky_trojcata

 

 

 

 

 

 

Prázdninové pohádky

Sbírka 11 krátkých pohádek pro prvňáčky. Texty vznikly na víkendovém semináři tvůrčího psaní Ivony Březinové pro sedm začínajících autorů ze Sokolovska.

  • Rok vydání: 2013
  • Napsáno:2012
  • Stran: 49
  • Žánr: pohádky
  • Ilustrátor: Bára Kubátová
  • Nakladatel: Městská knihovna Sokolov
  • Náklad:
  • ISBN:
  • Poznámka: Sbírka pohádek pro prvňáčky vznikla na semináři tvůrčího psaní, který se konal 14. – 15. 4. 2012 v Sokolově. Neprodejné.

Prazdninove_pohadky_obalka

ANOTACE:

Sborník obsahuje 11 pohádek  pro začínající čtenáře od 7 autorů Sokolovska. Tři pohádky Ivony Březinové jsou na stranách 1 – 11.

Prazdninove_pohadky_mysatka

OBSAH:
Ivona Březinová: O neposlušných myšátkách
Ivona Březinová: Perníkový panelák
Ivona Březinová: U Kytkových
Karla Turková: Kulatá
Karla Turková: O kočičce
Lucie Večeřová: Správný soudce
Magda Drechslerová: Vodožbluňk
Petra Otýsová: Statečný koblížek
Pirožka Šmejkalová: Jak pasáček bubnoval
Polina Topalová: Modrá brána
Lucie Večeřová: O zelené karkulce

Prazdninove_pohadky_KytkoviB

UKÁZKA:

Perníkový panelák
Ivona Březinová
Byla to svatba jako z pohádky. Nestává se často, že by se bratr a sestra ženil a vdávala v jeden den. Ale Mařence a Jeníčkovi se to stalo. Mařenka si vzala Martina z hájovny. A Jeníček, z kterého vyrostl statný Jan, si vzal Hanku, dceru mlynáře. Po svatbě se všichni přestěhovali do nového paneláku ve městě. Stál uprostřed parku a byl vysoký jako nejvyšší strom v lese. A víte, z čeho ten panelák byl? Přece z perníku!
Po čase se Mařence a Martinovi narodil syn Marek. A pár měsíců na to se Hance a Janovi narodila dcera Johanka. Vyrůstali společně a stali se z nich nerozluční kamarádi. Když jim bylo šest, šli spolu poprvé do školy.
„Moje máma je princezna, heč!“ chlubila se spolužákům holčička v růžových šatech. „A spala sto let!“
„Tak to už musí být pěkná bába,“ utrousil potichu Marek.
„Já to slyšela,“ nafoukla se holčička. „Řeknu strejdovi, aby tě začaroval do housenky.“
„Klíďo píďo!“ pokrčil Marek rameny. „Vlezu ti pak za krk, těš se!“
Ale to už vešel do třídy pan učitel. Na očích měl černé kulaté brýle a v ruce držel kouzelnickou hůlku.
„Hele, hele, toho znám! Určitě má na čele jizvu,“ šeptaly si děti.
Ale vypadalo to, že kouzelnická hůlka je obyčejné ukazovátko. Pan učitel se jím dotýkal písmen pověšených na zdech. A ke každému písmenku vyprávěl napínavý příběh.
Po vyučování Johanka řekla, že to bylo zábavné. A že zítra půjde do školy znovu. Marek pokrčil rameny a v šatně vyplázl jazyk na růžovou holku, která se protivně mračila. Pak se s Johankou vydali domů.
Šli a šli. Přešli několik ulic a několik náměstí. Ale jejich perníkový panelák nebyl nikde vidět.
„Zabloudili jsme,“ začala fňukat Johanka. „Měl bys vylézt na strom. A rozhlédnout se, jestli neuvidíš nějaké světýlko.“

Prazdninove_pohadky_pernik

Mlok – Cena Karla Čapka za rok 2012

Sbírka vítězných prací Ceny Karla Čapka za rok 2012 obsahuje nejlepší práce z kategorie Novela, Povídka, Krátká povídka a Mikropovídka. (Krátká povídka Ivony Březinové, Cestopis.)

  • Rok vydání: 2012
  • Napsáno:
  • Stran: 381
  • Žánr: Sci-Fi
  • Ilustrátor:
  • Nakladatel: Nová vlna, Cena Karla Čapka
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-85845-24-2
  • Poznámka: Ve sbírce vítězných prací Ceny Karla Čapka za rok 2012 publikována povídka Ivony Březinové Cestopis. Strana 28 – 46.

Mlok_2012

 

Mlok_2012-ob

Povídka Cestopis

ANOTACE:

Dopravní průjem zrodil dopravní zácpu: „Narodil jsem se 13. května Druhého roku na 1583. kilometru.“ Většinu energie v dějinách vynaložili lidé na přemisťování věcí z jednoho místa na jiné – včetně sebe samých. „A myslíš, že tahle dopravní zácpa někdy zmizí, dědečku?“ Určitě, nic netrvá věčně. Ani my nečteme jen „návod na montáž tažnýho zařízení a příbalovej leták ke kinedrylu“ i když se daří uskutečnit omnitopii – udělat z planety stejnomísto se stejnými dálnicemi, auty, obchodními domy, letišti, sídlišti – globalizovanou králíkárnu.

UKÁZKA:

Slunce rychle klesalo a vzduch se ochladil. Viktor vstal a sklepal ze sebe nalepená stébla.
„Pojď, musíme se připravit na noc, za chvíli se začne stmívat,“ podal Sylvě ruku a chystal se ji políbit. Ale když zaostřil přes její rameno na lesklého čtyřproudého hada, zachytil na obzoru náznak pohybu. „Helehelehele! Už!“ zařval a vzrušeně ukázal do dálky. „Už je to tady! Lidi, jedééém.“
V nepředstavitelném zmatku všichni naskákali do aut, většinou kupodivu do svých. Podél dálnice zůstala ležet překocená kempinková křesílka, nafukovací matrace, spacáky, deky, přenosné vařiče na líh nebo propan-butan a tu a tam dokonce stan nebo celta překrývající konstrukci z větví. To všechno teď zůstalo opuštěné. Obrovské tábořiště tisíců lidí, dlouhé a tenké jako další dálniční pruh.
Dálnice ožila hromadným rachotem startérů. Ti rychlejší už stáli na plynu, jen jen pustit spojku, takže jejich auta vydávala lítý řev.
„Už! Šlápni na to, barde!“ pokřikoval Viktor na rozechvělého Lumíra před sebou.
A ten zase na podnapilého Samuela, kterému škytal motor, jako by byl taky po opici.
Miki povykoval na Pavlínu, která se s Pavlou pohádala o místo u volantu.
Rudolf Rohan málem ujel své docentce, jelikož nutně potřebovala dopsat větu.
A Ludva s Fanoušem a Jindřichem, který měl vedle sebe vnuka, tlačili se svým stařičkým fordem na nárazník Kamilova citroenu.
Další před nimi i za nimi, vpravo i vlevo na tom byli stejně. Plechové moře na kolech nadrženě řvalo.
A pak se kolona konečně s cuknutím hnula. Stovky, tisíce aut ve čtyřech proudech vedle sebe. Kola nedočkavě ohledávala asfalt před sebou. Jeden metr. Druhý… Druhý.
„Ještě kousek, no tak,“ škemral Viktor polohlasem a samým rozčilením rozžvýkal stéblo psárky.
Jenže kolona se už zastavila.
„Hm, tak dneska jen dva metry, zlato,“ pohlédl Viktor na Sylvu a pokrčil rameny. „Minule jsme ujeli tři a půl.“
„Já myslím, že to byla hezká etapa,“ poznamenala Sylva a se zájmem si prohlížela dva metry právě ujeté trasy.
Ve škarpě se nově objevilo několik kamínků potažených slídou, která v zapadajícím slunci duhově pableskovala. Těsně u okraje vozovky se uchytil plazivý jetel a pár stvolů jitrocele a charakter porostu poněkud změnily dva trsy modře kvetoucí čekanky.
„Nádherná scenérie,“ vydechla Sylva. „Tudy jsme ještě nejeli. Podáš mi foťák, prosím?“

Začarovaná trieda (slovensky)

Překlad knihy Začarovaná třída do slovenštiny. Příběh tří Romů, třeťáků z kouzelnické rodiny, kteří příchodem do nové školy rozvíří kolotoč bláznivých situací. Dokážou totiž čarovat.

Zacarovana_trida_slovensky_obalka

 

Zacarovana_trida_slovensky_zadaZacarovana_trida_slovensky_citanky_nadpis

Trieda_sovaZacarovana_trida_slovensky_tajna_rec_nadpis

Zacarovana_trida_slovensky_chameleon-2

st 20-21

 

Nahoře bez… a dole taky

25 krátkých povídek o sexu. Studenti LA v nich řeší lásku, ale i znásilnění, incest, prostituci a pohlavně přenosné choroby. I. Březinová sbírku doplnila o 11 básniček pro teenagery.

  • Rok vydání: 2012
  • Napsáno: 2009
  • Stran: 208
  • Žánr: povídka
  • Ilustrátor: Tomáš Kříkava, Klára Mayerová, Tomáš Tvrdý
  • Nakladatel: XYZ
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-7388-344-7
  • Poznámka: Ivona Březinová sbírku doplnila o 11 básniček pro teenagery.

Nahore bez_obalka 001_male

 

 

 

 

 

 

 

ANOTACE:

Sbírka obsahuje 25 krátkých povídek, kterými autoři touží oslovit i ty mladé čtenáře, jimž je záliba v knihách možná vzdálená. Erotické téma bylo zvolené záměrně jako něco, co je věkové skupině kolem 15 let blízké, navíc nahlíženo optikou autorů, kterým je jen něco málo přes dvacet. Jak zdůraznil kmotr knihy, MUDr. Radim Uzel, nejde v žádném případě o pornografii, ale o knihu v dnešní době nadmíru užitečnou. Autoři v ní totiž neřeší jen zamilovanost, lásku a první nesmělé sexuální zkušenosti, ale i nebezpečí zneužívání, incestu, prostituce a pohlavně přenosných chorob. Záměrem knihy tedy bylo nejen pobavit, ale také informovat v nových kontextech a přimět dospívající čtenáře k přemýšlení o svém těle, jeho pocitech a zranitelnosti.

 

AUTOŘI – studenti Literární akademie:
Anna Dlouhá
Veronika Dziaková
Eva Fraňková
Ondřej Funda
Katka Hejlová
Jakub Kaifosz
Tomáš Kříkava
Kristýna Lyachová
Michaela Matejovska
René Nekuda
Vendula Pačesová
Petra Poliakova
Michaela Procházková
Šárka Topolová
Tomáš Tvrdý
Jan Varga
Ondřej Vašina
Jan Vavřín
Filip Vošalík
Ivona Březinová – lektorka, sbírku doplnila o 11 básnických textů.

UKÁZKA (Ivona Březinová):

Miluju
když má holka šněrovací boty
Čím vedou výš, tím líp
A tkaničky na těch botách
miluju
Čím je mám blíž, tím líp
A uzly na těch tkaničkách
miluju
Čím je jich víc, tím líp
A když holka pod těma botama
nemá nic
to jsem pak nejšťastnější
rozmotávač uzlů na světě… (boty)

 

Svlíkni se…
Jen ruce
Jen se svlíkni z rukavic
Nebudu chtít víc
Slibuju
Chci jen vidět
jak vypadá tvoje ruka
když je nahá
a vlasy
když jsou bez čepice
a ruka do nich sahá… (rukavice)

 

Proč máš tak dlouhou šálu?
To abych tě lépe ošálila.
A proč máš tak dlouhý nohy?
To abych tě lépe dohonila.
A proč máš tak krátkou sukni?
To abys pod ni líp viděl, ty sprosťáku!… (šála)

 

Ivona uvádí… (2011)

 

První ročník pořadu byl věnován spisovatelům, ilustrátorům a dalším tvůrcům knih, kteří v daném měsíci slavili narozeniny.

Druhý ročník se nesl ve znamení jednotlivých nakladatelství, která během večera představovala veřejnosti své ediční plány, směřování, kmenové autory a knižní novinky.

2011

IU_2011127

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IvonaUvádí20110224

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ivona uvadi_3

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ivona_uvadi...(4)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ivona_uvadi...(5)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fantazie_cervenIU

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pozvanka_ivona_uvadi_7

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IvonaUvadi_8_pozvanka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IU 22.9.

 

 

 

 

Pozvanka_IvonaUvadi_rijen11

 

 

 

 

 

iv 24.11.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

vánoce