Archiv pro štítek: horory pro mládež

Zubami nechtami (slovensky)

Překlad knihy Zuby nehty do slovenštiny, sborníku hororových povídek pro mládež, který byl sestaven z nejlepších textů studentů semináře Ivony Březinové na Literární akademii.

  • Rok vydání: 2008
  • Napsáno: 2006
  • Stran: 200
  • Žánr: horory pro mládež
  • Sestavila: Ivona Březinová
  • Napsali: studenti Literární akademie Josefa Škvoreckého (Zuzana Frantová, Kateřina Hejlová, Tomáš Heřman, Lucie Holcnerová, Jiří Holub, Ladislav Konečný, Ivana Musilová, Hana Rothová, Martin Strnad)
  • Přeložili: studenti Prešovské univezity v Prešove (Erika Franková, Júlia Gumuláková, Martina Kohútová, Katarína Kreanová, Radoslav Rusňák, Eva Smoláková, Slavomír Strakula, Júlia Tomková, Mária Vojtašková, Miroslava Voroňáková)
  • Ilustrátor: Barbara Kovalová
  • Nakladatel: Gabis
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-970002-0-2
  • Poznámka: Překlad knihy Zuby nehty. Albatros 2007.

 

Zubami nehtami_obalka_2

 

AUTOŘI:

Zuzana Frantová
Kateřina Hejlová
Tomáš Heřman
Lucie Holcnerová
Jiří Holub
Ladislav Konečný
Ivana Musilová
Hana Rothová
Martin Strnad

PŘEKLADATELÉ DO SLOVENŠTINY:

Erika Franková
Júlia Gumuláková
Martina Kohútová
Katarína Kreanová
Radoslav Rusňák
Eva Smoláková
Slavomír Strakula
Júlia Tomková
Mária Vojtašková
Miroslava Voroňáková

Zuby nehty (1. vydání)

19 hororových povídek pro mládež vzniklo v akademickém roce 2006 – 2007 na semináři tvůrčího psaní Literární akademie pod vedením Ivony Březinové.

  • Rok vydání: 2007 (22.3.)
  • Napsáno: 2006
  • Stran: 180
  • Žánr: horor
  • Ilustrátor: studenti Fakulty užitého umění a designu UJEP Ústí n.L. pod vedením Pavla Beneše
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-00-01921-5
  • Poznámka: Napsal kolektiv autorů – studenti Literární akademie pod vedením Ivony Březinové, která sbírku sestavila.
  • 2. vydání (JaS 2013)

Zuby nehty

ANOTACE:

Sbírku 19 hororových příběhů pro mládež sestavila IB z povídek svých devíti mladých kolegů z Literární akademie Josefa Škvoreckého.

Celkem devět autorů, stávajících nebo bývalých studentů Literární akademie, fabuluje příběhy svým vlastním stylem. Někdy je kladen větší důraz na atmosféru, na popis či prokreslenou psychologii hlavních postav, jindy se z hororových hlubin vyvalí na čtenáře překvapivá humorná scéna nebo je celá povídka střižena až v ironickém stylu plném neotřelých a nečekaných hyperbol. Díky velkému počtu autorů se knížka Zuby nehty stává pro čtenáře opravdu zajímavým počinem, neboť každý z autorů přistupuje k tématu strachu jiným způsobem. A každý čtenář si přijde na své. Výtvarná podoba knihy je stejně jako její obsah tvořena ilustracemi od různorodých autorů, kteří svým grafickým rukopisem doplňují jedinečnou atmosféru každé z devatenácti povídek.

Součástí knihy je i CD plné her, kvízů a dalších překvapení.

OBSAH:

Seznam povídek podle autorů:

Hana Rothová – Zavřené dveře
Ivana Musilová – Živý plot
Jiří Holub – Cedulka pro Jakuba; Chi chi chi; Markéta byla rychlejší; Návrat do tmy
Kateřina Hejlová – Poslední metro
Ladislav Konečný – Červené oči; Polichinello
Lucie Holcnerová – Pusa na dobrou noc
Martin Strnad – Holka z výtahu; Vlasy, vlasy, kolik je vás asi; Za zdí
Tomáš Heřman – Dobrou noc, paní knihovnice; Operátor; Ukradené duše; Večírek pro dva
Zuzana Frantová – Medvídek; Noční bojovka

KNIHU ILUSTROVALI:

Štěpánka Bláhovcová, Tereza Cerhová, Pavel Hallang, Barbora Jelínková, Lucie Kopfsteinová, Anna Lískovcová, Kateřina Marková, Petra Martinásková, Tereza Matyášková, Barbora Pešková, Jaroslav Sieratovski, Marie Veselá, Jan Vrátný

O AUTORECH:

Krátké medailonky autorů

Hana Rothová
Narodila se v Podkrušnohoří v 80. letech minulého století. Po absolvování základní školy a gymnázia ve svém rodném městě se rozhodla pro LA, kde studuje v současné době. Zúčastnila se několika literárních soutěží, ale zatím se neocitla na bodovaných příčkách. Mezi její největší záliby patří samozřejmě čtení a psaní, ale také se zajímá o uměleckou fotografii.

Ivana Musilová
Narodila se brzy ráno jednoho červencového dne. Žila a dosud žije v Plzni, která se jí, proti všem očekáváním, stala nevyčerpatelnou studnicí inspirace. Po střední škole se stala studentkou Literární akademie, kde, nestane-li se opět něco neočekávaného, již brzy ukončí studium titulem bakalářka umění. V budoucnu se chystá odříznout od civilizace, prozatím se snaží s lidmi vycházet. Má ráda kočky, hmyz a alabastr. Miluje cukr, citrony a řeky vyteklé z koryt. Nesnáší psy, zápach hnijícího masa a puchýře ze slunce. Nenávidí sebestřednost. Vás má ráda, nejste-li sebestřední.

Jiří Holub
Narozen roku 1975 v Žatci. Po absolvování střední hotelové školy a cestovního ruchu začal pracovat u památek, napřed jako průvodce, později jako kastelán. Jedenáctileté působení na českých hradech a zámcích mu vyneslo spousty zajímavých zkušeností, které se snaží využít ve své tvorbě. Píše převážně pro děti a mládež, jeho příběhy jsou pohádkově laděné a humorné. V současné době znovu studuje a spolupracuje s Českou televizí na výrobě dětských pořadů, pro které píše scénáře.

Kateřina Hejlová
Narodila se 29. 2. 1984 v Litoměřicích. Vystudovala zde základní školu s rozšířenou výukou jazyků a gymnázium, kde si rovněž zvolila humanitní větev. Nadšení pro jazyky a literaturu jí vydrželo až do okamžiku, kdy si měla zvolit vysokou školu. Proto si vybrala Literární akademii Josefa Škvoreckého a je spokojená. Splnila si tak svá dvě velká přání. Studuje zároveň literaturu a tvůrčí psaní. Láska ke knihám se u ní projevovala už od malička. Tajně si do noci čítávala Neználka, Děti z Bullerbynu, Káju Maříka či Robinsona Crusoa. Později, když povyrostla, ji její starší bratr zásobil dalšími a dalšími knihami a probudil v ní tak doposud dřímající nadšení pro psaní. První pohádku napsala se svou kamarádkou. První fejeton vyhrál literární soutěž. A první román? Teď plánuje roční studijní pobyt v Dublinu. Možná tam začne sbírat první střípky k jeho realizaci. Kdoví?

Ladislav Konečný
Narodil se 21. 1. roku 1985 v Plzni. Záhy se přestěhoval do Mariánských Lázní, kde žije dodnes se svou matkou, sestrou a jezevčíkem, ale do „města piva“ se vrátil, aby zde vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Jenže kdo ví v patnácti letech, co chce vlastně dělat? Až během studia elektrotechniky Ladislav zjistil, že tíhne spíše k umění, a obzvláště k literatuře, a tak se rozhodl dál pro studium na Literární akademii prof. Škvoreckého.
V literární soutěži západních Čech (2004), soutěži Literární Šumava (2004), literární soutěži Pod Ještědem txt.(2006) a soutěži Hořovice Václava Hraběte (2006) se umístil na předních místech. Pracoval v několika periodikách, ale nyní se stará o svůj vlastní internetový magazín Nekultura.cz. V psaní se chce nadále věnovat dětem a pokud štěstí dá, vydat svoji „pohádku nejen pro děti“ s názvem Kryštofův Vzdušný zámek.

Lucie Holcnerová 
Narodila se 18. 2. 1985 v Havlíčkově Brodě. Po základní škole nastoupila na Gymnázium Chotěboř, kde po čtyřech letech úspěšně složila maturitní zkoušku, a tak jí byla otevřena cesta ke studiu na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Zde se nyní již druhým rokem věnuje oboru Tvůrčí psaní. Kromě literatury patří mezi její zájmy i cestování a fotografování, především módní fotografie a portrét. Zabývá se nejen psaním, ale i prohlubováním znalostí cizích jazyků.
Má mnoho snů a přání, které by si chtěla v budoucnosti splnit, ale největší její touha je procestovat celý svět a napsat o tom spousty cestopisných knih.

Martin Strnad
Kořeny začínajícího autorství Martina Strnada (1984) vyrůstají ze základů v hloubi jižní Moravy, kde prožil dětství, studoval technickou střední školu a věnoval se knižní, filmové a interaktivní fantastice. Nyní studuje tvůrčí psaní na Literární akademii, kde se ve svých textech zaobírá science fiction a především fantasy tématikou. V posledních letech se jeho odborný zájem soustředí na interaktivní zábavu, publikuje na herních webech a v časopisech stejného zaměření. Ale ze všeho nejraději píše.

Tomáš Heřman
Poté, co ukončil základní vzdělání, odešel studovat na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou Františka Křižíka. Posléze absolvoval jednoroční jazykový kurz, který mu umožnil získání státních a mezinárodních (FCE) zkoušek z anglického jazyka. V současné době je studentem na Literární akademii Josefa Škvoreckého, obor Tvůrčí psaní – Redakční práce. Kromě angličtiny se učí španělsky, německy již dávno zapomněl. V budoucnosti se plánuje naučit znakový jazyk. Kromě literární tvorby mezi jeho zájmy patří moderní zbraně, palné jakož i chladné, antické báje a pověsti a tvorba her v programu Gamemaker. Z literatury ho nejvíce oslovil Alchymista od Paula Coelha.

Zuzana Frantová
Narodila se 10. 1. 1984 v Praze. Do svých devatenácti let prakticky neopustila svůj milovaný Žižkov – alespoň co se studia týče, protože základní školu i gymnázium navštěvovala v této staré pražské čtvrti. Až touha studovat vysokou školu a psát ji donutila hledat institut za hranicemi Žižkova. Od roku 2003 studuje na Literární akademii a je spokojená, protože miluje knihy a zde se o nich dozvídá stále něco nového. Lásku ke knihám a četbě v ní probudili oba její dědečkové a po jejich smrti převzala úlohu čtenářského vzoru její maminka. Literárních soutěží se nikdy neúčastnila, takže se nemůže pochlubit žádnými úspěchy ani neúspěchy. Příležitostně publikuje do některých novin nebo časopisů. Mezi její další záliby patří cestování, keramika a její domácí mazlíčci. Co opravdu nemá ráda, je skládání ponožek a vytrhávání obočí. Do budoucna plánuje hodně číst, psát, snad i počítat, ale hlavně by ráda hodně dlouho studovala, a to nejen na Literární akademii.

ROZHOVOR s editorkou knihy Zuby nehty, Ivonou Březinovou

Začněme třeba u toho, že knížka Zuby nehty se skládá z 19 hororových povídek. Proč zrovna horor?

„Proč zrovna horor… když o tom zpětně přemýšlím, jsem přesvědčená, že k žánru jsme se vnitřně propracovali nejrůznějšími debatami na seminářích v zimním semestru, zdá se mi, že motivy strachu, hrůzostrašnosti a nadpřirozena probleskovaly v textech studentů čím dál víc. Myslím, že mě to nějak vnitřně ovlivnilo, protože jsem se velmi brzy naladila na atmosféru, která v hodinách tvůrčího psaní vznikla, a přijala jsem ji za svou. Takže prvotní impuls byl víceméně podvědomý. Racionální hledisko vyplynulo na povrch až později, kdy jsem si začala uvědomovat, že čtenáři, se kterými se během roku setkávám na desítkách besed po celé republice, mě občas prosí, abych pro ně napsala horor. Svou práci mám ale rozplánovanou poměrně dlouho dopředu a na psaní hororů zatím prostě nebyl čas. Proto jsem se rozhodla, že na žánr, po kterém je mezi dětmi poptávka, nalákám své studenty.“

Čtete sama ráda hororovou literaturu?

„Občas ano. Není to můj vyloženě vyhledávaný žánr, ale horory, které působí víc psychologickými účinky než množstvím prolité krve, se mnou dokážou pěkně zamávat. “

Jak vlastně takový projekt vznikl? Na váš popud či na popud někoho jiného?

„Projekt vznikl z mé touhy intenzivně se svými studenty pracovat na něčem, co by mohlo mít větší smysl než psát cvičně do šuplíku. Jsem přesvědčená, že z tohoto hlediska byl můj cíl splněn vrchovatě. Autoři prošli celým procesem vzniku knihy od počátečního výběru tématu a vlastní tvůrčí práce na textu, přes období cizelování, kdy sami sobě byli navzájem ostrými kritiky, ověřovali si účinek svých povídek na setkávání s dětmi, kterým texty pokusně předčítali, až po konečné řazení povídek do sborníku a vytváření aparátu celé knihy. Po přijetí rukopisu měli autoři možnost sledovat redakční činnost, spolupráci s ilustrátorským týmem a samozřejmě měli povinnost udělat korektury pro tisk. A ani potom nebyl konec, protože následovala fáze propagace vznikající knihy, jejímž hmatatelným výsledkem je plakát, který byl v počtu 3 000 kusů vytištěn, tvorba propagačních počítačových her inspirovaných některými povídkami, internetová flash prezentace, příprava křtu, tiskové zprávy atd. Celý tvůrčí tým se tak podílel na vzniku knihy od jejího počátku až do konce.”

Myslíte si jako pohádkářka, že je dobré, aby malé děti četly horory? Není možné, že ty citlivější z nich budou mít trauma?

„Nejsem pohádkářka. Psaní pohádek je jen jednou z částí mé tvorby pro děti a mládež, a zdaleka ne tou hlavní. V tvůrčím procesu mě láká vyzkoušet si psaní nejrůznějších žánrů pro děti a mladé čtenáře všech věkových kategorií. Nevylučuji, že časem sama napíšu příběh, který by spadal do kategorie hororu. Jsou autoři, kteří mají svou parketu, a jsou autoři, kteří přebíhají. Já patřím k těm druhým. Psaní je pro mě hra a neustálé objevování. A podobné je to s četbou. Jsou čtenáři, kteří nepřekročí rámec svého oblíbeného žánru, a jsou takoví, kteří chtějí ochutnat od všeho něco. Někdo možná zjistí, že horor není četba pro něj. A někdo se možná nadchne. Někdo na rok, dva a někdo třeba na celý život. A jestli z četby hrůzostrašných příběhů nemůže mít někdo trauma? Může. Ale tím se vracím zpátky k pohádkám. Vždyť i to jsou často horory, při nichž jsou naše nervy napínány až nadoraz. I čtení pohádek může být pro dítě traumatizující. Jsem však přesvědčena, že mladí čtenáři, jimž je naše povídková sbírka určena, už znají své čtenářské chutě a záliby a znají i své čtenářské meze, za nimiž se jim nemusí líbit. Vždyť my ke čtení hororů nikoho nenutíme. Ale prožitý pocit strachu, kdy si člověk třeba i po silně vnímané hrůze uvědomí pocit bezpečí, ve kterém se ve skutečnosti nalézá, je velmi uvolňující a svým způsobem očistný. Jak jinak by bylo možné, že existuje tolik lidí, kteří se bojí rádi!”

Byla to vaše první práce v tak velkém kolektivu? První práce v pozici patronky sbírky povídek?

„Ano, tohle byla moje první zkušenost s tvůrčím týmem. Sama jsem sólistka. Pouze u jedné knihy jsem měla spoluautorku a pouze jedním textem jsem se podílela na sborníku. Ale musím říct, že editorská činnost mě moc bavila. Roli sestavovatele sborníku původních textů bych tak trochu přirovnala k práci dirigenta nějakého džezového orchestru. Je nutné vybrat hráče, zadat jim téma a nechat je improvizovat. A pak to všechno secvičit tak, aby výsledný celek ladil.”

Jaká vlastně byla spolupráce s autory jednotlivých povídek? Jaká byla jejich první reakce na dané téma?

„Spolupráce s autory byla naštěstí povznášející. Myslím, že obohatila můj tvůrčí rejstřík a ukázala mně samotné proces tvorby v zase jiném úhlu pohledu, než na jaký jsem byla zvyklá. A jaká byla reakce autorů? To se zeptejte spíš jich. Já bych řekla, že byli zpočátku trochu ztuhlí. Že by hrůzou?”

Přemýšlíte i do budoucna o další sbírce, kterou si opět vezmete pod patronát?

„Ano. V podstatě celý původní tým s několika nováčky už nyní pracuje na další sbírce povídek, které by měly být opět napínavé. Ne však strašidelné, jako v případě hororů, ale plné dobrodružství odehrávajících se na exotických místech naší planety. Nechceme, aby se naši čtenáři jen báli, chceme, aby si uvědomili, že i v dnešním moderním světě je možné zažívat úžasná dobrodružství.”

 

 

Zuby nehty (2. vydání)

Druhé, upravené vydání sbírky hrůzostrašných příběhů pro mládež, které napsali bývalí studenti Literární akademie. V tomto vydání jsou dvě nové povídky (I. Březinová, T. Tvrdý).

  • Rok vydání: 2013
  • Napsáno: 2006 a 2012
  • Stran: 224
  • Žánr: hororové povídky
  • Ilustrátor: Tomáš Tvrdý
  • Nakladatel: JaS
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-87654-02-6
  • Poznámka: 2. vydání knihy Zuby nehty (Albatros 2007), doplněno o povídku Ivony Březinové Leze, leze po železe a Tomáše Tvrdého Všechno zlé je k něčemu dobré.

Zuby-nehty_jas

ANOTACE:

Druhé, upravené vydání sbírky hrůzostrašných příběhů pro mládež. Viz Zuby nehty 1. vydání. Zásadní změny oproti 1. vydání: Místo kolektivu ilustrátorů z ústecké Fakulty užitého umění a designu UJEP se ilustrátorské práce tentokrát ujal Tomáš Tvrdý, člen skupiny Hlava nehlava, který do sbírky napsal i povídku Všechno zlé je k něčemu dobré. Ivona Březinová vyměnila roli editorky knihy za roli spoluautorky a přispěla povídkou Leze, leze po železe (v knize na straně 209 – 218). Ve sbírce naopak oproti 1. vydání není povídka  Lucie Holcnerové Pusa na dobrou noc. Vyšlo v nakladatelství JaS Jany Semelkové, která kdysi stála u 1. vydání v Albatrosu.

Zuby_nehty_obal_zada

UKÁZKY z povídky Ivony Březinové Leze, leze po železe:

UKÁZKA 1: Zuby_nehty_koleje

UKÁZKA 2:

Volněji vydechla a zadívala se na dvě stříbrné rovnoběžky před sebou. Byl úplněk a světlo jako na Václaváku. Paráda! Za tři čtvrtě hodiny bude doma. Už se viděla v posteli s rozečtenou knihou, když ji zarazil divný pocit v zádech. Prudce se otočila. Nic. Jen prázdné koleje vlekoucí se do nekonečna. Pokrčila rameny a chtěla jít dál. Vtom její uši zachytily tichý zvuk. Vzdálený praskot větviček. A zase! Ve tmě za ní se cosi pohybovalo. Denisa pocítila nával strachu a spěšně vykročila. Šramot v křoví nechala za sebou. Ale nepříjemný pocit, že má v zádech něčí pohled, ji neopouštěl. A teď! Zdálo se jí to, nebo v štěrku opravdu zaslechla kroky? Znovu se obrátila. Zamžourala do téměř oslnivého svitu měsíce. Koleje netečně tekly do dálky. Navždy rozdělené údělem rovnoběžek. Prázdné jako pomačkané plechovky od koly před diskotékou. Denisa pokračovala v cestě. Snažila se rytmus kráčejících nohou srovnat s rozpětím pražců. Moc to nešlo. Nevycházely jí kroky ani mezikroky. Nepravidelné poskakování se ukázalo jako namáhavé, a to měla pohodlné najky, v kterých co krok, to pohlazení, jak hlásala úchylná televizní reklama. „No co.“ Pohodila hlavou a vyskočila na blyštivě ohlazený kov kolejnice. Pečlivě kladla nohu před nohu a vší silou si představovala, že je modelka na předváděcím molu. Obavy, že má v zádech neznámého diváka, z ní zvolna vyprchávaly. Z louky skoro slyšela burácivý potlesk neškodného hmyzu. Pohybovala se s lehkostí, ani nebalancovala. Prostě šla. Vztek na Erika z ní opadl a poslední vlny bázně zaháněla neumělým hvízdáním. Po chvíli dokonce dostala neodolatelnou chuť udělat na nizounké a hladce se lesknoucí dlouhatánské kladině hvězdu. Právě přemýšlela, jestli to v úzké minisukni narvané přes krátké legíny zvládne a… „Auuuuu! Jauuuuu! Úúúúúú!“ Ta bolest byla k nevydržení. V první chvíli ji doslova ochromila. Denisa vůbec nechápala, co se děje, kde se ten šíleně mučící vjem vzal. A proč najednou, z ničeho nic, leží na zemi a nemůže se hnout. Trvalo to snad půl minuty. Její tělo omámené strastí jako celek se teprve pak pozvolna rozdělovalo na jednotlivé části, které jejímu mozku začaly podávat hlášení. Tváří se dotýkala drsného štěrku, po celodenním horku ještě vlahého. Pravý loket ji pálil a levou paži měla uvězněnou pod tělem. Do kolena levé nohy se jí zaryl ostrý kámen, ale to nebylo to nejhorší. Epicentrum bolesti se nacházelo v pravé noze. V prstech sevřených do železných kleští. „Co to je?“ Zoufale vykřikla, když si uvědomila, že se z trýznivého sevření nemůže vymanit. Hlavou jí běžely desítky krátkých filmů o smrtících čelistech lidožravých žraloků, o vězních přikovaných za nohu železným kruhem ke skále, o nášlapných pastech v zaminovaných polích… „Pomoc!“ „Pssst! Nekřič,“ ozval se vedle ní nasládlý šepot. Vytřeštěně zachytila pohled jednoho oka. To druhé mířilo k blikotavým hvězdám. Působilo to děsivě. Ale louka dál hlasitě chrastila slastí vyhřáté noci, bolest nebolest. Utrpení utrhávaných nožiček, křidélek a hlaviček je nesdělitelné. A tráva při kosení netrpí. Nebo trpí? Denise se nezvladatelnou strastí zatemňoval mozek. Oko upřené do jejího obličeje se rozmazávalo. Cítila, že omdlí. „Po… moc…“ „Pssst. Jsem tady. S tebou.“ Z mdloby ji probudila nová vlna ostré bolesti. Pootočila hlavu a nechápavě zamžourala do oslňujícího měsíce. Pokusila se nadzvednout. Vyprostila levou ruku, přeleželou až k umrtvení. Po chvíli necitlivost vystřídalo palčivé mravenčení, jak do paže začala opět proudit krev. Na okamžik to odvedlo její pozornost od centra skutečné trýzně. Ale pak ten okamžik přešel a noha se ozvala s novou naléhavostí. Denisa znovu zvedla hlavu, aby se podívala, co ji vlastně drží. Z úst se jí vydral zděšený sten. Nohu měla bizarně zkroucenou a uvězněnou v železech. Jako zajíc, kterého jednou našli s dědou chyceného v pasti nachystané pytlákem. „Dědo!“ Sama se polekala nesmyslnosti svého volání. Děda před třemi lety umřel. Ten už jí nepomůže. Ale kdo jí pomůže? „Pomoc! Je tu někdo?“ Postřehla vedle sebe pohyb. „Nekřič, broučku. Jsem tu.“ Do mozku se jí prodralo vědomí přítomnosti někoho cizího. Zamlžená tvář s rozbíhajícíma se očima. „Tak mi přeci pomozte!!“ Vydala na prosbu tolik energie, že znovu málem omdlela. A přitom se jí z hrdla vydralo jen žalostné pípání. Jako když babička podřezává kuře. „Udělejte něco!“ „Vždyť dělám… Dívám se.“

ZN_hrbet RECENZE 1:

Hororové povídky pro mladé čtenáře plné děsu a nepředvídatelných okamžiků Červen 5, 2013 in Knihy, MB http://www.superrodina.cz/2013/06/05/hororove-povidky-pro-mlade-ctenare-plne-desu-a-nepredvidatelnych-okamziku/ http://www.addtoany.com/share_save – url=http%3A%2F%2Fwww.superrodina.cz%2F2éíéčářéěříýžůéíéčářéěříýžůhttp://www.addtoany.com/share_save – url=http%3A%2F%2Fwww.superrodina.cz%2F2 //www.jasknihy.cz/index.php/nove-knihy-jas/144-zuby-a-nehty-19-1-hruzostrasna-povidka//www.jasknihy.cz/index.php/nove-knihy-jas/144-zuby-a-nehty-19-1-hruzostrasna-povidka Pohled dětí, teenagerů a dospělých na hororové příběhy je rozdílný. Na rodiče jdou mrákoty už jen, když musí poprvé vyprávět Červenou Karkulku. Vždyť je to pořádný masakr – požírání lidských bytostí a poté řezání zvířete za živa. Z vlka se stává jakési bezžilní monstrum, plyšový živoucí zlobivý vak, do kterého se vejde hodná babička i trochu neposedná Karkulka. Malé děti povyrostou, přestanou poslouchat pohádky před spaním, vrhnou se na čtení a postupem věku volí takové žánry, které se jim líbí, nebo se nechají svést kamarády, reklamou, rodiči či paní učitelkou. A mohou být mezi nimi i horory. Myslela jsem si, že tvrdší knihu pro mladší čtenáře než trilogie Spící město jsem neviděla. Běhal mi mráz po zádech, bála jsem se text dočíst do konce, natož se pustit do druhého dílu. Z pozice matky jsem vnímala celý příběh psychicky zdrcená: rodiče spí a děti si musí se vším poradit samy; vznikají pouliční gangy a hlavně – nespí všichni dospěláci, jen ti, kteří byli rodiči. Maximalizuje se zlo a ubližováno je právě bezbranným dětem. Příběh je psaný velmi reálně a působivě. Vůbec nemáte pocit, že by se jednalo o fikci nebo pohádku. Autor jako by hypoteticky nastoloval eventuální situaci: co by – kdyby… A před nedávnem se mi dostaly do ruky Zuby nehty. Už jsem s ní (i když vlastně bez ní) zažila jeden menší horor, o kterém jsem se zmiňovala v předchozím příspěvku. Celá kniha se skládá z dvaceti povídek s hrůzostrašnou tématikou. A budete se opravdu pořádně děsit. Nejedná se o žádné uměle naservírované mejdlíčko, skutečně poteče krev. Z výlevky v koupelně vytáhne pařáty neznámá příšera, která po tmě chytne nic netušícího obyvatele bytu za hlavu a mlátí s ní o umyvadlo, dokud to není zralé na chirurgii. V lepším případě. Živý plot na zahradě si také rád smlsne na krvi: s vyděšeným výrazem nalézáte v jeho blízkosti doslova vycucnuté krtky, kočku Kunhutu, sousedovic psa… Jenže to je teprve začátek. Dřevina má pořád hlad a zachtělo se jí většího sousta. Co takhle přímo člověka? Pro mnohé teenagery může být noční můrou prázdný kredit na mobilu. Co kdyby tu byla možnost získat neomezené možnosti. Provolat, kolik budu chtít a vše zadarmo! Jen to má jednu vadu na kráse. Pokud neseženete nikoho dalšího do téhle pyramidy, bude vás to stát život. A to je jen náčrt některých příběhů. Nerada bych zde prozrazovala tajemství všech povídek. Těžko byste pak mohli být překvapení; strach vás ale stejně nemine. Jelikož při volbě čtiva upřednostňuji raději jiný žánr, není tedy divu, že jsem měla vytřeštěné oči a dýchala rychle a přerývavě. Nejen zubatá na obalu, ale také nakladatel varuje před kousanci, škrábanci a nočními můrami. Zvládla jsem to. Musím se pochválit: noční můra mě ze spaní naštěstí nevzbudila, ani nebezpečná hrbatá loutka, či vlasy, které si žijí vlastním zkázonosným životem. Naštěstí. Protože to s lidmi nikdy nemyslí dobře. Jedno je na této knížce oproti jiným hororům fajn. Celou dobu, i když se děsíte a třeštíte oči, cítíte, že je to fikce. Že jde jen o působivý děsuplný text. Je to taková luxusní předehra pro další level hororů, u kterých se pak bojíte opustit i vlastní pokoj a slyšíte dříve nevnímané zvuky, jež se vám zabodávají do hlavy jako ostré hřebíky. Každý autor v Zuby nehty píše odlišným slohem. Vznikla tak zajímavá kombinace různých nápadů a techniky psaní. Nejlépe se mi četl příběh Poslední metro Kateřiny Hejlové. Nepatří sic k těm nejhrůznějším, ale Kateřina Hejlová prostě nezklame krásnou stylistikou. Instinktivně zkřížila paže před obličejem. Bylo to zbytečné. Její drobné ruce nemohly zabránit zásahu otcovy tvrdé pěsti. Věděla, že ji udeří. Jen nečekala, že rána bude tak surová. Zalapala po dechu. Oči se jí zalily slzami. Neřekl jediné slovo. Ani se na ni nepodíval. Prudce strhl z věšáku kabát, zabouchl za sebou dveře zmizel ve tmě. Bolest. Její věrná družka. Vlastně jediná, kterou má. Vědí o sobě všechno. Jak by také ne, když se znají už tak dlouho. (121) Největší dynamiku má pak povídka Zuzany Frantové Pomykalové, Noční bojovka. V krátkých odstavcích se zde střídají pohledy dvou vypravěčů, kteří však celý příběh neprožívají společně. V určitém bodě se střetávají a pak zase míjejí a jejich linka se odvíjí samostatně, přesto vzájemně ovlivněná. Noční bojovku budete mít přečtenou nejrychleji, i když není nejkratší: navršení tempa rychle míjejících písmenek dokázala autorka skutečně bravurně. Do knihy přispěly Ivona Březinová, Zuzana Franta Pomykalová, Kateřina Hejlová, Tomáš Heřman, Jiří Holub, Ladislav Karpianus, Ivana Musilová, Hana Poláková, Martin Strnad a Tomáš Tvrdý, který se také postaral o ilustrace. A ještě jedna působivá ukázka: Když ublížím, tak celý ztuhnu. Spadnu na zem, ležím a vychutnávám si ty slastný okamžiky bolesti někoho jinýho. Dělám to v noci, když všichni spí. Řev jednoho probudí ostatní a ti se taky rozbrečí. Mají strach a chtějí utěšit. Sestra přijde, ale nikomu nepomůže. Křikne svoje: „Spát!“ a zase odejde. A já se blaženě culím pitomým úsměvem na tváři plyšovýho medvídka, kterýho jsem ovládl, a čekám, až mě někdo sebere, řekne: „Komu ses ztratil?“ a přidělí mě dalšímu z malých pacientů. Nejlíp přímo do postýlky. To pak vždycky počkám, až nemocný usne. Jak jsem teď měkký, zkoušejí na mně spát, ale dávám si pozor, abych měl packy volný. Obejmu ten malý krček a začnu škrtit. (203, Z. Frantová Pomykalová, Medvídek) Blíží se konec školního roku, a tak pokud chcete před prázdninami své starší školáky trochu vyděsit, nebo uspořádat rozlučkovou večerní párty s baterkami pod dekou při čtení „hustých“ hororů, tak můžete zkusit Zuby nehty. V potemnělé místnosti se správně načatou atmosférou vám možná začnou drkotat zuby, či se pustíte do okusování nehtů. MB

RECENZE 2:

Hrůzyplná četba, u které budete drkotat zuby a okusovat si nehty Sobota, 15 Červen 2013 05:00 Radka Mothejzíková http://www.kultura21.cz/literatura/6883-zuby-nehty /component/mailto/?tmpl=component&link=14198910f26df7ea9deaa08574365a7644af2274/component/mailto/?tmpl=component&link=14198910f26df7ea9deaa08574365a7644af2274/literatura/6883-zuby-nehty?tmpl=component&print=1&layout=default&page=/literatura/6883-zuby-nehty?tmpl=component&print=1&layout=default&page= Již dlouho jsem nečetla žádný pořádný horor ani strašidelný příběh. Jsem ale fanouškem mistra filmového hororu Alfdeda Hitchcocka a spisovatele Stephena Kinga, jenž je autorem několika excelentních knih tohoto žánru. K jeho nejznámějším patří horor „To“, který byl rovněž zfilmován. A právě na něj jsem si vzpomněla hned při čtení prvního příběhu v knize povídek nazvané Zuby nehty. Kniha nakladatelství Jas je složena z 19+1 hrůzostrašné povídky od deseti autorů, vyšla nedávno a slavnostně pokřtěna byla na veletrhu Svět knihy. Přítomní tvůrci hororových povídek do ní při té příležitosti zaryli své nehty a zakousli zuby, aby ji stylově uvedli do společnosti natěšených čtenářů. Ti již nedočkavě čekali se zakoupenými výtisky, aby ulovili kýžené autogramy. A proč mi první příběh připomněl Kingovo To? Hlavní roli zde totiž hrají odtokové roury umyvadla a vany, z nichž se cosi podezřelého ozývá. Sice je to jen nevinné chi chi chi, ale hra, která za chvíli započne, rozhodně k smíchu není. Jednotlivé povídky jsou o věcech běžně se vyskytujících v našich životech, avšak nabývajících netušených a hrůzyplných rozměrů. Některé příběhy jsou založené na poměrně obvyklém strachu ze samoty, temnoty či něčeho ošklivého, neznámého. Nechybí motivy závisti a zloby, zločinu a trestu, pocitu viny. Základem povídek jsou reálné situace ze života dětí od těch menších až po teenagery. Řeší se například problémy s nedostatkem kreditu v telefonu, pobyt doma poprvé o samotě bez rodičů, obavy z příchodu Mikuláše a Čerta, nespokojenost s dárkem, záhada mizejících spolužáků a ztrácejících se bot, nepříjemné pocity při noční jízdě metrem, šikana, pocit vyčlenění z kolektivu. Díky tomu budou dětskému čtenáři opravdu blízké a snadno jej vtáhnou do děje. Další vývoj příběhů již sleduje hororovou linii vinoucí se dle fantazie jednotlivých autorů a podle stupně jejich otrlosti. Musím podotknout, že se jedná o historky skutečně drsné, naplňující pravý význam pojmu horor. Pravda, jsou i odstavce, kde se člověk trochu zasměje, ale kapka odlehčení je zde skutečně na místě. Jednotlivé kapitoly jsou přiměřeně dlouhé – tak, aby pozornost čtenáře byla udržena dostatečně a neunikl základ a poté pointa příběhu. Vypravěčský styl je většinou pojat jako sdělování osobních zážitků hlavních hrdinů a také díky tomu má čtenář pocit, že je přímo u toho. Originální nápady jistě zaujmou, poučení, která z příběhů vyplývají, snad také dopadnou na úrodnou půdu. Myslím, že varování uvedené na obalu knihy, má v tomto případě opravu reálný základ: „Tato kniha způsobuje nespavost a noční můry.“ Ale kdo najde odvahu a přece jen se do čtení pustí, bude se jí držet ZUBY NEHTY! RECENZE 3: Plnokrevné horory pro mládež Vytvořeno 29. 6. 2013 3:00 Autor: Jiří Lojín http://www.vaseliteratura.cz/recenze/pro-deti-a-mladez/3297-zuby-nehty.html Možná bych měl spíš do titulku napsat „plnotučné“, jako kontrast k „lite hororům“, které ovládly současnou literaturu pro děti a mládež. Napřed však malé vysvětlení – co myslím tím hororem lite. Jde především o romantické upíří a vlkodlačí příběhy, které spojují tradici klasických drákulovských příběhů s dívčími románky. Vlna popularity takové literatury se nedávno zvedla tak vysoko, že je potřeba si vážit pokusů o návrat k tradicím, kdy zlo je zlem a mladičké dívky se nezamilovávají beznadějným a vášnivým způsobem do unylých upířích mládenců. V tomto smyslu jsou všechny povídky sbírky Zuby nehty, napsané českými autory, velmi zdařilé. O tom, že mladí čtenáři ještě zcela nepozbyli dobrého vkusu, svědčí fakt, že kniha Zuby nehty se dočkala již svého druhého vydání. Povídky jsou určeny pro děti ve věku okolo deseti a více let, stejně staří jsou i jejich hrdinové. Náměty jsou inspirovány strachy, které takové děti mívají, a také strašidelnými historkami mezi nimi rozšířenými. Je pravda, že nejúčinnějšími náměty jsou „urban legends“, povídačky, jejichž strašidelnost je prověřena léty, po která kolují v ústním podání, vyprávějí se na párty a táborech. Většinou jsou zaměřeny jen na děsivou zápletku a příliš se nezabývají logikou, vypravěčům nejde o zasazení do reálu. Podobně je to i ve většině povídek uveřejněných ve sbírce Zuby nehty. Záměrně opomíjejí skutečný svět a plně se soustředí na vnitřní prožitky svého hrdiny, izolovaného od vnější pomoci, nekomunikujícího s okolím. Taková jsou pravidla hororů – hrdina se pomoci nedovolá, a pokud ano, je mu to málo platné. Buď pomocník přijde velmi brzy o život, nebo se z něj vyklube sadistický vrah. Často jsou zdrojem podivných jevů zvířata nebo rostliny, nadané nezvyklými vlastnostmi, jako třeba Živý plot Ivany Musilové nebo Zavřené dveře od Hany Polákové. Děs ale nemusí být konkrétní, může to být například něco skrývajícího se výlevce (Jiří Holub – Chi chi chi), nepochopitelné dění (Martin Strnad – Za zdí) nebo obživlé vlasy v povídce Vlasy, vlasy, kolik je vás asi? také od Martina Strnada. Velmi působivé bývají horory, v nichž se nic nadpřirozeného neskrývá. Lidé zastírající svou tvář, zvuk těžkých bot v osamělé uličce, stín nože na protější zdi, sípavý dech neznámého muže – atributy situací, které dokážou vyděsit právě svou reálností. Do takové skupiny povídek patří Poslední metro Kateřiny Hejlové, do něhož autorka dokázala přidat i velmi vážný problém týraných dětí, Večírek ve dvou od Tomáše Heřmana, Cedulka pro Jakuba Jiřího Holuba nebo Holka z výtahu Martina Strnada, která kombinuje skutečnou týrající postavu s duchy. S dušemi vtělujícími se do neživých předmětů se setkáváme poměrně často. Ve sbírce jich také několik najdeme. Třeba zlou loutku z povídky Polichinello (Ladislav Karpianus) nebo chlapce, který se po své smrti vtělil do hračky medvěda (Zuzana Frantová Pomykalová – Medvídek). Podobné téma nalezneme i v povídce Ukradené duše Tomáše Heřmana. Klasické duchařské příběhy najdeme v povídkách Dobrou noc, paní knihovnice Tomáše Heřmana, Markéta byla rychlejší Jiřího Holuba, Noční bojovka Zuzany Frantové Pomykalové. Příběhy o hypnóze a nemožnosti navrátit se zpět se nechal inspirovat Jiří Holub v povídce Návrat do tmy. Ladislav Karpianus povídačky o sousedkách – stařenách připomínajících čarodějnice – zapracoval do své povídky Červené oči. Dětské mikulášské trauma zachytil Tomáš Tvrdý v povídce Všechno zlé je k něčemu dobré. Nové technologie ve spojení s klasickým pojetí hororu je Operátor Tomáše Heřmana. Autoři některých povídek pracují s představou, že mladému čtenáři je potřeba zápletku podávat srozumitelně, dopodrobna mu ji vysvětlit. Někdy zapomínají, že horor je především uměním náznaků, že stín nože je děsivější než nůž sám. Ukázkově to zvládla v poslední povídce Leze, leze po železe Ivona Březinová. Nezletilá dívka Denisa tajně navštíví diskotéku v naději, že se jí bude věnovat její idol Erik. Ten se ale věnuje úplně jiné dívce, Denisa musí jít domů sama. Nejlépe to jde po kolejích, ovšem jen do chvíle, než se jí zachytí noha do výhybky jako do pasti. Už jen tento námět by na povídku stačil, autorka však míří ještě dál. K Denise si přisedá neznámý muž a jen ji pozoruje. V tom, jak je nedefinovaný a neuchopitelný, tkví účinek celé povídky. Autorka nechává prostor čtenářově fantazii. Nevnucuje mu svůj názor na pohnutky toho záhadného muže. Povídková kniha Zuby nehty je i přes určitou kostrbatost některých povídek významným přínosem v literatuře pro děti a mládež. Signalizuje, že horory nejsou jen naivními romantickými love story typu Stmívání, a to, že klasické postupy jsou účinné a poutavé. Knihu Zuby nehty vydalo nakladatelství JaS

ROZHOVORY:

„Prostě jsme psali a hledali nová témata,“ vzpomíná na vznik lekavých povídek Zuby nehty Jiří Holub Neděle, 07 Červenec 2013 05:00 PhDr. Jana Semelková http://www.kultura21.cz/rozhovory/7063-zuby-nehty Rozhovory Po pěti letech opět vyšly Zuby nehty – lekavé povídky autorů sdružujících se v tvůrčí skupině Hlava nehlava. Aktuální vydání má nové ilustrace, nové dvě povídky, naopak jedna schází. I po nějaké době Zuby nehty baví, respektive straší čtenáře a rozšiřují okruh fanoušků. Nyní máte šanci se dozvědět, jak se píší horory – a nejen to. Otázky jsme položili deseti autorům těchto povídek a ti na ně odpověděli a ptali se i mezi sebou. Kdo? Jiří Holub, Martin Strnad, Zuzana Frantová Pomykalová, Ladislav Karpianus, Kateřina Hejlová, Tomáš Tvrdý, Ivana Musilová a Ivona Březinová. Jiří Holub má v knize čtyři z dvaceti povídek. Jiří, jste ze všech nejpilnější? Nebo máte vztah k lekání a strašení vřelejší, než ostatní? Mne například velmi vyděsil tajuplný kabinet – kde se ve vás vzala fóbie z kabinetů? Už si ani nepamatuju, jak se to tehdy seběhlo, prostě jsme psali a hledali nová témata, ládovali je do krátkých povídek s tím, že se z nich něco vybere – no a u mě se stalo, že byly vybrány hned čtyři. O píli bych u sebe nemluvil, ale to tehdejší nadšení, že by z toho mohla být knížka a nejen další čmáranice do šuplíku, to nás tak nějak popohánělo a s nadšením jsme hodinu co hodinu nosili texty, které jsme po veřejném čtení upravovali, až z nich vznikly Zuby nehty. Co se strachu týče, vždycky mě bavilo strašení, lekání, věci mezi nebem a zemí, věci černé jako dehet nebo aspoň dědův nehet. Strašili jsme se za letních nocí prožitých na přehradě tak moc, že se divím, že jsme to tenkrát přežili bez úhony. Moje práce mě pak zavedla do hradů a zámků, kam strach taky patří, takže možná můžu odpovědět: ano, jsem děsivé stvoření 🙂 Kabinetový horor Cedulka pro Jakuba vznikl jako druhý, ale rozhodně nepramenil z dřívějších strachů, které by se ke kabinetům vázaly. Něco jako Kdyby tisíc kabinetů z toho prostě nebude. Je ale pravda, že jsem si díky téhle otázce všiml, že se kabinet jako téma objevil ještě v několika mých knihách, takže možná, podvědomě… by se tam i něco našlo. Ještě pro vás máme otázku vaší kolegyně Zuzany Frantové Pomykalové: Ráda bych věděla něco z niterného zákulisí vzniku povídky Markéta byla rychlejší. Na většině besed jsem četla právě Markétu, je výborná nahlas, umím zpaměti celé pasáže, ale vůbec nevím, co stálo za jejím vznikem. Nečekám, že autorova zkušenost, ale zajímalo by mě, kdy tě napadla, případně, kdy a za jakých okolností tě přepadla? Markéta byla rychlejší je asi moje nejoblíbenější povídka. Děti mají mnohem raději strašidelné a hnusné Chi chi chi, ale já mám nějaký podivný vztah právě k téhle „nejobyčejnější“. Je lehká, dobře se čte, a to i nahlas, a nechybí jí určitá nostalgie letních večerů a nocí, mládí, které předává vládu dospívání – nevím, sám netuším, co stálo za jejím vznikem. Prostě se mi povedla první věta a pak už to šlo samo, až do pro mě překvapivého konce. A musím říct, že se někdy hrozně stydím, ale zároveň jsem moc rád, že Markéta byla tý noci u rybníka přece jen rychlejší… Hned na druhé místo se, co do počtu zařazených povídek, zařadil Tomáš Heřman. Jedna z povídek se odehrává v knihovně. Zuzana Frantová Pomykalová nám za autora práskla: Já na Tomáše prozradím, že tuhle povídku chtěl původně u nových Zubů nehtů vynechat. Netuším proč. Že by byla jeho e-mailová schránka plná zoufalých ředitelů knihoven, protože knihovnice i čtenáři nechtějí do knihovny strčit ani nos? Nakonec ji – k radosti dětí i spoluautorů – nevyřadil. Martin Strnad přispěl do sbírky třemi povídkami, v jedné z nich se objevuje motiv nekontrolovatelně rostoucích vlasů. Martine, čím konkrétně vás děsí pokrývka hlavy? Upřímně řečeno mě neděsí pokrývka hlavy jako taková, ale představa že nějaká část mého těla se obrátí proti mně. Děsí mě bezmoc a právě fakt, že člověk ubližuje sám sobě a třeba přes ony vlasy jako v mé povídce, je právě ukázkou takové bezmoci, ve které bych se nikdy nechtěl ocitnout. Zuzana Frantová Pomykalová zasadila svou povídku do prostředí letního tábora. Zuzano, jezdila jste na tábory a něco podobného tam prožila? Bojíte se snad nočních bojovek? Kdysi jsem chtěla vzbudit ochranářské sklony v mém vyvoleném a tvrdila mu, že v noci na hřbitově bych se hrozně bála. Vážně jsem si myslela, že jo. Možná jsme jen narazili na hřbitov s hodnými duchy, ale strach z toho nešel. Na tábory jsem každopádně jezdila a bojovky absolvovala, nikdy tedy takovouhle, ale světýlka, strašidla i mrazení v břiše, když se noříte to půlnočního lesa, kam se člověk jen tak nedostane, protože se tam nesmí, to všechno tam bylo :-). Také bych chtěla vědět, proč je druhá povídka z nemocničního prostředí, přihodilo se vám v nemocnici něco nemilého? V jedné nemocnici jsem jako malá ležela, ale skoro vůbec si na to nepamatuju. Možná to skutečně byla taková idylka k zapomenutí. Co když se tam ale naopak děly hrozné věci, které se moje podvědomí rozhodlo vytěsnit a při psaní hororu to takhle vyplulo na povrch?! Neměla bych zkusit hypnózu? Tak to je otázka do pranice, ale pozor! Podle Jiřího Holuba hypnóza také nemusí být bezpečná! Zvažte situaci důsledně! Kateřina Hejlová umístila svůj děsivý příběh do pražského metra. Dnes žije v anglickém středozemí. Kateřino, když jste na návštěvě v hlavním městě, děsí vás londýnské metro stejně jako to pražské? Sbíráte nové náměty na děsuplné příběhy v Anglii? Přiznám se, že jsem londýnské metro využila jen párkrát v životě. Mnohem raději se toulám metropolí po svých. Člověk se nachodí, ale smysly pracují naplno a z každé návštěvy si odnesete nesrovnatelně víc, než když se mačkáte v přeplněném „tube“. Nicméně londýnské metro je nejstarší podzemní dráhou na světě, takže „duchové“ a minulost tady na vás dýchají odevšad. Ostatně jako z celé Anglie. Myslím, že každý, kdo za Kanálem někdy byl, vám potvrdí, že nouzí o děsuplné náměty tady spisovatel trpět rozhodně nemůže. Ještě jedna otázka od spoluautorky Zuzany Frantové Pomykalové: V Čechách si každý stěžuje na nedostatek času a sní, že odjede někam, kde nikoho nezná, kde se zavře před světem a napíše román! Tedy ne ledajaký román, ale takový, který změní svět! Funguje to? Nebo to tak není, protože buď chceme psát a čas si najdeme a ten velký humbuk o izolaci je jen další výmluva před námi samými i dotěrnými zvědavci? Myslím, že tohle je hodně individuální. Věřím, že je spousta spisovatelů, kteří k psaní skutečně potřebují jistou míru izolace, a k tomu se zdá cizí prostředí ideální. A jinému prostě stačí, když za sebou zamkne dveře pracovny, vypne mobil a ponoří se do psaní. Já patřím k té druhé skupině. Psát dokážu v podstatě kdekoli. Pokud však jde o sbírání inspirace, nedám na cizí prostředí dopustit. Ladislav Karpianus připojil dvě povídky. Děsivější mi připadá ta o červených očích, které nás všude sledují. Měl jste někdy pocit sledování? Nebojíte se po ránu koukat do zrcadla? Ne, že bych se nějakým způsobem bál koukat poránu do zrcadla, to ne. Ale běžně mi trvá někdy až hodinu, než můj mozek po probuzení nastartuje, není tedy v mých schopnostech poránu řešit ještě mou vizáž. O to víc se ale na mě pak bojí koukat lidé kolem, když vyjdu z bytu. A co se týče sledování. Kdysi jsme bydleli v baráku, kde se ve sklepě topilo ještě v kotli uhlím. Kdykoliv jsem se v noci jako malý špunt vracel ze sklepa domů, vyběhl jsem schody tak rychle, že by i Rocky záviděl. Nevím proč, ale děsila mě představa, že za mnou někdo běží ještě rychleji a já to nestihnu včas zpátky do našeho bytu. Tomáš Tvrdý napsal povídku čertovskou a také vytvořil působivé ilustrace ke všem příběhům. Tomáši, který z nich vás vyděsil nejvíc. A co se týká vaší povídky – máte strach z nadpřirozena? Co vy a čerti? Nejvíce mě vyděsila povídka Jirky Holuba – Návrat do tmy. Nešlo ani tak o pohřbení zaživa či krysy, ale o samotný akt zahrávání si s nadpřirozenem. Nikdy nemůžeme vědět, co se může stát. Z nadpřirozena strach nemám, spíše se přikláním k velkému respektu. Mohlo by se zdát, že čím je člověk starší, tím méně věří na zázraky a nadpřirozeno, až se nakonec stane to, že přestane věřit úplně. Ve většině případů to tak je, ale život bez nadpřirozena mi přijde nudný, i když na čerty nevěřím. Alespoň ne na ty, co chodí v prosinci s Mikulášem. Ivana Musilová se poprala v povídce s plotem, živým plotem. Ivano, už víte, čím se živí živý plot? Kdybyste psala horor dnes, byl by znovu o nenažraném plotě nebo jste mezitím získala novou fóbii? Pokud ano, pak jakou? Dnes bych asi napsala něco dle aktuálnějších zkušeností. Nejspíš o lidech, co nemají rádi sami sebe, natož druhé a rozhodnou se vám systematicky ničit život. Třeba jenom proto, že se jim nelíbíte. Nevím, jestli je to téma pro horor, možná spíše pro psychologický thriller. Říká se tomu libozvučně šikana, ale libé to není, snad jen samotným tyranům. A to ještě kdoví jestli. 🙂 Časem ale všechno přestane být fóbií a stane se to zkušeností. Kéž se všechny vaše strachy stanou zkušeností, byť v takovýchto případech dost drsnou. Ivona Březinová byla v prvním vydání sbírky editorkou knihy a vůdčí osobností skupiny. Tentokrát si také vyzkoušela napsat horor. Ivono, jak vám to šlo? Pokud vím, horory nejsou vaším šálkem kávy? To opravdu nejsou. Na každé besedě s dětmi se znovu a znovu přesvědčuji, že školou povinní čtenáři horory doslova zbožňují, a nepřestávám se tomu divit. Jen pár z nich se přizná, že hrůzostrašné příběhy jim, stejně jako mně, k srdci nepřirostly. Nevím, jestli to je mou zjitřenou fantazií, ale horory prožívám prakticky denně. Stačí podivný šelest, pohyb stínu v zahradě, houkání sanitky, to, že mi některá z dcer nezvedá telefon… a okamžitě se mi před očima rozjíždějí hororové příběhy plné barvitých scén a vypjatých dialogů… mohla bych sednout a hned psát. Ale většinou mám rozepsané úplně jiné texty a tyhle strachy beru nakonec s humorem jen jako výkřiky unavené mysli a zdržování od práce, která mě baví. I když… se sbírkou Zuby nehty je to trochu jinak. Tahle kniha pro mě znamenala měsíce intenzivní a navíc zajímavé spolupráce s partou mladých spisovatelů. Poprvé jsem si vyzkoušela, jaké to je, když autor pracuje v týmu, když něco vzniká ve skupině, když nápady létají jako pink-ponkové míčky, vznikají i zanikají během pří, bojů i nevyhnutelných ústupků. Výsledek celé té práce na hororech mě vlastně velmi nadchl. I proto jsem zas tak moc neváhala, když mě někteří členové skupiny Hlava nehlava při druhém vydání knihy vyzvali, abych se k nim tentokrát přidala jako spoluautor. A tak jsem do své povídky vložila jeden ze svých skutečných strachů. Okamžik, kdy jsem kráčela po kolejích a kdy se mi po letmém upozornění kamaráda rozběhl před očima jeden z mých „filmů“. Pokud vás autoři sbírky lekavých povídek zaujali svými odpověďmi a neznáte Zuby nehty, pak nezbývá, než je otevřít a číst. K letním večerům se hrůzostrašné příběhy velmi dobře hodí. Za čtenáře se ptala: Jana Semelková

ČLÁNEK:

Ve Fantazii se víc smálo, než bálo, i když se četly horory z knihy Zuby nehty http://www.kultura21.cz/ostatni/6937-zuby-nehty-krest Sobota, 22 Červen 2013 05:00 PhDr. Jana Semelková V pondělí 17. června pražilo slunce o sto šest. Ještě v pět odpoledne bylo v pražských ulicích nedýchatelně. Přesto, možná i právě proto, zavítali fanoušci hororů do Knihkupectví a vinotéky Fantazie na Tylově náměstí, kde se konalo autorské čtení a o knihách klábosení s autory tvůrčí skupiny Hlava nehlava. Ve Fantazii je totiž ve vedrech příjemně, kamenné stěny chladí, žhavé paprsky se sem jen tak neproderou, a když je o čem povídat, není důvod nepobýt. Co přesně se tu třetí červnové pondělí odehrávalo? JaS nakladatelství před měsícem a kousek vydalo nově sbírku lekavých povídek Zuby nehty. 19 + 1 hrůzostrašná povídka. Po této knížce už byl nějaký pátek „hlad“ mezi náctiletými. Nové vydání žádané knihy přineslo několik zásahů – změnil se formát i barevnost, jedna povídka zmizela úplně a nahradily ji dvě nové, nové jsou také ilustrace, které vytvořil člen tvůrčí skupiny Tomáš Tvrdý. Kniha měla křest přesně před měsícem – v květnu – na pražském veletrhu Svět knihy. Ve Fantazii se autoři setkali podruhé se čtenáři a fanoušky hororů. Pořadem provázeli Tomáš Kříkava a René Nekuda, kteří podrobili čtyři přítomné autory (sbírku vytvořilo deset autorů, avšak všichni do Prahy dorazit nemohli) – Ivonu Březinovou, Zuzanu Frantovou Pomykalovou, Tomáše Tvrdého a Ladislava Karpianuse řádnému výslechu. Nešetřili ani redaktorku nakladatelství Janu Semelkovou. Hned zkraje večera musel Tomáš Kříkava divákům vysvětlit, proč drží v ruce Zuby nehty s ukousnutým rohem. O ten kniha přišla v Holešovicích, kdy při křtu měli autoři drásat nehty a lehce zuby skousnout novinku. Tomáš Tvrdý vzal pokyn moderátora tehdy doslova a knize ukousl roh. Výtisk zůstal jako vzácný artefakt Tomáši Kříkavovi. Ten jej chrání jako oko v hlavě. Ukousnutý růžek je pak uložen v archivu nakladatelství, jak potvrdila na pondělním setkání redaktorka Jana Semelková. Tomáš Kříkava vítá přítomné a představuje knihu Zuby nehty. 19 + 1 hrůzostrašná povídka Atmosféra ve Fantazii byla fantastická: vyprávělo se, vzpomínalo, zaznělo několik úsměvných historek, takže se zdálo, že o horory vlastně vůbec nepůjde. Trošku děsu a hrůzy přineslo až čtení úryvků, kterého se zhostili postupně Ivona Březinová, Ladislav Karpianus a Tomáš Tvrdý. V závěru došlo na dotazy diváků. Nejmladší z přítomných se třeba zeptala ilustrátora Tomáše Tvrdého: „Proč na obálce chybí nehty?“ Těžká otázka na odpověď, že? Ilustrátor se nedal a bravurně odpověděl. Příjemný podvečer zakončila autogramiáda, pak se ještě klábosilo mimo zápis, asi se nikomu z Fantazie domů nechtělo. Bylo opravdu veselo, i když šlo o horory Dokonce i vodicí pes autorky a publicistky Ilony Fryčové, která přišla podpořit své kolegy z tvůrčí skupiny Hlava nehlava, se nenudil a vydržel po celou dobu naslouchat, aniž by „člověky“ čímkoliv rušil. Vodicí pes Ilony Fryčové připraven k odchodu Fotografie: Eva Frančeová

INFO V TISKU: Zuby nehty Blesk

Noční můry nespí

28 hrůzostrašných povídek z dílny skupiny Hlava nehlava, která vznikla na seminářích tvůrčího psaní Literární akademie. Sbírku sestavila Ivona Březinová.

  • Rok vydání: 2011
  • Napsáno: 2010
  • Stran: 452
  • Žánr: hororové povídky
  • Ilustrátor: Klára Mayerová
  • Nakladatel: XYZ
  • Náklad:
  • ISBN: 978-80-7388-481-9
  • Poznámka: Sbírka povídek tvůrčí skupiny Hlava nehlava a dalších studentů Literární akademie. Povídky vybrala a seřadila Ivona Březinová.

NocniMury

ANOTACE:

Tvůrčí skupina Hlava nehlava je umělecké seskupení, které vzniklo na seminářích tvůrčího psaní Ivony Březinové. Členové jsou tedy studenti a absolventi Literární akademie, BcA. Nebo MgA. A kniha Noční můry nespí je už jejich pátým společným knižním počinem. Všechny jejich knihy jsou určeny mládeži.
Horory Zuby nehty (2. vydání)
Dobrodružné příběhy z exotického prostředí Tisíc jizev
Detektivky Ruce vzhůru!
Erotické povídky pro mládež od 15 let Nahoře bez… a dole taky
Po knize hororů Zuby nehty se v knihkupectvích brzy zaprášilo, a to byl také důvod, proč nyní Hlava nehlava přichází s novou sbírkou hrůzostrašných povídek s názvem Noční můry nespí.
Na 450 stranách textu se vyřádilo 18 autorů, kteří vám přinášejí 28 povídek, při kterých vám půjde mráz po zádech. Autoři v nich vycházeli ze svých vlastních strachů, obav a fobií. Knihou se prohánějí tajemné přízraky, démoni a strašáci všeho druhu, ale i zrůdy naprosto reálné, opravdové, které řádí v temných uličkách měst nebo třeba na internetu. Každý si v knize najde něco svého, nějaký svůj strach, který když překonáme, bude nám líp. Prožití strachu nad knihou může být příjemný adrenalin. Někdo prostě skáče padákem, někdo čte hororové knížky.
Tvůrčí skupina Hlava nehlava je tu mimo jiné i proto, aby i nečtenáře přitáhla od počítačů ke knihám. A občas se jí to i daří. Jak její členové potutelně říkají – Noční můry nespí. A po jejich přečtení nebudete spát ani vy.

OBSAH:

Tomáš Tvrdý: Kniha zla
David Šváb: Zuby za plotem
Klára Mayerová: Duchna
Jiří Holub: Cop
Jan Varga: Děsivé svědectví
Božena Štibingerová: Smrt z hadího doupěte
Zuzana Frantová: Šílený sochař
Kateřina Hejlová: Půlnoční zrcadlo
Tomáš Tvrdý: Rozinky
Kateřina Hejlová: Aqua mala
Kristýna Lyachová: Let OK 9120
René Nekuda: Jezero nočních múz
Zdeněk Ležák: W.I.T.C.H.ka
Veronika Dziaková: Pevný jako skála
Tomáš Kříkava: Protokol
David Šváb: Posel smrti
Anna Dlouhá: Peklo
Jan Urban: Slibné rande
Tomáš Tvrdý: Brouk v hlavě
Tomáš Heřman: Po mně potopa
Veronika Dziaková: V kobce
Zuzana Frantová: Krásná, krásnější, nejkrásnější
Kristýna Lyachová: Hračkář
Anna Dlouhá: Kočičí postrach
Ilona Fryčová: Želivan
Jan Urban: Stíny minulosti
Zuzana Frantová: Pozor, za tebou!
Kristýna Znamenáčková: Něco