


*
Více o knize Ententýna
Víla Ententýna z tajemné knížky zachraňuje Hanušku před samotou, když si s ní kamarádky Štípa a Sába nechtějí hrát. Stačí roztočit kouzelný klobouk a vytáhnout správnou květinu.

*

ANOTACE:

Tři kamarádky (Štípa, Sába a Hanuška) si hrají na kadeřnice, na zpěvačky a na princezny. Ale v trojici vždy jedna přebývá. Zákeřná Štípa rozpočítadlem pokaždé vyřadí Hanušku. Holčička se trápí, ale doufá, že ji kamarádky mezi sebe přece jen vezmou. Zatím sáhne po knize a jejím kouzelným působením se dostane do světa hraček a her, kde poznává vílu Ententýnu. Dokud Hanuška nenajde skutečného kamaráda, je Ententýna jediná, s kým si může Hanuška hrát.
Ententýky, dva preclíky,
komu je klobouk veliký,
ten zůstane stát,
nebude si hrát!

UKÁZKY:

*

*

*
Co se stane, když do rodiny s devítiletým jedináčkem má přijít sourozenec. Příběh o ztrátě pozice rozmazlené princezny a nalézání pochopení, že láska rodičů se nedělí, ale násobí.


ANOTACE:

Devítiletá Tonča Kučerová je citlivá holčička s bujnou fantazií a bohatým vnitřním světem, ale zároveň i trochu rozmazlený jedináček. Má svůj pokoj plný hraček a rodiče, babičky i děda plní každé její přání. Největším parťákem při hrách je Tonče tatínek, s kterým měsíce budují papírovou maketu hradu. Pak se Tonča dozví, že se jí v létě narodí sestřička. Jenže ona o sourozence nestojí. Člobrd na obzoru se stává jejím úhlavním nepřítelem. Dospělí jí navíc novou situaci nijak neusnadňují a Tonča nechápe, že by se měla s novým sourozencem o cokoliv dělit, přičemž nejde jen o věci, jde o pozornost a lásku nejbližších. Nejistota a vnitřní zmatek Tonču ženou do situací, v nichž se projevuje jako sobecká a zlá. A když se miminko narodí, Tonča by byla nejradši, aby se ho ujal někdo jiný. Čím musí projít, aby pochopila, že rodičovská láska není poloviční, ale dvojnásobná?
Tonča stála jako opařená. Tak už i táta ji zradil. Věřila mu, že spolu postaví zámek a místo toho…
„Já tu Emilu nenávidím!“ vyskočila a vší silou nakopla papírová vrata ve vstupní bráně a zdvižený padací most.
Karton zapraštěl, provázky padacího mostu se přetrhly a ve vratech zela díra, že by jí princ Velen projel i na koni, kdyby už tedy nějakého měl.
„Tos nemusela,“ hlesl tatínek šokovaně.
„Musela!“ zakřičela Tonča. „Rozbiju ten hrad na cimprcampr!“
Dalším kopnutím povalila věž. Rozdupala cimbuří. Rukama odtrhla strážní věžičky na koncích zdí. Mačkala a trhala milovaný hrad jako demoliční četa a kam sáhla, tam zůstávala spoušť.
Její řádění tatínkovi dočista vyrazilo dech, takže se v první chvíli nezmohl na slovo. Teprve když spolu s hradem nakopla i džbánek s pastelkami, které se chrastivě rozprskly po podlaze, konečně se vzpamatoval.
„Antonie!“ zahromoval přísně. „Okamžitě toho nech!“
Tonča se na něj obrátila, v obličeji pokrytém slzami nezměrné zoufalství, které tatínka zaskočilo.
„Co blázníš, Tončí?“ vrtěl nechápavě hlavou. „Vždyť jsme ten hrad mohli jen rozebrat, aby šel jednou zase složit. Takhle už to asi jen tak nepůjde,“ sklonil se a rozmrzele vzal do ruky torzo jedné z bývalých zdí, roztržené a promáčklé.
Tonča vedle něj přerývaně dýchala.
„Proč jsi to zničila?“ otočil se na ni táta. „Přece víš, co nám to dalo práce. Všechno navrhnout, nakreslit, vybarvit, vystříhat, slepit… Vždyť se nám ten hrad tak povedl! Myslel jsem, že se ti líbí. Proč jsi ho zničila?“ opakoval nechápavě.
„To vy! Vy jste… všechno… zničili!“ vyrážela ze sebe Tonča přerývaně mezi žalostnými vzlyky.
„Že musíš část pokoje vyklidit pro Emilku? Ale no tak,“ položil tatínek Tonče ruku na rameno.
„Nech mě!“ uskočila stranou. „Nemáš mě rád!“
Tatínek stál v kuchyni u sporáku a vařil Tončiny oblíbené špagety. Malířské náčiní se válelo v rohu předsíně nepoužité, kbelík s barvou tatínek ani neotevřel. Všechen elán ho přešel. Občas odběhl od hrnce, v kterém míchal rajčatovou omáčku okořeněnou bazalkou, a starostlivě se připlížil ke dveřím dětského pokoje.
Tonča už nebrečela, aspoň ne tak nahlas, aby ji přes dveře bylo slyšet. Zato se zevnitř ozývalo neustálé šramocení. Co tam ta holka dělá? vrtěl hlavou.
Už za ní chtěl vejít a podívat se, co kutí, když mu zazvonil mobil. Maminka volala z nemocnice. Usmyslel si, že o Tončině hysterickém výstupu jí neřekne ani slovo, a věřil v dobré zprávy. Ve spěchu vypnul plotýnky sporáku a odběhl do ložnice.
Tonča jako by na to čekala. Sotva za tatínkem klaply dveře, vyplížila se z pokojíku s náručí plnou toho, co zbylo z jejího krásného hradu. Prosmýkla se předsíní ven na chodbu a po schodech dolů do přízemí. Cestou poztrácela několik útržků kartonu, v kterých by jen málokdo poznal někdejší cimbuří a stříšku kulaté věže, na které ještě nedávno čněl stožár s červenobílým praporcem.
Před domem Tonča zamířila rovnou ke kontejnerům na tříděný odpad. Všechny kusy hradu prostrkala škvírou určenou pro papír, až jí u nohou zbyly jen kusy látek, cíp záclony, potrhané praporky a… princezna Venuška. Tonča všechno popadla, popošla k vedlejší popelnici a bez rozmýšlení vše hodila dovnitř. Sama se jako hromádka neštěstí vrátila domů.
„Tončí, musím za maminkou,“ informoval ji tatínek. „Telefonoval jsem babičce, bude tu za půl hodiny, tak nikam nechoď,“ dodal a ve spěchu se s ní rozloučil.
„Hm,“ řekla Tonča a zůstala stát na prahu podivně poloprázdného pokojíku, který ještě nesl stopy jejího řádění.
Kuchyní voněla rajčata s bazalkou, ale Tonča necítila hlad. Jen hluboký smutek, který jí zaplavoval kotníky a zvolna stoupal až ke kolenům.
„Tak to vidíš, Venuško,“ zašeptala a vzápětí se jí obličej zkřivil novým pláčem. „Venuško, co jsem ti to udělala?“
Najednou jí to došlo. Zlost, kterou cítila vůči tátovi, mámě, vůči nenarozené sestře, vůči celému světu, si vylila na Venušce. S hrůzou si však vybavila tichý dutý zvuk, jak loutka v prázdné popelnici spadla až na dno. Tonče se zježily vlasy. Bylo jí jasné, že sama Venušku z popelnice nezachrání.
„Vando,“ řekla, když vytočila kamarádčino číslo. „Ještě se zlobíš? Potřebuju pomoct!“

Obrázkové leporelo pro nejmenší obsahuje deset veselých říkanek, které přibližují život surikatí rodinky v africké poušti.
UKÁZKY:
Jsem malá šelma a patřím mezi savce. To znamená, že se po narození živím mlékem od maminky. Jakmile povyrostu, smlsnu si na koříncích, hmyzu, ještěrce nebo žábě. Ovšem ulovím i hada. A jedovatá kobra se mě doopravdy bojí! Já se zase bojím dravých ptáků. Když se vyhříváme na sluníčku, někdo z naší velké rodiny musí pořád dávat pozor. Pokud spatří nebezpečí, křikne a všichni se hned schováme do děr v zemi. Žijeme na poušti nebo na savaně jižní Afriky. Ale klidně se na nás přijďte podívat i do zoo.
ČTENÁŘSKÁ RECENZE:
Příběh malého Honzíka, jehož pradědeček trpí Alzheimerovou nemocí. Vícegenerační soužití v jedné rodině přináší celou řadu veselých i smutných situací, které je ale nutné zvládat a řešit.
1. vydání
2. vydání
INFORMACE:
V roce 2013 jsem se stala patronkou nadace Alzheimer nadační fond. Ačkoliv moje knihy patří především dětem a dospívajícím, problematika knihy Lentilka pro dědu Edu propojuje nejmladší generaci s tou nejstarší.
ZÁLOŽKA DO KNIHY:
ZAJÍMAVOST:
LENTILKA TOUR: 10 podzimních besed s Albatrosem
KŘÍŽOVKA v katalogu KMČ – podzim 2013