Yveta to ví

Čtyři dvojice nejznámějších českých pověstí, jak je Vašíkovi a Šárce vypráví sestřenice Yveta. Příběhy jsou pořádně zamotané jeden do druhého. Yveta ví, jak je rozplést, ale víte to i vy?

  • Rok vydání: 2020
  • Napsáno: 2019
  • Stran: 87
  • Žánr: pro začínající čtenáře, pohádky
  • Ilustrátor: Eva Sýkorová – Pekárková
  • Nakladatel: Albatros, edice Druhé čtení
  • Náklad: /
  • ISBN: 978-80-00-05841-2
  • Poznámka: Kniha volně navazuje na tituly Teta to pleteTeta to zase plete a Táta to motá

ANOTACE:

Čtyři dvojice popletených pověstí tentokrát vypráví sestřenice Yveta. Její povídání občas přeruší Vašík nebo Šárka, kteří Yvetiny omyly pobaveně komentují a společně se těší, co sestřenice v další pověsti zase pomotá.

Za každou pověstí následuje 7 otázek, na které by měl čtenář umět odpovědět, aby dokázal, že pověsti zná a umí je rozplést. Správné odpovědi jsou uvedeny na konci knihy.

Součástí  vyprávění jsou písničky napsané na známé lidové melodie.

 

 

OBSAH:

Pověst první: O praotci Čechovi / Blaničtí rytíři
Pověst druhá: O Libuši / O Bivojovi
Pověst třetí: O Bruncvíkovi / O Horymírovi
Pověst čtvrtá: O Ječmínkovi / Kouzelník Žito

 

 

UKÁZKA 1:

Vyčerpaní náročným putováním došli jednoho dne k úpatí zaoblené hory.
„Tady se utáboříme,“ rozhodl praotec Čech. „Ráno, až vyjde slunce, vylezu na kopec a rozhlédnu se po kraji.“
Všichni znaveně usnuli. Jen stráže hlídaly spánek ostatních, aby členy jejich kmene nepřepadli zlí lidé či divá zvěř.

„Nebo klíšťata,“ vztyčil Vašík varovně prst. „Klíšťata můžou být ještě nebezpečnější.“

Ráno, sotva se praotce Čecha dotkl první sluneční paprsek, vzal do ruky hůl a vydal se na vrchol kopce. Už byl skoro pod vrškem, když spatřil, jak proti němu cválá rytíř na bílém koni.

„Počkat… rytíř?“ zarazila se Šárka.
„Fakt rytíř?“ zbystřil i Vašík. „Bezva! Povídej.“

Rytíř dojel až k praotci Čechovi. Pak seskočil z koně a poprosil stařešinu, ať ho následuje. Po chvíli došli k jeskyni, která tvořila vchod do podzemí. Rytíř pokynul a oba vešli dovnitř.

„Měl helmu?“ zajímalo Vašíka.
„Kdo?“ zarazila se Yveta.

„Praotec přece,“ zlobil se Vašík. „Rytíř helmu určitě měl. Každý rytíř přece nosí brnění, helmu a meč. Ale praotec Čech? Říkala jsi, že měl jenom hůl. Ale bez helmy bych mu lézt do podzemní jeskyně nedoporučoval.“

Yveta však nechala Vašíkovu poznámku bez odpovědi a pokračovala.

Uvnitř hory se nalézala velikánská síň. V té síni stálo plno stolů a u každého sedělo několik rytířů. Všichni spali opření na židlích nebo s hlavou položenou na desce stolu. U žlabů podél zdí stály řady koní. Ale i koně spali, ani ušima žádný nezastříhal, ani ocasem nepohodil.

„To byli určitě blaničtí rytíři,“ vypískla Šárka a v legraci pohrozila Yvetě prstem. „Yveto, ty to pleteš!“
„Já vím,“ usmála se Yveta. „Ale jsem zvědavá, jestli to víte i vy. Tak pokračujeme.“

Praotec Čech si udiveně prohlížel spící vojsko.
„Potřebovali bychom tu trochu poklidit,“ ukázal rytíř praotci Čechovi na stoly plné nádobí a nezametenou podlahu.

„Cože?“ vyprskla Šárka. „Praotec jim bude dělat sluhu?“

Praotec Čech se ale dlouho nerozmýšlel. Popadl koště a začal zametat. Ze stolů sklidil prázdné talíře a poháry. Koním nanosil do žlabů krmení, a nakonec došel do nedaleké studánky pro vodu.

„Dobře jsi nám posloužil, praotče,“ poděkoval uctivě rytíř. „Rádi se ti odměníme. Až vyjdeš z jeskyně, uvidíš, že okolní kraj medem a mlékem oplývá. Lesy jsou plné zvěře a z kypré půdy se stanou úrodná pole. A tady si odnes, cos nasbíral.“

Praotec Čech už byl unavený. Přece jen to byl postarší pán. Mrzutě popadl pytel se smetím, zamával spícím rytířům a vylezl z jeskyně. Venku však jeho pytel podivně ztěžkl.  Praotec ho otevřel a poznal, že se smetí proměnilo ve žlutý kov, ve zlato.
Když se i s těžkým nákladem vrátil k svým lidem, nemohl uvěřit, co vidí. Dlouho si mnul oči a štípal se do rukou, aby se probudil, protože myslel, že spí. Bolestí málem vykvikoval, ale bylo to marné. To, co viděl, nezmizelo.
Zatímco tu nebyl, jeho lidé založili pod kopcem několik osad. Postavili domy a pro zvířata ohrady. Zorali pole, zaseli obilí a ono vyrostlo a dozrálo. Na rožních se opékalo maso zvěře a v dýmu se udily spousty nalovených ryb.
„To jste za dopoledne stihli všechno vybudovat?“ mumlal praotec Čech celý popletený.
„Jaké dopoledne, praotče? Vždyť jsi byl pryč celý rok!“
Praotec tomu nechtěl věřit, ale pohled na právě sklizená pole ho přesvědčil.
„Ano, tady zůstaneme,“ rozhodl slavnostně. „To je zem, kde nám bude dobře. A když někdy bude hůř, pak se tato hora otevře a vyjedou z ní rytíři, kteří teď spí v podzemí. Oni zasáhnou a tuto zemi zachrání.“
„Hurá! Zůstáváme. Našli jsme domov!“ volali obyvatelé nadšeně.
A lidé kmene se praotci Čechovi poklonili a dohodli se, že si na počest svého stařešiny budou říkat Čechové.
Praotec Čech se usmál a poznamenal: „Abych nezapomněl, zasaďte i řípu.“
To nebylo těžké splnit, a tak se všichni dali do zpěvu:

„Na vrcholu Řípu
zasadíme lípu.
A pak dole v jednom kole
budeme jíst řípu.
A pak dole v jednom kole
budeme jíst řípu.

Na Řípu je střecha
pro praotce Čecha.
Každé ráno, nevídáno,
vždy na kopec spěchá.
Každé ráno, nevídáno,
vždy na kopec spěchá. *

*Zpívá se na melodii písničky Na tom pražským mostě.

 

UKÁZKA 2: