www.bez-bot.cz

Cesta nadějného závodníka (patnáctiletého Bena, který se těžce zraní na lyžích) zpátky do života.

stránky http://www.bez-bot.cz/

VIDEO!!!

PEXESO ke knize: http://www.brezinova.cz/hry/pexesoBezBot.htm

  • Rok vydání: 2018
  • Napsáno: 2017
  • Stran: 144
  • Žánr: knihy pro dospívající
  • Ilustrátor: Jakub Troják
  • Nakladatel: Cattacan
  • Náklad:
  • ISBN 978-80-903782-8-5
  • Poznámka 1: Kniha byla napsaná na popud Nadačního fondu Emil, který se stará o handicapované sportovce.
    https://www.emilnadace.cz/
  • Poznámka 2: Kniha byla zařazena do seznamu Nejlepší knihy dětem (za období 2017 – 2018).
  • Poznámka 3: Kniha byla zařazena do publikace New Czech Books. Spring 2019. Vydalo České literární centrum.
  • Poznámka 4: Kniha obdržela Cenu učitelů v anketě Suk – Čteme všichni za rok 2018.
  • Poznámka 5: Kniha byla nominovaná na Zlatou stuhu 2019.

 

ANOTACE:

Všechno začíná jako děsivé snové drama vážně zraněného mladého lyžaře Bena Brauna. Svět je najednou cizí, k realitě nelze dohlédnout, ze všeho vnímá jen náznaky.

Probuzení je ale ještě horší – Ben se musí vyrovnat s faktem, že přišel o obě nohy. Končí tím jeho život? Co bude dál? Ne, nejde to lehce. I když mu pomáhá jak nemocniční personál, tak rodiče, sestra a kamarádi z lyžařského oddílu – rozpačitý Oskar a sympaticky jedovatá Mikina. Vždyť ani oni to nemají snadné – nevědí, jak se chovat. O čem mohou mluvit a o čem raději ne?

Ben navíc začíná tušit, že cosi zůstalo zamlčeno. Má to něco společného s Dankou, dívkou na niž myslí? Záhada téměř detektivní…

Vzpruhou pro něj je jeho spolupacient Emil, který je na tom snad ještě hůře, ale nevzdal se. Toto přátelství pomáhá oběma. Své bolesti dokážou oba kluci léčit humorem – vtipem někdy infantilním, jindy cynicky drsným, ale vždy obrozujícím.

No ano, nakonec to dobře dopadne. Ale… pohádka to není.

 

UKÁZKA:

Vyburcuje mě pronikavý skřípot. Kov se tře o kov, ostře, jakoby s nářkem. Ale oči vytřeštím do jemně tikajícího ticha. Třeba se mi ten zvuk jenom zdál.
„No konečně. Prospal ses.“
Zatěkám pohledem do stran.
„Jak je?“ slyším.
„Blbě.“
„Neboj. Zlepší se to.“
„Mám… žízeň.“
Skloní se nade mnou celá v bílém. Zasněžená do cukrářské uniformy. Na rtech ucítím brčko a v brčku čaj.
„Napij se. Pak zajdu pro doktora.“
Překvapením se rozkašlu.
„Nejsem v cukrárně?“
„Co?“ uletí jí smích. „Ne. Jsi v nemocnici.“
Její kroky zanikají v řinčení řetězů. Chci si rukama zacpat uši, ale nemám sílu je zvednout. Nemám sílu vůbec na nic. Usínám.

„Benjamíne!“
Máma? Máma. Připadá mi hrozně malá. Ale jak se blíží, narůstá do obřích rozměrů. Z ramen jí vlajou zplihlá zelená křídla. Vrhá se k mý posteli, jako by mě neviděla rok. Rozespale mžourám. Zahlédnu tátovu typicky se klátící postavu. A Vendy. Drží za ruku malýho kluka. To je přece Damík! Proč jsou tu všichni? A v těch halabala uvázaných zelených pláštích. Náhle mi zatrne. Jsem v nemocnici. Všechny ty přístroje kolem… Co když… umírám? Chtěl bych se posadit, ale jsem tak strašně unavený. Nemůžu.
„Co se stalo?“ vysoukám ze sebe a plný náhlé úzkosti těkám z jednoho na druhého.
Postavy podivně splývají. Zkusím mdle zatřepat hlavou, abych zahnal mlhu, která se v cárech povaluje místností. Usilovně se soustředím na jejich obličeje. Máma má červený oči. Vendy rozmazaný. Damián vykulený. Táta… nevím. Táta očima uhýbá.
„Tak co je, sakra?“
„Měl jsi nehodu,“ hlesne máma. „Na lyžích.“

 

„Benův příběh prožívám, jako bych mu nahlížela přes rameno,“ píše autorka Ivona Březinová. „Sleduji jeho počínání, jako bych sledovala jeho blog. Ale Ben není bloger. Zpočátku jím ani nemůže být; je jen plný bolesti a strachu člověka, z kterého se v několika vteřinách stal „ležák“. Prostřednictvím příběhu ale skenujeme jeho myšlenky, vidíme jeho tápání a boj s nepřízní osudu jakoby v přímém přenosu. I když je to příběh velmi osobní, je vzkazem pro spoustu lidí. Internet je veřejný prostor. Proto i název příběhu má podobu webových stránek.“

 

 

 

 

 

ČLÁNKY, RECENZE A ROZHOVORY KE KNIZE

Kniha byla zařazena do publikace vydané Českým literárním centrem, Czech New Books. Spring 2019.

RECENZE 1:
CO SE LÍBÍ KNIHKUPCŮM V GALERII BUTOVICE
www.bez-bot.cz

Přijít o nohy je tragédie, s níž je často takřka nemožné se úplně vyrovnat. Patnáctiletý Ben Braun ztratí obě nohy při nehodě na lyžích, ale i přes počáteční hlubokou beznaděj, vztek i apatii v sobě dokáže najít natolik pevnou vůli, aby začal znovu. S humorem, vervou, bezvýhradným přijetím a v neposlední řadě báječným podpůrným týmem se pouští do cvičení a zvyká si na nové možnosti.

Ben Braun je silná, sympatická postava a svým nezdolným, místy osvěžujícím šibeničním smyslem pro humor a odhodláním motivuje všechny, kdo se ocitnou v podobné situaci, ať už na straně „ampuťáka“, nebo jeho blízkých.

Ivona Březinová odvedla při zpracování tématu pro Nadační fond Emil skvělou práci. Kniha představuje přesně to, co by měla, je čtivá, jazykem blízká cílové skupině dospívajících, čiší z ní empatie a naděje, a jako bonus je zábavnou přehlídkou češtiny a jejích rozličných slovních obratů opírajících se o nohy či chůzi. A konečně – sdělení knihy je univerzální. Motivaci a odvahu v ní najde kdokoli, koho kdy život přivedl do bezútěšné situace, kdo přišel zdánlivě o všechno, komu se zhroutil svět. Ukazuje, že i přes neštěstí se dá žít dál, že ve všem se dá najít světlo.

Kosmas, 26. 6. 2018

RECENZE 2:
Recenze: www.bez-bot.cz vás zasáhne nevídanou silou

Kukátko, 10.7.2018

Kniha www.bez-bot.cz Ivony Březinové je primárně určena pro teenagery. A o čem je? O chlapci po úraze a jeho kamarádech. A především o boji, výhrách a prohrách, které jsou jeho nedílnou součástí. Určitě i o tom, že dokud bojujete, nelze prohrát.

Ivona Březinová je uznávanou autorkou knížek pro mladistvé. Nevyhýbá se vážným tématům. Píše především o současných dětech a pro současné děti.

Kniha je cílena na dospívající čtenáře. Tomu je přizpůsobena po grafické stránce i jazykem, který autorka zvolila. Je psaná ich formou, díky čemuž se dostanete k Benjamínovi tak blízko, jak jen to je možné. Budete s ním v každou chvíli. Ve vzpomínkách na úraz, i v prvních okamžicích po probuzení v nemocnici. Projdete s ním krůček po krůčku uzdravováním i rekonvalescencí. Zažijete s ním beznaděj i záblesky nicotného světýlka lepších časů.

Fatální boj o zachování sebe sama sledujete pohledem dospívajícího chlapce Bena s odzbrojující uvěřitelností. Ani na okamžik se vám nezdá, že by jen někdo dospělý a znalý hrál chlapce po amputaci končetin. Benjamínův projev je maximálně autentický a velmi rychle se s ním dospívající čtenář ztotožní.

Samotný příběh by se dal rozdělit do několika rovin. V jedné sledujeme Benjamínovy pokroky a pády při léčbě a rekonvalescenci. Ale není to jen on, kdo se musí s novými skutečnostmi srovnat. Jsou tu jeho rodiče. Snaží se být zodpovědní, pozitivní a syna motivovat a pomáhat mu. Přitom je nejdůležitější, že zkrátka jsou. S odzbrojující upřímností a drtivou silou faktu.

Ne, Benjamin není patetický nebo přehnaně uslzený. Je silný a dospělý tak, jak si přeje dítě v jeho věku být. Nezastírá v sobě ani toho zraněného malého kluka, který neví, co bude, ale chápe, že některé věci již nikdy nebudou tak, jak bývaly.

Také nesmíme zapomínat na celý příběh, jehož součástí bylo Benjaminovo trauma. Střípek po střípku skládá vzpomínky na události před nehodou stejně jako střípky svého života a toho, co z něj bude, pokud bude sám chtít.

Jsou tu i Benovi kamarádi. I pro ně je jeho handicap třináctou komnatou, kterou najednou musí otevřít. Už to není nějaký kluk z televize, už je to jejich kamarád, který má jméno a seděl s nimi ve třídě.

Název knihy je odkazem na webové stránky, kde se dozvíte více o knize a dostanete se i k nadačnímu fondu Emil, který pomáhá handicapovaným dětem. Knihu nelze recenzovat tak, jako by to byl jakýkoliv příběh. Kniha je něčím víc. Je návodem pro handicapované, jak se s faktem postižení vyrovnat. Je příručkou pro ty, kteří se ocitli v okruhu blízkých nebo přátel někoho s handicapem a neví, co mají dělat, co se bude dít, co následovat a čím mohou pomoci.

www.bez-bot.cz je kniha, která má potenciál žít svým vlastním životem. Nejde o to, jak dopadne. Jde o to, že říká, že všechno dopadne tak, jak chceme, i když máme pocit, že nám nezbylo už vůbec nic.

S knížkou mohou pracovat školy i nemocnice. Umím si představit, že bude něčím, co lze podat, když dojdou slova. Benjamín boří bariéry, které brání v plnohodnotném životě handicapovaným víc, než ty reálné terénní.

WWW.bez-bot.cz je poměrné útlá knížka, která svým subtilním vzhledem úspěšně tají, jak mnoho v sobě ukrývá. Napsat ji, chtělo odvahu. Číst ji, možná stejnou. A změnit něco v životě s handicapem, chce tu největší, ale výsledek stojí za to. Oceňuji humor, mnohdy černý, který odkrývá syrovou podstatu skutečnosti a chrání knihu od patosu a sentimentu.

Kristina Doubravová

www.bez-bot.cz, Ivona Březinová, Cattacan, 2018

https://www.kukatko.cz/recenze-www-bez-bot-cz-vas-zasahne-nevidanou-silou/

 

RECENZE 3:
Čtenářská recenze: Ivona Březinová – www.bez-bot.cz

25.6.2018Příběh Benjamina Brauna v knížce www.bez-bot.cz, začíná jako zlý sen. Hned pořádná nálož pěkně od začátku. Uzemní vás, odrovná, ale zároveň vás cosi nutí číst dál. Takhle to přece nemůže skončit… Ben je mladý, nadějný lyžař, který díky hloupé sázce s kamarádem udělá největší kravinu svého života a na neovladatelných lyžích vlítne pod kola sypače. Přijde o obě nohy. Život pro něj nemá cenu, nevidí budoucnost, smysl života, nechce… Nechce nic… Díky neuvěřitelnému nasazení lékařů a nemocničního personálu, i díky rodině a kamarádům a také trenérovi, však Ben pomalu přichází na to, že stojí za to žít. A že jeho cesta není u konce, jen se ubírá jinudy než dosud.

Benův život se ze dne na den změní. Probuzení v nemocnici je šok. Nejen pro Bena… Ben odmítá komunikovat, odmítá jíst, nechce si připustit realitu, ve které vidí jen bezvýchodnost. Rodiče jsou paralyzováni, špatně snášejí obrovský příval emocí a bolesti na duši, což je na jednu stranu pochopitelné. Jenže někde se musí začít bojovat… Musí být přece cesta ven z tohohle začarovaného kruhu.

Ben, Braun, dno, vztek, strach, kluk, smích, šok, pád, kop, Rút, krok a START – to jsou názvy kapitol, které představují etapy postupného přijímání reality, seznamování se s novým životem a otevírání dveří, které byly dosud pro Bena uzamčeny, nebo je jednoduše nepotřeboval. Není to jednoduché, ale není to ani nerealizovatelné. Podprahově je tu vzdaný hold nemocničnímu personálu, který se s trpělivostí a neutuchající péčí čtyřiadvacet hodin denně stará o pacienty po těžkých nehodách a nemocech a nenechá je padnout a propadat trudomyslnosti, přestože k ní leckdy není daleko.

Ač jsem si při čtení pěkně poplakala, tohle není srdceryvný doják se špatným koncem. Je to příběh o dospívajícím klukovi a jeho nové cestě a smyslu života po traumatizující nehodě.

Kniha www.bez-bot.cz vznikla proto, aby provedla handicapované a jejich nejbližší procesem přijetí nové životní motivace. Snaží se pochopit vnitřní rozpoložení a pocity člověka, kterého dramatická osobní změna potkala. Autorka Ivona Březinová se toho zhostila na jedničku a Benův příběh popsala s neuvěřitelnou dávkou empatie. Je to hlavně příběh o vítězství sama nad sebou, o nezdolné vůli a odhodlání. To všechno však potřebuje do života každý člověk, nejen handicapovaný. Každý z nás totiž někdy dojde do určité životní fáze, kdy musí zabojovat. A nejvíc sám se sebou. Nikdy to ale nesmíme vzdát.

Autorkou recenze je Lucie Bednářová

https://www.knizniklub.cz/knihy/333900-www-bez-bot-cz.html#additional-info–content–recension

RECENZE 4:
Perpetuum 20. 8. 2018

 „Člověk by měl umět i zatnout zuby, když jde za svým snem“, říká v rozhovoru spisovatelka Ivona Březinová

Na kontě má desítky knih pro děti a nevyhýbá se ani kontroverzním tématům. V rozhovoru mluví o talentu, životních cestách i knize na objednávku, která pomáhá lidem s hendikepem.

 Redakce  20.8.2018

FacebookTwitterPocketSdílet e-mailemVytisknout

Spisovatelkou jste prý toužila být už odmalička. To jste opravdu nikdy nechtěla být ničím jiným?

Nevím, jak vážně jsem to myslela, když jsem v pěti letech doma oznámila, že budu spisovatelkou, notabene pokud jsem se v té době uměla sotva podepsat, ale pravda je, že na spisovatelku jsem si hrála celé dětství. Ve škole jsem vynikala ve čtení a později hlavně v psaní slohů. V číslech jsem naopak zálibu nikdy nenašla a vzájemná nevraživost mě bohužel provází dodneška, což považuji za velkou slabinu. Kromě čtení a psaní jsem vždycky měla ráda přírodu. Díky mamince, učitelce přírodopisu a chemie, jsem pročítala nejrůznější populárně naučné knihy. Bavila mě hlavně botanika. Troufám si říct, že na konci osmého ročníku jsem dokázala poznat a pojmenovat většinu rostlin vyskytujících se na našem území. Dneska bych to už nesvedla. Na gymnáziu jsem se dostala do třídy s přírodovědným zaměřením a plánovala jsem, že se jednou budu zabývat výzkumem lišejníků. Jenže… můj třídní profesor Jan Houška, který nás měl na češtinu, vydal v době, kdy nás učil, sbírku básní a knihu povídek. My, kteří jsme psali, a bylo nás ve třídě víc, jsme mu o přestávkách nosili svoje výtvory. Pan profesor nás v psaní podporoval a naše texty posílal do literárních soutěží. A to rozhodlo. Po vzoru svého třídního jsem si umínila, že po maturitě vystuduji český jazyk a literaturu na pedagogické fakultě. Plánovala jsem, že jednou budu učit na gymnáziu jako on a vedle učení budu psát knihy.

A to se povedlo…

Částečně. S učením to byla cesta, která postupně slábla, až se úplně vytratila. Nikdy jsem totiž na základní ani na střední škole neučila. Po absolvování fakulty jsem zůstala na katedře bohemistiky a vedla semináře české literatury 19. a začátku 20. století, chvilku pak i semináře o literatuře pro děti a mládež. Pak jsem se vdala a na mateřské dovolené jsem začala psát knihy pro děti. Takže učitelkou jsem se nestala, spisovatelkou nakonec ano.

Nechybí vám kontakt s dětmi, s žáky?

Ale vůbec ne. Jsem s nimi velmi často. Kromě psaní totiž spousty času věnuji autorským čtením a besedám se čtenáři. Jezdím do knihoven a škol po celé republice, často i na Slovensko, a s dětmi všech věkových kategorií si o svých knihách povídám. V mateřských školách někdy i pomocí maňásků, pokud jsem na učňáku, vytáhnu třeba téma narkomanie. Každá věková kategorie vyžaduje jiný přístup, a to se týká nejen knižního zpracování, ale i povídání při osobním setkání. Literárních besed mám za sebou už opravdu hodně, jen v loňském roce jsem jich absolvovala kolem sto osmdesáti. V současné době jsem nucená tyto aktivity výrazně utlumit, mimo jiné i proto, že mám hlavu plnou nápadů, a přitom nestíhám psát.

Pouhá znalost řemesla k napsání opravdu dobré knihy nestačí.

Před časem jste ale vyučovala i tvůrčí psaní, je to tak?

Ano, bylo to šest velmi intenzivních let, kdy jsem působila na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Nejprve jako lektorka tvůrčího psaní, pak jako vedoucí katedry tvůrčího psaní, a nakonec i jako prorektorka pro ediční a uměleckou činnost. Pyšná jsem ale především na to, že se mi podařilo každý školní rok uzavřít tím, že nejlepší studentské povídky vzniklé na mých seminářích vyšly ve společné povídkové sbírce, kterou vydalo některé z renomovaných nakladatelství jako je Albatros, Knižní klub nebo XYZ. Mám radost, že mnozí mí bývalí studenti, nyní magistři umění, dnes samostatně publikují, například Jiří Holub, Zuzana Frantová, Kateřina Hejlová, Ladislav Karpianus, Ilona Fryčová a další.

Dá se tedy psaní knih naučit?

Samotná škola z člověka spisovatele neudělá. Na obor jsou přijímáni studenti na základě talentových zkoušek. Na škole si osvojí řemeslo, získají know-how, pod vedením mentora jsou nuceni intenzivně psát, takže neustále trénují, zkouší své možnosti a učí se své texty vybrušovat. Ale každý má svůj strop daný mírou talentu. Pouhá znalost řemesla k napsání opravdu dobré knihy nestačí. Ale těm, kteří v sobě ten dar mají, může hodně pomoci. Literární akademie má dnes svého nástupce v podobě Vysoké školy kreativní komunikace, kde se kromě jiných oborů opět vyučuje i program Kreativní psaní.

Člověk možná podvědomě touží po tom, čeho je nakonec schopen dosáhnout.

Kdybyste dnes měla volit, jakou školu byste šla studovat?

Se schopnostmi, které mám, jsem myslím šla poměrně přímou cestou za svým snem. Při studiu češtiny jsem si vytříbila cit pro jazyk, studium literatury mi ukázalo nejrůznější literární formy a možnosti jejich využití. A i to, že jsem jako druhý obor měla dějepis, dnes mohu zúročit při psaní příběhů s historickou tematikou. Pokud bych si ale mohla vybrat nějaký talent, šla bych dnes možná jinou cestou. Opět tvůrčí, ale přece jen jinak zaměřenou. Jako vědec bych zkoumala přírodní zákony, možná bych byla genetik, astronom, geofyzik, pracovala bych v oblasti kybernetiky, robotiky, bioniky… jenže schopnosti pro tyhle obory nemám, a proto jsem spokojená s tím, co dělám. Člověk možná podvědomě touží po tom, čeho je nakonec schopen dosáhnout. Říkám to i dětem na besedách. Většinou nás baví to, co nám jde. Tam je naše parketa, tam je možnost, jak dojít co nejdál, třeba až na vrchol. Jako teenager jsem nad dveřmi měla drobným písmem napsané nenápadné heslo: Snaž se dosáhnout toho, co máš rád, jinak budeš muset mít rád to, čeho dosáhneš (J. B. Shaw). Dosáhla jsem toho, že píšu knihy. Psaní se stalo nejen mým koníčkem, ale i mou profesí. A to považuji za obrovské životní štěstí.

A co Benjamin Braun ve vaší knize www.bez-bot.cz? Ten toho štěstí moc neměl.

Mohlo by to tak vypadat. Když je vám patnáct, máte kolem sebe kamarády, jste zamilovaný, chystáte se dělat přijímačky na gymnázium, a navíc máte našlápnuto stát se vrcholovým sportovcem, a pak najednou jedna vteřina všechno škrtne a vy se probudíte na jednotce intenzivní péče s amputovanýma nohama, nemůžete mluvit o štěstí. Nemáte chuť mluvit vůbec. Vlastně nemáte chuť ani žít. A přitom okolí vám říká, jaké jste měli štěstí, že vůbec žijete. Štěstí? Berete to jako výsměch. Jenomže Ben je bojovník. A má kolem sebe lidi, o které se může opřít. Postupně vylézá z ulity, do které se uzavřel. S obrovským nasazením, které je ale občas střídáno hlubokými propady do beznaděje, a s odzbrojujícím drsným humorem se opět staví na nohy. Doslova. Dostává protézy a učí se znovu chodit. Chce přece jít na rande, s kamarády do kina, chce nastoupit na gymnázium a jednou se věnovat protetice. Učí se běhat, plavat, jezdit na kole… vím, že se jednou zase postaví i na lyže a bude závodit jako dřív. Napsala jsem ho takového, aby to dokázal. On na to má. Má v sobě i schopnost ukázat ostatním, že ani tak strašným devastujícím zraněním život nekončí. Je možné najít jinou cestu, která člověka dovede až k vysněnému cíli. Měli bychom to mít na paměti, i když nohy máme. Prostě zatnout zuby a jít.

Jak vás vůbec napadlo takové téma na knihu pro teenagery?

Abych řekla pravdu, nenapadlo. Knihu jsem napsala na popud nakladatelství Cattacan a Nadačního fondu Emil, který se stará o mladé hendikepované sportovce. Asi si řekli, že když jsem dokázala psát o gamblerech, narkomanech a anorektičkách (triptych Holky na vodítku), o Alzheimerově chorobě (Lentilka pro dědu Edu), nebo o autistech (Řvi potichu, brácho), tak zvládnu napsat i beznohého patnáctiletého kluka. Lhala bych, kdybych tvrdila, že to bylo snadné. Bylo to velmi vyčerpávající psaní. Nejen co se odborné přípravy týče, i samotné vytváření příběhu pro mě bylo velmi bolestivé. Ale jsem ráda, že jsem do toho šla. Ben Braun vznikl v mé fantazii a teď už kráčí vstříc čtenářům. Kéž by jich bylo co nejvíc, protože část výtěžku knihy putuje na pomoc skutečným holkám a klukům, kteří to potřebují. I oni si totiž chtějí splnit své sny.

https://perpetuum.cz/2018/08/clovek-by-mel-umet-i-zatnout-zuby-kdyz-jde-za-svym-snem-rika-v-rozhovoru-spisovatelka-ivona-brezinova/

 

RECENZE 5:
Právo, 21. 8. 2018

RECENZE 6:
Článek v časopisu Naše rodina 35/2018, s.14:

NR35-18 web 14

RECENZE 7:
ABC č. 23  / 2018 (6. 11. 2018)

RECENZE 8:
časopis Vozka. září 2018, č. 3, s.22 – 24,


RECENZE 9:
Tvar č. 18 / 2018, Pavel Horký

RECENZE 10:

Časopis Můžeš. č.12/2018 – 1/2019. s. 33, napsala Michaela Zindelová

RECENZE 11:

NEJLEPŠÍ KNIHY DĚTEM – 2017/2018