Naruby – sbírka povídek 8 autorů

Sbírka povídek, u nichž nejdříve vznikly ilustrace a teprve potom texty. Napsáno pro Dílny tvořivosti jako hold lidem, kteří se statečně perou s následky traumatické události, jež jim obrátila život naruby.

  • Rok vydání: 2022
  • Napsáno: 2021
  • Stran: 120
  • Žánr: povídka
  • Ilustrátor povídky Adam Zetdam: Lucie Lučanská
  • Nakladatel: Dílny tvořivosti, o.p.s.
  • Náklad: 150
  • ISBN 978-80-11-02460-4

Ilustrace Lucie Lučanské pro povídku Adam Zetdam

UKÁZKA:

Vůbec se mi nechtělo vstávat. Ale vůbec. Jenže po mém těle se něco líně procházelo. Cítil jsem zlehka našlapující teplíčko. Bylo to přímé. Jemné. Příjemné. Ale zároveň zneklidňující. Nevnímal jsem totiž žádný tlak. Bytost, která si ze mě udělala kráčinu, pěšinu, nic nevážila. Vlastně ne. Jinak. Ničeho si nevážila. Ani svých vlastních kroků. Tichošlapka. Hlasitošlapka. Šlapka.

„A dost! Nebudeš mi špagátovat po špacíru.“

Otevřel jsem oči a vystřelil pravačkou, že vetřelce lapím. Lepím? Vlepím. Vlepím mu pohlavek. Pusu? Pusou nedosáhnu. Prsty však narazily na odpor. Přesto ruka vyvrásnila kus bílého hadru. Civěl na mě zle přivřenýma očima jako duch.

„Už jste se probudil?“ ozvalo se mi za zády. „Promiňte, že meškám. Dneska je tu všechno vzhůru nohama.“

Otočil jsem se po hlase. Stála tam na rukou celá modrobílá a nohy jí sálaly, sahaly málem ke stropu. V mluvení ji to však ani trochu neomezovalo.

„Na postel vám svítí slunce, asi je vám horko, viďte?“ brebentila s účastí. „Nebo proč odhazujete deku?“

„Deku. Dvacet deka ementálu, madam,“ zadrmolil jsem na ženu v modrém a bílém.

„Vzpomněl jste si na jméno? To je dobře. Moc dobře,“ usmívala se.

„Jméno? Jaké jméno?“ upřel jsem na modrobílou nechápavě oči.

„Vaše přece. Před chvílí jste ho řekl. Adam.“

„Řekl jsem madam.“

„Určitě? Že bych se přeslechla?“ přejel jí po tváři kouř. Dým. Mrak. „Stejně už je to venku. Jste Adam.“

„Hm. Adam, madam. Padám…“

Zatočila se mi hlava. Kolem dokola. Mám ji šroubovací. Už od dětství. Musím si na to dávat pohov. Jak v údivu vykroutím moc závitů, hlavu ztrácím… zvlášť před krásnou ženou.

„Je vám líp?“ sklonila se nade mnou modrobílá.

„Líp. Lípa. Líbám, madam,“ přikývl jsem.

„Jmenuju se Anna.“

„Zepředu nebo zezadu?“ uchopil jsem ji jemně za ramena.

„Prosím?“

„Chci vědět, z jaké strany se čtete.“

„A tak!“ rozesmála se. „Z jakékoliv chcete. Ale přátelé mě čtou zprostředka.“