Tančící princezna

Vyprávění dívky Nadji a zároveň cestopis o arabských zemích. O kultuře, jídle, líčení a hlavně o orientálním břišním tanci. Kniha obsahuje nákresy tanečních prvků, návody na kostýmy, fotky.

  • Rok vydání: 2006
  • Napsáno: 2006
  • Stran: 132
  • Žánr: cestopisná literatura, naučná literatura, příběhy s dětským hrdinou
  • Ilustrátor: Pavel Beneš
  • Nakladatel: Albatros
  • Náklad: 3704
  • ISBN: 80-00-01867-5
  • Poznámka: Psáno se spoluautorkou Ilonou Asenovou.
    Doplněno fotografiemi Víta Řeřábka a z archivu autorek.

obalTanciciPrincezna

 

ANOTACE:
Princezna - ukázka

Knížka o orientálním břišním tanci obsahuje nácvik tanečních prvků, návody na zhotovování kostýmů a doplňků, rady k exotickému líčení, kuchařské recepty k přípravě orientálních pokrmů a mnoho dalších informací ze světa princezny Šeherezády a jejích dnešních potomků.

Princezna - šorbat

Encyklopedicky pojatou knihou prochází příběh dívky Nadji, dcery Češky a libanonského lékaře, která své dětství prožila v několika muslimských zemích a jejíž zálibou se stal orientální tanec.

Princezna - Labuť

UKÁZKA:

Usmíváš-li se na svět, svět se usmívá na tebe.
(arabské přísloví)

Stojím v trávě, na louce kousek za chalupou, kam s rodiči jezdíme na víkendy. Není sem odnikud vidět, snad jen z ohybu cesty u toho velkého ořešáku. Ale kdo by se sem teď díval? Ještě jednou se pátravě rozhlédnu a z batůžku vytáhnu dlouhou sukni z lehoučké modrozelené látky. Místo trička s nápisem „pretty girl“ si obléknu lesklé bleděmodré bolerko zdobené stříbrnou výšivkou a korálky. Svoje bujné vlasy spoutám čelenkou, jejíž cinkavé ozdoby mi spadají až do očí. Ještě šátek. Jemný mušelínový šátek se spoustou chřestících penízků. Pevně si ho uvážu kolem boků a… zamaskuji jím krabičku přehrávače, od něhož vede tenký kabel až ke sluchátkům na uších. Nechci, aby mě někdo slyšel. Tohle je moje hudba, můj tanec, moje chvilka štěstí.
Chvíli jen stojím a vnímám, jak mi bosými chodidly do těla vstupuje síla země. Cítím to. Dávno vím, že to funguje, když člověk chce. Takhle to prý ženy a dívky cítily už před několika tisíci lety, kdy svým tancem symbolizovaly své spojení se zemí jako matkou všeho života. Když tančím bosa, připadám si, že jsem jako jedna z těch dávných kněžek, které tancem uctívaly bohyni Isis nebo Ištar. A to přitom v žádné bohy nevěřím. Ani v Isis, ani v Ištar, ani v Krista, ani v Alláha. Anebo… od každého trochu?
Hudba ve sluchátkách mi jemně rozvlní boky do sotva postřehnutelného krouživého pohybu, který je čím dál výraznější a naléhavější. Postupně přechází do houpavé osmičky, toho symbolu nekonečna, znamení čehosi bez začátku a bez konce. Paže, do té doby volně svěšené podél těla, mi ožívají krouživými pohyby, lomí se v zápěstích, v loktech, vzpínají se nad hlavu a vypadají jako by hladily vzduch kolem mě.
Chodidla se mi jedno po druhém odlepují od polehlých stébel. Roztančím se, jak mě hudba posouvá stále dál a dál. Po chvíli se shýbnu k batůžku pro průsvitný závoj, který rozevlaji svými pohyby. Najednou mám pocit, že už nesplývám jen se zemí, ale i s oblohou, s mořem, s pouští… to všechno je v mém tanci. Už pod svými chodidly necítím jen polehlou trávu, ale i kamínky na pláži, jemný písek do žhava rozpálený sluncem Orientu…
Dávno jsem zapomněla na včerejší nepovedený diktát, na hrozící trojku z matematiky i na to, že jsem se ráno pohádala s mámou. Ani na to, že mi Adam pořád ještě nedal pusu, teď nemyslím. Všechno a všichni jsou pryč. Jsem jen já, tančící princezna. A dokud budu tančit, budu princeznou…

Princezna - ukázka foto